SPINKÁME

Nejnáročnější je asi uspávání.

Ještě si pamatuju, jak jsem si klepal na čelo, když mi zkušenější lidé disponující dětmi vyprávěli, jak u nich doma probíhají každodenní pohádkové maratony. Vidíš, a mně Heda, povídal jsem trošku hrdě, usne dost často ještě u mlíčka, to ti je tak roztomilý. A když ne, zapnu Felixe (zpívající muchláček), ten udělá tadadá - tadadá - tadadádádadáda a dítě za třicet vteřin chrápe, žena vyndává víno z ledničky, je 19:00 a my máme nohy na stole, respektive uklízíme, vaříme na další den a doděláváme resty do práce, nicméně ve srovnání se stavem, kdy je Heda vzhůru, je to selanka.

Vlastně by mě zajímalo, co je to selanka, nicméně k tomu se lze vrátit později.

Každopádně tohle bylo dřív. Nejdříve se časy odjezdu dítěte do Hajan plíživě začaly posouvat a přemluvit ho, že je tenhle typ odpočinku zcela na místě a vítaný, se najednou stalo poměrně pracným. Uspávání nezřídka trvá jako průjezd Prahou za odpolední špičky a dítě začíná pravidelně pravidelně oddechovat od půl desáté dále a vyndané pak není víno, ale my.

Situaci taky komplikuje to, že se Heda také naučila poměrně přesně vyjádřit, co chce. "Chci nejdřív Karkulku, pak O zlaté rybce, potom O Popelce a... Budulínka, táto."

Jsme na chatě, a tak dneska uspává babička a věří si - poněkud plačtivou Hedu zahání do postýlky zhruba o půl osmé, to by byl málem osobní rekord. Mám jisté pochybnosti, ale kolik já jsem v životě vychoval a uspal dětí, že jo. Pokouším se využít chvíle na nějakou řekněme intelektuální práci, jenže mi dochází energie - i proto, že jsem zapomněl napájecí kabel od počítače doma. Takže čumím do zdi. Píšu článek na blog. A vařím krupicovou kaši, co kdyby byla k užitku. "Musíš to pořád míchat. Pořád. A té krupičky jen trochu. Dost," kontroluje mě tchán a já neoponuju a míchám, protože kolik jsem v životě uvařil kaše, že jo.

V dětském pokoji je nečekané ticho, a tak tam nahlédneme. "Babička trošku usnula," skřehotá Heda. "Chci kašičku," zavelí, dvakrát uždíbne a konstatuje: "Už nechci kašičku. Chci Budulínka, O Zlaté rybce..." Navrhuju, že uvedeme jednu pohádku a pak spinkáme. Ono už je taky asi devět. 

Shodneme se na kompromisu: začneme Popelkou (ta mi teda moc nejde, protože jsem mimo jiné zapomněl, co je v tom třetím oříšku, kočár a šaty má, tak co by ta holka tak mohla ještě potřebovat?) a uzavřeme to Karkulkou. Někteří z nás pomalu usínají, zatímco do chaloupky nakoukl myslivec a celé se mu to tam zdálo nějaké divné, jiní si překvapivě rozepínají pyžámko. 

"Proč si rozepínáš pyžámko?" divím se a úplně svěží dítě mě informuje o údajně znepokojivém stavu své plíny. I tohle se podaří vyřešit, myslivec rozpáral břicho, košík s dobrotami se našel, zhasínám lampičku, pouštím tadadá - tadadá - tadadádádadáda a 

text a foto Řízek

ARTROGRAFIE

Málem jsem zapomněl, jaké to je

• zabalit si do batohu pyžamo, pantofle, ručník, kartáček na zuby a kartičku pojištěnce;
• nalačno vyrazit místo do pracovny k počítači autobusem do nemocnice a ze samého vzrušení si nekoupit jízdenku;
• až na místě zjistit, že jsem si nevzal ani ručník, ani ten kartáček, koneckonců ani ty pantofle a pyžamo, ale mám knížku;
• vyfasovat jednorázové holítko, pokoj se dvěma postelemi, sprchou a záchodem s nouzovým tlačítkem a hlaholícího spolubydlícího z Vysočiny;
• po sprše se utřít náhradním trikem;
• cítit, jak rukou protéká chladivá tekutina z infuze;
• dvě hodiny zírat na vypnutou televizi a na ručičky hodin na stěně;
• cítit se trapně, když mě drobné ženy převážejí na sál, třebaže mohu chodit, byť by v takovém případě bylo lepší, kdybych se předtím oblékl;
• koukat do lamp na stropě sálu, protože primářovi se protáhla předchozí "totálka";
• být zaskočen dotazem, jakou k tomu chci pustit muziku;
• koukat do lamp na stropě sálu a poslouchat nakonec Creep od Radiohead;
• podnapile usínat při Nirvaně, kde ta se tam vzala, netuším;
• podnapile se probudit v posteli s nejasně provinilým pocitem, který zesílil při pohledu na zjevně trochu nasraný personál;
• nemoci si vzpomenout, co jsem jim to při probouzení z narkózy vykládal;
• nevědět nic, mít hlad a koukat na hodiny;
• pít černý nesladký čaj z termosky, koukat na hodiny a prohlížet si na mobilu fotky mimina, dokud se mi nevybil;
• když se člověku stýská;
• přemýšlet, jak se stýská lidem, kteří v nemocnici mají strávit i delší období, než je 24 hodin;
• dostat k večeři dva rohlíky, máslo, žervé a pomeranč a sníst to za tři a půl minuty (namazat si rohlíky tlustě máslem, pak lžičkou sníst samotné žervé a jako dezert pomeranč);
• objevit tajnou chodbu k automatu na bagety a čokolády, zaplaťpánbů;
• být probuzen v pět ráno, protože je právě teď nutně potřeba změřit tlak;
• dostat k snídani dva chleby a žervé;
• nestihnout se doktora, který se na mě po zákroku přišel podívat, pořádně na nic zeptat;
• přesto si navodit nejasný pocit, že všechno bude brzo dobrý;
  
  
• běžet, aniž by mě cokoli bolelo. Ale brzy určitě zas budu.

text a foto Řízek

SIGNALIZACE HLADU

Občas zvědavě chodí po bytě, aby zkontroloval, co se kde šustlo a jestli náhodou těch cizorodých mimin nepřibylo.

Jinak náš kocour vyhledává klidná zákoutí s vyměkčeným povrchem, jako je pootevřená šatní skříň, a je v nich schopen pětaosmdesát procent ze dne proodpočívat. Občas mi svým vyvaleným břichem zabere lepší židli u počítače, takže ho odsunu a vezmu si horší. Ve zbylém čase loudí nebo se prostě dožaduje jídla, na které má nárok.

Signalizace hladu je disciplína, v níž dosáhl za necelých třináct let úrovně velmistra (nevím, jaká je to barva pásku). Jeho taktika dokonce zohledňuje denní dobu; ví, že v půl páté ráno nemá smysl otírat se lidem o nohy nebo je slabým mňoukáním upozorňovat, že už je čas. V půl páté ráno je nutné zabouchnout dveře a drápáním vydávat zvuk podobně příjemný jako nehet na tabuli. A pořád dokola. Jasně, musíme mu něco dát, vždyť je chudák po nemoci.

Jednou ráno došly kapsičky, tak jsem udělal to, co hlava rodiny v takových případech dělává, a sice v e-shopu pro chovatele našel patřičný druh a stiskl ikonu se stylizovaným nákupním vozíkem, jenže ouha! Kvalitní a veterináři ochutnávané krmivo s drůbeží příchutí bylo vyprodané, zbývalo lososové. To sice Pepan už nějakou dobu neměl, ale nebývaly s ním problémy. Koneckonců, losos je jedna z mála ryby, kterou respektuje. Třeba i sushi mu chutná jen s lososem, tuňáka by nepozřel.

Mé váhání uspíšilo to, že kapsičky byly v akci. Samozřejmě jen tehdy, když člověk koupí výhodné balení. Jenže když koupí jen jedno, tak nemá dopravu zdarma. Každému už došlo, že jsem koupil tři výhodná dvojbalení, k tomu nějaké granule, hračky a tak.

Přišlo to za dva dny v obrovské krabici, propracoval jsem se k první kapsičce, nakydal ji do mističky a stalo se něco divného - hladový kocour uraženě odešel. To se opakovalo i s další kapsičkou. Když už nebylo zbytí, snědl aspoň část prémiového krmiva, když se mu do něj naházely granule; podezřívám ho, že jen proto, že byl líný to přehrabovat.

Když se situace po několik dní neměnila, bylo načase řešit, co s milionem předražených tuňákových pokrmů. E-shop se ústy paní operátorky tvářil až nečekaně vstřícně - dvě nenačatá balení můžeme poslat zpátky, z německé centrály nám pak časem přijdou peníze zpět.

Odvlekl jsem tedy krabici zpět na poštu, vystál frontu, odmítl uzavřít další stavební spoření i zakoupit losy a dálniční známku mám a ano, i moji příbuzní, opravdu všichni, a s pocitem, že to vlastně dobře dopadlo, jsem kocourovi otevřel zkusmo jednu z těch nevrácených kapsiček, protože to přece nevyhodím.

Samozřejmě ji zhltl na jeden zátah. A potom i další. A všechny ostatní.

Protože to byla nade vší pochybnost jen jeho poťouchlost (chtěl vidět, jestli se rozhoupu k vrácení té zásilky), rozhodl jsem se ho potrestat vážením. A zhrozil jsem se: nejenže zvíře dál váží víc než naše dcera, ale se svými 6,7 kilogramu už téměř atakuje moje kolo. Ba co víc, od doby, kdy jsem si tu naposledy vyléval srdce nad tím, jak je kocour obézní, přibral skoro 800 gramů.

Nasadili jsme redukční dietu. Včera teda dostal kousek lososa, ale to byla výjimka.

text a foto Řízek

PLANDÁNÍ

Náš kocour už je tak těžký, že když se teď omylem prošel po pohozené bublinkové folii, znělo to jak rachejtle na Nový rok, myslím tím standardní Nový rok, kdy se určitá část lidí namaže a střílí po sobě. Smáznout celý problém konstatováním, že prostě moc žere, mi není podobné, navíc by to byla jen půlka pravdy, i když patrně ta větší.

Není to nový problém. Odnepaměti nám zpříjemňoval rána tím, že se při drbání skácel na bok, až parkety zaúpěly, a my jsme odvětili: "Dobré ráno, paní Schwarzová." Ta paní, která bydlela pod námi, už je v LDN, my bydlíme v jiném patře a jiná starší dáma v bytě pod námi zpravidla nepřebývá. Ale problém nevymizel, naopak.

Když se Pepan přesouvá po bytě, s ladným pohybem šelmy to nemá nic společného, plandá mu břicho; je jak nějaký vačnatec anebo skejťák s opravdu naddimenzovanými kalhotami. Plandá mu víc než dříve. Možná chce mít i nadále navrch nad Hedvikou, která překonala pětikilovou metu a kterou zatím obchází v uctivé vzdálenosti.

Před necelým rokem, když onemocněl a přestal jíst, měl méně než 4,5 kila a vypadal strašně. Teď jako někdo, kdo si dovede užívat života, anebo zneužívá situace s nedávno narozeným dítětem – to jí asi šestkrát denně (a když ono, tak já taky, řekl si Pepan). A taky ví, že jeho majitelé mají špatné svědomí, že se mu věnují méně než dřív, a tak mu s větší frekvencí poskytují ke standardní stravě různé bonusy. Tuhle, a to už mi přišlo trochu moc, po nás dojídal dýňové rizoto a vypadalo to, že je s ním spokojen. Nepochopitelná záležitost.

Ale co když to není ementál, dušená šunka od snídaně, pamlsky za odměnu a granule klidně ve čtyři ráno? Možná, a to by bylo horší, mu v jeho postarším těle něco nechtěného roste. Jsem poněkud úzkostný chovatel, ale potom, co jsme si zažili minulý rok, se nelze moc divit.

Líčím lékaři do telefonu kocourovy symptomy. "No, tak mu asi chutná, to je dobře, ne? Ale tak pro jistotu přijeďte, uděláme sono." Tak jedeme a kocour je úplně v klidu, nezarývá se do sedadla auta ani nepouští chlupy, které nacházíme jinak všude včetně kojenecké výživy, na kabát. Nevím, jaké je to znamení.

Ultrazvuk absolvuje jak starý mazák. Doktor v břiše nenachází nic neobvyklého. Ono taky přes sádlo není nic moc vidět. Nakonec konstatuje to, co jsme oba chtěli slyšet: "Nic mu není a na svůj věk vypadá skvěle. Buďte na něj hodní, zažil si svoje a má to teď těžký. A dejte mi pět stovek."

Za tyhle útrapy Pepan samozřejmě musí dostat pořádnou odměnu.

text a foto Řízek

MONOTÓNNÍ

"Jenom spíme a žereme," povzdechla si žena poté, co jsem dvě minuty po snídani začal plánovat oběd.

Neformuloval bych to tak ostře, ale je pravda, že naše sociální kontakty a vlastně i veškeré aktivity v podstatě ustaly. Ale zase jsme upekli chleba, štrúdl a Maruška skvělý segedín.

Takže až se mě hygienická stanice zeptá, s kým jsem se epidemiologicky významně viděl, napráším Marušku, Pepana, několik řemeslníků, kteří nám více méně dokončili byt, a bankomat (občas se přistihnu, že mám tomuto stroji tendenci děkovat, když mi podává peníze). A tím skoro končíme.

Pokud je člověk vzorný a jde příkladem, nic nedostane, ale možná nic nedostane. A my skoro vzorní jsme: kromě výše zmíněných se potkávám jen s běžeckými kamarády. A jen průběžně, pod vysokým stropem ze stromů či dokonce z nebes, v dobře ventilovaných lesích a polích.

Třeba můj šéf Pavel před půlrokem zjistil, že padesát metrů od jeho domu začíná nádherný, běžeckými pěšinami protkaný les. Nechci se přeceňovat, ale obávám se, že jako klasický superpřenašeč jsem jej běháním trochu nakazil. Zjistili jsme ostatně, že máme podobně usedavý způsob života: ráno zapneme počítač a snažíme se do pozdního večera kočírovat splašené noviny a takhle to pokračuje den co den a jde jen o to, zda se nám v tom kolotoči podaří najít časové okno pro výběh.

Podařilo! S čelovkami a zahaleni do více vrstev kvůli nenadálému poklesu teploty vyrážíme do pro mě naprosto neznámé krajiny na opačném pólu Prahy. Únětické kočky svítí očima z křoví, vyprávím nějaké dávné více či méně zajímavé historky, protože by bylo unfair načínat zásadnější témata, když je méně zkušený kolega momentálně v bezdeší. Natož pak mluvit o práci, když před ní oba zrovna utíkáme.

Druhý den střídám běžecké partnery, na řadě je Václav. Slova se ujímá můj přítel; vracíme se mimo jiné k bolavému tématu z minulosti: proč ještě nejsme bohatí. Václav má za to, že je to způsobené především tím, že jsme nedotáhli naše společné inovativní nápady (dnes by se tomu říkalo startupy). Podsvícené lyže mohly být někdy kolem roku 2000 obrovský hit, škoda. Bývali bychom dnes běhali okolo svých vil na Ořechovce, takhle nám musí stačit Kavčí hory a Krč.

Další vzrušující cesta mimo stěny bytu vede do Radotína za kamarádem Milanem. I zde dodržujeme pravidla stanovená Vládou ČR, ženy jdou samy na procházku (+ kočár s dítětem, které se pravděpodobně do shlukovacího limitu nepočítá). My vybíháme prudkou strání na místní pohoří a na zpáteční cestě nemineme nádhernou vyhlídku na údolí Berounky. Není vidět vůbec nic, jen jednolitá šedivá mlha, ale je to určitě lepší než bílé stěny bytu, takže jsme dočasně šťastni.

Vracíme se domů a přistihnu se, že už plánuju, co budeme vařit. Asi zkusíme ten jablečný koláč, tedy až potom, co si trochu pospíme.

text a foto Řízek

NECHAT TO UZRÁT

Leckdo nadává na karanténní kila. Píše, že se neodvažuje stoupnout na váhu. My jsme v pohodě, my ji totiž doma nemáme.

Respektive jednu jo, ale ta je jen kuchyňská. Obvykle trpělivě čeká na poličce na svou příležitost, protože když si k večeři přinesete kebab z bistra naproti, není potřeba pečlivě odměřovat ingredience. Jak jsme teď nějak víc doma, něco se změnilo.

Váha se zhruba od poloviny března nestíhá otáčet. Není to jen proto, že si na ní třikrát denně odměřuji dávku kofeinu: koronavirus probudil náš sporák a troubu a chuť stravovat se jinak než řízky přinesenými z hladových okének, která vyrostla v okolí. Zatímco žena třeba překvapila výborným salátem a skandinávskou polévkou tak výživnou, že by i Harrymu Holemu narostl chybějící prst, já jsem se vrátil k dávným pokusům o domácí chléb.

Lepek je kromě kofeinu a běhání jedna z mála nectností, které sám sobě toleruju. Zároveň je Zelená liška místem, kde je dobrého chleba dlouhodobě nedostatek. Místní Albert třeba nabízí vesměs holdingové výrobky nebo rozmrzlé prefabrikované chudáčky.

"Nemáte kvásek?" napadlo mě při návštěvě bio-eko-farmářského obchodu (kdysi celkem normální kavárny) v Braníku. Zaplatil jsem 680 korun (měl jsem myslím ještě ředkvičky a cappuccino) a šťasten jsem si smradlavé bublající moučné bahýnko přivezl domů.

Mám rád vůni chleba. To bylo to jediné, co moje dávné pokusy z chlebových atributů zachovávaly. Jinak byly placaté.

Čekal jsem, že to dopadne stejně, ale možná to prostě jen chtělo nechat mě uzrát a vykynout. A nejsem v tom sám: i můj nejlepší přítel v časech karantény začal péct a válí i bábovky.

Já jsem skončil u Šumavy. Na váze odměřuji obě mouky, kmín, sůl, vodu. Nemáme doma nic, co by proces urychlilo, ani robot, ani mocné paže, které by obří měchačkou ve velké míse těsto náležitě zpracovaly. Tak se musí kvásek snažit o to déle, ale o to déle se člověk těší.

Položím mísu s těstem na okno a co deset minut kontroluji, co se s ním děje. Zatím nic moc, ale do rána nevábná hmota nabude a po vyvalení na pomoučněnou desku chce být vytahována za okraje jako za uši a převalována. Ještě na dvě hodiny do tepla a trouba už se rozehřívá. Šup tam s ním. Jen se nespálit. A nesníst ho celý ještě teplý.

Vypadá a chutná jako normální chleba. Koupil jsem si ošatku, aby byl ještě hezčí a mohl bych se s ním vytahovat a sbírat zasloužené ovace. Každý je rád, když mu někdo pochlebuje.

text a foto Řízek

VŠUDE DOBŘE

Dnes je sice mezinárodní den Romů, ale už skoro měsíc je zároveň mezinárodní den "Domů!".

Máme to lepší než odhadem 90 procent lidí. Můžeme do práce, o kterou jsme nepřišli – třebaže jen na dálku. Nemajíce potomků, nemusíme se kvůli nim učit kvadratické rovnice ani jim zabavovat mobily a vymýšlet smysluplný program, když jim agilní měšťáci obalili prolézačky policejní páskou Nevstupovat. Mám(e) kde běhat. A nejsme ani nemocní.

Přesto je to občas trochu na palici.

Přes den mžouráme každý do svých monitorů a displejů a lezeme si na nervy, nebo spíš já lezu. Kupuju si věci na běhání a pořád něco jím. Kadence mého jedení překvapuje i mě samotného.

Když nejím, vařím kafe. Nouze, respektive nouzový stav, nás přiměla koupit topinkovač, pánev a především mlýnek na kávu. To poslední poté, co jsem z lokální kavárny, kterou jsem si značně oblíbil, omylem přivezl zrnka nenamletá.

Z lokální kavárny se stal mezitím improvizovaný farmářský obchod, jako se z nedaleké drahé restaurace stala "sousedská kantýna s okénkem", a kromě řady tradičních kavárenských atributů při té příležitosti zmizela i moje finanční gramotnost. Neboť ať už nakoupím cokoli, typicky kilo brambor, deset vajíček a dvě kapučína s sebou, nebo jedno mléko a dva jogurty a dvě kapučína s sebou, platím vždy šest set korun. Nakupuju zde obden. Dnes jsem vzal i pár farmářských tulipánů, takže to bylo sedm set.

Z domácího vězení je kromě mé těžce zkoušené peněženky a znuděné manželky nejvíc nesvůj kocour. Sice je v karanténě v podstatě nonstop jedenáct let, ale přítomnost lidí, kteří pořád sedí u počítačů, jedí a vaří kafe, narušuje jeho denní režim sestávající z šestnácti hodin spánku a osmi hodin mytí.

I já mám svůj denní režim. Na třiceticentimetrové pánvi dělám míchaná vajíčka a devětadvaceticentimetrové palačinky a topinkovač opéká inovativně seschlé toustové pečivo z Penamu tak ochotně, že se zařadil mezi nejvěrnější společníky – do společnosti HBO Go, tiskovek krizového štábu a virtuálního AZ kvízu s Alešem Zbořilem.

S nimi a spolu trávíme večery. Včera jsme dokonce hráli mlýn, abychom vyzkoumali, co v té dřevěné tubě vlastně je. Mlýn jsem naposledy hrál zhruba před dvěma dekádami se svým dědečkem. Pamatuju si, že mě pokaždé dostal taktikou, které říkával, tuším, přešupovačka. Docílil takové zničující konfigurace, že přesunem jediného kamene v každém kole nekompromisně zavíral jeden ze sousedících mlýnů a mě rychle zbavoval mých figurek. Zjistil jsem, že tahle taktika funguje i na manželku. Ale dnes večer se chystá odveta.

Jindy ženě barvím vlasy, protože její běžná kadeřnice si nemůže otevřít sousedské okýnko.

Jsem nervózní. Jemné prameny štětcem natírám čímsi, co připomíná lepidlo na tapety, a nevycházím z údivu. Nevycházíme už měsíc.

text a foto Řízek

MOŽNÁ AŽ MOC

Lanýže? Máme a rádi vám (za drobný příplatek) ukážeme, jak se hledají. Máme na to psa. Jenže když nasněží, a to dnes večer má - jasně, divíte se, ale i to se v polovině listopadu stává -, je i nejlepší pes i jeho pán v háji.

Sedíme v drahé restauraci, z jejíž obrovských oken jsou vidět piemontské vinice. A taky blesky. Na zdech visí díla současných umělců. Celkem hnusná, ale nepochybně drahá. Počáteční pocit nepatřičnosti mizí s každým dalším chodem, protože každý další chod je doprovázen vínem. Restaurace, kterou tvoří dohromady asi tak čtyři stoly, se navíc během večera postupně zaplňuje, takže se armáda číšníků přestane věnovat jen nám. Roztáváme, zatímco venku přituhuje.

Zvlášť jsem si oblíbil jednoho z nich. Má pronikavé hnědé oči, skvěle padnoucí sako a angličtinu s tak silným přízvukem, že by klidně mohl hrát mafiánského učně v nějakém americkém seriálu o italské mafii. Nese tajuplně vypadající předkrm a obřadně nám jej představuje. Je úplně jedno, že to jsou ve skutečnosti grilované kuřecí kůžičky. Další pingl nese víno. Nebo možná jeden nese lahev, druhý vývrtku, třetí skleničku a čtvrtý druhou. Víno je dobré. Možná až moc.

Za okny, která sahají až na zem, kupodivu hřmí a blýská se. Na vinice začínají dopadat velké, nasáklé sněhové vločky.

Následují další chody. Moc číšníkovi nerozumím, ale tohle by mohlo být velbloudí ucho s nádivkou z jednorožčího chlupu. Chody mají společné to, že jsou malé, vypadají vycizelovaně a je k nim dobré víno. Možná až moc.

Tak moc, až mi upadl bryndák pod stůl. "Kód 56! Kód 56! U stolu 3 mimořádná situace, volám posily, je třeba urgentně řešit," ozve se možná v kuchyni. Číšník číslo šest se najednou odkudsi vynoří a s rafinovanou záminkou a novým ubrouskem zamíří k našemu stolu. Cestou zpět poklesne v kolenou tak, aby nenápadně dosáhl na rušivě ležící hadr. Celá akce trvá jen pár vteřin.

Když je faux pas zažehnáno, blíží se další chod. Je to taková mistička s kolínky a hříbky v ceně nákupu potravin na týden. Na další úroveň ji povýší nastrouhané lanýže. Pokud teda chceme. Chceme, číšník podivný útvar vyndavá zpod průhledného poklopu a strouhá mi houbu přímo do mističky, což je náročná operace od všech zúčastněných, protože já se usilovně snažím o to, aby můj bryndák při tom zůstal na místě. Na můj pokyn putuje část houby i do ženina talíře, respektive mističky.

Chutná to jako syrová houba za třicet eur. Což je možná až moc. Ale je k tomu dobré víno.

Všeho je nakonec až moc, zejména pak mokrého sněhu. Po večeři se patnácti centimetry nadílky brodíme přes dvůr do své komnaty. Kdyby to nebylo proti bontonu, zkouloval bych manželku.

Mokrý sníh polámal stromy a ty přetrhaly dráty. A ty nám nerozsvítily světlo. I tak je hezky. Dál sněží, auto na cestu domů nám ráno odmetou zřízenci.

Máme před sebou tisíc kilometrů, což je na mentální návrat ze světa, kde teče víno a snobství proudem, do upřímnější reality... možná až moc? 

Spíš tak akorát.

text a fotky Řízek

KRÁSNÉ BABKY

„Mě houby baví víc sbírat než jíst,“ říká Luky, zatímco si na konci srpna prohlížíme výsledek tchánova lesního snažení. O pár dní později, kdy nad středočeskými lesy visí nízká oblačnost, zkoušíme houbařské štěstí i my. „Podívej, jak stoupá z těch lesů pára. To je ideální počasí,“ vysvětluje mi můj muž svoji snovou představu o ideálních podmínkách pro houbaření. Je hnusně, vlezlo a každou chvíli začne pršet a jediná pára, která stoupá, je ta, co mi jde od pusy, když v 7:45 vystoupíme ve Voděradských bučinách. Sběr může začít.

Po 20 minutách bez úlovku začnu hledat viníka. Listnatý lesy, to je ta chyba, říkám si. Mohlo mi to dojít, když říkal, že jedeme do Voděradských BUČIN…Spíš než o houby zakopáváme o další hledače. Jeden pán s košíkem je od nás zvlášť blízko a já se peru s tím, jestli ho mám pozdravit. Připadá mi to trochu žinantní, když jsme konkurenti, a tak se místo pozdravu odploužím opačným směrem.

Začíná silně pršet a mně je zima. Už už jsem doufala, že prohlásím misi za neúspěšnou a zavelím k návratu do auta. „Marjánko, mám ji, mám houbu!“ křičí Luky na celý les. Další důkaz toho, že k tomu houbaření nemá až tak silnej vztah. Všichni správný profíci přece vědí, že se tohle lovení děje v posvátném klidu a pocit štěstí nás opájí jen niterně. Teď nastává kritická fáze. Houbaření je jako politika. Jakmile zaznamenáte úspěch, chcete víc a víc a víc a víc.

Luky hledá vášnivě dál, zatímco já zakopávám o hořčáky, prašivky a… heleme se, pravej hřib. Začíná to bavit i mě. Nacházíme i nám neznámé houby, a tak stahuju jakousi aplikaci, která nám prozradí, co jsme si to utrhli. „Tohle vyhoď,“ říká amatér Luky. „Zapomeň, krásný babky,“ prohlašuji o dvojici nepřirozeně barevných hub. Po hodině a půl odjíždíme s takovým množstvím hub, které stačí na polívku a rizoto.

Když po pár hodinách vařím bramboračku, dělám to s hrdostí úspěšného lovce. „Do prdele, no ty vole,“ křičí za hodinu Lukyn z kuchyně. Čekám vzrušený komentář o tom, kdo zase jak verbálně napadl Deník N, co napsal Ovčáček, jaký jsme zmeškali maraton…

Je to daleko horší. Poznámka je věnovaná polívce, která se proměnila v hořký lektvar (snad ne smrti?). Něco je špatně, nevím co, to přece není možné. Luky loví původce gastronomické tragédie. Poznávám ho, jsou to ty „babky“, co jsem měla vyhodit. Byla jsem si tak jistá! Jako jediné jsem je nevystavila té aplikaci. 25 let chodím na houby, poznám to. Nebo? „To nevadí. Mě baví houby víc sbírat než jíst,“ říká (ne)amatér Luky.

text Maruška, foto Řízek a M.

PEKÁČ BUCHET

Bílý kůň nám přes noc zalehl celý dvůr ve stejnou dobu, kdy mi černý kocour o rozměrech většího hříběte zalehl polovinu postele a spodní část nohou a ukradl mi půlku spánku. Peřina, teď myslím tu venkovní, vydržela i přes den.

Zatímco pár autobusů zapadlo do škarp a zpravodajské servery začaly řešit věčné dilema, jestli jim těch pár nedělních kliků z dramatické online reportáže "v Praze sněží" stojí za posměch a ztrátu sebeúcty, přemýšleli jsme, co s pohádkově zimním dnem.

Dalo by se samozřejmě vyrazit do parku a postavit sněhuláka, vnutit se jako strejda s tetou k nějaké mladé rodince a jít s ní bobovat. Nebo jet do Ikey nakoupit jakési praktické nesmysly a masové kuličky.

Samozřejmě to dopadlo úplně jinak - místo toho vyrazila žena do kostela za duchovním prozřením a já do lesa za fyzickým trápením.

Sotva jsem umístil rozmočené běžecké boty ke kamnům, u kterých odpočíval stočený kocour a připomínal negativ vinné klobásy, objevila se žena s mísou plnou nakynulého těsta. Už v časech první koketerie s vařením a pečením jsem si oblíbil sousloví "pomoučněný vál" a byl jsem hrozně rád, že jsem jím do společného díla mohl přispět.

Těsto bylo nadýchané a po rozválení vytvořilo jakousi silnější hadici. Zapatlávaje další a další kusy nádobí jsem ji rozkrájel na čtyřiadvacet nestejně velkých částí, z nichž se mělo stát stejně množství buchet. Tvarohových a trochu i povidlových. Nakonec se nám podařilo pekáč naplnit a žena mohla zase odjet, snad na manikúru.

Zase začalo sněžit, pustil jsem si Nicka Cavea, zpíval o patnácti stopách čistě bílého sněhu a buchty v troubě zlátly. Pomazal jsem je máslem s rumem a posypal moučkovým cukrem. Byly dobrý. I kocour si trochu uždíbl.

Pak se vrátila žena a vlastnoručně, vylepšena čerstvě modrými nehty, mohla začít uklízet ten všudypřítomný umatlaný disharmonický bordel. 

text a foto Řízek

BOROVIČKA A SPRITE

Jako by na svatbu Luboše a Zuzky do slovenského Martina jel z Prahy celý ranní expres. Smutně jsme nahlíželi do plných kupé, na ty prozíravé, na ty sedící. Jeden z nás celkem dobře vymyslel, že pojedeme vlakem, ale z vrozené lakoty nekoupil místenky. Pochodovali jsme tam a zpět skrz vagony a ztráceli naději, až jsme dospěli do jídelního vozu. Přišel nám mnohem důstojnější než zbývající neobsazené prostory - chodbička, záchod a nárazníky. Barové stoličky jako by čekaly jen na nás. Průvodčí nás hanácky přesvědčovala, že vlak je plný dělňasů, kteří v Kolíně, nejpozději v Pardubicích vystoupí, a my se rozvalíme na jejich místo.

Kafe a čaj jsme dopili už někde kolem Peček. Obsluha záhy zaznamenala, že jsme sice dál družně konverzovali, nicméně ustali v konzumaci, a jemně nás na to upozornila. V restauračním voze se konzumovat musí, což je jeho výhoda i prokletí. V Kolíně navzdory předpokladům přistoupili další dělňasové a ti stávající v soupravě zůstali. Situace se stávala neudržitelnou.  

A tak jsme si namísto místenky objednali pivo, snídani, pivo a další pivo a najednou nám ten svět vevnitř i venku připadal přijatelnější. Vlak se pohupoval, řepkové lány svítily a my jsme za zády nechali i obec Červenka přezdívanou Roman Červenka. Krátce potom vystoupila hanácká průvodčí a nastoupil někdo méně zajímavý, na pastvinách se objevily ovce a kozy a zmizel mobilní signál, což byl signál, že jsme na Slovensku. Vlak se trochu vylidnil a bylo možno obsadit kupé. Výkonná viceprezidentka jídelního vozu k nám mezitím našla vztah. "Nazdar, mládenci," mávala na rozloučenou.

V Martině všechno proběhlo strašně rychle. Hned nás naložili do autobusu (kde jsem mimo jiné zjistil, že jsem někde nechal foťák). Sympatický člověk podobný Peteru Nagyovi do nás začal nalévat borovičku. Jmenoval se Peter, na což jsme reagovali vyprsknutím borovičky. V dobrém reprezentování naší vlasti jsme pokračovali i nadále, protože všechny ty blbé kecy o tom, že je to tady jak někde v Transylvánii, jsme říkali maximálně polohlasem. 

V evangelickém kostele si nicméně Luboš se Zuzkou řekli "Ano" a "Áno" a i pro pohany byl obřad příjemný a stravitelný, až na tu jalovcovou chuť zažranou na patře. Následoval přesun do společenského sálu penzionu; zde jsme už místenky měli, usadili nás k Vaškově rodině, v níž dominuje hodný Jáchym. Foťák se mezitím našel.

Měli jsme typické slovenské národní jídlo - pekingskou kachnu. Byla tak dobrá! Nezasloužila si, abychom se po ní ještě přetláskali sladkostmi, řízky a dalšími pochutinami. Jenže stalo se.

Ono nám celkem bylo do smíchu. Taky jsme vymysleli míchaný nápoj pro třetí tisíciletí - borovičku se spritem. Jmenuje se Bospor a už brzo se s ním setkáte v každém pořádném klubu. V Krymské nám utrhnou ruce.

A do smíchu bylo i nevěstě. Předáváme finanční dar schovaný ve vkusné tašce. Není to vidět, ale věřte, že je na ní pes se slunečními brýlemi, který si fotí selfie. Našel jsem ji ve skříni. Taková věc prozáří každou svatbu.

Nechali jsme si zahrát Reklamu na ticho od jiného zdejšího umělce, ale první tanec spolu novomanželé proploužili na něco úplně jiného. Transylvánská lidová, nebo co.

Jáchym mezitím koloval mezi námi bezdětnými jako chovací trenažér.

Až dodatečně jsem si všiml, že se na levé straně téhle fotky potlouká Travolta.

Velký zájem v našem týmu vzbudila chůvička z Lidlu.

Václav se ukázal jako správný kapitán a rozjel mašinku. Dokonce při průjezdu zvládal vískat sedící babičky ve vlasech.

Před půlnocí dorazil folklorní soubor Kriváň. Probíhaly jakési rituály, po nichž náš kamarád a spoluhráč skončil nenávratně v opravdovém chomoutu. Přejeme mu to!

Uprostřed noci nás napadlo, že si vezmeme borovičku a doneseme ji na autobusové nádraží. 

Tam nám však došlo, že jalovec už nemůžeme ani cítit, tak jsme ji zase donesli zpět. I tak nám ale obličeje zářily štěstím. Tak jako novomanželům už napořád.

text a fotky Řízek

AUTOMAT NA KULIČKY

Někdy bych našemu kocourovi chtěl - obrazně řečeno - vidět do hlavy. Třeba když jsem tuhle před něj postavil chatrnou konstrukci z ruliček od toaletního papíru pospojovaných zelenou lepenkou. Měl za úkol pochopit, že tohle je jeho nové krmítko. Navenek nedal nic najevo, ale uvnitř to musel být chaos.

Pepan je vášnivým milovníkem jídla, jenže to, co máme nejradši, nám bývá často upíráno. Tak i kocour je více méně striktně omezen důmyslným přídělovým systémem, jinak by nám nakynul až příliš. Už takhle nám dost často “přetéká do basketbalu” ze svého pelechu. Má k tomu sklony, protože je téměř výhradně bytový.

A k tomu pořádně vychytralý - dost často pozná, že chceme (i s ním) vyrazit na chatu ještě dříve, než to sami víme. A zjistil, že občas rezignujeme a oproti původnímu plánu (měl trénovat, létat po zahradě, čumět na ptáky, sežrat něco trávy a vyválet se v šantě) ho necháme celý den zalezlého v nejzazším koutu podpostele. Protože IKEA při navrhování tohoto konkrétního kusu nábytku nepočítala s tím, že z pod něj bude někdo tahat grínpísákující šelmu s drápy usilovně zaseknutými do koberce. Nepomáhá často ani squashová raketa (Srstkovi to neříkejte).

Jednou na mě odkudsi vypadlo video z YouTube, kde paní doporučovala chovatelům černých lenošivých obézních kocourů bytového typu, aby je přinutili k pohybu aspoň tím, co mají nejraději. Pyramida z ruliček, do níž se ukryje potrava, mi přišla jako celkem snadno napodobitelná.

Ale k realizaci bylo ještě daleko. Ono shromáždit tolik ruliček z toaletních papírů není jako sesbírat šest tun víček na dobrou věc. To nějakou dobu trvá, pokud zrovna člověk nepracuje jako obsluha toalet anebo se nechce ztrapnit před přáteli na Facebooku takovou delikátní prosbou. Naštěstí mám tajnou skříň, kam vrším věci na kolo a ostatně i další věci, a pod položku “další” se tohle určitě vejde. Když už ruličky začínaly přetékat, dal jsem se do stavby, která v porovnání s délkou hromadění materiálu trvala opravdu mžik.

Kocourovi jsem dílo ukázal před jeho druhou večeří. Chvíli dumal, co si se zařízením počít, pak ale začal stylem pokus-omyl z jednotlivých koutů kartonového výdejního automatu celkem zručně vyškrabávat schované kuličky, jindy se o vetchou konstrukci kreativně opřel celým tělem. Jako když jsem v práci z přístroje onehdy doloval zaseknutou tyčinku. Trvalo (nám oběma) to dlouho, bylo to pracné, ale nakonec ta odměna přeci jen přišla a stála za to.

Možná by se daly vyrábět (zřejmě ne z ruliček) zlomyslné automaty na nezdravé potraviny, které by tlusťochy přinutily se před nákupem snickersky aspoň trochu pohnout. Vhodíš dvacku, ale než dáš deset dřepů nebo dva shyby, čokoláda nevypadne, ani kdyby ses postavil na hlavu. Anebo až potom.

Budeme bohatí! Už to někdo vymyslel?

text a fotky Řízek

250 LÍVANCŮ

Je jediný důvod, proč se moje žena každý rok těší na návštěvu tábora. Respektive ona se vlastně netěší, ale tahle jediná okolnost je ta polehčující, proč vždycky nakonec aspoň na chvilku přijede.

Není to ani koupání a mytí v rybníce ani stokrát omleté, ale čím dál lepší historky vyprávěné za soumraku a později nad kartami. Kdybych hádal a nevěděl, zkusil bych ještě třeba Péťův smích, večery s kytarou s tisíckrát omletými, ale čím dál lepšími písničkami i kytaristy anebo (trochu naivně) západy slunce nad táborem. Tady už by mi docházela fantazie - ještě by se žena mohla případně těšit na ty roztomilé dětičky, jejich drobné a srandovní starosti a bolístky, se kterými za námi přicházejí, pokud si nás ještě pamatují. Ale o tom dost pochybuji.

Taky ne? Tak co déšť bubnující do plachty stanů? To mě vždycky bavilo poslouchat a čumět ven na tu moknoucí louku a nějaké opozdilce v pláštěnkách, když byl táboru vystavený člověk najednou sám a relativně v suchu a mohl si třeba číst. Anebo ty jedno- a vícedenní výlety do civilizace, kdy si člověk může při rozchodu nakoupit devadesát osm čokoládových tyčinek a hned je sníst (je-li dítě) nebo si dát pivko na zahrádce (není-li dítě, ani v dohledu).

Možná prostě přijíždí proto, že mě má ráda. A že ráda vypadne z Prahy do přírody, přežije komáry, stan i latrínu, když ví, že to tam mám rád.

Taky ne.

Ve skutečnosti se moje manželka těší výhradně na táborovou kuchyni. (Podotýkám, že se v práci stravuje v Eurestu). Zdejší hodování dost často překračující hranici obžerství - a dámy prominou, teď mluvím výlučně o chlapeckém táboře - je totiž pro člověka přišedšího zvenčí cosi stěží pochopitelného. Zatímco pro nás je umění našich kuchařek luxus, na který jsme si rádi zvykli.

Málokdo už třeba pamatuje na incident, kdy vinou snad sokolského sletu na jeden tábor kuchařky přijely později a do rizota na ohni jsme se odvážně pustili sami, neboť nám nic jiného nezbylo. Odpudivou spálenou rýži nechtěla ani odpadová jáma a historicky první rizoto s chlebem zase táborníci. Naštěstí slet brzo skončil, jinak by nás musel možná zachraňovat UNICEF.

Neví se to, ale i naše kuchyňské holky mají za sebou pár nezdarů. Všechny si je pamatují. Ten největší je snad lehce přichycená krupicová kaše snad z roku 2009. Patrně si toho ani nikdo nevšiml, ale ony o tom dobře vědí a dodnes je to pro ně citlivé téma. Což je docela slušná bilance, když uvážíme, že my jsme vařili jedinkrát a jedinkrát jsme to nezvládli. Anebo jinak - kéž bychom měli podobné skóre třeba u etapových her!

Vždy když přijedeme, motáme se v kuchyni a snažíme se Ije, Janě či Lucce pomáhat, podílet se na projektech typu rajská nebo obalovaný květák. Zaběhnout vedle k holkám pro něco, co nám nevrátily, anebo se pokusit vylobbovat od hlídačů rozpočtu více masa. Nakrájet cibuli najemno a bez krve. Dolít vodu z obrovského barelu do ještě obrovštějšího hrnce.

Třeba se dělají lívance, skočím pro droždí do sklípku. Lívanců je asi dvě stě padesát, pěkně nám nakynuly, smaží se na kamnech, po kterých stejně jako po jídelně a kuchyni nebude už za týden ani stopy. Smažení (lívanců, květáků, filé i řízků) patří k činnostem, které motající se pomocníky baví nejvíce. Pokud zvládnete obstojně tohle a máte i bicepsy, můžete pokročit k zadělávání těsta na knedlíky. Bohužel mě vždy diskvalifikovaly ty bicepsy. Tak aspoň pracuju s pánví.

A naučil jsem se i některé triky. Ačkoli mají určitě i nějaké racionální vysvětlení, pro mě zavánějí šamanstvím a homeopatií. Tak třeba: nakrájíte-li do rozpáleného oleje na délku mrkev, řízek ani filé se nepřipálí a všichni vás budou chválit. A když ráno děláte kakao (fakt každý den snídáme kakao!), nasypte nejdříve na dno hrnce cukr, pak teprve nalijte mléko. A pak teprve to kakao. Ale nenech to na ohni moc dlouho, protože pak ty rozžhavené plecháčky děti hrozně pálí do rukou a musí foukat.

Naše kuchařky jsou ve skutečnosti ty, které ten tábor vedou. A jsou nedocenitelné. Přiznávám, jezdíme se na tábory najíst, a jistě nejsme sami. Nicméně letos jsem Marušku dostal i do rybníka. A kdoví, třeba příští rok zkusí i latrínu.

text a foto Řízek

MIKULÁŠOVO NADĚLENÍ

Je tu hrozné horko. Čertova kakaová pleť se leskne a propůjčuje mu spíš vzhled exotického playboye než děsivého pekelníka. Červené rohy jakoby ze sexshopu to podtrhují. Marjánka vypadá andělsky, ale proboha, jakého pohlaví jsou vlastně andělé? A proč si výrobce paruk myslel, že mají bílé vlasy? Padá mi mitra z hlavy a umělohmotný plnovous, se kterým bych byl králem Letné, svědí a šimrá. Nějaký rodič měl skvělý nápad a z dvaceti centimetrů si mě natáčí. To ale není nejhorší - v salónku přede mnou je asi dvacet dětí s očima navrch hlavy, které se na mě upínají. Jako se na mě upínají jejich rodičové s kamerami, fotoaparáty a očekáváním. "Tak děti, byly jste letos hodné?" koktám nesmělým hlasem do davu.

Mikulášem jsem se nikdy stát nechtěl. Ani jako dítě jsem tenhle svátek nikdy moc neprožíval; švestkové perníky s čertem a andělem mi nechutnaly a házet petardami po Mikuláších obrážejících sídliště mi připadalo nedůstojné. To radši třeba Velikonoce - babička vždycky na zahradě, která už tehdy lehce připomínala džungli, poschovávala sladkosti a vajíčka a s bráchou jsme je pak v křovinách hledali. To bylo prima. Ale Mikuláš? Pomeranče a ledová čokoláda v punčochách, pár brambor od čerta a emoce celkem na nule.

Když se moje žena iniciativně nabídla, že uděláme nadílku pro synovce a "pár dalších dětí", pořád jsem byl celkem v klidu. Předpokládal jsem, že dostanu roli třeba druhého čerta, který se jen trochu ušpiní a bude se zlověstně koukat - trénoval jsem to proti zrcadlu a nevypadalo to zle. Jenže z nejasných důvodů mi byla nakonec přepuštěna řekněme hlavní role štědrého světce. Kamarádům, kteří berou tuhle tradici jako vítanou periodicky se opakující šanci na sanaci rodinného rozpočtu a dokážou obejít třeba patnáct domácností, moje následné obavy, nespavost a pochybování přijdou směšné - ale já jsem to fakt nikdy nedělal.

Navíc jsem neherec, trémista a nerad mluvím před cizími lidmi. Že na poradách v práci působím jako hotentot, na to už si všichni zvykli, nicméně pro ty děti to bude leckdy první zkušenost s Mikulášem - a co když si budou už napořád myslet, že všichni Mikuláši jsou hotentoti?

Přijeli jsme pozdě; i Mikuláš chtěl v centru Prahy ctít modré zóny. Nakonec si řekl, že má nebeskou výjimku. Dětí bylo v salonku restaurace víc než pár. Vypadalo to, že si každý z toho původního páru přizval i pár svých kamarádů. Určili mi jakési vyvýšené pódium s ohrádkou - připadám si spíš jako prokurátor než jako světec.

"Mám na tebe takovou indiskrétní otázku: Chodíš už na nočník?" zkouším to asi po dvaceti minutách nadílky trochu odlehčit. Přes hluk (největší bordel dělají rodiče, kéž by si je čert všechny odnesl v tom příliš velkém pytli!) stejně nevím, co tříletý klouček povídá, jestli vůbec něco, jen je mi jasné, že anděl obrátil oči v sloup.

Anděl předává poslední balíčky, v nebeské knížce zbývá posledních několik stránek s hříchy. Je to pestré, od neuklizených hraček, kopání do maminky při přebalování po ztrácení nabíječek na mobily. Ale všechny ty děti byly asi převážně hodné, když dostaly takové mraky dárků. Ostatně mám to tu černé na bílém. Málokdo se taky bojí čerta. Třeba v něm taky vidí spíš toho krasavce-mouřenína. Jestlipak běžný kněz při mši propotí komži? A jestlipak jim taky ke konci odchází hlas?

-----------------------------

Jsem rád, že Maruška už nemá bílé vlasy a že Slížák odložil řetěz a pytel i kakaovou vizáž. Už odmaskován jsem se proplížil mezi dětmi pojídajícími perníky, pomeranče a čokolády ke konfitované kachně s kaštanovým pyré. Dopadlo to dobře. Vykoledovali jsme si několik lahví vína a s čertem a andělem se pomějeme. Příště bychom však těm dětem mohli místo Mikuláše poschovávat sladkosti (a mně kachnu) po zahradě a třeba by se jim to taky nakonec líbilo víc. Zkusím to na poradě navrhnout.

text Řízek, foto Anděl

HVĚZDIČKY NA FAŘE

Chtěli jsme si jen dát kafe a dortík a místo toho nás divný týpek držel dlouhé minuty za provazem, který tam nahrazuje mříže a závoru, i když v kavárně bylo místo! Tak zpravidla začínají recenze návštěvníků Café Fara v moravské vísce Klentnici. Společné mají i to, že podniku dávají jednu hvězdu ("kdybych mohla dát nulu, dám ji"). Má žena ale přišla na trik, jak hlídače provazu obelstít. Stačí se v podniku ubytovat. Přespávající hosté mají totiž jiný vchod, bez provazu. Akorát to bude trochu dražší.

Café Fara je fenoménem nejen našich moravských prodloužených víkendů. Podnik ve vsi, nad níž se klene Pálava, však za ty roky ztratil takovou tu auru spiklenecké výjimečnosti, především proto, že se o něm všude (v dobrém) psalo a začali tam chodit lidé. A to přímo v kvantech. Proto ta provazová zábrana a lavina zlovolných, do určité míry nefér recenzí. A asi i proto zdražili. Třeba květákový mozeček za dvě kila, to už je přece trochu moc. Byť si můžete být jisti, že je to farářův mozeček z farního biokvětáku.

Náš pokoj v měřítku 1:1.

Měli jsme výročí, a tak jsme se rozšoupli. Tedy rozšoupla se žena. Z poetické nabídky pokojů (Rajský, Mandlový, Meruňkový, Levandulový) vybrala ten s nejméně honosným názvem, a sice Kabinet. Jeho největší zvláštností bylo, že byl nejmenší, možná vůbec na celém světě. V běžném penzionu by do tohoto prostoru patrně uklidili kýbl a mop, případně špinavé povlečení, ne tak zde. Zato měl krásnou hliněnou omítku.

Druhou největší zvláštností bylo, že koupelna se záchodem zabírala dvakrát až třikrát více podlahové plochy než zbytek prostoru. Vybavení pokoje pak ještě zahrnovalo designový štípač na čokoládu s připravenou tabulkou. Jenže předchozí návštěvě se tam čokoláda zasekla, a tak jsme tu naši museli sníst nenaštípanou, což nás nerozhodilo. Poslední výbavou byl vestavěný přehrávač hudby s vestavěným Alešem Brichtou, který do toho celého konceptu prostě nějak neladil.

Pak tedy ještě zlobila sauna, kterou se nedařilo vyhřát. Zato nám pan údržbář dal parádní přednášku o saunování. Takže budeme pro příště připraveni. A můžeme jít na večeři. Vybrali jsme konfitovanou kachnu s roládou z červené řepy a la zelí, s níž jsem to relativně, tedy do polosyta, vyhrál, a pečenou perličku, která byla bohužel jen smutnou ptačí kostřičkou s kůží... Dohromady nás (ženu) to stálo šest set, takže jsme se usmysleli, že příští večeři vyřešíme nějakou tradiční moravskou pizzou.

Drandící žena a v dálce klentnický kostel

Nějaká ubytovaná paní si na internetu stěžovala, že ji poté, co pozdě večer restaurace zavřela, s manželem nikdo nezabavil. A i proto dala jednu hvězdičku (ale nejradši by taky dala nulu). Nás zabavila stáčená pálava z blízké vesnice Perná, kterou jsme do pokoje propašovali, ač nebyla farní.

Farní snídaně byla zato opravdu luxusní, jen jsem zalitoval, že nemám čtyři žaludky. Všechno čerstvé a patrně domácí. Jen to kafe nic moc; jako by aspoň tady prosakovalo původní povolání majitele podniku, který zbohatl na distribuci kávových automatů s plastovými kelímky a míchátkem. Pak jsme vyrazili na kola. To bylo parádní, protože byl teplý podzim, na vinicích bylo vesměs sklizeno, jen ty nejlepší kousky tu a tam dozrávaly pod dohledem detonačních plašičů špačků. A taky dvou bab, které seděly v takové srandovní budce na mezi, a odradily mě od případného sběru pozdního sběru. Po výletu jsme zalezli do farní vířivky a připadali si konečně lehce snobsky.

Moře

Večer jsme tedy zařadili nechutnou hustopečskou pizzu (dlouhé čekání jsme si krátili čtením záštiplných recenzí anonymních pomlouvačů) a v Klentnici jsme jen dali dortík. Paní nám jich přinesla na tácku asi osm a o každém nám pověděla celý jeho příběh. Začala od punčáku. "To už nemusíte pokračovat, on si stejně dá punčák," přerušila ji Maruška, ale já si to nechal všechno dopovědět. A dal jsem si punčák.

Večer nám opět zábava nechyběla, ale už nám trochu chyběl náš kocour, kterého jsme museli nechat doma. Na druhou stranu nemusel litovat, protože v pokoji by měl tvor jeho rozměrů stejně problém se vytočit. A další den po vydatné farní snídani, kdy jsem opět stláskal páté přes deváté (ale všechno domácí a bio), jsme jeli domů, zatímco se před provazem už začaly houfovat nedočkavé nespokojené davy budoucích kritických recenzentů.

Kdyby to šlo, dal bych našemu pobytu šest hvězdiček (za Marušku, kola, ranní běh na Pálavu a krásné počasí). Samotné restaurační kavárně s cukrárnou a ubytováním o něco méně. Za ty peníze by člověk asi měl dostat něco lepšího. Anebo za podstatně méně peněz něco, co by nebylo o moc horší. Ovšem punčák mají dobrý.

text a fotky Řízek