SLUNÍČKO, BĚŽEC, ŠIPKA, KOPEC

Bělovlasý muž kvapně kráčí k přechodu před hlubočepskou mateřskou školou, který se stal startovní čárou. Houf běžců se tázavě otáčí na přijíždějící auto strážníků - nevíme, jestli nás jdou pokutovat a botičkovat, anebo nám hodlají naopak zajišťovat bezpečný průběh. Záclony v oknech se odhrnují, bělovlasý muž volá Start, ozývá se klasické pípání zapínaných hodinek a šestnáctý ročník Dobývání Dívčích hradů začíná.

Loňský ročník běhů do kopce po pražském okolí jsem vynechal - vlastně jen z pohodlnosti. I za letošek mám v tomto prestižním seriálu zatím nula bodů, protože jsem se těmto závodům vyhýbal, sám ani nevím proč. Tentokrát jsme si však s Milanem, někdejším přeborníkem této trati v juniorské kategorii, řekli, že lepší způsob neděle není. A tak jsme u hlubočepského nádraží nafasovali startovní čísla a tatranku a po nezbytné prohlídce trasy jsme byli připraveni utkat se s neduživě vypadajícím nenápadným mladíkem s brýlemi, o němž mi kolega právě prozradil, že je to budoucí vítěz závodu, s Milanovým dvojníkem a s další stovkou lidí.

Městská policie skutečně hlídá bezpečný start. Dav odbočuje k Prokopskému údolí a já rozhodně naplňuji taktický záměr nepřepálit začátek. A to tak důkladně, že mi na chvilku Milan dokonce mizí z dohledu a místo něj se vedle mě octne nějaký osmiletý chlapec. Po několika stech metrech se uhýbá do prudkého kopce na klikatou asfaltku. Znám ji z dětství, chodívali jsme tam na procházky s rodiči a už tehdy mi ten kopec přišel nekonečný. Končívali jsme na takovém hřišti nebo cvičáku u hospody, byly tam snad i nějaké i lavičky či co.

"Líbí se Vám tato stránka? Nebo naopak jste zhrozeni?" ptají se zdvořile organizátoři seriálu na své oficiální webové prezentaci, kde pozornost upoutá třeba i hravé logo se sluníčkem, běžcem, šipkou a kopcem.

Líbí se mi tento kopec? Nebo jsem zhrozený? Váhám. Oproti jiným kopcům mi to na asfaltu neklouže a vede to ve stínu. Na druhou stranu, ty nevýhody veškerých kopců zůstávají - především to nepříjemné funění lidí okolo mě a pocit marnosti pokaždé, když mě předbíhá třeba paní Poborská (nic proti ní). Ta tu dnes naštěstí není. Co je na Dívčích hradech vysloveně nesympatické, je tempo. Závod je z celého seriálu nejkratší, pro většinu startujících jsou dva kilometry, byť se stodvacetimetrovým převýšením, v podstatě sprint, a tak se běží rychleji, než by mi bylo příjemné.

Před polovinou kopce je to hřiště, což bývalo v dětství naším cílem, ale dnes nás bílé šipky vedou výš. Předbíhám Milana, pak se asfaltka pomalu narovnává a už po polní cestě vybíháme z lesa na pole. Tady už by to podle propozic i zkušenějšího, třebaže výrazně mladšího kolegy mělo být po rovině, ale není. Sto metrů před cílem můj dnešní neznámý funící souputník, který běží vizuálně úplně blbě, ale asi efektivně, přesprintuje skupinu lidí před námi, jdu za ním, a pár metrů před koncem se tak posouvám na celkové dvacáté místo. Dokonce dostanu i dva body do ligy. S časem 9:25 vyrovnávám paní Poborskou z roku 2008, což je zároveň radostné i skličující. Vyhrál ten obrýlený mladík; výhledem na Prahu se už tu uprostřed pole opájí skoro dvě minuty. A to už je jen skličující - a asi je to ten důvod, proč jsem na ty závody nechodil.

------
Když se v cíli objeví i Milan, seběhneme zpět do Hlubočep na limonádu a tatranky a vyrazíme na plánované kolečko po Prokopském údolí. Klušeme skrze bývalé lomy i Kuní ulicí a přeme se, zda název ulice U Dobráků je ironický, tedy U "Dobráků", anebo obráceně. Potkáváme bezvadně flekatou kočku. Po skalách vylezeme zpět na horní hranu údolí a vrátíme se ještě jednou na Dívčí hrady. Po závodnících zůstala jen bílá šipka mířící do kopce.



text Řízek, foto Mirek Kratochvíl