VOLEJBAL V AFRICE

Oslava desátých čtrnáctin

text Rádoš, fotky Řízek

Víte, co se stane, když máte na volejbalovém zápase sedm hráčů, hrajete s liberem a jeden z hráčů se zraní? Zápas skončí a zbytek bodů se napíše ve prospěch soupeře. Říkáte si, že se to nemůže stát v druhé lize, kde se přece nejezdí na zápas v tak malém počtu? Já od sobotního odpoledne vím, že se to stát může a taky stalo. Ovšem jednu výhodu to mělo. Jeli jsme domů o půl hodiny či o hodinu dříve, a tím pádem jsem nepropásl vlastní oslavu.

Začátek byl v sedm, ale první host přišel až půl hodiny po mně, tedy v osm. Měl jsem tudíž dost času uklidit „dárek“, který mi přichystali Honzina se Žvejkem v podobě jakési „kanceláře“ zřízené v oblasti náčelnického křesla.

Bohužel já, již trochu vystresovaný z pozdního příjezdu a rychlého balení všech potřebných věcí, jídla a pití, jsem v tom neviděl nic jiného než bordel na stole, který mi dalo dost práce uklidit. Jak tedy sami uznáte, celý večer nezačínal zrovna nejlépe (a to nepočítám dopolední prohru v tie-breaku 14:16). Nicméně v osm hodin se karta obrátila, přišel Zelík, hned za ním Řízek s Maruškou a zakrátko další hosti a vše bylo hned veselejší a nepovedené pasáže sobotního dne byly natotata zapomenuty.

Letos jsem se rozhodl tradiční turisťácký kádr rozšířit a pozvat i některé svoje další kamarády, které ale většina nás už zná ze zpívacích večírků. Přesto jsem si nebyl jist, nevyrábím-li časovanou nálož. Naštěstí se ukázalo, že spíše naopak. Alespoň tedy dle mého soudu. Všichni jsme se do klubovny vešli a celkem pospolu jsme vydrželi dlouho do noci. Někteří až do časných ranních hodin.

První překvapení pro mne nastalo, když jsem sháněl soutěžící do tradičního čtyřboje s netradičními disciplínami, letos převzatými z různých koutů Afriky, která byla motivem celého večera. V seznamu soutěžících byli totiž neturisťáci oproti turisťákům ve značné přesile. Čím to bylo? Jistě tím, že turisťáci již mají zkušenosti z minulých let, kdežto neturisťáci zkrátka nevěděli, do čeho jdou. (Tak nevím, kde seženu příští rok nějaké nezasvěcené soutěžící...)

Tradičním účastníkem čtyřbojů je Žvejk, který se každoročně umísťuje na předních příčkách. Ani letos nezklamal. Ve dvojici s neturisťácko-turisťáckou Kamčou-Jipkou získali čtyřikrát třetí místo a celkové jasné vítězství. Druhý v rodinném souboji i celkově skončil Petr, který spojil své síly s Luckou S.. Třetí skončil se Zdenkou soutěžící Tomáš (Kaplická Cmunda), který se následně v euforii pokusil pomocí sektu napodobit Michaela Schumachera po získání titulu mistra světa. Výsledek jeho počínání však připomínal spíše Berounku z roku 2002.

A v čem se soutěžilo? V přechodu přes řeku krokodýlů, v lovu lva pomocí foukaček (byl jsem Bobíkem bohužel pozdě poučen o tom, že tyto zbraně nejsou africké, takže teď už to vím). Největší úspěch měla disciplína, ve které se stavěly pyramidy z vypitých panáků od „vody“ a fyzicky nejnáročnější, a tudíž nejvíce okecávaný byl závod na velbloudech. To stavění pyramidy vyhrál Vašan, musím to sem napsat, on si na tom hodně zakládá...

Když bylo dobojováno, vypukla zábava naplno. Doufám, že se všichni bavili alespoň z poloviny tak dobře jako já, protože i to by znamenalo, že se bavili výborně. Dokonce došlo i na kytary a zpívání. Na závěr bych měl zmínit skutečné vítěze oslavy, tedy ty, kteří vydrželi nejdéle: Poslední odcházeli Nikol, Maruška M., Zelík a já. Teda možná se ještě někdo schovával ve skladu, ale to už je jiný příběh...

Díky všem, kdo jste přišli, moc se mi to líbilo a těším se zase za rok!

Rádoš

ŽIDLE

Poplesový evergreen

text a fotky Řízek

Na plese jistě tančili až do rána, až se nové parkety v sokolovně styděly černými šmouhami. Kapela hrála, jako kdyby každý muzikant chtěl vyhrát nějakou svou vlastní talentovou show. Honorace byla nastrojená, chtěla se líbit, plebs chroupal brambůrky a arašídy a hýčkal si své tři lístky do tomboly.

Na všech bylo napsáno SMŮLA, ZKUSTE TO ZASE ZNOVU, ale na balkoně, kde se gymnastické kruhy skoro protínají s nebesy a kde horní konec provazů a tyčí ústí do stratosféry, byl prima výhled na to vše reprezentativní pinožení. Koupili další pytlík arašídů, dvě plechovky staráče a láhev červeného čehosi a unavenému dítěti kofeinovou injekci v plastu.  

Pytlíky zmačkali, víno vypili a arašídy rozházeli pod stůl, brambůrky vysypali na sousední stůl a plechovky taky, zase nevyhráli, probuzené dítě nožem vyrylo do desky stolu kosočtverec se třemi proužky a šli domů.

Takhle nějak to určitě vypadalo na radotínském plese, soudě podle věcí, které jsem našel, když jsem tam v neděli ráno tradičně uklízel. Vždy se tam natlačí zástupci různých radnicí dotovaných spolků - ti samí lidé se potí doufajíce v granty; pár svalovců z řad turistů, o něco víc skautů a skautek. Ty vidím právě jen jednou do roka tam, jak skládají ubrusy a přepečlivě rovnají stoly a židle. Ionesco se tím kdysi inspiroval a napsal hru Židle, absurdní jako ta fotka nahoře.

„Letos nahoru na ty stoly fakt nelezu,“ řekl jsem Petrovi asi pět vteřin před tím, než mě Starosta požádal, abych vylezl nahoru na vznikající a v bocích se vlnící pyramidu těch všech stolů. 

Nešlo neposlechnout (granty, polichocení); a navzdory všem těm rokům se mi to podařilo postavit blbě, takže se Správce nervozně škrábal za uchem a mumlal: „To je blbě, kluci, to je blbě.“

Přesto se to tam nějak nakonec vešlo, plebs si možná místo výhry v tombole odnesl nenápadně pár židlí a stolů. Dostali jsme jako grant zbylé plechovky staráče, zatímco skautky vysávaly, a příště zase přijdeme nasát zbytky plesové atmosféry, to víte, že přijdeme!

POHÁDKA O POLOVINĚ PRASÁTKA

Maso jede
text Maruška (kurzívou) a Řízek, fotky Ř.

Za devatero horami, několika dálničními sjezdy a desítkou ďábelských serpentin leží ves Rašovice, kde máme chalupu a pohodu. A tam jsme zabíjeli prase. Zase asi po patnácti letech. A bylo to mastný.

A protože od prasete není daleko k našemu kocourovi, vzali jsme na tu podívanou taky Pepu. Aby věděl, co se mu přihodí, když bude ráno budit Marušku chrasticím míčkem.

Osvěta asi vyzněla naprázdno, protože kocoura daleko víc zajímali ptáci u krmítka nebo zuřivý pes Nela, kvůli kterému rozlil hrozně moc kafe a Lukiho podrápal až na půdu. Zbylí tvorové se ale věnovali spíš polovině prasete. To asi ani netušilo, kolik radosti nám může přinést.
Co na tom, že pan řezník není řezník. Hlavně že bude ovar, tlačenka a prejt! Guláš ne. Na pánvi voní škvarky, prase je příliš dietní, Maruška se proto řítí do sousedního městečka pro rezervní sádlo. Ve velkém hrnci se vaří voda. Prase je i v troubě, vyhřáté ještě od vynikajících buchet.

Bude nám moc dobře.

Zabijačka ovšem není jen o čumendě, ale musíte přiložit ruku k dílu, vlastně obě. Takže poté, co pan řezník nadšenec ukroutí vepříkovi nožičky a rozkuchá ho, začíná maraton vaření. Jeden krájí, druhý míchá, třetí plní směs na tlačenku do speciálních pytlíků. Je to fuška, ale padesát kilo flákoty za to stojí. Naše lednice teď díky tomu oplývá vepřovým bohatstvím různých konzistencí.

Každé svinstvo (a že tohle o svini bylo) se většinou neobejde bez kritiků a ani tento labužnický masakr nebyl výjimkou. A tak, jako si lehají na koleje němečtí aktivisté proti jádru, si lehnul i náš kocour na nabízený symbol zabijačky - na prejt. Neochutnal, sabotoval a s pohrdavým pohledem sledoval orgie umaštěných lidských červů a určitě hluboce soucítil s tím tvorečkem, který zatím plnil naše bříška.

NENADÁLÝ PŘÁTELÁK PO OSMI LETECH

Stodůlecký piráti - Forejt 2:6 (po poločase 0:1)
text Řízek, archivní fotky Řízek a Modrý svině

Hádejte, kolik přátelských zápasů náš fotbalový tým za svou existenci dosud odehrál. Dva. A víte proč? Protože my se s nikým nekamarádíčkujeme a hrajeme jen samé nepřátelské zápasy. A když už přátelák, tak je třeba vyhrát. Jako v neděli proti Stodůleckým pirátům 6:2.

Náš předchozí nesoutěžní mač se totiž datuje ke konci září 2003 (sic!), kdy jsme někde na škváře v Libni nastoupili k našemu historicky prvnímu přáteláku proti týmu Modrých sviní, jehož jádro tvořili žáci Magdy, našeho tehdejšího útočného esa.

"Ke konci poločasu ještě zazářila paní prof. Forejtová, která se obtočila kolem Ondry a její střela skončila v boční síti," píše se v historickém referátu o zápase. (Taky jsem tehdy něco sepsal, ale nedaří se mi to dohledat).

Pravděpodobně si to s Magdou chlapci, kteří dnes hrají šestou ligu a mají překrásné webovky, nechtěli rozházet, a nechali nás tehdy vyhrát 3:0. Góly dávali (tuším) Luboš Forejt, Piškot a já (přímo z výkopu). Na zápas jsme jeli metrem a Lubošovou zelenou škodovkou sto dvácou.

Kanonýrka Magda v duelu s Modrými sviněmi.

O sedm a půl roku později nás vyzvali Stodůlecký piráti, protože jim na poslední chvíli duel odřekl soupeř. Piráty jsme v lize porazili 3:0 (ze zápasu také pochází horní fotka), tak proč to nezopakovat?

Čas se posunul, jeli jsme už dvěma škodovkami do nafukovací haly s umělou trávou, navíc jsme měli nový míč. Respekt k vyzyvatelům jsme ale ani tentokrát nenašli. V prvním poločase jsme se rozjížděli zvolna, ale pak v útoku proti statickým Pirátům začali řádit Jirka s Marťasem a ujali jsme se vedení.

Druhá půlka byla už zábavnější. "Můžeš mi říct, pročs to třeba nevyboxoval?" vztekal se Jirka po vyrovnání a já vlastně nevím. Ale mrzelo to jen chvilku. V útoku jsme byli daleko nebezpečnější, na konci pěkných akcí byli Luboš (Ryšan), Rádoš a znovu Jirka.

Soupeř parádní ránou do horního růžku sice snížil, ale v posledních minutách Rádoš a Jirka završili na konečných 6:2 a Milan aspoň dostal míčem do rozkroku, jako pokaždé, když za nás nastoupí.

Kromě střelců, Marťase a Milana jsme na hřišti byli ještě já a Štěpán, a nám to taky šlo moc dobře. Prostě kvalitní mač a kdo nejel, na jaře může na základní sestavu zapomenout.

BOWLING PRO CHUDÉ

Koulení na verandě
text a umělecké mobilní fotky Řízek

Volal mi včera přítel Vlasta, byl udýchaný a třásl se mu hlas. "Řřízku, jsem úplně hotovej. Ale úplně, mám dost," chrlil do sluchátka. Hned mi naskočilo, že se to vylíhlo, Vlasta má kluka a jdeme večer někam pařit.

Jenže než jsem ze sebe vysoukal nějakou gratulaci, Vlasta jedním dechem pokračoval: "Hrajeme přátelák, prohráváme a dva se mi zranili, rozumíš, sme museli hrát vo desíti. A další dva už jsou zraněný jako vod předtím. Mně se to prostě normálně jako celý rozpadá," pravděpodobně prskal a rozhazoval rukama na druhém konci drátu.

Zklamán jsem po chvíli poznal, že nemluví o potomkovi, ale o svých svěřencích ve virtuálním fotbalovém manažeru Hattrick, kterému beznadějně propadl, jako onehdy já a jako on dřív bowlingu.

Vyprávěl jsem to příteli Milanovi v době, kdy jsme na dálku vymýšleli program tábornické schůzky. A ať mi nikdo nenamluví, že ho bowling nenapadl právě díky tomu, že se mu ze slova Vlasta tento řekněme sport přímo asocioval.

Koulet jsme chtěli na antukovém hřišti a využít jsme hodlali kouli na petanque. Jenže z obojího sešlo, na antuce bylo bahno a tma a koule nebyla k nalezení. A tak jsme se přesunuli na verandu, kterou jsme za tímto účelem uzavřeli pro běžný provoz, a hráli jsme míčkem na softbal (protože i s ním se dají zahrát strajky!).

Kuželky měly charakter, každá byla jiná. Jednička úplně vepředu tlustá, trojka nechtěla stát a pořád si lehala a sedmička byla prostě divná. Byly totiž z různých polínek. Bylo dost chladno, tak děti hrály jen pět kol. My tři jsme dělali stavěcí mechanismus a počítač skóre, mrzly u toho ruce. Scházely jen zábavné animace, které se na chybějícím monitoru neobjevily poté, co Torpédo vymetl žlábky. Kokos byl čidlo a pořád řval "Přešlááp!" Asi i proto nakonec vyhrál.

Tematicky to celé uzavřel Pája, když dal dětem dekódovat morseovou zprávu "Od poklopu ku poklopu kyklop kouli koulí." A pro naše jednorázové kuželky se to celé uzavře zanedlouho, až coby topivo proletí komínem...

KŘEPELKY A FLUSANEC

Degustace snobismu
text a mobilní fotka Řízek

Na začátek slávky v šampaňské polévce se zeleninou. Pak mistrovský kousek šéfkuchaře - plněná křepelka s pyré z máslové dýně a topinamburů. A na závěr kávový řez Opera se zmrzlinou z fazolek tonka a mandarinkovým sirupem. Pro uctívače nakládaného hermelínu a guláše se šesti exotika jak kráva.

Pavel Maurer není žádný Babica, spíš je pro vyznavače dobrého jídla něco jako takový guru (ne guru Jára). V rámci festivalu Grand Restaurant jeho dobrácká tvář s masivními brýlemi vábí neznalé na nevšední kulinářské zážitky. Při této akci si může gurmet-zelenáč vyzkoušet neobvyklé dobroty za rozumných šest kil, což je v těchto podnicích jindy zhruba cena dvou matonek bez bublinek. A zelenáči guruovi věří, a tak v těchto dnech v davech táhnou do navoněných pozlacených jídelen, kam by se normálně báli.

Nechali jsme se tedy zavést do restaurace Essensia pražského hotelu Mandarin Oriental. Do míst, kde občas třeba tajně a drsně jednají politické špičky, jsme se samozřejmě sami báli. A tak jsme vyrazili v šestičlenném ochutnávacím týmu.

Úslužný, ale lidský číšník Tomáš nalévá bublavé prosecco, dostáváme i vlažné navlhčené ručníky, protože periferním viděním navzdory oblekům a dalšímu našemu přestrojení odhalil, že máme ještě za nehty kolomaz od soustruhů.

Prináší šampaňskou polévku se slávkami. "To vypadá jak kočičí zvratky," neovládne se Alžbětina sestra. Maruška zas konzistenci a množství pokrmu přirovnává k flusanci. Ovšem ty necelé dvě lžíce bělavé tekutiny s třemi titěrnými mořskými mlži byly vpravdě lahodné. Pro mě předčasný vrchol večera. A žaludek aspoň pochopil, že se dojí doma. (A záchody? Levandule a kosmetiky až na půdu. Žena tvrdila, že tam dokonce asistují otroci, ale to nebyla pravda. Aspoň na pánech ne.)

Tomáš flirtuje s Maruškou, závidím vám, že ji máte, snaží se to následně žehlit, neúspěšně. Donesl dvě vína, sladké a sladší. A plněnou křepelku. Někdo hladový zřejmě před námi snědl většinu jídla a nechal nám na talířích jen stopy po dýňovém pyré, flek po kaši z indiánských brambor a mírně ohlodanou kůstku křepelky. Můj dojem lehce rozpačitý, žena naopak okázale nadšena náplní se stopami po smržích. Třeba doufala, že Tomík donese nášup.

Místo toho nabídl dezert, kterého bylo překvapivě nejvíc. Fazolová zmrzlina také navzdory předpokladům nebyla hnusná, ale právě naopak sladká a dobrá. A byla u ní žlutá kostička, která se třásla. Prý vyrobená z nějakého sladkého vína, povídal číšník.

Nechali jsme na stole dýško v hodnotě tří běžných obědů a rozloučili jsme se Na shledanou, i když patřičnější bylo asi Na dlouho sbohem, pane Tomáši, a Marušce nevolejte. Škoda, že je jídlo až tak pomíjivé, rozjímal jsem prohlížeje si jídelní lístek závodní kantýny, jemuž dnes vévodí hrachová kaše. Celkově degustace určitě potěšila a nezklamala, určitě i dalším zelenáčům doporučuji, ať se guruem Maurerem nechají svést k nějaké takové akci.

VÝSTAVNÍ ANTIKONCEPCE

Play!

text Maruška, mobilní fotky Maruška a Řízek

Petr Nikl je český všeuměl, který má rád děti. Jablko nepadlo daleko od stromu, jeho maminka totiž navrhovala hračky. Pamatujete si toho červeného gumového býčka nebo kočičku jako harmoniku? Tak to je její práce. Ačkoliv mě zatím mateřský cit obchází obloukem, rozhodla jsem se, že vyvedu své chlapce za kulturou, a tak jsme s Lukym a Milanem vyrazili na výstavu Play v Mánesu, kterou realizoval právě Petr Nikl.

Byl to jiný svět. Jindy intelektuálně tichá výstavní síň se proměnila v obrovský brajgl. Desítky dětí různého věku se válely po zemi, křičely, brečely, ale jedno měly společné. Všechny si hrály s rozličnými stavebnicemi, kuličkami a bedýnkami a pozor, byl tam i kanón!

Než jsem se stačila vzpamatovat, Milan a Lukáš se po té zemi váleli taky a předháněli se v tom, kdo postaví komplikovanější příšeru z kostek. Vedle mě zase jeden z tatínků zběsile pumpoval zvonem na odpad, a snažil se rozeznít trumpetky nad našimi hlavami.

Já jsem si spořádaně prohlížela "expozici" a přišla jsem si jako svobodná matka s dvěma hravými synáčky. Z transu nad tou tlupou mě vytrhl až organizátor, který šel kolem: "Kdyby někdo hledal syna, je na kase," prohlásil s ledovým klidem a šel dál. Když se ve mně přece jen vzedmulo promile dětské hravosti, měla jsem po ptákách.

Ačkoliv se kdekdo posmívá mému údajně dětskému vzezření, na výstavě mi bylo k ničemu. Marně jsem se rvala k atrakcím přes chňapavé ručky malých hajzlíků. O patro níž už to bylo lepší, panovala tam totiž tma a té, jak je známo, se parchančata bojí. Takže jsem si mohla vyzkoušet obsluhu speciální fontány nebo střílení kuliček.

Aby toho capartovského světa nebylo málo, dali jsme si palačinky s marmoškou a uspořádali si soukromou výtvarnou soutěž o nejlepšího slona. Když jsme vyšli ven, byla už tma a kromě bund nechali kluci všechno ostatní v Mánesu. Milan se najednou tvářil dospěle, Lukáš přijímal s výrazem burzovního makléře důležité telefony, a tak jsme se jako dospělí lidé mohli vydat domů.