PACOVANEJ Z OUTLETU

Prosinec 2020

Běhám zhruba osm měsíců. Toužím po osobáku na desítce. Toužím vlastně po jakýmkoli osobáku, protože nic takovýho se u mě nevede. Je covid. Píšu z HO kolegovi a běžci Lukášovi, že si půjdu zítra zkusit zaběhnout rychlou desítku, abych nějaký PB měl. Odpovídá mi, ať počkám, jestli můžu, že se mu to zítra nehodí, ale že mi tu rychlou desítku rád odvodí někdy jindy. 

Květen 2026

Slavím narozky, takový ty hloupě kulatý. Lukáš tam je, z čehož mám radost. Přijde jen o kousek později. Po příchodu mi dává dárek, takovým tím samozřejmým až nepatřičným způsobem, kterej je sympaticky a nezaměnitelně jeho. Předává mi modrou dárkovou obálku a říká u toho: Tady máš dárek. Doma ho rozbalím, je v něm voucher na startovný na zářijový pražský desítce a na něm rukou dopsáno: Osobní vodič na 39:59. 

Srpen až září 2026

Už rok a tři čtvrtě mě při běhu bolí noha, někde těsně pod zadkem (v květnu jsem kvůli tý bolesti vzdal maraton v Praze). Jen je to tedy poslední měsíce horší než dřív. Je to vlastně vůbec nejhorší. Asi dva měsíce taky Lukáše bolí “jeho” kotník. Taky hodně, i když to historický srovnání nemám. Bolí ho ale tak, že poslední týdny prakticky neběhá. Počítám s tím, že navzdory bolesti si ten závod odběhnu, třeba jen pro tu radost, že ještě pořád běžím. S Lukášovým pacováním moc nepočítám. 

1. 9. 2026

Lukáš se v poslední dny trochu rozběhá. Asi i díky doktorům, u kterých byl. Začal jsem počítat s tím, že to nakonec v sobotu poběžíme oba. Píšu mu někdy večer, jestli už si vyzvednul číslo. Odpovídá tak nějak na Lukáše: “Ne. Čekal jsem na pokyn, zda vůbec běžíme.” Tak ten pokyn tak nějak bezděčně vydávám. 

5. 9. 

Lukáš jde těsně před závodem kvůli kotníku na magnetickou rezonanci. Já jsem kvůli Jaruščině odjezdu do Jablonce připraven nezvykle brzy. Čekám na Lukáše na lavičce za jejich domem na Lišce. Jsem v klidu, čtu si Enko, vlastně vůbec nevím, jak poběžím, poslední pokusy o návrat k tréninku na ovále ukazují, že bych mohl běžet někde na úrovni svého rok starého PB, tedy kolem 42:20. Hodinky předpovídají 42:14.

5. 9., 18:20 až 19:29

Lukáš je ready tak akorát, abychom to na start stihli. Je to skutečně tak akorát, rozklus máme cestou ze zázemí závodu dole na Václaváku ke startovnímu roštu na náměstí Republiky. Protože jsme si oba do přihlášky napsali čas 39:59, zařadili nás do “koše” A. Stoupneme si do koše B, protože si Lukáš myslí, že už je to konec A. Dvě minuty před výstřelem se pokoušíme prodrat do A. Prodírání vedu já, ačkoli to vůbec neumím.  

5. 9., 19:30

Zazněl výstřel, běžíme. Oba jsme v roli, kterou neznáme. Lukáš dělá pacera (asi poprvé v životě, ale neověřoval jsem; je to informace, která by v Enku vyjít nemohla, tady asi jo). Já jsem ten, co je pacovanej. Byla to vlastně jediná myšlenka, která mě v poslední době malinko znejistěla: jak se to dělá, když jsi pacovanej? No, věnoval jsem jí jen chvíli, usoudil jsem (správně), že to nevymyslím. Tak to teď běžím. Vlastně je to fajn. Lukáš mi těsně před výstřelem řekl, že mu mám dávat pokyny. Nedávám. Ale běžíme furt blízko sebe. On se občas zeptá, jaký to je. A já mu popravdě odpovím: Ale jo. 

5. 9., 19:45 až 20:13

Někde v Husákově tichu, kde je strašně divnej a nezvyklej smrad – zapáchá tam pot místo výparů z aut – mě začíná bolet na prsou. Není to úplně na prsou, je to přesně na hrudní kosti. Vůbec to neznám: za šest let, co běhám, se mi to nestalo. Je to trochu blbej pocit, nedá se moc dýchat. Tu nohu, co mě rok a tři čtvrtě bolí, prakticky necítím (později, při zapisování na Stravu, vyhodnotím její bolest na stupni pět, poslední týdny jsem běhal ve stupni osm). Někde na čtvrtým kilometru se Lukáš v roli empatického a fakt dobrého pacera ptá, jak to jde, tak mu po pravdě odpovídám, že budu asi zpomalovat. To splním, zpomaluju, prakticky až do cíle, když pominu velmi stopový pokus o závěrečný finiš. 

5. 9., 20:13

Dobíháme. Mačkám hodinky. Vím, že to není osobák. Asi po dvou minutách, když už kráčíme kordonem v ulici Na Příkopě, se Lukáše ptám, za kolik jsme to uběhli. Říká, že 43:19. Je to přesně minutu za mým osobákem z prosince 2025, kdy jsem si zkusil zcela sám kroužit na ovále na hnojárně, zatímco kolegové z Děkanky dleli ve Valencii kvůli maratonu. Asi jsem trochu zklamanej, ale moc to není cítit. Vím, že to rychleji prakticky moc nešlo a že ta neznámá bolest byla divná. Asi jsem zklamanej hlavně trochu kvůli Lukášovi, kterej to podle mě pacoval vzorově. Že musel dvě třetiny závodu běžet s hlavou vyvrácenou dozadu, byla moje vina, domluvený tempo jsem neuměl udržet (na rozdíl od něj).

5. 9., 20:14 a dál

Ale tak nějak jako Edith Piaf ničeho nelituju. Byl to hezkej zážitek a hezkej závod. Uděláme si po vylezení ze zázemí závodu uprostřed Václaváku hezký fotky. A čeká nás cesta na narozeninovou oslavu Vaška, Lukášova nejlepšího kamaráda. Na Pražskýho povstání u auta se převlíkneme (úplně, snad tam nejsou moc citlivý pouliční kamery). Na oslavě se dobře bavím, ačkoli tam vedle Lukáše a Vaška nikoho neznám (a to je pro rozenýho introverta potenciálně peklo). 

6. 9., 6:45 ráno

Po třech hodinách spánku (ano, ta oslava byla fakt fajn) mě budí kočinka, která chce ven. Asi už se mi nechce spát. Kouknu na fotky z večera. Vidím na nich, že jsme se uprostřed Václaváku vyfotili na pozadí s nápisem Outlet. To mi přijde případný a fajn. Pustím počítač a sepíšu tenhle text, o kterým ještě nevím, jestli ho Lukáš dá na blog. Jsem spokojenej sám se sebou. Navzdory všemu, co se píše výše. I tomu, že ten osobák o minutu odolal. 

text Pavel, fotky Řízek

ZMEŠKANÉ HOVORY

Cestou od ondřejovské hvězdárny zpátky k řece jsem přemítal, jestli to bude stačit. Na břehu v kempu byly připravené špalky coby stupně vítězů a vše se schylovalo ke slavnostnímu směšněhrdinskému ceremoniálu. Odhaduji, že se budou rozdávat tatranky a nejlevnější sprchové gely z Rossmanna, a to těm dnešním nejlepším běžcům do vrchu. A jestli jsem správně spočítal vrásky a šediny těch, kteří doběhli přede mnou, mohl by vyjít bronz v kategorii a to by bylo hezké. Historie se už nebude ptát, že nás v kategorii bylo asi šest.

Jenže v kempu mě nevítá nikdo jiný než řada zmeškaných hovorů: naše kočka Coco je nějaká divná, nežere (pravda, to už třetí den) a má ve stelivu krev (to je novinka). Naposledy smutně pohlédnu na špalek, na nějž někdo fixkou napsal "3.", a poklusem zamířím k autu, ze kterého se za okamžik stane zvířecí sanitka. 

Kočka vypadá celkem normálně, ale ona i normálně vypadá trochu divně. Ví se o ní, že výlety na chatu tak úplně nevyhledává; připadá si tam nesvá, jako by na ni zdánlivě nekonečný prostor (v porovnání s hranicemi bytu) bez ustání číhal. Dokonce i své standardně tiché mňoukání ještě víc ztlumí, asi jako když já kuňkám na editorské poradě, aby ji svět neslyšel, což někdy trochu komplikuje její nalezení. 

V přepravce ji vezu místnímu veterináři, který nám ošetřoval už několik zvířat a i v okolí se těší celkem dobré pověsti; ono tam ostatně zas tolik veterinářů není. V čekárně mě zaujmou a vyděsí strašlivé portréty známých osobností ze širšího okolí (poznávám Tondu Panenku, jak na mě potutelně mrká, vedle něj se Honza Nedvěd chlípně směje), ale říkám si, že dobrý lékař nutně nemusí být vkus a třeba ta hrůza je jen nějaká úlitba komukoli.

V ordinaci panuje víkendový chaos, postupně si nás předává několik sester a nakonec i lékař. Kočce udělají vyšetření krve a po něm se všichni tváří závažně. Kočka dostává antibiotika a lékař mě mírně vykolejí dotazem, jestli ji tam chci rovnou nechat přes noc (to odmítnu a raději přijdeme druhý den na kontrolu, byť to znamená další sezení pod Nedvědem). 

Kočka něco málo sní, přesto se druhý den vracíme. Závažné výrazy se opakují, dělá se test na nějakou ošklivou nemoc, což vyjde pozitivně, takže se vážně tvářím i já. 

Doktor chce Coco dovyšetřit zítra, zase to odmítám. Není to kvůli obrazům, ale už chceme být zpátky v Praze. Vyžádám si aspoň výsledky krve (možná to byl krevní obraz!); je to od pohledu docela divočina, protože v těch správných hodnotách je asi jen jméno zvířete a věk. Snímek posílám umělé inteligenci. Jak jsem zvyklý, že mi normálně nepokrytě podkuřuje a bezvýhradně se mnou souhlasí, tentokrát spíš volí naléhavý tón a doporučuje jednat rychle. Působí to dojmem, že kočka bezmála umírá. Na to, že umírá, je sice docela v pohodě, jenže co když to jen umně maskuje? 

Snímek posílám raději i skutečné kamarádce-veterinářce, která vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření i erudici lékaře (kulantně řečeno), ale doporučuje pro jistotu co nejdříve vyšetření na nějaké větší pražské klinice. Jsme z toho dost špatní. Pozorujeme kočku: není nějaká šedivější než normálně? To bude ta anémie. Chudinka. 

- "Jasně, přijeďte za dvě hodiny, paní doktorka se na ni podívá a prosím, vezměte s sebou ještě jednu jinou, zdravou kočku."

-"???" 

- "No s těmihle výsledky bude určitě potřebovat transfuzi."

- "Kde mám teď sehnat zdravou kočku? Mám jen jednu kočku a ta je nemocná."

- "Zeptejte se kamarádů, napište někam na sítě. Na shledanou!"

V neděli odpoledne píšu do pracovního chatu a na Facebook, jestli by mi někdo nepůjčil kočku, že ji vrátím v pořádku, jen o padesát mililitrů krve lehčí. Přestože to asi většina považuje za nějakou mou další kulišárnu, pár potenciálních dárců se ozve. Jenže jejich kočky jsou buď na Vysočině nebo v Německu, v bytě, od nějž nemají klíče, nebo jakkoli jinak nedostupné. 

Jsme z toho špatní. Možná dokonce stále horší. Nakonec však vezmu rozum i madlo od přepravky do hrsti a vyrazím na velkou veterinu i bez kočky na náhradní díly.

Na pražské klinice Coco důkladně prohlédnou a vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření a erudici lékaře (a dávají si velký pozor, aby to bylo kolegiálně kulantní). S masivním pohotovostním příplatkem znovu provedou vše, co se provádělo, a naberou krev; je pozoruhodné, že tentokrát má Coco úplně všechny hodnoty srovnané jako premiant třídy. Lékařka zjistí, že zvíře má akorát trochu struvity (pravděpodobně ze stresu), a doporučí potravinové doplňky, zatímco ve vedlejší ordinaci uspávají nějakého psíka. Je na ní vidět, že je za happyend ráda, neboť je vzácný. Happyendy se nedoceňují.

Za dohromady sedm tisíc tedy zjišťujeme, že diagnóza zvířete se jmenuje chata. Ostatně poté, co se vrátíme z veteriny domů (do bytu ohraničeného bezpečnými stěnami), kočka nejenže dál vypadá normálně, navíc vyžere celou misku. Doufám, že potom, co jsme ji už v myšlenkách málem pohřbili, ji čeká dlouhý život.

Vesnickému veterináři píšeme zdvořilý mail, že nás poněkud vyděsil a že by bylo hezké, kdyby třeba uznal, že to popletli, a vrátil nám peníze. Nesouhlasí sice s naším postojem, neomluví se ("Někdy se krev při vyšetření srazí," napsal pouze), Nedvěda nesundá, peníze vrátí. 

Tu tatranku za třetí místo mi už ale nevrátí nikdo.

text a foto Řízek

SOUČÁSTÍ STÁDA

V srpnu 1999 by mě nejspíš napadlo cokoli jiného než shánět speciální zatmavené brýle, naopak bych hodil patkou (!) a celému tomu stádu tupých zakloněných hlav, které bude ve stejný moment na povel žasnout, bych se zfleku vysmál. Netuším, co jsem ten den dělal, ale naprosto jistě to bylo lepší než jakékoli zatmění čehokoli.

Ani jsem se nenadál, uteklo 27 nebo kolik let a lidé už zase čučeli na nebesa, ovšemže tentokrát i se mnou. Než jsem v nenápadné prodejně fotopotřeb v pasáži ve Vodičkově ulici stačil krátce po poledni otevřít ústa, oznámil mi prodavač, že ve dvě přivezou dalších osm set sklíček (včera jich prodal 3500), a ukázal na nesourodou skupinu lidí venku připomínající autobus turistů spořádaně čekajících na toaletu na první hraniční pumpě. 

Dal jsem tomu ještě jednu šanci: před třetí hodinou však lidí notně přibylo a fronta se nehnutě klikatila (což lze) z pasáže až skoro na Václavské náměstí, zatímco si prodejce fototechniky mnul ruce nad vydařeným podnikatelským záměrem.

A tak jsem musel jít mnohem hlouběji. Ve sklepě odpočívají staré fotky, brácha v lakrosové výstroji, což mohlo být přibližně na sklonku tisíciletí jako to zatmění, táta zamlada na pláži kdesi apod. Jenže dneska není čas se dojímat, potřebuju jen ten černý konec z negativu (ale slibuju, že vás jednou místo dojímání zdigitalizuji, vždyť jste rodina).

Na Vyšehradě samozřejmě nejsme sami, neboť se tam přesunuli všichni ti lidé z fronty na sklíčka a pár dalších. Koukáme zhruba směrem k Petřínu, slunce už je nakousnuté, což sleduju přes ustřižený film, a lidé v rozpacích zjišťují, že to těmi jejich jinak šikovnými krabičkami skoro nejde vyfotit.

Ono i tou amatérskou zrcadlovkou to není úplně snadné, když už konečně člověk v postranní uličce zaparkoval a teď poočku sleduje, jestli se třeba znuděná Hedvika ("Jo, vidím, měsíc. Já vím, že to není měsíc, neříkej mi to!") nechystá přelézt hradby.

Fotím přes film, přes disketu i přes černé brýle, mžourám, cvakám, empaticky nastavuji citlivost, ale nedaří se mi to. A tak hlavně koukáme po mizejícím slunci i Hedě. Vlastně se mi to hrozně líbí, i to, jak jsme spolu součástí toho stáda. 

Dokonce bych zpětně svému nemoudrému čtrnáctiletému já vytkl, že se tohohle demonstrativně odmítlo zúčastnit - že to pravděpodobně i tehdy stálo za to (jako když jsem zpětně litoval, že jsem místo besedy s Karlem Schwarzenbergem raději jel na táboře na lodičky).

Už to všechno zapadlo, dítě je úplně kaput ("Proč pořád někam chodíme, když jsou prázdniny? Proč nemůžeme být doma?"). Sítě i sítnice jsou plné nádherných snímků. Nakonec ve foťáku nacházím aspoň jednu fotku, která se náhodně jakž takž povedla.

A taky vás tak bolí oči?

text a fotky Řízek