OKRAJE LAVORU

Vidím tě, jak bys vypadal v sedmatřiceti a pořád bys mi byl nejspíš trochu, nebo spíš hodně podobný, jen o rok a půl zachovalejší. V zrcadle bys s mírným znepokojením pozoroval ustupující vlasy, ale tvoje rezignace by ještě nepostoupila tak daleko, aby ses přestal holit. Však taky proč: hezkej kluk, modrý oči, vysokej, blond, maximálně pár šedin, švihák v nejlepších letech, celkem ve formě. I bez posilovny: kdo to může říct?

Ale jinak je fakt těžký si tě po těch patnácti letech, co tu nejsi, aktualizovat a představit si tě v těch divných hadrech, co se teď nosí, s chytrým telefonem a ověšeného dalšími zbytečnými vychytávkami, v kanceláři nebo cestou do práce, jak si blbě vyspalý čteš v metru zprávy. Jak fňukáš a chodíš po doktorech. To by ses asi divil i ty. Ale zvykl by sis, patří to k tomu, nesměj se mi!

Pravděpodobně bys měl krásnou ženu a nějaké množství dětí a byl ve větší či menší míře šťastný. Nevidím důvod, proč by ne. Na druhou stranu, já jsem neviděl spoustu věcí.

A zbytek? To by bylo asi na tobě. Třeba bys hodně cestoval, naučil se řadu jazyků a dokončil několik škol a pak bydlel v nějaké zapadlé chajdě v Kanadě nebo bůhvíkde jinde. 

Anebo bys vydělal balík peněz a měl obří dům někde na kraji města a na zahradě pěstoval nějaké nesmysly. Možná bys měl kočku, pravděpodobně tlustou.

Jsem si skoro jistý, že by mě tvoje žena trochu nesnášela. I tak bych ale občas přijel a hráli bychom spolu ukradené Heroes III. po síti virtuálně natažené mezi pokoji. Do noci, ale nikdy bychom to nedohráli, protože to se dohrát nedá, ale o to vůbec nejde. Anebo bych nepřijel, protože bych sám sebe přesvědčil, že mám moc práce, ale to by byla věčná škoda.

Možná bychom se ještě potkávali na hanspaulce a bezpochyby by ses mi smál, jakej jsem nekop, a měl bys pravdu, ale já zas třeba líp jezdím na kole. Proč jsme se vlastně pořád museli v něčem předhánět, nevíš? Taky nevím. Piškotův pohár bychom nepořádali, protože by nebyl důvod. Ale třeba bych ti někdy přihrál na gól. Sólisto.

A někdy bychom spolu přes týden šli na oběd a nadávali, jak je to drahý a hnusný, a jak se ty naše děti spolu rvou. Úplně stejně, jako jsme se rvali my. Jedno by druhému vyrazilo zuby činkou a to druhé by to první zase roztočilo na křesle tak, že by si rozsekalo ústa o zeď. A ještě by se tomu tlemily. A byly by si děsně podobný.

Někdy bychom si možná ještě zabrnkali a zapěli, jenže bychom zjistili, že si už z Mňágy pamatujeme jen ty největší fláky a že se nám stále hůře mačkají barréčka. Což by nám zas tolik nevadilo. Vadí akorát to, že tu nejsi.

- Zapomeň na mě! 

- Je to nemožné!

text a foto Řízek, foto nejspíš máma

PROBLÉM ČTYŘ TĚLES

MUÍČKO! 

TATI!

MAMI!

MUÍČKO!

Mám hrozně rád naši postel, je to jakási kotva a jistota v dnešním složitém světě, ale jakmile se z vedlejšího pokoje uprostřed noci ozvou tyhle výkřiky, všechno se ve mně sevře, protože to zase začíná a naopak sladký spánek, jak jsme ho v předchozích hodinách krátce zažili, bez náhrady končí. 

Jak jsem kroutil hlavou nad zkušenějšími otci a maminkami, jejichž ratolesti se rozhodly torpédovat zasloužený odpočinek rodičů tím, že jim anektují postel (proč se s nimi prostě nějak nedohodnou?), tak přesně tohle se teď děje každou noc.

S tříletou dcerou se ve čtyři ráno velmi složitě diskutuje. Na její návrh, že si mám jít lehnout na gauč, jsem nedávno spontánně zareagoval zbytečným a úplně nesmyslným dotazem: "To myslíš vážně?" Co mi na to asi tak má říct?

Empatičtější žena ji v těchto situacích zpravidla vezme za ruku a odvede ji zpátky do jejího pokoje a počká u ní, až usne.

Mimochodem, kromě toho má Heda také roztomilé období budování interiérových bunkrů, respektive vypisuje zakázky na jejich výstavbu: "Táto, postav bungr." To mi zas tolik nevadí, akorát je potom nesmíme zase bourat, pročež se pak v bytě hůře pohybuje. Což teď ale stejně nechceme, protože chceme spát.

Zatímco ohřívám mlíčko, Heda nezadržitelně míří do dospělácké ložnice a zabírá mou polovinu. Diskuzi o návratu do správné postele razantně utíná.

Tak se aspoň trochu posuň, zaúpím, načež se dítě nepatrně pohne ke středu. Popostrčím ji o dalších asi deset centimetrů, abych neležel jen na tom dřevěném rantlu, přičemž v tu chvíli na posteli přistává kocour, který odněkud přiběhl, protože tohle si přece nemůže nechat ujít. Vměstná se někam mezi a rázem tu řešíme problém čtyř těles. Na dvou metrech. Ve čtyřpokojovém bytě.

Jsem z nich nejstarší a nejrozumnější, ale momentálně bezradný. V kompaktní poloze se pokouším pokračovat v započatém spánku, jenže okupovaný prostor není jediná nesnáz, se kterou je potřeba se vyrovnat: jak takhle mrňavé dítě proboha může takhle šíleně chrápat a funět...?

Nic, vzdávám to a odcházím do obýváku na gauč.

Jenže tam je přece ten bungr.

A nemůžu se na ni zlobit, protože mi ráno namaluje obrázek a na koberec, kde jsem spal, mi přinese nedopitou limonádu ze včerejška.

text a foto Řízek

RANGERS

Jsou všude a je jich moc. Staří, mladí, hubení, silnější, klušou, sprintují, se závažným výrazem kontrolují na hodinkách tepovou frekvenci, komentují své skvělé tréninky na Stravě a na Instagram se fotí s dramatickou, právě zdolanou krajinou zkrášlenou západem slunce. Prostě všichni běhají. Všichni - až na mě.  

Já běhám akorát po doktorech. Můj výpadek má řadu negativ, ale i jedno pozitivum: nouze mě naučila plavati, protože při plavání, jak jsem zjistil, mě nebolí nic, ani pata. 

Takhle, nedá se říct, že bych předtím vůbec neplaval ani to, že bych teď plaval nějak zvlášť dobře. Ale přece jen je to výrazný posun. Dřív jsem chodil třeba dvakrát do roka, aktuálně dvakrát až třikrát týdně.

Teď vám v několika bodech přiblížím, co je potřeba k tomu, aby se člověk na prahu čtyřicítky stal plavcem. Nečekám, že by to někoho inspirovalo, spíš jsem nevymyslel originálnější strukturu. 

1) Voucher. Moje žena nejspíš tušila, že mi brzo něco odejde, a proto mi před víc než rokem nadělila pět lekcí plavání s Libby. Dáváme si navzájem hodně voucherů, většina z nich propadne, a nejinak to vypadalo tentokrát – odchodil jsem dvě lekce, pak se nějak udělalo počasí na běhání a bylo to: plavky, brýle i ručník bouch bác! letí do kouta. Na podzim, když už pata fest bolela, jsem si na Libby vzpomněl a ukecal ji, abychom to společně dokončili, i když byl voucher už dávno prošlý. Na konci páté lekce jsem uplaval svých prvních asi deset metrů kraulem nebo něčím, co se tomu blížilo. Bylo to dost hrozné. Slíbil jsem, že se ozvu a že si zas dáme nějakou lekci, což jsem samozřejmě neudělal, protože to raději budu dělat po svém a blbě. 

2) Brýle. Občas jsem do bazénu zavítal i dříve, proto jsem měl i nějaké brýle. Potíž byla v tom, že přes ně nebylo moc vidět. Plodilo to celou řadu nepříjemně kontaktních situací. Byl jsem si skoro jistý, že plavecké brýle jsou od toho, aby byly neprůhledné a zamlžené, ale pak jsem si v obchoďáku více méně náhodou koupil nějaké asi za patnáct stovek a od té doby nevycházím z údivu, co všechno jsem předtím neviděl. 

3) Dráha. Plaval jsem vždy svoje pomalá prsa v takové té džunglí, kde se pěstuje Brownův pohyb, a ty vyznačené dráhy, jež jsou ohraničené plovoucími zábranami, jsem vždy obešel obloukem, vždyť ty jsou určené opravdickým sportovcům. Než jsem se jednou osmělil a otázal se plavčíka, jestli bych do jedné momentálně téměř opuštěné nemohl nakouknout. Dobrý muž mi vysvětlil, že do drah může i plebs, nejsou-li přítomny barevné kužely. A ty tam nebyly. Dráha je lepší. Klesá v ní riziko čelní srážky (ale taky už jsem ji zažil).

4) Permice. Paní Václava na pokladně v Podolí mi při mém váhání vnutila bodovou permanentku za cenu roční tramvajenky s tím, že je nejvýhodnější a že ji všichni kupují, čímž mě dostala a stal jsem se předplatitelem. Motivován tím, že to musím do konce roku dochodit, jsem ji pro jistotu projezdil za dva měsíce.

5) Kraul. Co jsme s Libby jen nakousli, jsem se (blbě) doučil sám. Pochopil a okoukal jsem, jak mám dýchat, takže jsem se po deseti metrech přestal topit. Máchat rukama není nijak zvlášť složité na koordinaci a šolíchat nohama také. Prsa jsou oproti tomu věda, v mém podání pokřivená. Výhoda je, že tu nikde není míč, který by se mi tam pletl, ani spoluhráči - velmi pravděpodobně plavu hrozně, ale nikdo známý mě při tom nevidí.

6) Podolí. Vždycky mi to tam přišlo sešlé a malinko odporné a páchnoucí a studené, ale vlastně mi to přirostlo k srdci. Mám to totiž opravdu blízko. Navíc je bazén plný různých bizarních zákoutí a zákazů, třeba místnosti na holení, kde se nikdo neholí, protože všichni se holí a oškrabují si zetlelou kůži přímo pod zákazem holení a oškrabování, a pak je tam taky královna všech cedulí, která v mnoha zkomolených jazycích zakazuje ždímání plavek. Nebo ti divnolidi, kteří se zřejmě formují v páře! Podolí baví. Akorát když člověk vyleze ven a zrak mu zavadí o cyklostezku, zase tam jsou. Všichni - až na mne. 

text a foto Řízek