ZACHODY SŁOŃCA

Přestože jsme už poněkolikáté přibalili na dovolenou jako rodina dvoje běžecké boty (z čehož jen jedny byly moje), nepatří dostatek vhodných tras mezi kritéria, jež by významněji promlouvala do výběru destinace. 

Jinak řečeno, ocitám se zpravidla (a tentokrát i Maruška) v situaci, kdy mám hodinku pro sebe, kolem je vedro, dětský bazén, moře a obrovský hotelový komplex all inclusive méněcennosti oplocený pletivem, obehnaný příkopem nebo hlavní silnicí, kudy uhánějí náklaďáky a otlučené mercedesy směrem na Albánii. Nejsi tu kvůli tomu, ale máš chuť běhat, máš čas, a není kam jít.

Předloni na Korfu to bylo ještě docela fajn, kamenitá cesta vedla do prudkého kopce k jakési zvonici a pak do klišovité vesničky na svahu plného bělostných domů, uzoučkých uliček s pověšeným prádlem a malými dětmi čutajícími ve strašném vedru do meruny a toulavými kočkami. Po silnici se pak dalo doběhnout na větší frekventovanou silnici, kudy se autobusy distribuovali turisté a jejich kufry z nedalekého letiště, a pak "domů". 

Anebo se dalo vymyslet si trasu podle mapy v hodinkách (spíše nedoporučuju) a uhnout na menší pěšinu a octnout se uprostřed polí a osady s příbytky z vlnitého plechu a proti tobě se najednou vyřítí dva štěkající zubatí psi, které mocným řevem zahnala jejich paní zpět na předzahrádku jednoho ze stavení a mě zase zpátky do bezpečí větší silnice.

Loni v Itálii to bylo katastrofálnější: z asfaltových uliček hotelu vedla cesta k pláži a pokračovala ve stále ušmudlanější a smetištnější podobě (poslal jsem tam Marušku večer běhat, měla posléze za to, že jsem se jí chtěl zbavit) k jiné pláži, pak se dalo odbočit jen doleva, protože vpravo bylo moře, a podél kanálu doběhnout do polí a mezi skleníky, překonat hlavní silnici a vydat se směrem k dálnici a vysokorychlostní trati. Podél ní se vrátit zpátky k hlavní silnici, tu překonat a přenést se přes pár podpapíráků do borového háje zpět do hájemství hotelu.

Od Černé Hory jsem tedy neměl valná očekávání. Večerní výběh jsem směroval k jediné turistické značce široko daleko: vrátnému jsem zkušeně řekl Dobar dan, překonal závoru a nechal za zády parkoviště stavebních strojů a sklad materiálu, fotbalové stadioňátko s malinkou tribunou pojmenované honosně Olympic, neuvěřitelné množství krámků pro turisty nabízejících unisono tutéž nafukovací velrybu, co pak koupíme Hedě, Nikšičko a balenou vodu. Po mostě přes zátoku, v níž se v šeru křivily podivné rybářské domečky trčící na kůlech přímo z vody, po úzké silničce, kde mě zrcátka aut turistů prakticky lechtala po pravém rameni až k rybářskému molu a jakémusi útesu.

Za útesem konečně začínala ta stezka. Cesta se stočila skoro o 180 stupňů, z rovné asfaltky se stala rampa s obrovským sklonem (na mapě se ta vyhlídka jmenuje Zachody słońca) a dvě stě metrů jí to vydrželo, než se z ní stala prašná cesta pustinou nad mořem. Zachod slunce přišel velmi rychle, pak padla tma a vypadalo to, že to tam najednou končí. Pod nohama mi skákaly obrovské kobylky.

Vrátil jsem se po svých stopách a v perimetru hotelu zkoušel další cesty v zoufalé snaze natáhnout to aspoň na deset kilometrů. Všechny cesty byly slepé, končily dálničním mostem, balkánskou poutí anebo v čímsi apartmánu s pěkným bazénem.

Vrátil jsem se k mapě (až v hotelu, protože tam byla WiFi) a zjistil, že ta cesta tam někde musí být a pokračovat až do města Ulcinj. Druhý den jsem tedy vyrazil za světla a za vedra a po zábavné vlnící se kamenité pěšině připomínající Korfu i Pálavu doběhl do města a vracel se zpátky po místní magistrále, což jsem si zpětně vyhodnotil jako chybu.

Maruška už mým trasám od loňska nevěří a běhá jen po areálu (i když si na vyhlídku taky vyběhne, ale na rozdíl ode mne jí to stačí jednou). Krouží od budovy Apricot kolem Blueberry až k Cherry, u recepce doleva a zpátky kolem objektu pro VIP lidi s modrými premium páskami (mají mj. nárok na Heineken). 

Na internetu jsem zjistil, že po značce už přede mnou běželo pár lidí a že na Stravě je i 2,5 km dlouhý virtuální segment končící na kraji města. Dokonce jsem se zde mimoděk a více méně na volnoběh umístil v první desítce dosavadních účastníků fiktivního závodu.

To by byla škoda nezkusit trumfnout a ještě mám dva dny. Kobylky a obří lidé mířící na blízkou nudapláž zděšeně uskakují, silniční adidasky skřípou po kamení. Jsem u hotelu Albatros, kde segment končí, nemohu popadnout dech a vracím se domů napjatý, jestli jsem se dostal do čela, mám tedy nárok na pomyslnou korunku pro vladaře segmentu.

Je to tam! Pana Dervisevice, který tu přesně před měsícem možná jen tak volně klusal, jsem deklasoval o dvě sekundy a určitě teď někde pláče. 

Jenže pak jsem zjistil, že jsem omylem část trasy běžel zkratkou. Byla sice stejně dlouhá, ale po mnohem lepším povrchu bez šutrů a kořenů. Systém mi to sice napočítal, ale já jsem víceméně čestný člověk, takže jsem si řekl, že to zkusím pořádně. 

Poslední den dovolené jsem měl tedy jedinou šanci na reparát. Okno příležitosti se otevřelo v podvečer v nevhodnou dobu: překážel mi mocný oběd (přece to tam nenechám, když je to "zadarmo"), dusno před bouří a po prudké zatáčce na začátku segmentu i ostrý protivítr. Mezi udivené rekreanty na kraji města jsem po dvanácti minutách zhola nesmyslného snažení dobíhal bez dechu a překvapen tím, co moje vetché kotníky ještě dovedou.   

O šest sekund rychleji než můj včerejší podvodný pokus! Můžeme jet domů. 

V bezpečnostním rámu na letišti pípám. Zřízenec si mě povolává na důkladnější kontrolu a nic nenachází. Ani nemůže. To je totiž ta korunka.

text Řízek, foto Strava

OPATRUJTE SE

Někde na počátku toho celého jsou míče zakopnuté z pozemku turisťáku do Berounky, pro které musel někdo doplavat, a fotbálky s tenisákem v pohorkách na loukách. I podivná hrdost, když jsem v takové té vietnamské tašce tramvají odkudsi z Vysočan vlekl první dresy FC Forejt, zelené, ošklivé a nezničitelné (Kasper v něm doteď hraje).

Nebo první cesty na zápasy. Na Pražačku a pak umounění od škváry jak nějací podměreční horníci metrem zpátky domů. Na Císařské louce se hrálo, i když na hřišti plavala kachna. Nebo možná kačer. Soupeři byli nějací tramvajáci a hráli v reflexních vestách. 

Jsou v tom roky plácání v poslední lize, což však nikomu moc nevadilo. Jízdy zelenou škodovkou hrajícího trenéra Luboše F. Cesty z turisťáckých výletů, kdy se v transportéru dopíjely zbytky sudu z Pencovky, ve druhé minutě jsme dostali gól na 0:1 a Péťa, který byl nejblíž a netrefil kopačkou míč, volal Střídám! A pak nás taky párkrát málem zbili na povinném pískání.

Je v tom bezmocná pyramida z panáků potom, co nám umřel Piškot. 

Nebyli bychom tam, nebýt Rádošových srandovních gólů placírkou nebo Vlastíkova směšného vyhrožování, že se bude prát, v zápase s naprostými debily z AC Odlehlá. Posunuly nás tam i moje góly přes celé hřiště a náš charakteristický hnusofotbal založený na výkopech. Je v tom Václavovo motivační tleskání a jeho charakteristické loučení Opatrujte se. Anebo Luboš, který nikdy nevynechal žádný zápas, a teď nevynechává svoje holky. 

A co teprve první postup do sedmičky na sněhu na Jižním Městě. Potřebovali jsme vyhrát, vedli jsme už 4:0, ale pak Matyáš ztratil balon, soupeři snížili a šíleně jsme ho zjebali.

Jsou v tom stovky prosebných esemesek, které ode mě dostávali překvapení známí a kamarádi, když nás bylo málo. Spoustu z nich jsem ještě posílal z tátova mobilu - ano, i on pak za nás hrál. Za nic na světě jsem nechtěl dopustit kontumaci. Nejblíž jsme jí byli loni na podzim: ve čtyřech jsme prohráli 0:12 (chytal jsem). 

Loni na podzim jsme ostatně hráli strašně a s 65 obdrženými góly zázračně nesestoupili zpátky do bahna osmé ligy. Jindy (už dávno) to nevyšlo: od sestupu nás tehdy nezachránil ani kontroverzní taktický manévr tehdejšího kapitána Honzy, který za beznadějného stavu nechal zkontrolovat registračky soupeřů. A jindy jsme zase prohráli 1:16 (i tehdy jsem chytal).

Nebyli bychom tam, kdyby mě můj vlastní spoluhráč blbě nezranil na turnaji novinářů. Zkřivený prst mě vyhnal z branky mezi lidi, díky čemuž jsme našli Milana, nového a lepšího brankáře a fajn člověka. 

Fajn lidí se v posledních letech objevilo hodně: kapitán Filip nejen skvěle hraje, ale i píše reporty ze zápasů, další borci přišli převážně z okruhu FC Prosex, který hraje velký fotbal. Zvedl nás hlavně rozdílový Mário: dává spoustu gólů i přihrávek a co je nejdivnější, neřve na mě.

Nebyli bychom tam bez našich manželek a partnerek, ale pokud by toho bylo ještě víc, byli bychom bez našich manželek a partnerek.

Letos na jaře se stalo něco divného: pětkrát za sebou jsme vyhráli. A v předposledním kole by nám stačila remíza k historickému postupu do šesté ligy. Ve 38. minutě dal Mário na 1:0, soupeři o patnáct sekund později vyrovnali. "Dvacet minut do postupu," šeptal nervózní Kasper na střídačce, zatímco se na obou stranách pálily velké šance. 

A když se konečně ozval závěrečný hvizd, těch 23 let mi běželo hlavou a smálo se mi, ale tak nějak vlídně, jako že to stálo za to.

text Řízek, foto někdo na hřišti

POLSKÁ HOVADINA

Proslýchá se, že jsem se opět zúčastnil nějaké hovadiny, tentokrát na silničním kole. Rád bych tyto spekulace v plném rozsahu potvrdil. A jelikož jsem si na konci mimo jiné v těžkých chvílích pomáhal samomluvou, je snad celkem omluvitelné zveřejnit exkluzivní rozhovor sám se sebou.

Tak co to bylo tentokrát?

Race Through Poland. Asi 1600 kilometrů přes české hory na silničce na těžko.

Dobře, to zní svým způsobem jako zábava. Ale co to má, u všech čertů, společného s Polskem?

Pořádají to Poláci už sedmým rokem a pokaždé se jede jinudy. Působí to tedy dojmem, že jim došlo Polsko. 

Začínalo to ve Stolových horách, pak jsme se přesunuli do Jizerek, potom do Krušných, na Šumavu, pak na chvilku do Jeseníků a pak zpátky na start.

Jak tě takováhle věc vůbec napadne? To nemůžeš chvilku sedět doma na zadku? Maraton ti nestačil? 

Tak nenapadlo to mě. Řekli mi o tom kluci z Děkanky, kteří už se dvakrát zúčastnili. Zaujalo mě to, a tak jsem se zeptal doma, co by na to řekli, a...

... určitě byli nadšeni. 

No, Maruška mi řekla, ať si dělám, co chci. Což se dá samozřejmě interpretovat různě.

Podle mě dost záleží na tónu, kterým se to řekne. Ale spíš bych si to překládal tak, jakože z toho neměla radost.

Na tom asi něco je. Každopádně jsem se začal chystat.

Jelo se na silničních kolech, ale nejspíš přes řadu kopců a hor. Takže to asi nějakou dobu trvalo. Možná to bude jeden z těch důvodů, proč tyhle tvoje akce nejsou moc populární.

Ano. Vítězi to trvalo přes tři dny. Nejlepšímu Čechovi, což jsem byl shodou řady okolností já, pět dní a pět hodin. Jelo to asi 140 lidí a dojela jich zhruba půlka.

A to se jakože jede celé v kuse, nebo se může někde zastavit na obídek a spinkání? 

Takhle, to má každý trochu jinak. Jsou tam borci, kteří jedou prakticky nonstop - třeba s vítězným Švýcarem (fajn kluk, i když zrzavej) jsem se v cíli krátce bavil a on říkal, že nespal vůbec, akorát první noc mu už tělo řeklo, že toho má dost. Takže si chvilku odpočinul, což mi říkal takovým omluvným způsobem, jako by to doteď považoval za svoje selhání. 

Já jsem naopak zastáncem taktiky, že spíš jedu rychleji, ale zase často stavím na kafíčko a kebab a chodím dřív spát, nesnáším jezdění v noci. Ráno si pak přivstanu a ideálně vyrážím třeba ve čtyři. Tentokrát jsem měl ale se spaním dlouho problém: první noc jsem se pokoušel usnout venku v zimě neúspěšně a ani druhou noc jsem se nevyspal.

Na konec května bylo minulý týden poměrně chladno a deštivo, ne?

Říkáš to naprosto přesně. Ukázalo se, že ne vše, co je prezentováno jako nepromokavé, takové ve skutečnosti je. Na druhou stranu, asi by to počasí mohlo být i horší, ale ne o moc. Hodně času jsem strávil v různých návlecích. 

Co se ti na trase nejvíc líbilo? 

Obecně první půlka výletu, dokud mě nic moc nebolelo. Hezké a pestré mi přišly Jizerky i Krušné hory, bohužel jsem z nich vinou mlhy a mraků moc neviděl. Ale stejně jsem většinu času zíral do navigace. 

Co jsi tam viděl tak zásadního?

Tak hlavně jsem koukal na cestu, ale sledoval jsem i jiné veličiny, co mi navigace nabízí. Třeba Hill Climb Pro ti graficky ukazuje, kolik už jsi ukousnul z kopce a jak to ještě bude prudké, což je úplně super. Hlídal jsem si třeba i kadenci, abych moc nezatěžoval nohy. Stejně mám teď celkem problémy s kolenem. 

Jsi celkově známý jako bolestínek. Co dalšího tě trápilo?

Zhruba od Vysočiny jsem bojoval s unaveným krkem. Nechtělo se mu už držet hlavu vzhůru. Ale dalo se s tím nějak jet, i když pomaleji. 

Co se ti naopak nelíbilo? 

Dlouhý přejezd mezi Šumavou a Jeseníky byl psychicky velmi náročný. Před Jihlavou byly i hnusné silnice. Antimiss mezi silnicemi byla však ta před Kadaní kolem Tušimic, kde mi přišlo, že byla i největší koncentrace debilů za volantem. Tam jsem se regulérně bál, že mě někdo z těch degenů sejme.

Co ta samomluva na konci? Co mi k tomu řekneš?

No, pod Pradědem jsem trochu vykročil z komfortní zóny. Místo abych zůstal v teple a blahobytu na Švýcárně do rána, pokusil se pár hodin spát a zbytek závodu dojel svým klasickým způsobem, rozhodl jsem se to docvaknout a vyrazil jsem o půlnoci s tím, že bych rád někdy během rána byl v cíli - zbývalo asi 130 kilometrů. 

Jenže z únavy jsem začal potmě dělat hrozné blbosti. Přestávaly mi svítit blikačky a světla a všechno mi padalo, rozerval jsem nějaké věci, ztrácel jsem se, a jak jsem tam byl úplně sám, nahlas jsem si nadával a pak jsem si zpíval. No a pak tam byla ta scénka s liškou...

To mě zajímá. 

Napsal jsem to do dlouhé reportáže do Deníku N, tak si to tam můžeš přečíst. Ale v kostce šlo o to, že jsem si dával krátkou pauzu, kterou mi narušila liška. Začala mi žrát moje dobroty, a dokonce okusovat elektroniku a bidony...

Proč je to proboha za paywallem? Myslím, že podobné zásadní texty by měly být dostupné všem.

Tak ono to něco stojí dělat kvalitní noviny. A kupovat si nesmysly na cyklistické závody a tak.

text a fotky Řízek