MAJU A JEHO OTISK

Zničil každou kytku, i když potom blil. Zničil koženku z dveří, a když jsme je nechali opravit, zničil i tu novou, aby nám vysvětlil, že už to opravovat nemáme. Zničil dětské tee-pee. Pil vodu ze záchodu, a Heda se tomu ještě smála. Když jsme ho jednou nevzali na dovolenou do ciziny, nechal nám uprostřed dětské postýlky velmi nevábný, avšak pro všechny další obdobné případy zcela jasný vzkaz. Nepoučili jsme se, a když jsme ho nevzali k moři i tentokrát, dopadlo to ještě hůř. 

Jednou objevil tajný průchod z koupelny na balkon. Stačilo jen prokousat síť. Vzniklý otvor jej navíc při cestě na vzduch i vyčesával. Naučil se sundat pokličku z pánve a sežral cokoli, co nebyly jeho granule, ale nikdy, za žádných okolností nejedl sýr. Nikdo mu nikdy nedokázal vysvětlit princip stolu a stolování. Při vaření vyskočil na desku třeba padesátkrát a 49krát jsem ho shodil a jednou nad tím mávnul rukou. Vylíval nám skleničky se šťávou. Jen tak.

Když po sobě zahrabával bobky, cíleně škrábal do plechového koše a nedalo se to poslouchat. Nosil myši do domu, jen tak. Když se uprostřed noci do domu nemohla dostat Maruška, plakal tak, že jsem se šel podívat, co se děje, a pustil ji dovnitř.

Utlapkával nám břicha, spal vždycky Marušce u nohou a občas jako bych zaslechl i velmi slabé předení (to byla jeho velká panička). Nejvíc ho bavilo hrát si s plyšovou leklou rybou s hýbacím ocasem. Hlavně uprostřed noci.

Ale jeho rajón byla chata. Lovil ptáky a nechával je za dveřmi. Lovil krtka pod zemí a zničil tím víc trávníku než on. Lovil naše nohy čouhající z peřiny ve spaní, než si na nás zvykl a stal se největším mazlem. Lovil panáčky z Člověče, nezlob se a zanechal svůj otisk ve všech červených, s nimiž hraje Heda. 

Zanechal svůj otisk v nás, protože miloval Hedu tou nejčistší zvířecí láskou – nikdy by jí neublížil (občas si akorát s přehrávaným pláčem stěžovala, že ji "packnul") – a ona milovala jeho. Dávali si hlavičky na uvítanou. Jako nemotorný akrobat lezl po její domečkové postýlce, a když jsme prodávali její kočárek, vysáli jsme z něj kilo černých chlupů. 

Ty byly ostatně všude. A neměli jsme kytky a nemohli jsme někde nechat bez dozoru jakékoli jídlo (kromě sýru) či skleničku se šťávou. Zato jsme měli senzačního parťáka.

Vždycky se nakonec odkudsi vrátil, jenže tentokrát to nevyjde. Protože když černá kočka neběží přes cestu dost rychle, je to především její smůla. 

Maju, Mažík, Mažinot, Mažislav, Mažíček je snad někde v kočičím nebi a s Pepanem nejspíš kroutí hlavou nad tím, jak tu kvůli nim bulíme.

text a foto Řízek

JÁ JEDU

Na konci léta jsme jezdili na Ivanův úštěcko-holanský triatlon v Milčanech a já jsem se strašně těšil, jak nás deset až patnáct statečných simultánně rozvlní stojaté zelené vody rybníka proudem vulgarit, protože naprostá většina z nás plavání upřímně nenáviděla a ti dva, kteří měli na sobě triatlonové kombinézy, byli málem považováni za zrádce. 

Vyhlížel jsem hlavně druhou disciplínu, tedy horské kolo, protože mi náročná trať seděla a zpravidla jsem dohnal všechny, kteří si s vodou rozuměli výrazně víc. A běh kolem rybníka už byl za odměnu. Mám doma někde poházené diplomy a vlastně je mi dost líto, že tenhle sportovní svátek něco, asi covid, zabilo.

Opravdický triatlon se skutečnými závodníky, ne kamarády, jejichž doménou byly jiné sporty, pokud vůbec, mě nikdy ani moc nelákalo zkusit, právě kvůli té plavací části. 

Letos se ale staly dvě věci, které to změnily: 1) kvůli chronickému zánětu v achilovce jsem hodně omezil běhání a s neskrývaným odporem chodím plavat do Podolí, navíc mám ze stejného důvodu konečně celkem naježděno na kole a 2) jeli jsme kolem plakátu na triatlon na Konopišti a zjistili jsme, že se nám to celkem hodí do našeho rodinného itineráře. A že je poslední den, kdy se člověk může přihlásit. 

V online bazaru jsem si našel obnošenou kombinézu, aby aspoň někdo z nás měl zkušenosti, a bylo to. V 38 jsem dal ve fotbale první hattrick, v 39 si dám první "sprint" triatlon. Já jedu! 

Potom už se stalo akorát to, že zrušili plaveckou část a nahradili ji kratším během. Když jsme pak běželi kolem zelenkavého rybníka, chápal jsem proč - strašně smrděl. Pochopitelně se ze mě za těch pár měsíců žádný plavec nestal, takže jsem rozhodnutím organizátorů nijak zvlášť neutrpěl. 

Kombinéza mi byla samozřejmě moc těsná, vypadal jsem v ní jako legenda české řekněme sportovní žurnalistiky Petr Pravda, když se kdysi řítil ze svahu na Monínci. Vlastně jsem ji vůbec nemusel mít, ale když už jsem si ji koupil, přece nepoběžím v triku. 

Kolem Konopiště jsem to moc nehnal v očekávání věcí příštích. První zádrhel nastal v depu. Mám ve zvyku utahovat boty na krev a zavazovat je na dva uzle. Nenapadlo mě, že se to celé nějak zašmodrchá a že se to pak bude tak dlouho rozvazovat. Strašně dlouho. Ještě bych se mohl trochu napít z flašky. Tu helmu mám nějak křivě. Zkrátka: to, co špička zvládla za půl minuty a kdokoli normální aspoň do minuty, mi trvalo dvě. To, že mi oblékání nikdy moc nešlo, ostatně potvrdí většina oslovených: kolegové, přátelé, manželka. 

Tak to doženeme aspoň na kole, jemuž Heda přiřkla jméno Červenáček. Jenže v polovině startovního pole, kde jsem se odhadem pohyboval, se hned od startu jel na moje poměry šrot. Trasa navíc neměla úplně odpočinkový profil, vlastně jsme jeli více méně pořád do kopce, což bylo zvláštní. Na otočce po deseti kilometrech se to mírně zlepšilo, jenže to už jsem zas moc nemohl. Nicméně zpět do depa jsem dojel, a to bez pádu, což se mi poslední dobou moc nestává. 

Pochopil jsem, že depo opravdu nebude mou silnou stránkou. Okoukal jsem, že závodníci nechávali svoje tretry připnuté k pedálům a sami pokračovali v ponožkách až do míst, kde bylo možné kolo odložit a vzít si zase běžeckou obuv. Podle všeho tohle řešení mělo být nejefektivnější. Akorát že moje nohy mezitím úplně zapomněly, jak se běhá. 

Když jsem se po dvou kilometrech závěrečné disciplíny trochu stabilizoval, přišla zrada v podobě prudkého kopce. Přece nepůjdu pěšky jako okolí. Jenže když se to zas narovnalo, zdecimovaným nohám jsem nemohl vůbec vysvětlit, že bych potřeboval zas tempo kolem čtyř minut na kilák, ne pět třicet. Hodně lidí mě předběhlo, staří, mladí, dívky. Ale pak nás to zavedlo zpět k rybníku a uviděl jsem hlouček svých rodinných ultras a najednou to zase šlo. 

Skončil jsem přesně v polovině startovního pole (depo jsem měl vůbec nejpomalejší) a vítězové mi nadělili propastných šestnáct minut. Trochu jim závidím, ale jsem si skoro jistý, že si v cíli nedali čtyři skvělé utopence, pivo a naložené maso jako účastníci Ivanova triatlonu a neseděli u ohně u kytar až do pozdních nočních hodin. Jasně, vím, že jsem většinou odjel nebo šel spát první. Ale je škoda, že už to není. 

text Řízek, foto Maruška a Vašek Kolář

DOBRÝ DEN

Nesnášel jsem, jak se o prodlouženém cyrilometodějohusovském víkendu vždycky odkudsi vyrojili - plešatí strejci s pupky zevlovali v táborové kuchyni, mlčky (ale v duchu bezesporu velmi kriticky) hodnotili úroveň okolních dočasných staveb, hygieny nebo programu, jejich tříleté děti se jim stydlivě vinuly kolem nohou a motaly se u branky, když jsme si chtěli jít zakopat. 

Některé z těch starců jsem si matně pamatoval, protože v době, kdy byli ještě zajímaví a při síle, mě vedli a vymýšleli skvělé hry, takže se je dalo pozdravit přezdívkou a ve třech větách s nimi probrat, co posledních pět deset let od jejich minulé účasti na táboře dělali, kolik mají vlastně dětí a jak dlouho se zdrží (rozuměj kdy pojedou pryč). Zbylé jsme ostentativně zdravili Dobrý den, aby se cítili ještě víc nesví.

A pak najednou uteklo dvacet let, kdy se nic moc nedělo, a pak jsem se zničehonic objevil na táboře a nervózně vystoupil z auta a ze sedačky vysvobodil tříleté dítě, které se mi stydlivě začalo ovíjet kolem nohou. 

Dřív než jsem se stihl cítit nesvůj, mě Manča místo pozdravu zjebala, že dle jejího názoru špatně parkuju, čímž jsem se uklidnil, že je aspoň něco při starém. V jídelně, která vypadala stejně jako dřív (jen byla strašně křivá, ale nechám si to pro sebe), u stolu vedoucích seděli mladí lidé, kteří mě nepoznávali a já je taky ne (u dětí jsem si žádné iluze nedělal, protože některé se podle všeho narodily až po mém působení).

Tábor byl opravdu vizuálně stejný jako dřív, což mě potěšilo, protože jsem se cítil méně cizí. Děti nalezlé o poledňáku v jídelně akorát místo bangu hrály nějaká vybuchující koťátka a mladší vedoucí nebo kadeti nabírali síly nově v hamakách na kraji lesa. Dívali se na mě úplně tak, jako já tenkrát, a já jsem zkoušel vést obskurní konverzace typu "Ahoj, nemusíte mi vykat, já jsem Řízek a kdysi jsem tady taky trochu vedl. Mohla by si moje dcera Hedvika vyzkoušet tady tu hamaku?" a bylo to oboustranně divné. 

O hodinu později naštěstí dorazil Milan s Hediným vrstevníkem Oskarem a dítě se přestalo vinout. Postavili jsme vedle sebe stany a vytáhli děti na loď na rybník a bylo to super a pak se Heda ptala, jestli už půjdeme na večeři do té restaurace (myšleno jídelny) a potom běhala po louce a měla filé v ruce. Poprvé v životě ve spacáku prospala celou noc a ráno ji mrzelo, že zaspala budíček. Pak jsme šli sbírat lesní plody a našli jsme tři maliny a pět jahůdek a následně hráli na schovku a stavěli domečky z mechu a klacíků, než jsme snědli vynikající rajskou a zbourali stan a šli se rozloučit. Byl to dobrý den.

Cestou k jídelně jsem klasicky zakopnul o kořeny a spadl k nohám několika dívkám, které mířily k rybníku. V očích měly směs pobavení a soucitu a zřejmě přemítaly, jestli se mě nemají zeptat, zda potřebuju pomoct. Pak mi jen výsměšně řekly Dobrý den. 

Jen se smějte, holčičky, za dvacet let uvidíte, jaké to je! 

text a foto Řízek