SCHRONISKO

Motto naší rodiny by klidně mohlo být Jednotná v rozmanitosti, jenže se obávám, že už to někdo zabral. Týká se to i dovolených, jejichž plánování má zpravidla na starosti moje žena, neboť já si už asi patnáctý rok po sobě neuvědomil, že je něco takového potřeba udělat. 

V praxi to dopadá tak, že abychom byli spokojeni tak nějak všichni, obvykle jedeme do aspoň trochu komfortního hotelu (ocení Maruška) s vodními atrakcemi ve tvaru žiraf (vyžaduje Hedvika) a berou se s sebou několikery běžecké boty, ať se táta po ránu taky trochu vyblbne - kdo se má na ty jeho otrávené ksichty pořád koukat.

Proto když jsem se dozvěděl, že se spolu s dalšími několika rodinami jede do Krkonoš do chaty, kde oproti našim běžným zvyklostem chybí například tekoucí voda, nejprve jsem to považoval za nepovedený žert. Přece by Maruška na něco podobného dobrovolně nepřistoupila. Ale ono se to skutečně dělo, kufr auta jsme zarovnali balenou vodou a instatními jídly a vážně jsme místo do resortu vyrazili do hor. 

Místo dvou hodin nám cesta trvala tři, a to ne kvůli nabíjení, nýbrž kvůli mojí zbrklé práci s navigací. Kaplička, u které se chata nachází, totiž měla někde u Adršpachu jmenovkyni. Říkal jsem si, že tahle nová cesta do Krkonoš je fakt hezká a zajímavá; že je to nějaké divné, jsme si uvědomili asi deset kilometrů před Adršpachem. Takže jsme byli za pitomce ještě dříve, než jsme skutečně dorazili, ale mě vůbec názory ostatních uživatelů nezajímaly, protože mi to místo okamžitě učarovalo.

Na louce pod letitou, ale opečovávanou boudou chaoticky pobíhají děti, Max chytá luční koníky a hází je do potoka pstruhům; je jasné, že Hedvika tam za chvilku spadne, ale v těch obrovských taškách, které jsem vyložil z auta, přece musí být dost dětského oblečení (pravda, svůj spacák jsem zapomněl). Na zápraží vysedávají emeritní správci osady (asi), jeden luští sudoku, další dva už vyluštili vodku. Není tu žádný internet (nepronikne sem žádná práce). A z lavičky nad chatou je vidět nejen vrchol Sněžky, ale i moje dětství, tedy ta zábavnější část, kdy se nekomfortně jezdilo do spartánsky vybavených horských chat a zaživalo se spoustu dobrodružství.

A když to chci holkám všechno nadšeně vyprávět, přeruší mě dotazem, kde je záchod, což se později ukáže jako jeden z kamenů úrazu. Záchod je díra zakrytá víkem, ne, Hedy, nedá se do toho spadnout. Na padání je tu potok a jeho dravý ledový přítok s tůní, která do jisté míry nahrazuje koupelnu. Děti na kraji lesa staví bunkr a když se zešeří, děláme táborák, jeho plameny živí tuk z buřtů a nad námi krouží netopýři. Část z nás strká klacky do ohně a pak s nimi nebezpečně mává ve vzduchu a ta druhá část říká, ať to neděláme.

Heda ani v jedenáct nespí, protože je to těžké. "Chci, aby mě hladila maminka, ta má jemnější ruce!" vpálí mi do unaveného ksichtu. Ráno se jde táta vyblbnout na Sněžku a dochází k poznání, že i s bolavou nohou je běhu zapotřebí a ta koupel potom je úžasná (a kotník třeba splaskne). Hedvika mezitím poprvé spadne do potoka a objeví jakési obrovské ztrouchnivělé prkno, které se stane jejím přítelem i atributem, neboť ho začne všude tahat a prohlašovat, že je to snowboard, skejt nebo i nějaké další imaginární věci; ne, nepovezeme to s sebou do Prahy, v žádném případě.  

Házíme si talířem (trefím Hedu mezi oči, prostě otec roku), děti testují elektrický ohradník u oveček a za soumraku zformujeme bizarní několikačlennou eskortu, která doprovodí Marušku do nedaleké horské boudy, kde mají opravdivý splachovací záchod. A lamy a naprosto fantastické rohlíky a možná do budoucna i nabídku ubytování, jež by lépe vyhovovalo naší rozmazlené rozmanitosti.

Sněžku zdolají nakonec i děti (lanovkou, ale dolů po svých, přitom pořád mluví do vysílaček. Přepínám!). Naučíme se zásadní polské slovo schronisko, což s medvídkem Pů kupodivu nemá nic společného. Oproti plánu prcháme do civilizace o den dříve (je to velmi těsné, hlasování skončilo poměrem hlasů 2:1). A na opakovanou otázku kamarádky Andiny, jestli s nimi do tohoto schroniska pojedeme příští rok, Maruška rezolutně odpovídá, že v žádném případě.

Ale kdoví. Třeba bych to mohl jednou naplánovat já. A to prkno máme samozřejmě v kufru.

text a fotky Řízek

TROCHA NÁSILÍ

Veronika je šamanka i masérka, přičemž podobně jako vodovodní baterie každému klientovi namíchá přesně to, po čem si ona myslí, že prahne. Tomu trochu násilí, tomu zase hodně eza. Takže ví, že já sice nedocením kecy ani vonné esence, jenže dneska potřebujeme kromě zvalchování zablokovaných zad i nějaký zázrak, který před závodem opraví počochněný kotník. Zázrak má podobu světlemodrého tejpu a já se snažím věřit tomu, že Veronika ví, co dělá.

Tím spíš, že si sám nejsem jistý, že vím, co dělám: jako náhradník jsem se před časem přihlásil na běžeckou čtyřiadvacetihodinovku do Kladna a bohužel mi před pár dny napsali, že pro mě mají místo - je to velmi nečekané, že se lidé z tak lákavé akce na poslední chvíli odhlašují. Ledva jsem zaplatil startovné, rozbolel mě kotník.

Ovšem na tyto stavy jsem už od přelomu tisíciletí, kdy jsem se jednou na táboře coby uhrovitý teenager radostně rozběhl do holčičího tábora s kytarou a nezavázanými pohorkami, tak nějak zvyklý. Nemusí to být průšvih, občas se moje tělo dokáže na nečekaná příkoří překvapivě adaptovat. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

Dobře jsem spal (ostatně o co jde? Já už mám letos sportovně splněno), motorákem dorazil ke stadionu na okraji Kladna a sledoval účastníky, kterým bylo jednodenní kroužení po kilometrovém okruhu málo, a tak začali už o den dříve. 

Na poslední chvíli měním ponožky za takové, které nemají na palci otvor, a s cílem překonat aspoň svůj pět let starý jediný pokus (149 km) vyrážím.

Hlavně začít zvolna, říkám si. Ale to si nejspíš řekli všichni a důrazněji než já, takže první hodinu nebo hodinu a půl ve třicetistupňovém vedru nesmyslně klušu někde v popředí. Běžíme bok po boku s mužem se srandovním vlasteneckým kloboučkem, neboť jsem neúmyslně trefil jeho tempomat. Prý má osobní rekord sto kilometrů za 8,5 hodiny, což je šílené. A taky tu po celou dobu má manželku, která mu podává pití, ochlazovací houbičky a gely, což je taky šílené. "To musí být super zábava," odtuším a kolega můj sarkasmus nechápe s tím, že žena jezdí na všechny jeho závody a že se tu dají pozorovat zajímavé příběhy. 

Můj příběh se vyvíjí tak, že pomalu ztrácím kontakt s kloboučkem. Ono i to vedro je dost protivné a čím pomaleji běžím, tím víc vnímám, jak každý druhý krok bolí. Nejvíc mi vadí zatáčky, kterých je tu kupodivu docela hodně. A pak mi vadí motivační citáty na cedulích kolem trati a sitár, proti čemuž nasadím sluchátka. Kolegové z práce mi doplnili playlist, je tam skoro devatenáct hodin nesmírně pestré hudby a na chvilku to pomůže.

Po třech hodinách se na tabuli začnou objevovat jména nejrychlejších, šokuje mě a stresuje, že jsem chvílemi pátý. Dál mi hraje pátý přes devátý, doběhl jsem maraton, což je pro ostatní nejspíš takový rozklus, ale bolí to tak, že vymýšlím, co dělat. Přezouvám boty, zkusím místo modrých modrozelené, což je tedy hodně radikální. Ale po třech dalších kolečkách zjišťuju, že mě kotník prostě nenechá běžet. A zatímco devatenáct hodin hudby bych asi dokázal unést, devatenáctihodinovou procházku si představit nedokážu, a tak dojdu organizátorům, kteří se mě sitárem i vlídnými slovy snaží udržet v závodě, oznámit, že končím. 

Je mi to líto, na druhou stranu toho i přes okružní jízdu domů víc stihnu: třeba kdy jsem naposledy byl v sauně? Taky nabiju auto, roztrhám nezázračný tejp, dokulhám k mikrovlnce a ohřeju si večeři. A ne, fakt by to nešlo.

Tchyně přesně ví, co má každému zeťákovi namíchat – tomuhle třeba trochu péče o zanedbanou zahradu. A tak mohu v neděli dopoledne, zatímco v kladenském parku ještě mátohy běháním do kolečka namotávají poslední kilometry, v kýbli míchat beton, do kolečka házet suť a opravovat padající kamennou zídku. 

Záda si zvalchuju taháním šutrů a pytlů s betonovou směsí. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

text a foto Řízek

SMYSL

Někdy mám pocit, že to celé nedává smysl: z jedné hromady se přenášejí těžké staré předměty na druhou hromadu. Mezi nimi vzniká stísněný prostor, kterému táta říká – s nadsázkou nám vlastní – taneční parket. Mezi přenášením vzniká luxusní prostor na birell, rybízovou bublaninu, kafe a povídání. Tak se tu na chalupě bavíme.

Jednou tu prý bude dílna, ale dnes to rozhodně nebude, už je ostatně skoro tma a zatím jsou tu jen ty pestrobarevné hromady. Hodně kilo železa. Koukám skrz prach ven a najednou zahlédnu, jak se v mokré trávě před stodolou něco pohybuje, je to nějaký lehký mladý předmět. Je to ptáče. Hodně málo gramů peří. Stejně jako by se v dílně neměla dle mého nacházet obrovská a těžká sto let stará kamna suplující pracovní stůl, mám nejasný pocit, že by ptáci měli spíš létat než se batolit po trávě, natož úplně mokré.

Čípak seš a proč nelétáš? ptám se třesoucího se opeřence, který promáčenými křídly manipuluje podobně nešikovně a toporně jako já s těžkými předměty v příšeří budoucí "dílny". Nic neříká, umělá inteligence i živí kolegové říkají, že to je jiřička a že má problém.

A teď, co s tím. A tak volám na záchrannou stanici, kde už je záznamník. Dalo by se nedělat nic a nechat to na přírodě, tedy na potenciálních rodičích, jestli tu někde jsou, anebo na zubatých, nesentimentálních vesnických kočkách. Jenže tím bych popřel svou záchranářskou náturu (s Hedou vždycky někam jdeme, objevíme zvíře v domnělých nesnázích, přemístíme ho mimo cestu a pak si zpíváme, že jsme ti záchranáři šneků). 

Rozhodnu se, že je mi ta představa hebkého jiřiččího peří v tlamě kočky nepříjemná, a tak ptáče stráví noc v krabici. Táta, který je už mentálně nastaven spíš na závitky s křenem, moravský muškát a na zápas o třetí místo než na utkání o ptačí život, nakonec popadne svítilnu Parkside a obchází stodolu hledaje možné hnízdo. S Boženkou se pokoušíme lovit komáry a mouchy. Do krabice v souladu s internetem i kolegy umisťuji petku s teplou vodou, aby tam tvor měl teplíčko, beru ptáče a odcházíme spát.

V noci mě budí každý šramot anebo naopak jeho podezřelá absence. Ve dvě ráno měním vychladlou vodu za teplou, ale odhaduju, že se i tak oba vyspíme podobně mizerně. Zdá se mi o zachraňování ptáků, o kočkách v dílně, pak o zachraňování koček. Nějak se to celé proplétá.

Ráno se usušené ptáče ještě hýbe, ale ne moc. Na to, že by se samo vzneslo, obkroužilo kolem nás vítězné kolečko, zamávalo křidélky na pozdrav a zmizelo někde nad střechami, to nevypadá. Volají ochránci zvířat: v Kutné Hoře je sběrná stanice a ochotná paní.

Jedeme tam s krabicí, ptáčetem a tátou a těžko říct, jestli ho tahle obskurní záchranná mise naplňuje víc než přenášení věcí z místa na místo. Ale ví, že mě jo.  

Vypadá to, že je ptáček v dobrých rukou. Paní slibuje, že ho rozkrmí speciální pastou, a říká, že tam už má další přivezenou kámošku. Na to, že (zatím) nelétá, už se jiřička nacestovala dost: ještě ji čeká cesta do záchranné stanice ve Vlašimi. 

A vyrazím i já. Až skončí další slejvák, dopiju kafe a sním další buchtu, sednu na kolo a pojedu z chalupy na chatu. Tchyně mě zve na oběd, ovšemže bude španělský ptáček. Někdy mám pocit, že to celé dává smysl. Akorát ta dílna asi hned tak nebude.

text Řízek, foto Ř. a táta

Aktualizace: Jiřička je v pořádku mezi ostatními jiřičkami v záchranné stanici a daří se jí dobře.