“Máš plán, jak to jít?” ptá se mě velmi vstřícným tónem kolegyně z Děkanky Zuzka. Za dveřmi do Karolina právě finišujeme s přípravou na maratonský start. Jsem potěšen zájmem, ale nereaguji způsobem, z něhož by to bylo možné jakkoli poznat. Zuzka mi k mému druhému překvapení ukazuje předloktí a na něm vepsané čtyři varianty tempa, resp. mezičasů na pět kilometrů. Zahlídnu ten nejrychlejší a spěšně ze sebe vyhrknu, že bych to chtěl rozběhnout určitě taky pod 4:30. A pak ze mne vypadne: “Půjdu to ale na pocit.”
Jen se uslyším, musím se kdesi uvnitř sobě zasmát. Ok, ty a na pocit?! Zní to poučeně a jako by byl člověk vážně nad věcí. Až na to, že fakt máloco v životě umím dělat na pocit (napsat "nic" by bylo přesnější). Zpravidla nasazuji do frontové linie hlavu a její analýzu. Jsem navíc suverénně nejméně zkušený běžec v naší děkankářské partě. Jo, a zrovna já půjdu na pocit.
Zasmál jsem se a pak vyběhl. A jestli si to celé zpětně nemaluju úplně jinak, než to bylo, běžel jsem na pocit.
Proti loňsku jsem změnil jedinou věc: dal jsem si na první obrazovku tachometru v hodinkách tepovou frekvenci. Ano, běžím “už” třetí maraton, ale vůbec poprvé při něm koukám, co dělají tepy. A tam tak nějak na volnoběh hlídám, abych nešel přes 162 (což až kamsi na Strakonickou taky dodržím).
A jinak běžím a nic neřeším. Vybavuju si lidi kolem sebe běžící i ty fandící u cesty, ačkoli je neznám. Pamatuju si, že mi není vedro, což je suverénně největší překvapení, protože jestli jsem se něčeho bál, tak avizovaného horka.
Velmi velmi dlouho mi přijde, že běžím neskutečně lehce, ačkoli opravdu naprostá většina kilákových mezičasů ukazuje tempo vyšší než 4:30.
Jednu věc si přece jen chci hlavou pohlídat: místo v Nuslích, kde si snad zase plácneme s Lukášem. Loni to bylo fajn povzbuzení, a protože vím, že letos Lukáš běží rychleji, chci si takto humpolácky odhadnout, jak běžím já. Místo Lukáše zřím nejdřív Jirku, plácnu si s ním a jsem tím tak zaujat, že skoro přehlédnu, že hned za ním to valí Lukáš a natahuje ke mně taky ruku. Potkáváme se prakticky na stejném místě jako loni. Potvrzeno, že se vše pro mě odvíjí dobře.
Vlastně od začátku cítím, že mě pobolívají hamstringy. Věc, která mě provází od prosince 2024, takže rok a půl. Na tu bolest jsem si zvykl. A je to vlastně jedno velké dlouhodobé překvapení sebe sama. Jsem bolestínek, vím to a říkám to o sobě. A tady velmi dlouhodobě snáším velmi citelnou bolest, abych…. Abych zůstal v pohybu, udržel kontakt s nově nabytými kamarády, čerpal všechny benefity, které mi pravidelné sportování přineslo.
Den před maratonem, při krátkém klusu s rovinkami v Jablonci dostávám varování, tedy spíš předzvěst věcí příštích. Na Stravě zažertuji, že bude asi zítra v Praze potřeba klusat, protože zatímco při klusu bolest žádná, při rovinkách velmi silná.
No jo, jenže já od startu neklušu. Na své poměry peláším, uběhnu nejrychlejší půlmaraton v životě, nejrychlejší třicítku a někde u vybíhání ze Strakonické začínám vnímat, že bolest značně sílí. Naposledy během závodu se přihlásí o pozornost hlava a začne přežvykovat argumenty ve prospěch pokračování a ve prospěch skreče. Ještě jednou ji po chvíli rázně zastavím a učiním rozhodnutí, že poběžím, dokud půjde přes bolest rozumně zvedat nohy.
Rozhodnutí dodržím. Ve chvíli, kdy to už nejde, zastavím a zmáčknu hodinky. Přejdu nedalekou HolKu a vydám se na druhé straně řeky kus proti směru závodu na 39. kilometr. Kamarád Martin mi v sobotu napsal, že mi na něj přijde zafandit a osvěžit mě. Cítím povinnost se za ním stavit, aby nečekal zbytečně. Bohužel ho v houfu povzbuzujících nenajdu, ačkoli projdu tak kilometr trati tam a zpět.
Zbývá vydat se krokem směrem k našemu předstartovnímu zázemí v Karolinu. Hlava se spíná a vrší otazníky. Budou tam ještě kolegové? Jak asi všichni zaběhli? Jít za nimi do smluvené hospody? A co vlastně dál s mým běháním?
Tady se pojďme zastavit a vyprávěcí tón přerušit trochou ponoru a přesunu v čase. Když jsme pořídli malý domek s lesem začínajícím o dvě stě metrů za ním, sedm let jsem si v různých intervalech říkal, že je hřích nevyužívat ho k běhu. Rozhoupal, tedy rozhýbal mě až covid a potřeba se nezbláznit na náročném a vyčerpávajícím home officu.
Je fér přiznat, že jsem poměrně brzy a velmi intenzivně posledních pár let neběhal pro běh. Docela nepokrytě jsem si běhání vzal jako nástroj, díky němuž se doberu věcí, které jsou pro mě důležitější. Před loňským maratonem poznání pokory a trpělivosti (psal jsem o tom na těchto stránkách), před tím letošním jiného vnímání času. Naprosto živě si vybavuju dva intervalové tréninky na ovále ČZU a v Lysolajích, kdy se mi podařilo přepnout z měření času, jak ho v tréninku i závodě odpočítávají hodinky, do vnímání jeho hodnoty, kterou garminy nespočítají. Bylo to tak objevné zjevení, že pro mě mělo sílu zázraku.
Jak si tak v neděli kráčím z Karlína do Karolina, přepadne mě myšlenka, zda už jsem od běhu nedostal vše, co jsem mohl. Zda nebude potřeba najít nový impuls k naučení se pro život důležitých věcí. Naštěstí na tyto otázky není třeba znát rovnou odpověď. Protože ta nejpoctivější je, že člověk neví a vědět nebude, dokud se budoucnost nezačne reálně dít.
Zbývá teď navíc “dořešit” urgentnější věci. Egem pokoutně servírované přání, aby už kolegové v Karolinu nebyli, se nenaplní. Lukáš sedí u stolku, pod nímž se před rokem svíjel v křečích, a čeká. Když s maximální snahou o neutrální tón směrem k němu hlesnu, že se mi do hospody nechce, zcela klidným a bezemočním hlasem odvětí, že když už na mě počkal, mohl bych do tý hospody jít. Je to takový ten výrok, po jehož vyslovení nemáte pochyb, co uděláte.
V té hospodě se mi nakonec líbí. Na jídlo nemá žaludek pomyšlení, a tak na dva gely, které jsem do sebe při maratonu dostal, vyzunknu čtyři plzně. V domýšlivosti sobě vlastní jsem přesvědčen, že to na mě není vidět, abych byl o den později vyveden z omylu při čtení Lukášova zápisku na Stravě, v němž hovoří o nameteném Pavlovi.
Á propos, Lukáš. Bylo svým způsobem zábavné být několik let součástí jeho příběhu, jak se bezvýsledně pokouší zaběhnout maraton pod tři. Je daleko lepší být součástí příběhu, kdy se mu to povedlo. A je úplně nejlepší vidět, jak k tomu došel. Vím, že pokud dočetl až sem, tak se teď naštve, ale nedá mi to. Je fajn mít za kolegu a parťáka někoho, kdo se z nepřízně v životě nepodělává, kdo nezdar bere jako popud ke změně, kdo se vědomě posouvá, protože nám jako lidem bylo dáno kráčet či běžet vpřed.
text Pavel, foto Řízek a Jirka
