:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška