pondělí 30. listopadu 2020

OSOBÁK

Samozřejmě že napouštím vaničku, vyměňuju plenky, hledám vhodnou intenzitu uspávacího drndání, marně si vzpomínám na slova ukolébavek a v naprosto náhodných konfiguracích obličejových svalů své toho času jedenáctidenní dcery hledám tu duchaplné zamyšlení, tu jakési náznaky úsměvu. A hlavně se dojímám, jak se ostatně sluší a toleruje.

Ale přece jen ještě pořád i trochu běhám a chci na poslední chvíli stihnout ještě nějaký ten úspěch, který mé letošní sportovní sezoně jaksi chybí: maratony mi zrušili a ty nezrušené jsem pustil k vodě kvůli bolesti v tříslu. Na Míle jsem měl jet, a nejel a místo toho pečoval, ale kocour mi to vynahradil tím, že žije. Triatlon se změnil v příjemnou vyjížďku mezi hospodami. Hanspaulku přerušil koronavirus, na fotbalovém turnaji novinářů jsem si napořád zkřivil prst a už nebudu nikdy chytat.

Jenže dny se krátí a času na nějaký výkon teď asi moc nebude. Bylo potřeba najít něco aspoň trochu hrdinského, ale zároveň uskutečnitelného. A pak mi jednou napsal David, jeden z běžců, s nimiž se vídám na ovále na Děkance, a vymyslel to za mě: rychlý společný půlmaraton. Když už nic nevyhrajeme, aspoň si zlepšíme osobní rekordy. Domluva nakonec byla ještě rychlejší, a tak jsme v úterý časně ráno, zatímco Maruška s Hedvikou ještě bděly v Motole, klepali kosu u nové Trojské lávky a koukali na to, jak z chladné Vltavy jde pára.

A proč to a se protahovat: vyrazili jsme po proudu, já po pravé straně liduprázdné stezky, David po levé. Hladký půlmaraton nemám rád a nevyhledávám je: svádí mě běžet rychleji, než jsem schopen.

I tentokrát nám první mezičasy napovědí, že míříme tímto směrem, tedy k průseru: držíme tempo 4:07 na kilometr, rychlejší, než jsme si smluvili. Není divu, že si toho moc nepovíme. "Tohle je útulek, že jo?" houknu ve chvíli, kdy míjíme velkou budovu, z níž se ozývá hlasitý štěkot. David přisvědčí. A podobně.

Plyne to rychle a po devíti kilometrech se otáčíme, protože stezka končí. Zhruba ve stejnou dobu chodí v Motole vizita a rozhoduje, koho pustí domů. Tempo neklesá, ale přichází krize, to když kolem dvanáctého, třináctého kilometru najednou běžíme proti větru, který tady dosud vůbec nebyl.

Pak se řeka trochu prohne a vítr se asi schová za stromy, každopádně už nám nepřekáží. Mineme dva prudké kopečky i fandící psy a objeví se lávka. Ale chyba lávky: je potřeba ještě výš, až k Trojskému mostu, a tam teprve je otočka, aby nám to vyšlo. A vyšlo! Můj dávný výkon z Prahy jsme překryli časem 1:27.

Ale ani to nestačilo. Už skoro hodinu mi v mobilu ležela zpráva: Hurá, pustili nás, přijeď co nejdřív. A tak jsem do úplně nového závodu v neznámé disciplíně s nejasnými pravidly vystartoval pozdě (ale s o to větší vervou).

text Řízek, foto David

středa 25. listopadu 2020

S HEDVIKOU

Vedle spí Hedvika a je to, jako když vezete v igelitové tašce v narvaném metru větší finanční hotovost a musíte neustále kontrolovat, jestli tam je. Co pár minut chodím ověřovat, jestli se mi to nezdá. Ale je tam a spí a je krásná a skutečná.

Přivezl jsem si holky z nemocnice a dětský pokoj ožil – balonky a obrázky na stěně už nevypadají infantilně a nepatřičně. Je v něm teplo, v rohu stojí komoda s neuvěřitelným množstvím nepochopitelně malých oblečků, které snad šijí miniaturní švadleny, přebalovací pult (z prvních hodin společného bydlení jsem pochopil, že to bude jeden z neuralgických bodů), vanička.

A v postýlce spí Hedvika, dneska je jí pět dní. V jejím kočárku spí nepochybně žárlící kocour Pepan. A vedle v pokoji spí její máma, unavená a zesláblá.

Před pěti dny mi Hedviku podali a já se poprvé dojal, její máma taky zrovna spala. (Když přišla částečně k sobě, prohodila lascivní poznámku k asi dvoumetrovému sanitáři, a tak jsem věděl, že bude brzy v pořádku).

Pak jsem se dojímal každý den, když v místnosti pro návštěvy zběsile mávala rukama, jako kdyby jimi malovala naše budoucí kruhy pod očima. A ve spaní se tvářila hrozně seriózně, jako by vedla nesmírně důležité jednání.

Zároveň jsem se o ně strašně bál a tak divně a tíživěji, jako jsem se o sebe nikdy nebál, a pokaždé jsem se z Motola trochu bezmocně vracel domů, kde byl dětský pokoj s balonky ještě jakoby vypnutý a spící.

Ale dočkal jsem se a teď jsou tady. Půjdu je radši všechny zkontrolovat.

text a foto Řízek

neděle 15. listopadu 2020

WEB SITE HISTORY

Před sedmnácti lety Mňága řešila nějaké těžší období, saxofonistu vysadili na benzince a Petr Fiala měl asi i trable ve vztahu nebo v manželství, ale nepamatuju si, v kterém. No a taky vydali nijak zvlášť výbornou desku Web site story, která tyhle procesy odráží (s názvem bylo nějaké mrzení, pokud si správně pamatuju, protože se tahle brilantní slovní hříčka dříve vyskytovala i na webu Monkey Business).

A vyrazili na turné a my jsme jim šli naproti: před šatnou v Lucerna Music Baru bylo možno zakoupit cédéčko, plakát za dvacku (visel mi v pokoji, vedle plakátu k předchozímu turné), knihu Petra Fialy (ač skalní fanoušek, nikdy jsem nenašel odvahu, abych opustil bezpečí přístavu) a velice hnusné tričko, které jsem pak léta nosil a podobně jako další položky z mé textilní diskografie skončilo v kontejneru pro potřebné.

Sedmnáct let! Měl jsem tehdy vizáž a la Tomáš Rosický, nebo spíš Pavel Poulíček, střídavě jsem se rozcházel a scházel a především jsme s lidmi, kteří teď už mají kupu dětí a jiných zájmů, nevynechali jediný pražský koncert Mňágy, protože jsme nic lepšího neznali. Kdyby Fiala zpíval: "Jsem smutnej a trochu v depresi" a hrál tři tóny, tleskal bych mu, považoval to za geniální a hodné následování, chtěl bych se to naučit hrát na kytaru a procítěně to interpretovat u táborových ohňů a nebyl bych sám.

Stáli jsme zpravidla na kraji davu pod balkonem, protože Franta měří dva metry a zároveň je ohleduplný. Mezi písničkami jsme někdy křičeli "Něgdy!" a jindy zase "Radotín!" a při písni Zameten jsme předváděli nacvičené choreo, jako že zametáme. Po vystoupení se šlo na poslední panák a na poslední panťák a klimbalo se s hlavami opřenými o světle modrý umakart.

Byla to každopádně poslední deska, ze které jsem byl zpočátku nadšen a kterou si dodnes pamatuji celou, protože pak už se začal můj vztah s Mňágou rozvolňovat a předpokládám, že i vztah většiny tehdejší party (kromě oddaného Péti). Mohlo to kromě přesunu do nových životních etap, na než se depky z Valašského Meziříčí roubují složitěji, souviset i s klesající kvalitou tvorby – pozdější verše "Na stanici polární/ztratil se panel solární" byly asi už debilní i na mě.

Tudíž, když už jsem přišel na koncert, při nových písničkách jsem ostentativně odcházel pro pití nebo na záchod, což ale bylo čím dál tím náročnější, jak jich přibývalo. Poslední desku jsme se ženou protrpěli loni cestou do Drážďan a dostali jsme pokutu za rychlost, asi jak jsem se tomu snažil ujet.

Mňága ale letos sympaticky pravidelně streamuje koncerty ze zkušebny, což podnítilo mou zvědavost. Hráli třeba koncert ze samých pomalých písniček a bylo to velice fajn. A včera právě měli přejet celé Web site story.

Začíná pochodovými Přesýpacími hodinami ("Trochu toho zmatení a trochu té mysli", tomu jsme se s bráchou hodně smáli, jak je to blbé), následuje Magnet s maximálně čtyřmi akordy a skvělým chytlavým refrénem, tu jsme pak rádi hráli po večerce v jídelně a pak přijde Johny Troska junior spící před Teskem ve skladbě Nehledám nic a tu miluju dodneška, protože je výborná! Má taky ty stejné čtyři akordy a přesně takhle jsem se v osmnácti cítil, no vážně, a kdo ne?

Pak se to teda trochu začne propadat, přijde další pochodová píseň Ajlavjů, hodně ji hráli na koncertech, bohužel, a jakýsi zmateně zamilovaný duet Popel žhne, kde kdysi kolega Rádoš objevil zásadní chybu: Fiala zpívá, že se jim klenoty válejí "pod našimi nohami" - znamená to tak, že autor a jeho partnerka jsou stůl?

Hudebně je asi o fous zajímavější druhá půlka, respektive objevují se tam sice blbější písničky, zato i jiné akordy než ty předchozí čtyři. Jak se dostat z vězení? ptá se Fiala a jeho bývalý saxofonista přemýšlí, jak se dostat z benzinky. 1. máj a Bude mi třicet jsem vždycky přeskakoval, pokud to šlo (anebo jsem si šel pro pití).

Egon miluje Lenku je podobná haluz jako Ajlavjů, ale osmnáctiletá osoba se s ní snáz ztotožnila, protože ze svého života či okolí dobře znala případy, kdy nějaký Egon miluje Lenku, zatímco Lenka miluje Vladimíra, je pitomá, ale krásná a je to kurva nefér! Výprodej je další vycpávka, ale už to spěje ke skvělému, divnému závěru. Okolo očí chvílemi nezní jako Mňága a dokonce obsahuje něco jako riff. A This song je další trochu nemňága, a sice píseň o lidech jako já, kteří v jednom týdnu přijdou o kolo, utopí sluchátka, rozsekají telefon, rozsekají hodinky a na další těžkosti radši zapomenou.

Večer jsem nakonec místo Mňágy editoval rozhovor do Enka a koukal přitom s Maruškou na bondovku s Craigem. Péťa paralelně žehlil a koukal na Veselé Velikonoce s Belmondem. Ale mrkneme na to dneska ze záznamu. Výhoda je, že se při tom dá bez uzardění přeskakovat, chodit si pro pití i vzpomínat.

text a archivní foto (2007) Řízek

neděle 8. listopadu 2020

MONOTÓNNÍ

"Jenom spíme a žereme," povzdechla si žena poté, co jsem dvě minuty po snídani začal plánovat oběd.

Neformuloval bych to tak ostře, ale je pravda, že naše sociální kontakty a vlastně i veškeré aktivity v podstatě ustaly. Ale zase jsme upekli chleba, štrúdl a Maruška skvělý segedín.

Takže až se mě hygienická stanice zeptá, s kým jsem se epidemiologicky významně viděl, napráším Marušku, Pepana, několik řemeslníků, kteří nám více méně dokončili byt, a bankomat (občas se přistihnu, že mám tomuto stroji tendenci děkovat, když mi podává peníze). A tím skoro končíme.

Pokud je člověk vzorný a jde příkladem, nic nedostane, ale možná nic nedostane. A my skoro vzorní jsme: kromě výše zmíněných se potkávám jen s běžeckými kamarády. A jen průběžně, pod vysokým stropem ze stromů či dokonce z nebes, v dobře ventilovaných lesích a polích.

Třeba můj šéf Pavel před půlrokem zjistil, že padesát metrů od jeho domu začíná nádherný, běžeckými pěšinami protkaný les. Nechci se přeceňovat, ale obávám se, že jako klasický superpřenašeč jsem jej běháním trochu nakazil. Zjistili jsme ostatně, že máme podobně usedavý způsob života: ráno zapneme počítač a snažíme se do pozdního večera kočírovat splašené noviny a takhle to pokračuje den co den a jde jen o to, zda se nám v tom kolotoči podaří najít časové okno pro výběh.

Podařilo! S čelovkami a zahaleni do více vrstev kvůli nenadálému poklesu teploty vyrážíme do pro mě naprosto neznámé krajiny na opačném pólu Prahy. Únětické kočky svítí očima z křoví, vyprávím nějaké dávné více či méně zajímavé historky, protože by bylo unfair načínat zásadnější témata, když je méně zkušený kolega momentálně v bezdeší. Natož pak mluvit o práci, když před ní oba zrovna utíkáme.

Druhý den střídám běžecké partnery, na řadě je Václav. Slova se ujímá můj přítel; vracíme se mimo jiné k bolavému tématu z minulosti: proč ještě nejsme bohatí. Václav má za to, že je to způsobené především tím, že jsme nedotáhli naše společné inovativní nápady (dnes by se tomu říkalo startupy). Podsvícené lyže mohly být někdy kolem roku 2000 obrovský hit, škoda. Bývali bychom dnes běhali okolo svých vil na Ořechovce, takhle nám musí stačit Kavčí hory a Krč.

Další vzrušující cesta mimo stěny bytu vede do Radotína za kamarádem Milanem. I zde dodržujeme pravidla stanovená Vládou ČR, ženy jdou samy na procházku (+ kočár s dítětem, které se pravděpodobně do shlukovacího limitu nepočítá). My vybíháme prudkou strání na místní pohoří a na zpáteční cestě nemineme nádhernou vyhlídku na údolí Berounky. Není vidět vůbec nic, jen jednolitá šedivá mlha, ale je to určitě lepší než bílé stěny bytu, takže jsme dočasně šťastni.

Vracíme se domů a přistihnu se, že už plánuju, co budeme vařit. Asi zkusíme ten jablečný koláč, tedy až potom, co si trochu pospíme.

text a foto Řízek