SENOVÉ PROTI SONŮM

Můj nejlepší kamarád měl narozky a dostal ode mě dva lístky na fotbal, přičemž jeden z nich byl pro mě jakožto pro jeho nejlepšího kamaráda, pochopitelně. Právě tenhle lístek jsme však na Letné u turniketů nemohli najít. Prohledali jsme batoh a prošacoval jsem i Václava. Naštěstí posléze vyšlo najevo, že jsem jen idiot, poněvadž zmuchlaný papír jsem si bezmyšlenkovitě schoval do jedné z kapes. Napodruhé nás zřízenec na stadion propustil (a myslel si své) a už jsme se k tomuhle faux pas nevraceli.

Seděli jsme úplně nahoře pod střechou a vítaly nás chorály fanoušků. Přesněji řečeno spíš vítaly hráče Dánska a Švédska, kteří se utkali o postup do finále mistrovství Evropy jednadvacítek. Cestou na stadion jsme si v hipsterské kavárně koupili nakládaný hermelín, z nějž se vyklubal nenakládaný nehermelín. Pak jsme se nemohli shodnout, komu budeme stranit, jestli legu, nebo Ikee, jestli Andersenovi, nebo Nobelovi, zda senům, anebo sonům - a nakonec jsme si to rozdělili.

Moji Švédové byli v hledišti jednoznačně v přesile. Spustili ty svoje pokřiky a neúnavně skandovali něco jako: "Fridex ve sle-vě! Fridex ve sle-vě!" Na to Dánové nedokázali adekvátně reagovat, protože to asi ani nejde. Na hřišti byli ale od úvodních minut lepší.

Jenže někdy po čtvrthodině hluboko pod námi v pokutovém území dánský obránce nemotorně fauloval a z penalty šla reprezentace ABBY a Volva do vedení. Hned potom nějaký další dánský nešika upadl při bránění a po druhém gólu se opaření vyznavači obložených chlebíčků zvaných smørrebrød (který mylně považují za národní specialitu, ale my víme své) už vlastně na nic nezmohli. Chorály vyznavačů masových kuliček duněly Letnou, jen slečnu nebo paní ozdobenou švédskou vlajkou, jež seděla vedle nás, to vůbec nebralo. Vypadala úplně neutrálně.

Gól! 1:0 pro Švédsko, křičel asi
Vlasta Vlášek v televizi

Šli jsme ke stánku na klobásu, ale z fronty nás po dlouhém čekání vyhnal hvizd rozhodčího. Jsme přece na fotbale, ne někde na rautu. V druhém poločase se favorizovaným Dánům konečně začalo dařit a po standardce snížili - švédští fanoušci spustili: "Nou-nou, nou-no nou-nou" a Václav po chvilce tápání odhalil dávný song od 2 Unlimited.

Další dvě velké šance však Dánové zazdili, a tak musel přijít trest, Švédové dali někde na druhé straně letenské pláně další branku a na konečných 4:1 zvýšili v době zoufalého riskování Dánů. Když jsme se zvedali, zjistil jsem, že paní se švédskou vlajkou má na levé tváři namalovanou i tu dánskou. Což zcela vysvětlovalo tu její neutralitu. Ve finále si místo té dánské může nakreslit portugalskou.

Tramvaj, která mezi hordami lidí valícími se ze stadionu vypadala zoufale malinká, jsme ani nezkoušeli, místo toho jsme seběhli dolů na Vltavskou. Pozápasový rozbor jsme odbyli v McDonaldu na Florenci, přičemž jsme se trýznili kalorickými hodnotami uvedenými na obalech všech těch dobrot, které jsme sežrali. Shodli jsme se na tom, že to byl pěkný zápas. A že ty zmrzlinové poháry na závěr už byly fakt navíc.

text a fotky Řízek

PO HRÁZI NE!

Já jsem asi zapomněl na Moskvu. No jo, opravdu, zapomněl jsem na Moskvu, dumal jsem nad stylizovanou mapou Evropy. Jak jsem na ni, proboha, mohl zapomenout? Můj transkontinentální expres Cádiz-Benátky-Atény-Moskva neplánovaně končil už v Rostově a s ním končila i moje naděje na slušný výsledek poslední moravské partičky oblíbené železniční stolní hry Ticket to Ride. Ale těch lapsů nad mapami bylo během našeho pobytu mnohem více.

Maruška má krátké nohy a při jízdě na kole je to handicap. Je-li výlet příliš dlouhý, dojdou jí síly a po čase dokonce i sprostá slova. S kamarádkou Bárou, jejíž přezdívku Plísčina prostě odmítám používat, ježto se nedá vyslovit, jsme v kavárně ve Valticích našli nejkratší zpáteční trasu do Strachotína, kde jsme bydleli. Na mapě nevypadala špatně, jen nám do cesty někdo vystavěl vodní nádrž Nové mlýny. Experimentálně jsme ověřili, že cesta z Šakvic do Strachotína po klikatící se hrázi, jejíž monotónní betonová drncavost připomíná dálnici D1, opravdu není kratší než po silnici. Suma sumárum, ujeli jsme 75 kilometrů, ale byly to nervy.

Jasné bylo, že další den se na kola nejede. Vylezli jsme tedy pěšky na Dívčí hrady. Další chyba mapy byla v tom, že zřícenina je do kopce, což Bára nese těžko a na zádech se jí právě takové mapy vytvářejí. Nejprve takové ostrůvky, nakonec jakási Pangea. Výlet postupně vrcholí v Café Fara v Klentnici útratou cca 1 400 korun za oběd pro čtyři (i po jídle celkem) hladové osoby a posléze slejvákem v Perné, z nějž nás vysvobodí pálava namátkově vybraného sklepmistra a žluto-modrý autobus.

Každý večer jsme grilovali a někdy i velmi úspěšně. Pohlreich byl proti nám Hruškův učeň. A to proto, že najít na Břeclavsku slušnou hospodu je docela kumšt; působí to dojmem, že místním stačí ke štěstí jen ty jejich sklípky, případně herny a bary. Vybalili jsme mapu a zase jsme ji schovali. Našim mobilně gramotnějším kamarádům nepomohly často ani jejich sofistikované programy s uživatelskými recenzemi restaurací, které ve většině obcí prostě smutně konstatovaly "No tips".

Poslední cyklovýlet měl původně za cíl najít nějaký útulný sklípek, který by v sobotu večer pohostil čtyři degustující Pražáky ("hmmm... bílé"). Nakonec se však změnil v nekonečné hledání hospody, kde by měli aspoň ten smažák k obědu. Šakvický podnik Na Fürhaple, kde jsme přečkali náhlou přeháňku, se sice sichruje tím, že se označuje pouze za "penzion s restaurací", i tak naoranžovělá tekutina - česnečka s klobásou - byla opravdu daní za mou odvahu (samozřejmě, že jsem to snědl, ale těch keců!). Nakonec jsme se po dalších hodinách putování a křižování Velkými Pavlovicemi najedli slušného guláše a svíčkové někde u vjezdu do drůbežárny; číšník měl na sobě stylové triko s nápisem Ebola.

Místo degustace jsme si večer koupili do petky sylvánské zelené a objednali pizzu. Na stole rozložili mapu Evropy, barevné karty a plastové vagonky. A pak přišel ten trapas s Moskvou, nebo spíš bez Moskvy. Degustovali jsme až další den v neděli v poledne v úplně blbou dobu pro zodpovědného řidiče, kterého čeká 250 kilometrů domů. Prohlídka valtického sklepení se svérázným průvodcem sršícím dětinskými vtipy byla i s ochutnávkou za šedesát korun jednoznačným vítězem soutěže "cena / výkon".

A mohli jsme naložit Maruškou nenáviděná, mnou milovaná kola a po drncavé dálnici, jež připomíná hráz Nových mlýnů, opustit legrační, námi oběma milovanou Moravu.

text a fotky Řízek

NA STOJÁKA

Osmdesát let staré krčské minisídliště Zelená liška je charakteristické nejen zvláštními prosklenými pavlačemi, náctiletými feťáky v parku a typickým bělostným psíkem Betynkou, ale především legendární jídelnou Melíšek. Když jsem po letech ostychu našel odvahu konečně poobědvat na stojáka, usoudil jsem, že je správný čas napsat na ni stručnou ódu.

Mí kamarádi auditor a právník jídelně s kreativním sloganem "Super ceny, kvalita, nabaštím se do syta" říkali něžně Pára. Line se z obrovských hrnců; vstoupíte-li tam v zimních měsících, je to jako termální koupaliště anebo parní komora na podolské plovárně, ale koupaliště plné guláše, ovaru, čočky i dalších lahůdek, takže mnohem lepší a bez nutnosti se před návštěvou osprchovat bez plavek a mýdlem.

Zlý jazyk by řekl, že jídelna, kde si nelze sednout, i její personál jsou na nároží Budějovické ulice od té doby, kdy sídliště začali stavět. Nebo od časů, kdy tam přepřahali kočáry do Vídně. Ve skutečnosti tam však jsou odnepaměti. Statná paní naběračkou doluje zbytky kaše ze dna stejně za Zemana, jako je dolovala za Husáka. Stejně jako její kolegyně bleskurychle markuje koruny na pokladně, jen v mezičase vyměnila československé za české. Nezměnil se ani informační systém, který pomocí cedulek a žároviček okamžitě napoví, které dobroty ještě nejsou snědeny.

Zejména kolem poledne fronta strávníků bezmála budí dojem, že se pod opršeným vývěsním štítem něco rozdává zadarmo. Klientela je pestrá, vévodí ošuntělejší zákazníci v montérkách. Ovšem objevují se i ti, jejichž pracovním oděvem je sako a pracovní náplní vysedávání na poradách. I ti posléze hliníkovými příbory cinkají do otlučených talířů na umakartových ubrusech a jako by si najednou byli všichni rovni. (Což je samozřejmě iluzorní.)

Zvláštností je, že zde prakticky nepotkáte ženu. Možná by i zde pomohly kvóty. Naopak obsluha je výhradně dámská, zato uctívaná. Kdysi jsem byl svědkem toho, jak jedné z mladších pracovnic dokonce galantní host přinesl kytici.

Lidi se sem rádi vracejí. I já, ale doposud jsem neměl kuráž postavit se mezi další strávníky a jídlo jsem si zbaběle nosil přes ulici domů v krabičce. Tentokrát jsme se však s Frantou převlékli za malíře pokojů, dokonce i ruce a nohy jsme si barvami v rámci kamufláže zaneřádili, a postavili se na zahrádku, dá-li se to tak nazvat. Kolega si dal karbanátek a la pán před námi (s kaší a zelím), já dal přednost gulášové hnědi. A opravdu jsme se nabaštili do syta.

Existuje málo věcí, za které bych byl ochoten podepsat petici nebo se nějak angažovat, ale pokud by místo jídelny měl vyrůst dvanáctipatrový mrakodrap anebo ji snad hygienici chtěli z nějakých obskurních důvodů zavřít, snad bych se v slzách zoufale řetězem přivázal k pultu. Ty slzy by pak, v podobě páry, stoupaly nad hrnce a linuly se ven na ulici.

text a foto Řízek

NA TANDEMU

Šestého června padla celá řada teplotních rekordů, Stará dáma ve finále Ligy mistrů i mladá dáma Šafářová ve finále Rolland Garros. Umřel autor 2000 slov i náčelník Apačů. Tyto mrzutosti ovšem trochu vyvážilo to, že si Jirka vzal Elišku a Eliška si vzala Jirku.

Dokonce jsem si na chvíli pomyslel, že starosta tuhle nechal část Radotína uzavřít. Ale ono to bylo kvůli souběžně konanému Královskému průvodu. Tam však patrně nikdo nebyl, poněvadž většina místních zamířila do turisťáku na obřad a ti zbylí, jež nikdo nepozval, na blízké koupaliště.

Když Julie hlasem družinářky zavelela, abychom se ze stínu přesunuli na žhnoucí hřiště s umělým povrchem, kde měla sláva proběhnout, nikdo se neodvážil protestovat. Pak už nastoupili (přesně v tomto pořadí): tlupa družičáků, ženich s maminkou a jeho Sovy v mazutu, smečka lolitek (družiček) v několika vlnách a nakonec se zvláštním scénickým efektem odrhnula přední strana takzvaného kolosea a do výhně vyšla bělostná, košatá nevěsta. A nad tím vším a hlavami odhadem asi dvou set lidí bzučel dron. Celé to působilo jako nějaká vyšperkovaná táborová hra, ale bylo to asi opravdu.

Starosta Karel to trochu popletl, protože v projevu neustále univerzálně hovořil o dobrých a špatných vlastnostech oddávaných a jak se obrnit vzájemnout tolerancí, protože život nechystá jen ty růžové okamžiky, ale i ty méně příjemné - aniž by zohlednil, že Eliška s Jirkou přece žádná negativa nemají, tudíž není co tolerovat. Jinak bychom s nimi přece nejezdili na hory. Možná měl starosta plnou hlavu problémů se štěrkopískem, možná bylo prostě příliš horko. Ale nemluvil dlouho, což se cenilo - přeci jen už zejména muži, mě nevyjímaje, začínali mít na košilích pod saky koláče, spíš chodské než svatební.

Naštěstí oba řekli ano, fotograf vyfotil první polibek (já tradičně moc ne) a mohlo se gratulovat k tomu moudrému rozhodnutí, jakým bezesporu sňatek je (podívejte se na mě, jak mi to pomohlo - dřív jsem byl málem lidoop, a teď? Teď je to úplně někdo jiný!).

Večer se slavilo a předávaly se dary. Těm vévodilo parádní dvojkolo od lakrosáků, které na hlavu porazilo například i náš sodovkovač a kolegovo žehlicí prkno, na něž nevěsta z důvodu evidence nebo snad případné reklamace fixkou napsala Řízek, respektive Vašek. Taky hrála prima neživá muzika a s přibývajícím časem a průměrnými promilemi se dokonce zaplnil parket, respektive taneční trávník. Ovládl ho svým valašským rozevlátým stylem pražský Milan.

S vinným střikem a utopencem, vysypávaje si z kraťasů a tělesných záhybů písek z ad hoc improvizovaného plážového volejbalu, jsem si řekl, že je to vlastně pěkná svatba a že by bylo výborné, kdyby těm dvěma tahle jejich tandemová jízda vydržela napořád. Že by to byla větší výhra než blyštivá trofej z lakrosového turnaje anebo diplom a fidorka za první místo v táborovém bodování. A taky jsem si řekl, že je teda fakt horko, i takhle v noci.

text a foto Řízek