TŘI BĚHY

Tři běhy ve třech dnech a ve třech středoevropských metropolích, dvě chladná rána a jeden vlahý, vlhký večer. Všechno v obnošených běžeckých botách švédské značky (vyrobených ve Vietnamu) a s děravou patou.

Bratislava je kalná jako ráno po večírku k pěti letům slovenského Denníku N. K hlavnímu nádraží vede neméně hlavní silnice, auta na ní hučí a jejich rámus se odráží od zašlých domů a ozvěna proniká skrz tenkou čepici až do hlavy, kde se potkává s hladinou stolního vína. Vražedné semafory na přechodu čtyřproudé silnice nalákají běžce do vozovky, ale v opačném směru dál lhostejně jezdí auta. Je potřeba utéct Žilinskou ulicí kolem divného parčíku, který tvoří soustředné dlážděné kruhy a uprostřed je jakýsi monument. To celé rámuje restaurace ironicky nazvaná Savage garden.

Další hlavní silnice vede kolem prezidentčina paláce a dá se překonat nečekaně hlubokým podchodem, který má možná zmírnit frustraci obyvatel z chybějícího metra. Na opačné straně se cesta zvedá a silnice se klikatí a po třech kilometrech střízlivění jsem na hradě a mám město na dlani. Ze šedivého oparu vystupuje bizarní kopule na mostě SNP.

Seběhnu do maličkého centra, kterým korzují hloučky turistů. Jako by taky netušili, proč a jak se tu octli. Přes zanedbané nádraží se vracím na základnu a už vím, že zelená na semaforu tady není absolutní, takže se nenechávám přejet a Bratislava nevítězí.

Triko a legíny už se usušily na radiátoru ve Vídni. Radiátor i s bytem má strategickou polohu, stačí překonat jen dvě křižovatky s mírumilovnými semafory a jsme v Schönbrunnu. Nebe je bez mráčku; taky jsme včera pili jen černý pytlíkový čaj Lord Nelson. Zámecký park je otevřen už od půl sedmé a jeho široké cestičky hned od rozbřesku zpestřují lidé v elasťácích.

Běhající Rakušané se nezdraví, jako se navzájem nezdraví třeba subkultura lidí s košíky v supermarketu. Člověk, který vstane v šest, odflákne osobní hygienu a jde na hodinu mrznout, je tu považován za zcela normálního. Každý si tak do jediného kopečku široko daleko funí sám a ostatní ignoruje. Funí i zvířata v blízké zoo a kolem rakouských prasat leží úplně stejný odér jako u těch českých. Když se rozední, dorazí k zámku autobusy plné lidí, z nichž jen někteří mají elasťáky.

Ty moje doschnou už doma. V Krčském lese se setmělo a oteplilo, je asi deset stupňů. Občas z křoví do záře čelovky zamžourají kulaté oči zvířat, nejspíš mírumilovných, ale nebudeme to pokoušet. Tady už se lidi zdraví, ale protože jsou ozáření a nevidí se navzájem, nemávají, ale přešli do familiérnější verze – volají Ahoj. Je tu bláto, ale jinak dobře a neměnil bych.

(Rozhodně ne za Bratislavu).

text Řízek, obrázky Strava.com

MEDVĚD JAKO SLON (Zápisky z necest, díl II.)

Noc v penzionu byla sice rozmařilá a ortodoxní mílaři mají další důvod, proč mnou pohrdat, ale tři Grácie Sprcha, Postel a Teplo mi vrátily část ztracené energie. Včerejší úpal odezněl a nohy mi od rána šeptaly, že jsou tu pro mě, kdybych něco potřeboval. Ano, obávám se, že toho dnes bude víc. Nejdřív se svezeme kolem Nízkých Tater a pak nás ve Velké Fatře čeká stoupání na Križnou, což je nejvyšší bod letošních Mílí.

Šlapal jsem sám, posnídal kafe a bagetu na pumpě a po hodině a půl nečekaně narazil na známého Tomáše, který podle všech předpokladů měl přece být už dávno daleko přede mnou – včera měli po překonání zakázané zóny spoustu času ujet dál na západ, zatímco já jsem odpadl. Ale nebyl; teprve rozespalý vylézal z jakéhosi přístřešku. "Volali nám, že se na trase pohybuje medvěd, tak jsem radši skončil tady. Ti další dva jeli někam na rozhlednu," pokrčil rameny.

Tomáš.

Jsem asociální, nejlépe se mi jede samotnému. Tomáš na údajně nejlehčím sériově vyráběném horském kole na světě má ale velmi podobné tempo a jak postupně zjišťuji, i smysl pro humor, takže se na část závodu stáváme tandemem a je namístě si o něm říct víc. Pochází z Liberce a v přibližně třiceti letech se stal rentiérem, protože si jako obkladač vydělal na vše, co potřeboval (má dům, auto a psy). Takže teď trochu pracuje jako údržbář v hypermarketu a ve volném čase jezdí na kole. Kéž bych se býval hůř učil, povzdechl jsem si v duchu a zdaleka ne poprvé. Uprostřed tlačení na jednu z hor jsem si u něj aspoň zamluvil obložení koupelny, až ji budeme rekonstruovat.

Kdekoli.

Tato etapa měla pravděpodobně rekordní převýšení. Po jednom z tlačných kopců v Nízkých Tatrách jsme se těšili na sjezd do civilizace s potenciálními hospodami a obchody, místo toho nás, vyhladovělé a přehřáté celodenním sluncem, zlomyslná a nepřející navigace poslala na prudce stoupající polní cestu. Dochází nám jídlo. "Někdo by měl vymyslet jedlé oblečení. Jako když Lady Gaga měla šaty z hovězího," přemýšlí Tomáš. Jako první bych snědl dlouhé cyklistické kalhoty, jako druhé podkolenky a nakonec bych pozřel dvě ze tří svých bund. Tlačení mi opravdu nejde, protože moje kolo se rozhodlo, že na svých bedrech kromě výše zmíněných hadrů ponese i veškerou tíhu světa.

Až po další zdlouhavé hodině jsme se octli na hlavní silnici vedle nuzně vypadající kozí farmy. Slečna v okénku studuje vysokou hotelovou školu v Praze a prodala nám neuvěřitelně dobrý jogurt a neuzené korbáčky. Ty budu v následujících dnech vytahovat z brašny, když bude nejhůř. A ač budou postupně měnit vzhled i skupenství, nikdy nezklamou.

Križná.

Je před i nad námi hora Križná. V posledním koloniálu doplňujeme zásoby a naopak – zneužívám ochoty paní prodavačky a v krabici jejím prostřednictvím posílám domů pár zbytečností (plachtu, fotoaparát, část teplého oblečení i jídlo, které mi nechutná). Mám rázem o 2,5 kilogramu lepší náladu. Snad i proto není dvouhodinový výstup na skoro 1600 metrů měřící horu navzdory našim obávám nijak drsný. Dokud to jde, jedeme, když to nejede, jdeme a výškové metry přibývají opravdu rychle.

Sjezd, který si zasloužíme, má s přestávkami skoro 16 kilometrů. A nedlouho poté odpočíváme v Turčianských Teplicích v jakési herně. Zastávka se nepovedla. Servírka Tomášovi vleze až na záchod, což ho překvapí, naplnit bidony čerstvou vodou je nad její intelektuální síly.

Medvědem vynucený nocleh v Budiši.

Plán je dojet k dalšímu medvědímu nočnímu zákazu.Jenže hned za stáčírnou minerálek na kraji jednoho lesa u nás zastaví teréňák s mužem v zelené kamizole. "Kam si myslíte, že jedete? U cesty je medvěd jako slon, bude vás nahánět," děl a na výslovný upřesňující dotaz odmítl, že by si z nás dělal srandu. Tomáš má z medvědů hrůzu. Já trochu taky. To zvíře má tendenci vypadat tu jako pařez, tu jako osamělý balvan, tu jako kandelábr. A naopak. Výskyt slona hlásíme centrále. A zůstáváme v obci na kraji lesa u hodné paní, jež nás nechá spát v pergole na zahradě. Nechá nám i minerálku. "Dávají nám je ze závodu, protože nám strhli pramen," vysvětluje. Její dcerka prý před nedávnem utíkala z lesa před medvědem tak zběsile, až přišla o papuče.

Medvěda sloních rozměrů jsme druhý den v lese nezahlédli. Ani žádného jiného jedince skromnějšího vzrůstu. A tak jsme celkem v klidu přejížděli a přetlačovali další a další slovenské kopce. Dvacet kilometrů před prvním kontrolním bodem u Trenčína jsme s pěti dalšími jezdci vytvořili vláček a těšili se na pohodový příjezd do města. "Teď už je to v podstatě z kopce," konstatoval nad mapou jeden z nich a mě už vůbec nepřekvapilo, že jsme vzápětí začali stoupat podél lyžařského vleku. Vlekli jsme kola do prudkých strání a smýkali sebou při ostrých technických sjezdech. Tomášovi vymrštěná větev nalomila patku u přehazovačky. Od té doby přestal mluvit, zachmuřil se a zcela se mentálně soustředil na to, jak by tento díl mohl co nejrychleji sehnat.

Na hranici s Českem.

Za Trenčínem a po skvělém chlebu se sádlem a s cibulí brodíme Váh. Není to snadné, proud je silný, ale zase je to osvěžující. Táhne nás to domů, a tak přesně tři dny, tři hodiny a tři minuty po startu dosahujeme české hranice. Za odměnu můžeme sjet až do Štítné nad Vláří. Byli jste tu někdy? Ve dvou restauracích mají dohromady jediné jídlo, a to utopence. Dotaz na placení kartou je zodpovězen upřímným smíchem. Stejně servírka reaguje i na požadavek od sousedního stolu, aby ukázala prsa. Místo toho můžeme sledovat bizarní zápas v páce. Jeden ze štamgastů přesvědčivě vítězí, než si druhý – slabší, ale chytřejší – na okamžik pomůže druhou rukou. Stůl jásá a oslavuje "vítěze". Poražený se marně dožaduje pomoci videorozhodčího a je očividným podvodem navždy ztrapněn. Jeďme raději pryč.

Po nočním pochodu po hřebeni spíme v nevábném turistickém přístřešku těsně nad Vizovicemi. Je to v podstatě palanda – Tomáš je na stole, já v podpalubí ve štěrku pod ním, protože mám lepší karimatku. Na desce jsou vyryté sprosťárny, kolem mě vajgly a hlavní silnice je vzdálená několik metrů. Ale přijdou i horší noclehy.

Hostýnské vrchy.

Vizovice se probouzejí k životu v 7:00. V tu dobu otvírají samoobsluhy a my přijíždíme jen o pár minut později. Přes protesty parkujeme naše drahocenná kola hned za kasami prodejny v místech, kde si slušní lidé melou zrnkovou kávu. Tomáš i další jezdci zůstávají ve městě déle a houfují se před cykloservisem. Tam mu má během dne dorazit náhradní patka. Mám nutkání zůstat se svým novým kolegou, ale nakonec ve mně nepřekvapivě zvítězí soutěživý asociál – ostatně, on mě stejně brzy dožene.

Vizovické vrchy jsou nízké, ale ostré. Navazující Hostýnské už jsou o poznání cyklistice přátelštější. Jenže místo posledního sjezdu do nížiny čeká otravné tahání kola přes dlouhý polom a cestu zlikvidovanou lesáckou technikou.

Postupně spěji k závěru, že Míle jsou v jistém smyslu jako formule 1. Většina závodníků se pohybuje zhruba stejnou rychlostí, ale rozdíl nastává právě v depu. Čas se dá ušetřit tím, že si člověk odepře část spánku anebo třeba teplý oběd s polévkou, pivem a kofolou. A to já si zrovna odpírám nerad. Stavím v hotelu hned ve Chvalčově a o mnoho hodin později v kempu v Oderských vrších, kde mi novou krev do unavených žil vlije nekompromisní smažák s tatarkou.

Nocleh u zakázané chatky.

Třetí, jen birellovou hospodskou zastávku si dopřávám ve městečku Dvorce. Dojíždí mě při ní David – dlouhovlasý závodník, který před několika dny po pizze ve Spišské Nové Vsi zmožen horkem odpadl. Místní doporučují dojet ke Slezské Hartě a přespat někde u jejích břehů, nakonec po dlouhém překonávaní něčeho, co ještě nedávno bylo lesem, spíme pár set metrů od sebe – on v přístřešku, já i přes varovnou ceduli v pergole u chatky. Nebe je dosud nejkrásnější. Uprostřed noci se rozzáří ostré světlo, jako nějaký reflektor pátračů – ale je to jen fotobuňka, kterou zažehla má cesta na záchod.

Přivstal jsem si, chci být brzo na checkpointu v polovině závodu. Očekávám tam návštěvu, ale nebude to ještě zadarmo. Začínají mě zlobit Jeseníky. Milá pumpařka v podhůří servíruje bagety (předzásobili se kvůli hladovým mílařům), kafe i Jesenku a vůbec jí nevadí, že smrdíme. Do kopců stoupáme s Davidem, ten mi ale před výjezdem k nádrži Dlouhé stráně ujíždí. Tím spíš, když si ve stánku pod nádrží objednávám párek a další kafe. Je třeba taky žít. Kolegu pak zahlédnu až na opačné straně přehrady, kterou je nutno obejít.

Kdekoli II.

Traséři použili oblíbený trik, místo příjemného dojezdu do kontrolního stanoviště nás nejprve poslali jakousi kamenitou strouhou o pár set metrů níž a pak zase vzhůru. Abychom si moc nevyskakovali. Nebylo lehké sladit příjezd, ale málem se nám to povedlo: minutu po mně do checkpointu skoro stejně triumfálně přijíždí auto s tátou a Maruškou.

Mám nefalšovanou radost, že je vidím. I z toho, že se mě nesnaží přemluvit, ať se s nimi vrátím domů. Další radost je sprcha, teplé jídlo i náhradní díly, které jsem si nechal poslat. Se šikovnějšími lidmi měníme brzdové destičky a přifukujeme vidlici, zatímco David a Radek, kteří dorazili pár desítek minut přede mnou, vyrážejí odkrojit další kilometry z druhé poloviny, než bude zase tma. Táta s Maruškou kvůli pár desítek minut trvajícímu setkání stráví sedm hodin v autě.

Fakt si toho vážím – ostatně přítomnost blízkých byl doping, ze kterého jsem žil dalších několik hodin. Pomohlo mi i to, že tuto část trasy už jsem v opačném směru jel loni. I když se ukazuje, jak moc je paměť nespolehlivá, tím spíš ta moje. Pamatuji si převážně ty hezké věci. Takže z Jeseníků a Králického Sněžníku, kdy jsem loni trpěl psychicky i fyzicky, prakticky nic.

Dlouhé Stráně.

Po 160 kilometrech mi to už moc neutíká, padla tma i depka a kolo ztěžklo. Není divu, ona se totiž zasekla zadní brzda. Zpomaluje jako šílená, i když to není žádoucí, jako třeba teď, když tlačím kolo do kopce v serpentinách kolem Dolní Moravy. Zahlédnu nádhernou pergolu u zrenovované roubenky. V chalupě se svítí. Společnost usazená u deskových her nejprve na pár vteřin děsivě zmlkne – avšak ukáže se, jak s přibývající únavou a sešlostí získávám na věrohodnosti a potřebnost pomoci ze mě jen čiší: je mi povoleno přespat.

Pro partu kolegů z nějaké brněnské firmy jsem příjemným předpůlnočním zpestřením mejdanu, jakýsi exot, blbec k večeři, který za svitu čelovky dost nešikovně rozebírá zadní brzdu. Přinesli mi pivo a kafe – nemohl jsem se rozhodnout, co chci víc. Jsem unavený. Postavil jsem je vedle sebe jako v oblíbené milostné písni kapely Květy Půllitr a sklínka. "Kdybych měl ruce, přál bych si na vás sáhnout," povídá točené pivo hrnku s instantní kávou, zatímco se uprostřed noci švýcarským nožem rýpu v brzdách, jejichž princip nechápu, kousek za polovinou závodu, jehož smysl jen tuším, uprostřed života, kterému rozumím ještě méně.

Jak je to s tím Děčínem? Dá se tam bivakovat, nebo je to hloupost? Kolik kořenů se vejde na metr čtvereční? Kde prodávají sloní uši? A je na Klínovci zima? Brání se psi útokem? Odpovědi na tyto i další palčivé otázky pravděpodobně přinese poslední díl naší mílařské trilogie.

První díl najdete zde.

text Řízek, foto Ř., Tomáš N., Lidka Polišenská a 1000 miles

VIKTORIINO A MOJE TAJEMSTVÍ (Zápisky z necest, díl I.)

Ampliony ve vesnici téměř na ukrajinských hranicích chrastily a vyhrávaly ryčnou píseň. Rusínsky nerozumím, ale předpokládám, že to bylo o lásce a jejím hledání, o vzestupech a pádech a o trnité cestě za štěstím a podobně. Každopádně to bylo velmi vlezlé – jinými slovy, mělo to hitový potenciál. "Je mi jasné, že mi to v hlavě bude znít celých 1600 kilometrů," povzdechl si kolega Ondra přešlapující vedle mě. Já to slyším doteď – ale nejelo se při tom špatně.

Mezi skromnými domečky poskládanými kolem potoka v ukrutném vedru postávají a polehávají další nám podobní dobrodruzi a jejich barevné stroje. Vůbec se sem nehodíme. "Před obecním úřadem dnes v 15:00 startuje závod 1000 mil Česko-Slovenska. Opakuji: před obecním..." přerušil dechovku hlas starosty. Zbývá už jen pár minut.

Dostat se do Nové Sedlice není zrovna jednoduché, a tak zhruba třetina startovního pole, tedy asi šedesát lidí včetně mě, na start osmého ročníku (zejména) cyklistického extrémního závodu dorazila organizovaně vlakem z Prahy do Humenného a dále autobusem. Na hlavní nádraží pro nás a naše kola připravili dva vagony navíc.

Kupé plné vztahových poradců.

Jsou tu mazáci i úplní nováčci. Ve vlaku s námi jede kupříkladu i legendární Petr Ozogán, který závod absolvoval na kole, koloběžce i pěšky. Ty méně zkušené reprezentuji třeba já nebo můj známý Ondra. Loni, kdy se závod jel v opačném směru ze západu Čech na východ Slovenska, jsme oba vyrazili poprvé, ani jeden z nás však závod nedokončil – já dojel shodou okolností aspoň do poloviny, Ondru v Krkonoších fatálně zradilo kolo.

V našem kupé je i nenápadný Jakub s nápadnými červenými kraťasy, který ale loni skončil na skvělém desátém místě, a další muži. Všichni už jsou v cyklistickém. Jeden má legrační sklápěcí brýle a vůbec nemluví, jen se občas pousměje. Ti zbylí řeší, jak udržet při tak dlouhém závodě oblast styku jezdce s kolem v aspoň částečném provozním komfortu i jak udržet vztahy a manželství v harmonii, když je jeden z páru sobecký blázen nebo bláznivý sobec a usmyslí si, že vrazí desítky tisíc a dva týdny dovolené do potrhlé cesty na kole.

Koluje víno, fotografové poslali slivovici a průvodčí prodává lahváče. Odmítám, většinou. Dostal jsem v pátek antibiotika – dost mě bolel nos, a tak jsem vyhledal místní postarší lékařku Viktorii. Viktoriino tajemství spočívá v tom, že je neuvěřitelně drsná až sadistická. Traduje se to, respektive tradujeme to především já a tchán, který je podobný bolestínek. Tentokrát ale byla milá a jemná. Mám zánět. Napsala mi třídenní antibiotika a mast. A to, že jedu zítra na Tisíc mil, bylo zase moje tajemství.

Nejmladší a nejlehčí závodník brodí.

Nedochází mi to, ale zuří tu taktická bitva o slušná místa na spaní. Kdo odpadne první, spí nahoře, což je hendikep. Prohrávám, v bidýlku pod střechou vagonu je hrozné horko a odevšad trčí různé ostré hrany všemožných zarážek. Hrozí pád i penetrace čehokoli. Je to jak klecové lůžko, v podstatě se bojím usnout. V následujících dnech toho stejně moc nenaspím, tak je to aspoň trénink.

V Humenném přestupujeme na autobus, který hodinu a půl šplhá až do hor. Okénko se mi obtisklo na obličej, jak jsem se pokusil ještě chvíli zavřít oči. Řidič má všude vyvěšené šály se slovenskými státními symboly a upozornění, ať lidi udržují čistotu (s tím, že negramotní a nevidomí to dodržovat nemusí).

A pak už je to rychlé: registrace, vyzvednutí startovních čísel a rolničky proti medvědům (opravdu), povinné vážení závodníků, poslední pivo a bageta, podepsat se na startovní listinu a pak už jedeme. Peloton se nejprve propletl obcí a pak se rozjel po silnici na západ. Tuhle rychlost už většina z nás nezakusí; vypozoroval jsem, že moje průměrné tempo dosahuje sotva deseti kilometrů v hodině. Hodně se tlačí a brzdí. Kdežto tady valíme tempem amatérských závodů Kolo pro život, jako by to celé mělo za padesát, šedesát kilometrů skončit.

Číslo 044 je moje.

A ono to hned tak neskončí. Každý musí taky někde spát, něco jíst a na bicyklech jezdců je vidět, jak moc tyhle otázky každý z nich řeší. Někdo má kolo jak na letní výlet k vodě – jako třeba Milan Hanyk. Kromě dvou váčků na řídítkách veze pouze pod sedlem igelitku se spacákem. Počítá s tím, že bude hezky. A počítá správně. Vyhraje ve skvělém rekordním čase.

Druhý extrém představuji třeba já. Můj stroj trpí nadváhou až obezitou – je celý obložen různými brašnami a futrály, v nichž jsou připravené těžké věci, které by se mohly hodit, ale nebudou. Máme tu namátkou kompaktní fotoaparát včetně nabíječky, náhradní mobilní telefon včetně masivního držáku na řídítka, tři (!) bundy, 900 gramů vážící, zato moc pěknou plachtu pro případ bivakování v dešti, kartáček na zuby (proč?) a další. K tomu mám spoustu zdravých, ale jak se později ukáže, nepoživatelných sladkostí – abych nejedl jen tatranky a kofilu.

Spěch velké části závodníků má svůj důvod. Na Slovensku trasa závodu prochází oblastmi s častým výskytem medvědů. Do nich se v noci nesmí vstupovat. A logickou taktikou pro první den je šlápnout do toho a někdy po půlnoci dojet na 170 kilometrů vzdálenou chatu Hrešná, kde jeden takový zákaz začíná. A hned se šestou ranní, kdy zákaz končí, vyrazit dál.

Bez nálepky by to nejelo.

Kromě toho bylo potřeba přebrodit i dvě řeky. K Laborci jsem po devadesáti kilometrech dorazil ve společnosti nenápadného Jakuba a dalších dvou jezdců. Vzhledem k množství svých věcí brodím nadvakrát (vody je tak nad pupík) a jako jeden z mála si nechávám kalhoty. A je to chyba. Zachovat si před fotografy důstojnost je totiž daleko méně cenné než zachovat si zadnici v suchu.

Před druhým brodem projíždíme obcí kolem hospody (všichni ji kupodivu míjejí) a mě najednou něco bodne do lýtka. "Křeč, křeč!" volám zoufale, jako bych ji tím chtěl zastrašit nebo jako by to mělo někoho zajímat. Kolegové uhánějí dál, já to beru jako znamení, že je čas si odpočinout, a stáčím to do hospody. Jako v téměř každé zde mají točený ochucený birell. I pár dalších mílařů, kteří po mně zastavují, volí tenhle nápoj. Ti, jejichž pohonnou směsí je pivo a s nimiž jsem se potkával loni, jsou ještě před brodem. Octl jsem se tedy mezi rychlejšími birellisty.

Padá tma, jedu sám po rovném asfaltu mezi vesnicemi, což je velmi vzácný úkaz. V jedné z nich je pizzerie a trouba ještě hřeje. Objednávám sedláckou pizzu, jejíž zadání bylo nejspíš "čo by ses s tím crcal, daj tam všetko", další birell a vtom přijíždí vyzáblý mladík na zeleném erbéčku (je mi sympatický, protože má stejnou značku kola). Jmenuje se Jára, je mu jednadvacet, a přesto to zjevně není žádné ucho. Trasu Mílí si projel "jen tak" sám a dojel i Italy Divide (1250 km dlouhý obdobný závod). "Jsem nejmladší, nejlehčí závodník s nejmenším procentem tuku v těle," doplňuje mi druhý řádek své vizitky. Nevím, čím bych to trumfnul, tak mu nabídnu druhou polovinu své pizzy. Pyskuje, že nejí houby, ale nakonec to celé sní.

Bavíme se o krásném speciálu jiného závodníka a já znalecky podotknu, že asi myslí to kolo Samba. "No, máš sice pravdu, ale ono se to jmenuje Salsa," opraví mě a je mi stejně stydno, jako když jsem si v prodejně kytar místo nylonek poručil silonky.

Do Hrešné zbývá asi 50 kilometrů. "Je to jen přes jeden kopec, koukej, pak už by to mělo být v pohodě po rovině, jen na konci se to trochu zvedá," ukazuje mi na mobilu. Jak se ukáže později mnohokrát, mílaři prostě neumějí nebo nechtějí číst v mapě.

Ten jeden nekonečný kopec nás po silnici vytáhne o několik set výškových metrů. Místo milého klesání následuje úzká lesní cesta zhyzděná traktory, takže stojíme na brzdě a já poprvé padám – v malé rychlosti na pravý bok. Ta část "v pohodě" vede ve skutečnosti třeba polem se vzrostlou kukuřicí. A "na konci se to trochu zvedá" znamená hodinové tlačení prudkého svahu až k horské chatě. Je půl třetí ráno, ale jsme tam. Před chatou se povalují desítky mílařů, griluje se a pípa ještě vytáčí. Plácnu sebou k chlívku s nějakými zvířaty a spím, než mě vzbudí první nedočkavci žhaví vyrazit v 6:00, až padne zákaz.

První medvědí zónou projíždím asi hodinu po nejrychlejších. Instinktivně hledám jakékoli stopy šelem či následky jejich zlotřilých rejdů a snažím se přimět svou nesmělou rolničku, aby cinkala hlasitěji. Následuje pěkný sjezd, kde míjím německého závodníka, z jehož zadního kola v bolestivém nepřirozeném úhlu trčí přehazovačka. Nabízím mu pomoc (asi spíš psychologickou, vzhledem k mým mechanickým dovednostem), on ale mává rukou a volá: "Fšecko toprý".

V Margecanech je samoobsluha a naše košíky obsahují všechny téměř totéž – colu, minerálky, sladké tyčinky a čokolády a slané sýry a tvrdé salámy pro celé spektrum hladu. Populární je jesenka a její variace. Být výrobcem, narvu do toho ještě kofein a taurin a prodávám to v nějakém víc sexy obalu jako energetický gel za trojnásobek ceny. Jesenka prostě nemá chybu, dokud třeba nevyteče do batohu.

Od samoobsluhy pokračujeme společně s Tomášem jedoucím v oranžovém dresu jednoho z hypermarketů. Už loni (taky nedokončil) jsme se potkali, marně jsme spolu stíhali převozníka přes Labe. Teď šplháme klikatou cestou skrz jakýsi lom a pak ještě výš. Jsou to první opravdové hory. Hloupé je, že po dvou hodinách spánku mi to nijak zvlášť nejede. Ukazuje se, že zdravé bezlepkové flapjacky, kterých si vezu kvanta, jsou především hnusné. Jen mi zalepují patro. Nasazuji těžší kalibr – vysočinu. Pak už nohy začnou trochu poslouchat.

Je velké vedro. Vypil jsem snad šest litrů vody. Část dne jedu s Járou a také s Davidem. S ním ve Spišské Nové Vsi v pizzerii s gramatickou chybou v názvu konstatujeme, že by se z toho horka jeden posral. David dokonce už dál jet nechce, místo toho se svalí někam do stínu. A dělá dobře, odpočine si a o pár dní později bude zase přede mnou.

I dnešní etapa je svázána medvědími zákazy. Hraje se o to, jestli se jezdcům před 21. hodinou podaří projet patnáctikilometrovým úsekem u Čierného Váhu. Nevím, jestli hned ve 21:01 vyleze naštvaná medvědice, nicméně pokud to závodník nestihne, dostává penalizaci.

Celý den cítím únavu a moje skupinka mi zhusta ujíždí. Dost času jedu sám a míjím se jen s podivínem zvaným Indián. Ten je proslulý tím, že snad ani nic nejí a nespí, jen pořád pomalu vytrvale šlape na kole, z nějž trčí řada plastových lahví. Na tři mé známé narážím v hospodě v jakémsi zimním středisku. Jsou odhodlaní poslední dnešní zákaz stihnout projet. Já to tak jednoznačně nevidím, respektive je mi to jedno. Dvacet kilometrů před ním to vypadá, že bychom to mohli zvládnout. Jenže pak se ukáže ta zlomyslnější stránka trasérů. Následující hodinu a půl náš pohyb zpomalí kopce a louky s vzrostlou trávou.

A tak do vstupu do medvědího hájemství přijíždíme až v 19:15, já na chvostu skupiny. Tři hlasy ze čtyř jsou pro průjezd územím, na můj názor se nikdo neptá. Uprostřed kopce do sebe tlačím flapjack a únavou sotva klopýtám. V zóně je podle mapy jeden pořádný kopec – 1260 metrů nad mořem je už dost, když jsme sotva v devíti stech.

Čierný Váh musel tlačit i budoucí vítěz.

Nepříjemné je, že zesiluje vítr a přichází vichřice. Nebe prozářily blesky. Bouřka v lese může být ještě nebezpečnější než medvěd, tady se nám navíc nabízí unikátní kombinace obojího. Napadá mě řada sporných otázek: Může se v bouřce běhat, když člověka pronásleduje medvěd? Je medvědí dráp vodič? Oblékáme pláštěnky a na displeji mé navigace se najednou objevuje obrovská kapka. Je o sto metrů nad námi – Čierný Váh je, jak se ukazuje, bráška českých Dlouhých strání, tedy přečerpávací vodní elektrárna vykuchaná ve vrcholu hory. Pro nás to znamená tlačení kola do strmého srázu a pak jeho vynesení do zhruba stovky schodů. Podlamují se mi kolena, hlasitě oddychuji, ale na to není čas, musíme odsud zmizet – ať už kvůli medvědům, bouřce či penalizaci. Z lesa vyjíždíme s pohodlnou rezervou ve 20:57...

Kluci jsou spokojení, protože překonali zákaz a nic jim nebrání ještě mnoho hodin postupovat dál. Vidím to jinak. Loučím se, přeju šťastnou cestu a dobré pořízení v cíli a jdu se svalit do altánku u hlavní silnice a jsem odhodlán zde zůstat. Ledaže... "Slečno, prosím vás, není tady poblíž nějaká restaurace?" volám na anděla na bílém kole, ve skutečnosti úplně normální holku, která zrovna jela kolem. Je, dokonce s penzionem, hned v další vesnici. S penzionem? Tam bych se ještě mohl doploužit.

O dvacet minut později přinutím paní na recepci, aby si kvůli mně a mým 35 eurům za nocleh protáhla směnu. Nemá z toho bůhvíjakou radost. V chodbě jsou kola jiných mílařů a bar bude za chvíli zavírat, jedno pivo byste ale mohl stihnout. Válím se v měkké pohovce a snažím se předstírat, že nejsem okamžik před kolapsem. V hlavě mi hučí rusínská dechovka o pádech a trnité cestě, zatímco paní s přehnanou pečlivostí (jen mi proboha už dejte ten pokoj) slabikuje adresu na mé občance. Chci jí pomoci a něco říct, ale dostávám křeč do čelisti. Ani jsem nevěděl, že je něco takového možné.

Kdo potká medvěda? A kdo slona? Dá se bivakovat uprostřed Děčína? 

Na tyto zásadní otázky odpoví, nebo neodpoví pokračování našeho příběhu.

text Řízek, foto Tomáš Srb, Anna Kopková - 1000 miles adventure

SLIMÁCI

Bratislava hlavná stanica, půl desáté večer. Žlutý vlak brzdí v zatáčce, a ještě než se zastaví úplně, opravuji se, že to ve skutečnosti nebyla zatáčka, nýbrž oblouk. V hale ošuntělého nádraží nic není, jen u jediných dvou zásuvek se choulí lidé, kteří si tam ohřívají své telefony.

Tísnivá bezútěšnost pokračuje i nadále. Kráčíme podél frekventované silnice, přes nestvůrné nadchody někam vstříc centru. Vede nás šéfredaktor Pavel a trochu se směje a víc se stydí za naše poznámky. Nafrnění Pražáci komentují okolní pustinu a nevlídnost. Ale ono kolem fakt nic není. Hele, prezidentský palác je vedle magistrály. Nekecej! Fakt jo.

Náš hotel je vlastně hostel, a třebaže se přilehlá ulice jmenuje malebně Panenská, ústí do obrovské nepřehledné křižovatky. Hospody zavřely, i bagetárna Subway (jediné metro v Bratislavě, směju se) už počítá tržbu. Uchytíme se až v zašlé pizzerii, než nás poprosí, abychom stlačili gombík na zdi. Tím se spouští signál, že máme jít pryč.

Do půlnoci s Honzou pomlouváme nepřítomné kolegy. Ráno vstanu dřív a vzdor oteklému kotníku vybíhám k Dunaji. Kolem dálnice, autobusového nádraží a pak dál po asfaltovém chodníku k dálničnímu mostu. Ze všeho nejhezčí je ta řeka. Zdaleka.

Setkáváme se cestou do cizí redakce, které máme dnes koukat pod ruce, abychom se od zkušenějších něco naučili. Na zastávce tramvaje číslo pět je kavárna s rozmrazeným pečivem. Skoro všechny sladké druhy se jmenují slimák. Slimáci se však liší podle příchuti. Jde mi z toho hlava kolem, něco takového jsem nečekal.

Pětka nás veze městem, které celé vypadá zhruba jako Libeň. Denník N sídlí v kancelářské budově hned naproti kovošrotu, místní šéfredaktor mi uvaří kafe a i ostatní jsou na nás milí jak na hloupějšího mladšího sourozence. Umístí nás do zasedačky, jež se stane naší rezervací. Pak pro nás sehrají efektivní a celkem rychlou redakční poradu nad obsahem novin a webu a pak nastává ta důležitější část: dozvědět se, co všechno děláme blbě, respektive co bychom mohli dělat lépe, protože oni to tak dělají.

Chodíme mezi řadami počítačů, naši průvodci se sem tam zastaví a něco nám vykládají. Pokud by to někdo vyfotil, vypadalo by to asi jako snímky ze Severní Koreje, jen nemáme ty notýsky. Já teda jo, ale nestíhám si to zapisovat. Ukazuje se, že Slováci náš postup na cestě k dokonalému zpravodajství bedlivě sledují a mají celou řadu výhrad, které člověka na první poslech raní, ale na druhý jim musí dát za pravdu. Jde mi z toho hlava kolem, ještě víc než z těch slimáků.

Jsou ale věci, které se neodneseme. Slovenští kolegové editoři nás místo oběda pozvali do jakéhosi šalátového baru. To v Praze aplikovat nemíníme a až přijedou oni, vezmeme je do jídelny v poliklinice naproti, kde považují svíčkovou se šesti za šetřící dietu.

Blíží se večer, s ním se slovenským kolegům nachýlila uzávěrka a nám zase odjezd. Zase jdeme po nekonečném chodníku podél místní magistrály k nádraží, které je v zatáčce i oblouku zároveň. Rychlík z Maďarska je plný a naše úsporná redakce se rozhodla ušetřit za místenky. Dámy však zabraly místo v jídelním voze, jen se odtamtud nesmíme hnout. Někde u Chocně se ztratí signál i internet a s ním i Slonková s Kubíkem, mají něco o Babišovi. Ale ono to stejně nebude důležité.

text a foto Řízek

BOROVIČKA A SPRITE

Jako by na svatbu Luboše a Zuzky do slovenského Martina jel z Prahy celý ranní expres. Smutně jsme nahlíželi do plných kupé, na ty prozíravé, na ty sedící. Jeden z nás celkem dobře vymyslel, že pojedeme vlakem, ale z vrozené lakoty nekoupil místenky. Pochodovali jsme tam a zpět skrz vagony a ztráceli naději, až jsme dospěli do jídelního vozu. Přišel nám mnohem důstojnější než zbývající neobsazené prostory - chodbička, záchod a nárazníky. Barové stoličky jako by čekaly jen na nás. Průvodčí nás hanácky přesvědčovala, že vlak je plný dělňasů, kteří v Kolíně, nejpozději v Pardubicích vystoupí, a my se rozvalíme na jejich místo.

Kafe a čaj jsme dopili už někde kolem Peček. Obsluha záhy zaznamenala, že jsme sice dál družně konverzovali, nicméně ustali v konzumaci, a jemně nás na to upozornila. V restauračním voze se konzumovat musí, což je jeho výhoda i prokletí. V Kolíně navzdory předpokladům přistoupili další dělňasové a ti stávající v soupravě zůstali. Situace se stávala neudržitelnou.  

A tak jsme si namísto místenky objednali pivo, snídani, pivo a další pivo a najednou nám ten svět vevnitř i venku připadal přijatelnější. Vlak se pohupoval, řepkové lány svítily a my jsme za zády nechali i obec Červenka přezdívanou Roman Červenka. Krátce potom vystoupila hanácká průvodčí a nastoupil někdo méně zajímavý, na pastvinách se objevily ovce a kozy a zmizel mobilní signál, což byl signál, že jsme na Slovensku. Vlak se trochu vylidnil a bylo možno obsadit kupé. Výkonná viceprezidentka jídelního vozu k nám mezitím našla vztah. "Nazdar, mládenci," mávala na rozloučenou.

V Martině všechno proběhlo strašně rychle. Hned nás naložili do autobusu (kde jsem mimo jiné zjistil, že jsem někde nechal foťák). Sympatický člověk podobný Peteru Nagyovi do nás začal nalévat borovičku. Jmenoval se Peter, na což jsme reagovali vyprsknutím borovičky. V dobrém reprezentování naší vlasti jsme pokračovali i nadále, protože všechny ty blbé kecy o tom, že je to tady jak někde v Transylvánii, jsme říkali maximálně polohlasem. 

V evangelickém kostele si nicméně Luboš se Zuzkou řekli "Ano" a "Áno" a i pro pohany byl obřad příjemný a stravitelný, až na tu jalovcovou chuť zažranou na patře. Následoval přesun do společenského sálu penzionu; zde jsme už místenky měli, usadili nás k Vaškově rodině, v níž dominuje hodný Jáchym. Foťák se mezitím našel.

Měli jsme typické slovenské národní jídlo - pekingskou kachnu. Byla tak dobrá! Nezasloužila si, abychom se po ní ještě přetláskali sladkostmi, řízky a dalšími pochutinami. Jenže stalo se.

Ono nám celkem bylo do smíchu. Taky jsme vymysleli míchaný nápoj pro třetí tisíciletí - borovičku se spritem. Jmenuje se Bospor a už brzo se s ním setkáte v každém pořádném klubu. V Krymské nám utrhnou ruce.

A do smíchu bylo i nevěstě. Předáváme finanční dar schovaný ve vkusné tašce. Není to vidět, ale věřte, že je na ní pes se slunečními brýlemi, který si fotí selfie. Našel jsem ji ve skříni. Taková věc prozáří každou svatbu.

Nechali jsme si zahrát Reklamu na ticho od jiného zdejšího umělce, ale první tanec spolu novomanželé proploužili na něco úplně jiného. Transylvánská lidová, nebo co.

Jáchym mezitím koloval mezi námi bezdětnými jako chovací trenažér.

Až dodatečně jsem si všiml, že se na levé straně téhle fotky potlouká Travolta.

Velký zájem v našem týmu vzbudila chůvička z Lidlu.

Václav se ukázal jako správný kapitán a rozjel mašinku. Dokonce při průjezdu zvládal vískat sedící babičky ve vlasech.

Před půlnocí dorazil folklorní soubor Kriváň. Probíhaly jakési rituály, po nichž náš kamarád a spoluhráč skončil nenávratně v opravdovém chomoutu. Přejeme mu to!

Uprostřed noci nás napadlo, že si vezmeme borovičku a doneseme ji na autobusové nádraží. 

Tam nám však došlo, že jalovec už nemůžeme ani cítit, tak jsme ji zase donesli zpět. I tak nám ale obličeje zářily štěstím. Tak jako novomanželům už napořád.

text a fotky Řízek

ZJAZDOVÉ PALIČKY

"Kde jsou moje hůlky?" zeptala se žena, zatímco si prohlížela prázdný zavazadlový prostor auta. Nasadil jsem provinilý úsměv a prohlásil, že jsme je asi nechali na Slovensku. "My?!" zareagovala žena a cítil jsem v tom narážku na fakt, že jsem bagáž z lyžárny nakládal já. K další diskusi nedošlo, protože žena ostentativně přestala mluvit.

Je tedy pravda, že se mi podobné nehody stávají docela často. Občas jako bych byl trochu nepozorný. Při odjezdu z hor jsem na padesáti metrech mezi samoobsluhou a autem patrně ztratil flash disk s Poslední aristokratkou. Je možné, že jsem ho při nastupování nechal na střeše vozu, takže aristokratka zřejmě spadla a zůstala ležet někde v rozježděném sněhu. A tahle nehoda se dotkla i nás: místo poslechu legrační audioknihy jsme cestou domů zarputile mlčeli.

O čtrnáct dní později jsem shodou divných okolností měl jet opět na stejný konec Slovenska. Jen tentokrát v pozici jedince, jenž se má tvářit jako nedílná součást skupiny 35 úspěšných mladých lidí ze střední Evropy, má si tuhle zjevnou chybu v horoskopu užít a vytěžit z ní maximum. A především vyzvednout ty zapomenuté hůlky.

Hůlky se slovensky řeknou zjazdové paličky. Vrtalo mi hlavou, jak pak tedy říkají třeba paličce na maso. "No přece tĺčik na mäso," odvětí domorodkyně, jedna z těch zdravých, mladých, perspektivních lidí. Nechápu, že mě to nenapadlo samotného.

Paličky mi schovali na recepci v Demänové, jenže program pro budoucí zachránce naší planety se odehrával na opačné straně kopce, v Tálích. Vzdušnou čarou je to zhruba 25 kilometrů, autem však šedesát.

Poslední večer pobytu mi došlo, že výpravu za hůlkami nemohu dál odkládat. V půl desáté jsem usedl za volant a vyrazil. Zde se opět projevila moje roztržitost: zaprvé jsem si neuvědomil, že mi v autě dochází benzín. Za druhé jsem si až po deseti minutách jízdy vzpomněl, že mám doklady a peníze v hotelu.

Napodruhé jsem vyjel už vybaven vším potřebným. Stav palivoměru mě trochu trápil. Oranžové oko svítilo do tmy, displej hlásil dojezd 60 km, přičemž k jediné ještě otevřené pumpě to bylo 60 km, navíc přes sedlo s varovným názvem Čertovica.

Korejské vozidlo se s námahou vyšplhalo krásnými serpentinami a úplnou pustinou do 1300 metrů nad mořem, vyhnulo se neosvětlené lišce i větvím rvaným počínající vichřicí. A pak se zase elegantně prosmýklo do údolí. Asi dvacet kilometrů před pumpou se údaj na displeji dojezdu změnil na zneklidňující "- - -". Přepnul jsem se do módu "šetřím zbytky par", o němž zpívají Tři sestry, a doploužil jsem se k pravděpodobně nejdražší pumpě ve středovýchodní Evropě. Čerpadlářka se mi ještě pokoušela vnutit vodu do ostřikovače; tuším, že to byl Evian.

Hůlky stály opřené u recepce. Sebral jsem je a na jejich místo položil čokoládu jako výkupné a jel jsem zpět, nejdřív do Tálů, pak druhý den do Prahy za ženou.

Chtěl jsem jí hůlky předat před jednou z jejích oblíbených tělocvičen a pak ji odvézt domů. Jenže tam nebyla. Jak jsem vzápětí telefonicky zjistil, čekala a mrzla před jinou na druhé straně města. Pak se spojení přerušilo, jako by se mnou ostentativně přestala mluvit. Ale hůlky máme!

text a foto Řízek

PŘÍBĚHY TĚCH DRUHÝCH

"Je to přezdívka vůdce Nočních vlků," říká Lukáš smrtelně vážně, když v električce motající se Vysokými Tatrami hrajeme legendární výletovou hru slovní fotbal verze pro pokročilé. Spočívá to v tom, že slova neříkáte, ale popíšete je a další hráč navazuje na nevyslovené slovo, a tak pořád dokola. Stejně jako mě šokovala Lukášova nápověda a jeho přesvědčení, že asi vím, jak se jmenuje jakýsi ruský motorkář (říká si Chirurg, pozn. red.), mně můj muž vyrazil dech i před měsícem, když pojal nápad, že nejlépe naše výročí oslavíme letem do Barcelony.

Každý, kdo mě zná, ví, že létání nesnáším. Lukyn je ale přesvědčen, že cvičení dělá mistra, a tak to zkouší. V únoru jsem se ještě překonala do Osla, teď už jsem Barcelonu sabotovala. Takže místo sangrie jsme popíjeli Tatranský čaj a kotníky nám neomývalo moře, ale místo toho bojovaly s vysokohorským terénem.

Pokud bychom vzali v potaz celkový strávený čas, nejvíc jsme se během našeho slovenského dobrodružství věnovali sezení ve vlaku. Na druhém místě skončil spánek a na třetím byly vysokohorské túry. Cesty ve vlaku jsme kromě slovního fotbalu trávili posloucháním cizích rozhovorů, což je záliba, kterou jsem měl v minulosti zakázanou, a o to víc si ji nyní užívám. Třeba mezi Starým Smokovcem a Tatranskou Lomnicí jsme si vyslechli tragický příběh o muži, který pochoval sedm příbuzných, a přesto jeho sousedé nemají o víkendech kde parkovat, protože jej zbylí příbuzní jezdí o to víc navštěvovat.

Když Lukyn konečně vyslechl příběhy rodáků z Popradu a dalších horských vísek, mohli jsme vyrazit na výlet. Ze Smokovce lanovkou na Hrebienok a pěkně po svých. Vodopády, kameny, lidi, kameny, spousta lidí s dětmi, kameny, obvyklá buzerace:  "Jdeme pomalu." Kameny, méně lidí, Skalnaté pleso. Hurá. Na Lomnický štít není vidět, je v mracích. Nicméně přesvědčuju Lukáše, ale spíš sama sebe, že kdyby svítilo slunce, určitě tam tou lanovkou vyjedeme. Všechno lepší než letadlo.

Místo barcelonského Gaudího obdivujeme Laca Kulangu. Tatranský Laco sice není věhlasný architekt, zato na svých bedrech vynosil minimálně tolik, co Gaudí postavil. Na chatrné konstrukci připomínající žebřík dokázal z údolí na hřeben vynést i přes dvě stě kilo plynových bomb, sudů se Šarišem i brynzových halušek. A když nenosil, plodil děti a zachraňoval chaty odsouzené k zániku. Laco je nejen Gaudí, ale i tatranský Chuck Norris.

Bylo nám ctí se s tímto skromným chlapíkem, který o sobě popsal několik informačních tabulí v jím zachráněné Skalnaté chatě, seznámit. A jeho příběh teď šířit dál, když tedy zrovna nebudeme poslouchat příběhy těch druhých.

text Maruška a Řízek, foto Ř.

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek