HANOPIS PLNÝ JEDOVATOSTÍ

Jeden se k dlouhému běhání po nemoci vracel, druhý se s ním před operací loučil, třetí chtěl tak trochu oslavit blížící se narozeniny.

Tři kamarádi měli rozličné záminky, proč se v sobotu časně ráno sešli v osobním vlaku do Berouna a navzájem si poměřovali své běžecké vesty a batohy, ztráceli banány, popleteně hledali záchod a o poličku nad sedadly si opakovaně otloukali hlavu. 

První byl pro druhé dva milým překvapením, neboť jeho účast zdaleka nebyla jistá. Nejenže byl před časem nemocný, ale jeho děti mají aktuálně v součtu jednu zlomenou klíční kost a spoustu pupínků. Co vše ostatním přenesl, ukáže až čas.

Už ve vlaku se ujal slova, což si třetí běžec nemohl nechat líbit, a tak se o prestižní pozici hlasatele přetahovali až do samého závěru tohoto zážitku. Pokud by si je troufla zkontrolovat průvodčí, patrně by si jí kvůli strhující diskusi nevšimli.

Čerstvě uzdravený atlet od prvních metrů volal po rozumném tempu. Třicet kilometrů a skoro tisíc výškových metrů přeci jen není běžná porce. Volal směrem k druhému běžci, který se vzdaloval k horizontu a dělal, že jej neslyší. Po pětadvaceti kilometrech usoudil, že už toho má dost, a chtěl domů dojít sám, pěšky a pomalu. To mu druzí dva pochopitelně zakázali, a tak doběhli společně.

Druhého účastníka bůhvíproč nemají rády manželky jeho kamarádů. Někdy je to až očividné. Nevím jak bůh, ale já si myslím, že je to proto, že ony zbylé přátele někdy přivádí na scestí, jako jsou třeba podobné dlouhé výlety, a pak o nich navrch napíše hanopisy plné chytrých i trapných jedovatostí. 

Ostatně druhý běžec je často terčem kritiky i oněch kamarádů samotných, třeba proto, že z něj při společných výbězích často vidí jen vzdalující se záda v prastarém triku. A bude ještě hůř, až mu ortopedi spraví kotník. Stoupá vlhkým lesem, pravidelně oddechuje, sleduje kameny pod nohama, hopkající zajíce, přelézá padlé kmeny a je mu úplně krásně a trochu smutno. Ví, že mu to bude chybět. Zespoda k němu stereofonně doléhají útržky dialogů obou hovornějších kolegů. 

Jaká témata stihnou za tři a čtvrt hodiny probrat? 

• Humorná nedorozumění pramenící z homonymních názvů zahraniční sportovní aplikace a českého programu sloužícího primárně k odhlašování stravy ve školce (na mostě v Berouně);
• Problémy českého zdravotnictví, komparace s Německem (průběžně);
• Neschopnost starších lékařů pracovat s výdobytky techniky, jako je třeba telefon (nad Mořinou);
• Kdy jste se cítili po sportu nejhůř (u Bubovických vodopádů);
• Kdy jste naposledy viděli, že by u Bubovických vodopádů byla nějaká voda (u Bubovických vodopádů);
• Jak jsem se tady před dvěma lety vyválel v bahně a zarazil se až o nějaký kůl (pod Kubrychtovou boudou);
• Hrdý otec a obří slalom dětí ročníku 2016 a 2017, motivace budoucích závodníků jedlým papírem z cukrárny (nad Roblínem);
• Transplantace srdce a jak na to (kolem Velké Ameriky);
• Že jim ten kretén zase utíká (průběžně).

Druhý muž občas klopýtl a jednou ztratil rovnováhu tak, že málem spadl. I to se nepochybně po operaci zlepší. 

Třetí běžec (budoucí oslavenec) sice ztratil banán, ale elán mu vydržel až do konce. Také s sebou táhl iPhone v igelitovém pytlíku, aby se nezapotil. Společně s prvním, zdaleka i zblízka nejvyšším účastníkem, jehož ruka je nejdelší selfie tyč, trio sportovců zvěční nad Amerikou. Relativně krásné společné fotky pak ostatním pošle esemeskou, takže se zdeformují.

V cíli donutí překvapeného kolegu obíhat radotínský Albert, aby se mu na hodinkách ukázalo kýžených třicet kilometrů, do nichž mu původně chybělo několik set metrů. V prodejně následně nakoupí spoustu úplných blbostí včetně gumových baget a šíleně se nacpou, zatímco jim ujíždí vlak.

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, třetí odmocnina z 324. Všechny tři po zbytek dne hřály zážitky a bolely nohy úplně stejně.

text Řízek, foto Pája/Vašek, koláž Strava/Řízek

S ÉJIŠŤOU

Neoplývám úplně kvalitní pamětí a obávám se, že se to o mně ví anebo tuší. Asi je to jeden z důvodů, proč si píšu tenhle poznámkový blog: spousta věcí se zde dá vyrešeršovat, byť by na tom vyhledávání měl někdo nahoře zapracovat. Anebo snad radši ne.

Fascinuje mě třeba zjištění, že jsme se stejnou ženou včera úplnou náhodou vypustili dítě na pískoviště pod tímtéž větrným mlýnem, před nímž jsme se před deseti lety fotili. Byli jsme tehdy na kolech, která nám mezitím ukradli (někomu i víckrát), Maruška měla kontroverzní ofinu a o mém účesu se dá ještě říct, že byl. A taky jsme teda neměli to dítě.

A loni případný čtenář mohl zjistit, že dle mého tehdejšího postoje zformovaného katastrofálním výletem (opět) na Moravu není společná dovolená dvou a více rodin se stejným a vyšším počtem mimin možná a že její vyznavači i z řad mých současných i bývalých kamarádů jsou pravděpodobně divní.

V tomto případě uznávám, že jsem se zmýlil, protože to za určité konstelace jde. Stačí k tomu vlastně jen několik věcí: 

• Pepřový sprej proti zvěři. Relikt ze slavné účasti na závodě Tisíc mil zakoupený snad ve večerce v Peci pod Sněžkou jsem zapomněl v krosně, a když jsem tahal věci do auta, vylil se mi do batohu a vlastně i jinam. Takže mě celou cestu až do Vrbice pálily třeba i fotbalové oděrky, které jsem snad vlivem těch endorfinů vytěsnil – ale naštěstí si vozím tenhle sprej, díky kterému se dá spousta ran vyrešeršovat. A taky na nás pak nešli žádní psi a vlastně to bylo to nejhorší, co se nám za těch pár dní stalo. Horší než zapomenutá kachnička do vany.
• Bydlení se zahradou. A chce to opravdickou zahradu, kde je tráva, stromy, pískoviště s kočičími bobky (ale ty jsem všechny vyházel) a křoviny, kde se ještě před dvěma lety schovával tehdy nemocný kocour Pepan, který pak sám vylezl na schody a předstíral, že je sfinga.
• Někdo, kdo na všechno myslí. Nepřipravil jsem absolutně nic, jen jsem koupil naprosto senzační plastovou motorku (to říkám teď, ale až si na tom rozbije tlamu, zas názorově otočím) a vylil všude ten odporný sajrajt a zabalil si kartáček a dvoje běžecké boty. Nevím, jak to Maruška udělala, ale vůbec nic nám ani miminu nechybělo.
• Normální bydlení. Stačí kuchyň, kde se dají umatlat nějaké těstoviny s červenou omáčkou anebo upéct loupáky. Ve výbavě by nemělo chybět absurdní množství pastelek, které se dají všude rozmetat. Je dobré, když ve vesnici mají hřiště. Ve Vrbici mají krásné a dobře utajené hned vedle sběrného dvora.
• Lidské počasí. Když není celé dny třicet ve stínu ani totální slejvák, ukáže se, že se to málo, co je možné, dá v pohodě realizovat. 
• Kompatibilní rodina. Ideálně někoho, kdo pochopil, že tady se žádné sportovní výkony, kulturně-poznávací činnost, gastrotoulky po hejlíkovských bistrech ani senzační večírky s pálavěnkou a vlašáčkem konat nebudou, protože odpadneme zhruba hodinu a půl po dětech, tedy vlastně krátce před budíčkem. A pak by to chtělo někoho, kdo nás nepotřebuje vzdělávat v oboru rodičovství, protože v tom sám taky občas nebo pořád těžce plave. 
• A především kompatibilní děti. Hedvika je o tři měsíce starší než Eliška, která před pár dny začala chodit, takže vypadají jako dva různě rychlí zombíci. Střídavě vstávají a padají: když jedna spí, druhá se po ní ptá. Tedy minimálně Heda se (35×) ptá: "Éjišťa...?" Je to totiž první člověk v jejím životě, kterému může přijít na jméno (Babiš, kterého k našemu zděšení opakovaně zmínila dříve, se ukazuje jako nářeční výraz zřejmě pro určitý typ báboviček). Hedina a Eliščina individuální srandovnost se dohromady násobí. Dělí se o bublifuk, imazol na plenkovou dermatitidu, kapsičky s ovocnou dření, nudle i o radost ze společného setkání. V podstatě něco jako já a přítel Vašek, jen trochu roztomilejší a minus pětatřicet let.
• Snad jsem na něco nezapomněl.

text a foto Řízek

DEN VÍTĚZSTVÍ

Ne, nepůjdu, mám dnes jiný program, zítra je maraton a už mám ostatně natrénováno až dost, vrtěl jsem hlavou nad švagrovou za normálních okolností atraktivní a vítanou nabídkou společného běhu po okolí chaty, kam širší rodina o víkendech přijíždí s vidinou někdy trochu slaného, ale jinak příjemného oběda a hlasitých diskusí o čemkoli.

Já ostatně nepotřebuju utíkat, protože beztak jedu pryč: vypustil jsem Hedu a Marušku na chatě a nechal si v kufru jen pevné černé pytle na stavební odpad a zahradní substrát, ale ne, nejde o žádnou severskou krimi, nýbrž o japonsko-posázavský Receptář prima nápadů.

Placatěji řečeno, jedu do Zlenic ke kolegyni Majdě vykopat nějaké bambusy, které mají v budoucnu snad zastínit redakční terasu - vím o tom vlastně kulový, jsem jen ochotná lopata, respektive krumpáč, protože ta zem je natolik porostlá kořeny zlenického bambusového lesa, že to lopatou ani rýčem nejde.

Jinak je tam krásně. Domek z dvacátých let je způsobně, nýbrž vkusně zateplen, veškerá vegetace pedantsky sesekaná, protože žádný keř ani strom, ostatně ani maratonský běžec neroste do nebe. Tedy až na ten bambusový prales, který jednou pohltí celé Zlenice, Lštění a možná i okraj Čerčan a drážní zaměstnanci budou muset motoráčkům prosekávat cestu mačetami.

Ale to je teprve hudba budoucnosti, pár mladých bambusů balíme do papírových Deníků N, piju kafe s mlékem a vytěsňuji myšlenky na Zlenice decimované invazními druhy i na to, jak budu zítra touhle dobou vypadat.

Vracím se na chatu a obědvá se venku, takže je potřeba nejprve opravit pergolu. Zetlelou rohož odnímám ze spárů divoce rostoucí vinné révy, instaluji novou a balancuji u toho na chatrných štaflích. To by bylo trochu blbé se teď zranit. Kachnu pojídáme už v milém stínu, tedy všichni až na Hedu, která teď rozhodně jíst nechce, naopak hodlá padat z plastové židličky na hlavu.

Zatímco se podává káva a jahodová roláda, natahuji po zahradě, kterou je rovněž potřeba posekat, aby taky tráva nerostla do nebe, kabelový systém. Traktůrek je totiž rozbitý. Okruh zahradou, podobně jako některé závody, když člověk nemá formu nebo je zrovna strašné vedro, se zdá s malou sekačkou tentokrát mnohem delší a náročnější.

Jsou tři odpoledne, zítra touhle dobou budu asi relaxovat naložený ve studené vaně. Někde jsem četl, že to maratoncům po výkonu pomáhá. Ale možná si dám spíš teplou. Zahrada je k zulíbání, už se zelenými botami a s autem plným bambusu můžeme vyrazit domů. Rostliny odvezu do redakce, kde se z nich pod vedením naší provozní ředitelky nejprve stane živá dekorace a o chvilku později nás všechny pohltí.

Jdeme si vyzvednout startovní číslo. Drncáme po schodech s kočárem a je to celkem náročné, třeba jak zítra přeběhnout Palackého most a zamířit do nekonečné Strakonické.

Blíží se večer a jdeme na dětské hřiště - první ze dvou, které dnes navštívíme. Obdivuju Hedinu výdrž. Ne úplně jistou chůzí lítá desítky minut po vymezeném koridoru a nikdy se jí nestane, že by si třeba musela úplně vyřízená poodejit na kraj pískoviště a říct si, že už prostě dál nemůže a že chce jít radši domů. Možná i proto, že ještě neumí říct "domů".

Máma šla do sauny a na večeři, tak jí koupíme cestou na druhé hřiště kytku, on je vlastně taky Den matek. A zítra navíc Den vítězství, to se tak hezky sešlo.

Kytka je ve váze a vypadá dobře. Vařím rychle nějaké těstoviny, protože mňamňamňamňam už říct umí a stupňuje se to. Dá se to jíst, zjišťujeme oba. Při koupání odebírám ze sestavy hraček mrtvou natahovací rybu. Mrtvá natahovací ryba sice neplave bříškem vzhůru, protože má uvnitř takovou nádržku na vzduch, ale přestala hýbat ocasní ploutví. Natahovat ale začíná Heda, takže je čas ji uložit a začít být nervózní.

Heda spí, z trouby voní loupáky a já spravuju rybu. Už jsem takhle na chatě zachránil dvě - pruhovanou a žraloka. Tahle červená velryba je ale větší sousto. Útroby tvoří drobná ozubená kolečka a navinutý plíšek. To zjišťuji až poté, co se mi to celé vysype do dlaní a všude po místnosti. Po asi dvou hodinách pokusů žádný orgán nechybí, natahování natahuje, žena je doma, dítě spí. Vše je na svém místě.

Chystám si maratonskou kupičku věcí na zítra a je mi fajn. Tolik se mi toho podařilo stihnout, zařídit a dokončit! Vlastně ani nevadí, že to zítra nedoběhnu a že o tom nic nenapíšu. Škoda slov.

Mimochodem, ta ryba taky přestala fungovat.

text Řízek, foto táta