SVĚTLO

Nemusí pršet, stačí, když jsme spolu. Ale dneska teda fest prší. Je šero a vlezlo a před sokolovnou je hlouček lidí se zateplenými dětmi a kočárky, deštníky a lampiony. Je tu i děda Luboš a také nějaká paní sokolka, která ostentativně kroutí hlavou a se smíchem opakuje, že by to nebyl ten správný lampionový průvod, kdyby při něm nepršelo.

Baví mě představa lidí, kteří ve vlhkém a nevlídné počasí marně zapalují svíčky v lampionech, jenže jsme ve třetím tisíciletí a prakticky všichni mají čínská diodová světélka a jediný, kdo se zapomněl v čase a statečně bojuje se zvlhlými sirkami, jsem já.

Hedvika se dědy vždycky ptá, jestli jí něco přinesl, protože pochopitelně nejsem jediný, kdo rozmazluje. Samozřejmě že přinesl, jenže průvod se znenadání a za vytrvalého deště a kroucení hlavou vydává na cestu do prudkého podolského kopce zrovna ve chvíli, kdy děda začne někde v batohu lovit avizované překvapení. Chci mu odlehčit, takže mám najednou v jedné ruce deštník, v druhé dvě tyčky od lampionů, ve třetí Hedinu ruku a v čtvrté moknoucí foťák. Ale postupujeme. 

V batohu byla baterka ve tvaru zvířete, jemuž svítí střídavě čumák a bříško. Nemůžeme se shodnout, jestli je to medvídek, kočka nebo co vlastně, každopádně Heda v tom okamžení ztrácí veškerý zájem o jakékoli lampiony a v rámci průvodu vytváří vlastní podskupinu, baterkovou, v níž kráčí sama a vůbec jí to nevadí. Děda má nově dva lampiony a vypráví, který z okolních domů oceňoval, zatímco konstrukce lampionů se pozvolna hroutí a zbývá z nich něco, co vypadá jako ponožka, z níž trčí dráty. Můj svíčkový se drží a Hedina baterka také. Ťape a září.

Cíl je až na kopci na hřbitově. Děti vytvoří kolem pomníku zabitých sokolů svítící zmoklý hlouček, který se pak náčelník nesoucí kytici pokouší prorazit, ale tak, aby to bylo vlídné a důstojné zároveň, a vede si statečně. Účastníci dostávají bonbonky, byť některé mnohem víc zajímá baterka. Počkáme na autobus, zmuchláme zbytky lampionů do koše a jedeme za mámou a do sucha.

Před spaním čteme Putování za švestkovou vůní a ani jeden si nejsme jistý, jestli se nám ta knížka vlastně líbí (mě třeba překvapuje, jak moc se v tom příběhu chlastá). Ale je hezké, že v některých situacích, jako když je blízko nějakého zázraku nebo sám kouzlí, začne skřítek Pitrýsek svítit. 

Jakmile zaslechnu oddechování, potichu klopýtám z dětského pokoje a když se ohlédnu, jako by kolem Hediny postýlky něco slabě svítilo. Nejspíš se to odráží z té nové večerky naproti.

text a foto Řízek

TO MIMINKO PLÁČE

To miminko venku pláče, oznámila paní, která zvenčí vstoupila do cukrárny tvářící se jako výdejní okénko.

Myslel jsem si to. Zatímco jsem dlouze přemítal mezi hermelínovým a krabím chlebíčkem a paní za pultem kapučíno do kelímku vyráběla tak důkladně, že jsem si představoval, jak se mlýnek ve stroji nejspíš nejdříve každému zrnku obřadně omluví a pak ho teprve rozšmelcuje, začal se kočárek na ulici pohupovat.

Nárazový vítr honící zahozené roušky po Krči, jak jsem rychlým výpočtem ověřil, nebyl s to kočárek rozhýbat. A vzhledem k tomu, že před cukrárnou nikdo jiný neparkoval, bylo to jasné: to miminko, které poměrně hlasitě pláče, je naše.

S provinilým výrazem jsem se vyhrnul ven. Na korbu jsem si položil chlebíčky (nakonec oba), kelímek s kafem držel mezi zuby a nemotorně cpal zmítající se Hedvice do úst dudlíka ve stejné chvíli, kdy mi okolí cukrárny aklamací udělilo putovní trofej pro nejhoršího otce Prahy 4.

Ale ona za to taky trochu může, protože je to sice hrozně hodné miminko a už skoro nevypadá jako historik Eduard Stehlík, jenže má přeci jen svoje vrtochy.

Tady před cukrárnou se projevil jeden z nich, a sice syndrom "dělej, ksakru, proč zase stojíme?". Není totiž možné ponechat kočárek dlouho bez pohybu. Stejně tak není žádoucí ponechat automobil třeba delší dobu stát na semaforech. Nedejbože aby z pusy vypadl dudlík. Následuje řev.

Hedvika se nesmí oblékat do kombinézy a opovažte se jí dávat na hlavu čepici. Večer, což je vágní pojem začínající někdy zhruba kolem čtvrté hodiny, taky bývá unavená. Sama pak neví proč, ale ustavičně řve. Někdy večer nastává třeba i v poledne.

Ze začátku jsem se snažil jí vysvětlit, že decibely nejsou řešení, jenže ono je to křičení vlastně úplně stejně marné jako něco vysvětlovat tříměsíčnímu miminku.

V naprosté většině případů je ale úplně skvělá. A ve všem se shodneme a jsme spolu rádi. To se na sebe třeba smějeme, děláme na sebe ksichty a povídáme si, převážně holandsky. Říká se tomu prý odborně "protokonverzace", ale my to nazýváme podle místa konání Hovory z přebalovacího pultu. A taky jí někdy hraju na kytaru a vydržela celých osm písniček, což se mi u jiných posluchaček nestávalo.

No jo, jenže tohle ti lidé před cukrárnou nevidí.

text a foto Řízek

PIŠKOTŮV NEPOHÁR

Měl to být nejlepší Piškotův pohár v dějinách. Místa v obou základních skupinách se vyprodala za 23 hodin. O putovní trofej se mělo utkat osm fotbalových týmů včetně obhájců loňského prvenství. Nejlepší střelec turnaje měl dokonce vyfasovat voucher na pobyt na Labské boudě pro dvě osoby se snídaní (takže si s sebou do 1340 metrů nad mořem mohl hypoteticky vzít třeba nejlepšího brankáře). Nakonec, když je to ten jubilejní desátý ročník, nechali jsme vyrobit trika. Jsou moc pěkná a mám jich plnou bednu.

Pointu není složité uhádnout: někde na druhém konci světa někdo sežral nedovařeného luskouna, který předtím sežral vadného netopýra, a rozjel se divný dystopický film s prvky blbé komedie. Jedním z bolestných, ale zároveň těch globálně nejméně tragických důsledků bylo odložení našeho turnaje na neurčito.

Zmatená tisková konference vlády kvůli hrozbě nákazy nejdříve zrušila akce nad sto osob. Na našem turnaji by se druhou březnovou sobotu pravděpodobně bývalo sešlo takových osmdesát, devadesát lidí. Přes různé vychytralé nápady jsme už tehdy byli o krok před ostatními, jak říká Babiš, a turnaj jsme odpískali.

Co dělat, když se nemůže hrát? Půjdeme aspoň týmově do hospody a dáme si na bráchovu počest do nosu (svíčková se šesti, výpečky, nebo možná smažák) a vzpomínkového panáka, nebo i dva. V sobotu ráno jdu v noci čurat, chci být nenápadný jako v reklamách na přípravky na prostatu, a tak v předsíni nerozsvěcím a cestou zpět zavadím dlahou na zlomeném prstu o prázdnou láhev od vína, která na botníku marně čekala, až ji někdo odnese do zeleného kontejneru.

Zatímco se láhev kymácí a snaží se to ustát, uléhám, načež nás o pár vteřin později vyžene z postele gong oznamující tříštění skla o dlaždice. Jsou asi tři hodiny ráno, žena mžourá do mobilu a zjišťuje, že se vláda v noci pod rouškou tmy rozhodla od sobotních šesti zavřít většinu obchodů a veškeré hospody. Zatímco v polospánku sepisuju článek na náš zpravodajský web (díky mé nešikovnosti budou čtenáři s insomnií informováni včas), rozmrzele mi dochází, že týmový oběd v nedaleké restauraci, na který se Piškotův pohár smrskl, se rovněž odkládá na neurčito.

Za úsvitu vymyslím alternativu: pozvu spoluhráče domů. Vezmu z našeho špajzu veškeré zbylé lahve z narozeninové sklizně a objednáme třeba pizzu, spíš několik. Péťa povypráví o tom, jak se mu učí ve škole bez dětí, Kája se svěří, jak mu dorůstá klíční kost, já budu mlít o práci za časů koronaviru a zbytek obstará Václavovo řečnění.

Ten z nápadu není překvapivě vůbec nadšen. Navrhuje, že místo toho vytvoříme hlouček v parku. A tak si říkám, proč vlastně ne.

A jdeme do Pankráckého parku, je krásný den. Sedíme na lavičce před zavřenou kavárnou, lidi ještě nemají roušky a legálně tvoří hloučky, na trávě dorostenky metají hvězdy a děti si hrají s červeným letadlem, které dokáže vyletět děsně vysoko, ale soustavně přistává v korunách okolních stromů. "Tak na Adama," zavelí kapitán a zavelí ještě několikrát. Než dorostenky zmizí a místo nich se objeví jeho žena a dvě děti. Procházka pokračuje v podobném duchu, ale v sousedním parku. Z Kavčích hor je vidět panorama Hradu a někde za ním se rýsuje hora Vlhošť, tvrdí Kája. Přijde mi to jako blbošť, ale kdoví. Koukej na ty psy, jak blbnou, nebo co to vlastně dělají.

Taky blbneme. Ale pohár letos bude. Musí, když už mám ty trička.

text a fotky Řízek

NA BEDNĚ

Třináct kilo polohrubé mouky mouky rozsypané po lesích na východ u Prahy působí jako akce radikálních bojovníků proti lepku. Třináct kilo mouky však rozsypal po lese pan Bohumil, organizátor premiérového ročníku závodu Loutrail. Aby běžci nebloudili. Krátce předtím ještě na běžeckém webu zveřejnil pozvánku, již objevila má manželka. Věděla, že se na neznámý terénní půlmaraton chytím, takže mě ani nebude moc mrzet, že mi ve stejný den důrazně nedoporučila jet na Valašsko na Drásala.

Tak jsem se v sobotu před polednem na začátku léta octl v jakýchsi Louňovicích. Pan Bohumil pro premiérový ročník vybral jeden z nejteplejších letošních dnů. I proto u fotbalového hřiště Slavie Louňovice vládla ospalá atmosféra, z tlampačů zpíval Michal Tučný a organizační tým se schovával pod slunečníkem. Vyfasoval jsem startovní balíček - sušenku, plzeň a číslo 4. Trochu mě zneklidnilo, že jsem ze sportovců jediný.

Nakonec však dorazilo dalších 23 závodníků a závodnic. Pídili jsme se po mapě trasy, ale žádná nebyla. Pán jen popsal trasu stylem - po šipkách doleva, doprava, silnice, kopec, občerstvovačka, kopec. Po dvaceti vteřinách jsem se ztratil a přestal poslouchat; budu muset věřit moučným šipkám.

Po startovním výstřelu jsme se velmi svižně vydali do lesa, kde měl být chládek. Jenže slunce bylo přímo nad námi. Jednatřicet stupňů a skoro bezvětří. Pár lidí z čela mi po kilometru zmizelo z dohledu, pomalejší polovině jsem naopak utekl. Ale už na šestém kilometru jsem v kopci zjistil, že toho mám dost a místo běhu jdu.

Dohání mě prozíravější člověk, nese si s sebou pití. Dává mi loknout ionťáku. Martin má po noční směně a před závodem vůbec nespal. Diví se, co to mám na kotníku. Že by závaží? Chci mu říct, že v noze nemám vazy, že po mnoha zbytečných operacích jsem si řekl, že už do sebe řezat nenechám, a místo toho sehnal skvělou ortézu, kterou mi doporučili orientační běžci a kterou mi pak kamarád Franta opravil. Zmůžu se jen na konstatování: "To je věc... na kotník." Jako vysvětlení to stačí.

Martin nasazuje strojové tempo, kterým z vesnice Zvánovice ve výhni zdoláváme nesmyslný táhlý kopec. Sám bych to jinak vyšel, on taky. Takhle jsme si pomohli a dohnali jsme celou dvanáctinu startovního pole, tedy dva běžce.

Při sbíhání zpět do Zvánovic mě můj parťák opouští, noční směna asi udělala své. Mě síly opouštějí o kilometr dál a dvanáctina startovního pole mi zase uteče. Na občerstvovací stanici v polovině závodu sundavám nátělník, protože svou funkci, ať už má být jakákoli, rozhodně neplní. Praha-východ se tak může aspoň pokochat mou novinářskou postavou. Vydržel bych se občerstvovat až do večera.
Dumám, o kolik horší by bývalo bylo na Drásalovi šlapat 115 kilometrů na horském kole přes Hostýnské vrchy. O moc ne. Následují nicméně celkem příjemné dva kilometry údolím podél potoka snad i ve stínu, načež mě moučná šipka pošle nepochopitelně přímo proti kopci, kolmo na vrstevnice. Přecházím do režimu procházka, abych odvrátil kolaps.

Posledních pět kilometrů je totožných s prvními. Jen jsou tak dvojnásobně delší. Střídavě koukám na hodinky a otáčím se, zda už mě ta růžová paní konečně předběhne. To se stane asi tři kilometry před cílem a je zjevné, že tentokrát svůj souboj s opačným pohlavím projedu. Útok padesátiletého vytrvalce se mi ale podaří odrazit, a tak v čase 1:55, skoro půl hodiny za vítězem dobíhám do moučného cíle.

Je mi blbě a chci domů, ale rozhodnu se být týmový a počkám si na vyhlášení vítězů. Vyhrál člověk, který vypadal spíš jako doprovod než jako závodník. Jeho čas je fascinující. K mému úžasu ovšem dostávám lahev vína za třetí místo ve své kategorii, mladých mužů bylo holt málo - ale pár jich opravdu skončilo i za mnou.

Kromě prošvihnutého Drásala mě tak může mrzet jen to trestuhodné mrhání moukou. Ze třinácti kil by se dalo upéct daleko víc než 24 běžců.

text Řízek, foto tapisek

ŠLAPACÍ TRAMVAJÍ DO STANICE LIŠKA

Paní vytáhla z kapsy štůsek papírů a na první z nich napsala krasopisně Zelená liška. Podtrhla to a zakončila dvojtečkou. To budou výpisky. Žena tipovala deset, já patnáct, ve skutečnosti se u metra na Budějovické shromáždilo skoro třicet lidí, kteří si spolu měli vyrazit na nedělní vlastivědnou vycházku po jednom z nejstarších pražských sídlišť. A určitě nejhezčím, protože našem.

Kdo tam všechno byl: početná ekipa důchodců, několik starousedlíků, rodinky s dětmi, zamilované páry relaxující po náročném víkendovém souložení. A samozřejmě nemohli chybět ani osamělí podivíni v prestižkách a šusťákovce. U nich si člověk může být jistý, že začnou co nevidět vyprávět zážitky z nějakého dálkového pochodu - a taky že jo.

"Gábi, Gábi! To jsem rád, že tě vidím," oslovil nějaký mladý muž mou ženu, u níž jsem si byl dosud prakticky jistý, že se jmenuje úplně jinak. Naštěstí se pak ukázalo, že jsem pravdu měl já, skutečná Gábi - vysoká blondýna bez brýlí - se objevila o pár minut později. Ale i tak mě to trochu nahlodalo.

Neuvěřitelně pustý Herákpark

Průvodkyně z projektu Praha neznámá nás nejprve zavedla do důvěrně známého parku, přezdívaného Herákpark. Ostych před nečekanou návštěvou (anebo spíš počínající déšť) z něj vyhnal -náctileté narkomany i bezdomovce, takže prostor vypadal mnohem útulněji než obvykle, ale nebyl autentický - jako když zateplíte funkcionalistický činžák z třicátých let nekompromisním barevným polystyrenem. A to se stalo tady všude kolem nás.

Zelenou lišku začali stavět v třicátých letech s bláznivou, ale o to funkcionalističtější myšlenkou na nájemní byty o výměře "menší než malé". Až se z nich staly takové komické kukaně. Že z venkovních pavlačí, kterými nahradili vnitřní chodby, táhla předválečná zima, prý tolik nevadilo. Uhlí bylo levné, navíc venkovní chlad kromě pohodlí zabíjel i bacily, které by se v obyčejné chodbě jinak s chutí množily a útočily na moderního prvorepublikového člověka.

Ambiciózní plány budování zelenoliščího sídliště narušil nejprve chybějící kapitál a posléze přebývající Hitler. Takže značná část Lišky (včetně našeho domu) vyrostla až po válce. K ní se váže i nepěkný incident z jejího samotného závěru, na nějž upomíná název ulice Obětí 6. května i pomníček. Nacisté tu postříleli téměř všechny obyvatele jednoho domu. "Dvou domů," sykl jeden z účastníků prohlídky, člověk patrně nejpovolanější, který všechno ví, všechno zná, a každý mu proto potajmu chce dát pěstí. Šprti si to všechno zapsali do notýsků. A za odhrnutými záclonami nás s očividnými obavami a nedůvěrou okukovali místní.

Došli jsme do naší ulice a paní průvodkyně už s neskrývaným odporem ukazovala na ty naše barevné zateplené fasády a zasklené pavlače - funkcionalismus pod nimi pláče. K tématu občanská vybavenost jsem chtěl nadhodit, že je tu i skvělá jídelna, jejíž kachlíky a pára nad knedlíky propadly červí dírou z období socialistického realismu a už tu zůstaly, a naproti i drogerie, jejíž svérázný majitel na mě jednou něžně řval "Ty hovado!", když jsem mu vozidlem omylem bránil ve výjezdu.

Ale zvídavé výletníky spíš zajímala bývalá továrna Jawy, dodatečně přilepené výtahy u některých domů či někdejší skvostná společná prádelna, místo níž je nyní kráter. V něm už klíčí budoucí administrativní budova. Zaskvěl jsem se zmínkou o tom, že na zpustlém hřišti, kde zelené lišky teď dávají dobrou noc, budou mít sídlo mormoni - a nějaký další podivín z toho chybně usoudil, že si s ním chci povídat o mormonech a pražské zeleni.

Menší než malé byty, ulice i auta

Než jsem se dokázal vyprostit z objetí jeho konverzace, zavedla nás průvodkyně na místní hřbitov. Obrovitá paní v tygřím oděvu (na to nepadl jeden, ale dva pavilony šelem!) spočinula na lavičce vedle hrobu slavného rodáka Sylvestra Krnky, vynálezce (mimo jiné) i šlapací tramvaje. Škoda, že se jeho nápad neujal. Kdyby jich pražský dopravní podnik pár měl, předloňskou ledovkovou kalamitu, která jinak ochromila cokoli vybavené trolejemi, by přestál takříkajíc s prstem v nose.

Pak už nás čekala jen sorela. Socialistické činžáky a paneláky vyrostly krátce po válce a zajímavé jsou především tím, že měly dokonce podlahové vytápění (podle starousedlíků to v něm divně škrundalo) a na fasádách domovní znamení, aby pracující člověk po šichtě v Jawě bezpečně a radostněji trefil do své ubikace. Domovní znamení na Lišce však mají jednu orientační nevýhodu: všechna vypadají prakticky stejně a mají i stejné barvy.

Vycházka za 150 korun (100 pro seniory) se po hodině a půl vrátila zase na začátek. Zatleskali jsme a mohli jsme jít domů. Paní si zálibně pročetla zápisky, složila štos papírů do kapsičky u kabátu a spolu s tygřicí a nejchytřejším pánem nasedli do šlapacího metra a odjely neznámo kam.

text a fotky Řízek

PROCHÁZKA PRAHOU, TO JE VÝKON

Spočítat, kolikrát jsme byli my kamarádi-žurnalisti v hospodě, by se myslím s úspěchem nedalo. Zato společné výlety a procházky, ty se i za ty mraky let, co se známe, zcela přehledně dají přepočíst na prstech jedné ruky (anebo nohy). Jak ukázal lednový výlet večerní Prahou, je to škoda. Když je dostatek pití na posilněnou, dá se to zvládnout v jakémkoliv počasí, i když se pak může stát, že některé etapy výletu zůstávají tak trochu v mlze.


Výlet jsme absolvovali ve složení 7 lidí a čtvrt (našemu Fandovi se asi výlet také líbil, soudě podle toho, že svého otce tlačícího kočárek povzbuzoval k rychlejší jízdě hlasitým „Heja! Heja!“). Sraz byl v centrále klubu turistů, která voněla turistikou, a slabší povahy to těžce nesly. Vlastně všecky povahy to těžce nesly. Kromě Lukáše odkojeného turistikou, který to komentoval slovy: „Já nic necítím."


Mírně traumatický zážitek jsme se rozhodli kompenzovat alkoholem. Každý s vlastní flaškou vína v ruce jsme vyrazili směrem na Pařížskou, dále jsme pochodovali přes Letnou, Pražský hrad (kde jsme doplnili hladinku alkoholu v krvi), Petřín a Strahov až na Břevnov, kde naše mise končila.

Po cestě jsme nezabloudili, a dokonce jsme splnili několik úkolů pro chytré hlavičky (obojí hlavně díky detoxu Míši s Honzou). Pamětní list, který jsme v cíli dostali, si myslím zasloužil každý člen naší výpravy.


Speciálně však Míša M. za to, že celou trasu (v lednu!) ušla v prstových botách, aby nám dokázala, že jsou fakt super.


text hostující hvězda Anča B., fotky Ř.

UVOLNĚNOST MĚŠŤÁKA

"Parní plavba pražská stále se zmáhá, malé i velké parníky letní dobou po Vltavě jen se hemží, na tisíce Pražanů používá výhod vzešlých soutěží plavební a rádo navštěvuje povltavské stanice jednak svou rozkošnou polohou, jednak historickými událostmi památné."* Je zkrátka čas na nedělní výlet, na nedělní výlet k vodě.

Svatojánské proudy. Jeden z mnoha příkladů nevšední a turisticky právem vyhledávané scenérie, která nám leží prakticky za zadkem, ale kde jsme nikdy nebyli. Že je tam nádherně, věděli už v roce 1888, kdy Ottovo nakladatelství vydalo ten geniální výše citovaný bedekr; a netrvalo to ani 126 let a přišli jsme na to taky.

Skály šedé

Byl krásný skoro letní den a parníky jak před lety ládovaly výletníky proti proudu Vltavy přímo do Štěchovic - jak jsme jim záviděli tu pohodu na vlnách! Jak jsme jim nezáviděli ty úpaly na horní palubě! Jeli jsme pouhým klimatizovaným vozem bez lodního šroubu či koles, a tak jsme ve Štěchovicích, "poslední to stanici parníků pražských", museli vystoupit a pokračovat po svých.

Taktně jsem zamlčel, že vyrážíme vlastně na nejstarší značenou trasu KČT (o rok mladší než citovaný průvodce - vypadá to, že tou dobou byla tato oblast skutečně turistickým šlágrem). Čtrnáct kilometrů do Slap a zpět jsme museli absolvovat ve svižném tempu, neboť jsme chtěli v podvečer stihnout kino - o čemž si turisté před 126 lety mohli nechat maximálně zdát. Zato měli k ruce vynikajícího průvodce:

"Obyčejně vypraví se na výlet do Svatojánských proudů celá tlupa. Když se byli výletníci po plavbě téměř čtyřhodinné posilnili, vyjdou s průvodcem, který jest v Štěchovicích zároveň obecním strážníkem, do lesa, kterým po mírném vrchu vede klikatá cesta k proudům." Dá-li se věřit autorovi bedekru, hovorný strážník navíc znal řadu loupežnických historek a věděl, ve které skalní sluji (prakticky každá skála tam má jméno) se lotři skrývali. Dokážu si představit, jak se pražskému panstvu tajil dech.

Rudokožci

Klikatá cesta tam skutečně stále je. Hovorného strážníka ovšem suplují informační tabule naučné stezky, místo proudů je elektrárna a parníkem se tím pádem dá jet dál, protože původní ostré peřeje nahradila poklidná hladina přehrady, na níž drandí čluny a kolébají se pramice s opékajícími se rudokožci. Ty tam jsou tak slapy, jichž se voraři právem obávali, se skalisky pod vodou zákeřně ukrytými. Ty dal naštěstí císař Ferdinand III. "prachem rozmetati a odstraniti", poněvadž nad Štěchovicemi mnoho plavců a jiného lidu za své vzalo. A co nezvládl Ferdinand, dokázaly o pár desítek let později vltavské přehrady.

Maruška našim výletům přezdívá "pochody smrti" vzhledem k tempu, které obvykle nasadím. I tentokrát jsme předbíhali právě ty tlupy a malebné okolí vnímali prakticky v poklusu. Přesně, jak autor průvodce sliboval, po obou březích pnou se k obloze vysoké skály jednak šedé a lišejníky různých barev porostlé, jednak lesem zakryté. Míjíme staré osady, zašlé kánoe dávno zašlých trampů a žena se mě ptá, co je to paďour. Moc se jí koncept paďourství líbil.

Tohle už jsou slapské schody.

"Stinný, vonný les nás vítá, dýše a šumí líbezně a měšťák cítí uvolněnost, jížto mu boží příroda skýtá." To je všechno moc hezké, ale chtělo by to nějaký pozdní oběd - jak rádi bychom se byli posilnili! Až v Třebenicích na návsi riskneme palačinku s kompotovaným ovocem a uháníme kratší a asfaltovější cestou zpět do vyhřátého vozu.

A už coby paďouři můžeme vzpomínati, jak "každý ten skalní velikán k nám hovořil řečí tajůplnou a přece známou, v hlubinách duše lidské ohlasu nalézající", a rozloučit se se zvoláním:

"Štědře v proudech Svatojanských ruka boží darů přírodních udělila!"

text a fotky Řízek

* Turnovský, Josef Ladislav. Z Prahy do Svatojánských proudů. Příruční knížka pro cestující a výletníky. Vydalo nakladatelství J. Otty v roce 1888.

NEDĚLE, OSVÍCENÍ A VODOPÁDY

Zapomněl jsem doma klíče od auta, které jsme si chtěli vyzvednout, až se budeme vracet z výletu do Berouna a okolí. Ujel nám vlak, koupil jsem snoubence šneka s rozinkami, které nesnáší, a zkazil jsem nám neděli. A na hlavním nádraží, sotva jsme se vynořili z metra, zhasla všechna světla, informační panely i Burger King a proud prý vypadl i v podstatné části Prahy. I za to jsem patrně mohl já. V neděli se mi totiž zpravidla moc nedaří.

Naše výlety vedou vždy do kopce.

Když proud zase nahodili, ve vlaku v koženkovém kupé jsme se od dvou turistek (jedné dominantní, druhé výrazně submisivní) ve středním věku omylem dozvěděli, že Tomáš tu dovolenou vždycky skvěle zařídí, Daníka akorát budou muset omluvit ve škole a další důležité věci.

Maruška zarytě mlčela, protože k tomu neměla co říci a protože jsem nám zase zkazil neděli. Tak jako minulý týden, kdy jsme museli jet na blbej závod do kopce, kde jsem schválně moc zatáhl ruční brzdu u auta, aby se Maruška nemohla rozjet, navíc jsem pak musel na fotbal a nakonec jsem při vyklápění rozbil skvělou bábovku.

Abych to trochu zachránil, slíbil jsem Marušce modré z nebe a vodopády a hodlal jsem to splnit. Po červené jsme kolem smetištního okraje Berouna dospěli k tamní nemocnici, která vypadá luxusně, a navíc jí přistavují další křídlo a něco, co vypadá jako golfové hřiště. "Jen co si pan doktor vylepší hendikep, vrhne se na ten váš," žertovali jsme cestou do táhlého kopce k nejmladšímu památnému dubu v okolí a dále do Svatého Jana pod Skalou.

Tady je hrozně nebezpečná lávka.

Prohlédli jsme si podzemní poustevníkovu sluj a přesunuli jsme se do hospůdky U Krobiána na honosný oběd pod modrým z nebe s antikoncepční přísadou uřvaných dětí a vrzajícího kolečka, na němž se tyto uřvané děti soustavně vozily. Přes rozcestí Propadlé vody a další dlouhé kopce jsme se pak opravdu vynořili u vodopádů. Seděla u nich divná meditující paní v nezjištěné fázi nirvány a cosi si pobrukovala. V potůčku vinoucím se lesem zatím dováděli pejskové.

Tady se natáčejí horory.

Bubovické vodopády jsou moc pěkné, ale co do velikosti skromné, takže jsem se trochu obával, že se jim snoubenka vysměje, jako asi pětimetrovému pokusu o ferraty opodál anebo mým jakýmkoli snahám o romantiku. Ale Maruška vypadala spokojeně. Potůček se snažil, hezky šuměl a po dopadu do asi metrové hloubky vytvářel i jakési vodopádovité šplouchání a hučení. A vyloženě nadšení potom vzbudila nedaleká Kubrychtova bouda, v níž pan Kubrick určitě natočil snímek Osvícení.

Kdyby výluka byla delší, přespali
bychom tady.

Nadšení opadlo, když jsme došli do Srbska a zjistili jsme, že nám o pár minut ujel vlak a další se na nádraží objeví asi za padesát minut, kvůli jakési zpropadené výluce. Navíc v Srbsku, kde není normální nádraží, ale jen jakási kukaň, kupodivu prodávají lístky, což jsme zjistili až ve vlaku.

Zahanbeně jsem zaplatil přirážku, ale jelikož do nedělní půlnoci už žádný lapsus podobný zničení bábovky nepřišel, dá se očekávat, že příští neděle bude už dokonalá.

text a fotky Řízek

PADESÁTKA NA KRKU

Procházka růžovým sadem to moc nebyla, spíš jsme šli mlhou, barevným listím, a pak babím létem přes lesy, louky a pole. Radotínské kolo Jardy Baráka jsem letos z pochopitelných příčin absolvoval pěšky se dvěma kamarády z mokré čtvrti. Po sedmi desetinách padesátikilometrového pochodu jednoho z nich nahradila Maruška. Na konci jsme pod tíhou všech zážitků pomalu ani nemohli chodit.

•  6:10, start. Jsme všichni tři a vyrážíme. Luboš se schoval opodál, aby nemusel platit startovné. Formálně jsme tedy jen dva. Já to jdu potřetí, ale asi s osmiletou přestávkou, Václav je chodící kronikou této trasy. Podrážky jeho bot poznávají místa, jež v minulosti vyšlapaly, a zdraví se s nimi. Je tma a míjejí nás rychlejší pochodníci a pochodnice. Pochodně nemají. Atmosféra je plná očekávání a blbých fórů. Vašek kupuje v Žabce za osmdesát korun baterky do foťáku za 1 200,- a bonbónky, až bude nejhůř. Fotíme se na mostě, ale fakt je tma. Na silnici na Zbraslav ohromuji kamarády minibaterkou, která nám určitě několikrát zachránila život. Jsme vidět, kamiony brzdí a míjejí nás.

• 1:03:22, 5,75 km. Rozednívá se, zase jdeme po asfaltu a jíme housky, které jsme si připravili doma. Mám čaj a zjišťuji, že je v něm hrozně moc citrónu. A bude to čím dál horší, jako by se extrahoval ze stěn termosky. Objevuji koťátko a hraju si s ním, kolem projíždějí policajti a ranní vlak. Uhýbáme na červenou a čeká nás první kopec.

•  1:56:58, 10,12 km. Zvolská homole je vrchol. Sundavám ortézu, odřela mi nohu. Kdo zná mé kotníky, ví, že teď jdu do maximálního rizika. Jeden špatný krok a konečná! Vašek si medí v pohorkách, přitom jsme se včera dohodli, že půjdeme sportovně v teniskách. Cítím se zrazen. Citrónová šťáva s čajovou příchutí je pořád strašně horká a čím dál kyselejší. O kilometr později mineme odbočku a pak nás předběhnou nepochybně dva účastníci pochodu - vypadají jak mimoňové a z kopce běží. Ale zatím je nám báječně.

• 3:25:32, 17,50 km. Klesáme z Oleška do Davle. Už jsme probrali Forejta, filmy, hanspaulku i ty holky, co šly před námi. Václav nám teď na chytrém telefonu hledá, kolik obyvatel má Moskva a jak se každý z nich jmenuje. Jdeme hrozně rychle, asi proto, že každý kilometr hlásím mezičas a průměrné tempo, takže už v deset hodin jsme na kontrole v Davli a Péťovi rodiče nám na kapotě svého vozu razítkují naše zmuchlané papírky. V cukrárně kupujeme chlebíčky a vyrážíme do kopce, o němž Luboš už patnáct kilometrů s obavami hovoří. Rozpustila se mlha a je hezky.

•  5:07:13, 26,70 km. Před Líšnicí. Nejhnusnější část trasy. Na obzoru hučí dálnice. Míjí nás sportovně vypadající běžec a došli nás i dva další mimoni. Luboš má blikanec a zavelí, že kus poběžíme, že potřebuje jiný pohyb. Opravdu klušeme asi tři sta metrů k ceduli Líšnice. O vesnici dál, v Řitce, Luboš vysypává boty a Václav vytahuje bonbónky. Je nejhůř. Vzpomněl jsem si, že mám v batohu nějaké drogy, které jsem vyhrál v triatlonu, ale nikdo je nechce, tak je zase schovávám.

• 5:55:47, 30,48 km. Jsme úplně nejvýš. Taková lokální Himálaj, víc než 500 metrů nad mořem. Vzduch je řidší. V táhlém kopci mezi Řitkou a Dobřichovicemi jsme dokonce dohnali i ty mimoně. V Dobřichovicích se s námi loučí Luboš, kterého bolí nohy, místo něho přijíždí Maruška. Dáváme si pivo a neslanou nemastnou polévku, Vašek posílá esemesku pro Haničku omylem Kájovi. Od pusinek byl určitě celý olepený.

• 8:00:53, 38,11 km. Ve vlaku si Maruška četla o detektivu Harry Holeovi, jenž není podobný Harry Šoumenovi. Povídáme si o literatuře a o sprosťárnách a o tom, jak je to se mnou těžké. Poslední ošklivé stoupání se jmenuje Krásná stráň a vede do Vonoklas. Tam dostáváme další razítko a kontrolor Bobík obdivuje můj cyklistický batoh s magnetkou a hadičkou a my jejich pozdní oběd v krabičkách. Ten batůžek má barvu holubího trusu, jak si všimla má přítelkyně.

• 9:09:07, 43,37 km. Po několika varováních se mi skutečně vybily chytré hodinky. Stejně už moje mezičasy každého štvaly, což jsem si i přes ne zrovna vyvinutou sociální inteligenci všiml. Děsně mě bolí kotník. Na ranči Southforku nad Radotínem se pasou koně a nad nimi krouží padáčkáři. Jsme unavení.

• cíl, cca 48 km, 16:20. Hanina mi na diplom místo Řízek je dobrej napsala Řízek je dobrý, což vypadá jako hodnocení restaurace od začínajícího recenzenta. Konzumujeme guláše a piva, i to jakoby chutnalo po citrónu. Potkáváme přátele a kamarády cyklisty, kterým zatím kola neukradli, a z našich končetin odpadává bahno. Maruška nás pak rozváží domů a nepopírám, že se mi jde nesnadno a vlastně i jakékoli další činnosti jsou náročné a posléze odloženy na jindy. Zážitek je to však nesmírný, padesátinásobně překonává cokoli, co si vůbec lze představit.

text a mobilní fotky Řízek, více lepších fotek ZDE

PROKOPÁK PŘÍSNĚ TAJNÝ

Nedělní ráno bylo nečekaně kalné, ale slib je slib. Zkontrolujeme nabití našich inteligentních mobilů a do batůžku sypeme mandarinky a polomáčenky. V magických 10:10 na zastávce stepováním odháníme vlezlou zimu a ledový vítr a čekáme na Vávu s Kamilem. Jdeme totiž po zimním spánku poprvé na kešky.

Tedy, zimní spánek zažily jen Holky z marketingu, tedy my. Druhá část našeho, troufám si tvrdit, tradičního týmu nejenže už má konečně i keškařské jméno, ale také dokonce přes čtyřicítku zářezů, oproti ubohým třinácti našim. Ale v Prokopáku, Václaváku mezi pražskými lesoparky a parkolesy, ještě lovit nebyli, takže jsme na tom byli v podstatě stejně.

Autobus nás pod šedivou oblohou vyplivl na Barrandově nedaleko školy, kam jsem chodíval jako dítě. Nikoho to nezajímá, což je zcela v pořádku - objektivně uznávám, že mnohem interesantnější je telefonní budka vycpaná plyšáky a koneckonců i Vávin holý zadek nedbale schovaný za až příliš vypelichaným vysloužilým vánočním stromkem. Za okny paneláků zašustily záclony. Ta dívka nezná stud.

Noříme se do hlubin dosud spícího lesa. Nacházíme bývalou hájovnu, plníme triviální úkoly a Kamil o pár set metrů dál na vyhlídce během několika vteřin odhalí důmyslnou skrýš drobné krabičky, když pod námi v údolí spěchá tmavě červený motorák.

Zdá se, že procházka bude efektivní. Naši přátelé na nás totiž nově machrují výrazy jako mudlodědci, geolidi a geopsi, hovoří o logování, mysterkách a multinách, do deníčku píší TFTC (asi Ten Foťák Taky Chci) a celkově jsou hrozně nabušení. Takže se začínáme cítit trochu jako mezi mými geopříbuznými, tedy poctivě out.

Zkoušíme další nedalekou a patrně ambiciózní prokopskou multinu. Už od začátku mám neblahé tušení, že nás její autor hodlá prohnat kolem obřího vojenského objektu ukrutně tajného významu, který se v prokopských skalách, anebo hluboko pod nimi, ukrývá.

A skutečně je tomu tak. Skryté kamery nám jistě nahlížejí až do útrob - nebo aspoň některým z nás, protože Váva prostě nezná stud -, žiletkový ostnatý drát ti vyšší z nás téměř cítí na temeni a maskovací fólie nad tajemnými vraty určitě nebude pro srandu králíkům.

Je to dlouhé, náročné, ale zajímavé. Fotit je samozřejmě přísně zapovězeno. Cestou ležérně odlovíme jednu tradičku u skalního tunelu (tu nám jinak bystrozraký Kamil blahosklonně nechá, neboť je to krabice jak kráva a je prakticky vidět z cesty), a pak potkáváme zjevně nevojenský objekt, v němž jsou v současnosti podle všech indicií a věrohodných zdrojů dislokovány kozy. Taky jsme snědli "pomrdanč" a z vyhlídky pozorovali dvě věže barrandovského sídliště.

Když nás autor-konspirátor konečně pustí se zamotanými hlavami od všech těch tajností, míříme pomalu k metru. Maruška je zmrzlá a nemluvná, nad námi co minutu brzdí obrovská letadla. Rozvíjím konpiraci o rizicích pádu letounu na strukturu tajného armádního objektu, ale Kamil mě přesvědčuje, že by ani mnohatunové monstrum souboj s masivem skály nevyhrálo. A tak jsem klidnější.

Odskočíme si ještě pro jednu krabičku dolů do malého lomu a nakonec pohoříme u sokolovny v Jinonicích, kde ta schovaná věc prostě není. Doslova není k nalezení. Na rozdíl od metra a tramvají, které nám pak (téměř) precizně navazují. Po mnoha hodinách končíme výlet nečekaně efektivním dvojrodinným nákupem v Bille (to je zase naše doména).

Celkově jsme tedy zase o něco hlouběji zabředli do toho globálního šílenství. Anebo se taky dá říct, že jsme nedělní kocovinu zahnali a zamrazili příjemnou procházkou.

text a fotky Řízek, a taky jedna fotka od Marušky

NA LOVU V DIGITÁLNÍ ÉŘE

Značná část mého příbuzenstva propadla démonu geocachingu. Závisláci. Dočista zblbli: s GPS přístrojem asi i spí, neznají jiné činnosti ani témata k hovoru. Došlo to tak daleko, že novomanžela své sestřenice neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale z vyprávění vím, že už ukryl asi třicet takzvaných kešek, takže to nejspíš bude hustej borec jak kráva. Nicméně... stydím se to přiznat, ale ono je to docela zábavné.

I my jsme té masáži totiž částečně podlehli. Pro svět těch, kteří ve volných chvílích hledají po planetě schované krabičky, se jmenujeme Holky z marketingu. Prý je to z Viewegha, i tak je to ale pouze o fous méně strašné než Amatéři Radotín. A jako takové Holky z marketingu jsme dosud objevily třináct kešek. Tedy, do minulého víkendu jen sedm.

Je to bída? Zajisté. Ale naši kamarádi Vanessa s Kamilem jich mají ještě méně (a navíc zatím ani nemají keškařské jméno)! A tak jsme se domluvili a vyrazili jsme onehdy v sobotu společně na lov.

Slunce si ráno odkašlalo a nečekaně vykouklo ze smogu. V Normě jsme si koupili nápoje nevšedních značek a to, že už nejsme sami, jsme ihned poznali podle Vanessina řevu "Lukyyyyy!," který se linul od pokladen.

Vyrazili jsme na procházku k Jižní spojce, jak jinak než podél silnice. Žhavili jsme chytré mobily a namířili si to do míst, kde prý onehdy stávalo kino Oddech, než ustoupilo automobilismu. Nebudu vás napínat, byli jsme úspěšní, jen slimák krabičku našel dřív než my. V bordelu u protihlukové zdi. A šli jsme dál.

Po populární krčské cyklostezce jsme došli až do pálkařského areálu. Autoři dalšího pokladu chtěli, abychom se dozvěděli něco o softbale. Přestože jsem si předsevzal, že si takovými ptákovinami nebudu zaplevelovat hlavu a že to posléze okamžitě zapomenu, můžete se mě teď klidně zeptat, jaké jsou týmové barvy Eagles Praha, kolik je u nás mužských sofbalových lig či kdy tady bylo mistrovství v baseballu. Už jsem v tom kovanej.

U těch hřišť jsme našli ještě jednu. Tedy Maruška, když už jsme ztráceli naději, vytáhla z břečťanem zarostlého křoví rafinovaný pytlík od cviček. Nepoznával jsem ji! Takové věci dřív nedělala.

Vanessa měla furt nějaké problémy a Marušce byla zima, a to naopak není nic nového. Přesto jsme pokračovali dál, k branickému hřbitovu. Keška byla ukrytá stejně lajdácky jako metal za tenkými zdmi zkušebny v garážích naproti. Náhrobky rezonovaly. Přijely i dvě hlídky policistů a asi keškovaly za garážemi. Nebo co tam vlastně dělaly.

Kolem nablýskaných warťasů a úžasného dětského hřiště jsme vylezli do Jiráskovy čtvrti - nahoře na kopci se na sešlých fasádách starých vil i šedivých domečků drolí nápisy upomínající na literátova slavná díla. Mezi nimi jeden hnusný panelák a obrovská sídla a audiny lidí, co Jiráska možná neznají, zato znají, jak vydělat mamon! Neúmyslně jsme se tamtudy prošli dvakrát, podruhé po trase vícenásobné kešky. Zase tam byly vily sešlé i honosné i panelák.

To už nám ale docházely síly i šťáva v telefonní navigaci. Vanessa taky s grácií sobě vlastní rozhrabala kameny v pomníku padlých hrdinů, zatímco skrýš byla přece v dutém stromě a našel jsem ji já. (Je to s podivem, ale ta radost objevitele je návyková. A nebýt těch pokladů, na procházku bychom nešli a seděli bychom doma jak buchty.)

Poslední, šestou krabičku s propiskou a zápisníkem jsme nalezli na okraji lesa. Teda vlastně já, já jsem ji našel. Seběhli jsme listím k pustému branickému pivovaru a autobusovou vyhlídkovou jízdou jsme se asi po čtyřech hodinách vrátili na pankrácký kopec.

Takže jsme na třinácti; ještě tak dva a půl tisíce a bude mě zbytek rodiny brát vážně.

text Řízek, mobilní fotky Vanessa

TÝDENNÍ VÝLET

Zpravodajství na procházce
text a foto Řízek, spolupráce na titulku Maruška

Není to tak, že by se novináři jen společně propíjeli skrze večery a přes den něco případně napsali v očekávání dalšího večírku. Skutečnost je totiž daleko pestřejší. Nedávno jsme třeba s částí redakce vyrazili na výlet.

Protože jsem v kolektivu nejmladší, ambiciózní a mám nejhezčí pohorky, stal jsem se šéfredaktorem výpravy. A protože jsem si zároveň byl dobře vědom křehkosti své kolektivní obliby, vymyslel jsem trasu idylickou tak, aby příliš nezatížila redakčními poradami a večírky zdeformované postavy. Zároveň trasu navigačně nenáročnou, abych se zbytečným blouděním neztrapnil. To se ovšem povedlo jen zčásti.

Jeli jsme k Sázavě. Není náhodou, že výletu předcházel večírek, ale disciplinovaně se neprotáhl až do raníčka, a tak na smluvený sraz dorazili snad všichni, kdo tam měli být. Marjánka, já, Iva, Veronika a Renier.

„Íííííííííííííííí,“ přivítal nás středověký dvoupatrový východoněmecký vagon. Ne tak Vanessu, která přiběhla až těsně před odjezdem. Ale o otravné pískání nepřišla, toho bylo dost po celou cestu a bylo to asi tak příjemné jako koncert vuvuzelové kapely. Zato nás zamračená lokomotiva protáhla několika tunely, a než jsme se nadáli, byly tu Pikovice.

Nedaleko poslední peřeje si trampský podnikavec otevřel okénko s buřty a pivem a kořalkou lacinou. To pivo by bývalo bylo určitě žádoucí, jenže on na nás vytáhl kazeťák nabitý Nedvědem, což nás odehnalo dále po stezce. Na skalních útesech, kde prý po nocích strašívá bájná čarodějnice Chica de la roca, se nám Vanessa pochlubila se svým velmi osobním životem a vlastně i dalšími věcmi. „To jsem rád, že to vím,“ přiznal jsem upřímně.

A chvíli poté Vanessa seřvala amerického cyklistu, který mluvil moc nahlas. „Zklidněte si ho, prosimvás,“ doporučila ještě rázná dívka hromovým hlasem manželce sportovce a my jsme měli radost, jak pěkně reprezentujeme. Pak ještě Vokurka hledala na zadní straně mé praktiky obrazovku, že by si třeba prohlédla ty moje fotečky.

Viděli jsme třeba slimáka, nějaké další lidi, vodáky a po devíti kilometrech konečně i hospodu bez Nedvěda, zato v Kamenném Přívoze. Pak dorazila i politická reportérka Eva, jež musela prostě zhlédnout Paroubka v televizním souboji – určitě už tehdy věděla, že je to naposledy!

Vyrazili jsme od hospody k nádraží v klidném tempu, které se velmi změnilo poté, co jsme se pod mým vedením (ano, nejsem ani šéfredaktor, ani pán všech moří) cestou trochu ztratili. A co teprve potom, když jsme po kolejích dobíhali vlak. Počkal na nás, cestou zpátky jsme usínali a spatřili vodního lyžaře brázdícího závěje jiskřivé hladiny. Byl to parádní výlet a příště prý jedeme na Kubu, to by taky mohlo být fajn.

ZVYKÁM SI, DÍKY

Jak mete nové koště?
text a foto Řízek

Některé životně důležité změny nelze přehlédnout a nelze je ani nechat bez komentáře. Kupříkladu tato.

Na své zdlouhavé cestě za fotografickým osvícením jsem před několika dny opustil excentrickou zrcadlovku Olympus a zařadil se mezi dav těch, kteří se budou s brunátnými tvářemi do krve hádat o to, zda je lepší Nikon, nebo Canon. Dřív jsem se jim smál a lakonicky nabízel třetí možnost, a sice, že rozhodně Olympus. No ale ona to vskutku pravda není, i když přiznávám, že jej mám hodně rád a nedám na něj dopustit.

A tak teď tu máme, co jsme chtěli. Ve velké modré krabici malá černá krabička, několik svazků černých drátů a průvan na běžném i úvěrovém účtu. Má nová D 90 má podle jednoho z odborných konzultantů, s nimiž jsem o problému přestupu do nepatrně vyšší třídy hovořil, nabídnout "hodně muziky za strašně málo peněz." Do polemiky o množství hudby se zatím pouštět nebudu, ale s druhou částí už si dovolím nesouhlasit. Je to pro mou příjmovou kategorii velmi drahá sranda.

Kromě práce, studia, večerů s přítelkyní a kitingu na sněhu jsem poslední dny věnoval právě testování nového přístroje, pochopitelně. A jaké jsou první dojmy?

Je těžký! Přístroj spolu s poměrně masivním objektivem váží tolik, že by bylo v případě krajní nutnosti možné použít jej jako zbraň na blízko.

Návod překládal imbecil. Nebo někdo, kdo českou stylistiku a podobné věci spatřil jen z rychlíku. Je také zarážející a možná i trochu demotivující, jak v něm coby příklady slouží neskutečně hnusné tmavé fotky o velikosti hnusné poštovní známky.

Displej má rozměry menšího okna. Je to skoro k nevíře, jak se něco takového do malého tělíčka foťáku vejde. Nicméně, jestli se fotka povedla, stejně zatím poznám až v počítači. Ale je to pěkné.

Ostří velmi rychle, přesně, baterie má velikou výdrž, menu je přehledné a možnosti nastavení berou dech. A to tak, že po několika stovkách expozic máte stejně dojem, že vychytávky přístroje využíváte přibližně ze dvou procent. Nicméně i první začátečnické fotky mají dobré barvy, minimum šumu a prakticky vše, co má být ostré, ostré jest.

A tak můžeme vyrazit na fotovycházky. Já s Nikonem, Maruška s Olympusem. V Městečku u Nespek má žena chatu, a co jsem doposud nevěděl, také řeku. Ze silnice je totiž zcela skryta za domy s uštěkanými psy a za podivné rezavé maringotky. Je to ale Sázava, plyne líně, a tak v klidu počká, než si ta hejblátka nastavím.

Zvykám si a je to prima.