pátek 26. května 2017

TŘECÍ PLOCHY

Máme v manželství několik třecích ploch (obrazně řečeno). Jednou z nich je moje šatní skříň, kam i policisté chodí jen ve dvou a radši na koních, protože se v ní ztrácejí a ztrácejí se v ní i věci, třeba nezadané anebo rozvedené ponožky. Zde nejde ani tolik o to, že je moje žena nějak přehnaně pořádná, spíš o to, že jsem prase. Rozbroje vyvolává i moje vlastní metoda skladování prádla, tzv. rolování, kterým jsem nahradil běžné a zastaralé skládání. Zde tedy nacházíme společnou řeč jen velmi stěží.

S kamarády z Úřadu vlády
Tou druhou problematickou oblastí až donedávna byly běžecké a jiné závody a naše rozdílné postoje k nim. Moje manželka víkend co víkend střídavě s opovržením a nepochopením sledovala přípravy na nějaký přespolní běh v Horní Dolní. V mém podání je tato fáze opravdu nesnesitelná. Dopodrobna studuji trasu a kudy se do té díry vlastně jede. Pak dlouze vybírám vhodnou obuv, což vzhledem k tomu, že vybírám zpravidla jen ze dvou párů, je obzvlášť nepochopitelné. Pak systematicky rozebírám předpověď počasí.

Ze skříně zkusmo vyházím spoustu oblečení a pak jeho část zase zaroluji zpátky. Do toho neustále řeším, co mě zrovna bolí a pobolívá. Nakonec všechny hadry zase naházím do skříně a vytáhnu hnusné holubí tílko, které mám nejraději. Pak přijde samotný závod, což je vlastně to nejmenší, a pak následuje ještě otravnější fáze, kdy je potřeba výkon zhodnotit, zanalyzovat každý kilometr, nakonec historky patřičně nadsadit a pokud možno o tom ještě napsat článek na blog. Zkrátka mlít o té hovadině ještě další týden. Život s alkoholikem nebo gamblerem je proti tomu pravděpodobně peříčko.

Dost mě proto překvapilo, že se moje žena sama přihlásila na Běh pro Paměť národa. Neznalý by možná namítl, že jde přece o dobrou věc, která v mé ženě převážila tu obludnost jakéhokoli závodění. Znalí však vědí, jak je na tom moje žena s dobročinností a se sociálním cítěním, takže tuhle možnost zavrhnou. Prostě se přihlásila, aniž by deset kilometrů kdykoli uběhla, mě přihlásila taky a já jsem nevěřil svým očím.

Celé sobotní ráno jako každý víkend řešili, co vzít za boty. Sledovali jsme předpověď a rozhodovali, zda krátké, nebo dlouhé rukávy. Akorát že se to poprvé týkalo jí, nikoli mě. Trochu ji pobolívala hlava. A nakonec si přeci jen vzala dlouhé rukávy.

Na startu bylo plno lidí včetně řady Maruščiných kolegů z Úřadu vlády. Organizace trochu kolabovala, ale pak si Maruška naposledy urovnala růžový šátek na hlavě, paní Geislerová zatroubila ke startu a vyrazili jsme okolo obory Hvězda.

S kamarádkou-běžkyní Lenkou
Po doběhu svého soukromého závodu se zarputilým seniorem (dal mě) jsem se pro ni vrátil a našel jsem ji kilometr před cílem. Vypadala podstatně lépe, než tou dobou lidé vypadávají, dokonce se usmívala. Nabídl jsem jí tatranku a pití a začal ji fotit, což nesla nelibě. A ačkoli mě odháněla, dorazili jsme spolu do cíle, ona v čase suverénně pod hodinu. A spolu jsme pak i řešili, kde nás bolí, jak ten kopec byl hnusný a že se nám to vlastně docela líbilo.

Je to bezvadné, jak k sobě skrze mé koníčky nacházíme cestu. Příští víkend nás čeká společné rolování prádla.

text a foto Řízek a paní Markéta Adamová

úterý 16. května 2017

TVRDÉ Y (BĚŽECKÁ ABECEDA)

Miloš Čermák sepsal do speciálního běhacího vydání Hospodářských novin, jehož speciálnost i velkolepost malinko narušila jakási vládní krize, takovou abecedu o tomto údajně nejlevnějším sportu. Protože i moje nápady mí kolegové svévolně vykrádají a tento se mi líbil a lepší teď nemám, nabízím vám svou vlastní soukromou běžeckou abecedu letošního pražského maratonu.

A - Až budu (konečně) v cíli. Od 32. kilometru jsem nemyslel na nic jiného.

B - Blbost. Vlastně jsem myslel i na to, že běhání na vzdálenosti delší než řekněme 20 kilometrů je úplná kravina. Tím spíš na asfaltu, kočičích hlavách a s dalšími deseti tisíci lidmi.

C - Cíl. Prostor s modrým kobercem, časomírou a lidmi, kteří předávají každému medaile a těch hůře vypadajících se s upřímným zájmem ptají, jestli nepotřebují pomoc, což jsem odmítl.

D - Drogy. Pár kilometrů před koncem potřebuju jakýkoli doping. Dobrovolníci mají jen banány, pomeranče a ionťáky. Na jednom stolečku ale leží kostky cukru. Samotný cukr jsem nejedl od dětství a je to paráda.

E - Energie. Kvůli jejímu akutnímu nedostatku s sebou prozíravější běžci tahají jakési gely. Ti hloupější marně vyhlížejí občerstvovací stanice.

F - Fronta na toitoiky. Odvrácená strana jakéhokoli většího závodu. Bez níž to ale nejde. Lidé, kteří z budek vycházejí, se na čekající povzbudivě smějí. Kdo zvládne maratonskou toitoiku, toho už maraton nezaskočí.

G - Garmin Forerunner 230. Jeden z jednodušších modelů americké značky sportovních hodinek. Umí ukazovat tep, průměrné tempo, čas i další praktické věci. Naopak neumí člověka přesvědčit, že běží příliš rychle, plastovému tělu s gumovým řemínkem prostě chybí autorita.

H - Honzejk Petr.
Známý komentátor HN a zkušený běžec. Taky kolega, který mě po jarním poměrně rychlém půlmaratonu dokázal přesvědčit, že zvládnu dvojnásobnou vzdálenost když ne za tři hodiny, tak za 3:15 určitě. Petrovi autorita nechybí, ovšem mně se na konci nebudou dostávat síly. Takže nakonec za 3:24. 

CH - Charita. Svůj první maraton jsem běžel pod křídly Diakonie, další dva pod pláštíkem Economie, která za mě startovné zatáhla a nic za to zatím nechtěla. Ačkoli je příjemné běžet zadarmo, z toho, že moje peníze půjdou na dobrou věc (jen částečně, větší část jde do jiných kapes), jsem měl lepší pocit. Ale ne zas takový, abych jim jen tak sám od sebe ty tři tisíce poslal. Jsem tedy špatný člověk, ale ne zas tak špatný, abych si to neuvědomoval.

I - Impulse. Moje boty se jmenují Altra Impulse, vypadají jako modro-žluté ploutve a i jejich nákup pár dní před závodem byl poměrně impulzivní. Upřímný obchodní název tohoto výrobku by měl být Otlačený Nárt.

J - Jiné boty. Samozřejmě bych si mohl vzít i starší pár značky Saucony, které mají v katalogu interní označení Rozedřená Pata. To rozhodování bych vám nepřál.

K - Kompenzace. Nedostatek čehokoli je perfektní pobídkou k tomu, aby člověk začal běhat. Kupříkladu pro mě byl ten správný impuls, když mi před lety ukradli kolo a já neměl dost peněz na nové.

L - Libeňský most. Běží se po něm dvakrát a nesmí se moc dupat, aby se nepropadl. Leží na 37. kilometru závodu, tedy v místech, kde řada závodníků naráží na své vlastní zdi. Tuhle část vyhledávají jen otrlí diváci s různými dekadentními úchylkami.

M - Maruška. Na Národní třídě se vidíme poprvé, cupitá podél hrazení. Tak jako pokaždé na mě volá, že běžím moc rychle. "Už tam skoro jsi, už jen jeden Krčák," povzbuzuje potom deset kilometrů před cílem, narážejíc na tradiční, léty prověřený okruh skrz voňavý les a pěkné cestičky, kde blažený člověk potká srnky a zajíce, ne žádné dlažební kostky a křeče. Zasním se a na chvilku to funguje. Maruška bude muset po závodě absorbovat spoustu nezajímavých postřehů a skuhrání. A jejím úkolem je mě přemluvit, abych se na to příště vykašlal. Nebo abych o tom aspoň přemýšlel.

N - Nohy. Není to překvapivě to, co dostane nejvíc zabrat. Horší je, když bolí vůle.

O - Oběd. Sním obrovský talíř mexického chilli a k tomu dva odpudivé zákusky z místní cukrárny. A banány a pomeranče nechci dlouho vidět.

P - Pařížská. Nejhezčí část závodu, cílová rovinka. Hodně se tu fandí a modrý koberec na obzoru se zvětšuje každým krokem. Pak si můžete navíc koupit i kabelku anebo šperk.

Q - Kvalita. Pokud by expert analyzoval můj výkon, seznal by, že ta mi ke konci trochu chyběla. Asi by mi vytkl i to, že jsem se občas na občerstvovačce zastavil a předstíral, že si dlouze vybírám mezi desítkami stejných kelímků vody. Ve skutečnosti jsem prostě potřeboval chvilku jít.

R - Radost. Její nejintenzivnější fáze je hrozně krátká, nastává krok za cílem hned po zamáčknutí hodinek a trvá obvykle do prvního marného pokusu o další krok. Ale stojí to za to.

S - Strakonická. Dálnice mezi 26. a 31. kilometrem, na níž není nic, jen v dálce lze pozorovat billboard. V těchto místech se každoročně můj do té doby celkem rytmický běh stává vadným a rychle vadne a vkrádá se malomyslnost. Nejméně oblíbený úsek.

T - Táta. Je neskutečný, zvládá jednou rukou fandit a druhou fotit. Na triku má motivační nápis ROCKY - tuším, že to má nějakým způsobem odkazovat ke mně. K tomu se v pražské MHD ochromené závodem rychle orientuje a s pomocí schématu trasy se v předstihu dokáže vždy přesunout přesně tam, kudy v blízké době poběžím. Toho samého otce tak během závodu vidím několikrát a na rozdíl ode mě nemění tvar ani skupenství.

U - U Husákova ticha. Na 39. kilometru před Těšnovským tunelem se s tátou loučíme. Uděluje mi poslední povzbudivá slova a taktické pokyny do finiše a mizí v metru. Tunelem se běží dvakrát, nejdřív asi na desátém kilometru, pak až těsně před koncem. A zajímavé je, že se mezi těmi dvěma setkáními asi desetinásobně prodlouží. Když jsem konečně napodruhé proběhl skrz a blížil se k nemocnici Na Františku, začal jeden ze soupeřů zpívat Auld Lang Syne. Asi to byl Skot.

V - Vodiči. Pánové s vlajkou, tahouni, motivátoři i srandisti. Deset kilometrů, po něž jsem se jich držel, uteklo nejrychleji. Pak mi nemilosrdně zdrhli na Strakonické a s nimi i vysněný čas 3:15.

W - www.runczech.com. Tam se můžete přihlásit na maraton, pokud to na těch nepřehledných stránkách někde najdete.

X - X (tvar nohou). Pro běh na delší vzdálenosti je takový tvar nevhodný, dejte na mě. Ošoupete si o sebe kolena a dost to bolí.

Y - Tvrdé Y. Přece si v metru po závodě nebudu sedat. Radši budu stát jako tvrdé Y nad jediným volným místem. Je nás tam takových několik. Koukáme na sebe, ale všichni to vydržíme, protože jsme přeci vytrvalci.

Z - Znovu? Zase za rok? Asi jo. Asi určitě.

text Řízek, foto táta

středa 10. května 2017

VAŠEK_ČLÁNEK_.DOCX

Máme rádi fotbal. Byla sobota sedmá ranní a my jsme vyjeli na Berlín. Hertička spolu s Dariďáčem tam hrají proti Vlkům z Wolfsburgu.

Představa Berlína se v sedm ráno zdála býti relativně daleká, a tak jsme si cestu zpříjemňovali tak, jak to umíme. Každý trošku jinak a přesto všichni spolu. Kája obdivem k soudobým dějinám, já focením na mobil, Vlastík bratry Nedvědy, Lukáš řízením, Péťa soustředěním před velkolepou návštěvou olympijského stadionu, Luboš bavením ostatních a Tomáš pozorováním toho, co se v tom autě děje.
Cesta nakonec uběhla rychle a my jsme konečně vystoupili tam, kde se psaly před více než 80 lety dějiny, které nám přibližoval Kajetán - a to jak slovně, tak i názorně. Berlínský olympijský stadion, který hostil hry roku 1936, vypadal opravdu velikášsky.
Po prvním obdivování jsme vyrazili do centra, kde jsme pokračovali v prohlídce Berlína. Braniborská brána, Bundestag, Alexanderplatz - to vše neuniklo našim zrakům. Berlín je opravdu krásně město.
Při poznávání Berlína jsme stihli pár občerstvovaček, viděli demonstraci a nakonec se i vrátili včas na stadion.
Atmosféra na stadionu byla strhující, 43 tisíc převážně německých fanoušků dodávalo zápasu šmrnc. Lukáš si už v autě přál výsledek 0:0, ale přepočítal se.
Bohužel ne o tolik, o kolik by si přála většina fanoušků. Hertha vyhrála 1:0. Bylo příjemné, že se na tomto výsledku přímo podílel Dariďáč, jeho centr využil Ibiševič a Hertha mohla slavit.
Jako třešnička na dortu byl příslib nás všech, že naše příští fotbalová fanouškovská štace bude Londýn či Barcelona. Chcete další důkaz, že máme rádi fotbal?

text Vašek, foto Řízek a V.

sobota 6. května 2017

ČESKO - ŠVÉDSKO

Ta kapela má prostě blbý název. Pamatuju si, že když jsem kdysi hledal její videoklipy, bylo snazší se doklikat k pornu, a hackeři za to určitě nemohli. Obráceně to naopak nefungovalo.

Geniální -123min. možná i kvůli tomu lehce změnily název na Minus123minut (nevím, zda to pomůže) a po několikaleté pauze se vrátily a zase dobře hrají. Včera a dnes večer v Jazz Docku na břehu Vltavy. Cestou jsem myslel na to neúspěšné hledání klipů. A omylem i na hokej Česko - Kanada, který odehrával simultánně a jemuž dala přednost má žena.

Utvrdili jsme se v tom, že nesnášíme lidi. Malý klub prakticky na vodě byl narvaný a někdo moudrý místo kotle před pódiem vymyslel stolečky, kolem nichž seděli slušně odění lidé. Rafinovaným manévrem jsme se však dostali až na samotný okraj jeviště, takže ti ze zadních řad by nás bývali mohli považovat za nehrající součást kapely.

Minuty jsou kytara, basa a bicí, přesně jak to mám schematicky znázorněné na deset a více let starém sepraném tričku. V Jazz Docku v prvních řadách však převládaly košile a sáčka, a i když nás frontman neustále ujišťoval, jak kvalitní publikum jsme, na židlích se blbě tančí, když vám překážejí stolečky s drahými koktejly, stejně jako se blbě tančí, když vám překážejí židle a stolečky a lidi.

To nic nemění na tom, že to byla jízda jako před lety, i když se hlavní česko-švédská dvojice mezitím poněkud zakulatila a hraje s jiným bubeníkem, kterého importovala ze Slovenska. Sólo střídalo nářez a obráceně, dechoví hosté dýchali a hráli, ale nejsem Honza Vedral, takže si to spíš zajděte poslechnout sami. Třeba uslyšíte i historku o hokeji, jak Minuty kdysi vystupovaly v nějaké díře a zrovna se hrál hokej se Švédy a všichni štamgasti měli dresy. Basista tam pochopitelně přišel ve švédském. Švédi vyhráli. Ale nezmlátili je.

No a ten opravdový hokej prý vyhrála Kanada.


text a foto Řízek