NA BEDNĚ

Třináct kilo polohrubé mouky mouky rozsypané po lesích na východ u Prahy působí jako akce radikálních bojovníků proti lepku. Třináct kilo mouky však rozsypal po lese pan Bohumil, organizátor premiérového ročníku závodu Loutrail. Aby běžci nebloudili. Krátce předtím ještě na běžeckém webu zveřejnil pozvánku, již objevila má manželka. Věděla, že se na neznámý terénní půlmaraton chytím, takže mě ani nebude moc mrzet, že mi ve stejný den důrazně nedoporučila jet na Valašsko na Drásala.

Tak jsem se v sobotu před polednem na začátku léta octl v jakýchsi Louňovicích. Pan Bohumil pro premiérový ročník vybral jeden z nejteplejších letošních dnů. I proto u fotbalového hřiště Slavie Louňovice vládla ospalá atmosféra, z tlampačů zpíval Michal Tučný a organizační tým se schovával pod slunečníkem. Vyfasoval jsem startovní balíček - sušenku, plzeň a číslo 4. Trochu mě zneklidnilo, že jsem ze sportovců jediný.

Nakonec však dorazilo dalších 23 závodníků a závodnic. Pídili jsme se po mapě trasy, ale žádná nebyla. Pán jen popsal trasu stylem - po šipkách doleva, doprava, silnice, kopec, občerstvovačka, kopec. Po dvaceti vteřinách jsem se ztratil a přestal poslouchat; budu muset věřit moučným šipkám.

Po startovním výstřelu jsme se velmi svižně vydali do lesa, kde měl být chládek. Jenže slunce bylo přímo nad námi. Jednatřicet stupňů a skoro bezvětří. Pár lidí z čela mi po kilometru zmizelo z dohledu, pomalejší polovině jsem naopak utekl. Ale už na šestém kilometru jsem v kopci zjistil, že toho mám dost a místo běhu jdu.

Dohání mě prozíravější člověk, nese si s sebou pití. Dává mi loknout ionťáku. Martin má po noční směně a před závodem vůbec nespal. Diví se, co to mám na kotníku. Že by závaží? Chci mu říct, že v noze nemám vazy, že po mnoha zbytečných operacích jsem si řekl, že už do sebe řezat nenechám, a místo toho sehnal skvělou ortézu, kterou mi doporučili orientační běžci a kterou mi pak kamarád Franta opravil. Zmůžu se jen na konstatování: "To je věc... na kotník." Jako vysvětlení to stačí.

Martin nasazuje strojové tempo, kterým z vesnice Zvánovice ve výhni zdoláváme nesmyslný táhlý kopec. Sám bych to jinak vyšel, on taky. Takhle jsme si pomohli a dohnali jsme celou dvanáctinu startovního pole, tedy dva běžce.

Při sbíhání zpět do Zvánovic mě můj parťák opouští, noční směna asi udělala své. Mě síly opouštějí o kilometr dál a dvanáctina startovního pole mi zase uteče. Na občerstvovací stanici v polovině závodu sundavám nátělník, protože svou funkci, ať už má být jakákoli, rozhodně neplní. Praha-východ se tak může aspoň pokochat mou novinářskou postavou. Vydržel bych se občerstvovat až do večera.
Dumám, o kolik horší by bývalo bylo na Drásalovi šlapat 115 kilometrů na horském kole přes Hostýnské vrchy. O moc ne. Následují nicméně celkem příjemné dva kilometry údolím podél potoka snad i ve stínu, načež mě moučná šipka pošle nepochopitelně přímo proti kopci, kolmo na vrstevnice. Přecházím do režimu procházka, abych odvrátil kolaps.

Posledních pět kilometrů je totožných s prvními. Jen jsou tak dvojnásobně delší. Střídavě koukám na hodinky a otáčím se, zda už mě ta růžová paní konečně předběhne. To se stane asi tři kilometry před cílem a je zjevné, že tentokrát svůj souboj s opačným pohlavím projedu. Útok padesátiletého vytrvalce se mi ale podaří odrazit, a tak v čase 1:55, skoro půl hodiny za vítězem dobíhám do moučného cíle.

Je mi blbě a chci domů, ale rozhodnu se být týmový a počkám si na vyhlášení vítězů. Vyhrál člověk, který vypadal spíš jako doprovod než jako závodník. Jeho čas je fascinující. K mému úžasu ovšem dostávám lahev vína za třetí místo ve své kategorii, mladých mužů bylo holt málo - ale pár jich opravdu skončilo i za mnou.

Kromě prošvihnutého Drásala mě tak může mrzet jen to trestuhodné mrhání moukou. Ze třinácti kil by se dalo upéct daleko víc než 24 běžců.

text Řízek, foto tapisek