KONEC VÝLETU

- Jsi živý?
- Ne.
- Jsi osoba?
- Nejsem.
- Jsi zvíře, ale mrtvý?
- Taky ne.
- Takže jsi věc.
- Ano.
- Viděli jsme tě ve Slovinsku?
- Ne.
- Jsi tady s námi v autě?
- Naštěstí ne.

- Takže jsme tě potkali cestou?
- Ano.
- V Rakousku?
- Jo.
--Jsi ty nechutný záchody na dálnici v Rakousku?
- Ne, ale přihořívá.
- Jsi umělá vagina z automatu na nechutných záchodech?
- Ano! Hezky!

- Nepotřebujete někdo čurat?
- Ne.
- Taky ne.
- Trochu jo, ale ještě tak třicet kilometrů vydržím. A ty neusínáš?
- Po tom kafi je to dobrý.

- Teď já.
- Jsi žena?
- Ne.
- Muž?
- Ano.
- Slovinec?
- Ano. To je ale dlouhej tunel!
- Jsi ten ožralý horolezec u Triglavských jezer?
- Ne.
- Jsi ten divný chlap v černém nátělníku, u kterého jsme s Maruškou přespávali, když jsme o den dřív slezli z hor?
- Vůbec ne.
- Potkali jsme tě?
- Ne.
- Ty vole Milane! Vždyť se řeklo, že se smí jen lidi a věci, co jsme viděli.
- Ale já jsem ze Slovinska.

- Tak dobře. Jsi biatlonista?
- Nejsem.
- ....
- ....
- A jsi naživu?
- Ne.
- A jsi teda Slovinec.
- Jo.
- Mrtvej, jo.
- Jo.
- A máš něco společného s Prahou?
- Ano!
- S Hradem?
- Taky.
- Jsi Jože Plečnik? A na koho myslíš, že machruješ?
- Jsem. Na vás.

- Dobrý, no. Tak já už vím, co jsem.
- Člověk? Žena? Žiješ?
- Ne, ne, ano.
- Zvíře?
- Jo.
- Smrdíš jako místo, kde před chvílí prošel kamzík?
- Vůbec ne.
- Už vím! Jsi ta kočka, co jsme potkali ve 1300 metrech a co pak šla s námi, než nějací Češi vycítili potřebu ji "zachránit" a odnesli ji někam dolů k jezeru.
- To jsem celá já. To bylo moc jednoduchý.

- Jsi člověk?
- Vůbec.
- A žiješ?
- Těžko říct.
- Tak jsi nějaká věc?
- Taky úplně ne.
- To je zas nějaká blbost, co?
- No dovol?
- Tak jsi nějaký pocit? Jsi tvoje zklamání, když sis nemohla zazvonit na zvon přání kostela na ostrově v Bledu, protože jsme byli na paddleboardu v plavkách a v těch se do kostela nesmí?
- Ne. Ale mohla bych být. I když mě ten paddleboard bavil.
- Jsou kolem tebe skály, vodopád, Milan, Míša a já?
- Jste.
- Jsem tvoje závrať?
- Ano.
- To bylo celkem těžký.
- To mi povídej.

- Hele, támhle je pumpa. Zastavíš, prosím?

text Řízek, foto Milan, Míša, Maruška a Ř.

PRVNÍ CASTING

Octli jsme se v jakémsi skanzenu osmdesátých let minulého století, ale aspoň tam bylo teplo. Vše bylo původní: váha na pultu, chlebíčky v chlaďáku, lahváče, zarámovaný (mladý) Karel Gott a nahotinky na stěnách, umakart, štamgasti. Všichni jmenovaní, živí i zarámovaní, měli dost divné účesy, a teď nemluvím nutně jen o vlasech.

Paní vedoucí nosila osazenstvu panáky (bylo cca 11 dopoledne); jeden ze štamgastů si u pultu zaujatě hrál s takovou tou fascinující dětskou hračkou - nevím, jestli si ji pamatujete, ovšem já jsem ji miloval: v jakémsi plastovém obouručním akvárku plavou barevné kroužky, úkolem hráče je stiskem tlačítka spustit proud, který ty kroužky rozhýbe. Ty se pak snášejí v ideálním případě do přihrádek pro ně určených. Takhle nějak si představuji odvykací kúru při chorobném gamblingu.

S Milanem jsme si v bufetu v Tisé koupili čaj a marokánku a koukali jsme na to dioráma, které se tu před námi odehrávalo a které jsme coby pražská, resp. vsetínská kavárna nemohli pobrat. Popravdě se nám hlavně vůbec nechtělo jít ven do zimy a větru, a ještě k tomu závodit.

O pár desítek metrů nad bufetem ležel malinký kemp a nad ním se tyčily strmé skály. Přihlásili jsme se na půlmaraton vedoucí skrz skalní město a čekali, co bude. Nejdřív přistoupil neznámý mladý muž a strkal nám letáky doporučující, abychom se přihlásili na casting modelů a modelek do Teplic. Pravděpodobně nás neviděl se před chvílí převlékat. Zdvořile jsme odmítli, ač poctěni, ale mladík trval na svém, že nám to musí dát a že my si to musíme vzít, protože je to od sponzora. Tak jsme si letáky zmuchlali do kapsy, přesně jak sponzor chtěl.

Jiného pána jsem se ptal, kdy přesně je start, on mile odvětil, že si to mám přečíst na druhé straně startovního čísla. To mě plynule přivedlo k myšlence, že za 470 korun za účast (nepočítaje v to marokánku v bufetu) toho tu vlastně moc není. Akorát nafukovací brána a malý stan pro organizátory. A ještě jsme mohli do skalního města, což stojí normálně 30 korun, třebaže sveřepá paní v pokladně nás chtěla zkasírovat ještě jednou. Aby bylo jasněji: já zatím nejsem modelka, nepotřebuju vyhřívanou šatnu, saunu ani čtyři druhy jídla včetně dvou veganských, jen je mi vždycky smutno, když mě někdo ojebává.

Startovní čísla se nám ovšem povedla, aspoň co se podobnosti s pražskou hromadnou dopravou týče. Moje 193ka vozí nudisty z Vršovic na Šeberák či maminky do porodnice v Krči, Milanova 196ka se zase řítí ze Smíchova až na Kloboučnickou. Oboje to jsou spolehlivé, ne půlmaratonské, ale rovnou maratonské linky, a to je dobré znamení.

Nejdříve vyběhli lidé se štěkajícími psy a pak se, zhruba o dvě minuty dříve, než bylo napsané na tom čísle, dostalo i na nás. Čekaly nás tři sedmikilometrové okruhy. Vyškrábali jsme se po zledovatělých schodech skrz otvory ve skalách až na vrchol, turisté z nás byli tak vyjevení, že ani nestíhali nadávat. Ze skal nás pořadatelé prostřednictvím fáborků poslali ostrým sešupem plným šutrů a kořenů někam úplně dolů k jakýmsi rybníčkům a pak zase, jak to tak bývá, zpátky na hřeben, po pěkných pěšinkách. A pak ještě dvakrát. Můj převládající pocit byl úžas nad tou nádhernou krajinou kontaminovaný pocitem neodvratnosti výronu kotníku, pádu břichem na ostrou skálu a podobných nehod. Rozhodně to byl silný zážitek po všech stránkách.

Ve druhém kole jsem běžel s budoucím vítězem kratšího závodu, přesněji řečeno ze všech sil jsem visel pět metrů za ním a on na mě řval, aby mě motivoval. Kupodivu to fungovalo. Bohužel kolegův závod skončil, tak jsem na poslední okruh zůstal sám a nebylo to ono. Bolelo mě koleno a vzpomínal jsem na marokánku, ne v dobrém. Všichni konkurenční závodníci však byli buď daleko přede mnou, nebo ještě na prohlídce ve skalách.

Na trati mi bylo těžko, ale v cíli na mě padla totální zima a ještě větší trudnomyslnost, když jsem zjistil, že jsem zase skončil čtvrtý, jako před týdnem. Za to samozřejmě pořadatelé nemohou, jako i za to, že Milana těsně před cílem někdo nevybíravě předběhl, a ten tak skončil 16. Ovšem kdyby v cíli bylo kde se ohřát nebo mi někdo usměvavý podával chutný horký vývar, byly by moje pocity méně smíšené.

V blízké vesnici jsme se pokusili se najíst. Vstup do restaurace byl dovedně zamaskovaný v jakémsi dvoře mezi kamiony a další technikou. Na dveřích bylo napsáno "Agrobar", což navozovalo dojem, že si dáme maximálně štamprli čerstvého mléka, nicméně vstoupili jsme a v útulné místnosti posedávaly desítky lidí. "Hledáte někoho?" zeptala se ostře servírka, což nás trochu vykolejilo. "Máme zavřeno. Tohle jsou golfisti. Jste golfisti?" pokračovala žena a my jsme na potupném odchodu ani nestačili předstírat, že jsme.

Napadlo mě to až příliš pozdě, až nad polívkou u pumpy. Měli jsme jí říct, že jsme modelky a jedeme na casting do Teplic. To by koukala!

text Řízek, foto Petr Švanda a archiv

1. MILUJI TĚ 2. NENÁVIDÍM TĚ 3. NECHÁPU TĚ 4. CHCI TĚ

Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady.

"Sudety miluješ a nenávidíš, vole," povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.

Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který - ač sám nejede - ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila "vyróza". Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.

V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.

V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.

Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.

V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.

Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.

O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.

Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu - cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.

V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. "Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji," nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.

V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.

text a foto Řízek

P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.

:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

ZAJÍC - ZÁTOPEK - ANIMÁTOR

"Nečumte tam a pojďte do vody!" hulákal Pája slastně ležící na zádech na mělčině omývaný proudem hnědé Sázavy, jež měla v tu chvíli už za sebou svou poslední peřej. My jsme měli za sebou její vodáky milovaný úsek Týnec - Pikovice, jenže jsme místo kánoím dali přednost běhu. Tak jsme Páju poslechli a hupsnuli jsme tam s Venálem taky. Bylo to úžasné! Voda okamžitě odplavila naši únavu a pot až někam do Vltavy a zůstala jen radost, která ulpěla až pod kůží.

Jednou ráno jsme jeli běhat. Norové, iDnes.cz i Honsová sice shodně předpovídali, že bude pršet, ale ve skutečnosti začínalo být pořádné vedro. Chyběl jen Milan, který dal před během přednost záchodu. V Pikovicích (tedy v Petrově u Prahy) jsme se přilepili ke kožence poschoďáku, jenž nás pomaloučku svezl do Týnce nad Sázavou, zatímco jsme s mým bývalým lavicovým sousedem a mým stejně hovorným budoucím svatebním svědkem probrali a stihli pomluvit jen hrst našich někdejších spolužáků a dalších významných lidí.

Z Týnce vyrážíme po modré do kopce, ledva paní Endomondová z Václavova mobilu zavolala "Go!". V čele jsem já coby zajíc. Jsem vrchař, který přepálí začátek a patrně kolem 15. kilometru "narazí do zdi" (v kontextu okolí spíše do skály). Na druhém místě kluše Pája coby animátor (vymyslel trasu, stará se o naši nekonečnou zábavu i hydrataci, dovezl nás svým turbovozem na nádraží a sám se takto tituloval), hned za ním běží a mluví šedivá lokomotiva Václav, označuje se střídavě za účastníka a za Zátopka a kopce vážně nevyhledává.

Animátor, Zátopek a koženka

Modrá nás dovede na červenou, jinak se nic nemění - první polovina trasy vede převážně po širokých cestách, lesem a do kopce. Kilometry nám mizí tak rychle pod nohama, že mě i napadne kacířská myšlenka, jestli 20 kilometrů na ten nedělní výběh nakonec nebude příliš málo. Nechal jsem si to pro sebe, kluci by mě ostatně stejně nepustili ke slovu. Dozvídáme se, že kromě kávy, kuřete a vajec Václav nerad také sójový suk, což je škoda, neboť mu zrovna jeden nabízím. Je to můj oblíbený běžecký doping, což se dá lehce vystopovat z mého biologického pasu.

V Kamenném Přívozu si dovoluji upozornit na oblíbenou restauraci po levé straně, hned je to ale vykládáno jako projev slabosti, že snad chci zastavit na pivo a polévku. "Luki, nezbyl ti ještě ten suk?" ptá se Václav na 13. kilometru po táhlém kopci. A nezbyl, naštěstí má animátor připravenou jinou tyčinku. Kdyby neměl, třeba by Václav nakonec vzal na milost i kuřata a kávu.

Pak už ty kilometry utíkají znatelně pomaleji, ale jsou o to hezčí. Běžíme po Posázavské stezce nad řekou, je to euforie, tři kilometry před koncem fotí Pája takzvané selfíčko s námi třemi a sluncem v pozadí, takže to našim siluetám moc sluší.

Zátopek, zajíc, animátor a sluníčko

Když se cesta úplně narovná, Václav najednou přiloží pod kotlem, předjede animátora i vadnoucího zajíce a v čele skupinky dobíhá k pikovickému mostu, zatímco Pája zahazuje oblečení a vrhá se do řeky jen v trenkách a vodotěsných hodinkách. "Jé, vodotěsné hodinky, ty mám taky, přivezl jsem si je z Chorvatska za 30 kun!" raduje se chlapec, který k Pájovi zničehonic připlul.

Radujeme se také, protože jsme nezmokli, a přesto jsme celí mokří; že jsme nejeli na lodi, a přesto jsme v Pikovicích; a zejména proto, že jsme po dvou hodinách v cíli a jdeme na pivo.

text Řízek, foto Pája a Ř.

UVOLNĚNOST MĚŠŤÁKA

"Parní plavba pražská stále se zmáhá, malé i velké parníky letní dobou po Vltavě jen se hemží, na tisíce Pražanů používá výhod vzešlých soutěží plavební a rádo navštěvuje povltavské stanice jednak svou rozkošnou polohou, jednak historickými událostmi památné."* Je zkrátka čas na nedělní výlet, na nedělní výlet k vodě.

Svatojánské proudy. Jeden z mnoha příkladů nevšední a turisticky právem vyhledávané scenérie, která nám leží prakticky za zadkem, ale kde jsme nikdy nebyli. Že je tam nádherně, věděli už v roce 1888, kdy Ottovo nakladatelství vydalo ten geniální výše citovaný bedekr; a netrvalo to ani 126 let a přišli jsme na to taky.

Skály šedé

Byl krásný skoro letní den a parníky jak před lety ládovaly výletníky proti proudu Vltavy přímo do Štěchovic - jak jsme jim záviděli tu pohodu na vlnách! Jak jsme jim nezáviděli ty úpaly na horní palubě! Jeli jsme pouhým klimatizovaným vozem bez lodního šroubu či koles, a tak jsme ve Štěchovicích, "poslední to stanici parníků pražských", museli vystoupit a pokračovat po svých.

Taktně jsem zamlčel, že vyrážíme vlastně na nejstarší značenou trasu KČT (o rok mladší než citovaný průvodce - vypadá to, že tou dobou byla tato oblast skutečně turistickým šlágrem). Čtrnáct kilometrů do Slap a zpět jsme museli absolvovat ve svižném tempu, neboť jsme chtěli v podvečer stihnout kino - o čemž si turisté před 126 lety mohli nechat maximálně zdát. Zato měli k ruce vynikajícího průvodce:

"Obyčejně vypraví se na výlet do Svatojánských proudů celá tlupa. Když se byli výletníci po plavbě téměř čtyřhodinné posilnili, vyjdou s průvodcem, který jest v Štěchovicích zároveň obecním strážníkem, do lesa, kterým po mírném vrchu vede klikatá cesta k proudům." Dá-li se věřit autorovi bedekru, hovorný strážník navíc znal řadu loupežnických historek a věděl, ve které skalní sluji (prakticky každá skála tam má jméno) se lotři skrývali. Dokážu si představit, jak se pražskému panstvu tajil dech.

Rudokožci

Klikatá cesta tam skutečně stále je. Hovorného strážníka ovšem suplují informační tabule naučné stezky, místo proudů je elektrárna a parníkem se tím pádem dá jet dál, protože původní ostré peřeje nahradila poklidná hladina přehrady, na níž drandí čluny a kolébají se pramice s opékajícími se rudokožci. Ty tam jsou tak slapy, jichž se voraři právem obávali, se skalisky pod vodou zákeřně ukrytými. Ty dal naštěstí císař Ferdinand III. "prachem rozmetati a odstraniti", poněvadž nad Štěchovicemi mnoho plavců a jiného lidu za své vzalo. A co nezvládl Ferdinand, dokázaly o pár desítek let později vltavské přehrady.

Maruška našim výletům přezdívá "pochody smrti" vzhledem k tempu, které obvykle nasadím. I tentokrát jsme předbíhali právě ty tlupy a malebné okolí vnímali prakticky v poklusu. Přesně, jak autor průvodce sliboval, po obou březích pnou se k obloze vysoké skály jednak šedé a lišejníky různých barev porostlé, jednak lesem zakryté. Míjíme staré osady, zašlé kánoe dávno zašlých trampů a žena se mě ptá, co je to paďour. Moc se jí koncept paďourství líbil.

Tohle už jsou slapské schody.

"Stinný, vonný les nás vítá, dýše a šumí líbezně a měšťák cítí uvolněnost, jížto mu boží příroda skýtá." To je všechno moc hezké, ale chtělo by to nějaký pozdní oběd - jak rádi bychom se byli posilnili! Až v Třebenicích na návsi riskneme palačinku s kompotovaným ovocem a uháníme kratší a asfaltovější cestou zpět do vyhřátého vozu.

A už coby paďouři můžeme vzpomínati, jak "každý ten skalní velikán k nám hovořil řečí tajůplnou a přece známou, v hlubinách duše lidské ohlasu nalézající", a rozloučit se se zvoláním:

"Štědře v proudech Svatojanských ruka boží darů přírodních udělila!"

text a fotky Řízek

* Turnovský, Josef Ladislav. Z Prahy do Svatojánských proudů. Příruční knížka pro cestující a výletníky. Vydalo nakladatelství J. Otty v roce 1888.

CHLADNÁ A NÁDHERNÁ

Největší ledová jeskyně na světě je kde? V Rakousku. A aby to bylo hned každému jasné, má velmi nabubřelý název: Eisriesenwelt (asi Svět ledových obrů). Dlužno dodat, že ne nadarmo. Jestliže nelžou, měří jeskynní systém nějakých 41 kilometrů. No i kdyby to bylo třeba 39, i tak je to celkem dost.

Do jeskyně vysoko nad vsí Werfen v Salcbursku jsme se vypravili na téměř rodinné dovolené v Zell am See. Stoupali jsme autem, pěšky i lanovkou do výšky 1700 metrů, pod námi se rozprostíraly nedozírné propasti - a to doslova, jelikož byla mlha. Došli jsme jen 3 - Maruška, Julie a já, Tomáš to kvůli obavám musel otočit.

"Máme tu i ledovou jeskyni, je v ní zima...," mohl by Wolfi, průvodce ve stylové červené bundě a kulíšku, začínat každou prohlídku. Kdyby tedy uměl česky a znal Českou sodu. Tak ji zahájil tím, že vybraným pětiletým dětem a mně rozdal plynové karbidky, jimiž se při troše neopatrnosti dalo velmi hravě podpálit šatstvo okolních dívek a žen.

Plamen ovšem vzápětí sfouknul poryv větru u vstupu do obří chodby jeskyně - a nejenom mně, i těm capartům! Naštěstí si Wolfi umí vždy poradit a ihned nám znovu připálil. Přivítal nás obrovský prostor podobný strmě nakloněnému vestibulu metra. Akorát ze stropu či ze země občas trčely homole z ledu, který se tu každoročně na jaře vytváří. A taky tam tedy nejezdilo metro a na rozdíl od podzemky to bylo okouzlující.

Wolfi pálil jakési hořčíkové pásky, kterými to celé pěkně osvětloval, a jeho angličtina byla tak německá, jako kdyby to někdo schválně parodoval. Podle Marušky to ale byl kunďák, což je rozhodující.

Teplota byla asi na nule. Fotit se tam nesmí, tak jsem si udělal jen pár špionážních snímků, ostatně tam stejně byla tma. Stoupali jsme po chodníčku vestibulem příkře vzhůru, jako kdysi jakýsi pan Posselt (patrně ne tento), který to tu celé objevil. Došel až k dvacetimetrovému ledovému valu, na ten si netroufl, tak udělal na zdi křížek a valil zpátky. Na webu píšou, že to bylo v roce 1879.

Dál se dostal až pan von Mörk, v roce 1913. Po něm je pojmenovaný velký dóm, který podle Wolfiho měří asi 40 metrů na výšku a 70 na délku. Naneštěstí si pan Mörk své "milované jeskyně" příliš neužil, o rok později padl ve válce. Předtím ale projevil přání, aby jeho popel skončil právě v jeskyni. A tak se i stalo. "Chudák vdova," glosovala to Maruška, ale Wolfi na to nic neřekl.

Mimoděk jsme opravdu vystoupali sedm set schodů, viděli různé další ledové útvary včetně opravdického eisbära a s trochou fantazie slona. Dokonce jsem se i ilegálně sklouzl na pár tisíc let starém ledu - jezdilo to pěkně. Nikoho jsem bohužel nepodpálil. A sedmdesátiminutový zážitek z prohlídky zhruba dvacetiny celého komplexu vhodně zakončila sekaná v housce na dolní stanici lanovky.

text a špionážní foto Řízek

VANDR!

Květnová výprava očima Vendy
text Venda foto Milan

V pátek 7. května se naše šťastná třináctka sešla ve 14,30 na radotínském nádraží, odkud putovala osobním vlakem směr Praha Hlavní nádraží. My holky byly sice v oslabení tři ku deseti, ale i tak jsme se (i když s jistými obavami) vydaly vstříc osudu třídenního vandru. A nelitovaly jsme! Po zhruba dvacetiminutové jízdě prvním vlakem následoval přesun do druhého, který uháněl na Mnichovo Hradiště a ve kterém jsme strávili dobrou hodinku a půl, ulehčili našim batohům částečně snědeným jídlem a užili si první legraci.

Pak jsme vystoupili z vlaku, hodili batohy na záda a vydali se po červené turistické značce na zříceninu Valečov. Po krátké pauze na již zmíněném Valečově jsme ušli poslední kilometry tohoto dne. Cestou jsme potkali pár vyhlídek, Drábské světničky a Studený průchod. Po nalezení vhodného místa na spaní, opékání buřtů a postavení přístřešku byl čas jít spát. Probrali jsme se do studeného rána, nasnídali se, sbalili věci a vydali se na nejdelší trasu našeho výletu.

Po prvních deseti kilometrech se nám naskytl krásný pohled na hrad Kost. Tam jsme si slízali zmrzliny a muselo se chtě nechtě pokračovat na náš další cíl – Trosky. Dorazili jsme pod hrad, ovšem Michalovi s obřími puchýři a pár líným jedincům (třeba tobě, Vendo, viď? :), pozn. Mil.) se nahoru nechtělo, tak zůstali dole, popíjeli limču a hráli si se žlutým bagrem Bimbem, který pak obdivovali i ti, kteří šli nahoru na zříceniny (a zeshora jim mávali z věže!). Když jsme Trosky opustili a ve skalách našli místečko na spaní, postavili jsme přístřešek, najedli se, vyslechli Marťasův příběh a šli spát.

V neděli ráno jsme vyšli poměrně brzy, ačkoliv jsme měli moře času. Prvním cílem posledního dne byl zámek Hrubá Skála, na který jsme narazili asi kolem jedenácté ranní. Pak jsme pokračovali v cestě Hruboskalskem až do Turnova, kde jsme měli hodinový rozchod. Následně naše třináctka ušla poslední dva kilometry a ocitla se na nádraží v Turnově. Tam jsme si vyslechli pár nadávek na komunisty od pana Bezdomovce, který byl už dvacet let bez bytu a měl jen svou milovanou pampelišku. Nakonec jsme všichni znavení dorazili do Radotína o dvě hodiny dřív, než bylo původně plánováno. Bohužel se do tohoto článku nedá vyjádřit všechna legrace, kterou jsme na výletě zažili. Myslím, že se tento vandr povedl a už se těším na další!


Milan a Marťas děkují Vendě za shrnutí a taky se těší na další akci!

VIDIMSKÉ ZIMITVÍ

Osm statečných a kérovačka
text Matouš, fotky Řízek

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak se to říká. Ještěže to neplatí pro chaty a zvláště ne pro tu v Dolní Vidimi na Kokořínsku.

Vrátili jsme se sem po roce a půl s očekáváním něčeho nového a trochu drsnějšího. Ale nebudu předbíhat událostem a vezmu to hezky popořádku. Ono se i chvilku zdálo, že se nikam nepojede kvůli nízkému počtu dětí. Ale situaci zachránil Smeagol, který se rozhodl poctit táborníky svojí přítomností. Vlakem z Radotína jsme dojeli na Hlavák, kde si na nás počkal Řízek, a už jsme mazali na metro na Holešovice, odkud nás měl odvézt autobus do Chudolaz.

K naší velké radosti nás řidič opravdu vyklopil v Chudolazech a nevysadil nás o několik kilometrů dál se slovy, že tudy je to kratší, jako ten poslední. Cesta na chatu proběhla v rychlosti a už jsme si šli pro klíče a hned se sháněli po sirkách, které byly opět nedostupné.

Během pěti minut jsme ze sebe udělali s Václavem blbečky u paní Krbcové, která jen kroutila hlavou nad tím, že nemáme sirky. Ještě veselejší bylo, že po našem návratu oheň v obou kamnech vesele hořel.

Uvařili jsme erární gulášovku, která přišla všem k duhu, a za několik málo okamžiků se strhlo nekompromisní osidlování ostrova Katan. Kdyby to někoho zajímalo, vyhráli Špína a Řízek. Ráno nás jaksi zradila vybavenost chaty: tentokrát nic rozbitého, ale okenice fungovaly perfektně, takže jsme jemně zaspali. Po snídani jsme sbalili batohy a šli s klukama na nějaký ten výlet. Cílem byly Jestřebické pokličky. Pro zvědavce: je to pískovcový útvar, kde vrchní část odolává erozi více než nižší, a vytvoří na vrcholku takovou kamenou pokličku.

Cesta probíhala většinou lesem a rozbředlým sněhem. Po zhlédnutí Pokliček jsme se vydali mimo značku do Jestřebice, kde jsme chtěli navštívit hospodu, kterou jsme navštívili i minulý rok a kde prodávají dršťkovou polívku a dají vám gulášovou. Byla zavřená, ale nabízela se i alternativa. Tam jsme se ohřáli, něco pojedli a šli dál bez Páji a Vaška, kteří se odpojili a jeli stopem do Mělníka koupit jídlo na večeři.

To ještě nevěděli, že kupují ingredience na oběd a že jim na zpáteční cestě téměř nikdo nezastaví. Nakonec se do Vidimi dostali civilním taxíkem kolem desáté hodiny.


To už jsme byli najedeni a čekali jen na ně. Poté se rozehráli další Osadníci, které jsem vyhrál Já!...a Vašek. Protáhli se až přes půlnoc a ačkoliv by bylo moudré jít v onen okamžik spát, museli jsme hrát dvě hry whistu, abychom se pak mohli také díky okenicím probudit v jedenáct hodin.

Odchod a úklid proběhl rychle a téměř chaoticky, naneštěstí jsme nestihli původně zamýšlený autobus a museli jsme jet o hodinu později. Nevadí, alespoň jsme si změřili svojí rychlost na silničním radaru. Cestou domů půlka lidí spala, takže jim cesta do Prahy utekla rychle.

Tak zas někdy ve Vidimi!

VÝLET PO SEZÓNĚ

Podél Sázavy bez dětí, ledu a utopených míčů
text a foto Řízek

Na rodinném výletě není nic skandálního. I to, že jej tvoří pouze dvojice lidí, je na rozdíl od jednodenního výletu s táborníky celkem v normě. Vyrazili jsme v sobotu k Sázavě, do její krajiny vodové a skalnaté, trempy kdysi osídlené a vytrvalými podzimními lufťáky dnes obývané.


Nejeli jsme vlakem ze Zbraslavi, v Petrově nás ze svých plechových osidel tedy vypustilo mé téměř už věrné vozidlo. Ledva se zelená značka metamorfovala v červenou, prošli jsme okolo nápisu pro hloupé vodáky, kteří by snad chtěli splouvat ještě dále po proudu, kolem pikovické cukrárny a chaty s nostalgickým názvem Poslední peřej.


Bylo hezky, ale zároveň takový ten hnusnější podzim, kdy to nejdříve barevné listí začne splývat v šedivý vyblitý celek, jako když žluté pruhované tričko opakovaně perete mezi jinými barvami. Vlaky na druhém břehu šplhaly po skalách, provoz na stezce pro lidi byl však minimální – aktivní senioři s teleskopickými hůlkami doprovázeni nudícími se vnoučaty s velkými rovnými kšilty, rodinka v pohorkách jak z reklamy na tatranky, stádo skautů.


Ocenil jsem novinkovou naučnou stezku, jenže její tvůrci zůstali někde mezi začátkem a půlkou cesty. Šestici zastavení navrstvili do asi dvou kilometrů, spolu s banálními popiskami a divnými fotkami. A dál nic, dál nic. Nicméně kvůli recenzi naučné stezky jsme tam nebyli.

Byl to přece výlet.

Ve společnosti červené značky jsme dospěli až do Kamenného Přívozu, v restauraci byli podivuhodní lidé, nemluvná servírka a vlažná polévka, zato nefalšovaný čaj Jemča. Na most v Žampachu se prostě muselo, co by to jinak bylo za rodinný výlet. Za ten výšlap do stráně jsem pochopitelně nemohl, všechny mosty jsou ze své podstaty logicky nahoře.


A pak jsme došli do Jílového, nastoupili jsme do klasicky pomněnkového přetopeného dvoupatráku a skrze tmu a tunely jsme vyrazili zpět do Petrova. Na trampských a lufťáckých chajdách svítilo jen pár světýlek. Bylo po sezóně.

VIŽŇOVSKÉ KLOUZÁNÍ

Pololetky na severu
text Matouš a foto: Řízek

Většinou se nestává, že se důležité věci (pokud pominu platbu výpravy) dějí na samém počátku akce. Jeden z chlapeckého osazenstva totiž dostal do svého opatrovnictví Ály kytaru, aby se s ní nic nestalo nebo aby se, nedej bože, neztratila. A tento nehodný člověk neudělal nic jiného, než že ji nechal na nástupišti, když se celý říčný dral do vlaku.

Naštěstí ji zachránil ze spárů jiného horlivého cestujícího, který ji prý chtěl odevzdat průvodčímu. Tak tedy tento zlý hoch přenechal kytaru zodpovědnějším, konkrétně Špínovi. Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus.

Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně. Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali.

Vrchol, kde stála rozhledna, byl i hraničním bodem mezi naší republikou a Polskem. Cesta dolů vedla po zasypaném kopci, který nabízel přehršel příležitostí k všemožným běhům a skokům, čehož mnozí táborníci také s radostí využili. Veškeré osazenstvo se velmi dlouho bavilo hrou na sundávání čepic a jejich následným plněním sněhem. Této zábavné činnosti se zejména kluci nechtěli vzdát, ale nám, coby zkušeným vedoucím, se je podařilo zkrotit. Jak jinak.

Cesta dolů do Vižňova vedla nahoru a dolů, dolů a nahoru, a to převážně lesem, vyjma poslední části, kdy jsme šli po poli přímo do našeho hnízda. Během večera dorazil náš posel s tolik oplakávaným masem (Ála). Druhý den, vcelku brzy ráno, když jsme vykopali sebe i děti na snídani a před chatu, jsme se vydali na pochod monotónní, pochod na vlak do Meziměstí.

A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal. K našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo Homole cukru.

Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV, orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním znakem.

Naše bloudění bludištěm skal bylo notně okořeněno namrzlými schůdky a žebříky a díkybohu si nikdo nezlomil ruku, popřípadě jinou končetinu. Na konci našeho putování se naskytla příležitost průzkumu skalního hradu. Ti dobrodružnější se vydali po strmých schodech nahoru, ti bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné účinky mrazu.

Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud (opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.

V neděli se už jen balilo, uklízelo, luxovalo, vytíralo a jinak čistilo, aby s námi mohla být paní správcová nadmíru spokojená. Jak bývá našim dobrým zvykem, povedlo se nám uklidit lépe než návštěvníkům před námi, což ale stejně nikdo neocení. Cesta nazpátek, ostatně jako cesta tam, trvala přes tři hodiny, které všichni využili po svém. Míním tím spánek, věčné zlobení a stejně věčný a nekonečný whist.