SOUČÁSTÍ STÁDA

V srpnu 1999 by mě nejspíš napadlo cokoli jiného než shánět speciální zatmavené brýle, naopak bych hodil patkou (!) a celému tomu stádu tupých zakloněných hlav, které bude ve stejný moment na povel žasnout, bych se zfleku vysmál. Netuším, co jsem ten den dělal, ale naprosto jistě to bylo lepší než jakékoli zatmění čehokoli.

Ani jsem se nenadál, uteklo 27 nebo kolik let a lidé už zase čučeli na nebesa, ovšemže tentokrát i se mnou. Než jsem v nenápadné prodejně fotopotřeb v pasáži ve Vodičkově ulici stačil krátce po poledni otevřít ústa, oznámil mi prodavač, že ve dvě přivezou dalších osm set sklíček (včera jich prodal 3500), a ukázal na nesourodou skupinu lidí venku připomínající autobus turistů spořádaně čekajících na toaletu na první hraniční pumpě. 

Dal jsem tomu ještě jednu šanci: před třetí hodinou však lidí notně přibylo a fronta se nehnutě klikatila (což lze) z pasáže až skoro na Václavské náměstí, zatímco si prodejce fototechniky mnul ruce nad vydařeným podnikatelským záměrem.

A tak jsem musel jít mnohem hlouběji. Ve sklepě odpočívají staré fotky, brácha v lakrosové výstroji, což mohlo být přibližně na sklonku tisíciletí jako to zatmění, táta zamlada na pláži kdesi apod. Jenže dneska není čas se dojímat, potřebuju jen ten černý konec z negativu (ale slibuju, že vás jednou místo dojímání zdigitalizuji, vždyť jste rodina).

Na Vyšehradě samozřejmě nejsme sami, neboť se tam přesunuli všichni ti lidé z fronty na sklíčka a pár dalších. Koukáme zhruba směrem k Petřínu, slunce už je nakousnuté, což sleduju přes ustřižený film, a lidé v rozpacích zjišťují, že to těmi jejich jinak šikovnými krabičkami skoro nejde vyfotit.

Ono i tou amatérskou zrcadlovkou to není úplně snadné, když už konečně člověk v postranní uličce zaparkoval a teď poočku sleduje, jestli se třeba znuděná Hedvika ("Jo, vidím, měsíc. Já vím, že to není měsíc, neříkej mi to!") nechystá přelézt hradby.

Fotím přes film, přes disketu i přes černé brýle, mžourám, cvakám, empaticky nastavuji citlivost, ale nedaří se mi to. A tak hlavně koukáme po mizejícím slunci i Hedě. Vlastně se mi to hrozně líbí, i to, jak jsme spolu součástí toho stáda. 

Dokonce bych zpětně svému nemoudrému čtrnáctiletému já vytkl, že se tohohle demonstrativně odmítlo zúčastnit - že to pravděpodobně i tehdy stálo za to (jako když jsem zpětně litoval, že jsem místo besedy s Karlem Schwarzenbergem raději jel na táboře na lodičky).

Už to všechno zapadlo, dítě je úplně kaput ("Proč pořád někam chodíme, když jsou prázdniny? Proč nemůžeme být doma?"). Sítě i sítnice jsou plné nádherných snímků. Nakonec ve foťáku nacházím aspoň jednu fotku, která se náhodně jakž takž povedla.

A taky vás tak bolí oči?

text a fotky Řízek