TŘIAŠEDESÁT NOŽIČEK

Ledva jsem vstoupil, padla mi k nohám. Zde je asi potřeba upřesnit, že na náhlé slabosti té bledé dámy jsem neměl sebemenší podíl, neboť soudě podle účelu daného pracoviště, omdlela patrně v důsledku odběru krve.

Na druhou stranu jsem neměl sebemenší podíl ani na její záchraně: prostě jsem stál s kabátem v ruce a díval se, jak ostatní duchapřítomní dárci dělají všechno, co se v takových chvílích má dělat, anebo aspoň nepřekážejí. A jak mezi nimi krouží blazeovaná doktorka: "Hele, přestaňte nám tu omdlévat, máme jen dvě lůžka a obě jsou plná".

Paní už má nohy nahoře, ale zdá se, že je v pohodě. V pohodě je i darování krve. Zjistil jsem to před mnoha lety a vlastně se na ty zhruba čtyři výlety do roka těším. Připadám si pokaždé tak volný: Sednu do auta, pustím rádio na maximum, dojedu padesátikilometrovou rychlostí pět minut do Thomayerky (cestou někde ztratím peněženku, ale to ještě nevím), ztlumím rádio (až povezeme mimino, nemuselo by to ocenit) a zařadím se do fronty u kartotéky. Jako zamlada!

Ke krčské nemocnici mám své výhrady, což do počítače ťukám zkřiveným prstem, ale transfúzní oddělení bych hodnotil pěti hvězdičkami. Po prvním, zkušebním píchnutí se mě paní v okénku vždy zeptá, zda chci turka, nebo překapávanou (jednou se osmělím a toho turka zkusím), dostanu sušenku Mila a vždy mě dojme, že to bůhvíproč ještě někdo vyrábí. Pak pravdivě vyplním dotazník, že nejsem rizikový dárce, že nemám HIV ani čerstvý piercing v pupíku, a u toho se zastavme.

Přesněji se vraťme o deset let zpět, vidím to jako dnes nešťastného sebe na plánovací poradě časopisu Týden, kde jsem elévoval (tehdy tam ještě nevycházely přepisy rozhovorů Jaromíra Soukupa s Jaromírem Soukupem a taky to nevycházelo jednou za čtvrt roku, prostě to byl dobrý časák). Klasicky jsem neměl pořádné, nebo možná žádné téma, a když někdo přišel s tím, že muži-gayové nesmějí darovat krev a že je to skandální, nabídl jsem se, že to půjdu ověřit doslova na vlastní kůži. Koneckonců, sám jsem přemýšlel o tom, že se dárcem stanu. Přijde mi to na mě tak akorát nesobecké. Takže se to dalo spojit.

Nu, a opravdu to nešlo. Nějak jsem to každopádně sepsal, nicméně na Novinářskou křepelku to nebylo (ono to totiž nejde skoro nikde na světě, má to svoje důvody a patrně nejsme jako společnost zas tak homofobní, jak se na poradě časopisu Týden zdálo).

Blbé bylo, že velmi kreativní editor (jak já je nesnáším!) můj celkem korektní text přepsal. To by ani tak nevadilo, ostatně psal jsem fakt špatně, horší bylo, že jej obdařil titulkem Krevní apartheid. A v té nemocnici se to nějak doslechli či co, a pak už ode mě tu krev, kterou jsem jim chtěl darovat, už jako ne-gay, nechtěli. Protože nechcete krev od lidí, kteří něco předstírají a pak o vás píšou pamflety, resp. jsou pod nimi podepsaní.

Počkal jsem pár let a stejně jako dnes jsem vyplněný dotazník nesl lékařce. Možná měli zrovna málo krve, možná přeceňuji vliv časopisu Týden. Každopádně mě i mou krev napodruhé vzali na milost. Pustili mě do odběrové místnosti, kde hrává kapela Kryštof a na stěně visí skupinové foto sestřiček z jakéhosi výletu. Ukázali na rudé křeslo, kam jsem se ležérně posadil jako pán. Za pár minut jsem si šel pro další překapávanou a pro tři nožičky párků a čokoládu Milka za odměnu.

Jak jsem zjistil, těch nožiček už jsem v Krči snědl třiašedesát. Paní v kartotéce mi totiž dodatečně, protože minule se to nestihlo, předala stříbrnou plaketu za dvacátý úspěšný odběr. A víno a čokoládu a chipsy, ať to doma můžeme oslavit.

Plaketa je hezká a třeba tu krev někdy někdo využil. A navíc, přece jen je to medaile. I když to asi není nic, kvůli čemu by mi lidi padali k nohám.

text a foto Řízek

KRČSKÝ TRHAN

Víte co? Neřešte to, hlavně už jeďte, ať ten závod stihnete. Paní prodavačka mi podala dva energetické gely, které jsem si po zaplacení nových bot dodatečně objednal, ale nezaplatil, vděčně jsem jí zamával ode dveří a až v poklusu k autu jsem zjistil, jakou příchuť bude mít pochoutka, kterou uprostřed Trailové Závisti slupnu. Prý himalájská sůl s jahodou. Trochu zvláštní, ale vlastně mi to bylo jedno - pokud by výrobce nepřišel třeba s kombinací škubánky s mákem / romadúr, pozřel bych cokoli. 

Nebyl čas si vybírat: včera ráno, den před závodem, jsem na prahu bytu přetrhl zetlelou tkaničku starých bot, na které jsem soustavně nadával. Tvrdé, nepohodlné, přitom rychle se kazící. A ta pata, jak ta v nich trpěla...

Zkrátím to (jako rodič-začátečník jsem pochopil, že v tomto období není čas na nic dlouhého, spánek, běh, tím méně věty): koupil jsem si tytéž boty, jen nové a s nepřerušovanými tkaničkami. Logisticky to nebylo snadné, protože prodejna otvírala v 10:30, závod startoval v 11:00 a obě místa byla vzdálena půlhodinu jízdy autem.

Řešením bylo vymoci si speciální zacházení, podobně jako když mocným a vlivným otvírají restaurace, i když jsou plebsu z rozkazu těch samých mocných uzavřeny. Tak mi v Salmingu otevřeli prodejnu o půl hodiny dříve. Ostatně jsem za poslední roky jeden z jejich hlavních sponzorů, možná mi přezdívají Krčský trhan.

Krčský trhan s himalájskou solí v kapse závod stihl a čekal na něj první letošní vánoční dárek, úhledně zabalený dres SK Babice. Nátělník byl ve vkusném papíru s vánočním motivy, vybaveném mými iniciály. Jasně, musel jsem si ho zaplatit, ale i tak to bylo úžasné – pár dní před 36. narozeninami jsem si poprvé v životě v 10:53 navlékl atletický dres a ještě v 10:54 jsem z toho byl trochu naměkko.

Závist byla letos specifická, ale způsobem vlastně milým. V zázemí nezbyly skoro žádné holky, to proto, že už se potily na kopcovité trati. Muži, kterých bylo také jen padesát, jak je nařízeno, měli vyrazit až o hodinu po nich. Takže teď.

Rád bych napsal, že mi nový dres a boty daly křídla a že jsem se hned po startu dostal do vedení a navzdory papírovým předpokladům jsem v něm vydržel až do konce, neboť jsem pod nejtěžším kopcem slupl himalájskou jahodu a sůl, což mi dodalo dost sil do závěru a po zásluze jsem byl oslavován coby největší překvapení, což uznali i poražení favorité. Nebo bych vám mohl povyprávět i pravdivou verzi...

.. ale Hedvika začíná řvát, tak snad příště. Ale bylo to s vámi fajn.

text Řízek, foto David Yadel Gurin

VENKU

Když mě vyndali, byla jsem trochu jetá, jak by řekla ta paní, kterou ten pán oslovuje „máma“. Dnes už je to několik dnů, a to teplo v břiše mi pořád chybí. Někdy je mi totiž zima, když mě „máma“ a ten pán, kterému ona říká „táta“, namáčí ve vodě a pak mě vyndají do té zimy. Třese se mi brada a oni na mě koukají a děsně se dojímají, zatímco já klepu kosu.

Ti dva mě taky každodenně předhazují takové černé chlupaté kouli. S tou si zatím v celém tom bytě rozumím asi nejlíp. Prostě se respektujeme, žádné zbytečné řeči, myslím, že to nucené sbližování nás oba sere, jak by řekla „máma“.

Když už jsme u ní, zdá se mi dost nevyrovnaná. Často mi nedává najíst, když mám hlad, a pořád říká něco o čtyřech hodinách. Někdy mi falešně zpívá, aby mě uspala. Víc mě baví, když mi pouští MiG-21, The Cure a Hm… Ale začíná to dělat čím dál častěji, když jsem vzhůru. Asi neví, co se mnou.

Taky občas brečí. Ne tak nahlas jako já. Jsem přesvědčená, že bez toho „táty“ by naše soužití nedala. Často mu to říká. A nepřekvapivě se u toho oba zas dojímají.

Teď pár slov k tomu pánovi s názvem „táta“. Neustále mě fotí, ale jako pořád. Nejvíc mi na tom štve (to by „máma“ nepoužila), že mi to zatím nikdy neukázal. Taky o mně prý píše nějaký články – opět mě nikdo nepožádal o autorizaci. Doufám, že se tím „táta“ neživí, protože mi to nepřijde jako férovej přístup ke zdroji.

Jinak sem občas chodí paní, který se říká „babička“. U ní je teplo a docela sranda. Z těch všech si je celou situací nejjistější. Docela bych brala, kdyby tady trávila víc času.

Na další aktéry čekám. Vlastně je divné, že sem zatím nikdo nechodí. Možná to nějak souvisí s tím, že už v břiše mi říkali Prymulovo dítě. Jsem zvědavá, jestli to Prymulovo někdy dorazí.

Nejvíc mě zatím baví jídlo – toho je dost. A taky výjezdy kočárkem. Fakt nesnáším probouzení. Nejen proto, že ti dva se u toho zase nekonečně dojímají.

Celý situaci zatím dávám 7 hvězdiček z 10, ale jsme teprve v první sérii, jak by řekla „máma“, tak uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Teď si musím jít trochu zařvat, než se zase začnou dojímat.

text Hedvika (ještě neumí psát, tak diktovala Marušce), foto Maruška

ZMĚNY

Nad ránem se bytem ozve divné pípání a hlavou unavenou předchozím přerušovaným spánkem letí zběsilý proud asociací, který začíná u dětské postýlky. To bude určitě monitor dechu. Něco jí je. Za jak dlouho může přijet záchranka? Jak se u takových drobečků masíruje srdce? Malíčkem?

Dělám první věc, co se v takových případech nutně musí učinit: vstanu. V dětském pokoji je klid, monitor je tichý, nemluvně spokojeně oddechuje.

Pípání totiž jde z kuchyně. Indukční desce vadí, že se po ní prochází šestikilový kocour. Z večeře na plotně zbyly tři palačinky, teď je jich už je dva a půl.

Měl bych mu vyhubovat, on sám ale dobře ví, že zhřešil. A já vím, že na to nemám sílu. Navíc musím zároveň ocenit sportovní výkon - mezi plotnou a ostrůvkem, odkud nepochybně přilétl, zeje metrová mezera a jemu je přes dvanáct let, je otylý a nemá rád výšky. Pochvalme i architektku, která byt navrhla vstřícně vůči potřebám všech jeho obyvatel.

Oba se tedy načas (než nás zase Hedvika vzbudí) vracíme do svých pelechů - já do postele, on do skříně s Maruščiným oblečením. On s mastnou tlamou.

Jsme v období, kdy se na otázku "Máš mě ráda?" běžně a zcela logicky odpovídá "Mám nablito ve vlasech". Ale není to náročné jen pro nás, nýbrž i pro Pepana. Ten má ostatně za sebou poněkud složitější rok, kdy měl podle všech předpokladů konvenční veterinární medicíny umřít. Koronavirus způsobující zákeřnou felinní infekční peritonitidu sice porazil, jeho majitelé mu však připravili další strázně. Má se vyhýbat stresům, ale to máte těžké. Kočky jsou divné a stresuje je všechno a nic.

Začalo to stěhováním. Předpokládám, že domácímu zvířeti zpravidla není moc co vysvětlovat, prostě se jednou octne v jiném bytě v úplně jiné ulici a třeba i odlišném městě a tam je a je roztomilé a nazdar. Jak si ale kočičí hlava vysvětlí, že sice pořád zůstává ve stejném domě, ale najednou jsou ty správné dveře zavřené a jde se bůhvíproč o patro níž? A že tam, kde byla zeď, jsou další místnosti? A že jeho označkované věci, jako je třeba starý nábytek z Ikey, tu sice jsou, ale najednou jakoby v jiném kontextu?

Když to zkrátím: s tímhle si Pepan poradil mnohem lépe, než jsme čekali. Asi platí, že raději se stěhovat, než nechat do sebe píchat osmdesát injekcí. Po jednom útěku na chodbu navíc zjistil, že v "jeho" původním bytě už opravdu vůbec nic není, takže už ho to neláká. Naopak zjistil, že v novém bytě je strašně moc místa na hraní a lze třeba parádně zarývat drápy do nových parket. Akorát asi chtěl udělat tlustou čáru a zanevřel na svůj pelech, místo něj si zvykl spát ve skříni.

A taky v korbičce kočárku. Ta se v chodbě bytu objevila o několik dní dříve než Hedvika. Od té doby, co jsme si ji přivezli z nemocnice, se o tento velice komfortní prostor oba dělí. A on se poprvé dělí i o naši pozornost.

Jak Pepan vnímá novou členku domácnosti? Zatím naštěstí nijak zjevně negativně - spíš jako takovou uřvanou kuriozitu. Její noční krmení, které mu nepochybně narušuje jeho šestnáct hodin spánku, nezapomíná využít pro připomenutí, že i on má ve dvě a v pět ráno hlad. No dobře, že seš to ty...

Zároveň si nepochybně všiml, že se režim trochu uvolnil a umožňuje dříve zakázané věci. Teď je na ostrůvku, strašně se soustředí, protahuje packy a já vím, co chce udělat, nemůžu to zakázat, protože mě to baví sledovat. Letí, plotna na protest zapípá, zvíře nachází kastrol a krátce poté mizí s ukořistěným kusem šunkofleků.

Hrozně mu to přeju a sám si jdu dát taky, pokud mi ještě nechal. Na stres a nevyspání je prý jídlo nejlepší.

text a foto Řízek

OSOBÁK

Samozřejmě že napouštím vaničku, vyměňuju plenky, hledám vhodnou intenzitu uspávacího drndání, marně si vzpomínám na slova ukolébavek a v naprosto náhodných konfiguracích obličejových svalů své toho času jedenáctidenní dcery hledám tu duchaplné zamyšlení, tu jakési náznaky úsměvu. A hlavně se dojímám, jak se ostatně sluší a toleruje.

Ale přece jen ještě pořád i trochu běhám a chci na poslední chvíli stihnout ještě nějaký ten úspěch, který mé letošní sportovní sezoně jaksi chybí: maratony mi zrušili a ty nezrušené jsem pustil k vodě kvůli bolesti v tříslu. Na Míle jsem měl jet, a nejel a místo toho pečoval, ale kocour mi to vynahradil tím, že žije. Triatlon se změnil v příjemnou vyjížďku mezi hospodami. Hanspaulku přerušil koronavirus, na fotbalovém turnaji novinářů jsem si napořád zkřivil prst a už nebudu nikdy chytat.

Jenže dny se krátí a času na nějaký výkon teď asi moc nebude. Bylo potřeba najít něco aspoň trochu hrdinského, ale zároveň uskutečnitelného. A pak mi jednou napsal David, jeden z běžců, s nimiž se vídám na ovále na Děkance, a vymyslel to za mě: rychlý společný půlmaraton. Když už nic nevyhrajeme, aspoň si zlepšíme osobní rekordy. Domluva nakonec byla ještě rychlejší, a tak jsme v úterý časně ráno, zatímco Maruška s Hedvikou ještě bděly v Motole, klepali kosu u nové Trojské lávky a koukali na to, jak z chladné Vltavy jde pára.

A proč to a se protahovat: vyrazili jsme po proudu, já po pravé straně liduprázdné stezky, David po levé. Hladký půlmaraton nemám rád a nevyhledávám je: svádí mě běžet rychleji, než jsem schopen.

I tentokrát nám první mezičasy napovědí, že míříme tímto směrem, tedy k průseru: držíme tempo 4:07 na kilometr, rychlejší, než jsme si smluvili. Není divu, že si toho moc nepovíme. "Tohle je útulek, že jo?" houknu ve chvíli, kdy míjíme velkou budovu, z níž se ozývá hlasitý štěkot. David přisvědčí. A podobně.

Plyne to rychle a po devíti kilometrech se otáčíme, protože stezka končí. Zhruba ve stejnou dobu chodí v Motole vizita a rozhoduje, koho pustí domů. Tempo neklesá, ale přichází krize, to když kolem dvanáctého, třináctého kilometru najednou běžíme proti větru, který tady dosud vůbec nebyl.

Pak se řeka trochu prohne a vítr se asi schová za stromy, každopádně už nám nepřekáží. Mineme dva prudké kopečky i fandící psy a objeví se lávka. Ale chyba lávky: je potřeba ještě výš, až k Trojskému mostu, a tam teprve je otočka, aby nám to vyšlo. A vyšlo! Můj dávný výkon z Prahy jsme překryli časem 1:27.

Ale ani to nestačilo. Už skoro hodinu mi v mobilu ležela zpráva: Hurá, pustili nás, přijeď co nejdřív. A tak jsem do úplně nového závodu v neznámé disciplíně s nejasnými pravidly vystartoval pozdě (ale s o to větší vervou).

text Řízek, foto David

S HEDVIKOU

Vedle spí Hedvika a je to, jako když vezete v igelitové tašce v narvaném metru větší finanční hotovost a musíte neustále kontrolovat, jestli tam je. Co pár minut chodím ověřovat, jestli se mi to nezdá. Ale je tam a spí a je krásná a skutečná.

Přivezl jsem si holky z nemocnice a dětský pokoj ožil – balonky a obrázky na stěně už nevypadají infantilně a nepatřičně. Je v něm teplo, v rohu stojí komoda s neuvěřitelným množstvím nepochopitelně malých oblečků, které snad šijí miniaturní švadleny, přebalovací pult (z prvních hodin společného bydlení jsem pochopil, že to bude jeden z neuralgických bodů), vanička.

A v postýlce spí Hedvika, dneska je jí pět dní. V jejím kočárku spí nepochybně žárlící kocour Pepan. A vedle v pokoji spí její máma, unavená a zesláblá.

Před pěti dny mi Hedviku podali a já se poprvé dojal, její máma taky zrovna spala. (Když přišla částečně k sobě, prohodila lascivní poznámku k asi dvoumetrovému sanitáři, a tak jsem věděl, že bude brzy v pořádku).

Pak jsem se dojímal každý den, když v místnosti pro návštěvy zběsile mávala rukama, jako kdyby jimi malovala naše budoucí kruhy pod očima. A ve spaní se tvářila hrozně seriózně, jako by vedla nesmírně důležité jednání.

Zároveň jsem se o ně strašně bál a tak divně a tíživěji, jako jsem se o sebe nikdy nebál, a pokaždé jsem se z Motola trochu bezmocně vracel domů, kde byl dětský pokoj s balonky ještě jakoby vypnutý a spící.

Ale dočkal jsem se a teď jsou tady. Půjdu je radši všechny zkontrolovat.

text a foto Řízek

WEB SITE HISTORY

Před sedmnácti lety Mňága řešila nějaké těžší období, saxofonistu vysadili na benzince a Petr Fiala měl asi i trable ve vztahu nebo v manželství, ale nepamatuju si, v kterém. No a taky vydali nijak zvlášť výbornou desku Web site story, která tyhle procesy odráží (s názvem bylo nějaké mrzení, pokud si správně pamatuju, protože se tahle brilantní slovní hříčka dříve vyskytovala i na webu Monkey Business).

A vyrazili na turné a my jsme jim šli naproti: před šatnou v Lucerna Music Baru bylo možno zakoupit cédéčko, plakát za dvacku (visel mi v pokoji, vedle plakátu k předchozímu turné), knihu Petra Fialy (ač skalní fanoušek, nikdy jsem nenašel odvahu, abych opustil bezpečí přístavu) a velice hnusné tričko, které jsem pak léta nosil a podobně jako další položky z mé textilní diskografie skončilo v kontejneru pro potřebné.

Sedmnáct let! Měl jsem tehdy vizáž a la Tomáš Rosický, nebo spíš Pavel Poulíček, střídavě jsem se rozcházel a scházel a především jsme s lidmi, kteří teď už mají kupu dětí a jiných zájmů, nevynechali jediný pražský koncert Mňágy, protože jsme nic lepšího neznali. Kdyby Fiala zpíval: "Jsem smutnej a trochu v depresi" a hrál tři tóny, tleskal bych mu, považoval to za geniální a hodné následování, chtěl bych se to naučit hrát na kytaru a procítěně to interpretovat u táborových ohňů a nebyl bych sám.

Stáli jsme zpravidla na kraji davu pod balkonem, protože Franta měří dva metry a zároveň je ohleduplný. Mezi písničkami jsme někdy křičeli "Něgdy!" a jindy zase "Radotín!" a při písni Zameten jsme předváděli nacvičené choreo, jako že zametáme. Po vystoupení se šlo na poslední panák a na poslední panťák a klimbalo se s hlavami opřenými o světle modrý umakart.

Byla to každopádně poslední deska, ze které jsem byl zpočátku nadšen a kterou si dodnes pamatuji celou, protože pak už se začal můj vztah s Mňágou rozvolňovat a předpokládám, že i vztah většiny tehdejší party (kromě oddaného Péti). Mohlo to kromě přesunu do nových životních etap, na než se depky z Valašského Meziříčí roubují složitěji, souviset i s klesající kvalitou tvorby – pozdější verše "Na stanici polární/ztratil se panel solární" byly asi už debilní i na mě.

Tudíž, když už jsem přišel na koncert, při nových písničkách jsem ostentativně odcházel pro pití nebo na záchod, což ale bylo čím dál tím náročnější, jak jich přibývalo. Poslední desku jsme se ženou protrpěli loni cestou do Drážďan a dostali jsme pokutu za rychlost, asi jak jsem se tomu snažil ujet.

Mňága ale letos sympaticky pravidelně streamuje koncerty ze zkušebny, což podnítilo mou zvědavost. Hráli třeba koncert ze samých pomalých písniček a bylo to velice fajn. A včera právě měli přejet celé Web site story.

Začíná pochodovými Přesýpacími hodinami ("Trochu toho zmatení a trochu té mysli", tomu jsme se s bráchou hodně smáli, jak je to blbé), následuje Magnet s maximálně čtyřmi akordy a skvělým chytlavým refrénem, tu jsme pak rádi hráli po večerce v jídelně a pak přijde Johny Troska junior spící před Teskem ve skladbě Nehledám nic a tu miluju dodneška, protože je výborná! Má taky ty stejné čtyři akordy a přesně takhle jsem se v osmnácti cítil, no vážně, a kdo ne?

Pak se to teda trochu začne propadat, přijde další pochodová píseň Ajlavjů, hodně ji hráli na koncertech, bohužel, a jakýsi zmateně zamilovaný duet Popel žhne, kde kdysi kolega Rádoš objevil zásadní chybu: Fiala zpívá, že se jim klenoty válejí "pod našimi nohami" - znamená to tak, že autor a jeho partnerka jsou stůl?

Hudebně je asi o fous zajímavější druhá půlka, respektive objevují se tam sice blbější písničky, zato i jiné akordy než ty předchozí čtyři. Jak se dostat z vězení? ptá se Fiala a jeho bývalý saxofonista přemýšlí, jak se dostat z benzinky. 1. máj a Bude mi třicet jsem vždycky přeskakoval, pokud to šlo (anebo jsem si šel pro pití).

Egon miluje Lenku je podobná haluz jako Ajlavjů, ale osmnáctiletá osoba se s ní snáz ztotožnila, protože ze svého života či okolí dobře znala případy, kdy nějaký Egon miluje Lenku, zatímco Lenka miluje Vladimíra, je pitomá, ale krásná a je to kurva nefér! Výprodej je další vycpávka, ale už to spěje ke skvělému, divnému závěru. Okolo očí chvílemi nezní jako Mňága a dokonce obsahuje něco jako riff. A This song je další trochu nemňága, a sice píseň o lidech jako já, kteří v jednom týdnu přijdou o kolo, utopí sluchátka, rozsekají telefon, rozsekají hodinky a na další těžkosti radši zapomenou.

Večer jsem nakonec místo Mňágy editoval rozhovor do Enka a koukal přitom s Maruškou na bondovku s Craigem. Péťa paralelně žehlil a koukal na Veselé Velikonoce s Belmondem. Ale mrkneme na to dneska ze záznamu. Výhoda je, že se při tom dá bez uzardění přeskakovat, chodit si pro pití i vzpomínat.

text a archivní foto (2007) Řízek

MONOTÓNNÍ

"Jenom spíme a žereme," povzdechla si žena poté, co jsem dvě minuty po snídani začal plánovat oběd.

Neformuloval bych to tak ostře, ale je pravda, že naše sociální kontakty a vlastně i veškeré aktivity v podstatě ustaly. Ale zase jsme upekli chleba, štrúdl a Maruška skvělý segedín.

Takže až se mě hygienická stanice zeptá, s kým jsem se epidemiologicky významně viděl, napráším Marušku, Pepana, několik řemeslníků, kteří nám více méně dokončili byt, a bankomat (občas se přistihnu, že mám tomuto stroji tendenci děkovat, když mi podává peníze). A tím skoro končíme.

Pokud je člověk vzorný a jde příkladem, nic nedostane, ale možná nic nedostane. A my skoro vzorní jsme: kromě výše zmíněných se potkávám jen s běžeckými kamarády. A jen průběžně, pod vysokým stropem ze stromů či dokonce z nebes, v dobře ventilovaných lesích a polích.

Třeba můj šéf Pavel před půlrokem zjistil, že padesát metrů od jeho domu začíná nádherný, běžeckými pěšinami protkaný les. Nechci se přeceňovat, ale obávám se, že jako klasický superpřenašeč jsem jej běháním trochu nakazil. Zjistili jsme ostatně, že máme podobně usedavý způsob života: ráno zapneme počítač a snažíme se do pozdního večera kočírovat splašené noviny a takhle to pokračuje den co den a jde jen o to, zda se nám v tom kolotoči podaří najít časové okno pro výběh.

Podařilo! S čelovkami a zahaleni do více vrstev kvůli nenadálému poklesu teploty vyrážíme do pro mě naprosto neznámé krajiny na opačném pólu Prahy. Únětické kočky svítí očima z křoví, vyprávím nějaké dávné více či méně zajímavé historky, protože by bylo unfair načínat zásadnější témata, když je méně zkušený kolega momentálně v bezdeší. Natož pak mluvit o práci, když před ní oba zrovna utíkáme.

Druhý den střídám běžecké partnery, na řadě je Václav. Slova se ujímá můj přítel; vracíme se mimo jiné k bolavému tématu z minulosti: proč ještě nejsme bohatí. Václav má za to, že je to způsobené především tím, že jsme nedotáhli naše společné inovativní nápady (dnes by se tomu říkalo startupy). Podsvícené lyže mohly být někdy kolem roku 2000 obrovský hit, škoda. Bývali bychom dnes běhali okolo svých vil na Ořechovce, takhle nám musí stačit Kavčí hory a Krč.

Další vzrušující cesta mimo stěny bytu vede do Radotína za kamarádem Milanem. I zde dodržujeme pravidla stanovená Vládou ČR, ženy jdou samy na procházku (+ kočár s dítětem, které se pravděpodobně do shlukovacího limitu nepočítá). My vybíháme prudkou strání na místní pohoří a na zpáteční cestě nemineme nádhernou vyhlídku na údolí Berounky. Není vidět vůbec nic, jen jednolitá šedivá mlha, ale je to určitě lepší než bílé stěny bytu, takže jsme dočasně šťastni.

Vracíme se domů a přistihnu se, že už plánuju, co budeme vařit. Asi zkusíme ten jablečný koláč, tedy až potom, co si trochu pospíme.

text a foto Řízek

TAK ČAU, KOLO!

S každým dalším ukradeným kolem si říkám, že když už nebudu mít před zloději nikdy navrch prostě proto, že na lidi primárně nahlížím jako na bezúhonné a dobré (i když si to, jak postupně zjišťuji, často nezaslouží), nebudu jim to aspoň tolik usnadňovat jako doposud.

Poslední případ z minulé neděle však ukazuje, že jsem se opět nepoučil. Spíš se smiřuji s tím, že jakékoli další kolo, které si případně jednou koupím, skončí úplně stejně.

Nechat cokoli ve společných prostorách domu je mírně řečeno nerozum, z nějž bych už měl být vyléčen. Tak jsem v minulosti přišel o černého authora a později o stříbrné GT, s nímž se svezl i Maruščin stroj.

Ale protože jen blbec se třikrát spálí o stejná kamna, smálo se na mě červené RB naposledy na balkoně společném pro třetí a čtvrté patro činžáku na Zelené lišce. Považoval jsem ho po bahnité vyjížďce za příliš špinavé, než abych ho bral do bytu, kde s námi už šest let sdílelo ložnici. Umyji ho zítra, říkal jsem si pár dní.

Smálo se zřejmě i na jiné lidi, takže se v neděli v poledne cestou kolem balkonu žena optala: "Hele, kde máš vlastně kolo?" a byl to případný dotaz, protože na balkoně zbylo jen smutných pár kousků seschlého bláta. Ve skříni pak ještě pumpička a helma - a mycí prostředek na kolo. 

Přivolaný policista neztrácí optimismus: tvrdí, že podle statistik se každé druhé kolo najde. Pokud to platí, může se stát, že ta příští zcizená kola, tedy páté až osmé, všechna skutečně objevíme.

Erbéčko nemělo žádné pořádné jméno, jako když lidi říkají psovi Pes anebo kočce Kočenka. V komunitě jsem občas slyšel přezdívku Airbus, která se mi líbila. Dobré by bývalo bylo říkat mu třeba Rybíz, tím by se kromě iniciál pokryla i jeho barevnost postupem času stále důsledněji laděná do černo-červena. Dobře, ty pedály byly trochu růžové, ale kdo to mohl při objednání tušit.

Byl to výstavní kousek, přesněji řečeno vystavený kousek, takže jsem jej koupil s výraznou slevou. Chtěl jsem černé, měl jsem červené. Na začátku to kolo bylo objektivně hrozné, nemotorné, osazené levnými, těžkými součástkami. Už tehdy bylo ale krásné. Asi se za ním lidé neotáčeli, ale můžeme si to představovat. Hned na první jízdě nahoru na Točnou jsem na mokru spadl, nicméně pak jsme si na sebe zvykli.

Sjeli jsme toho dost, od placatého popojíždějí pod Pálavou s Maruškou po Rallye Sudety, Drásala i Tisíc mil, což byl zážitek, který těžko něco překoná. A vylepšovali jsme se: lehká kola a bezdušové pneumatiky daly stroji křídla. Sedlo, vidlice, brzdy... Až se stalo, že z původního kola zbyl rám, představec a kliky. A poctivý charakter. Na Križné jsem nad hlavu zvedal určitě nejméně o dvě kila méně.

Poslední rok jsem jezdil sporadicky, i když kolo samotné na tom nikdy nebylo lépe. Zrušil jsem účast na Tisících mil, protože nemocný Pepan potřeboval každodenní péči. I potom jsem Erbéčko trochu zanedbával, jelikož jsem se pokoušel neustále dohnat nějaká běžecká tréninková manka, až zrušili všechny závody.

Poslední výlet byl pěkný, podzimní. Jel jsem po stopách trasy Radotínského kola Jardy Baráka, přes potoky, listí a kopce. A bylo bláto, což v kombinaci s mou leností přivedlo kolo na balkon a odtamtud do rukou někoho jiného.

Doufám, že bude aspoň jezdit opatrně: ty nové brzdy jsou docela ostré, hrozí přepadnutí přes řídítka. Měl bych blbý pocit, kdyby si na něm něco udělal.

text a foto Řízek

KLASTR ZLIČÍN

Všichni tam jednou musíme, ideálně všichni naráz. S pocitem nevyhnutelnosti a naprostým odevzdáním se svému osudu jsme v houstnoucím provozu přijeli do Skandinávské ulice a já už dobře vím, že je to past, že nás zde sauna, tisíce jezer, bizarně krvavé detektivky ani prsaté blondýny nečekají.

Je to totiž jen obrovské parkoviště, kde se dnes lidé dělí na dvě skupiny: ti, kteří své nesmyslné, ale o to urgentnější nákupy před zítřejším tzv. lockdownem na český způsob už stihli obstarat, a ty méně šťastné, které to ještě čeká. Jejich auta se teď pokoušejí nějak domluvit a vymotat. Z nápisu na obchodním domě bůhvíproč svítí jen dvě litery: I, A. Severský oslík se nám směje.

Jsme ti méně šťastní, ale zato máme plán. V sektoru 29, regál 7 samoobslužného skladu se nachází placaté krabice, do nichž šikovní inženýři dokázali nalámat komodu Koppang. Ta se má stát nedílnou, protože zatím jedinou součástí budoucího dětského pokoje. Ano, platit 700,- za dopravu nám přišlo moc. Náš tým je složen z řidičky a běžce. Skutečně jsem na sobě měl přiléhavé elastické hadry, protože jsem se pro zachování duševní rovnováhy po očekávaném traumatu hodlal následně proběhnout Prokopským údolím.

"Vyběhneš po schodech, vydezinfikuješ si ruce, všichni půjdou doprava, ty se dáš doleva. Ne naopak. Seběhneš schody. Tam jsou ty plyšáci, domácí potřeby, polštáře, tam se nezastavuj, to nepotřebujeme. Nic neshoď. Vezmi si mobil, poslala jsem ti kód té komody. Tady máš dárkový poukaz. Nic neplať, naopak ti tam ještě něco zbude. Opravdu. Čekám před východem. Roušku!"

Nejsem jediný v poklusu; spousta lidí zřejmě počítá s chybným předpokladem, že čím dříve se dostanou k pokladnám, tím dříve budou doma, jenže tak jednoduché to není. V řadě 29 atmosféra houstne, nacházím volný vozík, k němuž se nikdo nehlásí. Takový vozík může mít ještě velkou cenu, až dojde na lámání chleba. Našel jsem komodu, je těžká, ale naše.

Za řadou 29 je další řada zhruba 29 vozíků táhnoucích se k pokladnám. Je tu možná víc lidí než na demonstraci proti rouškám. Lidé, kteří si vybrali mou paní pokladní, rozhodně nestojí dva metry za mnou a zpravidla mají roušky symbolicky, tedy tzv. na debila (já tedy nevěřím v čarovnou moc hadrů přes obličej, ale tak nějak si říkám, že to je v téhle situaci minimální slušnost). Paní má ale decentní piercing na nose, který by nebyl vidět; starší dáma má roušku posazenou na spodním rtu, což se dá docílit pravděpodobně jen při určité konfiguraci rtů; muž hlasitě žertuje, že ten koronáč beztak už mají všichni a on nejvíc, paní pokladní se směje, že je tu tolik lidí, že tu budou snad do jedenácti.  

Tři čtvrtě roku neřeším v práci prakticky nic jiného než pandemii, což někde muselo zanechat své následky - přiznám se, že se bojím, a asi víc, než by bylo racionální. Cítím, že tohle je špatně a že tady být nemám a rozhodně ne tak dlouho.

Ale fronta je proti a nehýbe se, sem tam někdo pokašlává a moje zmasírovaná představivost vidí poletovat kapénky od paní s obrovským květináčem k staršímu páru, který si pro jistotu vzal ty chatrně vypadající lžíce na boty raději dvě. Patnáct tisíc potvrzených nákaz denně.

Jsem pryč, myju si nad tím vším ruce dezinfekcí. Bude to krásná komoda, ale jsme hloupí.

text a foto Řízek

ZMRZLÝ IDIOT

Vyrazil jsem ven a byl už podzim, pět šest stupňů, neděle ráno, zakaboněno a nikde nikdo. Bolelo mě tříslo a stále bolí a tohle byla jedna z posledních šancí zkusit dlouhý, aspoň dvouhodinový, ideálně ještě delší testovací běh. Chci ještě letos stihnout nějaký, jakýkoli maraton, umožní-li to stav společnosti, rodiny i běžce.

Chtěl jsem zmáčknout pravé horní tlačítko sportovních hodinek a vyběhnout, jenže jsem na moment zbystřil: na drobné obrazovce ukazovala kontrolka baterie pouhých pět procent. A to ne, běh se počítá jen tehdy, když je v hodinkách a na Stravě. 

Vrátil jsem se tedy domů a nechal hodinky na chvíli ohřát v nabíječce, hamtal jsem mezitím po bytě v běžeckých botách a žena už to ani nekomentovala. O deset minut jsem vyrazil znovu, ale dole u Vltavy, která byla schovaná do té hezké mlhy, jsem zjistil, že jsem si při té dobíjecí otočce doma zapomněl energetický gel, který jsem hodlal v polovině trasy posnídat.

Hladový, bolavý a rozmrzelý jsem se sebezapřením uběhl 21 kilometrů a u domovních dveří našeho krčského činžáku jsem vytáhl klíč, respektive sáhl po něm do kapsy, kde, stejně jako ten energetický gel, nebyl, protože oba ležely doma na stole u nabíječky na hodinky.

Tyto nesnáze se dají celkem snadno řešit díky mobilnímu signálu: lze vytočit manželčino číslo, vyslechnout si uštěpačnou poznámku a v citelném chladu vyčkat čtyřicet pět sekund, než sejde nebo sjede o čtyři patra níže.

Jenže tahat s sebou mobil, to jsou samozřejmě gramy navíc. Ani vyšší řady sportovních hodinek zatím zpravidla neumožňují poslat jednoduchou zprávu ve znění: Zlato, jsem idiot a nemám klíče, pojď mi prosím tě otevřít, je tu zima.

Pořád se dá ještě zazvonit na domovní zvonek a spojit se prostřednictvím mluvítka. Jenže se ukazuje, že to nezvoní. Házet do okna kamínky je samozřejmě možné, ale do čtvrtého patra nedohodím. Dům má dvoje dveře, ty zadní, vedoucí do parku, se právě s bouchnutím zavřely. Šel ten člověk dovnitř, nebo ven? Nesměle klepu na dveře. Nic.

V našem domě dlí asi osm domácností. V neděli ráno patrně výrazně méně. Hnát ze třetího patra stoletou paní, i když byste koukali, jak jí to pálí, mi nepřijde humánní. S těmi lidmi, kteří ve sklepě shromažďují nápadně velké množství espézetek, si zase nechci povídat. Po zralé úvaze zvoním na kamarádské sousedy nad námi. Nic, jsou asi na chatě. Jestlipak vzali i toho obřího psa, nebo bude zase smutně výt? 

Zatím smutně vyju já. Zahazuju stud a oslovuji zadumané lidi na ulici. Není jich mnoho: naše křižovatka není zrovna dopravní tepna, ač tu kdysi jezdívaly tramvaje. Někdo vleče nákup z Alberta, o zábradlí se opírá chlápek v teplákách, kouří cigáro a popíjí pivko z plechu. Pár lidí nese bordel ke kontejneru. Můžu si půjčit váš telefon? Zabouchl jsem si klíče. Mobil nepůjčuji. Děkuji, na shledanou. 

Přistihl jsem se, že po nich házím věty typu "Jste velice laskav, moc jste mi pomohl", jako na mě někdy volají odmítnutí žebráci anebo ti lidé, kteří potřebují třicet korun na lístek do Plzně.

Tyto rozhovory se odehrály asi v pěti variacích a kromě toho, že jsem byl čím dál zmrzlejší, jsem byl i stále zdrcenější a zkroušenější: já, který jsem loni na Tisících mil dokázal vysomrovat prakticky cokoli počínaje sprejem na léčení paty (přenesl mě přes Krušné hory) přes otevření zavřené hospody či nabídku kafe a piva zdarma (nemohl jsem si vybrat) a konče večeří a ubytování v pergole zdarma? Nebo se změnili lidé? Jsou teď ostražitější? Vypadám jako bezpříznakový superpřenašeč covidu? Je pravda, že to zelené triko už je trochu za zenitem, ale být zlodějem telefonů za bílého dne, zvolil bych patrně jinou strategii než se pokoušet o nějakou legendu.

Květinářství otvírá v deset, to je za osm minut. Koupím bezkontaktně kytku, prodavačka neodolá mému zpocenému šarmu a nechá mě zavolat. Anebo mě vyhodí, protože s sebou nemám roušku (gramy navíc).

"Prosím vás, můžu se na něco zeptat?" Málem jsem zapomněl na chlápka, který se opírá o zábradlí. "Nevíte, jestli jsou v tom nákupním centru v neděli otevřené i jiné obchody než potraviny?" ptá se se záhadným cizím akcentem a ano, oslovil mě on, ne já – nevypadal ani jako bezpříznakový přenašeč a asi ani jako odnašeč telefonů. Věděl jsem: v obchoďáku samozřejmě otevřeno je. Má velkou radost, že jsem mu pomohl, protože je v jakýchsi záhadných nesnázích. A teď je řada na mně, resp. na něm: můžete mi taky pomoct. Ochotně loví telefon z kapsy a spojujeme se s už poněkud ustaranou manželkou, jež je v tuto chvíli zhruba čtyřicet metrů vzdušnou čarou v bytě, kde je asi o sedmnáct stupňů tepleji.

Muž pokračuje ve vyprávění, příběh je stále zamotanější - měl nastoupit do práce, ale potřeboval na záchod a neuvěříte, co se stalo pak, tu smlouvu tam nechal či co a to obchodní centrum v tom snad nějak figuruje, ale já už opravdu musím, čeká na mě žena, díky moc.

Ponaučení? Radši se přestěhujeme do bytu, kde funguje zvonek. A níž, kam dohodím kamínky.

text a foto Řízek

BYT

"Ach, jakou útěchu může poskytnout byt, ten starej filuta s cihlami a vším," zpívají moje milované Květy v písničce, která nevím, o čem je, nicméně domnívám se, že o smrti.

Ale i kdyby nakrásně byla skutečně o útěšnosti vlastního prostoru ohraničeného zdmi, v němž se topí, svítí a dá se tam složit hlavu, uvařit čaj a vyprat prádlo, nevypovídá zhola nic o tom, jak je naopak bezútěšný byt ve výstavbě, pohybují-li se v něm cizí lidé, rámusící a prašné stroje, které mají divotvorné názvy a úkoly, jež lze pouze odhadovat.

Dlouho jsme se k tomu odhodlávali – jako když jsem v létě šilhal na borce i malé děti skákající z třímetrového prkna plovárny, načež jsem skočil špatnou šipku raději z metrového prkna –, ale nakonec jsme se rozloučili se skvělými, protože prakticky neviditelnými nájemníky, a sotva jsme zakončili rekonstrukci kocoura Pepana, pustili jsme se logicky do rekonstrukce druhé nejcennější části našeho SJM, tedy bytu. Ten jsme před několika lety koupili (resp. upsali svou duši bance), ale zdráhali jsme se v něm bydlet. Místo toho jsme zůstávali v menším bytě jen o patro, tedy zhruba to třímetrové prkno výš.

Protože největší stavební projekt, který jsem úspěšně dokončil, byla bouda pro kočku (odmítla ji převzít), svěřili jsme přestavbu profesionálům: stavební firmě, jejíž majitel nepoužívá vokativ. Zpočátku mi to vadilo, dokonce jsem přemýšlel, že jej na to upozorním, avšak při průzkumu trhu jsem zjistil, že je to jakási stavovská povinnost.

Symbolické poklepání na základní kámen se neuskutečnilo, jednoho prázdninového dne ráno se do bytu patrně dostavilo několik mužů s bouracími kladivy (my jsme prozíravě ujeli do Rakouska, tenkrát se to ještě smělo) a během pár dnů změnili zanedbaný a prapodivně, spíš marnotratně dispozičně řešený, ale pořád ještě použitelný byt ve vrbětický sklad munice.

Při demolici se odhalily netušené třinácté komnaty. Zdivo domu dokončeného v době, kdy Zikmund s Hanzelkou vyrazili Tatrou T 87 do Afriky a Jižní Ameriky, třeba ukrývalo nepochopitelné systémy potrubí, jejichž účel byl zahalen prachem a tajemstvím. Trubice různého průměru samozřejmě zcela narušily původní plány. Pozorovali jsme vrcholky hor, kde občas ještě probleskovala sněhová pole, a přitom jsme se smiřovali s tím, že místo dveří na záchod budeme mít rouru.

Do toho bylo potřeba pořád něco rozhodovat a měnit, a to jsou zrovna dvě činnosti, v nichž nejsme bůhvíjak zdatní. Když se mě paní zastupující rozvodnou společnost ptá, zda chci příkon 3 × 20, nebo 3 × 25, zcela popravdě odpovídám, že nevím. Chci si jen v bojleru ohřát vodu a občas něco uvařit, tak to nějak zařiďte. Podobně silný názor mám na řadu navržených materiálů i řešení (pro architektu Zuzanu, mimochodem skvělou, jsme něco jako klienti snů – bez peněz i bez názoru). Drželi jsme se jen pár záchytných bodů. Nechceme roury. Chceme žlutou kuchyni. 

Trosky zmizely, objevily se nové zdi, ty jsou teď bílé. Přicházejí další divné návštěvy: stodvacetikilový elektrikář s vlastním polystyrenovým sedátkem a doprovodným osobním manažerem, který má razítko a elegantní kufřík, ale vokativ taky ne. Už se to chýlí ke konci.

Roury zůstaly, ale jsou elegantně černé a kupodivu jimi kamsi prochází teplo. Nemáme zatím podlahu a kuchyň. Ovšem už teď zíráme a hele, kdopak to přišel okouknout: Pepane, tak tady budeš bydlet, čurat lidem na boty a v noci zavírat dveře, které tu, pravda, ještě nejsou.

A kuchyň bude černá.

text a foto Řízek

TOLEROVANÉ KOPYTO

Zůstat někde déle, než by bylo záhodno, je vždycky trochu svízel. Z toho pak plynou takové ty dojemně debilní příběhy: nejsmutnější lední medvěd na světě žil v betonové kostce v nějaké snad severokorejské zoo a pošel. Poslední tučňák se roky dvořil betonové samici a pak pošel.

V našem malofotbalového klubu jsme těmi medvědy já a Vašek. Zbytek smečky se zranil, nebo se prozíravě zavčasu začal věnovat jiným činnostem a sleduje nás, pokud vůbec, zpovzdálí. To se týká jak nepočetné skupinky ostatních otců-zakladatelů, tak (s výjimkou Matyáše) i těch, kteří přišli o fous později, v období jakéhosi rozkvětu, a tak třeba pamatují naše "zlaté roky" (ano, hráli jsme chvilku i předposlední ligu, rádi o tom vyprávíme).

Medvěd Václav chodí ve čtvrtek, kdy se hraje Liga, na angličtinu, nám zbývají tři hodiny do výkopu druhého zápasu sezony (která se beztak nedohraje, ale nepředbíhejme), přičemž první kolo skončilo ostudnou prohrou 1:8 a naštvaným odchodem naší španělské hvězdy, v kuloárech přezdívané Otylý Messi.

To by nebyl takový problém, horší bylo, že jsme zbyli zhruba tři. Včetně mě, velmi křehkého v podstatě emeritního hráče, jejž nedobře zhojené jarní zranění vyhnalo z oblíbeného prostoru mezi tyčemi do vynuceného exilu ve zbytku hřiště, kde se viditelně trápí. Vůbec jsem hrát nechtěl, protože mě nějak bolí třísla a břicho a tak.

Nový vedoucí mužstva Filip to užuž chtěl vzdát, pak jsem si nasadil svou nejsilnější fotbalovou zbraň, a sice ukecávání. A protože i Filip zabojoval, nakonec jsme k Hostivařské přehradě dorazili v přesném počtu, třebaže řada z nás asi měla pro ten večer jiné plány. Řada z nás by se asi divila, že tam vůbec je. (Dál to asi nemá smysl rozebírat).

Našemu novému brankáři je 22 let a je po všech stránkách lepší hráč než já. Možná je i v soukromí lepší člověk než já. Nevím, kolik z mých spoluhráčů ještě bydlí u maminky. Jsou o půl generace mladší, ale fajn, protože mě tolerují, i když jsem kopyto, mám šediny a hypotéku. Ale přiznám se, že se mezi nimi cítím trochu nesvůj.

Kéž bych svou fotbalovou nešikovnost mohl třeba svést na bolavá třísla! Ale to bychom si lhali do kapsy. Prostě kulhám po hřišti zpravidla tam, kde není míč. Teď mi zrovna někdo přihrál před branku. Strašně naivně obcházím ještě mnohem staršího brankáře, oba padáme, ale míč leží přede mnou metr, stačí ho jen v pádu trefit. Jenže já ho jen lehce lízl a balon se strašně pomalu dokoulel za čáru. Tak takhle vypadá vítězný gól. I na naše poměry mimořádně hnusná podívaná.

Forejt se raduje. Dát první branku je, řekl by jakýkoli spolukomentátor, vždycky dobré. Tým se uklidní, spadne z něj nervozita. No a hlavně teda vede 1:0. Do přestávky se ukáže, že soupeři na nás nestačí. Vedeme 4:0, mění se strany. Předvedu to, v čem je asi má nová fotbalová role: stoupnu si ke vzdálenější tyči, prudká přihrávka projde skrz vápno a já ji velmi nejistě zblízka uklidím do sítě. Je to s podivem, ale o chvíli později mám na nešikovné noze hattrick, ale brankář chytá. Filip dá čtyři góly, nakonec vyhráváme 8:0, což nám v součtu s předchozím zápasem vychází na nevídané pozitivní skóre 9:8. Nadšen každému vyprávím, že dva góly jsem dal jen jednou v životě - a sice oba jako brankář z výkopu, nikoho to pochopitelně nezajímá.

O týden později je nás už přeci jen víc. Václav přišel s novou výmluvou, tentokrát je v preventivní karanténě. Z matadorů jsem tak jediný a nestíhám už od začátku, protože nemohu najít parkovací místo. Počátek utkání tak sleduji z lavičky, z čehož vyplývá, že tentokrát máme k dispozici náhradníka.

Dáváme dva rychlé góly, když jsem konečně vpuštěn na trávník, ocitám se na svém oblíbeném místě u pravé tyče, kde mě se štěstím nachází Matyášova křižná přihrávka. Dá to velkou práci, ale míč je nakonec v síti. Opět z jednoho metru. V poslední minutě končí můj zhruba třetí kontakt s míčem těsně vedle.

Každý správný špatný tým po vedení 3:0 o pauze přestane hrát. Náš nový brankář Karel se ve svém sektoru okázale nudí, a tak jsme po jedné troufalé rozehrávce potrestáni. Utkání nevalné úrovně spěje do finále, rozhodčí už má spíš myšlenky na noční cestu z periferie, ale Filip, náš (do příchodu Karla) jediný fotbalista, ještě nedal gól. První pokus mu pokazí soupeřův obránce, který si doslova přivlastní jeho branku, ale v poslední minutě obejde několik hráčů a konečně taky skóruje.

Radujeme se asepticky, do hospody nejdeme, ona už je stejně pod zákonem, a prcháme domů sledovat aktuální zprávy. Schválně, jestli tuhle vítěznou minisérii mladých mužů s výjimkami zastaví další soupeř, nebo plukovník Prymula.

text a foto Řízek

TRIATLON V UVOZOVKÁCH

Balil jsem si: kartáček na zuby a pastu, kdyby na ně došlo, ponožky, tričko a trenýrky (taky spíš záložní), horské kolo, běžecké boty, švýcarský nožík, přilbu, roušku a pak jsem se zarazil. Je to přece jenom triatlon, i když (už) spíš společenský. Takže jsem tam ty plavky, brýle a ručník přece jen přihodil, ale moc jsem tomu, že vůbec vlezu do rybníka, nevěřil. 

Nevím, kdo z nás dvou první přiznal, že se nám do Holan zas tak moc nechce. Každopádně panovala shoda  - jakkoli tu akci máme hrozně rádi, volných víkendů je pomálu a tlaky okolí se taky nedají úplně přehlížet. Nicméně v sobotu ráno nakonec zastavil na Zelené lišce modrý transportér, což je jakýsi tradiční posel dobrodružství, pohltil mé hanebně špinavé kolo, krosnu i strašně moc věcí, které jsme si za poslední dobu nějak nestihli říct.

A jelo se na sever, přes jedinou pumpu na světě, kde nemají kafe. Obdivoval jsem kamarádovo nové, lehoučké a zářící kolo S-Works, i péřovku, kterou si s sebou prozíravě vzal s vidinou chladného večera.

Na triatlonu se od mé poslední (předloňské) účasti změnilo ledacos, třeba i kemp, jenž měl být naším zázemím, jak jsem dezorientovaně zjistil. Na druhou stranu takový Péťa tu pořád jako vždycky byl, ale nevypadal, že by se chystal soutěžit. "Kde jsou závodníci?" ptali jsme se, zatímco se z chatek trousili rozespalí účastníci předchozího večírku. Smích potvrdil, co jsme více méně očekávali. Dostali jsme diplomy za účast a pak jsme dohustili pneumatiky, načerpali vodu do bidonů, přibrali ještě Mílu a vyrazili aspoň projet krásnou trasu cyklistické části.

Babí počasí vyhnalo do pedálů celou řadu lidí. V mém oblíbeném stoupání na Vlhošť bojovala silnější paní na elektrokole s loužemi, které ji obklíčily a chtěly ji snad ten samohyb zkratovat. Dostal jsem se díky tomu na čelo fiktivního pelotonu, ale pak, v nejprudším kopci u hájovny, se ozvalo bzučení a madam se kolem mě prosmýkla a nezadržitelně mířila k etapovému vítězství, protože ve skalách už žádné louže nebyly.

Vlastně poprvé jsem se rozhlížel kolem sebe. Třeba na Hvězdě je hezká alej, kterou jsem nikdy dřív nezaznamenal, protože už jsem se mentálně připravoval na blížící se technický sjezd zvaný Broučci. Však jsem se z něj taky několikrát skutálel. Dneska jedeme opatrně, vyhýbáme se houbařům s plnými koši i trempům a už jsme za Úštěkem a cesta vede po písčité, místy plážové cestě vzhůru na Skalku.

Tam už na nás čekají ostatní účastníci "triatlonu" a přesolené jídlo a pokračuje se k další pivní zastávce zvané U tlustejch prdelí (není to sebereflexe závodníků). Na stole bufetu nacházím hopíka, zato opět ztrácíme skupinu a bez nehod se vracíme do kempu a je to poslední pohyb tohoto dne, protože v rybníku plavou jen labutě a šlapadla, dojít na blízkou zříceninu se nám nechce a o pingpongu za 20 korun na hodinu jen uvažujeme, ale bez konkrétního závěru.

Večer, sotva se unavení "závodníci" vzbudí, se zapálí oheň. Péťovi pění pivo, v poměru 42 ku 58 se namíchá australské víno se žirafou s kolou a kdo se včas nevzdálí, dostane za úkol opékat maso a přijímat reklamace. Vzpomíná se na někdejší pitky, provádí se vztahová archeologie a vedou se důležité řeči o homosexualitě ve večerníčcích a o tom, za jakých okolností se po souboji v kuličkách nemusí podávat soupeři ruka. Dostáváme se poblíž klíčového poznání: proč s námi nerady jezdí (některé) manželky a přítelkyně (protože vzpomínáme na někdejší pitky a řešíme homosexualitu ve večerníčcích). Akorát na to pravděpodobně do zítřka zapomeneme.

Po půlnoci zalézáme do obytného transportéru, který na šikmé ploše parkuje bez zatažené ruční brzdy. Kde se vzbudíme, tak nikdo předem neví. Vzbudíme se uprostřed koncertu Hop tropů, protože kolegové ohleduplně počkali, až ve dvě ráno skončí reprodukovaná hudba od sousedů, a vytáhli nástroje. 

Bylo to vlastně hrozně příjemné, i když to nebyl tak úplně triatlon. Ostatně ani Frantovo kolo není tak úplně S-Works, nýbrž ve skutečnosti přestříkaný rám z Tchaj-wanu koupený na Alibabě. A taky je fajn.

text Řízek, foto Ivan a Ř.

VÍKEND HUBENÝCH KOŘISTÍ

Vynořil se z nějakého křoví a v hubě měl cosi. Pokoušel se o nenucenou chůzi, ale bylo znát, že se strašně chce pochlubit. Pak mu malá myška vyklouzla z tlamy do trávy a začala černobílá groteska. Pepan v roli nemotorného tlouštíka zcela přehlíží hlodavce, který se mu z deseti centimetrů nepokrytě směje do obličeje. Pak po něm zase chňapne a poponese ho do úkrytu v listoví. A myš zase prchne. A pořád dokola. Pak to toho mrštnějšího přestane bavit a zmizí napořád.

Je víkend hubených kořistí, ale to ještě nevíme. V neděli časně ráno nakládáme do auta dva prostorné koše na houby a tchána coby navigátora a jedeme do Křečovic, protože zrovna tam mají ten nejlepší houbařský les. Serpentinami k Neveklovu se kdysi hbitě proplétal tchánův trabant, jeho někdejší majitel na zadním sedadle pozoruje okolí a působí dojmem, že si výlet velmi užívá, i když jedu na jeho vkus moc rychle (ale opravdu si nemyslím, že jezdí jak sráč, což mi často předhazuje).

Jenže za Neveklovem je uzavírka, s čímž jsme nepočítali, a tak do Křečovic přijíždíme křivolace odjinud a tchán volá: To není země, ale zahrádka!

Zahrádka možná, jenže ten správný, voňavý a mlčenlivý les nemůžeme najít. Zatímco jinde v Česku lidé odnášejí z hvozdů posledních pár obřích hřibů a fotí si je na Instagram, zmateně popojíždíme po malebné krajině a jako Wabi Daněk hledáme místo, kde ještě kousek lesa zbyl.

Konečně parkujeme nedaleko (asi) bývalé hájovny, která svému původnímu účelu nejspíš neslouží, namísto toho k ní vedou šipky Svatba A+M. Možná Anička a Martin. Pokud je ženich gentleman, pustil svou nastávající na první místo cedulky. Ale taky to mohli pojmout čistě abecedně: Aleš a Martina třeba. Možná ještě dospávají svatební noc.

Přemýšlím o tom, zatímco bych měl nacházet houby. Jenže les je suchý, hřiby se mu vyhýbají. Já ani tchán v listí a mechu a jehličí nevidíme nic, jen Maruška sem tam najde babku, protože je nejmenší, a má proto nejlepší přehled (což už v životě při té příležitosti slyšela tisíckrát). Hej, a co když je to úplně jinak? Třeba je to Alice a Magda, Alfréd a Mirek...

Tchán konečně nachází aspoň klouzka a já malinké, ale krásné bedly. "Ty bedly bych být vámi nejedl," konstatuje Maruščin kolega, doktor historie a zjevně i amatérský mykolog poté, co mu žena zašle snímek kořisti. A zdá se, že má pravdu, bedly červenající, podle některých zdrojů jaksi jedovaté, zahazujeme, i když mi to trhá srdce. I bez nich však bude dost hub na chudší bramboračku pro dvě a půl osoby. Ostatně, celé jsme to vlastně podnikli zejména proto, abychom pak jednou našemu potomkovi řekli, že byl na houbách, když byl na houbách.

Cizí potomci jsou už ve věku, kdy vymýšlejí taškařice. "Babičko, řekneme Lukášovi, že jsme mu snědli tu jedinou švestku, co má na svým stromě," navrhovala před časem neteř.

Nazrál čas ji utrhnout doopravdy. Stázina se úkolu ujala zodpovědně. Zatímco Pepan bloumá po zahradě a možná hledá myšího běžence a Maruška se těší na úspornou bramboračku, krájím jedinou švestku na malé kousíčky, aby se na každého dostalo. Je skvělá a je to důkaz toho, že čas od času ke štěstí stačí i hrozně málo, třebaže většinou fakt ne.

text a foto Řízek

ZPRUZENÝ A ZPRUZENĚJŠÍ

Jak se často stává, že jsou lidi podobní svým psům a vice versa, nedá se to úplně extrapolovat na chovatele koček. Nechci říct, že kočky vypadají všechny plus minus stejně, ale potenciál podobnosti s lidmi je u nich přeci jen slabší než třeba rozdíl mezi jezevčíkem a bernardýnem anebo Horákovým laboratorním psem, a to kvůli menší rozmanitosti těchto oprsklých a rozmazlených zvířat.

O mně ani o mé ženě se třeba nedá říct, že bychom byli nějak výrazně tlustí a chlupatí, černí ani líní a tak. V čem si jsme ale extrémně podobní s naším zvířetem, je totální rozladění, pokud je nám blbě a nemůžeme se hýbat, jako jsme zvyklí. A nedokážeme to pochopit a zkoušíme to pořád dokola.

Pepan třeba nesnáší horké letní dny v malém bytě; je schopný je celé proležet v jakémsi vegetativním stavu ukrytý pod postelí a vylézt jen kvůli jídlu a naopak.

Tuhle zpruzenost jsem považoval za ultimátní, ale není to tak, ukázalo se, že daleko větší malér je límec. Pepan sice (možná) překonal nevyléčitelnou nemoc, ale nebylo to zadarmo, jeho hřbet je zjizvený mnoha rankami po 84 injekcích a ta jedna z nich byla mimořádně hnusná a hnisavá – a ty mu prostě nevysvětlíš, že ten šmirglpapír, co má místo jazyku, v tomto případě hojení nepomáhá, ba naopak. Musíme zase na veterinu, ale neboj, žádné injekce. Copak? Proč syčíš na roztok s dezinfekcí? Aha, ty tam vidíš tu zlou stříkačku...

Pepan dostal plastový límec, což je mezi kočkami považováno za extrémní potupu. Okamžitě upadl do hluboké deprese a okamžitě upadl, protože jeho tělo bylo načas zbaveno tykadel a senzorů v přední části, které za normálních okolností zaručují hladký průchod soupravy labyrintem nábytku. Zároveň přešel na zcela nový způsob chůze s hlavou útrpně skloněnou k zemi. Když odchází z ložnice do obýváku, satelit kreslí takové vlnovky těsně nad zemí.

Já vedro taky nemám rád, ale daleko horší je právě to, když mi někdo znemožňuje pohyb, konkrétně běhání. Jako třeba aktuálně natažené tříslo, nebo co to vlastně je. Časově se to zcela kryje s Pepanovým límcem. Takže teď jsme oba nesnesitelní a žena, sama v předběžné karanténě, nás střídavě konejší a ošetřuje.

A my chodíme dokola po malém bytě, kulháme a se svěšenou hlavou, on se satelitem, já bez něj, si smutně zpíváme: "Kaž-dý krok je utr-pe-ní, kaž-dý krok je de-pre-se!" a satelit se houpe do rytmu. 

Ale ten límec, to je ještě slabý odvar proti košilce. Navlékli jsme jej do ní a vypadal nikoli jako zpovykaná domestikovaná šelma, nýbrž jako jakási jitrnice s podvozkem. Po obléknutí na protest odmítl držet rovnováhu a narazil do zdi, jako maratonci na 35. kilometru anebo já po jedné svatbě. Tak jsme to zase sundali a vrátili mu límec, ale zaplaťpánbů se mu to hojí, tak už to snad nebude na dlouho. Dva nasraní samci na čtyřiceti metrech čtverečních je víc, než se dá ve střednědobém horizontu udržet.

text a foto Řízek

LABSKÝ VODOPÁD

Růrajr? Ja? Cvajmal? Vy si taky dáte vajíčka? Jste mi nějaká povědomá... nejste učitelka z PORGu? Nebo manželka nějakýho miliardáře? Ti k nám totiž jezdí na zimu. Ne? Ale mohla byste bejt! Jste na Labský prvně? Jo? Dobrý, ne? Akorát je trochu hnusně, no. To tu bejvá. Každopádně já tady příští rok končím, stačilo mi to. Víte, tohle fakt není pro normální lidi. Co budu dělat? Vůbec nic – prodám byt po prvním manželovi a bude. Ve Francii. Von mi ho totiž, prevít, odkázal, ale dal tam podmínku, až mi bude pětapadesát. Naštěstí teda umřel asi tak měsíc předtím, než bych se s ním rozvedla. No jo. Bouračka, to víte. Seděla jsem vedle něj a děti vzadu. Teď je na letišti ve Francii. Teda jako urna s ním. Píšou mi každej rok, ať zaplatím sedmnáct set euro a vodvezu si ho - jezte, vystydne vám to - a já jim dycky s advokátem napíšu, že nemám prachy. Naštěstí tam nenabíhá žádný penále, to mám zjištěný. Teda na rozdíl od pokuty za rychlost, co jsem dostala ve štyryadevadesátym v Německu. "Soňo, Soňo, přišlo ti ňáký psaní, je to německy," říkali mi letos na jaře a bum ho! Sedm tisíc euro. Fakt! Advokát to teda nakonec uhádal na dva a půl - kafe je kdyžtak támhle - oni totiž Němci tohle promlčujou až po třiceti letech, bacha na to. Naštěstí tenkrát, když jsem jela prvně do Německa po dálnici a přišlo mi, že na mě nějak moc lidí bliká, a co myslíte? No jela jsem v protisměru - obrovskej zátah, hlídky jak z Kobry 11, tři vrtulníky a ti policajti tu mojí stodvacítku normálně nebyli schopný votočit, tak jsem si tam musela zase sednout. No a tam mi dali na výběr, že buď tři tisíce marek, nebo podmínka. Tak jsem jim řekla: "Chlapi, kde bych je vzala?" a nakonec mi akorát zakázali vstup do města, kam jsem beztak nechtěla. Pak jsme teda dojeli do hospody k paní, kde jsem měla pracovat. Vona teda měla dole hospodu a o patro vejš snad první německej bordel a její nebožtík manžel navrhoval Hitlerovi ty dálnice, ostatně po ní jsem jela v tom protisměru, a měla tam nějaký fotky, který jsem pak teda prodala. No a jak jsem tam dojela, v tom běží RTL a ta paní mi říká: "Počkejte, nejste to vy?" A byla jsem to já ve stodvacítce, jak jedu v protisměru. Měla jsem tam pak barák, ale ten jsem prodala - jezte, nechutná vám to? - a koupila za něj tři ruiny v Česku. Pro děcka. Taky mám kus lesa, kolem to patří mladejm Schwarzenbergům, ale oni hrozně pijou. Tuhle mi pak stříleli daňky v oboře, jsem se s nima pak nebavila, protože tohle se fakt nedělá. Ostatně do tří let tady ty všechny lesy končej, se vsaďte. Tady všude. Mně už je to jedno, já už sem příští rok nejedu, protože budu rentiér. Možná teda v zimě dolů, tam jak jezdí PORG a miliardáři. Tuhle tam byl ten, jak jeho dcera jezdí na těch koních. No, tenhle. Já ho v ksichtě neznám a von mi povídá: "Víte, kdo já jsem?" A já na něj: "Nespala jsem s váma, tak vás neznám." Sranda prostě. Hýr zind ýre ajr bitešén.

text a foto Řízek

PO NEMOCI

O našem kocourovi se toho dá říct ledacos a nejsnazší je jeho charakteristiku začít výrazem "divný". Zvířeti, jemuž jeho druhová škatulka kočka domácí byla vždy poněkud těsná, zároveň nikdy nechyběla  jakási předběžná opatrnost spojená s předvídavostí.

Náš divný kocour tak naposledy celkem rychle odhalil, že do pravidelného ranního rozvrhu 1) vzbudit lidi, 2) lísat se, ale jen decentně, aby si nemysleli, 3) najíst se, 4) záchod, 5) dopolední siesta se mezi body 4 a 5 vloudila nepříjemná položka. Pán totiž nejprve 1) odemkl spíž, 2) nasál do stříkačky emulzi, která kocoura udržovala při životě, 3) vyhnal ze stříkačky zbylý vzduch, 4) se slyšitelným zasyčením vyměnil jehly a 5) jal se shánět pacienta. Právě zasyčení bez jakékoli pochybnosti znamenalo, že se blíží bolavá injekce. Takže místo bodu 5) svého rozvrhu vždy elegantně zaplul pod postel. To mu sice nebylo nic platné, ale jako gesto to bylo docela silné a gesta jsou potřeba.

Hrozně moc bych chtěl vidět zmatek v jeho hlavě, která svou vizuální dokonalostí mnohé dovádí k mylnému přesvědčení, že je naše zvíře vyšlechtěné a mající papíry původu (a ono je přitom potomkem sourozenců ze Žižkova), když jednou ráno, přesně po třech měsících léčby, nic nezasyčelo, injekce nepřišla a místo ní se jelo na chatu.

Není v tom žádná bouda, Pepane. Jsi zdravý, teda aspoň zatím. Tak šup, běž se támhle vyválet v tom křoví a sežer nějakou trávu a pak ji zase vyvrhni. Máš na to všechno nárok a užívej si to.

Tady je potřeba říct, že jsme ještě úplně nepřeskočili. Podivná léčba (donedávna) nevyléčitelné kočičí nemoci FIP má dvě fáze. První, tu bolavou s každodenními injekcemi, má Pepan i jeho léčitelé za sebou. Krevní testy po poslední injekci preparátu sehnaného a zakoupeného za mnoho desítek tisíc na černém trhu vypadaly až na výjimky dobře.

Přesto jsme jeho výsledky poslali raději i expertům. Kromě veterinárně vzdělaných kamarádů a dalších spřízněných duší, jimž aspoň tady inkognito poděkuji za podporu a pomoc, i do zámoří. Americký profesor Niels Pedersen, který jako první zjistil, že lék podobný remdesiviru účinkuje proti tomuhle výhradně kočičímu svinstvu, se dávno smířil s tím, že v Číně jeho metodu tak nějak přijali za vlastní a prodávají do světa kopie zázračného léku.

Ale nejen to, on dokonce chovatelům na dálku radí, co dělat. "Nejnovější krevní testy vypadají velmi dobře, a pokud je navenek zdravý, byla splněna kritéria pro ukončení léčby," napsal mi Pedersen z Kalifornie čtvrt hodiny poté, co jsem mu poslal mail s poděkováním, kupou čísel a pro mě naprosto neproniknutelných zkratek. Trochu jsem si zavýskl, ale jen tak, aby to neslyšeli sousedi. 

A co se děje teď? Nastala jakási fáze pozorování. Tři další měsíce budeme hlídat, jestli se koronavirus odněkud zase nevynoří.

Teď třeba Pepana pozorujeme na Labské boudě v Krkonoších. Je to pořád stejné pako jako před nemocí: nevysvětlíš mu, že do toho pokoje opravdu už nikdo jiný nepřijde. Stejně se bude schovávat pod peřinou a vystrkovat jen uši. Nebo uprostřed noci začne mlátit packami (packama?) do skříně, jen tak. Nebo nám bude dávat hlavičky mokrým čumákem. Za to všechno to stálo.

text a foto Řízek 

EDITACE KOPCE

Je to povznášející, zároveň malinko divné být zase mezi svými, protahujícími se lidmi na louce u lesa a u toitoiek, napodruhé zaparkovat auto a napotřetí odložit telefon, vyzvednout si startovní číslo, sesbírat popadané špendlíky z trávy, zakoupit ekologický kelímek a nervózně koukat kolem sebe, kdo z těch šlachovitých mužů a žen asi má ten virus a jestlipak ho na mě plivne, až mě bude u Karlštejna předbíhat.

Hodně dlouho jsme běžecky nezávodili, rozhodně ne s takovým množstvím jiných osob. Co se mé role týče, dalo by se říct, že jsem byl spíš Radkův osobní řidič – můj mladší a rychlejší bývalý kolega loni na totožné devatenáctikilometrové kopcovité trati v konkurenci mnoha set lidí bral skvělé třetí místo. Akorát teď byl nějakých pár měsíců zraněný a rozmrzelý. Uvidíme, jakou formu si přivezl.

Já jsem naopak loni a vždycky předtím chyběl, seriál Běhej lesy jsem zkusil jen jednou v Brdech a nějak mě to nenadchlo. Moc masovka. Já mám radši takové ty vidláčtější běhy, kde se závodník mých parametrů může snáz blýsknout a ukázat mámě diplom za desáté místo z patnácti účastníků. Ale když už mezi davy, tak tady u Karlštejna, kde znám skoro každý kopec, myslel jsem si, a to je moje nesporná výhoda.

Oni tu normálně mají organizovanou rozcvičku... Ostentativně se do skupinového strečinku nezapojuji, což je samozřejmě každému jedno. Radek se cpe do první řady, aby neztratil ani sekundu, já zůstávám mezi jakýmisi dvěma maminkami. Načež z repráků začne bůhvíproč hrát Vangelis a pravidelní účastníci poslušně tleskají do rytmu. To je vopičárna, ale už se naštěstí běží.

Po louce plné děr. Někdo přede mnou padá a nádherným kotoulem uniká rozdupání pomalejšími a těžšími závodníky. Mám hladké silniční boty, poradil mi to Radek a sám si vzal terénní. Po asi třech stech metrech závodu je zhruba sto padesát metrů přede mnou, což je k zamyšlení.

Jenže na to není čas, klesáme, možná spíš letíme po přehledné cestě k Malé Americe, prohlédneme si zaparkované důlní, respektive lomní náklaďáky a hned zkraje zakusíme tu nejdivnější a zároveň asi nejatraktivnější pasáž závodu, tedy intimně osvětleným tunelem dorazíme na dno Velké Ameriky, kde se otočíme a budeme se cestou zpět vzhůru srážet s ostatními, kteří se tam dolů taky chtějí podívat, ačkoli tam vlastně nic moc není.

Našel jsem si své místo nedaleko paní, z níž se později vyklube nejrychlejší žena. Podobně jako další lidé okolo umí běhat z kopce výrazně rychleji a odvážněji než já, takže mi vždycky uteče. Ale všeho jenom do času: moje vrtkavé kotníky si mnohem víc rozumí s táhlými stoupáními.

A že jich tu je. Tak třeba skrz Mořinu se po asfaltu vlečeme jak smrad a lidi sedící na zahrádce nám v tom dusnu nabízejí pivo. Což je past, protože kdoví, jestli v něm taky není vir. Nedávám si, až na druhé občerstvovačce vyštrachám v kapse skládací kelímek a jsem dílem polit, dílem napojen do dalších kilometrů.

Ukazuje se, že moje znalost okolí byla jen chiméra, vlastně vůbec nevím, kde to jsme. Po prudkém kopci se na louce najednou objeví Karlštejn jak z pohádky, pokud se tu nějaké pohádky točily. Co já vím? Bzučí tu dron, nebo co to je, někdo mi podává vodu.

Pod hradem nám, už notně zřízeným, výletníci tleskají. Těžká a omamná vůně tradičních trdelníků, což je lokální specialita, leží nad stánky se suvenýry a my se nakrátko ocitáme na pevné asfaltové zemi.

Poslední občerstvení, poslední pobryndání a táhlé stoupání zpět směrem k Americe. Běžím rozvážně, dokonce tak, že se přistihnu, že přemýšlím o pracovních věcech. Edituju kopec a hledám v sobě nějaké zbývající zdroje. Ověřuji, že už jich je málo. Ale lidé kolem mě už nemohou, takže se přeci jen sunu vpřed.

U Kubrychtovy boudy, již má žena kdysi překřtila na Kubrickovu, nás posílají do posledního, nejdelšího a patrně nejhezčího stoupání. Vede po nenápadné pěšině v takovém žlabu a aby to bylo romantičtější, občas přes cestu leží nějaký kmen a hele! Támhle jde Radek. Fakt je to on. Došlo mu, nemůže běžet. Ani když jsem mu důrazně řekl: "Poběž".

Později mě požádá, jestli bychom nemohli dělat, že na tom závodě vůbec nebyl. Na té fotce nahoře tak není on, jen někdo hodně podobný.

Nejvíc miluju ty duchaplné konverzace před cílem. Já a nějaký o trochu starší běžec:

- Krásně jdeš, pojď! 

- Dobrý, už je to jen kousek. 

- Kopec jak kráva, co? 

- Jak sviň. 

- Moje řeč. 

- Pojď, půjdeme spolu. 

- Nemůžu. 

- Neboj, já už nemám sílu, nebudu spurtovat (ve skutečnosti bude). 

- Ale co jsi vlastně za ročník? 1985? Tak to buď v pohodě, jsem starší, jiná katagorie. Vlastně spolu v podstatě nesoupeříme (ale tak trochu jo). 

- Mně je to jedno (ve skutečnosti mi to není jedno). 

- Pět set metrů. Ten týpek před námi nemůže, toho dáš. 

- Nedám (ve skutečnosti dám, ale on už opravdu sotva jde a trochu i sípe). 

- Dáš. Jeď!

- Vždyť jedu... - Nezpomaluj! Říkám: Nezpomaluj! Ty zpomaluješ...! 

A pak jsme zase byli na louce, já pár vteřin za spurtujícím veteránem, podali jsme si ruce, snědli jsme banány a melouny a hrozně u toho řval moderátor z repráků, protože přistávala nejrychlejší žena a Radek pořád nikde, ale on tu vlastně vůbec nebyl.

Běžel jsem lesy a lomy a podhradím a byla to větší paráda, než bych čekal.

text Řízek, foto Běhej lesy

DOKOLA

Máloco je v očích laické veřejnosti tak nudné jako běhání po atletickém ovále. Pokud bych šel zaběhlou cestou, vypíchl bych na tomto místě, že to tak opravdu není, načež bych našel neobvyklé vysvětlení, proč kroužení po čtyřsetmetrové dráze, kterou jsem vždycky považoval za postradatelný okraj fotbalového hřiště, je vlastně strhující zážitek, a překvapený čtenář by nakonec uznale pokýval hlavou, protože co taky jiného s tím dělat. 

Jenže ona to opravdu neskutečná nuda je. Jako jet každé ráno do práce stejným metrem, nastupovat totožnými dveřmi a v kavárně si dát totéž kafe a chleba s vajíčkovou pomazánkou. Vlastně to nechceš dělat, ale časem si na to zvykneš a téměř to nejde změnit. Neříkám, že moje obvyklé výběhy jsou bůhvíjak strhující, ale aspoň na nich je obvykle víc zatáček než dvě.

Přes to nás na tartanové tréninky na Děkanku každý týden chodí spousta. Někteří sníme o maratonu pod tři hodiny, pokud ještě někdy nějaký bude. Pro jiné by maraton za tři byla těžká potupa. Všichni jsme ale dostali pozvánku na prestižní mítink, mezioddílové zápolení v běhu na deset kilometrů na dráze. Moment, to je 25 identických koleček. Je to vůbec legální?

V pátek ráno jsem se nicméně dostavil a byl to můj pravděpodobně třetí veskrze atletický běžecký závod v životě.

První, na 800 metrů, jsem absolvoval během krátkého angažmá v atletickém oddíle, kde jsme především hráli florbal (nevím proč) a já jsem vrhal koulí (vím proč), tuším tak v deseti, jedenácti letech. Původní nominovaný běžec se nedostavil. Zpětně vím, že taktika "začít hodně zvolna a nechat si ostatní utéct zhruba o půl kola a pak to zkusit dohnat" nebyla zvolena vhodně. Někdy na začátku gymnázia jsem také zkazil atletickou meziškolní štafetu na 4x60 metrů tím, že jsem z beznadějně posledního místa nešikovně vyšlápl do sousední dráhy, takže nás diskvalifikovali.

V mezioddílovém zápolení proti RBZ Praha jsem se podobným chybám chtěl vyhnout. "Co znamená RBZ?" ptali jsme se chlapců v jednotných (což je důležité) pestrobarevných trikotech. "To je zkratka pro ‚rybízek‘, tak se v gay komunitě říká mladým klukům," vysvětlil jeden ze soupeřů a já jsem doteď neověřil, zda to myslel vážně. Na nás byl každopádně daleko smutnější pohled, z asi osmi členů SK Babice se snad nenašli žádní dva, kteří by měli identický vzor. Nepřekvapí, že já jsem neměl dres vůbec, ostatně jsem v době startu neměl ani zaplacené příspěvky, což už jsem však napravil.

Oblečení nicméně není tak důležité. Klíčové jsou především dvě věci: polodigitální počítadlo okruhů (máme!) a prize-money (taky) – jedná se o dvacet pět plechovek piva Braník. V cíli samozřejmě přijde vhod, protože v cíli přijde vhod cokoli, zejména ten cíl.

Trochu jsem se těšil na startovní výstřel, ale to bych zase chtěl moc, takhle se nás akorát přibližně patnáct seskupilo u první z padesáti zatáček, které jsou vlastně jen dvě, ale každá pětadvacetkrát, a vytvořili jsme podle předpokládaných časů určité hloučky.

Spolu s dalšími třemi aspiranty na maraton za 2:59:59, tedy s takzvaným B týmem, jsme si dokonce určili jakousi strategii pro naši část startovního pole: Michal zapne svůj tempomat a potáhne na 38 minut a my ostatní, kterým táhne na 40, se povezeme za ním. Někde před koncem, to jsme neměli úplně přesně stanovené, pak nastoupím já a drtivým finišem se společně dostaneme přes všechny druhořadé rybízky.

Pak někdo řekl "start" a začaly se dít věci, převážně tedy na opačném konci výkonnostního spektra. Když jsem krouhal druhou zatáčku, kamarád Táda už načínal další okruh. Za ním jako dvě kuličky rybízu viseli další dva borci. Naše uspořádání bylo dle plánu, Michalovi jsem téměř okopával kotníky a ty moje zase David. Náš vodič se více méně pohyboval dle domluvy, aspoň co jsem stačil vnímat. Do poloviny závodu nás dovedl v čase 19:18, což bylo trochu pomalejší, ale zaplaťpánbůh za to.

Někdy tou dobou se kolem nás prohnali ti nejrychlejší, a počítadlo okruhů tak začalo házet mylné informace. V naší tlupě došlo ke střídání, do čela se místo vadnoucího Michala dostal David, další dva kilometry jsem mu funěl za krk. Sedm kol před koncem jsem se odhodlal k riskantnímu kroku: předběhl jsem jej a začal si tempo udávat sám. Ani to jinak nešlo: daleko přede mnou vůbec nikdo nebyl. Dvě kola před koncem pár diváků na tribuně začalo při mém průběhu zběsile jásat, ale ve skutečnosti tlačili do cíle čelo závodu. Ano, vyhrál Táda. Já jsem doběhl osmý v čase 38:37, pár sekund za osobním rekordem na 10 km. B tým za většího či menšího nadávání do minuty po mně. Ale jak to dopadlo celkově?

RBZ Praha nás zcela deklasoval. Počítaly se totiž časy prvních čtyř, takže i ten můj. Pozitivní ale bylo, že plechovkový Braník byl i pro neúspěšné. 

Jak vidno i z mého vypravování, ještě větší nuda než běhat dokola po tartanu je o tom pak psát. Nebo číst.

text Řízek, foto David Yadel

FIP

Felinní infekční peritonitida.

--------
Fáze identifikace problému.
Fáze intenzivní paniky.
Fáze intenzivní posmutnělosti.
--------

Fáze informačního puzení –
filtrujeme internetové plky.
Finančně ireálný podnik.
Fáze inventury peněz –
faktury i půjčky.
Fond investic propadne.
---------
Fáze ilegální péče.
---------
Furt inadekvátně polehává.
Fofrem injekce podáme.
Fajn, i pětaosmdesát.
Fonetické, interaktivní protesty,
fčetně inzultace paničky.
--------
Famózní! Impozantně pookřál.
Fíha, i papá!
Fíha, i přede!
Fáze imperátora Pepana.
-----
Fuj, inkontinence papučí!
Fuuuuj, inkontinence pohorek!
Fujtajbl, inkontinence prestižek!
Frackova imbecilní pomsta.
Fůra invektiv pečovatelů.
Fakt, i přesto:
fandíme imortalitě pochcánka!

text a foto Řízek

PŘESTAŇ SI TO OLIZOVAT

"Dneska se nám ráno to píchání povedlo," konstatoval jsem spokojeně a hlavy v podvečerní tramvaji 18 se začaly otáčet. Z kontextu nicméně vzápětí vyplynulo, že se s Maruškou bavíme o pravidelných ranních injekcích, které se pokoušíme vpravit do těla našeho kocoura bojujícího s oficiálně nevyléčitelnou nemocí. Takže se hlavy vrátily zpět ke svým telefonům.

Pětapadesát dnů s kočičím koronavirem nás naučilo mnohému. Zpravidla jsou to však dovednosti, které v dalším životě nejspíš nebudeme potřebovat. Ať už jde o orientaci na černém trhu s ilegálními léky nebo o správný postup ošetřování drobných ranek po vpiších na kůži ("Pepane, nech si to! Koukej, myška! Koukej, gumička. Neser mě, přestaň si to olizovat!").

Bodnout jehlou do středu víčka lahvičky. Nasát do stříkačky lihem páchnoucí čirou tekutinu (zázračný lék) tak, aby v ní nezbyly skoro žádné bublinky. Ty "skoro" se pokusit divokými pohyby vyhnat. Vyměnit jehlu, aby ho to pálilo a štípalo co nejméně. Vytáhnout kocoura, který dobře ví, co se chystá, zpod postele. Je to takový odevzdaný úkryt, aby se neřeklo - mohl by zalézt i hlouběji. Ale je rozumný.

Pak už jsme na to dva, je to koncert pro čtyři ruce: tři drží zvíře, ta nejméně jistá se s jehlou musí dostat pod kůži. Maruška nasazuje omezovací prostředek - ručník. Pak to Pepana začne pálit a on se pokusí vycouvat, zatímco tekutina neochotně uniká ze stříkačky. Následuje nespokojené syčení a další verbální i nonverbální protesty, které mohou být i dost ostré.

Anebo, jako ráno, klídek. Pepan zmateně kouká, jestli už to bylo všechno, zda je ještě potřeba se schovávat. Hodnej Pepeček, na, tumáš dobrotu. PŘESTAŇ SI TO OLIZOVAT! Takové ráno člověku zpříjemní den. Můžeme si odškrtnout další zlomek dvanáctitýdenní terapie.

Jak to vnímá zvíře, je těžké říct. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ty každodenní injekce jsou sice opruz, ale že už tady v podstatě vůbec neměl být, takže má být rád. Počůral mi boty, ale nevím, jestli to mělo souvislost.

Kamarádi a známí nad desetitisícovými částkami za léky i veterináře a především nad námi zpravidla kroutí hlavou. Ti z vesnice většinou místo nákladné léčby navrhují mnohem rychlejší a levnější řešení. Případně slibují, že jestli teda potřebujeme kočku, přivezou nám jich třeba šest.

Co bychom s nimi dělali? Máme Pepu a ten má před sebou snad už jen necelých třicet injekcí.

text a foto Řízek