ZÁZRAK

Převlékl jsem se do běžecko-klaunského kostýmu, v níž lidé nad čtyřicet vzbuzují nedostatkem soudnosti především soucit, do batohu dal pár nejnutnějších věcí na převlečení v práci, rozloučil se s Hedou a hlídací babičkou. Aplikace Strava umožňuje k takovýmto polosportovním aktivitám přidat štítek "commute", protože při nich primárně nejde o endorfiny, ale o to nějak se dostat na editorskou poradu, tím pádem by nebyl ani důvod o nich cokoli psát. Ledaže...

Něco bylo dneska ráno jinak. Muzika ne, protože algoritmy momentálně z nějakých náznaků získaly dojem, že se mi líbí střídání Nirvany, Wet Leg, Vypsané fixy a písniček z Karlíka a továrny na čokoládu. S tímhle bizarním mixem v uších jsem zmáčknul hodinky a udělal prvních pár kroků skrz naše malé sídliště.

Vyhnul jsem se čerstvě propadlé vozovce (to je tu normální, ale někdo jámu z obou stran tentokrát aspoň prozíravě vymezil dvěma popelnicemi, než ji oranžoví mužíci zalátají a ona se propadne hned vedle) a hrozícímu výronu. První otázka tohoto mého zhruba třítisícího běhu zněla: Tak kolik (na stupnici od jedničky do desítky)? Jeden z mých předchozích fyzioterapeutů mě především naučil klasifikovat vlastní bolest: protože jsem byl vzorný pacient, i když mi to nijak nepomohlo, dělám to dodnes.

S překvapením jsem zjistil, že bolest hodnotím nulou. Křičí na mě mladý James Dean Bradfield ze skvělé desky Holy Bible, obě nohy se pohybují více méně symetricky, pravá chudinka tentokrát nezůstává pozadu a děje se tu zkrátka něco divného.

Řidička fabie se rozhodla na poslední chvíli projet oranžovo-červenou, aby se mohla zařadit do kolony sahající do poloviny frekventovaného přechodu u zárodků metra D, takže se rozvalila přes celý ostatek zebry a já bych jí normálně nejspíš nějakým vlídným gestem naznačil, co si myslím o jejím řízení, empatii a obecně o světě, ale dnes není normální den.

Nebolí... tak za chvíli možná něco ucítím, spekuluje Jaromír 99, ale pata pořád nic, mlčí jak zařezaná, což ona opravdu je. Klesám ke kapličce a hodlám se přimknout k Jižní spojce a smradlavému potoku poslušně míjejícímu softballová hřiště a různý jiný bordel. 

Oranžoví mužíci na cyklokřižovatce blízko ledáren opravují rozsekané zrcadlo s jepičí minimální trvanlivostí, už podél Vltavy mě ve veliké rychlosti těsně předjíždí idiot na elektrickém čemsi a tady už aspoň symbolicky protestuji vztyčeným prostředníčkem, ale ten idiot samozřejmě na tom vehiklu nemá zrcátka, aby to zaznamenal. Chvilku se hněvám, ale pak svou pozornost opět obracím k sobě, protože pořád nic.

Chci znát tvou rovnovážnou esenci, dožaduje se tajnosnubné odpovědi Márdi a já taky vůbec nevím, čím to celé je. Každopádně mě pata najednou nechala až do redakce běžet tak, jak jsem to míval před rokem a půl rád. 

To s sebou kromě prchavé euforie nese i zásadní problém: moje pohodlná výmluva splaskla.

text a foto Řízek

JEDNO PROCENTO

Stalo se mi to poprvé a bylo to divné: nepoznal jsem vlastní dceru.

Zazvonil jsem, v jesličkách mi tety zabzučely a pak se proti mně s voláním "Mami, mami!" vyřítilo dítě sice obdobné tomu našemu, ale něco na něm nesedělo. Hedin tradiční a naprosto charakteristický účes a la Boris Johnson nebo Čapí hnízdo byl ten tam, běžící dítě mělo místo něj v neposedných vlasech důmyslnou konstrukci ze sponek a gumiček.

K mému chvilkovému váhání, jestli mám zvedat do náručí potenciálně cizího potomka a co by tomu řekli naši a jeho lidi, pravděpodobně přispělo i to, že dívka volající Mami, mami byla zcela jinak oblečená než ta, která ráno volala Neci, neci, když jsem ji tam odvedl. Prý si Hedinka do něčeho mokrého sedla, takže ji tety celou převlékly.

To, že jsem (už i) ve školičce zanechal dojem asociálního imbecila ("Vy jste ji dneska ani nevítal," vytkla mi vrchní teta), mělo ještě jednu příčinu. Byl jsem totiž celý den u vytržení a tak trochu mimo, neboť mi nad ránem přišly peníze a musel jsem o tom přemýšlet. Taky jsem přemýšlel, co s těmi penězi udělám.

Byly to peníze z úrazového pojištění, konkrétně trvalých následků fotbalového turnaje novinářů, kdy mě spoluhráč David rozchytal tak důkladně, až mi odlomil kus kosti z posledního článku prostředníčku (ale turnaj jsem dohrál).

Nezhojilo se to úplně dobře a ani operace se bůhvíjak nepovedla, prst je křivý a poslední článek nejde ohnout. Dopady to má dle mého značné (od nejdůležitějších po nejméně podstatné): při bowlingu mi padá výrazně méně striků, v malém fotbale jsem se přesunul z branky do útoku a jsem k smíchu, když hraju na kytaru, nezdržuju sebe ani případné posluchače vybrnkáváním a místo pěti prsty (celkově) píšu na klávesnici už jen čtyřmi – tudíž toho napíšu o pětinu méně, což je ambivalentní. Když někoho na dálnici prostředníčkem odkazuji do patřičných mezí, vzbuzuju spíš soucit.

Před dvěma lety si i pojišťovna uvědomila, že můj prst pravděpodobně žádný zázrak nespasí, a tak mě informovala, že za dva roky se na dálku potkáme znovu (co kdyby přece jen) a zúčtujeme spolu. Celé ty dva roky jsem jí pochopitelně dál posílal pětikilo měsíčně. 

O dva roky později přišlo poštou spoustu formulářů a nějak nebyl nikdo, kdo by je mohl kvalifikovaně vyplnit. Po několika měsících tápání, ignorování, dovolených a připomínání jsem přes známého sehnal plastického chirurga, protože k pachateli operace se mi úplně nechtělo. Ten mě ještě poslal pro zprávu na rehabilitaci, kam jsem chodíval. Ta mě stála čtyři telefonáty, jednu návštěvu ordinace a 450 korun.

Do Motola na plastickou chirurgii jsem jel (o berlích, ale to je zase jiná story) dvakrát (čtyřikrát jízdenka za 30 korun); poprvé jsem to vzdal, protože přede mnou čekalo zhruba dvacet lidí.

Napodruhé jsem se radostně vracel snad se vším, co jsem potřeboval - už mě čeká jen poslední fronta a doporučený dopis na centrálu pojišťovny, protože jinak než papírově to samozřejmě nejde. Sympatický plastický chirurg navíc za vyplnění nic nechtěl, ale klesl u mě tím, že vyslovil uhozenou prognózu, že mi pojišťovna pošle pár set korun. 

A byl úplně mimo, protože mi přišlo celých 2500 – 1 % z pojistného plnění. 

Užili jsme si je hezky; koupil jsem plnou nádrž nafty a dvě kafe. 

Člověk nemusí být bůhvíjaký počtář, aby mu z toho vyšlo, že se tahle operace – ať už mluvíme o Davidově rozchytávání, zdrátování v Thomayerce či nekonečném papírování – tak úplně nevyplatila.

Na druhou stranu se to dá brát pozitivně: z 99 procent jsem vlastně celý a zdravý. A kdo to v sedmatřiceti může říct? 

Navíc to dítě, které jsem si odvedl ze školky, bylo opravdu to správné. To nejsprávnější.

text a foto Řízek

POSEIDON DOMÁCÍ

"On je taky už přeci jenom pán v letech," konstatovala lékařka a snažila se nespokojeně vrčícímu Pepanovi šetrně odsunout ocas, aby se dostala do citlivých míst certifikovaných pro měření teploty, i u takto majestátních živočichů.

Kocour postupně vyčerpal veškeré své typizované obranné reakce – proběhlo schovávání pod postel, zarývání drápů do mého kabátu a následné zběsilé vyšplhání na rameno ve výtahu (podobně jako Harry Hole zdviže nesnáší) i pouštění chlupů cestou na veterinu, jehož praktický smysl mi uniká. Tak už mu z jeho repertoáru zbývalo jen syčení a cenění na několika místech zjevně poškozených zubů. A to přišlo teď.

S Pepanem se známe skoro dvanáct let a leccos jsme za tu dobu pochopili. Třeba to, že když nejí, není to proto, že by sám sebe vyhodnotil jako otylého a obrazně řečeno se chytil za čenich. Když několik dní v miskách zůstávaly granule, dovtípila se žena, že by to mohly být zuby.

A byly to zuby. Kočičí tlama má v ideálním stavu tvar těch kleštiček, kterými asistentky ředitelů nadnárodních firem z důvěrných dokumentů před skartací vyndavají kancelářské sponky. Pepanovy kleštičky lékaři upravili tak, že zvíře přišlo o další svou chloubu. Levý horní tesák a další dva méně dominantní zuby mu pravděpodobně budou chybět méně než to, co mu veterináři uzmuli už kdysi dávno. Ale i tak to zřejmě zaregistroval.

Na přetrpěnou narkózu reagoval Pepan nečekaně. Několik hodin chodil po bytě a odmítal si byť jen sednout, připomínaje nespokojeného tygra ve výběhu. Na koberci se ostatně začala objevovat vyšlapaná cestička. Nakonec jsme to vzdali my a usnuli.

To (zvíře) si pak nějak sedlo. Avšak druhý až čtrnáctý den nastal jiný problém: dostat do něj antibiotika. Po dobrém, jak jsme zjistili, to nejde, takže jsem na něj musel zakleknout podobně jak Finanční správa a injekční stříkačku mu vrazit do nově vzniklého prostoru mezi zuby. A pak si ho udobřovat různými laskominami, protože tvrdé granule teď jíst nemůže.

I to bylo zpočátku složité. "Ten se bude mít," konstatovala prodavačka nad pestrou směsicí nejrůznějších paštik a kapsiček. Velká část z nich později skončila vyhozená, aniž by se jich kocour vůbec dotkl. Občas se mu ani nebylo lze divit: kombinace jehněčího s kuřetem je fakt trochu divná. Ale jinak to bylo složité a stěží odhadnutelné: Kachnu můžeme, husu vůbec ne. Mořské plody? S tím za mnou ani nechoďte. Klokan? Pštros? To se mi nezdá. Tuňák? Nikdy. Nemáte tam lososa?

Nakonec jsme logicky skončili u nejdražšího značkového krmiva v kapsičkách. Přivezli ho ve velké krabici, do níž se Pepan samozřejmě ihned uvelebil.

A funguje to, kocour se zjevně zotavuje. Včera byl na chatě a neuvěříte, co se stalo pak. Skrze prosklené dveře bylo vidět, jak se na zahradu připlížila konkurenční kočka zvaná Ferda. Jejich pohledy se skrz sklo střetly. A když došlo na cenění zubů, otočila se a pelášila pryč. Efektivní K.O. – Pepa zvítězil, aniž by se musel pohnout. Chybějící tesák ho tak nemusí mrzet, jeho nový trojzubec mu dodává respekt.

text a fotky Řízek

PEKLO SEVEROVÝCHODU

(Popřej jí k svátku! Ne, že zase budeš mluvit jen o sobě. Nezapomeň na to!)

Zvoní to. Ahoj, no, už jdu na start. Je docela kosa. Nic moc, ale aspoň trochu jsem spal, oni to v té tělocvičně hrozně hrotili, vstávali už v půl šesté, nechápu proč. Navíc tam někdo chrápal. A parkety vrzaly. Co říkáš? Jo, kolo jsem měl tam schovaný. Jo, na karimatce, žíněnky byly obsazený. Furt jsem se mlel. Ale za sedmdesát korun za noc je to luxus. Ozvu se pak. Teda jestli to přežiju. Jasně, že to přežiju. Jo a Maruško...?

To poslední už neslyšela, tak jsem mobil schoval do kapsy, mikinu do auta, klíče od auta do infocentra, náhradní duši pod sedlo a sám jsem se schoval mezi ostatní cyklisty do druhé řady.

Po roce jsem zpět. Nejstarší český maraton na horském kole, Rallye Sudety, nejdelší trasa, 112 kilometrů vodorovně a skoro čtyři svisle. Nekonečně stoupáme z Teplic nad Metují, městečka nacpaného mezi horami a skálami, jako když jsme se jako děti schovávali do nitra gauče mezi polštáře a nebyli jsme skoro vidět. Jedeme jako peloton Tour de France, jen nejsme tak šikovní, takže o sebe sem tam škrtneme řídítky. A taky méně zobeme. A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny.

Je to hodně rychlé, ale kontrolovaně. V první, placatější třetině závodu si zběsilou jízdou lze zřejmě jen uškodit. I my kolem 150. místa (jede asi 650 lidí) neztrácíme na čelo zas tak moc, asi čtvrt hodiny. To pravé peklo severovýchodu Čech nastane až dál.

Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil. Nahoře se cesta rychle zlomí do technického sjezdu přes skály. Drncám vymletým korytem, kolem mě spousta opatrnějších lidí tlačí. Další spousta lidí kolem trati povzbuzuje, ať proboha jedeme. Ve skutečnosti chtějí vidět pády a diskomfort - vůbec jim to nemám za zlé, je to lidské. Nechci je zklamat. Zadní kolo se najednou nečekaně zvedá a já balancuju jak poněkud týraný cirkusový medvěd na jednokolce, jen hlavou napřed. A nakonec úspěšně!

Povzbuzen dílčím vítězstvím vjíždím do dalšího těžkého úseku zarostlého kořeny. Pouštím se do nich odvážněji, než bývá mým zvykem, což je stále ještě mnohem pomaleji, než je medián všech závodníků. Chvíli se mi hazard vyplácí, než zavadím rukou o smrkovou větev, která neuhnula, a cesta na zem je pak hrozně rychlá, letím po hlavě, bradou do hlíny a do lesa, kolo mě nezadržitelně přikrývá a závodníci těsně za mnou sotva stačí zastavit a ptají se, jestli jsem OK. Být to na dálnici, začali by blikat varovnými světly a vytvářet záchrannou uličku.

Až na to, že mám plnou pusu jehličí, mi vlastně kupodivu nic nechybí. A na jehličí v puse si člověk zvykne snáz než třeba na blbou práci nebo premiéra estébáka a je to i snáz řešitelné, v mém případě prskáním a pliváním toho bordelu.

Moje sebevědomí nicméně utrpělo a znovu se ukazuje, že na sjezdy mě neužije, naopak ty táhlé kopce mi jdou. Nebo aspoň šly. O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo. Po dalších patnácti kilometrech ztratím naději, že to je jen dočasné a že bude líp. Píchání pokračuje při každém druhém šlápnutí. Šlapu více méně jen levou nohou, když už je to na jednu nohu příliš, tak tlačím. Takhle jsem si to nepředstavoval.

A vím, že už nikdy nebude líp. Minimálně dneska ne. Nevnímám krásnou krajinu, nevím, že je parádní počasí, nezdravím lidi u cesty. Oni vůbec netuší, co se tady děje a že tady někde dole v pravé noze probíhá lokální válka s nejasným výsledkem. Separatisté z Republiky Koleno zřejmě vyhlásili autonomii na zbytku území. Ani nevím, kudy jedu, nebo spíš vedu, hledám jen nejméně bolavý způsob, jak točit nohou. Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát. Na devadesátém sedmém kilometru mi vlétne včela nebo něco takového pod dres a zahryzne se mi do míst, kde bych měl mít vypracovaný hrudník. Nebýt ještě asi hodina cesty do cíle, byla by to taková pěkná červená tečka.

Na občerstvovacích stanicích sháním něco proti bolesti. Na jedné mi nabízejí kafe a pudink. I jako placebo je to slabé. Na posledních kilometrech už dosahuji průměrné rychlosti svižnější chůze a začínám se rozkládat. Předjede mě ještě asi deset lidí, jenže je mi to jedno - jsou z jiné kategorie šťastnějších, obounohých.

Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem. Zvoní to. Všechno nejlepší, Maruško.

text Řízek, foto Josef Pecka

LIDSKÁ SVÍČKOVÁ

Ani jsem nevěděl, že mám bedrokřížokyčelní sval. První setkání s ním bylo tak překvapivé, jako když jsem onehdy zjistil, že mám v autě homokinetický kloub. Kloub i sval člověk zpravidla nechává bez povšimnutí, dokud funguje. Pokud ne, je vůz i muž odstaven. A úpí.

Když muž úpí, úpí hodně. Upírá pozornost okolí na své úpění a sám se nedokáže věnovat ničemu jinému kromě úpění samotného anebo hovoru o něm. Hledá pro něj přiléhavá přirovnání. Zhruba pět za hodinu. Je tím únavný. "Tak si s tím někam zajdi!" rozhazuje rukama okolí, už zcela vyčerpané. "Ale kam, v sobotu dopoledne? Snad ne na pohotovost!" úpí muž.

Běžný muž to druhý den nevydrží, protože nemůže spát, jde si sednout do čekárny a po pěti hodinách možná přijde na řadu. Pokud je muž takzvaným kulichem, jde na řadu rovnou a pichlavé pohledy běžných lidí v čekárně se od něj odrážejí a zapichují se zpět do těch, kteří je vysílali, a jejich bolest se tím pádem ještě prohlubuje (je to něco mezi vúdú a akupunkturou). Tak jako tak se muž u lékaře dozví, že mu vlastně nic moc není.

Ne že by se s tím spokojil. Muž pátrá a úpí dál. On totiž ví, že mu něco je, jen neví co. Horší než bolest je nejistota. Kecám, není. Bolest je určitě horší. Je to jako kdyby tě někdo řezal žiletkou, ale zevnitř. Fyzioterapeutka z rozličných akordů úpění vyčte, že na vině je přetížený bedrokřížokyčelní sval. "U prasátka se tomu říká panenka, u kravičky svíčková," vysvětluje natvrdlému, jemuž je hned lépe. Svíčkové si váží.

Dalších několik dní se muž belhá. Po svých obvyklých běžeckých a cyklistických trasách se s odporem kodrcá tramvajemi a smradlavým metrem, aniž by to kohokoli byť jen náznakem zajímalo. Nikdo ho nepouští sednout. Dopravní prostředky mu ujíždějí, není schopen je doběhnout. Lituje se. Ach, jak moc se lituje!

Tím spíš, když mu jednoho dne pošťák přiveze nové běžecké boty. Pro samé utrpení zapomene, že si je před týdnem objednával. Jenže nemůže běhat, jen se kolébá. Boty putují do skříně a kocour Pepan do krabice, ať z toho aspoň někdo něco má.

A pak se to muži najednou začne trochu líbit. Místo večerního běhu v počítačové hře vybuduje fungující dopravní impérium a pak zkrachuje. Místo šlapání na kole do práce si v metru v klidu přečte knížku, málem zapomene vystoupit a cestou si koupí kafe. Upeče štrúdl. Luxuje. Umyje nádobí. Až to všem začne být protivné, včetně toho svalu. Sama lidská svíčková si pak sáhne do svědomí, půjde do sebe a radši přestane bolet. Všichni doufáme.

text a foto Řízek

:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

GURU NIKDY NELŽE

Maraton není sprint! psali v manuálu pro běžce. No jo, ale vysvětlujte to člověku, který potřebuje na záchod a má každou chvilku vystartovat. Dobře to dopadlo, jen mě někdo zlostně kopnul, když jsem neobratně přelézal hrazení k toitoice. Ovlivnilo to můj výkon? Rozhodně. Toitoikový i kopancový doping fungují skvěle, jenže vydrží jen 34 kilometrů. Pak přijdou křeče a trápení, které naivnímu prvoběžci uzmou téměř celou euforii po dosažení cíle. Protože v maratonu neplatí, že i cesta může být cíl. Cíl může být prostě až ten cíl.

Proběhnout se centrem Prahy, přes Karlův most nebo Pařížskou bez turistů anebo Husákovým tichem i po všech nábřežích bez aut je zážitek a každému ho lze doporučit. Samozřejmě, pokud dotyčný nemá rád velké množství lidí popřípadě běh do nesmyslných dálek či omdlévání v metru cestou ze závodu, není to nic pro něj. Stejně jako pokud nechce dávat dva tisíce za startovné - když ale běžíte "v dresu" nějaké charity, bolí to výrazně méně. Já reprezentoval Diakonii Českobratrské církve evangelické, jíž jsem zamlčel, že jsem neznaboh. I pro takové účastníky je však atmosféra závodu pohlcující; lidi křičí, fandí, podávají závodníkům různé tekutiny. Taky tramvaje musejí jinudy, u cesty hrají kapely a překvapení Japonci si fotí tyčkou selfíčka s rozmazaným barevným davem.

Václav ještě před tím, než se mu na
třetím kilometru rozvázala tkanička

Večer před startem mi žena předčítala různé tipy a triky pro maratonce-neználky. Ten nejlepší říkal něco jako, že máš běžet jen tak rychle, jako to umíš, a spíš pomaleji. "Když poběžíš naopak rychleji, za každou minutu, kterou takhle naženeš, v závěru několik minut ztratíš na každém kilometru," varoval nějaký guru. Pokýval jsem tehdy hlavou, jako že si to pamatuju a hodlám se tím řídit. V reálu to ovšem vypadalo jinak, a proto měl můj závod tři naprosto odlišné fáze:

1. Fáze euforická. Přes centrum Prahy se běží nečekaně dobře. Mezičasy o patnáct až dvacet vteřin na kilometr svižnější, než jsem chtěl. To přece musí být dobré znamení, ne? Baví mě to i po levém břehu k Libeňskému mostu a zpět po karlínské straně. Plácám si s dětmi u silnice, doufám, že jim pak rodiče umyjí ruce. Na čtrnáctém kilometru čeká manželka, mává transparentem a nabízí mi tekutiny. Mám radost, že ji vidím, ona dokonce běží vedle mě. Běžím kousek za vodičem pro vysněný čas 3:30 a hecuju se se šedesátníkem, který běží svůj desátý - prý poslední pražský maraton. Je to prima, svítí sluníčko a maraton je bezvadná věc.
2. Fáze poznání. Z Výtoně do Nuslí a pak do Braníka a zpět na Palackého náměstí. Dobíhám a předbíhám vodiče i zasloužilého maratonce. Před otočkou pod Nuselským mostem na mě volá kolega Vašek a vypadá svěží. Už se neběží tak lehce, s plácáním jsem přestal. Trochu se to začíná kabonit jak na nebi, tak s mým během. Při dalším setkání se ženou jsem o poznání méně hovorný. Ale tempo pořád držím pod pěti minutami.
3.  Fáze konečná. Běžíme zase po levém břehu na Lihovar. Nad otočkou v dálce vidím obrovský billboard s pohlednou paní v prádle. Když doběhnu až pod ní, zjistím, že není pohledná a že ani ta otočka tam ještě není, nýbrž je dál. Na 29. kilometru potkávám ženu, na něco se ptá, přitakávám. Pak zas běžíme po nějakém mostě tam, po jiném zpátky. Na 32. kilometru zdravím Vaškovu Hanku slovy: "Jsem v píči". Chtěl jsem tím říct, že jsem vyděšen z představy dalších deseti kilometrů tohohle nepřirozeného pohybu a že se zároveň necítím úplně dobře. Na 34. kilometru přijde první křeč, zatím jen do jedné části jedné nohy. Postupně přijdou další i do jiných částí jiných nohou, až mě kompletně ovládnou.
   
   Přecházím do indiánského běhu a namlouvám si, že jen dočasně. Než se tohle přežene. Mezitím se přehnalo asi pět set lidí, vodič na 3:30 a ten emeritní maratonec. Ztrácím asi dvě minuty na kilometr a mám matný dojem, že mě před tím někdo varoval. Kulhám směrem k Libeňskému mostu. Od minulého okruhu značně povyrostl a prodloužil se. V Těšnovském tunelu opřený o zeď protahuju nohy v zoufalé snaze něco změnit. S troufalým nápisem Coach na mých zádech to musí vypadat tragikomicky. Konečně mě předbíhá i neúnavný Vašek, na začátku Pařížské, 300 metrů před cílem. Mobilizuji a publiku v cílové rovince předstírám, že jsem celou dobu běžel. Zatímco Keňané už jsou asi v letadle, a to ještě není hotová ta rychlodráha a na Veleslavíně jim musel s bagáží pomoct portýr (mě by býval musel vynést), jsem v cíli. A konec. Titulky.

V hlavních rolích v českém znění:
hrdina: Václav (1 536. místo, 3:45:35 oficiálně, 3:37:44 reálně)
padlý hrdina: Řízek (1 552. místo, 3:45:54, 3:42:24 reálně)
žena hrdiny: Hanka (dokonalá organizace diváckých přesunů)
žena padlého hrdiny: Maruška (nezměrná trpělivost a péče)
scénář: naivita a nezkušenost
režie: Zdeněk Troška a Alfred Hitchcock

Vyrobila tvůrčí skupina zábavných pořadů Praha

MMXV

text Řízek, foto Hanka

ŠIŠKOVÉ TRAUMA

 

Pro obtloustlého táborníka, který z provlhlého stanu píše zoufalé dopisy mamince, aby si pro něj nejlépe okamžitě přijela, je závěr tábora vysvobozením. Přijdou indiánské hry (to ti je sranda a na obličej si namalujeme bahnem nějaké obrazce), pak se začne bourat (dva dny se budu někde zašívat, ale nenápadně), pak se zajde na svíčkovou (bez otravné nutnosti mýt po sobě ešus) a konečně hurá za maminkou (pojedeme vlakem a budeme zpívat Želvu a Budku, bomba!). Vězte, že vím, o čem píšu. Jenže mezi tím vším bezvadným je Ave.

Co je Ave? Prý indiánský štafetový závod, ve skutečnosti strašná rasovina! Ti zlí vedoucí postaví na cestě, nejlépe do mírného kopce, v pravidelných, asi dvoumetrových intervalech stovku kamenů nebo šišek. Těch šiškových řad bude přesně tolik, kolik je klanů. Klany tvoří velcí, střední i malí kluci, tedy svalnatí téměř dospěláci, nezkušení táborníci i úplně malí vlčkové, u nichž pak při běhu vynikne nohatá disproporce jejich postav. Vyhraje ten klan, který ten šiškový pás sklidí jako první (bohužel se šišky musejí brát po jedné, po více to nejde, ptal jsem se).


Pak se odstartuje a rádce, jenž je generálním ředitelem klanu, sprintem vyrazí k nejvzdálenější šišce, popadne ji a vrací se zpět, za frenetického jekotu dívčího tábora, který si tuhle show nemůže nechat ujít. Pokud jste tlustý jeliman, stojíte v řadě, nervózně se pokoušíte okoukanými pohyby protahovat zakrnělé svaly a s obavami sledujete, jak se špalír před vámi zkracuje, aniž by se výrazněji krátila vzdálenost, již je potřeba uběhnout.

 
A pak už je to tady. Tenisky, které celý tábor nestačily vyschnout, se prosmýknou blátem a celá souprava Řízka v trenýrkách spěje přes kořeny a kameny k vrcholu. Frenetický jásot střídá chichotání (teď hlavně proboha neupadnout), jen u mé šišky Péťa křičí: „Běžíš krásně, Řízku, makej!“ (Letos jsem se Péti ptal, jestli v rámci vedoucovského týmu poběží. „Ses zbláznil,“ odpověděl, „mě baví řvát.“)


V cíli vztekle zahazuju šišku, divně sípu, je mi střídavě do breku a na omdlení, vdolky z oběda se nevybíravě připomínají, liju na sebe a kolem sebe vodu a v duchu přemýšlím, kdy by tak maminka mohla přijet, kdybych jí teď napsal. A ta řada šišek je pořád šíleně, šíleně dlouhá.


Skvělé i hrozné je to, že značnou část závodu běhají všichni, ti svalnatí i ti nohatí. Nohatých se po třech povinných kolečkách rádce zpravidla zeptá, jestli mají sílu a jestli pomohou. Časy se v tomhle asi mění, neboť letos nejmenší vlčata bez řečí pokračovala v závodě vesměs až do konce. Jednoho experta jsme jen poslali, aby se v táboře přezul. Jeho běh v pohorkách vypadal sice nesmírně vtipně, ale usoudili jsme, že v teniskách mu to půjde líp, i když je má mokré (a kdo ne, že?).


Vedoucí běhají Ave jen z hecu, zpravidla jen ve čtyřčlenných týmech (aby to byl pořádný hec). Na to nás letos bylo příliš a já byl host, a tak jsem nabídl služby jednomu z tábornických klanů – stal jsem se tak nejstarším táborníkem na světě. Přijali mě s velkými očekáváními (však jsem měl taky zářivě žluté triko), která jsem samozřejmě nemohl naplnit – nejsem Lukyk ani Milan, kteří běhají tak rychle, že se ani zaostřit nedají.


A všechno se to zase vrátilo. Snaha neupadnout, chichotání, fandící Péťa, sípání a vracející se vdolky v cíli. Měl jsem skvělý tým, druhé táborníky jsme deklasovali, a chvíli jsme dokonce ohrožovali družstvo pomalejších vedoucích.


Tlustému jelimanovi by to bylo úplně jedno. Hlavně že je to za námi, ještě se třikrát vyspím v blbým spacáku a pak už mě sem nikdo nedostane.

Fakt ne.

text a fotky Řízek

FATÁLNÍ NEÚSPĚCH

Asi to není moc k chlubení, ale i já jsem několikrát v životě hrál Dračí doupě. No ano, s bráchou a sestřenkami, někdy v minulém století, jsme rozjížděli neskutečná dobrodružství v krajinách nespoutané fantazie, když jsme trávili prázdniny v chalupě na středočeském venkově. Pravidla jsme, pravda, neměli ani moc neznali. Přesto jsme tušili, že v rámci příběhu může přijít něco, čemu se říká fatální neúspěch. Útočíš na sedmihlavou saň a omylem dekapituješ kolegyni hraničářku. Chceš okrást trpaslíka, hodíš desetistěnnou kostkou - a místo toho ti někdo třeba sežere sváču. Nejhorší je, když se tyhle dračákové věci začnou míchat do běžného života. Jako dneska.

Chtěl jsem totiž po čase vytáhnout (shodou okolností, která se nabízela) draka na světlo boží. Vyzrát na oblevu a užít si dosud - pro občasného vyznavače kitingu, jež skoro neopouští okolí Prahy - poměrně marnou zimu. Buď je málo sněhu, anebo nefouká. Tentokrát ale větrná předpověď nelhala, venku to zběsile tálo, ale špinavý sníh se zuby nehty držel, sfoukl jsem tedy z draka prach, naházel jsem jej a lyže do auta a hurá do Hlubočinky.

Co tam? Hlubočinka je tuctová obec nedaleko Prahy, již od zapomnění a od záměny s jakoukoli anonymní vesnicí položenou u rozbité silnice, jíž se lze vyhnout ucpané dálnici, zachraňuje rozlehlý lán. Ten milovníky tažných draků láká prakticky dokonalými podmínkami. Pole je téměř bezbřehé, nikde nepřekáží dráty, lidé, naštvaní zemědělci či stromy. A vítr hladký jak šlehačka, většinou.

U krajnice právě odstavil svou felicii mladý rider. Hned za ním já. Prohodili jsme pár slov používajíce slang (usilovně jsem se snažil působit dojmem zkušeného borce, co už má, kámo, něco nalítáno). "Fouká jihojihozápad, to neni dobrý. To vůbec neni dobrý," odtušil a jal se připravovat svůj snowboard a létající nafukovačku. Něco jsem zamumlal, udělal ramena a vytáhl přezkáče s Lisou Simpsonovou. Žádný jiný lovec adrenalinu tam nebyl, to bylo podezřelé.

Sám sebe jsem překvapil, vše bylo krásné. Hned napoprvé se mi v poměrně silném větru podařilo odstartovat a lyže se rozjely po zaváté ploše, zatímco důkladnější kolega si na sebe teprve navlékal páteřák a další ochranné pomůcky, pro nás profíky zbytečné. A můj osobní Pán jeskyně už si do svého čtverečkovaného sešitu osudu čmáral nesnáze.

 Lyže krájely rozbředlý sníh, který mi jako tříšť dopadal do bot a během půlminuty mi promáčel kalhoty. Cítil jsem se jak mojito. Sotva jsem se na opačném pólu pole otočil a bokem na vítr se podoben plachetnici vracel zpátky, fukejř hrozivě zesílil. Najednou jsem svištil mnohem rychleji, než bych sám chtěl. Adrenalin nikde, dostal jsem strach. Zpomalit nešlo. Jako by někdo odřízl hadičku od brzd. Šutry bušily zespoda do skluznic. Ve třicetikilometrové rychlosti, která mi za normálních okolností zas tak závratná nepřijde, zářivě oranžový drak o rozměru bezmála padáku najednou mocně zabral. Sfouklo mě to. Hrany lyží už nezvládly vzdorovat a poslaly mě po obličeji do sněhu.

Bebíčka. Šup s tím na fejsáč!

Tedy, spíš do kamení. Těch pár čísel sněhu jsem coby pluh v pohodě odrhnul lokty a zápěstími. Drak, když chytne, tak už nepustí. Až po asi padesáti metrech orání se mi podařilo ho od sebe odstřelit takovou záchrannou brzdou, odletěl opodál a natáhl se mezi dva osamělé stromky. Vypadal jak nějaký výsměšný sociálně demokratický billboard. Do toho začal slejvák. Ujel jsem jen 1,6 kilometru, hlásí Endomondo. Mám dost, hlásím já. Celé dobrodružství trvalo osm minut.

Byl jsem mokrý skrznaskrz, potlučený, krvavý, potupený. Klepal jsem se zimou. Asi mám něco s loktem a se vším. Drak na tom byl stejně, navíc měl zamotané šňůry. Dvě trosky se belhaly k autu. Naložit se a zapomenout. Kolega mezitím nafoukl svého draka, nazul snowboard a párkrát elegantně skočil. Načež všechno sbalil, protože v tomhle se to jako fakt nedá.

Jestli čekáte, že mi ještě někdo ukradl auto nebo vypustil kola, tak to se nestalo. Ale pro mého Pána jeskyně neboli Pídžeje to může být inspirace do budoucna.

text a mobilní fotky Řízek

ANATOMIE BOLESTI

Pot, krev, pády a šlapky
text a fotky Řízek

Sedmihodinový závod dvojic na horských kolech Albion Day by Night, který se jel v sobotu odpoledne a v noci - to vlastně docela dobře vysvětluje název - poblíž Dobříše, prověřil všechny zúčastněné. A nejvíc samozřejmě nás dva.

Jak taková sedmihodinovka vlastně funguje? V 15 hodin hromadně vyrazí všechny týmové jedničky na první okruh. Ledva ho za slabou půlhodinku projedou, předají štafetu druhému z páru. A tak dál až do úplného zblbnutí, které přichází s koncem závodu po desáté hodině noční.

Velmi kvalitního spolujezdce mi letos dělal Milan Kučera (ten Milan od Hanky K.), naše nepříliš trénované postavy nakonec náročnou jedenáctikilometrovou trať objely každá sedmkrát. To stačilo na 21. místo z 31 mužských párů, byť to dlouho vypadalo na lepší klidný střed – jenže technika byla proti nám, Milan v předposledním svém kole píchl a dlouho vyměňoval duši. Ale hlavně, že jsme dojeli, říkal jsem si dnes kartáčkem vymývaje z rozbitého kolena dobříšský štěrk. Ostatně jediný poražený byl čuník, který padl ještě před samotným závodem, jehož průběh strávil na rožni.

Poetika sedmihodinovky padá na trať se soumrakem. To borci v barevných trikotech rozmístí na řídítka a přilby často důmyslnou soustavu světel, aby v lese trefili a aby při brutálním technickém sjezdu z vrchu Kazatelna, s nímž je potíž i za světla, zvýšili své šance na šťastný návrat do depa k čuníkovi. Svítil jsem i já, ale před sebou jsem viděl prakticky jen svůj vlastní stín, jak se v kopci lopotí, funí a téměř se nehýbe z místa. Světlo proniklo jen na kraj zorného pole, takže jsem spatřil zajíce a celou řadu hub. To proto, že mě nějací vykukové dojeli a využili mě coby světlušku. Jejich čelovky pak ze mě samého vytvořily stínítko.

„Sorry, mám křeče, rychlejc to už nejde,“ křikl jsem za sebe, kde jsem tušil konkurenty. „To nevadí, dobře svítíš,“ přilétla drzá odpověď. Mé sedmé kolo byla mizérie. Tekla ze mě krev z pádu v minulém kole, křeče se zakusovaly do netušených míst. A záda! Chuť zastavit, aspoň na chvíli, proklepat nohy a odpočinout narostla do nevídaných rozměrů. Jenže jsem věděl, že nemůžu, už bych se nerozjel. Nejvyšší místo okruhu se blížilo, byť hrozně pomalu. Minulo mě pár závodních koní v strakatých dresech, a když jsem se konečně přehoupl přes vrchol Kazatelny, věděl jsem, že mám pro letošek vyhráno a že už mě čeká jen prase. Že ještě jednou spadnu, jsem netušil, ale to k tomu tak nějak patří. Jako i to, že jsme v tombole jako asi jediní nic nevyhráli.

DAY BY NIGHT 2010– týmový zápisník Milana a Řízka, kolo po kole.
15:00 start, vyráží Řízek
15:25 +25‘ Rozjel jsem to idiotsky rychle – ale nemůžu za to. Jel jsem v těsným závěsu za nějakou skupinkou. Spíš než ten krpál mi vadilo to mírný stoupání. Bacha na ten sjezd – příkopy a hlubokej štěrk. (Ř.)

15:53 +27‘ Jel jsem na pohodu, nikdo mě nepředjel, borci jsou dávno vpředu.:-) Unikají mi přesné časy, kdy jsme střídali, navíc jsem si zapomněl vynulovat tacháč. Musím na to dávat bacha, abych věděl, kdy střídat. Trať OK, ale nepříjemný sjezd. V lese v brýlích tma.:-) (M.)
16:20 +27‘ Dávám banán. Jel jsem celou dobu ve skupince – jednou se mi podařilo blbě odbočit, tak jsem se musel vracet… Byli to docela rychlíci, ale střídali jsme se. Ujeli mi až tady na konci na asfaltu. Počítám, že když pojedu sám, budu pomalejší. Určitě už to nebudu hnát jako v prvním kole – na to nemám. Jinak zatím vše OK. Bacha na ožralýho chlapa u obory, je agresivní. Ale snad ho jeli městští policajti někam uklidit. Prý je to místní blázen. (Ř.)

16:48 +28‘ Taky banán a energy gel, co jsem našel doma. Nestačím jenom jedné holce – je dobrá. Navíc mi jde tachometr o dvě minuty pozadu – už jsem to spravil. Čekám tě kolem 17:15, snad to stihnu. Olej u stojanů na zemi v tašce. (M.)
17:16 +28,30‘ První trošku krizička v kopci na Kazatelnu. Dlouho jsem jel sám, pomalu stahoval chlápka v dálce. Pak se kolem mě přehnali v kopci dva borci a dojela mě skupina, kterou jsem pak táhl. Cítil jsem křeče, už to bude jen horší.:-) (Ř.)
17:43 +28' Předjeli mě tři borci zepředu a zmizeli.:-) Snažím se s někým držet, ale moc už to nejde. Roztáhlo se to a nohy začínají bolet. (M.)
18:13 +30‘ Tohle teda už bolelo. V první části jsem se parádně vyvezl za nějakým rychlíkem, ale jakmile přišel kopec, ztrácel jsem. Na Kazatelnu jsem stoupal tempem 9 km/h, a to si myslím, že mi tachometr ještě fandil. Budu se snažit už nezpomalovat, ale bude to těžké. Bolí hlavně záda. (Ř.)
18:43 +30‘ Jel jsem celou dobu sám. Udržet to bude těžké. (M.)
19:13 +30‘ Lepší kolo než předtím (pocitově). Prvních 5 km jsem vlál na konci skupiny, pak mi v kopci pláchl. Pokecal jsem se svým loňským parťákem a šla tu holka, co měla na prsou nápis „Nejlevnější ve městě.“ Jinak bolest zad a hlad. Krmím se tatrankou, banánem a melounem, to mi bude dobře. Máme to rozjetý na 14-15 kol. (Ř.)

19:43 +30‘ Jedu těsně před křečemi, dávám 1 světlo a přinesu karimatku (na střeše auta). (M.)
20:15 +32‘ První pád – předjížděl jsem ve sjezdu pomalou holku a spadl jsem předním kolem do toho vymletého příkopu. Jsem odřenej na lokti a mám rozseklý koleno. Škoda pádu, měl jsem to zase na 30. Jdu montovat světlo. Jo a po 9. kole jsme byli 13.! (Ř.)
cca 21:06 +51‘ Milan asi tři kilometry před cílem píchnul a potmě musel vyměňovat duši. To proto mu nebylo do řeči.
21:41 +35‘ Další pád na úplně stejném místě. Viděl jsem zajíce. Jinak děkuju moc za to, že jsi jel. Mám dost, ale užil jsem si to maximálně. Snad i ty. (Ř.)
cca 22:20 Milan dojíždí do cíle a vyrážíme konzumovat prase.

TRHÁNÍ NEKONEČNA

Houby, mříže, vrtačka
text a trofejní foto Řízek

Na zubní chirurgii na Karláku mají v oknech mříže. Snad aby nešťastníky, kteří už prohlédli chlácholivé řeči, že to bude maximálně tlačit, ale určitě ne bolet, zadrželi uvnitř a nemuseli je pronásledovat areálem.

Za mřížemi se dělalo hezky. „Letos by mohlo být hodně hub. Těšíte se na houby?“ ptala se sympatická tmavovlasá zubařka nevzrušeně, zatímco brala do ruky jeden z nástrojů. Měla většinu obličeje zakrytou sterilní rouškou a to jí dodávalo jakousi orientální tajnosnubnost, která se tak důsledně tloukla s těmi houbami a vrtačkou. Nemohl jsem se rozhovořit, měl jsem v puse hák, navíc pravou polovinu úst jsem měl jaksi umrtvenou – dokonce i ucho jsem necítil, to ti bylo zvláštní!

Zvláštní byly i oba moudráky, které se mi paní chystala uzmout. První byla pracovně nazvaná ležatou osmičkou, jelikož anarchisticky vyrostla naprosto nelogicky vodorovně – proti všem –, a tím pádem zůstala i hluboko v kosti. Druhá, horní osmička (na snímku s ibalginem) zase měla kořínky spletité jak nějaká dvousetletá sosna.

Takže jsem to paní nijak zvlášť nezáviděl. Nekonečnu se z mých úst vůbec nechtělo, a celá operace se proto měnila ve zhruba hodinovou reklamu na trpělivost a domácí kutilství, pořád se něco vrtalo, páčilo, měnily se vrtáky a lékařce na roušce přibývaly krvavé kapky. „Škoda, že to nemůžete vidět,“ zalitovala uprostřed boje doktorka a mě to opravdu moc mrzelo. Do toho mi o něco méně hezká sestra miniaturním luxem vysávala sliny občas i s ksichtem. Takže velmi příjemné.

Po víc než hodině bylo hotovo, zub rozčtvrcen a přemístěn do odpadu. Pokývnutím jsem dal souhlas k přesunu invazních vojsk i do oblasti pravé horní osmičky, přece sem nepůjdu dvakrát. A to už byl koncert. Doktorce se povedlo zamotaný zub vytrhnout bez vrtání a téměř okamžitě, možná bych i zatleskal, ale měl jsem nehty ještě preventivně zaryté do sedadla.

Překrásný zub se pak stal nečekaně předmětem handrkování, protože jak já, tak ona jsme si na něj dělali zálusk. Prý se málokdy povede něco takového vypreparovat tak precizně a čistě, žadonila lékařka a už jej určitě viděla ve své sbírce dentálních klenotů – podobně jako můj bývalý ortoped schraňoval neobvyklé rentgeny mého kotníku. Fotografie nahoře ale dokazuje, že nakonec nad profesionálním furiantstvím zvítězilo primitivní sběratelství.

(Ale slíbil jsem jí, že jí ho někdy přinesu, až mě přestane bavit).

KOCOUŘÍ KARAMBOLIK

Pepanův nejdelší bezpilotní let
text a foto Řízek

Po dlouhé době jsem byl opět nařknut z přehánění. Prý mám tendenci posuzovat běžné věci často dost zkreslenou a zveličující optikou – třeba že jsem u vytržení, když si můj kocour v čekárně zvěrolékaře očividně se zájmem prohlíží inzeráty propagující rychlou zdravotnickou (zvířecí) pomoc. To je prý přitom zcela normální.

Tedy, na rozdíl od něho. Málokterého normálního kocoura asi napadne, že by mohl zkusit vypadnout z okna ve čtvrtém patře. Výjimečný Pepan, který za svůj krátký život stihl například pronásledovat zajíce, zdeptat maďarského ohaře a naštvat řadu lidí svou zálibou ledacos počurat, pokakat, případně zničit či sežrat, vyzkoušel i tento adrenalin.Co ho k tomu vedlo? Hypotéz je asi tolik jako domněnek, kdo by mohl vodit loutkového Melčáka – tedy spousty. Nejpravděpodobnější varianta je, že ve svém zaujetí pro lov much zapomněl na handicap v podobě nedostatečně vyvinutých křídel.

„Typické čtyřpatrové zranění,“ konstatoval lékař po prohlídce pacienta. Tedy natlučený čumák, otřes mozku (snad poprvé, co se tahle část těla u něj nějak projevila) a zlomené tvrdé patro. Při naší druhé návštěvě odborník svou diagnózu překvalifikoval – tři zlomeniny kůstek na levé přední pacce by prý odpovídaly spíš pátému až šestému poschodí. Možná – a to je jen spekulace – chybějící hloubku ke kocourově smůle nahradily jeho nadbytečné kilogramy či zámková dlažba dvorečku, kam jednoho odpoledne znenadání přistál. Čert ví.

Tak jako tak, zvíře teď vypadá asi tak jako já po vinobraní, tedy dost ušle. Odškrtl si jeden život a celé dny proleží na posteli. Když už náhodou někam jde, ostentativně zvedá tlapku, aby každý (kolo, skříň, kytka) viděl, jaké má trápení. Labužnicky polyká léky proti bolesti (fakt jo, teď se dokonce oblíznul!) a jistě už sní o tom, jak to všem natře, až se uzdraví.

Vlkodavem počínaje a bernardýnem konče. Jen s mouchami a čímkoli dalším okřídleným má utrum, okno ve čtvrtém patře je zavřené i dnes. Lásko má.

VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.

Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.