DUDÍKA

Přijdeš domů a ani nestihneš nic říct, někdo se vyřítí z obýváku do chodby, vrhne se na tebe a zatímco kočka utíká na svobodu, velí "táto, oblíknout" a rozepíná ti bundu, protože tím ve skutečnosti myslí "svlíknout", což může neznalému způsobit nedorozumění, jako když "rozsvítit" může ve specifických případech znamenat i "zhasnout", a do toho ti ona nebo kočka rozvazuje tkaničky u bot. 

Asi jí klesla teplota, protože letí do své ložnice ložnice a křičí "kde je Mažina?" a kocour Maju je samozřejmě venku na chodbě a lítá po baráku. Ale on se vrátí, asi.

Už jsem plně přepnut z pracovní a cestovní do domácí polohy, takže místo "vlastně bych si docela dal nějakou večeři" si pomyslím "papat něco", ale na to teď absolutně není čas, protože Heda, celodenním stonáním už asi trochu znuděná, znovuobjevuje adventní věnec. Nebezpečná věc.

Ten Maruška citlivě a minimalisticky vytvořila s ohledem na kocoura a jeho tendenci sežrat úplně vše aspoň trochu myslitelné dočista bez větviček a dalších potenciálních poživatin, které bych patrně později našel ve stelivu. 

Bohužel je věnec zjevně vhodný až pro děti od tří let, takže první adventní neděle přinesla lehounce sežehnuté, pořád ještě trochu blonďaté vlasy a potom, co jsme bez nehody snědli část oříšků, se teď do středu pozornosti bohužel dostaly červené kouličky. Dají se rozebrat. Dají se i rozebrané strčit do pusy. Dá se to i opakovat a testovat tím reakci rodičů.

Jsou-li rodiče proti, je potřeba činnost zintenzivnit. Jsou-li ještě ostřeji proti, pojďme to dodatečně vyhrotit třeba házením různými předměty. Koulička se rozprskne po parketách a unavená máma i unavený otec zvyšují hlas a to nemáme vůbec rádi. V bytě, kde už jsem konečně pověsil aspoň jednu záclonu, respektive síť na kočku, rezonuje pláč. 

"DUDÍKA!" ječí Heda, protože dudlík uklidňuje a léčí, a je to skoro stejně intenzivní nářek, jako když jsem ji včera cestou od zubařky Kamči vzal na koně a vzal lehce hlavou o futro (ale vysvětlili jsme si to a víme, co příště uděláme jinak). 

Máma vysává podlahu. Když uklidí lux, vrátí se Maju a jedním skokem rozbíjí obří keramickou mísu. Máma zase vysává podlahu a my se asi půjdeme koupat a uklidnit novou oblíbenou hrou Krémy jedou na výlet. 

Kočka mezitím pravděpodobně dojede Hedinu nesnězenou večeři nebo udělá jakoukoli další libovolnou hovadinu a mně se vkrade na mysl, jak je to vlastně pěkné a že se člověk aspoň nenudí. Jako když jsem v neděli celý od bláta, jak jsem ji pořád různě tahal, trochu dojatě sledoval, jak v Senohrabech se startovním číslem 815 vyrazila ze startovního oblouku a za opravdového jásotu davů statečně dokončila svůj první samostatný běžecký závod v kategorii pidižákyně mladší. 

Ale ty kouličky by teda fakt cucat ani rozbíjet nemusela. 

text Řízek, foto Maruška

VELKÁ NÁDHERA

Nemohu říct, že bych na Velkou kunratickou nebyl připraven. Třeba jsem upekl dva chleby, abychom k pohostinnému švagrovi, kterým nám tradičně poskytuje zázemí zahrnující i deset kilo guláše, nepřišli úplně s prázdnou. Hedu jsem navlékl do několika vrstev, protože na to, aby do té protivné mlžné zimy odmítla jít fandit s logickým argumentem, že ji to vůbec, ale absolutně nezajímá, máme ještě čas, odhadem tak rok. 

Sportovní ambice byly tentokrát drženy při zdi tím, že se vlastně ještě pořád vracím po operaci a budu s sebou do všech tří kopců tahat tři šrouby navíc. "A taky si vezmi, že jsi zas o rok starší," vlídně konstatovala švagrová, což je velká pravda. Tak jsme si zakrojili chleba a přemýšleli o tom. Nebo aspoň já. Osobák mám 15:18 a je asi osm let starý. Nejpomalejší čas mám z roku 2013, kdy jsem tu běžel poprvé - 15:56. Vše ostatní se vešlo mezi. Loni 15:40. 

Z trasy jdou zkazky, že je to dnes mimořádně bahnité. Pobavila mě paní, která se na Facebooku zlostně dožadovala úschovny zavazadel. Někdo z organizátorů jí tam pohotově odpověděl, že letos nebude, stejně jako v předchozích 88 letech. 

Hedin kočárek byl i proto velice žádaný - jeho podpalubí skýtalo dost prostoru pro mikiny, které se v cíli budou uříceným závodníkům tak hodit. Zato kluci a holky z SK Babice, k nimž se také hlásím, ale do hospody jsem s nimi nešel, měli zázemí v dodávce. 

Startoval jsem téměř na chvostu babického bloku, vedle mě shodou okolností Zuzka, která před časem vymyslela náš byt a hrozně se jí to povedlo. Je to tak krátký závod, že jí za to ani nestihnu poděkovat, byť jsem jí už ve skutečnosti děkoval mnohokrát a zas bude určitě prostor při nějakém delším závodě. Hned po padesáti metrech jsem při svém asi osmém startu poněkud perplex: je zde nová louže jak z Prasátka Pepiny, beru to odvážně prostředkem a bahno strašně smrdí. Po prvním brodu mám už mokré všechny nohy i ortézu a kdo nemá, nedává tomu všechno. 

První kopec býval rozehřívací, ale nějak ho v posledních letech ztížili, což se zdá divné, protože je to pořád tentýž kopec, jenže je to tak. Člověku je po něm hůř, než by mělo být, a nejsou to jen roky a šrouby. Přitom teď je čas závodit, využít rovného úseku i jediného seběhu, který není krkolomný. Pak další bláto a potok a to, proč se sem všichni vracejí a zároveň proč jich jsou každý rok jen čtyři tisíce. Šplhání na Hrádek mi letos nejde, drolí se mi to pod rukama a kloužu po šutrech. Ale postupuju. To není tak málo. 

Nahoře nastane ta divná chvíle, kdy nohy, když ten nelidský kopec skončí, najednou netuší, která bije. Pohyb po rovině ještě zvládnou, ale proč po nich najednou chci, aby zas brzdily? Na tenhle stav absolutní tíže se každý rok těším. Z kopce pak bahno spíš pomáhá a člověk by aspoň spadl do měkkého, chlácholím se. Je to předposlední pasáž, kde si mohu urvat rekonstruovaný kotník, a je za mnou. 

Kolem zvířátek, pokud tam nějaká jsou, letím. V rámci možností. Poslední kopec je turistický. Doženu a předejdu kolegu Lukáše, myslím, že mě poznal podle hekání. A teď začíná ta druhá, nesouvisející půlka Kunratické, strašný kvalt po rovině, s tepovou frekvencí těsně pod stropem. Lukáš už je zas přede mnou, Iveta povzbuzuje a fotí a pak už jen slalom mezi stromy a veterány z posledního kopce a finiš, kde na mě rozmazané Heda s Maruškou volají Do toho, do toho. Pak stopnout hodinky a 15:41. Beru všemi zabahněnými deseti! 

A po těle je dobře, protože někdo má v termosce čaj. Tak ještě odbahnit a hurá na guláš s chlebem a nakonec, o čtrnáct dní později pak dojdeš k závěru, že daleko těžší než ten závod je najít si čas o něm napsat. 

text Řízek, foto Iveta

VEČER SNŮ

Snít je fajn, ale zas by člověk měl být trochu soudný a vymýšlet si takové fantazie, které se za nějaké konstelace mohou vyplnit, což se tedy zpravidla naučí až s věkem. 

Jinými slovy, zatímco se už nezaobírám představami, že zaběhnu maraton pod tři hodiny, osvojím si pořádně nějaký světový jazyk, s Vaškem děsně zbohatneme díky geniálnímu nápadu, který nikdo před námi neměl, napíšu kritikou dobře přijatý bestseller a uklidím si v pokoji, šel jsem o několik úrovní níže a vysnil si něco jako nový sport. A ono se to splnilo.

Čas od času s kamarády dezoláty odkojenými turistickým oddílem hrajeme po hospodách karty; zamilovali jsme si hru vist, u které se musí přemýšlet jen tak akorát, aby to nenarušovalo zábavu a vzájemné urážení. A protože se všichni ze setrvačnosti ještě účastníme bowlingové ligy, napadlo mě spojit obě nesourodé zábavy do jedné, prakticky dokonalé. Nekruťte hlavou, takhle nějak bezesporu vznikl biatlon. 

Prostě budeme nějakou dobu hrát bowling a potom zase karty a pak to celé sečteme. Uznávám, že označovat to za "večer snů" je poněkud nadnesené, zato byla určitá šance, že by se to mohlo uskutečnit.

Přesvědčit kolegy, že to není úplný nesmysl, vlastně nebylo zas tak těžké. Horší bylo najít nějaký volný večer, který tímto počinem celý zabijeme, a vhodné místo.

Protože všude bylo plno, skončili jsme samozřejmě v Radotíně přesně v místech, kde leží kořeny našeho bowlingového týmu: úředník Vlasta každý pátek v jednu vypnul Solitaire a přesunul se do herny, já jsem za ním po škole, kde jsem se taky moc nepředřel, o něco později dorazil, zpravidla s omluvou, že měl vlak zpoždění. Protože jsme měli permanentku, kde nám tužkou odškrtávali hodiny, na dráze s provázky jsme hráli asi za stovku a byli jsme tam schopní strávit třeba pět hodin. S vytahanýma rukama jsme pak snili o tom, že to jednou budeme umět a nebudeme labilní náhoďáci.

Zpravidla jsme to pojímali hazardně: vítěz kupoval poraženému takzvanou Specialitu Smíchova – to byl hermelín a hamburger v housce ohřívaný v mikrovlnce v nejnechutnějším stánku na smíchovském autobusáku. Říkali jsme tomu Hnůj, stálo to myslím 39 korun.

Po zhruba patnácti letech zbyly jen dvě dráhy, z ostatních je minipivovar. Vše ostatní zůstalo stejné: omlácené koule včetně divně zelené dvanáctky, se kterou hrával brácha a bůhvíproč jsme se mu proto smáli, křivé dráhy s provázky a systém běžící na Windows XP. Ze sálu restaurace k nám doléhal hlahol, ale my jsme si zcela stačili ve vlastním mikrosvětě, pokud tedy nepočítáme přísun tekutin a naopak. 

Z práce jsem doslova utekl a přišel jsem jen o trochu později, neboť jsem chytil nějaký zpožděný vlak. Z bowlingu se ozývaly divné zvuky a provázky občas čarovaly, často v můj prospěch.

Obě hry byly celkem vyrovnané; do stíhacího závodu v kartách tak nikdo nenastupoval s výrazným mankem, navíc jsme si výchozí pozice zlepšili objednávkou jídla. Na občerstvovačce jsme se ale nesměli moc zdržet, protože v jedenáct zavírali, a i kdyby ne, tak ve 23:21 nám s Péťou jel poslední kloudný vlak.

Nestalo se vlastně nic zásadního, párkrát jsme slzeli smíchy, Péťa jednou zahodil karty pod stůl, celkově jsem vyhrál, ať už jsme to počítali přes Gundersenovu metodu, nebo prostým součtem, a ten vlak jsme stihli. Celkově to byl každopádně jeden z těch lepších snů.

text a foto Řízek

NA LANĚ

Ani jedna neslyší. Nela proto, že je ve svých patnácti letech hluchá jako poleno. Heda proto, že ve svých dvou letech teď právě nevnímá. Půjčili jí vodítko, na kterém visí tetin pes: nikdy nic podobného v ruce neměla, a tak se musí hrozně soustředit.

Když se Heda soustředí, nemluví, což je vzácné, ale zůstává legrační i bez nezkomolených slov a nekonvenčního slovosledu. Nemluví, zato začne zhluboka dýchat a funět.

Funí, jako když starý pes táhne na vodítku malou holčičku na Špilas. Ustupte! Ustupte, nebo vás zamotají do vodítka.

Chybí vodítko, kdo to tady celé řídí. Je to chaos. Asi Nela? Určitě je v čele. Jsme pod jejím vedením, místy i v něm. Lezeme do kopce, na prvním místě supí hluchý pes, o pár metrů za ním klopýtá holčička s očima a sponkou navrch hlavy a my ostatní, mnohem méně zajímaví, jsme někde mezi tím. Pes táhne, dítě neúnavně míří k hradu a my se smějeme, zamotaní ve šňůře, jako bychom byli třásněmi na ocase neviditelného draka.

Místní drak je mimochodem ve skutečnosti krokodýl a ani mě, ani Hedu nikdo nedokázal přesvědčit o opaku. Ostatně mnohem víc než drak ji včera zaujal pouliční muzikant, který hrál nedaleko toho jejich sprostého orloje něco od Imagine Dragons, přesněji řečeno Imagine Crocodiles. Zatančila, dala mu dvacetikorunu do futrálu a zatleskala mu. Po každé skladbě konstatovala, že je to konec.

Konec byl nahoře před hradem u děl.

Jejich úděl bylo zaujmout naše dítě zhruba na deset sekund, zatímco se ptala, kde je vodítko (a její nový starý pes). Nela zkušeně nasazuje vhodné tempo pro sestup, dítě je dál taženo na laně a vydrží tak až k úpatí kopce, lidé uhýbají a já se pokouším dělat záchranu a říkám si, že to nemůže dopadnout jinak než pádem a řevem, ale že to stojí za to. 

V restauraci stojí šunková pizza 235 korun, pod ní a pod stolem usnula úplně hotová Nela a Heda ji bude za chvilku následovat, jen co dojdeme do hotelu. Kdybychom je nevzbudili, spí tam doteď.

text a foto Řízek