Jinak řečeno, ocitám se zpravidla (a tentokrát i Maruška) v situaci, kdy mám hodinku pro sebe, kolem je vedro, dětský bazén, moře a obrovský hotelový komplex all inclusive méněcennosti oplocený pletivem, obehnaný příkopem nebo hlavní silnicí, kudy uhánějí náklaďáky a otlučené mercedesy směrem na Albánii. Nejsi tu kvůli tomu, ale máš chuť běhat, máš čas, a není kam jít.
Předloni na Korfu to bylo ještě docela fajn, kamenitá cesta vedla do prudkého kopce k jakési zvonici a pak do klišovité vesničky na svahu plného bělostných domů, uzoučkých uliček s pověšeným prádlem a malými dětmi čutajícími ve strašném vedru do meruny a toulavými kočkami. Po silnici se pak dalo doběhnout na větší frekventovanou silnici, kudy se autobusy distribuovali turisté a jejich kufry z nedalekého letiště, a pak "domů".
Anebo se dalo vymyslet si trasu podle mapy v hodinkách (spíše nedoporučuju) a uhnout na menší pěšinu a octnout se uprostřed polí a osady s příbytky z vlnitého plechu a proti tobě se najednou vyřítí dva štěkající zubatí psi, které mocným řevem zahnala jejich paní zpět na předzahrádku jednoho ze stavení a mě zase zpátky do bezpečí větší silnice.
Loni v Itálii to bylo katastrofálnější: z asfaltových uliček hotelu vedla cesta k pláži a pokračovala ve stále ušmudlanější a smetištnější podobě (poslal jsem tam Marušku večer běhat, měla posléze za to, že jsem se jí chtěl zbavit) k jiné pláži, pak se dalo odbočit jen doleva, protože vpravo bylo moře, a podél kanálu doběhnout do polí a mezi skleníky, překonat hlavní silnici a vydat se směrem k dálnici a vysokorychlostní trati. Podél ní se vrátit zpátky k hlavní silnici, tu překonat a přenést se přes pár podpapíráků do borového háje zpět do hájemství hotelu.
Od Černé Hory jsem tedy neměl valná očekávání. Večerní výběh jsem směroval k jediné turistické značce široko daleko: vrátnému jsem zkušeně řekl Dobar dan, překonal závoru a nechal za zády parkoviště stavebních strojů a sklad materiálu, fotbalové stadioňátko s malinkou tribunou pojmenované honosně Olympic, neuvěřitelné množství krámků pro turisty nabízejících unisono tutéž nafukovací velrybu, co pak koupíme Hedě, Nikšičko a balenou vodu. Po mostě přes zátoku, v níž se v šeru křivily podivné rybářské domečky trčící na kůlech přímo z vody, po úzké silničce, kde mě zrcátka aut turistů prakticky lechtala po pravém rameni až k rybářskému molu a jakémusi útesu.
Za útesem konečně začínala ta stezka. Cesta se stočila skoro o 180 stupňů, z rovné asfaltky se stala rampa s obrovským sklonem (na mapě se ta vyhlídka jmenuje Zachody słońca) a dvě stě metrů jí to vydrželo, než se z ní stala prašná cesta pustinou nad mořem. Zachod slunce přišel velmi rychle, pak padla tma a vypadalo to, že to tam najednou končí. Pod nohama mi skákaly obrovské kobylky.
Vrátil jsem se po svých stopách a v perimetru hotelu zkoušel další cesty v zoufalé snaze natáhnout to aspoň na deset kilometrů. Všechny cesty byly slepé, končily dálničním mostem, balkánskou poutí anebo v čímsi apartmánu s pěkným bazénem.
Vrátil jsem se k mapě (až v hotelu, protože tam byla WiFi) a zjistil, že ta cesta tam někde musí být a pokračovat až do města Ulcinj. Druhý den jsem tedy vyrazil za světla a za vedra a po zábavné vlnící se kamenité pěšině připomínající Korfu i Pálavu doběhl do města a vracel se zpátky po místní magistrále, což jsem si zpětně vyhodnotil jako chybu.
Maruška už mým trasám od loňska nevěří a běhá jen po areálu (i když si na vyhlídku taky vyběhne, ale na rozdíl ode mne jí to stačí jednou). Krouží od budovy Apricot kolem Blueberry až k Cherry, u recepce doleva a zpátky kolem objektu pro VIP lidi s modrými premium páskami (mají mj. nárok na Heineken).
Na internetu jsem zjistil, že po značce už přede mnou běželo pár lidí a že na Stravě je i 2,5 km dlouhý virtuální segment končící na kraji města. Dokonce jsem se zde mimoděk a více méně na volnoběh umístil v první desítce dosavadních účastníků fiktivního závodu.
To by byla škoda nezkusit trumfnout a ještě mám dva dny. Kobylky a obří lidé mířící na blízkou nudapláž zděšeně uskakují, silniční adidasky skřípou po kamení. Jsem u hotelu Albatros, kde segment končí, nemohu popadnout dech a vracím se domů napjatý, jestli jsem se dostal do čela, mám tedy nárok na pomyslnou korunku pro vladaře segmentu.
Je to tam! Pana Dervisevice, který tu přesně před měsícem možná jen tak volně klusal, jsem deklasoval o dvě sekundy a určitě teď někde pláče.
Jenže pak jsem zjistil, že jsem omylem část trasy běžel zkratkou. Byla sice stejně dlouhá, ale po mnohem lepším povrchu bez šutrů a kořenů. Systém mi to sice napočítal, ale já jsem víceméně čestný člověk, takže jsem si řekl, že to zkusím pořádně.
Poslední den dovolené jsem měl tedy jedinou šanci na reparát. Okno příležitosti se otevřelo v podvečer v nevhodnou dobu: překážel mi mocný oběd (přece to tam nenechám, když je to "zadarmo"), dusno před bouří a po prudké zatáčce na začátku segmentu i ostrý protivítr. Mezi udivené rekreanty na kraji města jsem po dvanácti minutách zhola nesmyslného snažení dobíhal bez dechu a překvapen tím, co moje vetché kotníky ještě dovedou.
O šest sekund rychleji než můj včerejší podvodný pokus! Můžeme jet domů.
V bezpečnostním rámu na letišti pípám. Zřízenec si mě povolává na důkladnější kontrolu a nic nenachází. Ani nemůže. To je totiž ta korunka.
text Řízek, foto Strava