NEVDĚČNÉ HOLANDSKO

Žírná krajina bez kousku stínu, na obzoru vinice, sady, bizarní repliky větrných mlýnů - a lidé, srandovně mluvící, ale pohostinní a vlídní. Přitom nad hlavou bloumá jen jeden směšný mráček, jako by si jen trapně ulevil tryskáč, a Praha a všední starosti jsou dál než 230 kilometrů daleko.

Tak takové by mohly být vzpomínky na naši voucherovou turistiku na Moravu, kam jsme se vypravili - s vydatnou pomocí Bobíka a jeho sestry (která ubytovací kupón dostala a nemohla jet, za což jí děkujeme).

Jenže jsme se vrátili celí bolaví a nemocní. Morava nás nás namísto vděku za návštěvu zneuctila a odkopla. Parádní prodloužený víkend končil nevolností a únavou z nevyspání.

Možná to byl úpal z toho, že se zbláznilo počasí, jež servírovalo na konci dubna třicítky, i já, když jsem nám naordinoval ukrutně náročný cyklovýlet přes vinice a žírné pláně. Anebo to způsobilo čerstvé nepasterované mléko z automatu, na které jako správní cajzli nejsme zvyklí. Já osobně podezřívám i univerzální hnědou omáčku z restaurace v Kyjově, ale důkazy, jako správný nactiutrhač, v ruce ani v rukávu nemám.

Tak jako tak, je nám už několikátý den zle.

Ale když nám ještě bylo dobře, přijeli jsme do onoho vzdáleného penzionu a zjistili, že tam mají sympaticky stejnou postel jako my, k večeři na výběr mezi smažákem a řízkem a že Bučovice jsou sice na hlavní silnici, ale jinak pěkné. Ubytování luxus, hogo fogo, přepych. V návštěvní knize se devítiletý chlapeček svěřuje, že se mu vůbec nechce domů do Varnsdorfu. Není se čemu divit, nemá to tu chybu. A hned naproti je pouť! A navíc nás na pokoji opravdu čeká láhev (velmi dobrého) vína - teplého, no a co, asi tomu tady tolik neholdují, že jo.

Hned jsme vyrazili do místních velehor domorodci nazývaných Ždánický les. Kromě toho, že bylo venku asi třicet a k tomu sedmdesátikilometrový vítr, bylo počasí na kola ideální. Nebylo divu, že jsme na úpatí osmitisícovky Slepice otočili řídítka a jeli raději zpět.

Našli jsme obchod pojmenovaný po blbé holce ze seriálu Teorie velkého třesku i opravdový automat na mléko, který jsem vždycky chtěl otestovat. Byl to pěkný večer. A to jsme nešli do sklípku, protože jak ví i náš kapitán, pro některé věci se tak daleko chodit nemusí.

Další den začal stejně, jenže tentokrát jsme už Slepici zdolali. Měla skutečně přes 400 metrů, takže kur jak kráva. Když jsme z toho nekonečného hvozdu dozajista plného tvorů vylezlých z Vlastíkovy fantastické knihovny, kteří pod napadaným listím šustili a prováděli ty své neplechy, konečně vyjeli ven, stromy dočista zmizely, objevilo se něco mezi Saharou a Holandskem a časem i Kyjov.

Je to město, kde nemají ani v jednom obchodu duši na horské kolo s galuskovými ventilky, a to si myslím, že Kyjov přesně vystihuje. V restauraci Gastronom objednáváme hody a platíme dvě kila, tedy Maruška platí. A to je taky všeříkající, doufám.

Jedeme konečně po těch proslulých vinařských stezkách. Družka se těší na rovinky, ale ony ty vinice jsou pokaždé svinsky v kopcích. Na plantážích a záhonech v nakažlivé radosti ze společného díla dře zemědělný lid a vypadá v pohodě, na rozdíl od nás.

Dojíždíme do Milotic, kde je pěkný zámek - a překrásný park. A v něm stín. Nechávám Marušku a vyrážím do Mutěnic. Zabloudím a minu nějaký památník moravské jednoty, vinice, traktory a fotbalové hřiště se spádem asi dvacet stupňů.

O kus dál vytrhali trať (ne viničnou) a zalili ji asfaltem, prohánějí se tam místo motoráků bruslařky v upnutých džínách. V tom vedru! Ani nemyslím na to, jak to pro ně muselo být tělesně nepříjemné. No dobře, kecám, myslím na to.

Maruška zatím rozkvetla pampeliškami. Věneček hází do kalné vody potůčku a vracíme se do Kyjova po asfaltu, který také býval železnicí Mutěnkou. A na nádraží akorát chytneme zpožděný vlak do Bučovic. Cítím, že budu mít úpal.

Pak přijde večeře a náhle to se mnou začalo být špatné, jako produkce jakýchsi komediantů, kteří na náměstí na kamionovém přívěsu místo hořící čarodejnice zpívali hitovky z pohádek. S Maruškou to začalo být špatné o půlden později. A tak víte už asi všechno.

text Řízek, mobilní fotky Maruška a Řízek

AFÉRA S BRUMÍKEM

Inťoši na výletě
text a fotky Řízek

Na víkendové výlety s turistickým oddílem patrně nikdo z nás nejezdí s tím, že by se tam něco extra nového dozvěděl. Několikahodinové hegeliánské rozpravy ani diskuse o čerstvých knižních novinkách nebývají zvykem, to spíš to nasávání - třeba vjemů z podzimní přírody a magického šustění listí pod vibramovou podrážkou. Nicméně, občas mí kamarádi i překvapí.

Na podzimkách jsme se takhle v neděli ráno docela pěkně přeli o unijní dotační politiku. Na to, že debata následovala po nedlouhém spánku, to bylo, myslím, velmi zdařilé. Panelu u hranatého stolu se během mazání snídaně zúčastnili dva zarytí eurooptimisté a eurosnílci, jeden levicový euroodmítač a eurodemagog a jeden povrchně vzdělaný mediální euroskeptik.

Díky dotacím jsme měli prima snídani.

Dokonce jsme probrali klady a zápory společné zemědělské politiky. "No né, ty si děláš srrandu, ale voni ti zemědělcí fakt nemaj ani na chleba," vykřikoval brunátný diskutér. "V tom si s tebou, jestli mi to nebudeš mít za zlé, dovolím nesouhlasit. Agricultural politics je trend, který naznačuje správnou cestu, jíž by se v budoucnosti Unie mohla společnými silami ubírat," distingovaně oponoval jiný diskutér. Než nám došly chleby a argumenty, ohřál se čaj a vychladly rozjitřené emoce.

Zůstaňme u pečiva. Při dlouhé cestě z hradu Houska jsme rovněž namáhali hlavičky. V podobném složení, jen na post Bobíka nastoupil Péťa. Utkali jsme se ve virtuálním slovním fotbalu.

Virtuálním proto, že hledané slovo je neveřejné a nesmí se za žádnou cenu vyzradit. Existuje jen v nápovědách. Klíčové je samosebou udržet nit, tedy tušit, na který výraz se snaží příjít hráč před vámi. Když se to nezdaří, tak se pak Vlasta třeba domnívá, že má hádat "orgasmus", když hledaný výraz byl přece "onanie". A to je sakra rozdíl. Nejenže dostal góla, ale navíc celý zčervenal.

Zatímco o chvost tabulky se v líté bitvě na cestě mezi Rájem a Mšenem přeli Péťa s Vlastou, v čele to bylo dlouho tělo na tělo mezi mnou a Maruškou. Zakolísal jsem poprvé až na Blekotovi - vždycky jsem byl arabeloodmítač, takže to mě ani neurazilo.

Slovní fotbal Vlastovi jde tak jako reálný.

Vrchol byla ale aféra s takzvaným mléčným výrobkem. "Je to mléčný výrobek a hodně se to jako reklamuje," napovídal jeden ze slabších hráčů. Byl jsem si jist, že to má začít na "br" - a na jakoukoli reklamu na bryndzu jsem si opravdu nemohl vzpomenout, a tak jsem kapituloval podruhé. Nicméně všichni moji spoluhráči věděli. Byl to totiž Brumík.

Brumík? Takový ten sladký paskvil s ksichtem medvídka? Tohle že je z mlíka? Vždyť i Brumík sám na svých webovkách uvádí jako mléčné výrobky sklenici s mlékem, jogurtový nápoj, kousek sýra, tavený sýr, ovocný jogurt, sýrovou pomazánku, tvaroh a podmáslí - ale sebe ne! Sebe chutný méďa totiž považuje za cereální výrobek. A to je sakra rozdíl.

Cereální = ze zrní. Ne z mlíka.

Cekal jsem, že mě aspoň podrží ostatní turisté. Jenže chyba lávky. "No to je mléčnej výrobek, stejně jako čokoláda," dostalo mě do kolen.

Zkrátka a dobře, diskutovat se s nimi dá, ale když jdou do krámu, hledají mléko a jogurty mezi fidorkami a čokoládami a naopak. Takoví jsou mí kamarádi.

A já zase neumím prohrávat.