PANÍ RADOVÁ

Bylo nás tři. Závodníků se startovním číslem a v jednoduše slušivém dresu SK Babice na startu letošního ročníku Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. Díky Martinovi se to povedlo tak, že naše čísla šla hezky po sobě a před časomírou odměřující okamžik startu jsme poskakovali v jedné řadě a vybíhali společně ve 13:25:00. Přišlo mi to půvabné až kouzelné. 

Kouzlo i půvab měly trvání maximálně deset sekund. Takový interval (slovy: jako když desetkrát vyslovíte jednadvacet) stačil na to, aby mi Karel zmizel z dohledu. Dalších přibližně dvacet sekund bylo třeba, aby obdobně začal mizet Lukáš. 

Štěstí pro čtenáře tohoto textu, že se tím rovnou dostáváme k odvyprávění příběhu fotografie, která se líbí nejen majiteli tohoto blogu, ale i mně, a ten první si přál, aby text byl hlavně o ní. 

Pohlídal jsem si dobře hned první seběh senohrabského závodu. Vypadá nezáludně, míří po kraji svažující se louky do úvozu, který se po pár stovkách metrů začne ostře zvedat po svahu vzhůru k lesu. Ten seběh vypadá naprosto neškodně, ale paměť je velká čarodějka. Přesně před třemi lety jsem se na trati tohoto závodu ocitl poprvé. Bylo to tehdy vůbec poprvé, co jsem se kdy ocitl na trati jakéhokoli běžeckého závodu (kvůli covidu měl tehdy virtuální podobu, kdy si každý přijel trať odběhnout v čase, který si zvolil). No a tehdy jsem byl očitým svědkem toho, jak se Lukáš vybíhající s vervou sobě vlastní poroučel k zemi do bahna právě v místě, kde se louka mění v úvoz a bývá tam vcelku logicky nejvíc mokro. 

Řekl jsem si, že takto letos neskončím, tedy pardon nezačnu, a hned úvodní pasáž zaběhnul běžeckým stylem, kterému se v plavání říká “paní Radová”. Přišlo mi to přiměřené. Ano, litoval jsem, že kolegové ve stejném triku jsou fuč a že jsem výhodu společného startu prohospodařil tak brzo, vždyť sil i elánu na rychlejší proběhnutí bylo dost, ale zase jsem byl spokojen, že pokračuju neumazán. Přece ten dres byl fungl nový!

Když jsem vzpomínal na to, jak vypadala trať v roce 2020, přišlo mi, že letos je přece jen o poznání blátivější. Čekal jsem sníh, ale převládalo bahno. Na mém způsobu probíhání těch nejrozblemcanějších úseků mi nepřišlo nic zvláštního. Minimálně do okamžiku, než jsem na nich vstoupil do vícečetných interakcí se “soupeři” na trati, jedno zda těmi mě předbíhajícími, nebo těmi, jež jsem dobíhal já. 

Nemohl jsem si nevšimnout, že se do kroku opírají tak nějak víc. A že když jsem za nimi, odhazují bláto mým směrem. Ne že bych šel v blátě na špičky, ale přece jen jsem se snažil najít nejpevnější část cesty a volil trochu jemnější došlap. 

To vše jsem tak nějak vnímal. Plně mi věc došla, až když jsem po proběhnutí cílem došel k oběma klubovým kolegům, kteří už se pár minut zahřívali čajem a ukusovali ze sušenky. A tu Karel začal porovnávat moje a Lukášovo pozadí a bavit se tím, že jsme asi neběželi stejný závod. 

Byl by to žert, který by zůstal mezi námi, kdyby Lukáš Karla nevyzval, aby věc fotograficky zdokumentoval a já neuposlechl výzvy, abych k tomu něco PATetického napsal…. 

text Pavel alias Pat, foto Karel J.

UDAV SE MÝMI PONOŽKAMI

Víkend měl být oslavou mého letošního běhání. Mělo se mi dostat zasloužené odměny za všechny ty finiše závodů do vrchů na hranici kolapsu. Za všechno to běhání ve vedru. Vstávání za tmy. Štítivé a nepublikovatelné výrazy ženy přenášející zpocené hadry do pračky. Za výrony. Za rýmičky. Za bramborové medaile.

Zkrátka, v seriálu běhů do kopce na pražských periferiích jsem si především díky trpělivosti a nedostatečné účasti rychlejších lidí vysloužil třetí místo mezi veškerými muži do 39 let.

Nedělal jsem si iluze, že bych mohl díky odměně za tento grandiózní úspěch opustit zaměstnání a půl roku si třeba jen užívat někde v Tichomoří, když se startovné na jednotlivé běhy pohybovalo v rozmezí od 20 do 50 korun (to byly ty honosnější závody s tatrankou a pitím). A bylo mi jasné, že ač kultovní soutěž letos získala oficiálního partnera, který prodává automobily, novým ojetým vozem bych ze závěrečného ceremoniálu sezony stejně neodjel.

Přesto jsem se na vyhlášení nejlepších lokálních kopcařů těšil skoro tak, jako se každoročně jako každý masochista těšívám na přenos Atleta roku s Alešem Hámou a Monikou Absolonovou (letos bohužel těhotnou, takže nepřítomnou).

Jenže mně určená trofej (viz foto) propadla do tomboly a už se s ní nikdy nesetkám, neboť jsem místo slavnosti v hotelové lobby na Chodově o zhruba třicet kilometrů dál směrem na jih přezouval auto. Respektive díval jsem se, jak majitel autoservisu sleduje při práci svého brigádníka a nadává přitom na nespolehlivé brigádníky. Já v duchu nadával na omezené majitele pneuservisů a jejich ještě omezenější kapacity. Měl jsem tedy zimní kola, ale případný plastový pohár, láhev hypermarketového vína či třeba barevné sportovní ponožky dostal nějaký neznámý jeliman, jehož jediná zásluha spočívala v tom, že zrovna nemusel přezouvat auto a že ve správný moment vyzvedl lístek do tomboly. Udav se mými ponožkami!

Už klidnější a skoro už srovnaný s tím, že cenu, ať už byla jakákoli, mi nikdo nevrátí, jsem se v neděli vydal na Podzimní běh lyžařů do nedalekých Senohrab. Je to krásný přespolní běh, jenže konkurence je zde našlapaná a dosahované časy zcela mimo mé schopnosti a potenciál. Pokusil jsem se aspoň nadchnout ženu a její rodiče pro skvělý nápad na odpolední výlet: pojedou se mnou, počkají v teple kolem ohniště, v cílové rovince mě povzbudí, pak mi přinesou teplý čaj, odvedou do auta, vyslechnou si zážitky z trasy (dlouhou, ne krátkou verzi) a pak mi dají hovězí vývar a kuře s bramborem.

Realizovali jsme nakonec jen ten vývar a kuře - na trase jsem si musel poradit sám. Hned na začátku jsem to nezvládl, protože jsem nemohl najít čelenku. Našel jsem ji po závodě ve špičce levé boty, v čemž by mi žena a její rodiče jistě pomohli.

Hlídal jsem si muže s kulichem s bambulí. Běžel podobnou rychlostí jako já a v kulisách spadaného listí byl dobře vidět. Na pátém kilometru, kdy se trasa na chvíli přimkne k silnici I/3, jako by přejel do pomalejšího pruhu, zato já zůstal v levém, i když na mě občas někdo zezadu blikl. Trať byla bohužel zcela prosta tradičního bláta - o negativních vlivech globálních klimatických změn na přespolní běhy by mohl někdo na FTVS napsat skvělou diplomku -, a tak zcela odpadlo oblíbené klouzání do nejprudšího krátkého výšlapu. Kluk s kulichem mě nedohnal.

V cíli jsem si nejprve vyndal čelenku z boty a pak jsem si u jednoho ze stánků strategicky číhajících na běžce, jimž se ještě nevrátila krev do mozku, vyzvedl svou cenu za 48. místo - nové boty na kolo. Sice mě stály dva tisíce, ale nemohl jsem je tam nechat. Vždyť by třeba propadly do tomboly a radoval by se z nich úplně neznámý jeliman.

text Řízek, foto Martin Digmayer

BĚH BRUSLAŘŮ

Za stokorunu se dá pořídit ledacos. Nenáročnou kytičkou lze potěšit ženu. Nebo si dát namazaný chleba v naší "závodní jídelně" či koupit novou duši a konečně vyměnit tu nadvakrát píchlou. Dá se taky zaplatit startovné na nesmyslný kros do Senohrab a zabahnit a ztrapnit se od hlavy až k patě.

"Viděls tu slečnu? Jak šla a málem letěla na tom bahně?" smáli jsme s Milanem, než on sám předvedl něco podobného. Prý Podzimní běh lyžařů. Spíš bruslařů! Drobně, ale vytrvale pršelo a my jsme mrzli a taktizovali. "To bláto bude jen tady na louce. V lese bude celkem sucho a na jehličí to na těch našich hladkých asfaltových podrážkách rozpálíme a všem ukážeme záda, uvidíš!"

Do startu zbývala hodina, a tak jsem vzal kamaráda na čaj k rodině mé ženy, jež bydlí v nedaleké vsi. Když byste nevěděli, co je horší než čekat hodinu v zimě a dešti na start, tak je to tohle. Nikdy jsem nebyl v žádné asijské metropoli, ale hustotou zalidnění to musí být něco podobného jako obývák u Pítrů v době nedělního oběda. Do toho se Mikuláš dnes zrovna urazil a odmítá komunikovat s kýmkoli, kdo není maminka. Imituje sanitku. Improvizuje na klavír. Stázina byla celkem potichu, jak se na nemluvně sluší, tedy než jsem se ji pokusil potěšit úsměvem. Teď ječí. Dokonalá antikoncepce, řekli jsme si a vrátili se do nepohodlné, tiché zimy.

Jako číslo 320 jsem se spolu s číslem 319 odvážně pustil tím blátem, kde ještě před dvěma lety byla cesta. O minutu později intervalově vystartoval i Milda. Třistadevatenáctka asi obula jiné než hladké boty, takže postupovala výrazně rychleji. Ale v lese, v lese měla přijít moje chvíle a trvat po zbytek osmikilometrového závodu. Jenže jak každému kromě nás došlo, v lese sucho nebylo. Cesty byly rozdupané. Hluboké bahno se střídalo s uklouzanou hlínou a paradoxně největší úleva bylo kluzké listí a jehličí. A běžci buď měli vhodné obutí, nebo riskovali. Nebo postupovali děsně pomalu a za cenu velkého úsilí, tak jako já.

V polovině trati jsem se zeptal upadnuvšího kolegy, jestli je v pořádku, a upadl jsem taky. Pak následovaly nekonečné táhlé kopce a technická pasáž s klouzáním do potoka a drápáním se blátem vzhůru. Podle hodinek jsem přesto běžel tempem Řízka ve verzi 2013. Až v posledním kilometru mi předloňský Řízek utekl, protože jeho letošní verze už nedokázala najít morál a odvahu pro zběsilý sprint z kopce do cíle. Předloni jsem tak v cíli vypadal jako zombie, letos by to zručný plastický lékař ještě zvládl zachránit.

Milan doběhl o ještě půl minuty otrávenější než já. Pak jsme autem objeli dva okruhy ještě skrze Senohraby, protože má žena pracovala s mylným předpokladem, že vím, kde je v obci nádraží a toho času i ona. Potom jsme ji naložili a tak dlouho jsme cestou líčili své zážitky, až žena usnula.

"Schovej mi prosím tě někam to startovní číslo," zavelel jsem doma a myslel jsem tím pochopitelně prostor mezi diplomem z vysoké školy a medailí z maratonu. Za 98. místo v celkovém pořadí (97. byl muž s rokem narození 1948!) jsem si asi nic jiného nezasloužil, ale i tak mi ten koš, ve kterém jsem to číslo našel, připadá trochu potupný. A až se mě jednou vnoučata zeptají, co jsem kdy dokázal, nebudu mít pro tyhle báchorky žádné hmatatelné důkazy.

text a foto Řízek

LADOVSKÝ PODZIM

V zimě pravděpodobně okolí Senohrab připomíná Ladovy obrazy. Třetí víkend v listopadu však nebylo po zasněžené malebnosti ani vidu, jen děti si na startu Podzimního běhu lyžařů idylicky opékaly buřty a hezky to vonělo. Zato dospěláci se mohli těšit na osmikilometrový kros v teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu. Leckomu, včetně mě, dal pořádně do těla.

Byl to prý už 58. podzimní senohrabský běh a na Vávrově palouku pod obcí se štosovali běžci. Nás internetem předem nezaregistrované zarazila dlouhá fronta táhnoucí se k jedné z chatek, v níž jsme si asi půl hodiny měli počkat na startovní číslo. Asi i kvůli přívalu neregistrovaných se program trochu zpožďoval.

Viewegh plagiát

Zpočátku dav vůbec nepostupoval a pořádně jsme promrzli. Když jsme se po krůčcích konečně dostali k okénku, přišla navíc studená sprcha. "Čísla a čipy už nejsou," zavolala paní z okýnka nekompromisně. V tu chvíli to vypadalo, že vyrazíme maximálně tak na procházku Ladovým krajem anebo domů. Neměli jsme sice pražádné ambice být někde v popředí výsledkové listiny, ale přeci jen, když už jsme tady...

Jelikož nás smolařů byla naštěstí jen hrstka, nakonec se nějaká startovní čísla našla po těch, kteří do Senohrab nedorazili. Tak jsme se do nich navlékli. Kamarád Václav, postavou statný chasník, tak musel k velkému pobavení přihlížejících vyběhnout mezi dvěma křehce vypadajícími dívkami. Startovalo se totiž po trojicích, které na trať vyrážely s dvacetivteřinovými intervaly.

Senohrabští běžkaři z lesních cestiček pečlivě odfoukali listí, trať nebyla ani moc měkká, ani zmrzlá. Klouzalo to jen místy.

Prakticky jsme neopustili les a bohužel se mi zdálo, že ani kopce. Rovinek bylo poskrovnu. Na startu jsem se ještě cítil přijatelně, ovšem už po dvou kilometrech mi dva zkušenější běžci, s nimiž jsem držel krok, začali nezadržitelně utíkat. A bylo to čím dál horší. Že bych přepálil začátek?

Po dlouhém seběhu na čtvrtém kilometru jsem začal odpočítávat, kolik zbývá do konce - což mi kdysi jeden bývalý spolužák a atlet zakázal. Chyběl mi dech. A nejvíc demotivující bylo, když mě s nepředstavitelně hlasitým hekáním, které možná fungovalo jako klakson na pomalejší, předbíhali lidé, jež podle čísel museli nutně startovat snad pět minut po mně. Někteří si nesou v ruce rukavice, asi je jejich pekelné tempo tak rozpálilo.

Nejlepší z nás byl Milan, proto je mázlej

Tak špatně, jako v kopcích ve třetí čtvrtině trati, mi za necelé tři roky, co běhám, ještě asi nebylo. Lapal jsem po dechu, bylo mi na zvracení a připadalo mi, že se nepohybuji dopředu. Sporttester to více méně potvrzoval. Dva kilometry do cíle jsem zaostřil pohled na červený kulich asi sto metrů před sebou a slíbil jsem si, že ho nepustím z dohledu. Vydrželo mi to asi patnáct vteřin. Okolí vůbec nevnímám, jen zaznamenám, když se na chvíli přiblížíme k hlavnímu tahu na Benešov.

Pak k mé velké radosti cesta začala klesat zpět k Vávrově palouku, do nosu praštila podzimní vůně ohýnku a buřtů, do uší chrchlání z megafonu a o pár chvil později už jsem se s nepřítomným pohledem dopotácel do cíle, necelých 38 minut po startu na "pěkném" 102. místě. Pro srovnání nesrovnatelného: vítězný Jan Procházka (který mimo jiné třikrát za sebou vyhrál Velkou kunratickou) strávil v senohrabském lese o deset minut méně. Nejlepší žena Kamila Gregorová to stihla pod 33 minut. Jak se jim to povedlo, netuším. Já v cíli koukám do prázdna a hledám ztracené plíce.

"Není ti nic? Řekni něco!" Václav, jenž prý doběhl asi jako čtvrtá žena, o mě měl strach a donesl mi banán a čaj. Jsem za ten servis vděčný. Po chvíli se mi vrací do tváře jakási barva a i odhodlání se sem příští rok vrátit a všem to hrozně natřít.

text Řízek, fotky neznámá paní, Venál a Ř.

článek vyšel na serveru Rungo.cz a je publikován s jeho laskavým svolením