Napsal jsem totiž kdysi o Pájovi takový běžecký pamflet a to se nezapomíná. Budu u ní mít vždy černý puntík. Jako když jsem kdysi napsal do nejmenovaného týdeníku hanopis o dárcovství krve (titulek Krevní apartheid vymyslel editor, ne já!) a oni mi pak nepřekvapivě zakázali darovat krev.
Zkrátka, jeden by měl domýšlet důsledky, než je hodí na papír nebo na internet, ale to já občas opomenu. Někteří moji kamarádi tak už patrně v obavě, že bych o našich společných dobrodružstvích sesmolil něco jedovatého, se mnou společná dobrodružství přestali podnikat, což je samozřejmě nejjistější. Naštěstí se našli Pája a Vašek (a pražský Milan se omluvil), na smluvené místo se dostavili, a mohli jsme proto společně vyběhnout ze Psár.
Od té doby, co jsme se s Pájou viděli naposledy (s Vaškem se navzájem zatím vídat můžeme), se toho jistě v našich životech mnoho důležitého událo, ale to jsme oba neměli šanci probrat. Jakmile jsme totiž ze Psár vyrazili po jakési značce lesem a do kopce, mí hovorní spoluběžci rozžhavili svá kapacitní mluvidla a vyprávěli skvělé historky o osmitisícovkách i stokilometrových závodech a k seriózním tématům, jako k situaci v Súdánu i na pražském magistrátu, jsme se zase nedostali, ač bych rád. Taky jsme mluvili o tom, jak se nám ten maratón, kam jsme se s Vaškem neprozřetelně přihlásili, nějak moc rychle blíží.
Někde u Jílového jsme narazili na krásnou lesní cestu, která se zlomila do táhlého stoupání na jakousi Kněží horu. Někde v těch místech Václav prokoukl mou milosrdnou lež, že trasa Pájou vymyšleného výletu je vlastně rovinatá. Při sbíhání z hory jsem se ujal slova já, neboť jsem popadl dech, a asi tři čtvrtě hodiny (pořád mi někdo skákal do řeči) jsem jim vyprávěl poutavý příběh, jak jsem kdysi daroval krev a jak mi to zakázali.
Když jsme se po dvaceti kilometrech a necelých dvou hodinách znovu přiblížili i k Psárům, přiblížila se i má pointa. Krev jsem totiž nakonec opravdu daroval, o nějakých pět let později, tedy předevčírem. A možná si ji, navzdory tomu černému puntíku, který tam u mě nepochybně mají, i nechali a třeba jednou někomu zachrání život. Pochopitelně to už nikoho nezajímalo, protože si nikdo nepamatoval, čím ta historka začala.
Seběhli jsme zpět k autům, vyfotili jsme se a rozloučili se. Vrátíme se k našim ženám; ta moje a Vaškova nás jistě rády uvidí a v tajném souznění přitakají, že jsme blázni a ať si na tom maratónu třeba chcípneme. A Pájova dívka se jistě zeptá, jaké bylo běhání s č..ákem, a on odpoví, že docela fajn.
text Řízek, foto Pájova samospoušť
Žádné komentáře:
Okomentovat