ARTROGRAFIE

Málem jsem zapomněl, jaké to je

• zabalit si do batohu pyžamo, pantofle, ručník, kartáček na zuby a kartičku pojištěnce;
• nalačno vyrazit místo do pracovny k počítači autobusem do nemocnice a ze samého vzrušení si nekoupit jízdenku;
• až na místě zjistit, že jsem si nevzal ani ručník, ani ten kartáček, koneckonců ani ty pantofle a pyžamo, ale mám knížku;
• vyfasovat jednorázové holítko, pokoj se dvěma postelemi, sprchou a záchodem s nouzovým tlačítkem a hlaholícího spolubydlícího z Vysočiny;
• po sprše se utřít náhradním trikem;
• cítit, jak rukou protéká chladivá tekutina z infuze;
• dvě hodiny zírat na vypnutou televizi a na ručičky hodin na stěně;
• cítit se trapně, když mě drobné ženy převážejí na sál, třebaže mohu chodit, byť by v takovém případě bylo lepší, kdybych se předtím oblékl;
• koukat do lamp na stropě sálu, protože primářovi se protáhla předchozí "totálka";
• být zaskočen dotazem, jakou k tomu chci pustit muziku;
• koukat do lamp na stropě sálu a poslouchat nakonec Creep od Radiohead;
• podnapile usínat při Nirvaně, kde ta se tam vzala, netuším;
• podnapile se probudit v posteli s nejasně provinilým pocitem, který zesílil při pohledu na zjevně trochu nasraný personál;
• nemoci si vzpomenout, co jsem jim to při probouzení z narkózy vykládal;
• nevědět nic, mít hlad a koukat na hodiny;
• pít černý nesladký čaj z termosky, koukat na hodiny a prohlížet si na mobilu fotky mimina, dokud se mi nevybil;
• když se člověku stýská;
• přemýšlet, jak se stýská lidem, kteří v nemocnici mají strávit i delší období, než je 24 hodin;
• dostat k večeři dva rohlíky, máslo, žervé a pomeranč a sníst to za tři a půl minuty (namazat si rohlíky tlustě máslem, pak lžičkou sníst samotné žervé a jako dezert pomeranč);
• objevit tajnou chodbu k automatu na bagety a čokolády, zaplaťpánbů;
• být probuzen v pět ráno, protože je právě teď nutně potřeba změřit tlak;
• dostat k snídani dva chleby a žervé;
• nestihnout se doktora, který se na mě po zákroku přišel podívat, pořádně na nic zeptat;
• přesto si navodit nejasný pocit, že všechno bude brzo dobrý;
  
  
• běžet, aniž by mě cokoli bolelo. Ale brzy určitě zas budu.

text a foto Řízek

V BALÍKU

Chtěl jsem si přivézt pár starých fotek, ani ne tak proto, abych se dojímal nad tou technicky nedokonalou černobílou krásou, spíš jsem hodlal všem na příkladu svých podobizen z dětství konečně dokázat, že ta malá holčička opravdu není můj klon a že se všichni mýlí – vždyť je to přece celá maminka.

Přivezl jsem si místo toho dvě igelitky plné stovek černobílých snímků; třetí někdo iniciativně vyhodil, protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

Prošel jsem zatím jen první hromádku a zjistil jsem několik věcí: 1) Hedvika musí nutně být moje dcera a test DNA by byly naprosto vyhozené peníze; 2) Chcete-li skladovat papírové fotky, je lepší nápad je rovnou třídit do alb, nikoli naházet bez ladu a skladu do tašky a část z nich zmuchlat; 3) Po mámě nemám jen oči s divným žlutohnědým prstencem a sklon k vytváření chaosu. Ukázalo se, že fotíme (fotili jsme) dost podobně.

Na našich fotkách totiž nenajdete krajinky, přírodu ani architekturu, netahali jsme stativ, abychom zachytili rozmazaný půvab zurčícího potůčku, to nás fakt nebavilo ani nenapadlo. Zajímají nás akorát lidi kolem nás. Zejména naše děti. Heda by o tom mohla vyprávět, samozřejmě kdyby uměla mluvit.



"Já jsem vždycky fotila vás dva," konstatovala máma a já jsem nepřítomně kýval hlavou. Teprve doma mi došlo, jak to myslela: starou zrcadlovkou snímala opravdu hlavně mě s bráchou, ale zpravidla jen tehdy, když jsme byli spolu a když jsme se oba vešli do jednoho záběru. (Možná jsme spolu byli furt?)



Takže mám balík fotek, na kterých má brunet nesměle udivený výraz ne nepodobný mé dceři, zatímco bloňdák je buď vysmátý od ucha u uchu, nebo zjevně vymýšlí anebo už podniká nějakou rošťárnu.



Tihle dva jsou všude: začínají na pískovišti, spokojeně se válí na saních, když je táta táhne do kopce, pokouší se běžkovat a na kolech bizarních tvarů brázdí ulice. Přidal bych aspoň nějaký místopis, ale trefím jedno místo z deseti a ono je to stejně jedno. Jen vím, že jsme to my a že to muselo být super.



Jde z toho taková pohoda, něha, bezstarostnost a bezpečno. A ačkoli se scenérie mění a ti dva taky (brunet v čase dost značně kyne), zdá se být jisté, že tam ti dva takhle budou napořád, snad dokud je smrt nerozdělí.

V pátek to bylo dvanáct let, co brácha odešel, a nedá se s tím vůbec nic dělat. Ale naskenovat všechny tyhle fotky dřív, než je někdo vyhodí, to bych vážně měl.

text Řízek, foto máma (?)

TAJNÝ ŽIVOT MANAŽERA

Jsem hlava malinkaté spokojené rodiny, mám velmi slušnou práci ve skvělých novinách a uměl jsem běhat maraton jen lehce nad tři hodiny. Platím daně a daruju krev. Mám však samozřejmě i svou třináctou komnatu. Ta je rozsáhlá a příčkami rozdělená na menší komůrky. V jedné z nich se skrývá Hattrick.

Stydím se za to, ale tímhle virtuálním předstíráním, že jsem úspěšný manažer fotbalového klubu, se stále ještě zabývám. Pravda, s touhle řekněme zábavou jsem se přesunul víc do undergroundu: byly doby, kdy jsme s manželkou hrdě měli každý svůj tým (ona vtipně SK Neumann, já bez fantazie FC Forejt) a na zahraničních dovolených či během pobytů v různých pustinách jsme pracně a vynálezavě sháněli internet, abychom před sobotním mistrovským utkáním našim trenérům včas pomohli se sestavou.

Od té doby uplynulo hodně vody a do našich životů vstoupily jiné, také zábavné simulátory, třeba splácení hypotéky, rekonstrukce bytu anebo nejčerstvěji velmi věrně zpracovaná hra na rodičovství, v důsledku čehož už SK Neumann nějaký ten pátek neexistuje.

Ale já jsem soustředěný pobyt života na své hrací polovině zatím ustál, a tak si zpravidla po večerech, když všichni spí, pořád udržuji naživu svůj manšaft. Nedá se říct, že by vzkvétal; hráči i realizační tým stárnou (trojici mužů, kteří mají na starost skauting mládeže, je 83 až 84 let, takže už by v reálu byli nejspíš očkovaní, anebo možná na ventilátorech). Manažer taky občas zapomene, že se hraje zápas, a tak nastoupí hráči, kteří to asi ani sami nečekali. Zkrátka, FC Forejt si je dobře vědom toho, že lépe už bylo, ale i tak dál hýčká svůj sen o postupu do čtvrté ligy (jak zapálených manažerů mého typu ubývá, česká liga má už jen šest úrovní).

Před lety jsme vyklízeli babiččin sklep a my jsme zrovna hráli o postup. Mezi plesnivými zavařeninami a zetlelými učebnicemi a k velkému údivu kamaráda Péti jsem tehdy na trase ze sklepa ke kontejneru padesátkrát nervózně načítal stránku na mobilu, protože jsme prostě potřebovali vyhrát. Ale místo toho borci hned zkraje dostali gól; naštěstí krátce poté, co jsem na chodníku omylem rozflákal celou přepravku plnou kompotů, jsme zápas otočili a postoupili výše, protože střepy přinášejí štěstí. Péťa kroutil hlavou.

Teď už to přece jen prožívám méně, ale nedávno jsem našim, zatímco jsem tlačil kočárek po Pankráci, dost usilovně držel palce proti prvním v tabulce. Favorizovaný Slovan Nové Město přijel na náš stadion pro šedesát devět tisíc lidí (u nás covid ani rasismus nemáme, takže je skoro plno a před zápasem se nepoklekávalo), ale co to? Už v 19. minutě prohrává. Jsem jako u vytržení, kontroluji Hedviku, začínají se jí klížit oči. Ale kdyby věděla, co se děje na hřišti... Náš nejlepší hráč se o pět minut později ohnal po soupeři - nechápu proč, nikdy tyhle věci nedělá. Dostává červenou a mizí do sprch. Tu bych si taky ostatně zasloužil po tom, jak mě dcera ráno poslintala.

Jedeme dál, pro kafe a dortík do Světozoru. Slovan přesilovku brzo využívá, krátce po poločase jde dokonce do vedení. Sundávám respirátor, srkám kafe a refreshuju prohlížeč. Hedě vypadl dudlík. Gól! Jednašedesátá minuta, 2:2. Něco se tam začíná mlít, ano, dcera se budí. Ve výtahu znovu kontroluji mobil - soupeř těsně před koncem strhl vedení na svou stranu. Hořká pilulka takhle na závěr, chtělo by se říct, ale kdyby ji třeba bolelo bříško, bylo by to podstatně horší.

O týden později to kluci napraví a v nastaveném čase otočí zápas proti dalším výše postaveným soupeřům z Legends Ústí. Zaslouží si rekonstrukci stadionu, kterou dvěma kliky spokojen objednávám a vracím se zase do reality.

Je sympatické, že o téhle úchylce vlastně nikdo neví a každému je to jedno, kromě přítele Vlastíka. Ten, coby manažer podobně neúspěšného týmu FC Farkash, nejspíš sleduje všechny zápasy FC Forejt a občas mi sděluje různé pikantnosti, které v naší hře objevil. Svého času jsme diskusemi o taktikách, slavných vítězstvích i trapných porážkách zkazili těm, kteří byli v doslechu, celou řadu oddílových výletů.

Náš vztah je bohužel asymetrický: přiznávám, že jsem se teď podíval do jeho skupiny, abych zjistil, jak mu to jde, poprvé po několika letech. Za tu dobu se nijak zvlášť neposunul, dál se plácá na konci páté ligy a v sobotu jej čeká tvrdý soupeř FC Buráci. To bude pořádný oříšek! Budu mu držet palce, ať zůstane takový, jaký je, protože to oba potřebujeme.

text Řízek, foto Hattrick