ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

WELCOME TO DOLOMITI

Tadej Pogačar byl letos poprvé na Giru a já poprvé na větším výletě na těch křehce vypadajících silničních kolech na uzoučkých pneumatikách, a to rovnou v Itálii. Jak můžeš mít na helmě ten plastový štítek? ptal se mě ještě na parkovišti někde v Dolomitech organizátor Honza a já se hned zastyděl, že jsem poprvé nevědomky vybočil z etikety opravdových silničkářů, aniž bych vůbec šlápl do pedálů, a ten kšilt jsem ze své helmy serval. 

I další účastníci vypadali lépe a reprezentativněji než já, což mě vůbec nepřekvapilo, protože jsem měl půjčené muzeální hliníkové (= těžké) kolo s ráfkovými brzdami a dres s kočičkami, ale Honza je o třídu převyšoval; byl celý vyladěný do takové sofistikovaně fialové barvy, která se určitě nějak jmenuje. A to ještě nevěděl, že zítra vizuál dotáhne do dokonalosti, až bude naprosto zmrzlý drkotat fialovými rty.

První skvělé kafe za euro, špičkování s jakousi moravskou výpravou (My jsme od Znojma - Aha, to jsme vůbec nepoznali) a jedeme. Máme málo času, protože chceme (respektive kolegové chtějí) vidět, jak peloton Gira vystoupá na jeden z těch kopců. Což znamená, že na něj musíme vystoupat před nimi, a proto jsme z Prahy vyrazili ve dvě ráno.

V kontextu zbytku výpravy je to příjemné stoupání, nemá sedmadvacet procent ani tisíc výškových metrů. A taky ještě neprší. Silnice je navíc pro běžný provoz uzavřená, předjíždějí nás jen týmová auta a autobusy, jež diváci povzbuzují podobně smysluplně, jako když s Hedou fandíme naší tramvaji 22, aby křepce vyjela kopec z Malostranské k letohrádku. Ještě než kolegům kamarádsky ujedu, jsem upozorněn, že moje legíny jsou zezadu poněkud průsvitné a že to není úplně příjemné sledovat. Tohle bohužel už serváním vyřešit nešlo a museli jsme se s tím smířit, resp. spíš oni. Dalo by se s přimhouřením oka říct, že jsem jim ukazoval záda.

Po půlhodině čekání peloton projel (dodatečně jsem zjistil, že Pogačar byl ten růžový); nezanechalo to ve mně žádnou hlubší emoci, protože byla fakt kurva zima. Všichni si je natáčejí.

Počasí se v souladu s předpovědí kazí, mrholí a je jen pár stupňů nad nulou. Další dva kopce jsou navíc strmější a ukazuje se, že Pogačarem zájezdu nebudu já, nýbrž kolega Ondra. Není tak sladěný, ale má patrně lepší nohy. A má na nich návleky a já ne.

Druhý den jsme měli naplánováno přes 200 km, ale předpověď vypadala tak nehostinně, že jsme se rozhodli to "výrazně" osekat na 168. Poprvé promokneme po patnácti minutách a naštěstí pak jedeme přes městečko s otevřenou prodejnou, v níž dokupuju především čelenku a návleky na t.č. úplně mokré boty. Do nové nepromokavé brašničky schovávám voňavý koblížek.

Podle předpovědi má padat 0,1 mm srážek za hodinu, ve skutečnosti sjíždíme z jedné z hor, jejíž jméno jsem co nejrychleji zapomněl, v prudkém lijáku vylepšeném kusy ledu. Jak se člověk klepe, klepe se i velmi vratké kolo, a na mokré silnici nejsou vidět díry v asfaltu. Dvacetikilometrový sjezd. Pojistku mám, ano, dal jsem si tam i rizikové sporty. 

Dole ve vsi je vzdor mimosezóně otevřený bar. Není v něm moc teplo, ale udělají nám čaj a tousty a mají z nás srandu. "Welcome to Dolomiti," hlaholí barman. Jeho starší kolega, který prý hrál hokej v Československu a umí fráze typu "toprí pívo", zase o všem říká, že je to katastrofa. Honzu to vystihuje přesně: je dočista fialový, drkotá zuby a pokouší se mluvit a všichni si ho natáčejí.

Pár zbytečných kopců pochopitelně vynecháváme, protože máme dost, výlet se zkrátí asi na 120. Poslední sedlo je Passo Fedaia; o kilometr výš, než jsme teď. Projedu nějakou močůvkou a ohodím Honzu, což se mu nelíbí, protože ta močůvka není vůbec fialová. Stoupání je strašné, prudké a nekonečné, ale proto jsme přece tady.

Další dva dny sjedeme níž, protože předpověď je nadále otřesná. Trasa z Bolzana začíná stoupáním skrz nějaké sady a je pozoruhodné, že kopec má místy 27 procent. Kdo může, posunuje kolo šikmo vzhůru takovými přískoky.  Je to odpočinkový den, ale končí se neoficiální týmovou časovkou po cyklostezce: z posledních sil visíme za Ondrou, který bůhvíproč jede 42 kilometrů za hodinu a stále zrychluje. "Odkud jste a proč jezdíte rychleji než vlak?" ptá se pak náhodný cyklista, který se nás chvilku držel. Doba regenerace: 3,5 dne. Dnes byste to s aktivitou neměli přehánět.

Večer je skvělá pizza v naprosto náhodné vesnici. Je obří a nedá se skoro sníst. A dostaneme limoncello jako pozornost. Teď neprší, ostatně jako každý večer.

Po pěti dnech společné existence je znát vzájemné působení různých druhů lidí. Sledovat na notebooku záznam etapy Gira mi zpočátku přišlo stejně uhozené jako kolegům moje opulentní omelety k snídani. Ke konci už většina týmu místo ovesných kaší snídala vajíčka a já jsem se s mírným, ale nepředstíraným zájmem připojil k očumování stehen a lýtek Pogačara a spol. Dojemný okamžik, kdy chlapečkovi běžícímu vedle kola daruje bidon i s energetickým gelem, si pouštíme několikrát dokola. Jsme sice tvrdí chlapi, ale máme i srdce.

V neděli jedeme domů a v souladu s předpovědí neprší. Je to nádherný výlet, 33 serpentin nahoru a 27 dolů a mezitím 262 předjíždějících motorek. Dolomity nám na pár hodin ukázaly všechno, co nám dosud upřely, snad abychom zas někdy dorazili a koupili si předplatné. Objíždíme Sella Rondu a na asfaltu jsou nápisy POGI, POGI, POGI. Včera mi Heda nahrála vzkaz: Fandím ti, tati. Pouštím si ho několikrát dokola a těším se domů, až v cíli zvednu své kolo nad hlavu, což se prý taky nesmí.

text Řízek, foto Ondra, Ř., německá důchodkyně

MOŽNÁ AŽ MOC

Lanýže? Máme a rádi vám (za drobný příplatek) ukážeme, jak se hledají. Máme na to psa. Jenže když nasněží, a to dnes večer má - jasně, divíte se, ale i to se v polovině listopadu stává -, je i nejlepší pes i jeho pán v háji.

Sedíme v drahé restauraci, z jejíž obrovských oken jsou vidět piemontské vinice. A taky blesky. Na zdech visí díla současných umělců. Celkem hnusná, ale nepochybně drahá. Počáteční pocit nepatřičnosti mizí s každým dalším chodem, protože každý další chod je doprovázen vínem. Restaurace, kterou tvoří dohromady asi tak čtyři stoly, se navíc během večera postupně zaplňuje, takže se armáda číšníků přestane věnovat jen nám. Roztáváme, zatímco venku přituhuje.

Zvlášť jsem si oblíbil jednoho z nich. Má pronikavé hnědé oči, skvěle padnoucí sako a angličtinu s tak silným přízvukem, že by klidně mohl hrát mafiánského učně v nějakém americkém seriálu o italské mafii. Nese tajuplně vypadající předkrm a obřadně nám jej představuje. Je úplně jedno, že to jsou ve skutečnosti grilované kuřecí kůžičky. Další pingl nese víno. Nebo možná jeden nese lahev, druhý vývrtku, třetí skleničku a čtvrtý druhou. Víno je dobré. Možná až moc.

Za okny, která sahají až na zem, kupodivu hřmí a blýská se. Na vinice začínají dopadat velké, nasáklé sněhové vločky.

Následují další chody. Moc číšníkovi nerozumím, ale tohle by mohlo být velbloudí ucho s nádivkou z jednorožčího chlupu. Chody mají společné to, že jsou malé, vypadají vycizelovaně a je k nim dobré víno. Možná až moc.

Tak moc, až mi upadl bryndák pod stůl. "Kód 56! Kód 56! U stolu 3 mimořádná situace, volám posily, je třeba urgentně řešit," ozve se možná v kuchyni. Číšník číslo šest se najednou odkudsi vynoří a s rafinovanou záminkou a novým ubrouskem zamíří k našemu stolu. Cestou zpět poklesne v kolenou tak, aby nenápadně dosáhl na rušivě ležící hadr. Celá akce trvá jen pár vteřin.

Když je faux pas zažehnáno, blíží se další chod. Je to taková mistička s kolínky a hříbky v ceně nákupu potravin na týden. Na další úroveň ji povýší nastrouhané lanýže. Pokud teda chceme. Chceme, číšník podivný útvar vyndavá zpod průhledného poklopu a strouhá mi houbu přímo do mističky, což je náročná operace od všech zúčastněných, protože já se usilovně snažím o to, aby můj bryndák při tom zůstal na místě. Na můj pokyn putuje část houby i do ženina talíře, respektive mističky.

Chutná to jako syrová houba za třicet eur. Což je možná až moc. Ale je k tomu dobré víno.

Všeho je nakonec až moc, zejména pak mokrého sněhu. Po večeři se patnácti centimetry nadílky brodíme přes dvůr do své komnaty. Kdyby to nebylo proti bontonu, zkouloval bych manželku.

Mokrý sníh polámal stromy a ty přetrhaly dráty. A ty nám nerozsvítily světlo. I tak je hezky. Dál sněží, auto na cestu domů nám ráno odmetou zřízenci.

Máme před sebou tisíc kilometrů, což je na mentální návrat ze světa, kde teče víno a snobství proudem, do upřímnější reality... možná až moc? 

Spíš tak akorát.

text a fotky Řízek

BÁSNÍKŮV NEVERLAND

Nedá se to pořádně vyfotit, leda z letadla, možná z vesmíru. A vevnitř se fotografovat nesmí. Vila italského básníka, válečného hrdiny, dlužníka na útěku před věřiteli, trošku fašisty a vášnivého sběratele harampádí Gabriela d'Annunzia je tedy něco, co se musí vidět. Anebo si o tom něco poutavého přečíst. Ještěže nás máte.

Nuže, Gardské jezero je záviděníhodný kus země a vody. Nezáviděníhodné je naopak rozhodování, co s časem, kterého máme tak zoufale málo. Nemyslím to tak, že život je krátký, konečný a tyhlety kecy. Zítra se prostě musíme sebrat a jet dál a do měkké postele bytu v centru města Riva del Garda ulehnou místo nás zase další lidé. A budou taky řešit dilema, jestli se jít raději koupat v průzračné vodě, jezdit po kopcích na horském kole, spalovat si záda na pláži, surfovat, kajtovat, jíst zmrzlinu nebo pít cappuccino. Na všechno tohle je Lago di Garda optimální, jenže většinu z těchto činností nelze bohužel dělat naráz.

Součástí parku je i živý brouk

Rozhodování usnadňuje tlaková výše Lucifer; hledali jsme místo, kde by teoreticky mohlo být chladněji než osmatřicet ve stínu. Co třeba tahleta básníkova vilka?

Představoval jsem si Čapkovu Strž anebo Ladovy Hrusice, něco tak dojemně skromného a osobního. Místo toho jsme dojeli k něčemu, co spíš připomíná ranč Neverland. Akorát je zde kromě vily, obřího parku a básníkova muzea i jeho mauzoleum (vynechali jsme).

U vstupu dostanete plánek. Popis venkovní části čítá 43 položek včetně torpédoborce (zapuštěný do svahu - dar italského námořnictva). Parkem můžete teoreticky bloumat hodiny. Pak spolu s německým párem způsobíte chaos v pokladně, jelikož prohlídky domu - tedy klíčové součásti expozice - jsou možné jen s italskou průvodkyní. Ostatně i webové stránky celého areálu nazvaného Vittoriale si můžete přečíst buď v italštině, nebo v italštině. Na vlaječku si ale můžete kliknout, na průvodkyni ne.

Nakonec se podaří sehnat jinou průvodkyni s bizarní italoangličtinou. A hned přichází drobné zklamání - v básníkově vile je ještě horší klima než kdekoli jinde. Odvážný D'Annunzio přišel za války o oko (snad v letadle, které visí v jiné části ze stropu - dar italského letectva). A snad proto celou vilu utěsnil jakýmisi těžkými drahými rouchy, aby tam nemohlo světlo, čímž zároveň zamezil přísunu vzduchu.

Torpédoborec hřeje a žena se ovívá

Zbytek je ale jeden nekonečný úžas. A to, že vlastně není moc vidět a nemůžete dýchat, strašně se potíte a průvodkyni není rozumět, i když ona si myslí opak, k tomu dokonale pasuje. Slavný básník, jehož dílo bylo prý ve své době hodně explicitní, dekadentní a zakazované a nikdy jsem od něj nic nečetl (ale to vůbec není důležité), ve všech místnostech naprosto plánovitě navrstvil nesouvisející věci, pravděpodobně dost cenné a v té době nedostupné, a s nimi tak nějak koexistoval a přijímal návštěvy včetně Mussoliniho a asi i tvořil.

Kromě toho i spal, zřejmě někde jinde, s různými tehdejšími divami, kterým pak psal role a roličky na tělo. Plodil děti, utíkal před dlužníky do Francie (rád kupoval drahé věci a neplatil za ně) a prošlo mu to, za války shazoval letáky z letadla a pak se dvěma tisíci dobrovolníky obsadil město Rijeka a vyhlásil tam vlastní republiku a neprošlo mu to. Po nezdaru v Rijece se usadil zde v polovině obce Gardone Riviera a spolu s jedním zvrhlým architektem začal přetvářet onu původně zřejmě normální vilu a její okolí. Ostatně ke kraji měl vztah - při návštěvě nedalekých vodopádů na periferii Rivy byl (sám sebou) tak ohromen, že se označil za "muže víření a vody".

Uvnitř je to celé ještě divnější

Přilbici z pásovce, desítky různých talířků na stěnách, své fotografie (jiné než své podobizny nesbíral), různé sochy andělíčků, kůže celého stáda levhartů vedle vrtule z letadla. Celé to mělo připomínat jeho umělecký i armádní život i jeho dobu. "Tady se musí dost obtížně uklízet," poznamenala žena při pohledu na koupelnu, na jejíž podlaze bylo podle neznámého klíče vyskládáno na místní poměry celkem uměřených několik set předmětů. Průvodkyně se jen pousměje, ten všudypřítomný úlet popisuje celkem věcně a v hlase má naopak spíš náznak hrdosti, pokud jsem tomu náznaku správně rozuměl.

V čele stolu v jídelně pro hosty trůní obří zlatá želva. Je to kopie původní želvy, která pošla, protože se přežrala nějakých kytek v parku. Hostům měla připomínat střídmost v jídle i pití. Mimochodem, poeta svého času mimo jiné choval 39 psů. Setkat se s nimi lze na psím hřbitově (vynechali jsme).

Je to nesmírně inspirativní. V našem 2+kk hodlám vybudovat tuzemskou kopii, jen bude samozřejmě zasvěcena mně. Maruška už má zákaz cokoli vyhazovat, popelnici odhlásíme.

text a foto Řízek

ŠTAU, BEJBY, ŠTAU

Co má společného 700 kilometrů dlouhá dálniční štreka z dovolené domů s proslulým lyžařským okruhem Sella Ronda, tedy kromě této věty? Je to čekání a fronty vinoucí se do nekonečné otravnosti.

V Itálii nám při bezvadné lyžovačce nevyšlo máloco, za mírný krok vedle však lze bezesporu označit výlet na okruh Sella Ronda. Ten důmyslně navzájem propojuje několik velkých dolomitských středisek pomocí rafinované soustavy lanovek a údajně středně těžkých sjezdovek, takže člověk celý den objíždí takový veliký kus šutru, který zabírá celé údolí.

Přestože to zní zábavně a do značné míry to i zábavné bylo, je to místy tak trochu na prd. Všude jsou velké cedule a všichni o tom vědí, všude to "reklamují," jak se u nás říká, takže tam v konečném důsledku všichni jsou.

Na prd je i vracet se v sobotu ráno domů, kdy stejný nápad (zabalit zbylé konzervy, pokradmu vyměnit víko na třídicím koši za sousední nepoškozené, naházet lyže do rakví, předat apartmán, nechat si od domácího Maďara vrátit kauci a naskákat v devět do auta) měli pravděpodobně úplně všichni.

Cedule !STAU! na obchvatu Mnichova celkem zbytečně varují před zácpou, když je hmota aut s rakvemi na střeše všude kolem, nehýbe se a Jirka otvírá plechovku za plechovkou a skřehotá: "Štau, bejby, štau!" Ostatní klimbají a jsou trudnomyslní.

Fakani v hummeru čučí každý do své obrazovky, dodávka s batůžkem od Jirkovy oblíbené značky je tu tři auta před námi, tu za námi, ale pořád okolo. Cesta utíká zoufale pomalu, když se auto vůbec nehýbe. "Proč nejedeš jiným pruhem?" komandují pasažéři. A mekáč v Rozvadově je ještě tak daleko!

Na Sella Rondě jsme čekali už ráno v Campitellu (opravdu to není radotínská pizzerie), půl hodiny na obří kabinu pro 125 lidí plus dozorce a dýdžeje v jednom. V obrovské výšce hřměly synťákové skladby v turisticky německém rytmu a na zvedání žaludku to nepomáhalo, ba naopak.

A pokračovalo to podobně. Navzdory deklarované střední obtížnosti jsme se chvílemi plácali po mírných modrých sjezdovkách s davem lidí, kteří měli úplně stejný nápad (na infocentru si během volného dne vyzvednout mapu, celý večer připravovat tousty na dlouhou cestu, vstát za kuropění a za rozbřesku naházet lyže do rakví, a pokud možno se dostat do areálů co nejdřív).

Kolem tohohle balvanu okruh vede.

Jindy ale trasa vedla i přes celkem pěkné dlouhé a především červené sjezdovky. To všechno v záplavě sluníčka, tak jako ostatně celý týden.

Ta mračna lidí se pak logicky pod svahem sešla v zácpě před lanovkou, kde čekající masa místy nabývala i krkonoškých rozměrů. I vevnitř to plynulo pomalu - některé lanovky vedly i po rovině a z kopce, v kabinách jsme strávili bez nadsázky několik hodin!

Anebo se davy potkaly až nahoře nad jedinou pořádně prudkou strání, kde s úžasem sledovaly apokalyptický výjev dole pod nimi. Plužící lyžařští turisté v očekávání střední obtížnosti zoufale traverzovali mezi boulemi, závodníci včetně nás se je snažili netrefit. Někde v lyžařském infernu se nám navíc nakrátko ztratila Eliška.

Obě cesty nakonec dopadly uspokojivě. Nad dálnicí se objevilo charakteristické logo značící, že už jsme skoro doma. Jirka mohl z kapsy vyndat užmoulané slevové kupony, když už druhý den zvažoval, co si v pekle dietologů vlastně koupí. A kolem třetí hodiny odpoledne jsme se rozměklým sněhem prosmýkli zpět do hudební kabiny, jež nás svezla dolů do města pojmenovaném po pizzerii.

text a fotky Řízek

ITALSKÉ PRÁZDNINY

Vážení a milí uživatelé,
posíláme vám veškeré možné pozdravy z dvojrodinné dovolené v severní Itálii. Trávíme ji vesměs lyžováním pod temnomodrou oblohou prošpikovanou bělavými ostny tryskáčů. My čtyři rozrýváme celý tento týden technický i přírodní sníh širokých i strmých plání Dolomit. 

Pro závistivé: jsme ve Val di Fiemme, dlíme nedaleko města Cavalese v rezidenci nazvané po ohroženém medvídku pandě, po večerech hrajeme stolní hry a třídíme odpad na pytlíky od Vitany a plechovky od Kozla. Ráno pak obvykle synchronizovaně naložíme do auta vše potřebné a uháníme hoblovat kopce. Večer se pak ztahaní vracíme, hrajeme stolní hry a třídíme. Jinak nám prý nevrátí kauci na ubytování.

Ale dnes na nastal volný den, takže si můžeme ve stručnosti představit, kdo tu vlastně je. Máme tu Marušku, která stráně zdolává na lyžích tovární značky Head – jsou stejné, jaké mívá plnoštíhlá závodnice Vonnová, ale Maruška je dočista jiná. Má červenou bundu a stříbřitou přilbu a na sjezdovce je k nepřehlédnutí pro svůj elegantní styl. Kromě lyžování patří mezi její přednosti vztahové poradenství na dálku i konverzace v italštině, což ji oboje činí naprosto nepostradatelnou i pro jakoukoli budoucí dvojrodinnou dovolenou. A vyhrává veškeré společenské hry. „Luki, mně je zima a bolí mě nožička, že to přestane, viď?“ říká nejčastěji. Většinou je jí zima a jindy horko.

Je tu i Eliška, mezi jejíž zájmy patří luštění osmisměrek a kniha Bylo nás pět. Jako jediná z nás umí opravdovsky lyžovat, protože na to má i školy, a může nás tak učit. Obvykle se ale nenecháme, protože máme vlastní hlavu a víme všechno nejlíp. Eliška je křehká princezna, s níž to má princ někdy přetěžké. Ale o to víc se to pak cení. „Ty seš bllbeej!“ někdy se na Jirku trochu zlobí, ale my všichni víme, že je to jen naoko.

Maskulinním faktorem našeho výletu je Jirka. Dlouhán, který nám vaří fantastické snídaně s kakajíčkem a umývá nádobí, je sice zatím neúspěšný v našich stolních hrách, ale bez jeho organizačních schopností a obdivuhodné trpělivosti bychom už dávno bloudili ve stínu zasněžených velehor. Dvojice Luky a Maruška by navíc bez Jirkových nekonečných potravinových zásob pravděpodobně první dny zemřela hladem. Bez ustání opakuje „Mordopecky“ a „Dáme píváka?“

No a pak je tu samozřejmě vrchní šofér, neúnavný kritik a váhavý lyžař Luky. „Myslím, že jsem si určitě objednal nejlíp,“ říká v pizzerii, než mu přinesou pizzu, na níž se bůhvíproč válejí brambory. „Myslím, že jsem z nás čtyř nejlepší lyžař,“ krmí nás svými moudry i na svahu. My ostatní můžeme zatím potvrdit jeho prvenství v rozbíjení všelijakých sklenic, uzávěrů a dalších serepetiček. Jo a dělá se mu blbě na lanovce – HA HA.  

text Řízek a Maruška
tichá podpora Jirka a Eliška
foto neznámý talentovaný lyžař a Jirka