neděle 31. ledna 2021

NOČNÍ HLÍDKA

Mám tendenci si ledacos, co jsem prožil, idealizovat a koukat na to skrz barevný, hrany obrušující filtr, jako by to byl nějaký soukromý seriál Vyprávěj. Takže i svůj první tábor nevnímám jako šílený, nýbrž především jako novou zkušenost (otylý chlapec objevuje nové prostředí, v jiných outsiderech poznává nové kamarády, některé na život a na smrt, a zažívá nečekaná dobrodružství, třeba když si zasekne sekyru do hlavy).

Tak jasně, že jsem chtěl jet po týdnu domů a že mě ti starší kluci tak trochu šikanovali. Ale ta voda v rybníce, jak byla teplá! A ten čas, jak se příjemně vlekl, teda když mě zrovna nešikanovali...

Co jsem ale táborům nikdy neodpustil, jsou noční hlídky, které hlídaly tábor poté, co vedoucí dopili a šli spát. Nesnášel jsem už jen tu představu, že uprostřed noci někdo nemotorně vpadne do našeho stanu, chvilku mu trvá, než se v kuželu špatné baterky zorientuje, zatahá za můj tyrkysový spacák a několikerým opakováním mé přezdívky mě donutí opustit relativní pohodlí a teplo.

Takže jsem toho vlastně moc nenaspal už předtím, než jsem byl donucen vyrazit v rozvázaných pohorkách a zcela nevyhovující, zato hustě maskáčové bundě do chladné a vlhké červencové noci (jo, to víte, tenkrát býval ještě červenec deštivý a chladný). Tvrdil jsem tehdy, že špatně vidím potmě, pořád jsem o něco zakopával, ale patrně to bylo spíš tím, že jsem vždy byl lempl.

Pohorky samozřejmě v trávě protekly ještě dřív, než jsem se skrz louku došoural k vyhaslému krbu v jídelně. Na stole hořela petrolejka, postával budík a ležel Batlička. Čekaly na mě stovky skvělých příběhů. Miloval jsem je, a to výjimečně říkám nejen jako scénárista svého Vyprávěj, ale doopravdy. Chtěl bych umět psát a vymýšlet si s takovou lehkostí jako on.

Problém u Batličky byl ten, že když se člověk začetl, dala se do něj zima. Hodinu až dvě (dle aktuální výdrže vedoucích) bylo lepší aspoň částečně strávit opravdovým hlídáním. Párkrát jsem váhavě obešel stany. Poslouchal, jak mladší děti mluví ze spaní nebo kňourají a jak vedoucí chrápou, lekal se divných zvuků, které se ozývají z lesa, a hypnotizoval ručičky budíku. Pak naposledy přešel přes náměstíčko, na kterém už ležela jakási divná mlha, což bylo podhoubí nadcházejícího svítání, a zatahal za nachový spacák nějakého dalšího nešťastníka.

Kdoví, jakým filtrem budu zpětně pohlížet na noční hlídky s Hedvikou. Je nicméně tristní zjistit, že jsem se za necelých pětadvacet let zas tolik neposunul: špatně spím už jen z představy, že někdy v intervalu od nuly do několika hodin se z postýlky ozve nejdříve kňourání, následně burácení, které nabírá na intenzitě (kdoví, třeba také opakuje mou přezdívku). Lekám se divných zvuků z bytu a domu, zpravidla je to jen kocour. Děsím se toho, jak budu ještě malatný zacvakávat mrňavé cvočky na jejím oblečku při přebalování a ona mi to usnadní tím, že se vleže na zádech vydá na zuřivý virtuální pochod. 

Když to ale už opravdu je Hedvika, kdo se ozývá, a když je řada na mně, protože na hlídce, která je několikrát za noc, se střídají jen dva lidé, hledám po podlaze triko, zakopávám o notebook, který jsem nechal ležet, protože se po deseti minutách práce vybil, a co pak s ním taky. Asi špatně vidím potmě. Ale postupuji, vratkým krokem mířím skrze provizorní šatnu, kterou osvětluje kužílek světla z hodinek, a chodbu do jídelny. Na stole není Batlička ani budík, ale zátiší s ohřívačkou na kojeneckou stravu.

Řev zesiluje, ale nejdřív je potřeba stisknout tlačítko, aby se mléko začalo hřát. Takový je zažitý postup nočního pit stopu. Nezapomenout do ohřívačky nalít vodu (taky se stalo). Neutáhnout láhev přes závit, protože jinak vyteče v lepším případě na podlahu (stal se ten horší případ). Vytáhnout už celkem brunátnou Hedviku z postýlky a šup s ní na přebalovák. Vypnout zapomenutý monitor dechu u postýlky (začal šíleně ječet, už i on).

Nahaté dítě se bez mokré plíny uklidňuje, ale je to jen takové oko hurikánu, je třeba pokračovat v nacvičených postupech. Nemohu se ale odtrhnout, protože v jejích bezbranných očích je tisíc tajemných příběhů, které na ni čekají nebo které si vymyslí; tak rád bych v nich dokázal něco vyčíst. Akorát mi teď teda kompletně pokadila nohu.

text a foto Řízek

pondělí 25. ledna 2021

VČELIČKY

Začal jsem tím, že jsem si do auta vzal dvojitou kávu. Cítil jsem se nevyspale, ale slavnostně a důležitě, třebaže moje role v celé operaci byla doplňková. Coby řidič jsem měl pouze zajistit, že se během tří a půl hodiny dvě osoby, které dělí dvaaosmdesát let, dostanou včas k vakcínám proti dohromady sedmi zákeřným nemocem. Tím moje mise končila a mohl jsem si jít dělat ty svoje noviny.

Hexavakcínu pro Hedviku nejspíš nebylo těžké zajistit, nijak jsem se na tom ostatně nepodílel. Tchánova injekce proti covidu byla oproti tomu společné dílo Štěstěny a jeho čtvrté nejstarší dcery. Ta napoprvé skončila v slzách a ve vzteku podobně jako velká většina dalších, kteří se "svým" seniorům pokoušeli pomocí rezervačního systému zamluvit termín.

O pár dní později však znenadání uspěla, neboť se v nemocnici v Benešově otevřelo několik volných míst (část z nich posléze zrušili).

A vyšlo to hned na pátek. Tchán se tak první dávky dočkal zcela zaslouženě a jen těsně po třiašedesátiletém televizním kuchaři, padesátiletém řediteli zdravotní pojišťovny, náměstkyni ministra s manželem atd.

Čekal na mě nervózní, ale dobře naladěný senior. Jeho nálada a kondice se mírně zhoršily, když jsem jej vyhnal do čtvrtého patra, kde očkování probíhá, po schodech (samozřejmě tam byl výtah, ale na druhé straně budovy). Tchán byl celou situací a možná i nečekaným sportovním výkonem tak vyveden z míry, že si odpustil obvyklé laškování se sestřičkami, což jsme všichni ocenili.

V malé čekárně seděli staří lidé se svými doprovody (a řidiči). Nebýt kontextu a všech okolností, bylo to vlastně docela dojemné. 

A navíc to netrvalo dlouho. Půl hodiny po činu jsme ještě poseděli ve druhé čekárně. Čas nám zpříjemnil můj přítel, lékař Pája, který se zastavil, aby nám povyprávěl zážitky z první linie. A taky o dětech, jak jsou skvělé. A jak nespí. A jak snášejí vakcíny.

Pak už v čekárně nikdo nezbyl, takže jsme vyrazili k domovu a výtah tam opravdu byl. A kdoví, třeba na tchána zbude i druhá dávka, takže ho příště využijeme.

V malé čekárně u pediatričky je vždy teplo a zpoza zdí se ozývá tlumený řev. Přebalovací pulty mají kvůli nařízení vlády omezenou kapacitu, funguje jen každý druhý. Do ordinace taky může vstoupit jen každý druhý rodič i řidič, čekám venku. Nějakého chlapečka velice zaujala Hedvičina sedačka, a kdyby nebyla tak velká jako on, snad by s ní odkráčel. Naše dcera na rozdíl od tchána nemohla být nervózní, protože nic podobného jako včeličku do nohy ještě nikdy nezažila.

Ale už jo. Z ordinace se ozývá mému srdci nejbližší řev, který ani zdi nedokážou ztlumit. S pobrekávajícím dítětem čekáme půl hodinku, kdyby se něco pokazilo.

Tentokrát nepřichází kamarád lékař, nýbrž rodina s krásnými dvojčaty. Tatínek je zjevně expert a mamince vysvětluje, že ti grázlové z nadnárodních firem sem posílají ten čínský a indický šunt a že nic takového do dětí píchat nenechá a ať si to každý na internetu přečte. Maminka nejprve přednášku vyučujícího z vysoké školy života opatrně mírní a pak s výrazem "mám děti s debilem, ale co teď s tím?" už jen přikyvuje.

Jedeme domů. Hedviku bolí stehno a o víkendu bude plačtivá a unavená, ale to se srovná. Tchána bolí rameno, ale nejspíš to večer zapije panákem. Pája pomalu ukrajuje ze své asi 96hodinové covidové služby a těší se na dcerky. Chlapeček si vyhlédl jinou dětskou sedačku. Debil z čekárny zůstává debilem. Všechno je, jak má být, a já můžu do práce.

text a foto Řízek


neděle 17. ledna 2021

PATOVÁ SITUACE

Dnes je text postaven na troufalém přirovnání. Ale věřte mi, svého času jsem se skutečně setkával s lidmi, kteří mě považovali za podobného Tomáši Rosickému. Ano, bylo to v době, kdy jsem se ještě pyšnil mastnými vlasy řekněme střední délky a nekvalitní stredoškolskou pletí (je pravda, že častěji mě proto připodobňovali k Pavlu Poulíčkovi, ale toho dnes vynechejme - copak asi dělá?).

Jasně, ono to srovnání, podobně jako dost často i my dva, tedy já a Tomáš, trochu kulhá. Ve fotbale jsem největšího úspěchu dosáhl, když jsem si načerno zachytal o několik lig výš, než pro mě bylo zvykem: jeden zápas třetí nejvyšší Hanspaulky (1:1), a závěr kariéry trávím podobně jako dřív v osmé lize, jenže na nezvyklém postu zabijáka ve vápně. Sem jsem se dostal spíš ze soucitu spoluhráčů, když už kvůli zlomenému prstu chytat nemohu. Občas mi někdo přihraje a já dám z jednoho metru gól. Jinak tedy hlavně běhám, když nejsem zraněný.

Rosický trávil závěr své poněkud promaroděné kariéry ve Spartě. Když tehdy zrovna nastoupil, byl pořád o několik lig nad ostatními, jenže většinou právě nehrál. Nejčastější věta, kterou komentátoři v souvislosti s popisem jeho akcí používali, byla: Rosický dnes není ani na lavičce. Nakonec z něj ve Spartě udělali asi ze soucitu nějakého bafuňáře.

Když už jsme na tuto hru přistoupili, množství a charakter našich zranění je rovněž podobný. Rosického brzdilo kdeco, po návratu do Sparty především achilovka. Tu jsem si před jedenácti lety přetrhl. Nechal jsem se tehdy z mladické nerozvážnosti odvézt sanitkou na Bulovku, kde mi za to vynadali a pak mě šoupli na pokoj, kde při neúspěšné resuscitaci starého pána z vedlejší místnosti vyhořela elektroinstalace, ale to jsem trochu odbočil. 

To Malý Mozart měl svou achilovku lépe pořešenou. Četli jsme si s Maruškou tehdy bulvární tisk a oceňovali jsme kreativitu editora, neboť pod zrnitou fotografií sportovce s tajemnou krabicí kráčejícího z prestižní kliniky stálo: Tomáš Rosický a přístroj na léčení paty.

Nezdá se to, ale už klopýtáme k pointě: já totiž už také mám svůj přístroj na léčení paty. Doporučil mi ho lékař a před pár dny mi jej přivezl kurýr. Je to předražený kus plastu, zato ze Spojených států. Zázrak, který se zatím nedostavil, vypadá jako kruhová výseč, na níž se stojí a bolestivě posiluje či strečuje. Je na to trochu pozdě, v achilovce mám zánět, který nechce odeznít. Ani nemůže, nechal jsem mu jen týden klidu a už mi to připadalo příliš dlouhé. Místo běhání jsem sice třeba pekl chleba, což prostě není ono. 

A tak jsem šel běhat a po sto metrech jsem se kvůli úporné bolesti chtěl vrátit, avšak neudělal jsem to a hodinu se trápil a přemýšlel o tom, jestli by nebylo moudřejší se na to vykašlat a přestat když už ne v nejlepším, tak aspoň, dokud je to ještě důstojné.

Samozřejmě jsem to zase neudělal, patlám na nohu smradlavou kostivalovou mast, chodím v bizarní ortéze s nafukovacími rezervoáry a hledám na Googlu návod, jak se zbavit zánětu snadno a rychle. A chci věřit na zázraky. A když nepřijde, aspoň budeme mít každý den domácí chleba.

text a foto Řízek

čtvrtek 7. ledna 2021

VÝZNAMNÉ DNY

Hedvika neví, že je začátek ledna 2021, řídí se vlastním kalendářem. Není na tom nic zas tak divného, my zase máme dva vlastní letopočty – ten bývalý se dá odlišit dovětkem před Hedvikou (př. H.).

Dnes se podle Hedvičina kalendáře zrovna slaví Mezinárodní den bdění. Je to svátek, který zavedl Svaz kojenců na protest proti otravné praxi dospěláků, kteří je zcela nepochopitelně hned po snídani hnali tu do kolébky, tu do postýlky. A zatahovali jim závěsy a šeptali (například): pojď si ještě na chvilku ducnout, ty moje bobinko.

Což pak vedlo k tomu, že dítě omylem prospalo téměř celé dopoledne, pak byl akorát čas na rychlý oběd, po něm krátký odpočinek, potom prospaná projížďka kočárem zimní Prahou, po ní možná ještě trošku spánku v kočáře na chodbě, pak večeře a konečně spinkání. A ze dne vůbec nic nezbylo.

Kojenci se patrně nedali a rozhodli se protestovat – systematickým bděním. Hrajeme si s medvídky, což je trochu nepřesné pojmenování pro situaci, kdy dítě více méně bezvládně leží pod konstrukcí a pozoruje visící černobílé postavičky, respektive dívá se přibližně jejich směrem. Obvykle dceru tato řekněme činnost dočista vyčerpá. Ne dnes.

Z útrob zavěšené houpačky koukají modré oči, které se ještě nerozhodly, jestli zůstanou čiré po mámě, nebo zakalené po tátovi. Máma je na podání a načíná pátý set houpání, ale dítě se nedá. Ani náznak dřímoty. Oči hypnotizují dva kamarády – sovu a jednorožce zavěšené nad houpačkou; působí to dojmem, že jde o soutěž. Kdo dřív mrkne, prohrál. Vsázím na jednorožce.

A najednou je odpoledne, polední klid se nekoná, což by uvítali zejména oba rodiče, především unavená máma. Na nějaké uspávání v nosítku se vám mohu víte co, říká si však Hedvika a už trošku i řve.

Zápas v houpání už přešel do nadstavbové části, bohužel se nehraje na nájezdy, spíš na náhlou smrt rodiče. Pomalu zapadá slunce a my jdeme už za setrvalého řvaní ven, kočár funguje zatím jako nejjistější kolébací metoda. Jenže procházky se spícím dítětem jsou vlastně krajně neefektivní, protože podobně jako při jízdě autem (v sedačce někdy taktéž spí) při nich není možné, aby zároveň odpočíval i rodič. Nicméně to teď nemusíme řešit, protože beztak nespí.

Tak je večer, jdeme koupat, protože i stávkující potomci mají nárok na hygienu. Ostatně, nasáklé a vodou ohřáté dítě určitě usne snáze, říkáme si. Ale dítě je spíš protivné než ospalé.

Svaz kojenců nicméně v tu chvíli usoudí, že už to stačilo, a Hedvika nečekaně vytuhne při krmení. Opatrně, jako myšky opouštíme její komnatu.

Konečně může začít večírek! Nalijme si čistého vína: je to záhul. Nalijme si i bílého vína a napusťme si vanu (s pěnou). Možná otevřeme i olivy, pokud už to není moc rozmařilé. Je to náš tradiční rituál, hodnotíme tak uplynulý den. Naposledy jsme tak učinili asi tak dva týdny př. H.

Sotva se uvelebíme, přichází kocour, který dosud v příběhu nevystupoval, neboť se, jak mu posměšně opakuje tchán, stal druhou ligou.

To mu ale nezabrání, aby nepřišel se svou troškou do mlýna. Ne, nepřišel nás pozdravit, jde na stelivo (proč máme vlastně stelivo v koupelně?) a něco mi říká, že to bude stát za to. Protože v jeho kalendáři je dnešek významným Dnem boje proti páníčkům, kteří přehlížejí své kočky.

text a foto Řízek