Jenže v kempu mě nevítá nikdo jiný než řada zmeškaných hovorů: naše kočka Coco je nějaká divná, nežere (pravda, to už třetí den) a má ve stelivu krev (to je novinka). Naposledy smutně pohlédnu na špalek, na nějž někdo fixkou napsal "3.", a poklusem zamířím k autu, ze kterého se za okamžik stane zvířecí sanitka.
Kočka vypadá celkem normálně, ale ona i normálně vypadá trochu divně. Ví se o ní, že výlety na chatu tak úplně nevyhledává; připadá si tam nesvá, jako by na ni zdánlivě nekonečný prostor (v porovnání s hranicemi bytu) bez ustání číhal. Dokonce i své standardně tiché mňoukání ještě víc ztlumí, asi jako když já kuňkám na editorské poradě, aby ji svět neslyšel, což někdy trochu komplikuje její nalezení.
V přepravce ji vezu místnímu veterináři, který nám ošetřoval už několik zvířat a i v okolí se těší celkem dobré pověsti; ono tam ostatně zas tolik veterinářů není. V čekárně mě zaujmou a vyděsí strašlivé portréty známých osobností ze širšího okolí (poznávám Tondu Panenku, jak na mě potutelně mrká, vedle něj se Honza Nedvěd chlípně směje), ale říkám si, že dobrý lékař nutně nemusí být vkus a třeba ta hrůza je jen nějaká úlitba komukoli.
V ordinaci panuje víkendový chaos, postupně si nás předává několik sester a nakonec i lékař. Kočce udělají vyšetření krve a po něm se všichni tváří závažně. Kočka dostává antibiotika a lékař mě mírně vykolejí dotazem, jestli ji tam chci rovnou nechat přes noc (to odmítnu a raději přijdeme druhý den na kontrolu, byť to znamená další sezení pod Nedvědem).
Kočka něco málo sní, přesto se druhý den vracíme. Závažné výrazy se opakují, dělá se test na nějakou ošklivou nemoc, což vyjde pozitivně, takže se vážně tvářím i já.
Doktor chce Coco dovyšetřit zítra, zase to odmítám. Není to kvůli obrazům, ale už chceme být zpátky v Praze. Vyžádám si aspoň výsledky krve (možná to byl krevní obraz!); je to od pohledu docela divočina, protože v těch správných hodnotách je asi jen jméno zvířete a věk. Snímek posílám umělé inteligenci. Jak jsem zvyklý, že mi normálně nepokrytě podkuřuje a bezvýhradně se mnou souhlasí, tentokrát spíš volí naléhavý tón a doporučuje jednat rychle. Působí to dojmem, že kočka bezmála umírá. Na to, že umírá, je sice docela v pohodě, jenže co když to jen umně maskuje?
Snímek posílám raději i skutečné kamarádce-veterinářce, která vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření i erudici lékaře (kulantně řečeno), ale doporučuje pro jistotu co nejdříve vyšetření na nějaké větší pražské klinice. Jsme z toho dost špatní. Pozorujeme kočku: není nějaká šedivější než normálně? To bude ta anémie. Chudinka.
- "Jasně, přijeďte za dvě hodiny, paní doktorka se na ni podívá a prosím, vezměte s sebou ještě jednu jinou, zdravou kočku."
-"???"
- "No s těmihle výsledky bude určitě potřebovat transfuzi."
- "Kde mám teď sehnat zdravou kočku? Mám jen jednu kočku a ta je nemocná."
- "Zeptejte se kamarádů, napište někam na sítě. Na shledanou!"
V neděli odpoledne píšu do pracovního chatu a na Facebook, jestli by mi někdo nepůjčil kočku, že ji vrátím v pořádku, jen o padesát mililitrů krve lehčí. Přestože to asi většina považuje za nějakou mou další kulišárnu, pár potenciálních dárců se ozve. Jenže jejich kočky jsou buď na Vysočině nebo v Německu, v bytě, od nějž nemají klíče, nebo jakkoli jinak nedostupné.
Jsme z toho špatní. Možná dokonce stále horší. Nakonec však vezmu rozum i madlo od přepravky do hrsti a vyrazím na velkou veterinu i bez kočky na náhradní díly.
Na pražské klinice Coco důkladně prohlédnou a vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření a erudici lékaře (a dávají si velký pozor, aby to bylo kolegiálně kulantní). S masivním pohotovostním příplatkem znovu provedou vše, co se provádělo, a naberou krev; je pozoruhodné, že tentokrát má Coco úplně všechny hodnoty srovnané jako premiant třídy. Lékařka zjistí, že zvíře má akorát trochu struvity (pravděpodobně ze stresu), a doporučí potravinové doplňky, zatímco ve vedlejší ordinaci uspávají nějakého psíka. Je na ní vidět, že je za happyend ráda, neboť je vzácný. Happyendy se nedoceňují.
Za dohromady sedm tisíc tedy zjišťujeme, že diagnóza zvířete se jmenuje chata. Ostatně poté, co se vrátíme z veteriny domů (do bytu ohraničeného bezpečnými stěnami), kočka nejenže dál vypadá normálně, navíc vyžere celou misku. Doufám, že potom, co jsme ji už v myšlenkách málem pohřbili, ji čeká dlouhý život.
Vesnickému veterináři píšeme zdvořilý mail, že nás poněkud vyděsil a že by bylo hezké, kdyby třeba uznal, že to popletli, a vrátil nám peníze. Nesouhlasí sice s naším postojem, neomluví se ("Někdy se krev při vyšetření srazí," napsal pouze), Nedvěda nesundá, peníze vrátí.
Tu tatranku za třetí místo mi už ale nevrátí nikdo.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat