VÍKEND HUBENÝCH KOŘISTÍ

Vynořil se z nějakého křoví a v hubě měl cosi. Pokoušel se o nenucenou chůzi, ale bylo znát, že se strašně chce pochlubit. Pak mu malá myška vyklouzla z tlamy do trávy a začala černobílá groteska. Pepan v roli nemotorného tlouštíka zcela přehlíží hlodavce, který se mu z deseti centimetrů nepokrytě směje do obličeje. Pak po něm zase chňapne a poponese ho do úkrytu v listoví. A myš zase prchne. A pořád dokola. Pak to toho mrštnějšího přestane bavit a zmizí napořád.

Je víkend hubených kořistí, ale to ještě nevíme. V neděli časně ráno nakládáme do auta dva prostorné koše na houby a tchána coby navigátora a jedeme do Křečovic, protože zrovna tam mají ten nejlepší houbařský les. Serpentinami k Neveklovu se kdysi hbitě proplétal tchánův trabant, jeho někdejší majitel na zadním sedadle pozoruje okolí a působí dojmem, že si výlet velmi užívá, i když jedu na jeho vkus moc rychle (ale opravdu si nemyslím, že jezdí jak sráč, což mi často předhazuje).

Jenže za Neveklovem je uzavírka, s čímž jsme nepočítali, a tak do Křečovic přijíždíme křivolace odjinud a tchán volá: To není země, ale zahrádka!

Zahrádka možná, jenže ten správný, voňavý a mlčenlivý les nemůžeme najít. Zatímco jinde v Česku lidé odnášejí z hvozdů posledních pár obřích hřibů a fotí si je na Instagram, zmateně popojíždíme po malebné krajině a jako Wabi Daněk hledáme místo, kde ještě kousek lesa zbyl.

Konečně parkujeme nedaleko (asi) bývalé hájovny, která svému původnímu účelu nejspíš neslouží, namísto toho k ní vedou šipky Svatba A+M. Možná Anička a Martin. Pokud je ženich gentleman, pustil svou nastávající na první místo cedulky. Ale taky to mohli pojmout čistě abecedně: Aleš a Martina třeba. Možná ještě dospávají svatební noc.

Přemýšlím o tom, zatímco bych měl nacházet houby. Jenže les je suchý, hřiby se mu vyhýbají. Já ani tchán v listí a mechu a jehličí nevidíme nic, jen Maruška sem tam najde babku, protože je nejmenší, a má proto nejlepší přehled (což už v životě při té příležitosti slyšela tisíckrát). Hej, a co když je to úplně jinak? Třeba je to Alice a Magda, Alfréd a Mirek...

Tchán konečně nachází aspoň klouzka a já malinké, ale krásné bedly. "Ty bedly bych být vámi nejedl," konstatuje Maruščin kolega, doktor historie a zjevně i amatérský mykolog poté, co mu žena zašle snímek kořisti. A zdá se, že má pravdu, bedly červenající, podle některých zdrojů jaksi jedovaté, zahazujeme, i když mi to trhá srdce. I bez nich však bude dost hub na chudší bramboračku pro dvě a půl osoby. Ostatně, celé jsme to vlastně podnikli zejména proto, abychom pak jednou našemu potomkovi řekli, že byl na houbách, když byl na houbách.

Cizí potomci jsou už ve věku, kdy vymýšlejí taškařice. "Babičko, řekneme Lukášovi, že jsme mu snědli tu jedinou švestku, co má na svým stromě," navrhovala před časem neteř.

Nazrál čas ji utrhnout doopravdy. Stázina se úkolu ujala zodpovědně. Zatímco Pepan bloumá po zahradě a možná hledá myšího běžence a Maruška se těší na úspornou bramboračku, krájím jedinou švestku na malé kousíčky, aby se na každého dostalo. Je skvělá a je to důkaz toho, že čas od času ke štěstí stačí i hrozně málo, třebaže většinou fakt ne.

text a foto Řízek

KRÁSNÉ BABKY

„Mě houby baví víc sbírat než jíst,“ říká Luky, zatímco si na konci srpna prohlížíme výsledek tchánova lesního snažení. O pár dní později, kdy nad středočeskými lesy visí nízká oblačnost, zkoušíme houbařské štěstí i my. „Podívej, jak stoupá z těch lesů pára. To je ideální počasí,“ vysvětluje mi můj muž svoji snovou představu o ideálních podmínkách pro houbaření. Je hnusně, vlezlo a každou chvíli začne pršet a jediná pára, která stoupá, je ta, co mi jde od pusy, když v 7:45 vystoupíme ve Voděradských bučinách. Sběr může začít.

Po 20 minutách bez úlovku začnu hledat viníka. Listnatý lesy, to je ta chyba, říkám si. Mohlo mi to dojít, když říkal, že jedeme do Voděradských BUČIN…Spíš než o houby zakopáváme o další hledače. Jeden pán s košíkem je od nás zvlášť blízko a já se peru s tím, jestli ho mám pozdravit. Připadá mi to trochu žinantní, když jsme konkurenti, a tak se místo pozdravu odploužím opačným směrem.

Začíná silně pršet a mně je zima. Už už jsem doufala, že prohlásím misi za neúspěšnou a zavelím k návratu do auta. „Marjánko, mám ji, mám houbu!“ křičí Luky na celý les. Další důkaz toho, že k tomu houbaření nemá až tak silnej vztah. Všichni správný profíci přece vědí, že se tohle lovení děje v posvátném klidu a pocit štěstí nás opájí jen niterně. Teď nastává kritická fáze. Houbaření je jako politika. Jakmile zaznamenáte úspěch, chcete víc a víc a víc a víc.

Luky hledá vášnivě dál, zatímco já zakopávám o hořčáky, prašivky a… heleme se, pravej hřib. Začíná to bavit i mě. Nacházíme i nám neznámé houby, a tak stahuju jakousi aplikaci, která nám prozradí, co jsme si to utrhli. „Tohle vyhoď,“ říká amatér Luky. „Zapomeň, krásný babky,“ prohlašuji o dvojici nepřirozeně barevných hub. Po hodině a půl odjíždíme s takovým množstvím hub, které stačí na polívku a rizoto.

Když po pár hodinách vařím bramboračku, dělám to s hrdostí úspěšného lovce. „Do prdele, no ty vole,“ křičí za hodinu Lukyn z kuchyně. Čekám vzrušený komentář o tom, kdo zase jak verbálně napadl Deník N, co napsal Ovčáček, jaký jsme zmeškali maraton…

Je to daleko horší. Poznámka je věnovaná polívce, která se proměnila v hořký lektvar (snad ne smrti?). Něco je špatně, nevím co, to přece není možné. Luky loví původce gastronomické tragédie. Poznávám ho, jsou to ty „babky“, co jsem měla vyhodit. Byla jsem si tak jistá! Jako jediné jsem je nevystavila té aplikaci. 25 let chodím na houby, poznám to. Nebo? „To nevadí. Mě baví houby víc sbírat než jíst,“ říká (ne)amatér Luky.

text Maruška, foto Řízek a M.

KONĚ A VLAŠTOVKY

Jak se zachová trojice koní, je-li při pastvě v 1 900 metrech nad zemí vyrušena turistou? A jak se zachová turista? Má si před svou milovanou ženou zachovat tvář nebojácného geroje a pokračovat ve výstupu, anebo - a to vypadá rozumněji - zavelet ke zběsilému úprku před zvířaty, jež svou krvežíznivost nejapně maskují smutnýma očima?

S kocourem Pepanem to máme úplně stejně: nemáme rádi koně. Nejraději bychom je zabalili i s vysavačem do alobalu a poslali je výtahem někam pryč (to jsou všechno další věci, co nám vadí). Na svatební túře v Rakousku ovšem šlo o to, jestli i já vadím koním. Jedno ze zvířat ke mně přicupitalo, pořád s tím smutným pohledem si mě zle prohlíželo (Maruška nás zatím pozorovala zpovzdálí), načež, po dlouhých vteřinách mučivé nejistoty, jsem byl seznán nejedlým a vyjednavač se vrátil ke skupině. Mohli jsme tedy pokračovat vstříc závratím a dalším zážitkům.

Jezero uklidňuje.

Co jsme tam vlastně dělali? V našem kulturním prostředí bývá zvykem po veselce vyrazit na jakousi svatební cestu, jíž některé romantické duše, které třeba věří v mýtus zvaný svatební noc, přezdívají dokonce líbánky. Ideálně se má jet někam do veliké dálky a na dlouho. Vyrazit tedy na krátko do blízka je svým způsobem projev pankáčství, a to je nám samozřejmě blízké.

Jeli jsme do Rakouska do Zell am See a jen na pár dní. A protože žena ani projevy počasí nebyly v ideální kondici, zvládli jsme jen jeden pořádný výlet. Svatební túru. No a těsně pod jejím nejvyšším bodem nastalo to divné setkání. Byl to docela pořádný výlet: lezli jsme skoro od jezera z nadmořské výšky okolo 800 metrů na nějakou místní horu řečenou Schwalbenwand, neboli Vlaštovčí stěna, která byla bezmála a bez šesti tisíc metrů osmitisícovkou.

Nechybí někomu koně?

Pravda, vlaštovek jsme cestou vzhůru moc nepotkali. Spíš nad námi kroužili nějací dravci, možná supi. Lezli jsme z městečka vzhůru nejprve po nečekaně frekventované uzounké asfaltce až k horské chatě, kde normální lidé nechali auto, nazuli pohorky a teprve odsud vyrazili (nemohl jsem si těch vyčítavých pohledů nevšimnout).

Klouzali jsme skrz vlhký les plný pestrobarevných hub strmou pěšinou po červené značce, ostatně, jinou ani v Rakousku neznají. A když hub i lesů ubylo, zato, jak se stupňoval počet pasoucích se krav, očividně přibylo kravinců a koblih. Najednou se nad mraky vynořila hora. A pak se pod jejím vrcholem vynořili i ti koně.

Když jsme viděli vše podstatné, spěchali jsme jinou cestou dolů. Značka nás vedla skrze ohradu obývanou kravami. "Luki, támhleta kráva je nějaká velká, navíc má rohy. Normální krávy nemají takové rohy," tahala mě žena za rukáv, ale já, který se skoro nezalekl zákeřných koní, přece necouvnu před nějakou vylepšenou krávou. Dopadlo to dobře. Dokonce jsme posléze dvěma německým seniorům tuhle prima zážitkovou cestu doporučili. Mysleli si, ti dobří lidé, že jsme z Československa.

Rakouský kocour Pepan by se asi
jmenoval Sepp.

Když jsme se blížili k té výše zmíněné, ale výrazně níže položené chatě, vlaštovky, pokud by byly co k čemu, by už ohlašovaly brzký slejvák. Potkali jsme tam naše kamarády důchodce, ale nebavili se s námi, asi se jim cesta nelíbila. Snědli jsme gulášovku a vrátili se do městečka k jezeru.

Potom jsem Marušku odpravil vynikajícími rakouskými špeclemi se zelím a špekem, párkrát sprchlo, svezli jsme se lodí a hurá domů. A kdyby k nám někdy přišel na návštěvu nějaký kůň, budeme si ho s Pepanem taky tak nevraživě prohlížet a očmuchávat, načež ho asi pustíme dál.

text a fotky Řízek

NA HOUBY

Elektrizující atmosféra téměř vyprodané haly, stárnoucí hvězdy kanadskoamerického hokeje dočasně na českém ledě, osobní souboje a nasazení, až to praští, a hlavně nádherné góly. Tak o to všechno jsme minulou neděli přišli.  Hokejové šílenství totiž ustoupilo tomu houbařskému.

"Tys měl dva lístky zadarmo na Jágra a místo toho jsi šel na houby? A ještě k tomu jsi je ani nikomu nedal?" Péťa nevěřil svým uším. Ale bylo to tak. Místo Sparta – Kladno jsme se zúčastnili mače mezi praváky a hnědáky a nutno dodat, že jsme docela skórovali. No, skoro jako Plekanec v neděli.

Po sobotním mecheche v klubovně na počest Péti i o generaci mladšího Jindry jsme se rozjeli do Rašovic k tátovi a Radce. Popadli jsme košíky a hurá do tamních hlubokých lesů. Moc jsme si od toho neslibovali, protože minulá sezóna stála za houby.

Fábinu jsme jako správní Pražáci zaparkovali v podstatě uprostřed lesa nedaleko vsi Sudějova, co bychom se trmáceli, že jo. No a začalo to – nacházeli jsme spoustu plechovek a plasťáků. Odvahu nám dodalo pár výstavních muchomůrek a po čtvrt hodině jsme konečně ulovili první jedlou houbu. "Mám houbu!" řvali Werner junior i senior přes celý les a s nepsanými pravidly houbaření si hlavu nelámali.

My ženské jsme byly tišší, jak historie velí, o to úspěšnější. Do košíků jsme ve velkém sázeli babky, praváky a pozor – jednoho výstavního kováře, který se jmenuje stejně jako hokejový brankář. Až do otevření atlasu jsem byla přesvědčená, že je to satan, ale knížka z roku sedmdesát dala za pravdu Lukynovi, no.

Nechci se chlubit, ale musím – to nejlepší jsem ulovil já, když už jsem pomalu propadal trudnomyslnosti, našel jsem na kraji paseky hned u sebe tři obrovské praváky, které si tam někdo musel pěstovat, nebo nevím. Nebo to někdo natáčel.

Tolik nás to navnadilo, že jsme dnes vyrazili znovu – a tentokrát s Maruščinou famílií, někam na Voticko. I dnes to bylo ze začátku pro diváky dost nezáživné s minimem šancí, ale pak to naše lajna konečně rozjela a díky nenápadným, pod listím a větvemi schovaným hnědákům a parádním mladým pravákům jsme nakonec slavili přesvědčivé vítězství. To pak stvrdila neskutečná houbová omáčka a řízky.

Ať se Jágr jde klouzat.

text a fotky Maruška a Řízek

NA HOUBÁCH

Jedlé, velmi chutné 
text a fotky Řízek

Když na začátku října listy alejí podél klikatých středočeských cest náhle začnou měnit barvy z nudné zelené do většího barevného odvazu a exprese, když se děti zvedají od počítače, aby pouštěly draky a opékaly v popelu z ohníčků brambory, je nejvyšší čas jít na houby. 

Babky v lese mezi Janovickou Lhotou a Sudějovem – tyhle obce skutečně existují, byť jejich názvy připomínají fiktivní vesnické týmy ze seriálu Okresní přebor – jsou seschlé, potkáváme je bezmála za každým stromem. Vylézají z opečovávaných škodovek a s nožíkem na dně vozíku neúnavně brázdí cestičky vyšlapané v jehličí nejspíše spárkatou zvěří nebo za vlahých letních nocí vášnivými vesnickými milenci, což se vlastně nevylučuje.

Houbařská kuchařka nás ponoukala k větší odvaze, když i o na první pohled smrtelně jedovatých prašivkách zákeřně tvrdila „jedlé, velmi chutné. Za syrova připomíná chutí klobásu, po tepelné úpravě srnčí hřbet.“ Přesto jsme se drželi klasiky s hnědou hlavičkou. Ohýbali jsme se pro ty lépe vypadající babky, na nenápadných místech se daly nalézt pěkné hříbky – a pozor, i pár praváků tam bylo.

A fotili jsme červené muchomůrky okousané slimáky, jež poté nejspíše zažívali halucinogenní stavy. Poslouchali jsme zvuky lesa, děti si nechaly nasazená sluchátka – představa houbaření pro ně z nějakých důvodů byla nepříliš atraktivní a bezmála neskousnutelná. Za hodinu jsme měli plné košíky, děti se mohly vrátit k počítači.

Protože změna je život, poprvé v životě jsem vytvořil smaženici, a skromně bych řekl, že luxusní. A poprvé v životě jsem ji jedl. Ze zbytku hřibů, které jsme nasušili na obálce našeho oblíbeného časopisu, Maruška uvařila ještě luxusnější bramboračku. A všem bylo dobře, nejvíc těm slimákům.