MÁNIČKA

Spejbl s Hurvínkem, Máničkou a Žerykem se účastní jakéhosi automobilového závodu do vrchu. Vím to, protože jsou tihle dřevění borci zrovna oblíbenější než Pepina. Nebo spíš ohrozili její hegemonii. Obě loutkové děti jsou nedobře naladěné, neboť je Spejbl (bez dětských sedaček!) velmi pomalu veze jakýmsi rozpadajícím se veteránem a soupeři je míjejí. 

"Ať si jedou, blázni splašení! Každý chce být úplně první. Přitom staré přísloví říká: Pospíchej pomalu," zlobí se pan Spejbl. Načež Mánička s Hurvínkem celkem pádně namítnou: "No dobře, ale proč jezdíme na závody? Vyhrává přece ten, kdo je první!" Spejbl ne úplně přesvědčivě odvětí: "Já o to nestojím, já si takový závod vychutnám, žeano." Kecičky.

Na startu Hubáčkovy dvacítky jsem byl sám sobě rozpadajícím se veteránem a zároveň i holohlavou Máničkou pochybující o smysluplnosti tohoto konání. Loni jsem si na stejné (krásné a těžké) trati udělal takový výron, že jsem se pak objednal k ortopedovi a v srpnu jsem dostal nové vazy. Tohle funguje zatím celkem dobře, ale po třech rýmičkách v řadě se tělo svižnějšímu běhání brání, třebaže se na nefunkční pravý kotník už vymlouvat nemůže. 

A do toho ten bordel, co přes noc nasněžil. Takové nadělení! Na startu jsem se pro jednou dobře rozhodl a místo běžných bot nazul traktory s osmimilimetrovými špunty, které jsou jinak určené jen pro pobyt v naší vestavěné skříni a pro extrémní podmínky. Řekněme, že takové může být i Prokopské údolí pod popraškem mokrého sněhu. 

Zazněl regulérní startovní výstřel a pod námi se za chvíli otevřelo panorama včetně Barrandovského mostu, na druhé straně je Dobeška a někde tím směrem bude asi i náš dům, kochal jsem se, zatímco jsem se propadal pořadím.

Nic mi nebylo, jen se mi blbě běželo, jako teď poslední dobou skoro pokaždé. V sebemenším kopci, natož pak v sebevětším, mi pokaždé ztěžkly a tuhly nohy. Míjeli mě kolegové, s nimiž každé úterý kroužíme po ovále na Děkance, a vyzývali mě, ať pokračuji s nimi, čehož jsem nebyl schopen. Spolupracovat jsem tak dokázal až na společné fotografii v cíli.

Největší krizi jsem měl už po šesti nebo sedmi kilometrech. "To už nás předjel sedmnáctý závodník. Osmnáctý. Jsme úplně poslední," znělo mi v hlavě.

Až do otočky v polovině trati to bylo celkově trudné a marné, druhá polovina je však o něco lehčí, navíc byla blátivější. Takže mi nohy sice pořád nepomáhaly, zato boty ano. Měl jsem i nutkání dotáhnout pár lidí na obzoru, třeba jsem se k nim i přiblížil, zejména pokud někde špatně odbočili, ale pak zas přišel nějaký kopec a moje nohy zhurvínkovatěly. 

Doběhl jsem osmnáctý snad o šest minut pomaleji než loni, kdy jsem většinu závodu kulhal. Kompletní týmová skupinová fotografie dorazila přede mnou, byť někteří jedinci jen o chvilku.  

Divné je, že se mi to přese všechno vlastně líbilo. Spejbl a spol. dostali v cíli vavřínový věnec za odvahu, že v takovém voze závod absolvovali. Mně ke štěstí celkem stačí, že jsem si to mohl vychutnat. Chá chá!

text Řízek, foto Karel, Martina, Jirka, Tomáš

MŮJ DEN

Zpravidla se mi nedostává času, ať už mluvíme o psaní na blog, nebo o nějakých výletech mimo standardních 52 minut, což zhruba trvá mé tolerované kolečko kolem domu. Dnes se však všechno nádherně sešlo tak, že bych vlastně absolutně neměl důvod brečet nebo se nějak vymlouvat, jenže mi zcela nečekaně chyběla jiná veličina: chuť. 

Po dvou slepených rýmičkách, z nichž ta druhá následně postihla i mou ženu v úplně nejblbější dobu, takže přišla o termín operace ruky, jsem začal asi před týdnem zas pomalu běhat. Akorát že to není ono, nohy ani plíce nespolupracují se zbytkem a celkově to zatím není úplně zábava. Jsem takový mátožný. A blbě spím, aniž bych to měl na koho svést.

Takže s tímhle materiálem a v tomto rozpoložení na mě vykoukl úplně volný den: jak Heda, tak Deník N měli zajištěné hlídání. Meteostanice, kterou nám přinesl Ježíšek, hlásila osm stupňů a blížící se déšť, čemuž jsem moc nevěřil, ale neřekl jsem jí to, abych jí nesrážel sebevědomí. Osm stupňů je v mém pojetí dlouhý tenký rukáv a trenýrky, plus jsem si vzal malý batůžek s univerzální výbavou: vodou, mandarinkou, mobilem a klíči, protože jsem neměl plán.

Ten jsem začal splétat až v drogerii, kde jsem si kupoval pár tyčinek a mrknul, jestli mi nejede nějaký vlak třeba k Sázavě. Jede, za hodinu a půl. Ale zahlédl jsem skrze výlohu, jak do zálivu zastávky zrovna připlul autobus do Týnce, takže jestli paní přede mnou včas nalezne věrnostní kartičku, budou to body pro mě a já pojedu sice méně romanticky, avšak někam, kde přece jen nejsem každý den.

Pak se hodinu nic nedělo. Na konečné mi přišlo, že je méně než osm stupňů. Hodinky, aby se mi vysmály, našly družice a naši polohu velmi nezvykle už za pár sekund, takže mi odpadla poslední výmluva pro bloumání. Tak jsem se do toho pustil. 

Když se mi dřív nechtělo, brával jsem si bluetoothová sluchátka Bose, úplně skvělá. Jenže jsem je nedávno vypral, úplně stejně jako ty předchozí. Asi jsem zvolil totožný program, protože jsem ani jedny nezahubil zcela: zapnout jdou. Jenže se pak hned vypnou. Nevadí, budu si v Požáreckých lesích zpívat. Samozřejmě jen neslyšně. Jenže nemůžu vyhnat z hlavy Hlídače krav a jakousi vlezlou písničku od Coldplay, které Heda říká Rozjede (protože je pomalá a pak se v refrénu rozjede). Nijak mi tenhle skromný playlist nepomáhá. 

Společnou vlastností mých nepovedených běhů bývá, že pocitově zpravidla nejsou až tak zlé, prostě se nějak pohybuju, krajina ubíhá a cíl se blíží - krutou pravdu obvykle ukážou až hodinky, kterým věřím o něco víc než meteostanici. Celkem důstojně se vyškrábu na první kopec nad Prosečnicí a až cestou domů zjistím, že to bylo nejpomaleji, co jsem tu kdy běžel. Podobné to bude na všech měřených úsecích.

U Kamenného Přívozu je pasáž, kde se pomalé běhání přece jen rozjede z kopce, jenže pak se překoná most a na druhém břehu následuje kamenitá a dnes i místy bahnitá Posázavská stezka. Déšť nikde, mezi stromy vykukuje sluníčko. Konzumuju první z absurdního množství zakoupených sušenek, které si táhnu na zádech, nic to se mnou nedělá. To už tuším, že to dnes na rekordy nebude, nicméně je tu hezky: řeka plná vody hučí víc, než bývá zvykem. Na stezce je jen pár skalních trampů a pak jedni nešťastníci s kočárkem. A Pikovice se blíží. 

Jenže v Pikovicích není nic zajímavého, zejména pro člověka, který si nevzal papírové peníze. Je potřeba dopajdat aspoň do Davle, prohlédnout si posledních pár exemplářů pestré posázavské architektury a nějak to se ctí uzavřít pozdním obědem. Odpočítávám, kolik čtyřsetmetrových koleček ještě chybí do Davle. A přemítám, jestli bude nádražka, kde nás v létě s Míšou a dvěma miminy nádherně pohostili, v provozu. 

Paní otřela prach z terminálu na platební karty, ale fungoval, donesli mi ochucené nealko, neochucené alko, příliš ochucenou polévku a nedochuceného španělského ptáčka.

V hospodě je pár štamgastů, pijí panáky, paní vrchní plánuje oslavu tří čtvrtin století, které už zažila, a na stropě je obrovský flek asi od nějakého odpadu. Konečně mě to začíná bavit, i když mi jídlo vlastně vůbec nechutná, je ho navíc děsně moc, ale jsem tu, mám volno a tohle je můj den.

text a foto Řízek

TŘI MUŽI A STEJNÝ POČET HŘBITOVŮ

Začíná se u brány hřbitova, což je vlastně naruby stejně jako naše startovní čísla. Jsou recyklovaná, napsaná fixou z rubové strany nějakých starších opravdových čísel. Na startu chybí nafukovací oblouk, stánky se suvenýry a pořadatel nemá viditelné tetování. Především to zjevně nedělá pro prachy. Proto tento po všech stránkách parádní závod stojí jen sto korun.

Přijeli moji kamarádi Milanové i mí noví tréninkoví spoluběžci z SK Babice. Kromě nich je tu ještě Martin Veselovský, u něhož nikdy nevím, jestli si tykáme, ale řekl jsem mu Ahoj, a dalších asi třicet lidí. Na dvaceti kilometrech se krásně rozptýlí, když už jsme u té hřbitovní tématiky, nikdo se nebude muset mačkat.

Hubáčkova dvacítka začíná u hřbitova kousek pod vodárnou, na němž známý architekt teprve trénoval na věhlasný Ještěd. (Patrně to bylo tak: Hm, tak vodárnu o půdorysu H bych měl. Jaké písmeno bych tak postavil ještě? D? Ještěd!). Naruby je i tahle smyšlená historka, protože nejdřív byl Ještěd, pak až vodárna. Ale nebudeme si to kazit pravdou.

Reprezentanti SK Babice jsou od začátku vidět, hřeje mě u srdce, ale bohužel to nejsem já. Tadeáš a Honza ukazují, že jejich rychlé nohy jsou přenositelné z tartanového oválu i na zmrzlé kamení a rozbahněné louky. Ne tak ty moje.

Nad Prokopským údolím není čas na krásné výhledy ani na vzpomínky na první nesmělé pokusy o romantické vycházky, jež kdysi probíhaly právě v těchto místech, protože se tu ostře bojuje o přibližně desáté místo. Mezi popadanými stromy mladík v šedém designu zabloudí. Zatímco na ledové krustě hledá moučné šipky, hned se před něj dostává dvojice závodníků týmů Pivo a myslivec a Zelená liška (to jsem já, přestrojen do červeného trika).

Sbíháme pospolu dolů k trati po žluté a po kamenech a kotníky se ptají Proč? a na asfaltové cestě skrz údolí dál pokračuje taktická bitva, do níž jsem se zapletl. Nad bývalou vápenkou nad Řeporyjemi reprezentant Piva a myslivce v prudkém kopci zavelí k nástupu, o němž může červená Zelená liška tak maximálně snít. A pozor! Zezadu už se dotahuje šedivý borec neznámé stáje. Naštěstí je za rohem polovina závodu a dobrý muž nám podává nápoje. Rychlostní pití mi jde, zase jsem v kontaktu a přes bláto cestiček se začneme pomalu blížit k cíli.

Kolem patnáctého kilometru se zjeví další hřbitov, je zase v prudkém kopci a stojí u něj další dobrý člověk s vodou. Ta, kterou dal mým sousedům, byla zřejmě živější než ta má. Nejprve jsou oba dvacet metrů přede mnou. Pak dvacet sekund. Pak už to jsou jen jakési skvrny uprostřed pole, jež by laik mohl nesprávně považovat za srnky. Skvrny se blíží k cíli a daleko za mnou není vůbec nikdo, s kým bych ještě mohl prohrát.

Konečně se trochu rozhlédnu po okolí: na druhém pólu údolí ční sídliště, kde jsem vyrůstal, včetně dvou nepochopitelných červených plechových věžiček, kterými zřejmě humanizovali paneláky. Je možné zahlédnout i Pankrác a tamní mrakodrapy a pak už i vodojem a hřbitov a cíl.

Babice vesměs porazily Milany, ti jsou ale podobně zablácení a spokojení jako já. Cílové menu obsahuje slaná srdíčka a sladké jahody podobného tvaru. Je to báječné, ale jedeme na opravdový oběd, kterým nás pohostí má domovská Zelená liška. Sedíme s výhledem na v pořadí třetí, tentokrát krčský hřbitov, a v době, kdy snad doběhl už i Martin Veselovský, rozebíráme, zda je pro rychlou regeneraci dálkového běžce lepší smažený sýr, vepřové na rozmarýnu, nebo výpečky.

Tohle je věčná debata, bohužel postavená spíš na emocích než na nějakých reálných faktech. Ale po jejím skončení a po zaplacení útraty se s pocitem příjemně stráveného dne smíšeným s tísní z rychlého ubývání víkendu se můžeme rozejít na individuální program.

text Řízek, foto Michael Dobiáš a Ř.

BLÁTIVÁ SEZONA

Zkracující se dny a podzimní plískanice vyvolávají v lidech obvykle blbou náladu, ale část běžecké populace pookřává. Konkrétně ta, jíž se celý rok ve skříni nevyužity válely různé šusťákové a přiléhavé funkční oblečky, jejichž společnou vlastností je to, že v nich nikdo nevypadá heterosexuálně, elastické čelenky a drahé čelovky, které v lese vylekají srnku i otužilé milence, a především boty krosovky, z jejichž traktorového vzorku pak odpadává bahno do chodby a odtud se nepozorovaně šíří dál do bytu.

Zkrátka mám běžecký podzim rád. Všechno výše jmenované si na sebe navléknu a vyrážím strašit lidi do Krčského lesa, anebo na nějaký pěkný závod skrz bláto a spadané listí.

Našinec se může kupříkladu vypravit na tradiční Kunratickou, do Unhoště na Neumannovu stezku nebo třeba na listopadový senohrabský Podzimní běh lyžařů. S lékařem a běžcem Janem Pirkem se neshodneme v názoru na migranty, ale zcela s ním souhlasím, že je to jeden z nejhezčích tuzemských přespoláků. Nemá chybu, protože na osmi kilometrech člověk nepotká asfalt, naopak na pěšinkách zakopává o kořeny a v cíli čeká paní s čajem a tatrankami.

Běžecký rok se pak dá důstojně zakončit třeba na Trailové Závisti. Je to mladý závod, teprve třetí ročník, ale soudě podle nadšených reakcí na internetových fórech už má kolem sebe jakousi auru výjimečnosti. Asi až moc, takže se hrozně rychle vyprodala startovní čísla. Na start sedmnáctikilometrového krosu jsem se tak dostal trochu podpultově, za což děkuji kamarádce Báře a všem těm dobrým lidem, kteří na poslední chvíli onemocněli či se zranili.

Běží se ze Zvole směrem ke Zbraslavi a Jarovu a zpět do Zvole. Zádrhel je, že se sice běží přes tři hluboká údolí, ale kopců je na trase rovnou pět. Neptejte se mě, jak je to možné, postrádám prostorovou představivost. Teplota je jen lehce nad nulou a začátečníci často udělají tu chybu, že se moc navlečou. Ve druhém kopci tak budu pravděpodobně odkládat narůžovělé rukavice a v pátém i čelenku. Ale asi to tak má být.

Skvělost tohoto závodu se naplno projevuje tím, že na hřišti u startu vaří kafe a chtějí za něj deset korun. Hned po kávičce vyrážíme a zase mě fascinuje, jak to všichni napálili, jako by třeba ještě potřebovali stihnout předvánoční nákupy. První kopec je zahřívací, v tom druhém, nejhezčím, se dvacetkrát přeskakuje potok. Pak se dlouze sbíhá až skoro k Vltavě dolů pod Závist. Tady je prostor pro zrychlení a nahánění snad až minut, anebo se to dá vzít odpočinkově s očekáváním následujících příkoří. Volím druhou variantu, je to moudré rozhodnutí. Kopec na Závist jsem si před měsícem vyzkoušel na jiném závodě a dá se o něm ve stručnosti říct, že je fakt hnusný. Má všechny atributy hnusného kopce, jak je popisuje odborná literatura.

Sbíháme roklí do Jarova a chlapík přede mnou odtuší: "Ježiš, teď bude ta mrdka v tom listí." Má naprostou pravdu - brodíme se strouhou plnou tlejících listů do prudkého krpálu. Je to úplně zbytečné, protože přes podivnou kamenitou poušť, kterou na okraji Prahy někdo odložil a zapomněl, hned zase seběhneme až k vodě a čeká nás poslední, pátý kopec serpentinami do Zvole, zkrátka "ta mrdka se zatáčkama". Zatvrdil jsem se, že se nezastavím. Sice si trochu lžu do kapsy - drobím krok a cupitám strašně pomalu, ale definici běhu to pořád ještě splňuje a na mistrovství v chůzi by mě za to jistojistě diskvalifikovali. Nafukovací oblouk u hřiště ve Zvoli pak hlásá hřejivou větu všech navigací: Jste v cíli.

Běžecký rok končí, blátivá sezona pokračuje v lednu na vlašimském Zimním běhu na Blaník, což je taky značně úchylná záležitost, kde nemůžeme chybět. Doufám, že vás tam taky uvidím a budu se vám moct vysmát, že v elasťácích a šusťákách vypadáte stejně blbě jako já.

text Řízek, foto Raceshots.cz

KAMARÁDI

Ve dvou je běhání lépe stravitelné. Leckterý běžec si proto pořizuje psa nebo kočárek s dítětem, aby se při monotónním a v podstatě nudném pohybu aspoň nějak zabavil. Dá se ovšem vzít zavděk i kamarády, má-li člověk nějaké.

Zdá se to k nevíře, ale mrzlo, až praštělo. Teploměrových -10 ještě zvýrazňoval bílý ledový opar, který se vytvořil nad Berounkou. Právě se do tohoto oparu s Milanem chystáme vběhnout. Zapínám čelovku a po chvíli zjišťuji, že je úplně zbytečná - zasněženou cestu podél vody dokonale osvětlují xenony měsíce. A protože je opravdu zima, nemluvíme a zrychlujeme a jako nějaký mistrál letíme přes zmrzlé pole podél řeky zpátky z Černošic do Radotína. Pod lampou v lázních zjišťujeme, že mráz spolu s tou bílou mlhou vytvořily na mé zarostlé tváři něco jako ledopády.

Jen o dva dny později přijde obleva; nasáklý sníh ještě bojuje se vzrůstající teplotou a my jsme tentokrát dokonce tři. Pája mě s Milanem veze do Psár a čeká nás dvacet kilometrů někde i hlubokým sněhem, kde před námi kdosi soustavně s nadějí nazouval a vzápětí zklamaně vyzouval běžky. A přijde taky výstup na Kněží horu. Právě tam dojdou jinak neustále vysílajícímu Pájovi slova a do čela se dostávám já, za což budu zakrátko čelit nenávistným narážkám zbytku výpravy. Ale od toho jsou přeci kamarádi. "Nejlepší ze všeho je hustý, poctivý vývar s nudličkami," načne nejhovornější z nás další téma a my zjistíme, že jsme dostali hlad. Naštěstí má Pájova běžecká vesta ve svých záhybech ukrytou vodu a já v děravé kapse nesu energetický gel. Vývar to není, i tak to ale potěší a zachrání.

Legendární Pája kluše skrz Pyšely.

"Tak já bych teda přijel," hlásí o pár týdnů později znovu Pavel, když už je venku podle kalendáře polovina února, ale venku to vypadá jak v květnu. Před zelenými vraty domku v Městečku o hodinu později zastaví automobil a vyleze z něj od pohledu sportovec. Ne, ty tmavé brýle prosím tě nech v autě, co by tomu řekli sousedi. Běžíme takzvaný Lukiho okruh. Lukiho okruhů je celá řada, tento dvanáctikilometrový vede nejdříve konverzační rovinatou částí k Sázavě, načež následuje kros doslova po stopách koní a potom středočeské Tatry kolem obce Pyšely. Uprostřed debaty o porušování předpisů a ukradených espézetkách se podřeknu a vyzradím (svůj) světový rekord na této trase. Ukecaný atlet náhle energii přesměruje z mluvidel do lýtek a stehen a začne okamžitě stíhat prakticky nepřekonatelný čas. Vlaju za ním a nadávám. Zpět u zelených vrat jsme o pouhých osm vteřin pomaleji.... Časovou ztrátu však Pája hravě dožene ve své dvoulitrové octavii na cestě za svou snoubenkou.

Druhý díl Starce a moře - Běžec a hora

S někdejším maratoncem Václavem máme pak na Valentýna sraz v Řeporyjích. Jeho manželka a v tomto případě i manažerka totiž zosnovala náš společný běh, aby bývalé spolužačky mohly mezitím právě zde nerušeně krafat. Slibuji nenáročný výlet do Svatoprokopského údolí, známějšího jako Prokopák. Ve skutečnosti je to samé stoupání, skála a "krátký, prudký kopec, ale už poslední", jak několikrát avizuju. Václav je oddaný a dobře vychovaný, protože mě do hajzlu a ke všem čertům posílá jen v duchu. Za odměnu mu ukazuji tajný vojenský objekt, tunel ve skále a nakonec i jezírko, které filmařům bez fantazie na dosah od Barrandova nahrazuje atraktivnější, ale vzdálenější lokality. "Tady plaval ten listonoš - muž s koženou brašnou," říkám. A pak následuje poslední, šestikilometrový kopec.

Dalo by se napsat, že má-li člověk kamarády, tak i takový kopec je vlastně krátký, ale to je blbost, takhle to fakt nefunguje.

text Řízek, fotky Ř. a Pája

:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

BĚH BRUSLAŘŮ

Za stokorunu se dá pořídit ledacos. Nenáročnou kytičkou lze potěšit ženu. Nebo si dát namazaný chleba v naší "závodní jídelně" či koupit novou duši a konečně vyměnit tu nadvakrát píchlou. Dá se taky zaplatit startovné na nesmyslný kros do Senohrab a zabahnit a ztrapnit se od hlavy až k patě.

"Viděls tu slečnu? Jak šla a málem letěla na tom bahně?" smáli jsme s Milanem, než on sám předvedl něco podobného. Prý Podzimní běh lyžařů. Spíš bruslařů! Drobně, ale vytrvale pršelo a my jsme mrzli a taktizovali. "To bláto bude jen tady na louce. V lese bude celkem sucho a na jehličí to na těch našich hladkých asfaltových podrážkách rozpálíme a všem ukážeme záda, uvidíš!"

Do startu zbývala hodina, a tak jsem vzal kamaráda na čaj k rodině mé ženy, jež bydlí v nedaleké vsi. Když byste nevěděli, co je horší než čekat hodinu v zimě a dešti na start, tak je to tohle. Nikdy jsem nebyl v žádné asijské metropoli, ale hustotou zalidnění to musí být něco podobného jako obývák u Pítrů v době nedělního oběda. Do toho se Mikuláš dnes zrovna urazil a odmítá komunikovat s kýmkoli, kdo není maminka. Imituje sanitku. Improvizuje na klavír. Stázina byla celkem potichu, jak se na nemluvně sluší, tedy než jsem se ji pokusil potěšit úsměvem. Teď ječí. Dokonalá antikoncepce, řekli jsme si a vrátili se do nepohodlné, tiché zimy.

Jako číslo 320 jsem se spolu s číslem 319 odvážně pustil tím blátem, kde ještě před dvěma lety byla cesta. O minutu později intervalově vystartoval i Milda. Třistadevatenáctka asi obula jiné než hladké boty, takže postupovala výrazně rychleji. Ale v lese, v lese měla přijít moje chvíle a trvat po zbytek osmikilometrového závodu. Jenže jak každému kromě nás došlo, v lese sucho nebylo. Cesty byly rozdupané. Hluboké bahno se střídalo s uklouzanou hlínou a paradoxně největší úleva bylo kluzké listí a jehličí. A běžci buď měli vhodné obutí, nebo riskovali. Nebo postupovali děsně pomalu a za cenu velkého úsilí, tak jako já.

V polovině trati jsem se zeptal upadnuvšího kolegy, jestli je v pořádku, a upadl jsem taky. Pak následovaly nekonečné táhlé kopce a technická pasáž s klouzáním do potoka a drápáním se blátem vzhůru. Podle hodinek jsem přesto běžel tempem Řízka ve verzi 2013. Až v posledním kilometru mi předloňský Řízek utekl, protože jeho letošní verze už nedokázala najít morál a odvahu pro zběsilý sprint z kopce do cíle. Předloni jsem tak v cíli vypadal jako zombie, letos by to zručný plastický lékař ještě zvládl zachránit.

Milan doběhl o ještě půl minuty otrávenější než já. Pak jsme autem objeli dva okruhy ještě skrze Senohraby, protože má žena pracovala s mylným předpokladem, že vím, kde je v obci nádraží a toho času i ona. Potom jsme ji naložili a tak dlouho jsme cestou líčili své zážitky, až žena usnula.

"Schovej mi prosím tě někam to startovní číslo," zavelel jsem doma a myslel jsem tím pochopitelně prostor mezi diplomem z vysoké školy a medailí z maratonu. Za 98. místo v celkovém pořadí (97. byl muž s rokem narození 1948!) jsem si asi nic jiného nezasloužil, ale i tak mi ten koš, ve kterém jsem to číslo našel, připadá trochu potupný. A až se mě jednou vnoučata zeptají, co jsem kdy dokázal, nebudu mít pro tyhle báchorky žádné hmatatelné důkazy.

text a foto Řízek

ZELENÁ VÝŠKA

Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka. 

"Všechno nejlepší k narozkám, něco jsem ti přinesl," říkal mi Milan místo pozdravu a já se naivně začal těšit na nějaký hodnotný dar. Kamarád mi však jen vrátil cyklistický bidon, který jsem u něj před časem zapomněl. Zklamání jsem nedal najevo a soustředil se výhradně na nadcházející závod.

V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.

Oproti loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra. Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman - všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to s chutí proběhl znovu.

Rázná paní organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa, vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A to já mám zase celkem rád.

Mým dočasným úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který příště asi taky vyzkouším.

Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani jednou neohlédl.

Dalo by se snad říct, že jsem tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl. Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo, našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.

Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.

text a foto Řízek

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

ČTYŘI BU

"Přátelé!" oslovil nás všechny hlas moderátora. Nazval nás tak už asi podvousté, aniž bychom se dosud stihli spřátelit. Měli jsme na to však teoreticky ještě dost času - teď ve dvě ráno do konce závodu chybělo asi deset hodin. Ležel jsem na karimatce, koukal jsem do plachty stanu postaveném na štěrkovém parkovišti a poslouchal, jak závodníci myjí zabahněná kola wapkou, jak z repráků pořád něco hraje, jak Franta leze do auta, kde něco zapomněl, jak se vedle mě Petr na těch šutrech převaluje a jak někde v lesích sviští Milan, který za náš tým zrovna najíždí kilometry. Až příště přijedu 24hodinový závod na kole, bude to bez iluzí, že se v noci aspoň na chvíli vyspím.

Žene se na nás nějaký mráček.

Do areálu ve Vesci u Liberce jsem na 20. ročník závodu Těžká pohoda přivezl tým Čtyři buzeranti. Jeho debilní název vznikl z vtipu, který si už nikdo nepamatuje, v časové tísni a kromě toho, že budil posměch, rozpaky a pochybnosti, kritizovali ho vlastně všichni naši závodníci, mí přátelé. Aspoň, že na výsledkové tabuli v cíli, kam se celý nevešel, měl milosrdnější podobu: Čtyři bu. Družstvo vzniklo z účastníků pravidelných čtvrtečních vyjížděk na Cukrák; na ten jsme, pokud správně počítám výškové metry, během závodu pomyslně vystoupali asi pětatřicetkrát. O závodě mi řekl kolega Čenda, který je husťák, protože to stejně jako mnoho dalších borců jede celé sám (smekám před nimi svou zabahněnou přilbu), a mě nenapadlo nic lepšího než postavit vlastní tým.

Petr právě završil 29. naše kolo.

Můj další přítel Václav (nepřítel cyklistiky) tuhle celou akci opovržlivě nazval Le Mans pro socky, když jsem mu prozradil, že se startuje asi půlkilometrovým během k přistaveným bicyklům, obdobně jako při onom slavném závodě. Jako kapitán jsem přemýšlel, jakého běžce nominovat, nakonec jsem nasadil sebe.

A start, "Přátelé", ohňostroj, rachejtle a běžíme. A je to napínavé, kluci určitě hypnotizují moje kotníky v děravých botách, ať na kluzké trávě vydrží. Pak už osedlat nejhezčí kolo na startovním roštu a jedeme. Na dvanáctikilometrovém okruhu je všechno: mokrý asfalt, mokré kořeny, kameny, brod, sanitka, prudké i táhlé kopce i parádní sjezdy. Provokativně se jede i kolem hospody, která ztichne až někdy ve čtyři ráno. Po půl hodině (a více) se vracíme na stadion, kde se Čtyři bu poprvé objeví na informačním panelu, a vyráží Petr. A po něm Milan a Franta. A tak pořád dokola do zblbnutí. Máme to dokonce napsané na papíře i s předpokládaným časem příjezdu a startu, zorganizovala nám to tak Milanova přítelkyně. Ta ale večer odjíždí a jsme až do rána, než přijede ona i moje Maruška, ponecháni napospas. Jízdní řád, přezdívaný tahák, papír, seznam a později cár, ale držíme i nadále.

Moje ferrari, nejhezčí bicykl v okolí

Noc ostatně přijde hrozně znenadání. Zaskočí nešťastného Frantu v temném lese s ubohou čelovkou. Pak už montujeme výkonné svítilny, ta moje (pochopitelně vypůjčená) dokonce nad ránem splaší nějakého ptáčka, který mě, chudáček, začne obletovat, anebo je sám halucinací. Z toho, že je ráno, máme samozřejmě potom radost, ale shodli jsme se, že noc byla na trati ze všeho nejhezčí a nejvíc nás bavila. To je člověk na trati častokrát opuštěn, všechno je pomalejší, tiché a tajemné a nikde žádný moderátor ani Maxim Turbulenc z reprobeden. Jen tu a tam prosvitne v dálce červené světélko, anebo ze tmy, zpoza stromů a mraků vykoukne měsíc anebo obrovský šutr.

Možná vás zajímá, co dělá jezdec týmu Čtyři bu, když zrovna nezávodí. Nejspíš vás to nezajímá, přesto vám to povím:

• Navštěvuje bufet. Jeho nabídka a nasazení jeho obsluhy nás totálně překvapila, měli jsme volně k dispozici všechno od různých energetických sajrajtů po salámy, chleba s májkou až po senzační krupicovou kaši, kterou jsme se nezávisle na sobě postupně nacpali všichni.
• Hrabe se v batohu a marně hledá nějaké suché oblečení.
• Směje se kamarádům, kteří mají celý zabahněný ksicht, a sám má na čele otlačený nápis Giro od helmy.
• Marně se pokouší o spánek.
• S baterkou v ruce pátrá po příčině závady na přehazovačce, jejímuž principu příliš nerozumí.
• Nadává na kapitána, na nebetyčnou troufalost a nerozvážnost, která ho sem zavedla, či na počasí.

Předávka štafety a na obzoru mráček

Počasí si za svůj výkon odstavec nezaslouží, ale zmínit bych ho měl. Když jsme se v jinak slunečném sobotním ránu totiž blížili k Liberci, na špičce Ještědu byl zapíchnutý obrovský černý mrak. Podivnost počasí se projevovala i nadále. Třeba když jsem jel já, téměř vždy pršelo, a jakmile jsem předal štafetu, objevila se duha. S Petrem jsme během poslouchání "Přátel" večer koukali na mobilu na aktuální radarový snímek: celá republika jasno, Liberec déšť. Další déšť jde z Německa, nás těsně mine. Teda nemine, rozmyslel si to a zahnul nad nás (hysterický smích). Jindy zase foukal prudký vítr. "To počasí je letos největší porno," poznamenal nad ránem jeden ze soupeřů, když jsme spolu na večerníčkovský převod 1-1 směšně klouzali z rozježděného blátivého kopce, který jsme chtěli vyjet. Nutno dodat, že v noci už nepršelo vůbec a nedělní slunečné dopoledne bylo za odměnu. Jelo se báječně, bez defektů, pádů i čehokoli zlého...

Sami sebe jsme překvapili, skončili jsme pátí v kategorii, celkově dvanáctí. Nakonec jsme se ovšem na pódium i tak dostali, byť kategorii Nejhorší název nevyhlásili: vyhrál jsem totiž v tombole nějaké energetické gely.

Přátelé, jsou fajn, ale radši bych byl, kdyby mi zabalili tu noční krupicovou kaši.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

NESLÉZEJ Z TOHO KOLA!

Blátem, listím a kamením
text a foto Řízek

Nakažlivost popularity dobrodružné jízdy na horských kolech a s ní související nemožnost se tomu jakkoli účinně bránit si před několika lety uvědomili i organizátoři našeho domácího turistického pochodu – Radotínského kola. Kromě konstantních pěších vycházek pro ortodoxní vandrbucháře a cancákisty i rodinnější typy tak vymysleli i trasy pro cyklisty.



Ta punkovější má pěkných 58 kilometrů a dá se říci, že je až na výjimky nádherná. Ty výjimky jsou vesměs kopcovité a bahnité. Nevím, kdo měl ten nápad, ale letos jsme s Marťasem do její krásy chtěli poprvé zasvětit i naše oddílové děti. V skrytu duše jsme samozřejmě doufali, že účast bude podobná návštěvám našich jednodenních výletů do čističek a muzeí, tedy zanedbatelná. A že si tu projížďku ve dvou náležitě užijeme.



Pětice drobných odvážlivců nás tedy překvapila a na soudy, zda příjemně či nikoli, bylo zatím brzo. Sobotní ráno zvolilo pošmourné líčení, bylo bezvětrno a pod mými naducanými pneumatikami Racing Ralph (Závodní Ralfíček) šustilo barevné listí. Nastal čas vykoupat se v potoce. „Řízek vám ukáže, kudy pojedete,“ uvedl Marťas před oblíbeným místem, kde se diagonálně projíždí kamenitým korytem. Že jsem posléze upadl a v chladivé vodě se vyválel, bylo nasnadě. Bez toho by to ale asi nebylo ono.



V Chotči u mlýna se na nás přišla podívat kočička. Martínek byl neustále zpocený a tlačil, Mára cestou sportovně plival do míst, kudy projížděli další (bylo to těsné) a já coby štamgast této cesty jsem motivoval obědem ve skvělé restauraci v Hostími. Ta byla ještě daleko a beztak zavřená.



U Kuchaře jsme našli oboje nedávno objevené kalhotky na svých místech, po chvíli pátrání jsem zajistil i podprsenku. Historie se málem opakovala i o kousek dále, kdy Marek málem zahučel do takzvaného Milanova trní. Ve Vysokém Újezdu naopak už šlépěje chyběly. V tom ukrutném kopci k Bubovicím poprvé vysvitlo slunce a udělalo ze mě idiota v zimních rukavicích.




Ten, koho při výstavbě světa napadlo, že se lesní cesta bude nad Hostímí svažovat a vyústí v překrásný sjezd zakončený hospodou, by zasloužil nejméně medaili Za zásluhy, třeba v umění. Kdyby U Grobiána neměli dovolenou, bylo by to bezmála dokonalé. Ale ani Srbsko nebylo daleko, tam nastal oběd. A objevili se tam i Milan a Žvejk.


Společně jsme posléze stoupali na Ameriku a „Neslézej z toho kola!“ se stávalo leitmotivem vyjížďky.



U té větší Ameriky jsem elegantně spadl, kolo mě zasypalo a zůstalo ležet na zádech tak, jako bych se chystal jej opravovat. (To, že se mi něco podobného povedlo později nad Třebotovem, naštěstí téměř nikdo neviděl a Žvejk si to nechá pro sebe).



U dětského domova v Mořině holčička lopatou nakládala štěrk z hromady na kolečko. A děti už toho začínaly mít když už ne plné kalhoty, tak určitě brejle. Ale fanatičtí vedoucí je přes Vonoklasy, Třebotov a Cikánku krátce po páté hodině dostrkali až k Radotínu. Diplom a propiska se ztratí, ale teplý čaj a patřičné čajové sušenky byly tou správnou odměnou. Navíc bylo všem účastníkům oznámeno, že příští rok jedou znovu.