Po dvou slepených rýmičkách, z nichž ta druhá následně postihla i mou ženu v úplně nejblbější dobu, takže přišla o termín operace ruky, jsem začal asi před týdnem zas pomalu běhat. Akorát že to není ono, nohy ani plíce nespolupracují se zbytkem a celkově to zatím není úplně zábava. Jsem takový mátožný. A blbě spím, aniž bych to měl na koho svést.
Takže s tímhle materiálem a v tomto rozpoložení na mě vykoukl úplně volný den: jak Heda, tak Deník N měli zajištěné hlídání. Meteostanice, kterou nám přinesl Ježíšek, hlásila osm stupňů a blížící se déšť, čemuž jsem moc nevěřil, ale neřekl jsem jí to, abych jí nesrážel sebevědomí. Osm stupňů je v mém pojetí dlouhý tenký rukáv a trenýrky, plus jsem si vzal malý batůžek s univerzální výbavou: vodou, mandarinkou, mobilem a klíči, protože jsem neměl plán.
Ten jsem začal splétat až v drogerii, kde jsem si kupoval pár tyčinek a mrknul, jestli mi nejede nějaký vlak třeba k Sázavě. Jede, za hodinu a půl. Ale zahlédl jsem skrze výlohu, jak do zálivu zastávky zrovna připlul autobus do Týnce, takže jestli paní přede mnou včas nalezne věrnostní kartičku, budou to body pro mě a já pojedu sice méně romanticky, avšak někam, kde přece jen nejsem každý den.
Pak se hodinu nic nedělo. Na konečné mi přišlo, že je méně než osm stupňů. Hodinky, aby se mi vysmály, našly družice a naši polohu velmi nezvykle už za pár sekund, takže mi odpadla poslední výmluva pro bloumání. Tak jsem se do toho pustil.
Když se mi dřív nechtělo, brával jsem si bluetoothová sluchátka Bose, úplně skvělá. Jenže jsem je nedávno vypral, úplně stejně jako ty předchozí. Asi jsem zvolil totožný program, protože jsem ani jedny nezahubil zcela: zapnout jdou. Jenže se pak hned vypnou. Nevadí, budu si v Požáreckých lesích zpívat. Samozřejmě jen neslyšně. Jenže nemůžu vyhnat z hlavy Hlídače krav a jakousi vlezlou písničku od Coldplay, které Heda říká Rozjede (protože je pomalá a pak se v refrénu rozjede). Nijak mi tenhle skromný playlist nepomáhá.
Společnou vlastností mých nepovedených běhů bývá, že pocitově zpravidla nejsou až tak zlé, prostě se nějak pohybuju, krajina ubíhá a cíl se blíží - krutou pravdu obvykle ukážou až hodinky, kterým věřím o něco víc než meteostanici. Celkem důstojně se vyškrábu na první kopec nad Prosečnicí a až cestou domů zjistím, že to bylo nejpomaleji, co jsem tu kdy běžel. Podobné to bude na všech měřených úsecích.
U Kamenného Přívozu je pasáž, kde se pomalé běhání přece jen rozjede z kopce, jenže pak se překoná most a na druhém břehu následuje kamenitá a dnes i místy bahnitá Posázavská stezka. Déšť nikde, mezi stromy vykukuje sluníčko. Konzumuju první z absurdního množství zakoupených sušenek, které si táhnu na zádech, nic to se mnou nedělá. To už tuším, že to dnes na rekordy nebude, nicméně je tu hezky: řeka plná vody hučí víc, než bývá zvykem. Na stezce je jen pár skalních trampů a pak jedni nešťastníci s kočárkem. A Pikovice se blíží.
Jenže v Pikovicích není nic zajímavého, zejména pro člověka, který si nevzal papírové peníze. Je potřeba dopajdat aspoň do Davle, prohlédnout si posledních pár exemplářů pestré posázavské architektury a nějak to se ctí uzavřít pozdním obědem. Odpočítávám, kolik čtyřsetmetrových koleček ještě chybí do Davle. A přemítám, jestli bude nádražka, kde nás v létě s Míšou a dvěma miminy nádherně pohostili, v provozu.
Paní otřela prach z terminálu na platební karty, ale fungoval, donesli mi ochucené nealko, neochucené alko, příliš ochucenou polévku a nedochuceného španělského ptáčka.
V hospodě je pár štamgastů, pijí panáky, paní vrchní plánuje oslavu tří čtvrtin století, které už zažila, a na stropě je obrovský flek asi od nějakého odpadu. Konečně mě to začíná bavit, i když mi jídlo vlastně vůbec nechutná, je ho navíc děsně moc, ale jsem tu, mám volno a tohle je můj den.
text a foto Řízek
