ZVEDNEME ZADEK

Bohatý táta ze mě nejspíš nikdy nebude, oddělení motivační literatury v knihkupectví vyhledávám jen díky zálibě v bizáru (poočku sleduji, jaký typ lidí ty věci kupuje), a tak pravděpodobně dělám spoustu věcí ve svém životě úplně blbě. Především neustále něco rozbíjím a ono se to pak prodražuje. Krátce před Vánoci jsem třeba při rutinním klusu po Vyšehradě k údivu turistů při pádu rozsekal nejen koleno, ale i oblíbený mobil, a to ještě nebylo zdaleka všechno.

Maruška říká, že jsem nepozorný, a někdy to říká i hůř a přesněji.

Ten výlet mohl po prohlídce lesního betlému a řádění v lese klidně skončit, zážitků bylo i tak dost a už se stmívalo, ale ne, my jsme se museli ještě pozvat k Milanovi domů, aby se děti ještě trochu užily. "Zaparkuj dole na zahradě a při couvání bacha na zídku, ale teda zvládá to i máma," prohodil a jelo se. Naučili jsme se s Hedou nové slovo konvoj a v dobrém rozmaru jsme zahájili sestup na Milanovu zahradu a snažili jsme se vše dělat tak jako náš předjezdec, který nám svítil do zrcátek a couvací kamery a myslel si, že nám tím pomáhá. 

Najednou se stalo něco divného a ozval se nezvyklý zvuk, jako by naše auto uvázlo na mělčině, což mi na svažité zbraslavské zahradě přišlo málo pravděpodobné. Ani Heda na podobné věci ode mě pořád ještě není zvyklá, a tak se docela lekla. Aby ne, pravé zadní kolo hned za její sedačkou viselo ve vzduchu a auto sedělo pravou stranou bříška na jakési opěrné zídce (matně si vzpomínám, že mi o ní někdo kdysi vyprávěl). 

Volám ženě, že asi přijedeme trochu později. Zněla celkem klidně, ostatně je pravda, že k telefonátům "to je hezké, že nám v horoskopu vyšlo, že budeme spolu, ale mám přetrženou achilovku a veze mě sanitka do nemocnice" nebo "jsem v cíli, ale asi se na Slovensku trochu zdržím, spadl jsem a veze mě sanitka do nemocnice" tahle drobná nesnáz měla docela daleko.

K tomu, co následovalo pak, by byla nejvhodnější kulisou hudba z Pata a Mata. Jen by to muselo jet ve dvouhodinové smyčce. Milan vyhrabal z kufru svého vozu malinkatý hever, no jo, ale kam s ním, když tam překáží ta zídka? A hlavně, čeho vlastně chceme dosáhnout? Patrně bude potřeba nějak odlepit spodek auta ze země, dostat kolo výš a vydrápat se zpět nahoru bez toho, abychom to auto ještě víc doprasili. Nejnadějnější pokus, kdy jsme relativně chytře nadzdvihli závěs kola a podložili ho různým nalezeným materiálem (šutry, špalky), skončil destrukcí palety, která to celé držela. 

Zbývalo jediné: kapitulovat a udělat to, co v podobných situacích dělávám. "Ahoj tati, mám takový problém..." Naštěstí nejsem jediný nepozorný, ochotný táta si špatně poznamenal adresu a na té, kam jej navigace zavedla, opravoval neznámý muž auto a používal při tom obrovský hever. Otec nám tedy zprostředkoval a přivezl zachránce. "Největší problém je přesně tady," zhodnotil situaci a ukázal na nápis "i30" na víku kufru. Zdvořile jsem se zasmál. 

Muž, který kromě spasitele debilů působí i jako řidič autobusu, se okamžitě pustil do práce a na nás zbyla adekvátní role osvětlovačů. Lichotilo mi, že jeho nádobíčko (místo křehké palety bůhví odkud přitáhl takový ten těžký podstavec pod dopravní značku) bylo sice poněkud většího kalibru než naše, ale šel na to vlastně obdobně. Zvedl kolo za rameno, podložil ho a velel, ať opatrně zkusím vyjet. Sto čtyřicet překvapených koníků zaržálo a zimáky se začaly pálit o dlažbu. Jenže místo slavného vítězství se to celé sesunulo na stranu. 

To nás ale paradoxně zachránilo, protože nás to přivedlo na správnou cestu: nedává smysl se drápat zpět na zídku, musíme zadek auta opatrně posunout o pár centimetrů, aby se dostalo doleva mimo zídku, ne zpátky nahoru, a pak z té pasti po špičkách vycouvat. K tomu nám pomůže nenápadný detail: obří hever disponoval kolečky. Zvedneme zadek a pak do toho šetrně šťouchneme z boku. 

Stáhl jsem okýnka a poslouchal někdy protichůdné pokyny otce i autobusáka a snažil jsem se to moc nezkazit. Měl jsem srdce až v krku, obezřetně kroutil volantem a skutečně: auto se pomalu sunulo z nedůstojného zajetí. "Ahoj, já jsem Lukáš," řekl neznámý nakonec a já totéž - nejspíš z toho získal dojem, že jsem ještě v šoku a že už jen opakuju, co mi nařídí šikovnější a zkušenější. 

Na to, co všechno zídka počochnila v podpalubí auta, jsem se radši ještě nedíval, abych si nezkazil Vánoce. Zachránci, který si za svou půlhodinovou intervenci, bez níž tam nicméně visíme ještě dnes, bezesporu zasloužil odměnu, jsem je naopak vylepšil. 

Normálně hotovost nenosím, ale v peněžence jsem měl bohužel dvoutisícovku z prodaného dětského kola a nic menšího. Správný bohatý táta by asi zalhal, že nic nemá a ať mi pošle QR kód. Nebo by se zeptal Milana nebo otce, jestli nemají třeba pětikilo. Já jen v rozpacích předal bankovku. "Děkuji ti a neboj, nevidíme se naposledy. Věřím tomu, že všechno je osud a že se nám všechno vždycky vrátí," rozloučil se tajnosnubně, popadl peníze a (aspoň prozatím) zmizel. 

Ostatně, jak řekl klasik motivačního žánru, je rozdíl mezi tím být chudý, a být bez peněz. Být bez peněz je dočasné, zatímco být chudý je věčné. 

text Řízek, foto Věrka

KAMARÁDI

Nápadů bylo mnoho, dobrý v podstatě jen jeden (Milanův): vyrobit nám na Václavův narozeninový běh speciální startovní čísla obsahující hlášky a motivační citáty. Nebudu je sem psát, nejsou vtipné, zato naše.

Nadchl jsem se pro něj svým typickým způsobem - nepřekvapivě jsem nehnul ani brvou, ale o to usilovněji fandil a nechal Milana a jeho ženu zkraje noci tvořit a sám si zavařil pečením dárkového chleba. To byl nápad sice slabší, zato můj. Šumava, která z toho vzešla, na druhou stranu předznamenávala kopce, jichž se nám mělo dostat habaděj. 

Byla neděle, svátek slaví otcové a Václav +- narozeniny a sešli jsme se na parkovišti pod zbraslavskou Závistí. Bylo nás pět a jak zakladatelé nezávislých médií či hráči malé kopané vědí, s tímhle počtem se už dá něco dělat. 

Trasa byla taky moje, od zadavatele jsem coby zpracovatel dostal jen jediný pokyn: aby to bylo do dvaceti kilometrů. V podstatě bylo. Ale vešlo se tam kromě toho i sedm set výškových metrů a k tomu kontroverzní rozhledna.

Hned poté, co jsme simultánně zmáčkli pravé horní tlačítko našich hodinek, pustili jsme se do nejprudšího kopce v okolí a peloton se roztrhal. Pavel a já jsme udávali tempo běhu, Václav v konverzování. (Ano, má pravdu, někdy to bývá i jinak. Někdy spolu jdeme oběhnout Vyšehrad a vysílám celou dobu já a je to hrozně nudné a pořád jen o mně, ale to jen proto, aby věděl, jaké to je.)

Z rozhledny jsem nás v počínajícím horku vyhnal zase dolů, ale ne až k řece, nýbrž k potůčku, kde podle mých propočtů měly po včerejším prudkém dešti protékat tři krychlové mraky vody. Ta měla při překonávají vodního toku vytvořit iluzi dobrodružství a dodat nám i pocit mokrých nohou. Jenže déšť se sem patrně nedostavil, navíc někdo v téměř divokém údolí nainstaloval sadu dřevěných lávek, takže mokré boty jsem měl asi jen já, protože jsem popleta, jak říká naše dcera.

V hlušší a šetrnější pasáži skrze Lhotu jsme zas chvíli běželi jako tým a probírali maratony a pak jsme svahem plným skal šutrů, který jsem poznal díky závodu Trailová Závist, spadli do Jarova. Z modré značky se stala červená a byli jsme zas o pár let zpátky na královské trase Radotínského kola Jardy Baráka a stoupali jsme ke Zvoli. 

Z Vraného jsem nás hnal dále po červené do kopce, zatímco Václav nám líčil své jazykové neúspěchy, což už je taky takový evergreen (v Duolingu mám pro dnešek splněno). V lese byla krásná studánka, které se ostatní vedení lékařem Pájou vesměs báli, ale já jsem si dal a pořád jsem tady.

Z Nové Březové už není co vymýšlet, padáme k Vltavě a je tady výzva: dostat se na nádraží za tři minuty a stihnout motorák zpátky. Selháváme, otravně dochvilný vlak nám zhruba o minutu ujíždí, ale řešit se to dá nákupem plechovek ve večerce na druhém břehu. 

To se nelíbí řiditeli autobusu, do nějž se následně pokoušíme nastoupit. Kolegy posílá vylít zbylé nápoje a nařizuje počkat, až z tiskárny vyleze všech pět jízdenek, a až pak najednou odebrat, a pak nevěřícně sleduje Páju, jak je v rozporu s vydaným pokynem soustředěně odtrhává jednu po druhé, což byl rozhodně nejlepší nápad ze všech.

K řidičově dvojnásobnému zklamání se stroj nerozbil a pivo, kterým jsem při nástupu ostentativně mával, bylo zavřené, takže mě nemohl ani vyhodit, ani naštvat, a už vůbec nám ten pěkný výlet nemohl zkazit, kretén.

text a fotky Řízek

POLEZ, VOLE

"No jasně. A ty sis ty boty koupil a hned jsi v nich běžel ten závod," skočil mi Vašek do řeči. Nezlobil jsem se na něj; když spolu chodíme běhat po Vyšehradě, obvykle vyprávím ještě rozvláčněji než běžně, protože dělám mezi větami dramatické pauzy, abych se nadechl a aby mi v nich Václav mohl skočit do řeči.

"Typickej ty. Kdybych ti teď řekl: Kupuju si rack, tak si ho hned taky koupíš a jsi šťastnej, že ho máš." Nekoupím, nevím, co je rack, chabě jsem zaprotestoval. "To je taková skříň," vysvětlil mi a pokračoval v počítačově datových termínech a já jsem ho přestal poslouchat a začal přemýšlet, jestli náhodou vlastně nepotřebuju rack.

Začali jsme chodit na tréninky na pravý atletický ovál s rychlíky z SK Babice, kteří se přes zimu chystají na jarní maratony. Vyhlížejí osobní rekordy. Rovněž pořádají patrně nejhezčí zimní kros, Trailovou Závist, a jelikož jeden z nich shodou okolností bydlí o patro výš, dohodli jsme se, že na start pojedeme spolu.

Zatím tomu chybí zápletka, ale brzo se dostaví, protože soused Táda, který nejen běhá, ale pracuje jako prodavač běžeckých bot, mi ještě v předvečer závodu napsal, že si (sám od sebe) kupuje novou terénní obuv, protože to tam bude hodně klouzat. Jak Vašek správně vytušil, hned jsem zatoužil po nové náplni do botníku, ba spíš jsem vzhledem k té avizované kluzkosti považoval za nutné ji mít.

Do Zvole se mnou tedy kromě mého nového kamaráda cestovala i jeho sestřenice a dvě krabice s botami, obě pro mě. I když jsme si napsali, že si je samozřejmě nemusím kupovat, oběma nám to bylo jasné. I když v učebnicích běhu je hned za předmluvou a povinným debilním motivačním citátem napsáno, že experimentovat s čímkoli - zejména s obuví - se při závodění nevyplácí. Lepší je držet se vyzkoušeného.

Byla hrozná zima. Závist už znám určitě víc jak své boty, takže jsem se skoro nenechal vybláznit splašeným davem uhánějícím na prvních třech kilometrech tempem hluboko pod čtyři minuty. Klusal jsem po zmrzlé zemi někde daleko za Radomírem (exkolegou z Aktuálně) a pravděpodobně i za Tádou a za celou plejádou babických běžců.

Bylo mi to celkem jedno, protože jsem věděl, že se sedmnáctikilometrový závod dělí na dvě poloviny - první je hezčí, druhá zase těžší. První dva kopce jsou tedy ještě sklonově přijatelné a zároveň malebné; zmrzlé listí vydává zvuky, jako když se na večírku cestou na záchod rozšlápne křupka spadlá pod stůl, běží se potokem, přeskakují se k(a)meny a je k nevíře, že něco takového je tak dovedně schované v podstatě pod nosem Prahy a nikdo o tom neví. Chybí jen ta puma, která se tu občas toulává.

Pak se seběhne až k zoo nedaleko od Zbraslavi. Tou dobou už mám odřené paty a puchýř na palci. Veškerá sranda končí ve chvíli, kdy mineme aromatický výběh divokých čuníků a začne řehole rozdělená na tři kapitoly.

První kapitola vypráví o krpálu na hradiště. Na úpatí mě předbíhá nějaká paní a moje ješitnost nejdřív protestuje, ale pak ji umlčí odevzdanost, avšak krátce poté podle úplně stejných bot, které mi v tu samou chvíli odírají chodidla i nárty, poznávám sousedovy paty. Z nejvyššího místa se padá znovu až k řece, jsem méně opatrný než kolega, a tak nad ním mám najednou navrch. Třebaže jsme úplně vespod a začíná druhý důkladný kopec, respektive pochodové cvičení. A pak po skále zase dolů.

Finále obstarají takzvané červené serpentiny. Nejmírnější, ale vzhledem k nakumulované únavě jediné stoupání, které se blíží k nekonečnu. "Polez, vole," říkám si, pak přijde pole, Zvole a cíl. Do drůbežího vývaru bych si nejradši lehl, celý se klepu a v žádném případě tu nemohu čekat na tombolu. Mám krvavé nohy, takže ani nemůžu chodit, tím méně běhat. Ale ty boty jsou krásné.

Tadeáš sice doběhl až chvilku po mně, avšak má důvod k radosti - v tombole vyhrál batoh v přepočtu za tři tisíce. Když o tom tak přemýšlím, taky by se mi hodil.

text Řízek, foto Běhej srdcem

ZÁVIST AŽ NA KOST

Pája je kamarád do deště. Samozřejmě bychom spolu mohli jít běhat i jindy, než když je 95procentní pravděpodobnost srážek, anebo to prostě jednou zrušit, ale už se stalo, jsme tu na parkovišti u zbraslavské minizoo, nad námi černá mračna a před námi nedělní výběh.

Pavlovy hodinky nás povedou po trase Trailové Závisti - závodu, který jeho duchovní otcové protáhli přes veškeré okolní kopce. Nejdříve nás čeká ostrý výšlap na hradiště Závist. Kameny, kořeny i vzduch jsou ještě vlhké po ranním lijáku; nikde ani noha, kromě osamělého výletníka v prestižkách a džínách. Ze Závisti cesta škodolibě vede znovu dolů do údolí. Ve stručnosti probereme novinky v rodinách, nejsou-li, tak politickou a socioekonomickou situaci, jenže už jsme v Károvském údolí, což znamená, že zase poběžíme do kopce a do kopce se nemluví.

No, poběžíme... Ono to vlastně moc nejde. Z Jarova si to vykračujeme k Zálepům a pak, místo toho, abychom si ty vydřené nadmořské metry nějak vychutnali, serpentinami po svahu plném kluzkých šutrů spadneme znovu do Jarova, jen o kousek dál. Začíná mrholit. Odkláníme se od trasy závodu a místo do Zvole stoupáme rovnou k Zálepům. Déšť výrazně zhoustl. Zarostlou cestu po kamenitém srázu přehradil padlý strom, který ještě strhl dráty. Opatrně přelézáme a hustý déšť se mění v bouřku. V lese je střídavě tma a mlha.

Noříme se z lesa a běžíme skrz vesnici. Jsme mokří až na kost. Pája vtipkuje o dvou mladých mužích zasažených bleskem anebo uškvařených při překonávání padlého stromu omotaného drátem. Radostně mu sekunduji a vymýšlím k tomu klikací webové titulky.

Pavlova technologická vybavenost mě pokaždé fascinuje. Z kapsy tentokrát vytahuje nepromokavý telefon a začne nás uprostřed lesa a běhu natáčet. Nahrávka má všechno to, co podobné počiny činí tolik atraktivními - roztřesený neostrý obraz divoce střídající záběry na zmoklé postavy a jejich zšeřelé okolí -, a proto ji nikdo nikdy nespatří.

Ztrácíme cestu, ale už zbývá jen seběhnout k potůčku a proti jeho proudu vyšplhat do Lhoty. Je to nejhezčí část trasy, opravdový periferní trail. Potůček díky dešti nabral na síle, je zábavné ho dvacetkrát brodit a nezdržovat se irelevantní obavou o mokré boty. Místy se dokonce objevily jakési náznaky vodopádů. Na kopci fotíme selfie, já to zase nějak nepochopil a koukám zcela jinam a blbě. Mezi posledními kapkami dobíháme přes Lhotu zpět na Zbraslav. A když se na parkovišti loučíme, je samozřejmě po dešti.

text Řízek, foto Pája a Ř.

SLIBY CHYBY

Musím obětovat vánoční blaho své rodiny pro blaho čtenářů Řízkových lepších stránek, protože po dvou týdnech slibování, že večer zašlu článek, je mi dnes ráno fakt hloupé to zase nestihnout. Reportáž ze Zbraslavského běhu píšu v naprosto politováníhodných podmínkách. Politá kávou, na cizím počítači, kde zet není zet, nýbrž ypsilon. Alespoň si cvičím moyek.

Vzhledem k útržkovosti svých vzpomínek zvládám jen poskládat pár střípků, které si vybavím nad fotkami.

Běželo se u Zbraslavi. Od minizoo, kde jsem jako malé dítě krmila divočátka, což je tedy střípek z dětství.

Za tým Zelená liška běžel Řízek, roztleskávačkou mu byla Terezka, za Pražské uzeniny byl vyslán pražský Milan, kterého jsem roztleskala já. Dalším nadějným běžcem byl radotínský Milan, v interních kruzích přezdívaný Milan kožeňáč, který bohužel na poslední chvíli ochořel vážnou nemocí, klinicky projevenou ataxií doprovázenou poruchou řeči. Ale osud tomu tak chtěl, protože jsme se alespoň vešli Řízkovi do auta.


Řízek zvolil pro zdolání trati odvážný víceúčelový outfit – kryobikiny v epesní zelené barvě.


Vše se seběhlo velmi rychle. Mezi příjezdem na parkoviště a startem byla sotva půlhodina, kterou vyplnili nadějní sportovci laděním svého outfitu, tlacháním na téma „jaké počasí bylo vloni“ a krátkým rozběháním.


Přestože obě startovní čísla dělila od sebe 39 míst, přepočteno na čas to bylo jen deset minut. Řízek vyrazil hbitě, jak je u něj zvykem, Milan s rozvahou na startu šteloval Endomondo a o ztracené desetiny se nestaral.


Na startu vládla hustá mlha, za kterou by se nemusel stydět ani Rákosníček. Odměnou pro nadšence, kteří se vydali na trať, pak bylo slunce příjemná teplota, která vládla nad inverzní poklicí hl. m. Prahy. Pro ty, kteří by se rádi příští rok sešli na startu, věřte, že trať je příjemná, krátká, s profilem nahoru, skoro po rovině a dolů.

 Nejlepším to trvá pod 20 minut, našim zas něco přes dvacet, celkově se umístíme v první čtvrtině výsledkové listiny. Dobrou zprávou je, že naše výsledky mají mírně se zlepšující tendenci.


Protože víme, že na bednu nám ještě kousek chybí, na vyhlášení nečekáme, vyklusání výjimečně vynecháme, naskáčeme do auta a vracíme se do Radotína. Letos to bylo velmi efektivní dopoledne, kdy jsme obvyklé prostoje před a po závodě smrskli na minimum. Zároveň to byl ročník s největší radotínskou podporu přepočteno na jednoho běžce a s největším počtem odřeknutých účastí na poslední chvíli.

text: Míša, Milan, fotky Míša a Řízek

:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

DUHOVÉ ČELO

Někdo to řeší ibalginem, valetolem a čínskou polévkou, jiný na to jde chytře a na večírek vůbec nedorazí či dá přednost čaji. S kocovinou po náročné sobotě lze však bojovat i jinak, třeba aktivní účastí na běžeckém závodě. Taková věc projasní smysly zcela spolehlivě. A pokud si v kopci potupně odložíte, můžete se tvářit, že to bylo tím enormním vypětím, ne včerejší rumovou smrští.

Takhle nějak jsem to viděl.

První kilometr Zbraslavského běhu bolí nejvíce, a to nejen ty, kteří o několik hodin dříve oslavili neúplné třicetiny. Na jeho konci je totiž běžec o 150 metrů výše nahoře na Závisti. Krpál je místy tak prudký, že se slabším jedincům nevyplatí běžet. Ověřili jsme to dokonce empiricky. Poté, co naše čtveřice společně vyrazila na trať, Lukáš a Milan (nazývaný Pražský Milan) se udrželi v závěsu za mnou, byť v těch nejprudších pasážích na rozdíl ode mne kráčeli. Přiznám se, že mě tím dost rozladili. Ne tak Pája, který hned od začátku ztrácel, což od něj bylo pozorné.

Můj o necelých patnáct let mladší jmenovec, který nebyl pochopitelně hendikepován večírkem, se za mě naopak nalepil stejně jak směs mokrého listí a bláta na mé terénní salomony - vybral jsem si je ze široké palety dvou párů bot poté, co jsem v brooksech s hladkou podrážkou nebyl schopný překonat blátivý kopeček vedoucí ke startu. Zato Milanovu pražskou moravštinu jsem zaslechl až v cíli, kde se objevil asi dvacet vteřin po nás.

Po úvodním stoupání zbývalo překonat už jen zhruba 3,5 kilometru a logicky to bylo hlavně z kopce. S Lukášem v patách, který při své druhé účasti překvapivě válel, jsme předbíhali dámy a pány vesměs staršího věku. Pach jejich úsilí a potu byl pak po asi dvaadvaceti minutách běhu konečně přebit odérem divokých prasat a dalších tvorů obývajících minizoo těsně před cílem. Sprintoval jsem mezi klecemi s kunami a voliérami s dravci a přede mnou nějaký jinoch vždy zrychlil, když jsem se ho chystal předehnat. Posledních pár metrů bylo ještě zpestřeno oraništěm, kde mladí i staří klouzali a padali a diváci na to vyjeveně zírali.

Lukáš ještě nevěděl, že je prga.

Hned jak jsem za cílem popadl dech a vychutnal si teplý čaj, zjistil jsem, že jsem střízlivý a že je vše zase krásné. Ten šedivý lesopark měl najednou zářivější barvy. Barva se vracela i do tváře ostatních. I ty čelenky, které jsme dostali darem - svítivě zelená, dvě modré a bílá s růžovým potiskem -, se mi skoro začaly líbit. Jenže než jsme se v improvizované šatně okolo laviček stihli převléct a podělit se o dojmy z tratě a rozhodnout, kdo bude muset odteď běhat se zeleným pruhem na hlavě, někdo nám ty čelenky sprostě vyfoukl. Všechny čtyři.

Příští rok se tedy budeme muset zúčastnit znovu. Lukáš bude muset dorazit obhájit prvenství v kategorii. My s Milanem umístění ve čtvrté desítce, Pája v první stovce. Především však budeme muset dopadnout lapku, jehož poznávacím znamením bude čtyřbarevné, duhové čelo.

text a fotky Řízek

BITVA U PŮLMARATHONU

"Až se budeme vracet, možná budu zvracet," reagoval Václav na můj dotaz, jak se cítí po prvních asi dvou stech metrech jeho prvního a našeho prvního společného půlmaratonu. Jeho předpověď se naštěstí nenaplnila a my jsme za další hodinu a tři čtvrtě mohli v cíli v euforii volat našim ženám, jež to naše sdílené hrdinství samozřejmě vůbec netankovalo a znamenalo to pro ně jen zasmrádlé auto a další zpocené hadry na praní. Ale pro nás to znamenalo hodně.

Ještě než se sociální sítě o víkendu málem protrhly pod vahou příběhů novopečených půlmaratonců, vypálili jsme jim všem rybník, neboť jsme na stejně dlouhou trať vyrazili už o dva dny dříve, tudíž všichni byli v podstatě opoždění. Vůz pořadatelů nás ve čtvrtek za soumraku odvezl na start u podolské porodnice, což mi jako symbolický začátek přišlo víc než vhodné (byť jsem se narodil na Vinohradech). Cíl je na stejném místě u auta a tam tu symboliku nevidím. Netřeba zastírat, že jsme oba byli nervózní z toho, co následující desítky minut vlastně všechno přinesou.

Po pomyslném výstřelu z pomyslné pistole jsme se mezi imaginárními špalíry fanoušků pustili proti línému proudu Vltavy. Bouřkové mraky se schovaly za obzorem, byl fakt nádherný večer, teplo jak na konci května, míjeli nás bruslaři i cyklisté, zato pomalejší běžce jsme předbíhali a tlachali jsme jak o závod. V tom jsou běhy s Václavem tak specifické, ale u tohohle delšího podniku pozitiva jednoznačně převládala - v tom vodopádu slov to hrozně rychle uteklo.

Za ledárnami v Braníku míjíme areál koňáků a vzpomeneme na Svatou Kristýnu, která na těchto místech někdy provozuje gymnastiku na koňském hřbetu. A jak se později dozvíme, Kristýna tam je a slyší a poznává nás. Probíháme "krásnou alejí" - mého spoluběžce trasa ohromila - a blížíme se k Mostu inteligence. Na sedmém kilometru přichází první problém, Václavovi se rozváže tkanička. Nadává, že nám to zkazí čas, zastavuje se a v novém rekordu usilovně šneruje.

Jak se blížíme ke Zbraslavi, cyklistů i veškerého provozu ubývá a začíná se šeřit. Pod Mostem Závodu míru přichází kýžená otočka a pár loků z lahviček, které vleču na opasku. A vracíme se stejnou cestou.

Čekám, kdy Václav začne tuhnout, vadnout, kdy se začnou protahovat pauzy mezi větami, zkrátka kdy se konečně objeví nějaký signál krize, ale on místo toho zrychlil, jako by už chtěl být doma. Jestli jsme před otočkou běželi kilometr průměrně třeba za 5:10, na cestě zpět zrychlujeme na nějakých 4:50 a řítíme se z pustých Komořan zpět do Podolí, zatímco padá tma. Davy lidí, které potkáváme, nás nezdraví a nezajímáme je, i když podle těch obrovských koláčů na břiše a zádech musí všem být jasné, že za sebou máme něco výjimečného.

"Kde je to auto?" ptá se kolega v pomyslné cílové rovince na nábřeží za porodnicí a v jeho hlase jsou slyšet nevyřčená slova "už", "sakra" a "pitomý" a potlačovaná naléhavost. Od startu uplynula hodina a tři čtvrtě. Drobná bílá tečka se nakonec opravdu vynoří, pomalu se zvětšuje, nabývá rysy naší fabie, najednou jsme u ní a v ní a radostně voláme těm ženám, že jsme celí a šťastní, a ty to nezajímá, ale to už znáte.

text a mobilní foto Řízek

V TUBUSU Z BAMBUSU

 Oproti předešlým dnům tohoto týdne bylo v neděli 1. prosince počasí nad očekávání. První paprsky ranního slunce se rozlily po obloze a svou vlezlou všudypřítomnou září mě vzbudily z poklidných snů. Pravdou je, že již dříve mě probudil můj budík, který jsem měl za tímto účelem nastavený, ale budík se dá, na rozdíl od sluníčka, vypnout. Každopádně, a to je důležité, se dnes konal 31. ročník tradičního Zbraslavského běhu. 

Kubča dostal nešťastnou třináctku.

Na otázku, zda společně s Řízkem, Milanem, Kubčou, Pájou a ještě jedním Milanem poběžím, jsem se rozhodl odpovědět kladně. "Tak co," říkal jsem si, "je to jen pár kilometrů, a navíc poběží taky Pája, takže to bude v pohodě." První věc, která mě trochu znervóznila, bylo zjištění, že trať vede okolo keltského oppida Závist. Ne snad, že bych se bál Keltů, to ne, ale jak jsem dobře věděl, tak toto keltské sídlo bylo vystavěno ze strategických důvodů na krpálu kdesi nad nádražím.

Nemám kopce rád. Když běhám, tak hezky podél Berounky, nejlépe po proudu směrem na Smíchov. Mou domněnku mi potvrdil i Milan. "Na druhou stranu," říkal, "ta druhá půlka tratě bude zase celá z kopce." Jestli si myslel, že mě tím povzbudil, tak se šeredně zmýlil. Jak už jsme psal, nejradši běhám po rovině a neholduji ani prudkým sestupům.

Lukáš zjistil, že Pája fakt nedorazí.

Společně s Milanem a Kubčou jsme jeli na Zbraslav autobusem. Cestou jsme potkali ještě jednoho kluka z atletiky – Tomáše Vodičku a jakousi paní s kočárkem, oba šli také běhat. Nálada mi poklesla podruhé, když jsem zjistil, že Pája nakonec nepůjde. Na startu závodu, který se nacházel hned vedle zbraslavského nádraží, jsme se sešli ještě s Řízkem, který přijel autem s druhým Milanem.

Jelikož nás Řízek zaregistroval přes internet, dostali jsme každý senzační herní trhák "V tubusu z bambusu" zdarma. Až později jsem zjistil, že se to nejspíš V tubusu z bambusu nejmenuje, že je to jen obyčejný Mlýn, a to, že je v tubusu z bambusu, jsou pouze jeho největší přednosti. Dost mě to zklamalo.

Řízek v koncích

Dále jsme měli taky každý své startovní číslo, což se prý po zkušenosti z jakéhosi závodu v Senohrabech nezdálo být tak samozřejmé. Ještě před začátkem jsme se šli rozběhat do známého zbraslavského zookoutku. Milan zde měl neustále narážky na Řízkovu běhací soupravu. Závod začal zhruba ve čtvrt na dvanáct. Celkem trať měřila něco málo pod pět kilometrů. Startovalo se po čtyřech v pravidelných intervalech. Z naší skupiny jsem vybíhal až jako poslední.

Hned za první zatáčkou začalo přituhovat. Nicméně jsem pokračoval a držel tempo s jakýmsi klukem v oranžovém dresu. Tak ve dvou třetinách kopce jsem si již musel na chvíli odpočinout. Oranžový kluk mi mezitím utekl. Asi v téhle chvíli jsem to celé zvoral. Rozhodl jsem se kluka pronásledovat a veškerý svůj dech obětovat na vystoupání kopce. Nahoře ze mě byla už jen funící lokomotiva, které došlo uhlí. Chtě nechtě jsem přešel do režimu jogging. Jediné, co mě těšilo byl fakt, že oranžováč zpomalil také.

Druhý Milan je hrozně stydlivý.

Předbíhat mě lidé začali v místech, kde končila krátká rovinka a začínal zase krpál dolů. Měl jsem strach, aby mě nepředběhla už i ta milá babička, se kterou jsem ve svém intervalu startoval. Posledních 800 metrů jsem to hecnul a dohnal toho pomeranče, který mi předtím zase utekl. Dobíhali jsme hrdě těsně za sebou. Ovšem ti, co nás viděli předtím běžet, vědí, jaká to byla bída.

Milan v začátcích

Po závodu mi byla zima, a tak jsem si chtěl obléci svou bundu. Nemohl jsem ji ovšem najít. Po chvíli hledání si toho všiml i Řízek a začal ji hledat taky. Málem bychom to už vzdali, ale všiml si nás nějakej chlap a vyndal tu bundu z batohu. Asi dostal z krádeže výčitky svědomí. Tvrdil, že ji vzal omylem. Jo, taky se mi často stává, že něco někomu omylem ukradnu.

Na závěr závodu jsme si dali ještě polívku v restauraci Škoda lásky na náměstí. Když to vezmu kolem a kolem, tak to byla fajn akce, a navíc mám teď jako jeden z mála lidí na světě V tubusu z bambusu!

text hostující hvězda Lukáš Radovanský, fotky Řízek a Kubča.

MUSÍTE TO OBEJÍT!

Opět jsme byli běhat a opět jsem byl jediný, kdo byl oblečený normálně. Namísto elasťáků si Řízek vzal zelené funkční spodky a přes ně trenky, takže vypadal, jako kdyby chtěl na vánoční besídce hrát hokejistu. Tolik krátké zpravodajství běžecké módní policie.

Byli jsme jen dva. Vyběhli jsme ze Zbraslavi podél Vltavy. Protože na asfaltové cestičce běhaly, jezdily a bruslily mraky lidí, běžkyním prosvítaly kalhotky a ambiciózní běžci nás předbíhali, rozhodl jsem se strhnout volant směrem k řece a pokračovat mimo mainstream po punkové pěšince.

Superbažant.

Cestička to byla fajn, dokud jsme se neocitli ve vodní pasti Modřanských lagun. Nevěděli jsme, co si počít. Řízkova navigace v telefonu marně přepočítávala trasu, aby nás vysvobodila z té šlamastiky, a my už se pomalu chystali vypálit světlici, kterou by snad zahlédnul nějaký záchranný člun v nedalekém přístavišti.

Pak nás ale zpozorovala Ona. Zrovna venčila psa na asfaltové cestičce, ze které jsme před několika minutami neprozřetelně seběhli, když uviděla dva nešťastníky v pasti. Hrdinně nás navigovala: "Musíte se vrátit kousek zpátky!". Když jsme ji tak docela neposlechli a začali jsme zkoumat led, jestli by to nešlo na břeh přejít, znovu hrdinka zakročila: "Musíte se vrátit ještě kousek zpátky!" Za své životy vděčíme této neznámé paní.

Kmotra liška.

Pokračovali jsme přes Most inteligence do Malé Chuchle, vyběhli jsme prďáckej prďák do zoo, kde byly lišky, hezcí Bažanti a tuctové bažantice, veverky a výr velký a sova pálená, latinsky Tyto alba, slovensky Tyto albumy, plzeňsky Tuta alba. Prohlédli jsme si zvířátka, vyběhli do Slivence, našli jsme pěknou vyhlídku nad Radotínem a se 17 km v nohách jsme se před sokolovnou rozloučili.

text Milan, mobilní fotky Řízek