čtvrtek 20. června 2024

PÁRA NAD HRNCEM

V supermasně Melíšek maj' uzeniny pelíšek, rýmovali jsme s Maruškou před deseti nebo patnácti lety a lásku jsme si projevovali tak, že někdo ráno došel v pantoflích přes ulici pro čerstvé rohlíky, patnáct šunky a patnáct ementálu a mladá slečna prodavačka měla takové ty vězeňské kérky, proměnlivou barvu vlasů a vizáž festivalového člověka. 

Hned vedle, v zanedbané muzeální jídelně provozované zhruba od osmdesátých let v prakticky identické podobě, která byla s masnou vlastnicky, personálně, stavebně i senzoricky propojená, se už od rána vařilo. Zejména v zimních měsících se odevšad linula pára nasáklá gulášem a výpečky a kravaťáci z okolních kanclů, kteří se už úderem jedenácté hodiny poslušně seřadili do fronty mezi santusáky, dělníky a popeláře, jí proto láskyplně přezdívali Pára. To, co na tabuli svítí, ještě je. Jí se na stojáka hliníkovým příborem (bral jsem si to s sebou, protože jsem srab). Zpravidla je to celkem dobré a je toho vždycky hromada.

Pára skončila a masna ji předběhla asi o dva měsíce, což je samo o sobě slušné, neboť obě přežily dobu asi tak o deset a víc let. 

Dalo se to totiž už dlouho tušit. Do masny poslední dobou nebyl moc důvod chodit, neboť se její sortiment i otvírací doba neustále smršťovaly a pokérovaná paní ve středních letech byla stále zasmušilejší. Pára v posledních letech přicházela o svou jedinou zbývající konkurenční výhodu: byla už podobně drahá jako zbylé okolní provozovny (kebab, čína). Prý vařili dobře. Já nevím, už jsem tam moc nechodil.

Nejsem z toho smutný, že to skončilo, protože si to zasloužili. Pár let zpátky měl někdo snahu a sundal zašlé reklamní štíty nad vchody a já jsem byl strašně zvědavý, co se stane, jak to celé zvelebí a jak to Hejlík nadšeně zařadí do gastromapy, celebrity začnou v rámci placené spolupráce na Instagramu sdílet smaženky a žlutou limonádu a celé to strašně začne vzkvétat. 

Akorát že oni akorát na ty cedule dopsali nápis "retro" a uvnitř to zůstalo úplně stejně hnusné, jen tedy začali brát karty. Dobře jim tak.

Ale jo, trochu smutný jsem, protože tady ten náš skanzen mizí jak pára nad hrncem: berou mi moje jistoty a jako stařec mávající holí jsem zděšen ze všeho nového, protože to nové je vesměs blbé. 

Na druhém rohu bývalo kadeřnictví (paní byla sice už dopoledne nalitá a stříhala hrozně, ale bylo to blízko), teď je tam místo toho jakási prádelna, kterou lidé mající pračku (mezi něž se počítáme) spíš nevyužijí. Skončila drogerie, ale zas tu vzniklo studio pro zdravou pleť, které však podobně jako několik místních provozoven zabývajících se zázračnými dietami pravděpodobně zažívá hubené časy, protože jsem tam nikdy nikoho neviděl, a prodejna kávovarů, jež zas tak často nekupuji. Covid a stavba metra společnými silami zabily obě slušné hospody, které tu byly. A švadlenka, která měla otevřeno snad akorát v konjunkci Jupitera s Měsícem, ale když jo, bezvadně spravovala moje hadry na běhání, taky končí a místo ní tam budou prodávat nějaké syrské krby či co. A naproti končí lékárna, zato tam nainstalovali automat na kratom, fakt díky. Akorát ta individua, co se válí v parku a u metra, jsou pořád stejná!

Ale možná jsem opravdu jen starej a mrzutej a lásku si můžeme projevovat i tím, že někdo dojde naproti pro kebab.

text a foto Řízek

pondělí 10. června 2024

RUKU NA TO

Dvakrát jsem na kole dojel závod Tisíc mil. Jednou celkem na pohodu (nebo jsem to už vytěsnil), podruhé s krvácející dírou v koleni. Na kole jsem jezdíval do škol i redakcí ještě dřív, než to bylo cool, za povodní jsem se netrefil na lávku a s naloženým kolem skončil v rozvodněné Vltavě. Naučil jsem jezdit synovce i neteř. Mockrát jsem se rozsekal, pokoušeli se mě zabít, troubili na mě, sprchovali mě ostřikovačem, dojel jsem přes nezáživné Německo do Berlína. Tři kola mi ukradli, jedno mi visí nad pracovním stolem. 

Zkrátka, zkušeností mám dost, ale naučit jezdit vlastní dceru bylo dlouho nad moje síly. Ostatně i nějak ji vychovávat, ale to teď není podstatné. "Vy jí taky všechno dopřejete. Říkala, že jí pořád něco slibujete a kupujete," povídala jednou naše paní na hlídání takovým tím navenek pobaveným, ale ve skutečnosti káravým tónem.

Začali jsme asi ze špatného konce. Přivezl jsem tehdy bezvadnou dětskou sedačku, Heda byla ještě hrozně malinká a ještě neuměla moc odporovat, takže jsme ji hned jeli vyzkoušet dolů do Braníka. V Periferii jsme koupili zmrzku a vše bylo čokoládovo-jahodové, než nás v krpálu v Mezivrší chytl slejvák. Nějak jsme dojeli, jenže zatímco já jsem si to celé uložil do paměti jako prima dobrodružství, Heda si u položky "kolo" poznačila první černý puntík. Druhý přišel záhy, když jsem si dovolil ji vzít přes Krčský les k tetě do Kunratic. Drncalo to a nečekaně rychle padla tma a zima. Tady těch černých puntíků bylo ještě víc a zcela právem. 

Do třetice všeho zlého jsem ji jednou překvapil tím, že jsem ji na kole vyzvedl ze školky. Proběhla zmrzlina u památného Landova obsidiánu na Vyšehradě a vše nasvědčovalo rehabilitaci bicyklu, jenže si pak na nedalekém hřišti rozsekala ret o dřevěného koníka, kterému od té doby říkáme bourací. Řvoucí jsem ji naložil a vezl domů a lidi se za námi otáčeli a kolo za to celé nepochybně mohlo především. Takže kdybyste někdo chtěl zánovní třikrát použitou sedačku, dejte vědět.   

Nevzdával jsem se a ke třetím narozeninám jsem vymyslel její vlastní, maličké kolo. Je nádherné, lehoučké a takové celkově přístupné. Ideální vstupenka do pestrého světa cyklistiky. Vybrala si modrý stroj a pojmenovala ho Pepa. A pak několik měsíců střídavě houbičkou myla rám a zapínala blikačky. Pokusům o nácvik se vehementně bránila, a když už jsme ji ukecali, trvalo to vždy jen pár minut. A bylo to tristní: nedržela rovnováhu, padala na obě strany a šlapala dozadu, protože je to jednodušší. Bylo to ještě horší, než když plavu kraul. 

Snažil jsem se vzpomenout, jak se mi podařilo naučit jezdit jejího bratrance. Zpětně mi přijde, že si jen uprostřed vyprávění fantastických příběhů sedl, našel nohama šlapky a jel. A co tam máte dál? 

Tohle vypadalo na daleko větší ořech. 

Mám nápad. Půjdeme večer do parku a vezmeme Pepu, dojedeme jen k tomu křivému stromu a zpátky. Co myslíš? zkoušel jsem to cestou ze školky. Pro neznalé: křivý strom je fakt děsně blízko. "Já mám taky nápad. Půjdeme do DBK a ty mi tam koupíš nějakou hračku. Jen jednu, malinečkou. Ruku na to," kontrovala Heda a já jsem byl zas v úzkých: představoval jsem si, co by tomu řekla naše paní na hlídání, ale pak jsem ji zahnal a plácli jsme si. 

Hrdě donesla domů naprosto nesmyslný kufřík plný plastových atrap lékařského vybavení a ještě horší než uhlíková stopa a rozmazlovací stopa na její výchově bylo těch 45 minut, kdy si v tom obchodě pořád nemohla nic vybrat. Ale moje část dohody tím byla naplněna.

Druhý den ráno překvapivě přišla s tím, že půjdeme s kolem trénovat do parku a doprovodíme mámu do práce. Rychle jsme se vypravili dřív, než si to rozmyslí. Zopakovala si sama pro sebe, že se má šlapat dopředu, ne dozadu. Zkontrolovala zvonek a dala nohu na šlapku a ruku na to řídítko a pak i druhou. Minuli jsme křivý strom, kde jsem si uvědomil, že nemá cenu ji tlačit (do ničeho a nikdy), protože už vlastně jede sama. Za povzbuzování obou rodičů objela park a vyrazila naproti naší paní na hlídání. 

A když sesedla z kola, s úsměvem prohlásila: "A teď mi koupíte tu koloběžku, jo?" A jo, to jsme jí vlastně kdysi slíbili. 

Jezděte všichni na kole. Vyplatí se to.

text Řízek, foto Ř.Maruška

úterý 28. května 2024

WELCOME TO DOLOMITI


Tadej Pogačar byl letos poprvé na Giru a já poprvé na větším výletě na těch křehce vypadajících silničních kolech na uzoučkých pneumatikách, a to rovnou v Itálii. Jak můžeš mít na helmě ten plastový štítek? ptal se mě ještě na parkovišti někde v Dolomitech organizátor Honza a já se hned zastyděl, že jsem poprvé nevědomky vybočil z etikety opravdových silničkářů, aniž bych vůbec šlápl do pedálů, a ten kšilt jsem ze své helmy serval. 

I další účastníci vypadali lépe a reprezentativněji než já, což mě vůbec nepřekvapilo, protože jsem měl půjčené muzeální hliníkové (= těžké) kolo s ráfkovými brzdami a dres s kočičkami, ale Honza je o třídu převyšoval; byl celý vyladěný do takové sofistikovaně fialové barvy, která se určitě nějak jmenuje. A to ještě nevěděl, že zítra vizuál dotáhne do dokonalosti, až bude naprosto zmrzlý drkotat fialovými rty.

První skvělé kafe za euro, špičkování s jakousi moravskou výpravou (My jsme od Znojma - Aha, to jsme vůbec nepoznali) a jedeme. Máme málo času, protože chceme (respektive kolegové chtějí) vidět, jak peloton Gira vystoupá na jeden z těch kopců. Což znamená, že na něj musíme vystoupat před nimi, a proto jsme z Prahy vyrazili ve dvě ráno.

V kontextu zbytku výpravy je to příjemné stoupání, nemá sedmadvacet procent ani tisíc výškových metrů. A taky ještě neprší. Silnice je navíc pro běžný provoz uzavřená, předjíždějí nás jen týmová auta a autobusy, jež diváci povzbuzují podobně smysluplně, jako když s Hedou fandíme naší tramvaji 22, aby křepce vyjela kopec z Malostranské k letohrádku. Ještě než kolegům kamarádsky ujedu, jsem upozorněn, že moje legíny jsou zezadu poněkud průsvitné a že to není úplně příjemné sledovat. Tohle bohužel už serváním vyřešit nešlo a museli jsme se s tím smířit, resp. spíš oni. Dalo by se s přimhouřením oka říct, že jsem jim ukazoval záda.

Po půlhodině čekání peloton projel (dodatečně jsem zjistil, že Pogačar byl ten růžový); nezanechalo to ve mně žádnou hlubší emoci, protože byla fakt kurva zima. Všichni si je natáčejí.

Počasí se v souladu s předpovědí kazí, mrholí a je jen pár stupňů nad nulou. Další dva kopce jsou navíc strmější a ukazuje se, že Pogačarem zájezdu nebudu já, nýbrž kolega Ondra. Není tak sladěný, ale má patrně lepší nohy. A má na nich návleky a já ne.

Druhý den jsme měli naplánováno přes 200 km, ale předpověď vypadala tak nehostinně, že jsme se rozhodli to "výrazně" osekat na 168. Poprvé promokneme po patnácti minutách a naštěstí pak jedeme přes městečko s otevřenou prodejnou, v níž dokupuju především čelenku a návleky na t.č. úplně mokré boty. Do nové nepromokavé brašničky schovávám voňavý koblížek.

Podle předpovědi má padat 0,1 mm srážek za hodinu, ve skutečnosti sjíždíme z jedné z hor, jejíž jméno jsem co nejrychleji zapomněl, v prudkém lijáku vylepšeném kusy ledu. Jak se člověk klepe, klepe se i velmi vratké kolo, a na mokré silnici nejsou vidět díry v asfaltu. Dvacetikilometrový sjezd. Pojistku mám, ano, dal jsem si tam i rizikové sporty. 

Dole ve vsi je vzdor mimosezóně otevřený bar. Není v něm moc teplo, ale udělají nám čaj a tousty a mají z nás srandu. "Welcome to Dolomiti," hlaholí barman. Jeho starší kolega, který prý hrál hokej v Československu a umí fráze typu "toprí pívo", zase o všem říká, že je to katastrofa. Honzu to vystihuje přesně: je dočista fialový, drkotá zuby a pokouší se mluvit a všichni si ho natáčejí.

Pár zbytečných kopců pochopitelně vynecháváme, protože máme dost, výlet se zkrátí asi na 120. Poslední sedlo je Passo Fedaia; o kilometr výš, než jsme teď. Projedu nějakou močůvkou a ohodím Honzu, což se mu nelíbí, protože ta močůvka není vůbec fialová. Stoupání je strašné, prudké a nekonečné, ale proto jsme přece tady.

Další dva dny sjedeme níž, protože předpověď je nadále otřesná. Trasa z Bolzana začíná stoupáním skrz nějaké sady a je pozoruhodné, že kopec má místy 27 procent. Kdo může, posunuje kolo šikmo vzhůru takovými přískoky.  Je to odpočinkový den, ale končí se neoficiální týmovou časovkou po cyklostezce: z posledních sil visíme za Ondrou, který bůhvíproč jede 42 kilometrů za hodinu a stále zrychluje. "Odkud jste a proč jezdíte rychleji než vlak?" ptá se pak náhodný cyklista, který se nás chvilku držel. Doba regenerace: 3,5 dne. Dnes byste to s aktivitou neměli přehánět.

Večer je skvělá pizza v naprosto náhodné vesnici. Je obří a nedá se skoro sníst. A dostaneme limoncello jako pozornost. Teď neprší, ostatně jako každý večer.

Po pěti dnech společné existence je znát vzájemné působení různých druhů lidí. Sledovat na notebooku záznam etapy Gira mi zpočátku přišlo stejně uhozené jako kolegům moje opulentní omelety k snídani. Ke konci už většina týmu místo ovesných kaší snídala vajíčka a já jsem se s mírným, ale nepředstíraným zájmem připojil k očumování stehen a lýtek Pogačara a spol. Dojemný okamžik, kdy chlapečkovi běžícímu vedle kola daruje bidon i s energetickým gelem, si pouštíme několikrát dokola. Jsme sice tvrdí chlapi, ale máme i srdce.

V neděli jedeme domů a v souladu s předpovědí neprší. Je to nádherný výlet, 33 serpentin nahoru a 27 dolů a mezitím 262 předjíždějících motorek. Dolomity nám na pár hodin ukázaly všechno, co nám dosud upřely, snad abychom zas někdy dorazili a koupili si předplatné. Objíždíme Sella Rondu a na asfaltu jsou nápisy POGI, POGI, POGI. Včera mi Heda nahrála vzkaz: Fandím ti, tati. Pouštím si ho několikrát dokola a těším se domů, až v cíli zvednu své kolo nad hlavu, což se prý taky nesmí.

text Řízek, foto Ondra, Ř., německá důchodkyně