KDO UMÍ

Děkuju za gratulace, byť si neskromně myslím, že se mi v životě povedly i pozoruhodnější věci než dožít se čtyřiceti let. Napadlo mě při té příležitosti, že bych třeba zkusil najít stejné množství věcí, které jsem rád, že jsem stihl/dokázal, nebo čtyřicet jiných, kterých bych chtěl dosáhnout/naučit se/změnit v těch dalších čtyřiceti letech (plus minus). 

A pak jsem se dlouze zamyslel a položil si otázku, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě anebo lidi na LinkedInu (které by to ostatně, hádám, taky ve skutečnosti nezajímalo, ale mohli by to lajknout). 

A řekl jsem si, že začnu znovu, protože bilancovat se mi ukrutně nechce, navíc to určitě není povinné. A že jenom zaznamenám, co jsem ten den, když mi bylo čtyřicet, vlastně dělal. Jako to činím už od doby, kdy mi bylo asi patnáct. A že to třeba tak má být. A že to třeba někdy později dá dohromady nějaký smysl. 

Narodil jsem se v blbý den, na Nový rok nikdo soudný nechce slavit narozeniny. Tentokrát to schytala i tchyně, která se obětavě jala upéct mi v šest ráno dort, byť se octla ve zcela nešťastné konstelaci (na poslední chvíli ohlášená návštěva, silvestr, prosecco, prázdná lednice). 

Ráno jsem dostal Hedin dárek: obrázek krásného tříbarevného sněhuláka, podepsána AHED. Taky mi popřála Pražská energetika a jestli prý vím, že se ve stejném roce ČSSR vyhrála nějaké mistrovství v hokeji. A co má být? Ten nevinný vygenerovaný mail mě naprosto neúměrně popudil; hádám, že za to může stáří. Odhlásit z odběru se mi nepovedlo, protože po mně (rafinovaně) chtěli i číslo zákaznického účtu, což se mi teda fakt nechtělo hledat. PRE tohle mistrovství vyhrála.

Jeli jsme za tchyní a tchánem na chatu ve velmi neobvyklém rozpoložení - chystali jsme se s Maruškou (oba!) na běžecký závod. Pravda, bylo to vlastně jen dvakrát kolem rybníka, ale i tak to pro nás bylo sváteční.

Kromě nás také dnes běží na Dvojce novoroční koncert z Vídně, což je v Městečku tradiční program. Tentokrát jsme si našli teleskopické drbátko a hráli si na dirigenta, čímž jsme si to zpestřili. Čočka byla akorát tak kyselá a dort umně maskoval, že krém byl ve skutečnosti z pomazánkového másla a z prázdné lednice. Ale každý jsme nějaký. 

Vyrazili jsme pak na Konopiště a v autě naneštěstí hrálo něco, co prodělalo lobotomii a co se jmenuje Štístko a Poupěnka ("skáčeme, skáčeme, pořád skáčeme, a když doskáčeme, zase skáčeme"), na rybníku se bruslilo, Hedě vadil zvuk z repráků (aspoň vidí, jaké to je) a vlídní mufloni se pásli naproti restauraci, v níž lidé pojídali mufloní steaky. 

Na startu jsme si dali pusu, protože dál musíme každý zvlášť. Tedy, nemuseli bychom, ale mému návrhu, že se poběžíme spolu, se žena samozřejmě vysmála, neboť zná mě a mou legendární týmovost.

Pustil jsem se do toho nerozvážně, protože mě pata nechala celkem být, což jsem považoval za svým způsobem dárek. Zatímco dorostenci prchali, přede mnou se leskl led na hladině a šediny jiných závodníků. Pak jsem se na to už nemohl koukat, dostal jsem se před ně a najednou jsem byl sám, zamával jsem Hedě a babičce a pustil se do druhého kola. 

Nikoho jsem nedohnal, nikdo se ke mně nepřiblížil, jen několik pejsků na novoroční procházce. Taky jsem nezrychlil, ale ani nezpomalil. Což, jak jsem posléze překvapeně zjistil, vyústilo dokonce v pódiové umístění. O pouhý den jsem se posunul mezi "muže B". Snad poprvé v životě bylo datum narození nepochybně výhodou.

Popadl jsem Hedu a šli jsme podpořit Marušku do závěrečných metrů. A šli jsme spolu na čaj a tatranku, jako praví závodníci. Za třetí místo mezi beta samci a za mrznutí při čekání na vyhlášení jsem vyfasoval dva vstupy do saunového světa, čímž moje popularita v rámci užší rodiny skokově vzrostla. Se Štístkem a Poupěnkou ("kdo umí, nečumí, to se přece rozumí") jsme dojeli na chatu, umyli se a ohřáli a pokračovali domů. 

Tam mi dvě břišní tanečnice předaly letenky do Istanbulu, kam pojedeme na výlet. Děkuju! Heda řádila na gauči s bronzovou medailí na krku a fotila selfíčka, kočka po ní střídavě skákala a jezdila na koloběžce, jedl jsem pomazánkový dort na střídačku s tatarákem, sledoval ten komorní mumraj a měl jsem najednou pocit, že se mi vlastně povedlo tak nějak všechno.

text Řízek, foto Ř, a Maruška

MALÁ PÁRTY

Nemám úplně spolehlivou paměť a vím to o sobě, přesto jsem si skoro jistý, že jsem své čtvrté narozeniny onehdy oslavil diskrétně jen v rodinném kruhu. Možná ještě s babiččinou slepicí, které jsem v té době rád ujídával namočený chleba z jejího kastrůlku, jak hovoří (pravdivá) rodinná legenda.

Ale větší show jsme z toho nejspíš nedělali. Pozvánky s velmi unikátní malbou jsme nikomu neposlali. Herničku s cukrárnou v obchodním centru jsme nezamlouvali. Drobné dárkové předměty jsme pro příchozí do vkusných pytlíčků nebalili. 

Jenže doba se změnila, to je nezpochybnitelný fakt. Druhý je, že oslavy přece měly Lily i Emmička. No a největší roli hraje to, že já svoji holčičku tak odporně rozmazluju, že z vlastní vůle iniciovat dětskou oslavu, což je za normálních okolností šílené a mně krajně nepodobné, je vlastně úplné minimum, co se pro ni dá udělat. (K Vánocům jsem předběžně zamluvil poníka.) 

Taková Emmička slavila na zahradě vily s bazénem. To jsme zavrhli, ale samozřejmě ne proto, že nic z toho nemáme. Přece jen by zkraje prosince bylo v bazénu chladno. 

Celou sobotu protivná Heda strašně zlobila, měla různé záseky a měl jsem opravdu chuť to celé zrušit, čímž jsem ostatně hrozil, aniž to mělo jakýkoli efekt. 

Podle pravděpodobného scénáře nás měly druhý den čekat tři hodiny velmi hlučného dětského skotačení prokládané pláčem, hygienickými nehodami, donášením a boji o atraktivnější kusy mobiliáře. To vše budou provázet rozpačité pokusy o společenskou konverzaci s navzájem neznámými rodiči, spousta třpytek a plastových jednorázových předmětů s motivy Tlapkové patroly. Plus protivná Heda. A ještě se určitě navzájem nakazí řadou chorob, které pak dostaneme i my, zato s horším průběhem. To celé v ceně zpátečních letenek do slušnější evropské destinace, kam je ale už pozdě prchnout.

Ale víte co? Ono to vlastně bylo bezva. Přišli všichni, které má Heda nejradši, nervali se, kamarádili a chvílemi bylo v dětské části harmonické až podezřelé ticho. Jejich rodiče byli úplně fajn. Taky se jim děti zasekávají a usínají ve čtvrt na jedenáct po absurdních pohádkových maratonech. Taky pijí čtvrté kafe i v neděli (ti rodiče). Heda dostala parádní dárky a z dortu téměř nenápadně sezobala maliny. Nikdo se neporval ani nepoblinkal a zapomenutého jednorožce Natálku nám druhý den vrátili.

A já vím, že příští rok zas udělám cokoli. Ale pokud bude chtít místo toho slavit se slepicí a kastrůlkem, budu to respektovat.

text a foto Řízek

JEDNA SVÍČKA

Loni v polovině listopadu Heda ještě neexistovala, takže se psaly články na blog i jindy než ve vzácných okamžicích odpoledního nebo nočního spánku a pod stolem se nám neschovávaly rozžvýkané maliny a kiwi. Určitě by se našly i podstatnější změny, které s jejím narozením nastaly (a o nich zas jindy), jako i celá řada bizarních povinností, jež nám přibyla. 

Jednou z nich bylo oslavit narozeniny dítěte, které vůbec neví, že má narozeniny ani co je to čas a že plyne lineárně, z balónku ve tvaru obří jedničky (nebo penisu, konstatovali účastníci oslavy) má respekt, foukaček, které měly být srandovní, se děsně bojí, takže začne plakat, a v životě neměla žádný dort, proč taky. 

Takže tekly slzy, krev i nervy a všichni včetně oslavenkyně si to užili, jak se říká.

Výborný byl ostatně už předvečer oslavy (tedy navlas přesně rok po narození): oba dědové přišli více méně naráz zkontrolovat vnučku a taky trochu syna/zeťáka, jak si vede v nezvyklé a opravdu poněkud nemužné roli. A stali se tak svědky scény, kdy se roztomilá holčička v růžovém oblečku momentálně objevující nově nabyté superschopnosti pětice všemi směry rostoucích zubů zahryzla tatínkovi do břicha, tatínek na ni zařval, holčička se usedavě rozplakala a odmítala přestat. Dědové se s lepšími i horšími výmluvami pochopitelně kvapně rozloučili.

Následně přišla z práce maminka, to bylo radosti a smíchu, a pak jsme jí chtěli ukázat, jak už hezky umíme vylézt sami na postel rodičů (tenhle mimibazarový plurál absolutně nesnáším, ale jeho nakažlivost překonává deltu). Počkej, ještě rozsvítím, ať to máma lépe vidí. Hrozná, dutá rána, jako když brada narazí do dřevěného rantlu kolem postele, pak ta dlouhá vteřina ticha, a pak usedavý řev a taky trochu krve. A taky jsme po těch dramatech šli spát až po půl desáté. Myslím Heda, ten plurál je občas matoucí. My mnohem později, protože jsme pekli dort. 

Nebyl v něm žádný cukr, takže ezomaminky by nás pochválily, zato pět banánů, tři jablka, troška mouky a asi cisterna jogurtu, který po jakémsi tajuplném rituálu zcela změnil skupenství, takže by se s ním dalo koulovat. Měl jsem trochu pochybnosti, ale výsledný produkt mě nadchl i vizuálně: z granátového jablka jsem po celém obvodu nalepil do krému odrazky, čistě kvůli bezpečnosti. 

Oslava nakonec byla dobrá, třebaže decentní, ježto polovinu očekávaných účastníků uvěznila dětská karanténa. Jídlo bylo skvělé a Heda měla možná ještě vykulenější oči než obvykle, nicméně nejlepší bylo, když jsme objevili, že sklenicemi a hrníčky lze ťukat. To zcela zastínilo dort, takže povinnou součást prvních narozenin, nic nechápající dítě zamatlané od hlavy až k patě krémem, nemůžeme nabídnout.

Dostala krásnou herní krabici s různými hejblátky a pak i tee-pee jako takový svůj vlastní domeček. Protože v tee-pee na našich táborech vždy spala poněkud protivná sorta správňáků, trošku jsem se ošíval a pokoušel jsem se na internetu najít alternativu v podobě zmenšeniny starého vojenského stanu, kde by se pod miniaturním prkenným letištěm povalovala basa s lahváči (dětskými) a plech s plesnivým nedojedeným pudingem (bez cukru). Nicméně se zdá, že to dosud nikdo nevyrábí, škoda.  

V tee-pee nově spí kocour, Heda si na oplátku hraje s krabicemi od jeho žrádla (které kocour nejí). A dětský dort jsem sežral já - ale to by po tomhle stresu udělal snad každý!

text a foto Řízek

NEJLEPŠÍ VŠECHNO

Václav zase slavil narozeniny, ale trochu se to přeci jen posouvá; umírněný večíreček pod slunečníky restaurace (dal tři piva) posléze zhodnotil slovy "bylo to hrozně příjemný a milý". Nikdo se neztratil ani nenašel a bavili jsme se o dětech a o práci.

Součástí tohohle (nejspíš) zmoudření je i zavedení tradice narozeninových dlouhých běhů. Loni jsme tak ve trojici zdolali v podstatě horskou trasu podél Berounky, letos jsem dostal dva úkoly: vzít si v pátek (před večírkem) dovolenou a naplánovat trasu.

Nasměroval jsem nás k Sázavě, ale končit se mělo u Vltavy. Sešli jsme se brzo ráno v metru, já s banánem, on s Brumíky k snídani. Malý vlak s velkou průvodčí a nefunkční toaletou dokodrcal do Pikovic, kde jsme vyrazili proti proudu a během prvních pár desítek metrů mi zvlhly boty a ponožky a představujme si, že to bylo kvůli ranní rose.

Hodinky nám začaly téměř synchronně počítat kroky či nastoupané metry, které začaly rychle přibývat poté, co jsme se po zhruba půlhodině odvrátili od sázavského údolí.

Kdyby počítaly i vyřčená slova, ty Václavovy by měly brzo plnou paměť.

Je to fascinující nepřerušovaný monolog, byť i v něm je občas i prostor pro otázky, ovšem ty jsou spíš řečnické anebo aby se neřeklo, protože odpověď Vašek zná nebo odhadne; známe se čtvrtstoletí.

Vlastně mě překvapuje, jak širokou škálu témat obsáhne(me), byť jsou ty hovory dost často odpíchnuté od společných vzpomínek, jako když jsme kolem řeky chodili na výpravy a Vláďa musel do vody pro míč, ne, tak to bylo až tohle hřiště, je větší, že jo?

Jak se odtamtud (kolem jakéhosi vodopádu) dostaneme k tématu jazykových dovedností, vlastně nejsem s to dosledovat, ale jsme tam. Nacházíme se v náročném terénu kdesi pod Teletínem a žlutá značka se ztratila někde ve svahu, otáčíme se a podvrtnu si přitom svůj špatný kotník a přecházím do chůze, zatímco Václav přechází do svérázné angličtiny, aby mi lépe přiblížil svůj nedávný hovor s lektorkou.

Kotník se mi podaří rozchodit a asi se v čase přece jen zlepšuje i ta angličtina, která tu s námi strávila asi pět kilometrů, jenže také tu jsme nechali za zády, je tady Pexův luh a u něj překrásný zrekonstruovaný mlýn.

Bohužel není čas o něm ztratit pár vět, intuitivní scénář Václavova podcastu nás nasměroval úplně jinam, baví(me) se bůhvíproč o nějakém pánovi, asi příbuzném, který snad tvrdil, že na vojně vesloval za Duklu, přitom ve skutečnosti jim dělal akorát kustoda a vesloval jen trošku. Jsem unavený.

Odtamtud je to jen kousek k hrázi Slapské přehrady a k příběhu o tom, jak (asi) Vaškova tátu povolali k pohraniční stráži, ale vložila se do toho babička a že jako žádný takový. On totiž měl blízko ke kynologům. Ne ten veslař, ten otec, teda asi.

Máme v nohách dvacet kilometrů a byť to není zrovna strhující tempo, nejde o zrovna nenáročný běh. Jinými slovy, ticho či soustředěné funění by byly zcela pochopitelné, takové chování by jen těžko mohlo být pokládáno za nezdvořilost.

Ne, my běžíme podél Svatojánských proudů, jak nesměle připomenu, a nevíme nic, nevnímáme malebné okolí a ani ten prakticky hmatatelný klid kolem, protože bůhvíproč porovnává(me) kvalitu jednotlivých rozluček se svobodou, jak se kolem nás před pár lety při svatební epidemii přehnaly. Zde musím ocenit, že můj parťák celkem soudně připustil, že ta jeho, kdy usnul už navečer, se ne zcela povedla.

Blíží se cílové Štěchovice a volby taky, každopádně vlastně nevím, proč se o nich teď bavíme. Máme po třech hodinách, které utekly, jak když si člověk na dálnici pustí rádio, 26 kilometrů v nohách – ale i kdybychom jich měli desetinásobek, jsem si naprosto jistý, že by ticho nebylo. Takže bychom příště mohli zkusit nějaký ultramaraton. Až Vašek vyzvedne děti ze školky a já doedituju články.

text a foto Řízek

PÁRTY V BODECH

• 34 let slaví Řízek, třebaže až za měsíc.
• 33 let slaví Jirka.
• v 18:30 je v klubovně sraz na společnou oslavu.
• v 19:30 přijíždíme a v klubovně jsou 4 lidé a 2 sudy. Tři lidé patří k Jirkovi a další je Pružan. Sudy patří všem. 
• 2,5 kila řízků, které jsme přivezli, jsme smažili celé odpoledne. Friťák mi dali na zahradu, aby eliminovali smrad. Kocourovo dilema, jestli být venku, nebo vevnitř, se tím ještě znásobilo.
• 2 chleby, které jsme k tomu měli přikusovat, byly zbytečné. Jirka donesl asi 6 vek.
• 2,5 kila česneku musela použít paní Košťálová do své legendární pomazánky, jinak si to nedovedu vysvětlit. Pokud se během večera někdo líbal, nepřeju mu to.
• ve 20:15 nevybíravě zaútočím na Elišku, že neposlala pozvánky.
• ve 20:16 začnou přicházet davy. Omlouvám se Elišce. 
• dorazí asi 25 lidí. Někteří až skoro ze Slivence a další až ze Stodůlek.
• zhruba ve 21:00 jeden z přátel otevírá darovanou slivovici. Hodnotím to jako předčasné.
• přibližně ve 21:30 dochází první sud, o hodinu později česneková pomazánka a krátce po ní se někdo ujme i posledního řízku. Všude jsou chleby a veky. Jestli dojde i druhý sud, tak nevím. A fakt nevím, jestli došel.
• krátce po 22. hodině můj management usoudí, že je unavený, a odjede domů. 
• těsně před 23. hodinou Jirkův management usoudí, že je Jirka unavený, a odjedou domů. 
• 1/2 pingpongového stolu připravím pro budoucí hraní, ale celý stůl se nevejde, protože v klubovně je moc lidí. 
• 100 % pingpongového stolu je instalováno ještě před půlnocí. Lidé se holt uskromní. Hrajeme obíhačku, při které vlastně nechceš vyhrát (piješ panáky) ani prohrát (piješ panáky).
• v 1:45 rozumnější část kolektivu usoudí, že už jsou unavení, a odkolíbá se domů.
• ve 2:05 odplouvá z Radotína motorák plný spících lidí.
• 905 je číslo autobusu, který na něj plynule navazuje z hlavního nádraží. Jede na Zelenou lišku.
• v 10:30 následující den je sraz u zbraslavské zoo, odkud startuje tradiční běh do kopce. Nikdo ze závodníků našeho týmu nedorazí.
• zhruba 7. 12. 2019 proběhne další narozeninová oslava, která na tuto plynule navazuje.

text a foto Řízek

DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.

SALÁM - KLUS - BANÁN

Já bych si teda Tomáše Kluse na narozeninový mejdan nepozval. Nikoli ovšem z obavy, že bychom spolu nutně museli soupeřit o pozornost přítomných žen. Ty totiž na naše oslavy stejně už prakticky nechodí - pokud to nejsou manželky, jimž to doporučuje společenská konvence.

Prostě proto, že mi Klus vadí - a měl by i vám.

Když na třicetinách Mňágy a Žďorpa v pražském Foru Karlín začal lepkavě odříkávat píseň Salám - banán, na protest jsem se proto otočil zády k němu. Vzhledem k tomu, že jsme stáli asi devadesát metrů od pódia, bylo to spíš symbolické gesto. Jako Péťovo marné volání: "To už stačilo!" po několika vteřinách této skladby. Klus se pak dokonce na pódiu něco snažil pokřtít, ale nešel mu (slizce roztomile) otevřít šampus. To jsem ovšem taky neviděl, protože jsem se opět otočil.

Navzdory přepálené ceně vstupenek bylo v Karlíně celkem plno. Jako předkapela hrála Mucha, křičela a nebylo jí rozumět, až na nějaké vulgarismy v refrénech. Podle některých ohlasů to ovšem byl záměr. Blbý zvuk byl i na začátku hlavního vystoupení; rozšířená sestava muzikantů na pódiu neměla povětšinou vůbec žádný smysl, protože se to vše splynulo do jednoho stereotypního rachotu. Pak se to tedy naštěstí srovnalo, nebo jsme si zvykli. On si člověk zvykne na všechno.

Jinak se to rozjíždělo dost zvolna, protože Mňága z pravděpodobně marketingových důvodů potřebovala odehrát i novější, v Praze dosud neznámé věci. Ony jsou přitom docela fajn, třeba Znali se asi hodinu i Rodné lány naznačují, že by možná stálo za to si naposlouchat posledních pár desek. Akorát odezva v publiku byla docela vlažná.

Když už došlo i na prověřené hity a začalo to být zábavnější, zabrzdil koncert onen Klus. Po něm došlo třeba i na Vladimíra Mertu, který zahrál svou píseň Chtít chytit vítr. Trochu krutě jsme se shodli na tom, že by se měl naučit Fialovu upravenou verzi, protože jeho originál je fakt zdlouhavý a unylý. Ostatně jako ten Klusův Salám.

Pak už zase hrála Mňága a přehrála ohromné množství pecek z minula; hodně prostoru měla vůbec první deska Made in Valmez. Nakonec se i skákalo, tleskalo do rytmu a i u nás, daleko od pódia, i decentně pařilo. Jen je škoda, že si kapela netroufla zahrát i nějakou raritu, něco překvapivého. Snad akorát komorní A ty tam byla pro fajnšmekry, jinak písničky plynuly dost často i v zažitých koncertních dvojičkách (po Goin' blind přijde Matahari atd.). Ale zase jim to celkem šlapalo. Než bylo zase bůhvíproč nutné nekonečné minuty představovat všechny hosty, techniky, zvukaře, osvětlovače, bedňáky, řidiče, sekuriťáky, kuchaře, číšníky a šatnáře. To je kromě zvaní Tomáše Kluse hrozný nešvar koncertů.

Podle nedávné analýzy dává Mirka Spáčilová naprosté většině recenzovaných filmů šedesát procent. Neurazí, nenadchne. Tak tenhle koncert byla taková průměrná Mirka.

text a foto Řízek

VYSMÁTÍ HOŠI V ZELENÝCH DRESECH

Fotbalový tým FC Forejt letos dostal občanku a já se zařadila mezi třicátníky. To už je slušný důvod k oslavě. Slovo dalo slovo a s Vaškem a Řízkem jsme se dohodli, že ta naše jubilea spojíme. Ušetříme na nákladech, a navíc přijde hodně lidí, že jo. Když jsem ale rozeslala pozvánky, přišlo mi akorát pár omluvných e-mailů, že dotyčný nedorazí. Tedy kromě Péti Forejta, ten poctivě nahlásil účast. Po dosmažení tří kil řízků a uvaření asi dvou kil uzeného jsme si s mamkou říkaly, že si Péťa docela pošmákne.

Cestou do turisťáku to na mě všechno padlo: nikdo nepřijde, zbude pivo, bude to trapný… Ale asi je lepší nic neočekávat a být pak příjemně překvapen. Když jsem před šestou hodinou přijela do klubovny, byli tam Špína s Řízkem a partnerkami a sud se špatnou narážečkou. Řízek mě nejistě vítal se slovy: „Myslíš, že někdo přijde?“.

Přišel! Nejdřív Jimmy s narážečkou správnou a pak plná klubovna kamarádů.

Možná budoucí kapitán

Kluci si připravili sérii promítání fotek mapující dosavadní historii FC Forejt. Řekla bych, že už při první fotce na všechny padla sentimentální nálada. Tábor 2002 v Čimelicích, kde se vysmátí mladí hoši v zelených dresech mačkají v bráně z kmenů stromů. Jó, kde ty časy jsou. Od té doby FC Forejt dal a dostal mnoho gólů a dneska jsou z těch kluků ženáči a otcové od rodin. Jen Piškot už to celé dění bohužel pozoruje tam seshora.

Vrcholem večera byly bezesporu videopozdravy od Ládi Vízka a moderátora Jana Smetany, které Špína pro spoluhráče s těmito osobnostmi natočil jako překvapení. Když Láďa Vízek říkal do videa něco jako: „Přeji panu Forejtovi a jeho ambicióznímu týmu hodně zdaru“, všem spadla brada. Tohle se Špínovi opravdu hodně povedlo. Pak ještě společnou fotku, aby bylo za dalších patnáct let na co vzpomínat.

Po ní už jen teklo pivo proudem, zpívalo se, povídalo. Přišel i polský Milan, který se předtím omluvil, že nepřijde, a spolu s ním spousta dalších kamarádů, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Řízky se snědly, pivo se vypilo, všechno to zkrátka dobře dopadlo.

Díky, že jste s námi ta naše jubilea takhle pěkně oslavili, kamarádi. Byl to fajn večer!

P.S.

Oslava to byla důkladná, vzhledem k tomu, že jsem celou neděli strávila nad záchodovou mísou. Bylo to tak špatný, že jsem se zvládla napít vody až v sedm večer. Jako vážně. Ta třicítka je asi fakt zlomová…?

text Ála, fotky Řízek a Maruška

PATNÁCTINY

Česká tisková kancelář, věrná kamarádka a služebnice novinářů, schraňuje mimo jiné databázi významných výročí. Jsou to tisíce dat a jmen a lze se jimi donekonečna probírat. Přitom jen dvě jubilea jsou skutečně důležitá: příští rok sto let od vzniku Československa a za čtrnáct dní patnáct let od založení malofotbalového klubu FC Forejt.

Pro mého kamaráda a kapitána mužstva Václava je to druhé momentálně smyslem života. Připravuje totiž večírek, který tady ještě nebyl. Pro mužstvo, které už dlouho nic nevyhrálo. Běžíme třeba spolu po Vyšehradě a mluvíme:

- Už jsi poslal pětikilo pokladníkovi na sud?
- (Zahanbeně zavrtím hlavou).
- Proč ne? Vždyť jsem to psal do mailu, kde jsem řešil ty trička a mikiny, co nechávám dělat. Četl jsi ten mail? I s přílohou? A ty fotky už chystáš? A statistiky?
- Aha, přílohy jsem si nevšiml, mám teď hodně práce. Víš, v práci. Volby a tak. Kromě toho si chci udělat ten anglickej certifikát...
- Všichni máme hodně práce! Ty jo, Luki, funguj!

Kapitán totiž potřebuje projekt. Když jej má, pustí se do něj bezhlavě a bez kompromisů. Nedávno, když jej posedlo nějaké podivné realitní období, jsme třeba napůl skoro koupili rozpadlý zámek na Šumavě. Tak jako justice funguje ve více stupních, aby byla dokonalejší, působí u nás naštěstí jako nadřízená instance manželky, takže z koupě prozatím sešlo. Taky nám vlastně chyběl milion.

Ale večírek - navzdory neslavným výsledkům týmu - skutečně bude. Přesně 11. listopadu, aby se to lépe pamatovalo. Bohužel jen v klubovně, ačkoli původní Vaškova představa byla velkolepější. Hodlal si pronajmout sál a uspořádat ples, kam by se muselo přijít ve smokingu a bez kopaček. Zde tedy jako korektiv zafungovali spoluhráči, kteří ho (volně přeloženo) poslali do háje, že asi upadl.

I tak to bude velké. Ti tři z nás, kteří si objednali trička, si je sborově navléknou. V kufru přivezeme sudy a preventivně potáhneme koberec v klubovně igelitem. Holky něco uvaří. Já jsem si říkal, že bych mohl třeba upéct bábovku anebo udělat řízky, ale radši se ještě zeptám doma. A vlastně si chci udělat ten certifikát, takže radši nic. Krom toho mám celou řadu nesplnitelných úkolů. Třeba sehnat fotky, které jsem za ta léta vyfotil a poztrácel. Dohledat nebo zfalšovat statistiky pro jednotlivé hráče a sezony. Taky vymyslet nějaká ocenění a především způsob, jak zajistit, aby žádné z nich nedostal Jiřina. A pak to celé vytvořit v PowerPointu, aby to nějak vypadalo, že jo.

Pak už se můžeme celý večer společně dojímat, vzpomínat na slavná vítězství a třeba i na smolnou porážku 1:16 a plánovat strategii do dalších patnácti let, během nichž se určitě i do té databáze ČTK v nějaké podobě dostaneme. A kdoví, třeba třicáté výročí oslavíme na zámku. Nebo na Hradě.

text a fotky Řízek


P. S. Večírek odstartuje v sobotu 11. listopadu od 18:00 v klubovně. Narozeniny zde ve stejný den oslavuje i Ála, takže mohou přijít i ti, kterým je náš pseudofotbal ukradený. Rádi vás uvidíme.

SAMÁ VODA

Minuli jsme billboard u dálnice. Vnadná dáma zasněně hleděla z jakési kádě. "Snad nejedeme do pivních lázní," zhrozil se spolujezdec Václav, zatímco se instinktivně otáčel za plakátem. Byl ještě v narozeninovém útlumu po večírku na svou počest a představa jakéhokoli dalšího alkoholu v něm vyvolávala odpor.

Darovali jsme mu záhadné překvapení, dostal ho v obálce během večírku. Poukaz byl zašifrován morseovou abecedou, kdy jednotlivé znaky představovaly jej, jeho ženu a budoucího potomka. Dárek začal konzumovat o den později v autě. Bavilo mě, jak se marně snažil uhádnout, co ho čeká. Ne, opravdu nejedeme k nám na chatu a ani to nebude zvláštní prohlídka Konopiště pod vedením Jindřicha Forejta. Samá voda.

Až na kraji Benešova cedule s nápisem PAINTBALL vyžvanila, co Václava a dalších sedm jeho kamarádů čeká. Po bývalé vojenské základně ve členitém lese zatím pobíhali němečtí turisté, ale jejich amatérský Bundeswehr byl už na odchodu. Rozverně jsem na ně něco volal svou gymnaziální němčinou - avšak raději až poté, co odevzdali kvéry. Navlékli jsme maskáčové overaly, vyslechli si organizátorovy oplzlé vtipy o šprckách, protože když si vezmeš do ruky zbraň, je na místě vyprávět oplzlé vtipy o šprckách, a pustili jsme se do sebe.

Jsme nemotorná vemena, bolestínci a vesměs pacifisté. Naše vášeň pro takzvané military věci zpravidla končí střelbou ze vzduchovky na špalíčky nebo plechovky. Vystřelit ženě růži na střelnici? To už je hraniční. Přesto nás to okamžitě pohltilo. Nejvíce asi Vlastíka, který dokonce v jednom případě zezadu zastřelil spoluhráče Milana, asi proto, že v rozlehlém areálu nemohl natrefit na žádného soupeře.

Můj manšaft měl povětšinou navrch. Ovšem soupeři zaznamenali taky pár hvězdných momentů. Jako když se můj bratr vypravil ukrást vlajku v prostředku hřiště zcela neozbrojen a nalehko a nás to tak zaskočilo, že jsme se zmohli jen na pár zmatených výkřiků a střelbu do vzduchu. Nejkratší hra v dějinách.

Na paintballu je skvělá ta přestávková rozebírací fáze, kdy mluvíme jeden přes druhého a popisujeme vlastní hrdinství i matláctví. Je to jako po hanspaulce, ale přijde to hned po pár desítkách vteřin, nemusíme se kvůli tomu (zpravidla neúspěšně) lopotit celých šedesát minut jako při fotbale. Akorát modřiny z fotbalu vypadají jinak a zmizí rychleji. Jejich barevnost je rovněž mnohem méně impresionistická.

Václav se nakonec probral z útlumu, cestou domů děkuje všem a těší se na další paintball. Ten ale nebude, nebo spíš bude, ale bez něj. Místo střelby totiž bude přebalovat a opatrovat syna Jáchyma, který se narodil ve středu v 3:46 ráno. Moc mu gratulujeme!

text a foto Řízek

UČITEL A HROCH

Jiří Tichota ze Spirituál kvintetu oslaví v pražské Tipsport areně na konci května osmdesátiny a spolu s ním tam budou třeba Ebenové, Wabi Daněk a Nezmaři. To nezmaři Vlastík a Péťa oslavili osmdesátiny už na začátku dubna v radotínské Klubovna areně. Spolu s nimi tam byla řada kamarádů a kamarádek, kterým nezahráli Ebeni, nýbrž třeba podnapilý Tonda na mou neladící kytaru.


Přesto a právě proto byly tyto narozeniny vrcholem mejdanové sezony, která v podstatě probíhá celoročně. Bylo potřeba vyladit formu tak jako na pražský půlmaraton, který se konal ve stejný den, ale díky domluvě organizátorů bylo možné obě tyto prestižní akce stihnout.


Nedočkaví návštěvníci přemítali, co asi na ně v klubovně čeká za překvapení, a radši se to ani nepokoušeli zjistit, aby snad oslavenci proboha nechtěli nějak pomoct s přípravami. Mohlo to být třeba sele na grilu nebo nějaká podobná atrakce. Nebo nás vyzvou, abychom hráli nějaké divoké hry. Toho jsem se trošičku bál.


A pak samozřejmě žádné překvapení nepřišlo, a to na tom bylo právě to skvělé. Pod stromem venku postávali lidé několika generací (měli jen lístky na stání), které oslavenci větší či menší mírou ovlivnili, zatímco vevnitř ležely na stole brambůrky a všemi barvami hrající pomazánky z Globusu a veka, tak jako pokaždé.


Korzovali jsme mezi lidmi s kelímky a půllitry a koukali na to, jak Péťa a Vlastík dostali od nějakých kreativnějších kamarádů trička plná poezie, jací jsou skvělý učitel a populární hroch. A moc jim to slušelo.


Bohužel se úžeji kamarádím a oženil jsem se jen se samými nešikovnými lidmi, proto jsme nápad vytvořit něco původního zavrhli hned v zárodku, respektive ještě předtím, než ho kdokoli dostal. Péťu jsme se místo toho rozhodli vyslat na fotbal do Německa. Rád si totiž v cizích městech kupuje trička a to s nápisem Berlin už má trochu seprané.


Je to tak vycizelovaný plán, že s sebou zahrnuje i nás, kteří máme taky lístky a jedeme stejným mikrobusem. Tričko s Berlínem je na tomto zájezdu povinné. Zapomněl jsem, kdo hraje, ale to není podstatné.



Vlastíka naopak vyšleme na osmdesátiny Jiřího Tichoty a po zralé úvaze se k němu nepřipojíme, naopak si to necháme vyprávět, případně vyzpívat. Oba pánové měli z našich dárků radost, soudě podle gestikulace i toho, že Vlasta ihned po obdržení daru nestočil téma hovoru na hanspaulku a bowling, jak to mívá zvykem.



Tak to bychom měli, zbývá se bavit. A tak jsme i činili. A smáli se, seděli jsme v křeslech, povídali si a žvýkali pochoutkový salát, dokud nedošla veka, pak jsme rozkrájeli dort a jedli pomazánku s dortem a zahazovali trofeje do řeky. Někdo mi pak sebral foťák a fotil pánské nohy a výše (i vy rošťáci!). Ve tři čtvrtě na deset se dopil sud, což mu bylo souzeno, a pak nás publikum donutí hrát na kytaru staré i mladé písničky jako takové divočejší Spirituál trio.



Až bude Tichota slavit sté narozeniny, přijede možná i Bob Dylan a Stouni. Tou dobou budou mít Péťa s Vlastou večírek ke stodvacátinám. Bude tam hodně veky a pomazánek a první sud dojde už v osm, dejte na mě.

text a fotky Řízek

VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Jak nejlépe oslavit narozeniny, to ví můj bráška Citrón. Patnáctiny proměnil v mejdan nešikovnosti a karambolismu a bezmála se mu podařilo to, oč jsem se neúspěšně pokoušel v dobách, kdy jsem byl ještě mladý a nešikovný - abych měl naráz v sádře obě nohy.

Zazvonil mi v práci telefon a ze zkroušeného bráchova hlasu mi to bylo jasné téměř od začátku, přesto mi trochu cukaly koutky. Oslavenec, který už přibližně čtrnáct dní chodí o berlích, totiž upadl na schodech do metra tak nešikovně, že si zvrtl i druhou nohu. Tak jasně, není to sranda, sanitka, čekání v Motole, rentgeny, omluvenky a tak, ale stejně mi to přišlo takové půvabné. A velmi wernerovské, chůze nám prostě dělá problémy.

Je tedy pravda, že na současném nezáviděníhodném stavu bratra mám i svůj podíl, před dvěma týdny jsem jej vytáhl na squash a takhle to dopadlo - patnáct minut před koncem skvělého mače se najednou zničehonic zřítil k zemi se strašlivým řevem a odborníci pak zjistili, že měl i pořádný důvod, polámal si v kotníku nějakou zbytečnou, ale zřejmě poměrně křehkou kostičku.

A to byla ta první plastová sádra, na snímku zelená. Zbývalo jen napínavé a dlouhé čekání, jak dopadne druhý rentgen. Tentokrát sádra nakonec nevyšla, karambolik si způsobil jen výron a dostal pouhou ortézu. A táta čerstvě patnáctiletého výrostka, který na elektrickou kytaru mimochodem válí skoro jako Hendrix nebo Petr Janda, musel táhnout domů na zádech.

"Vztek, vztek, vztek," popsal zraněný své pocity exkluzivně pro Řízkovy stránky. A dodal, že ta nově zraněná noha bolí zhruba devětadevadesátkrát víc než ta dříve poškozená.

Já mám sice s nohami v sádře celou řadu zkušeností, ale tohle se mi teda fakt ještě nepovedlo, takže vlastně klobouk dolů. Umím i pokažené narozeniny; když mi třeba před třemi lety v noci na Nový rok vybrali z auta plnou krosnu a kytaru.

Ale tohle? Jak se s tím asi chodí? Dá se s tím třeba randit? Jak si vůbec vyzvedne čerstvou občanku?

Tak jako tak ti, Kubo, ještě jednou přeju všechno nejlepší, hodně zdravíčka, a teď už prosím hlavně opatrně.

text Řízek a fotky z mobilu táta Luboš

NÁVRAT DO MINULOSTI

Rádošova narozeninová oslava potěšila nejen jeho kamarády a přátele, ale bezesporu i secondhandy v okolí. Letošním tématem tradiční maškarády byla totiž osmdesátá léta - a kdo nemá hluboké skříně, musel do hrabárny, jejichž tržby patrně letěly strmě vzhůru.

Přestože převlékání obvykle moc neřešíme, anebo úplně sabotujeme, tentokrát jsme si udělali pěkný sobotní výlet za kostýmy. Protože osmdesátky, to je větší výzva než vesmír, lidi s divnými klobouky nebo Afrika.

Tak jsme zajeli na Točnou, kde je asi ten nejvíc megasekáč ze všech, jak jsme si našli na internetu; kolem poměrně honosné budovy, která vypadá spíš jako nějaká moderní továrna, parkují luxusní auta (aha, tak takhle se šetří!).

Uvnitř je umělohmotný smrad, hrají pěkné písničky z Impulsovic krabičky a celé rodiny přehrabují v obrovské hale naprosto strašné hadry, které by z fleku mohly tvořit kostýmy pro cokoli. Na sítnici mi zůstal obraz malé holčičky, kterak s výrazem původního Davida Copperfielda přehrabuje v drátěném koši plyšáčky. A nakonec ji čísi ruka táhne pryč, asi do luxusního auta. A ona se pořád dívá tím směrem. Hráli k tomu myslím Neckáře. Ša-la-lala-li... Brr! Ať už jsme venku!

Nechtěl jsem být anonymní normalizační nula, chtěl jsem si připomenout nějakého svého tehdejšího hudebního idola. Třeba Roxette, Depeche Mode anebo aspoň Freddieho Mercuryho, ale žena mi to soustavně vymlouvala - namítala, že mi chybí vlasy, anebo že jsem moc tlustý. Že prý bych mohl dělat Michala Davida, pěkně děkuju. Postavu bych na to měl, ale zase mi chybí ty jeho přenosné klávesy s úžasným pyrotechnickým efektem.

Nicméně když jsem v oddělení kožených hrůz objevil super lesklé černé kalhoty, které mi kupodivu byly, rozhodl jsem se, že budu Freddie stůj co stůj. A že nemá cenu přemýšlet nad tím, kdo a k čemu ty kalhoty používal přede mnou. Nechal jsem si pod nosem knírek a večer se našli i lidé, kteří poznali, co jsem (byl) zač. Jiní si bezpochyby mysleli, že jsem německý pornoherec.

Maruška měla legíny a koženou bundičku a vlasy á la trvalá, takže něco mezi Madonnou a Petrou Janů. A taky měla červené lodičky.

I na kostýmech ostatních bylo znát, že ta doba byla taková neuchopitelná a vyblitá. Tuzexové kreace a divoce natužené účesy střídaly normalizační teplákové modely s céčky a nátělníky. Sem tam se objevil i nějaký ten do kůže oděný zbohatlík. A Bobíkovo černobylské strašidlo, tak to byl jedním slovem úlet.

Jaká byla vlastně párty? Nejvíc asi napoví fotogalerie, nicméně mejdan byl tradiční s vícebojem dvojic, kterému jsme se vyhnuli. Bylo tam hodně lidí, které jsem neznal, někteří byli nesympatičtí, ale málem jsme se poprali jen jednou.

text Řízek, fotky Řízek a Kubča

TŘIAPADESÁT PŘEKVÁPEK

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak ty naše oslavy pokaždé hrozně rychle utečou. Člověk se ani nenaděje a jsou tři ráno. Naštěstí už za rok podnikneme s Jirkou další narozeninovou párty. Ta tentokrát nikam utíkat nebude, a když jo, tak ji nepustíme.

Ani jsme to nevěděli, ale strefili jsme se tentokrát do blbého termínu. Slavilo se totiž, ovšemže bez nás, paralelně i ve slavném doupěti bitek.

Milan!

Tak to chvíli vypadalo, že zůstaneme v klubovně jak ten zprofanovaný kůl v plotě s dvěma sudy, Maruškou, berlemi, česnekovou pomazánkou, bramborovým salátem a sýrovými roládami, jednou dobrou a druhou lepší.

Naštěstí v dalším průběhu večera se dveře do klubovny netrhly (a pro ty, kdo mají s idiomy stejné potíže jako já, to opravdu znamená, že přišlo dost lidí, ne naopak).

A byly tam i holky, a né, že né!

Nosili mně víno (bude mi 27, mám na to věk), děkuju, Jirkovi rum (aby ne, bude mu teprve 26). Přišla spousta lidí, které máme rádi. A nikdo z nich se nepřezul. Koberec z toho byl smutný.

Milan!

Ze všeho nejneuvěřitelnější bylo, když mi Maruška k mému nezměrnému údivu zahrála s Milanem Baumaxův song na mou kytaru (Maruška na žádnou kytaru nehraje!). Z toho jsem byl tak v šoku, že jsem se ani nedokázal adekvátně radovat (za což se oběma ještě jednou omlouvám).

Od Milana jsem dostal komiksového panáčka od firmy Kyanid a štěstí, který dostal vtipné jméno Milan. Našim ostatním plyšákům a kocourovi teď vypráví - a kreslí - sprosté a drsné vtipy, zatímco jsme pryč.

Co tohle bylo za disciplínu, si nepamatuji.

Vlastík nás obdaroval kakaovými kulíšky. A Jana na místě vytvořila nepochopitelný instantní dort, který vhodně doplňoval ty sýrové rolády. S Jirkou jsme si navzájem nic nedali. My si prostě nikdy navzájem nic nedarujeme. Ostatním děkujeme.

Pája jde příkladem.

A co se tam vlastně dělo? Především pařilo, nebo sedělo v křeslech a usínalo.

Pouštěli jsme si reprodukovanou hudbu z digitálního nosiče. Někteří hráli pingpong, někdo trsal, někdo hrál na kytaru převlečenou za smeták.

Když se kecají blbosti, tak spím.

Pak najednou byly tři hodiny patnáct minut a venku za plotem čekal taxík a oslava byla najednou za námi, ztrácela se za zatáčkou v potřísněné klubovně s unaveným nešťastným kobercem a ten taxikář jel jak dobytek pořád dál a dál a kužely dálkových světel poskakovaly po krajnici vstříc dalším neuvěřitelným dobrodružstvím.

 text Řízek, fotky Maruška a Ř.

(Články o minulých ročnících této taškařice najdete tady a hned vedle).