MÁNIČKA

Spejbl s Hurvínkem, Máničkou a Žerykem se účastní jakéhosi automobilového závodu do vrchu. Vím to, protože jsou tihle dřevění borci zrovna oblíbenější než Pepina. Nebo spíš ohrozili její hegemonii. Obě loutkové děti jsou nedobře naladěné, neboť je Spejbl (bez dětských sedaček!) velmi pomalu veze jakýmsi rozpadajícím se veteránem a soupeři je míjejí. 

"Ať si jedou, blázni splašení! Každý chce být úplně první. Přitom staré přísloví říká: Pospíchej pomalu," zlobí se pan Spejbl. Načež Mánička s Hurvínkem celkem pádně namítnou: "No dobře, ale proč jezdíme na závody? Vyhrává přece ten, kdo je první!" Spejbl ne úplně přesvědčivě odvětí: "Já o to nestojí, já si takový závod vychutnám, žeano." Kecičky.

Na startu Hubáčkovy dvacítky jsem byl sám sobě rozpadajícím se veteránem a zároveň i holohlavou Máničkou pochybující o smysluplnosti tohoto konání. Loni jsem si na stejné (krásné a těžké) trati udělal takový výron, že jsem se pak objednal k ortopedovi a v srpnu jsem dostal nové vazy. Tohle funguje zatím celkem dobře, ale po třech rýmičkách v řadě se tělo svižnějšímu běhání brání, třebaže se na nefunkční pravý kotník už vymlouvat nemůže. 

A do toho ten bordel, co přes noc nasněžil. Takové nadělení! Na startu jsem se pro jednou dobře rozhodl a místo běžných bot nazul traktory s osmimilimetrovými špunty, které jsou jinak určené jen pro pobyt v naší vestavěné skříni a pro extrémní podmínky. Řekněme, že takové může být i Prokopské údolí pod popraškem mokrého sněhu. 

Zazněl regulérní startovní výstřel a pod námi se za chvíli otevřelo panorama včetně Barrandovského mostu, na druhé straně je Dobeška a někde tím směrem bude asi i náš dům, kochal jsem se, zatímco jsem se propadal pořadím.

Nic mi nebylo, jen se mi blbě běželo, jako teď poslední dobou skoro pokaždé. V sebemenším kopci, natož pak v sebevětším, mi pokaždé ztěžkly a tuhly nohy. Míjeli mě kolegové, s nimiž každé úterý kroužíme po ovále na Děkance, a vyzývali mě, ať pokračuji s nimi, čehož jsem nebyl schopen. Spolupracovat jsem tak dokázal až na společné fotografii v cíli.

Největší krizi jsem měl už po šesti nebo sedmi kilometrech. "To už nás předjel sedmnáctý závodník. Osmnáctý. Jsme úplně poslední," znělo mi v hlavě.

Až do otočky v polovině trati to bylo celkově trudné a marné, druhá polovina je však o něco lehčí, navíc byla blátivější. Takže mi nohy sice pořád nepomáhaly, zato boty ano. Měl jsem i nutkání dotáhnout pár lidí na obzoru, třeba jsem se k nim i přiblížil, zejména pokud někde špatně odbočili, ale pak zas přišel nějaký kopec a moje nohy zhurvínkovatěly. 

Doběhl jsem osmnáctý snad o šest minut pomaleji než loni, kdy jsem většinu závodu kulhal. Kompletní týmová skupinová fotografie dorazila přede mnou, byť někteří jedinci jen o chvilku.  

Divné je, že se mi to přese všechno vlastně líbilo. Spejbl a spol. dostali v cíli vavřínový věnec za odvahu, že v takovém voze závod absolvovali. Mně ke štěstí celkem stačí, že jsem si to mohl vychutnat. Chá chá!

text Řízek, foto Karel, Martina, Jirka, Tomáš

SPINKÁME

Nejnáročnější je asi uspávání.

Ještě si pamatuju, jak jsem si klepal na čelo, když mi zkušenější lidé disponující dětmi vyprávěli, jak u nich doma probíhají každodenní pohádkové maratony. Vidíš, a mně Heda, povídal jsem trošku hrdě, usne dost často ještě u mlíčka, to ti je tak roztomilý. A když ne, zapnu Felixe (zpívající muchláček), ten udělá tadadá - tadadá - tadadádádadáda a dítě za třicet vteřin chrápe, žena vyndává víno z ledničky, je 19:00 a my máme nohy na stole, respektive uklízíme, vaříme na další den a doděláváme resty do práce, nicméně ve srovnání se stavem, kdy je Heda vzhůru, je to selanka.

Vlastně by mě zajímalo, co je to selanka, nicméně k tomu se lze vrátit později.

Každopádně tohle bylo dřív. Nejdříve se časy odjezdu dítěte do Hajan plíživě začaly posouvat a přemluvit ho, že je tenhle typ odpočinku zcela na místě a vítaný, se najednou stalo poměrně pracným. Uspávání nezřídka trvá jako průjezd Prahou za odpolední špičky a dítě začíná pravidelně pravidelně oddechovat od půl desáté dále a vyndané pak není víno, ale my.

Situaci taky komplikuje to, že se Heda také naučila poměrně přesně vyjádřit, co chce. "Chci nejdřív Karkulku, pak O zlaté rybce, potom O Popelce a... Budulínka, táto."

Jsme na chatě, a tak dneska uspává babička a věří si - poněkud plačtivou Hedu zahání do postýlky zhruba o půl osmé, to by byl málem osobní rekord. Mám jisté pochybnosti, ale kolik já jsem v životě vychoval a uspal dětí, že jo. Pokouším se využít chvíle na nějakou řekněme intelektuální práci, jenže mi dochází energie - i proto, že jsem zapomněl napájecí kabel od počítače doma. Takže čumím do zdi. Píšu článek na blog. A vařím krupicovou kaši, co kdyby byla k užitku. "Musíš to pořád míchat. Pořád. A té krupičky jen trochu. Dost," kontroluje mě tchán a já neoponuju a míchám, protože kolik jsem v životě uvařil kaše, že jo.

V dětském pokoji je nečekané ticho, a tak tam nahlédneme. "Babička trošku usnula," skřehotá Heda. "Chci kašičku," zavelí, dvakrát uždíbne a konstatuje: "Už nechci kašičku. Chci Budulínka, O Zlaté rybce..." Navrhuju, že uvedeme jednu pohádku a pak spinkáme. Ono už je taky asi devět. 

Shodneme se na kompromisu: začneme Popelkou (ta mi teda moc nejde, protože jsem mimo jiné zapomněl, co je v tom třetím oříšku, kočár a šaty má, tak co by ta holka tak mohla ještě potřebovat?) a uzavřeme to Karkulkou. Někteří z nás pomalu usínají, zatímco do chaloupky nakoukl myslivec a celé se mu to tam zdálo nějaké divné, jiní si překvapivě rozepínají pyžámko. 

"Proč si rozepínáš pyžámko?" divím se a úplně svěží dítě mě informuje o údajně znepokojivém stavu své plíny. I tohle se podaří vyřešit, myslivec rozpáral břicho, košík s dobrotami se našel, zhasínám lampičku, pouštím tadadá - tadadá - tadadádádadáda a 

text a foto Řízek

ČEKÁNÍ NA MELOUN

Bojí se vejít do pokoje, když je tam tma. Bojí se pavouků, ale to podle mě nemyslí úplně vážně, jen chce být jako máma. Bojí se kreslené pohádky Sofie I., protože tam v jednom dílu byla zlá čarodějnice. "Nebude tam zlá paní. Nebude tam čarodějnice. Nebude," neptá se, ale ujišťuje pokaždé, když se zapíná televize. Bojí se plyšového křečka od dědy Luboše i povídacího auta, o kterém se jí zdálo, že "ubližuje tátu". 

A já se zase děsně bojím o ni a pak se mi zdají noční můry, že jsem ji nechal na smíchovském nádraží (vím já proč?) a teď ji zběsile hledám a nade mnou létá policejní vrtulník a řeku brázdí potápěči. Třeba. 

Jsme výborná dvojka a takhle jsme společně trochu báli toho, že jsme měli poprvé jít do divadla. Respektive já jsem se bál, že se bude bát. 

Společně s dalšími maminkami, dětmi a kočárky jsme nicméně dorazili do divadla, které bylo v podstatě Národní (ano, Laterna magika). Vzal jsem si košili a vlhčené ubrousky, nebojte. 

Hlavně teda dorazila Eliška, takže veškeré dotazy na to, jestli tam bude zlá paní, teď nemusíme řešit, protože svět je teď Eliška. Mají samy sebe a zábavná křesla a my s její mámou Míšou jsme jen kulisy. Hodná paní z divadla by ráda rodičům vysvětlila pokyny, ale holky se nahlas smějí a k nám dolehnou jen útržky. Představení má trvat půl hodiny, jestli slyším dobře. Bojím se, že to je příliš. 

Naštěstí tady dětem zjevně rozumějí. Kolem pódia jsou polštáře, na nichž budeme sedět. Pokud dítě vstane, má jej rodič diskrétně vrátit znovu na místo. Jsme úplně na kraji, což je výhodné, protože se bojím, že budu vstávat často. Až se objeví obří meloun, je to pokyn, že se z pódia stává herna. Už aby to bylo. 

Pak to začne a děti ani nedutají, protože po pódiu začnou křepčit tři herci, pitvoří se, legračně si navlékají ponožky a mají různé poutavé rekvizity. Vlastně mě to baví, asi bych měl chodit do divadla častěji, když je taková psina. Nedutání netrvá dlouho, dětský pláč je nakažlivý a jeho R je větší než u omikronu a těch rodičů sbírajících potomky taky raketově přibývá. Heda sedí a pozoruje dění. Hodně ji to zaujalo, možná na chvilku i víc než Eliška. 

Stejně se pořád bojím, že přijde nějaký průser, a asi jako všichni včetně herců, kteří jsou skvělí, protože zvládají kromě těch kejklí i tišit plačící, vyhlížím ten pitomý meloun, protože si jako jeden uvědomujeme, že situace je neudržitelná. A taky se bojím, že ji z té následné herny pak nebudu moct dostat. 

Katastrofa přichází asi minutu před koncem, kdy se Heda konečně chce proběhnout po pódiu, když už to udělali všichni ostatní. Jenže místo toho hodí tlamu, takže se sice objeví ta avizovaná zelenina - mám podezření, že ta hra ve skutečnosti vůbec nemá žádný scénář ani plánovaný konec a že meloun prostě nasazují ve chvíli, kdy je atmosféra v sále už příliš blízko entropie -, a na pódiu už se legálně smí, ale plačící Heda volá "Domů, domů" a ani vidina Elišky to nedokáže stabilizovat, takže to celé vypadá bledě. 

Ale pak se to srovná, navíc nás vyzvedne máma a to je vždycky vítané. My se teď můžeme navzájem ujistit, že naše strachy byly jako v naprosté většině případů úplně zbytečné, protože v divadle žádná zlá paní ani povídací auto nebyly, a tak zas můžeme příště vyrazit, co myslíš? S Eliškou samozřejmě. Jasně že tam bude Eliška. Nevím, co dneska dělá. Asi je s maminkou. Ne, dneska nejspíš nepřijde na návštěvu. Už asi spinká. Ale brzo ji zase uvidíš. Nebude tam to auto. Neboj. 

text a foto Řízek