BYT

"Ach, jakou útěchu může poskytnout byt, ten starej filuta s cihlami a vším," zpívají moje milované Květy v písničce, která nevím, o čem je, nicméně domnívám se, že o smrti.

Ale i kdyby nakrásně byla skutečně o útěšnosti vlastního prostoru ohraničeného zdmi, v němž se topí, svítí a dá se tam složit hlavu, uvařit čaj a vyprat prádlo, nevypovídá zhola nic o tom, jak je naopak bezútěšný byt ve výstavbě, pohybují-li se v něm cizí lidé, rámusící a prašné stroje, které mají divotvorné názvy a úkoly, jež lze pouze odhadovat.

Dlouho jsme se k tomu odhodlávali – jako když jsem v létě šilhal na borce i malé děti skákající z třímetrového prkna plovárny, načež jsem skočil špatnou šipku raději z metrového prkna –, ale nakonec jsme se rozloučili se skvělými, protože prakticky neviditelnými nájemníky, a sotva jsme zakončili rekonstrukci kocoura Pepana, pustili jsme se logicky do rekonstrukce druhé nejcennější části našeho SJM, tedy bytu. Ten jsme před několika lety koupili (resp. upsali svou duši bance), ale zdráhali jsme se v něm bydlet. Místo toho jsme zůstávali v menším bytě jen o patro, tedy zhruba to třímetrové prkno výš.

Protože největší stavební projekt, který jsem úspěšně dokončil, byla bouda pro kočku (odmítla ji převzít), svěřili jsme přestavbu profesionálům: stavební firmě, jejíž majitel nepoužívá vokativ. Zpočátku mi to vadilo, dokonce jsem přemýšlel, že jej na to upozorním, avšak při průzkumu trhu jsem zjistil, že je to jakási stavovská povinnost.

Symbolické poklepání na základní kámen se neuskutečnilo, jednoho prázdninového dne ráno se do bytu patrně dostavilo několik mužů s bouracími kladivy (my jsme prozíravě ujeli do Rakouska, tenkrát se to ještě smělo) a během pár dnů změnili zanedbaný a prapodivně, spíš marnotratně dispozičně řešený, ale pořád ještě použitelný byt ve vrbětický sklad munice.

Při demolici se odhalily netušené třinácté komnaty. Zdivo domu dokončeného v době, kdy Zikmund s Hanzelkou vyrazili Tatrou T 87 do Afriky a Jižní Ameriky, třeba ukrývalo nepochopitelné systémy potrubí, jejichž účel byl zahalen prachem a tajemstvím. Trubice různého průměru samozřejmě zcela narušily původní plány. Pozorovali jsme vrcholky hor, kde občas ještě probleskovala sněhová pole, a přitom jsme se smiřovali s tím, že místo dveří na záchod budeme mít rouru.

Do toho bylo potřeba pořád něco rozhodovat a měnit, a to jsou zrovna dvě činnosti, v nichž nejsme bůhvíjak zdatní. Když se mě paní zastupující rozvodnou společnost ptá, zda chci příkon 3 × 20, nebo 3 × 25, zcela popravdě odpovídám, že nevím. Chci si jen v bojleru ohřát vodu a občas něco uvařit, tak to nějak zařiďte. Podobně silný názor mám na řadu navržených materiálů i řešení (pro architektu Zuzanu, mimochodem skvělou, jsme něco jako klienti snů – bez peněz i bez názoru). Drželi jsme se jen pár záchytných bodů. Nechceme roury. Chceme žlutou kuchyni. 

Trosky zmizely, objevily se nové zdi, ty jsou teď bílé. Přicházejí další divné návštěvy: stodvacetikilový elektrikář s vlastním polystyrenovým sedátkem a doprovodným osobním manažerem, který má razítko a elegantní kufřík, ale vokativ taky ne. Už se to chýlí ke konci.

Roury zůstaly, ale jsou elegantně černé a kupodivu jimi kamsi prochází teplo. Nemáme zatím podlahu a kuchyň. Ovšem už teď zíráme a hele, kdopak to přišel okouknout: Pepane, tak tady budeš bydlet, čurat lidem na boty a v noci zavírat dveře, které tu, pravda, ještě nejsou.

A kuchyň bude černá.

text a foto Řízek

ZABRUŠOVÁNÍ 4.0

Zedník Milan o tom patrně neví, ale s 82procentní pravděpodobností jej v budoucnu nahradí robotický dělník. Přijde do zcela rozbombardovaného bytu na barrandovském sídlišti, v kuchyni odrhne krámy ze stolu tak, aby vykoukl kousek ubrusu, na něj vybalí housky a salám a začne usrkávat kafe.

"Vokaž to, děláš to blbě. Musíš takhle přitlačit. Jako se ženskou, akorát pod úhlem 45 stupňů, hehe," ukazuje mi ještě opravdový Milan správný postup odstraňování staré malby pomocí jakéhosi obouručního nástroje. "Nó! Ták! Vidíš, že to jde," nesnesitelně míchá lžičkou o hrnek.

Neřeknu mu, že jsem sice manuálně nešikovné vemeno, ale na rozdíl od něj jsem v pohodě, protože roboti mají aspoň podle webu www.replacedbyrobot.info v budoucnu editovat zprávy jen s 31procentní pravděpodobností. Takže budoucí Milani se na pracáku spíš než s mými následníky sejdou s potomky elektrikáře Jakuba, který momentálně cosi vytváří v jiné místnosti. Tam je to skoro jistota, na 97 procent nám prý budou zapojovat zásuvky a opravovat zničená sluchátka - děkuji, Jakube! - roboti.

Když myslím na robotickou budoucnost a takzvaný průmysl 4.0, škrábání mi očividně vázne. Pod zašedlou bílou malbou se skrývá meruňková, populární v 90. letech, pod ní je ještě nějaký povlak - prý dvě vrstvy štuku - a pak už vykukuje panel místnosti jen vzdáleně připomínající někdejší obývací pokoj, kde mi kdysi bratr o jednu ze stěn rozbil ret, když mě parádně roztočil na křesle. Mimochodem, já jsem mu pak na oplátku vyrazil kus zubu činkou.

Obouruční nástroj má zespodu přidělané jakési pilky, které odškrabované vrstvy drolí na barevný prášek, který okamžitě vdechuji a polykám. To, co nestihnu vdechnout, se usazuje jinde na těle, třeba ve vlasech a v očích. Nemůžu se dočkat, až budu zase bezbarvý.

Já, mladší bratr, který se mezitím vzbudil, a ta hyperškrabka navíc děláme šílený rámus. Jako nehtem po tabuli, ale přes zesilovač. Zabrušujeme, ale je to děsná námaha. Makají ruce, záda, břicho, všechno naráz. Jsou hlupáci, kteří za to utrácejí peníze v posilovně. Do toho se dost nejistě kymácím na dřevěném lešení. "Hehe, jako na moři," glosuje to zespodu Milan a nepokrytě se mi směje.

Majitel bytu a organizátor rekonstrukce mezitím obchází jednotlivá pracoviště a vymýšlí harmonogram dalšího přemísťování věcí a lidí. Pak táta načas mizí a vrací se se svačinou.

Elektrikář, zedník a editor (t. č. pomocný odstraňovač maleb a štuků) odhrnou zaprášené věci ze stolu, srkají kávu, ťukají lžičkami do hrnků a pojídají teplou sekanou v housce s medovníkem. Takovou kompozici a kombinaci pokrmů by žádný robot nevymyslel. Nejen proto je můj otec zcela nenahraditelný.

text Řízek, foto táta

DOBRO

Když mi v práci dali přes celé Vánoce a následné mezisvátky volno, zmocnilo se mě nejprve zvláštní vzrušení, které ovšem posléze vystřídaly mučivé pochyby, jak to tam beze mě vůbec zvládnou. Připravoval jsem se na ta kvanta mailů a tázavých telefonátů, operativní řešení složitých situací od smaženého kapra – a ono se nestalo vůbec nic. Naopak se to volno prokládané slaboduchými televizními pohádkami docela vleklo. Zvlášť když jsem si podvrtnul kotník, což mi znemožnilo běhat. A tak jsem po týdnu nucené dovolené začal páchat dobro.

Maruščina kamarádka si se svým budoucím mužem koupili byt a uprostřed mezisváteční nudy nás navštívili. Hned jsem jim nabídl pomoc se stěhováním – a Frantovu dodávku k tomu, protože cizí věci se nabízejí nejsnáze. Nakonec to dopadlo tak, že jsme druhý den kamsi na Lužiny vyjeli i s Frantou a během několika hodin jsme odvezli a rozebrali vše, co bylo nutné, do tři kilometry vzdáleného nového bytu.

Kamarádi, oba auditoři, udivovali systematičností. Na každé krabici byl uveden její obsah. Třeba „čistící prostředky“ (upozornil jsem je na chybu, ale neopravili ji) anebo „Márovy letní ponožky“ (jedna z nejtěžších krabic). S pocitem solidně vykonaného dobra jsem byl cestou domů nařknut z nevědomého zcizení akumulátorového šroubováku. Chyba lávky, byl schovaný v igelitce v novém bytě!

Další dobrý skutek se nachomýtl hned druhý den. Vaškova sestra chtěla přidělat ve svém poděbradském bytě nějaké skříňky v kuchyni. Zadání bylo vlastně dost nejasné, ale znělo to lákavěji než reprízy smutných, pyšných či jakkoli jinak handicapovaných princezen. Aniž by mě kdokoli žádal, vecpal jsem se k příteli do auta a vyrazili jsme společně do lázeňského města (předtím jsem ještě jejich rodičům vyžral cukroví). Sestra bydlí v paneláku se zvláštními lidmi. Někdo z nich se dokonce převtělil do výtahu. „Jmenuji se Otis, jsou mi tři roky a nemám rád, když se ve mně vozí skříně, to mám pak poškrábanou podlahu a zkaženou náladu,“ vzkázal výtah na nástěnce v téměř jednostránkovém sdělení komukoli, komu by se ho zachtělo poškozovat převážením předmětů odlišných od jeho původního určení. Tedy všeho mimo miminek a babiček. Pokud by miminko nebo babička chtěly převézt něco těžkého, řešila by to patrně arbitráž.

Takže jsme nějaké staré skříně tahali po schodišti do sklepa. V přízemí postávala paní sousedka a u každého jednotlivého kusu se zeptala, proč to neseme do sklepa, proč to místo toho nevyhodíme. Copak já vím, bábo? Běž si povídat s výtahem! chtělo se mi zvolat, ale místo toho jsem jen slušně pokrčil rameny. V bytě netekla voda, tedy než jsem ji zapnul. Je tedy možné, že zvědavá paní je už vytopená. Celkově to byla velmi zvláštní, ale jistěže úspěšná mise.

Další den mého nicnedělání zaplnil částečně squash. Zde je to s tím dobrým skutkem trochu na vodě, protože to vlastně platil Vašek, ale beze mě by kluci seděli doma, jak je znám. Takhle si aspoň užili sluníčka v přetopené hale. Kdysi jsme se smávali movitému kamarádovi, který tento pro nás tehdy snobský sport pěstoval, zatímco my jsme si plebejsky maximálně čutali do mičudy. Ale časy i my se měníme. Pinkali jsme to ostatně znamenitě. Zvítězila Vaškova statická, nebo moje sebezničující hra? Opět chyba lávky: o víc než dekádu mladší a mrštnější bratr si nás namazal na chleba. Přitom jsem ho to kdysi sám učil. Tedy vysvětlil jsem mu pravidla a půjčil mu raketu a míček. Ale i tak…

Přiblížil se silvestr, a tím i můj návrat do pracovní reality. Snad se to na úbytku dobra ve světě nijak výrazněji neprojeví.

text a foto Řízek

JAK ZBOHATNOUT

"Pšššššššššššššš, dzzzznk, bžžžžžžžž," ozvalo se ve 4:45 z koupelny a nebylo to vůbec blízké jakýmkoli zvukům obvykle pocházejícím od anebo z kocoura či sousedů. Podivný neutichající hukot přehlušil i ptactvo v parku a mě napadlo, že je potřeba násilím přerušit sny, setřepat kočku z peřiny, nohou i z postele a jít hasit, vyhánět, zachraňovat, vypínat, volat o pomoc, utíkat či co vlastně.

Bytost či síla odpovědná za bytové katastrofy v okolí Zelené lišky nad námi naštěstí trpělivě drží ochrannou ruku; dochází k nim totiž výhradně tehdy, pokud jsme doma. Sice v době, kdy spíme nebo bychom aspoň rádi spali, ale zase si nemůžeme moc vybírat.

Tentokrát praskla jakási hadička vedoucí k záchodu vodu, divné zvuky pocházely od jejích proudů nedočkavě prýštících na podlahu. Ocenění si zaslouží červený kýbl na vytírání podlahy, který byl prozíravě náhodou umístěn přímo pod místem, kde se hadička protrhla. Kulminaci tím pádem zpozdil podobně jako vltavská kaskáda a dal záchranným týmům čas aspoň na to, aby si protřely oči.

Zbývalo jediné: zorientovat se v místnosti, nalézt uzávěr vody a pak svolat krizový štáb. Dohodli jsme se, že my vytřeme podlahu a Pepan že na nás bude znepokojeně čumět, jak se mu motáme kolem jeho záchoda, který to tak jako obvykle přežil bez újmy. Pak půjdeme ještě na chvilku spát a ráno pak že si hlava rodiny (já) přivstane a v hobbymarketu se pokusí najít něco, co by tvarově odpovídalo prasklé hadičce, a následně se to pokusí instalovat.

Hobbymarket se v sedm teprve probouzel, ale i tak byl plný nepřátelských předmětů, jejichž funkci zpravidla ocením až ve chvíli, kdy se v domácnosti rozbijí. Zpravidla raději vadný kus pro demonstraci předem vymontuji a pak se nechám odborným personálem dovést do míst, kde se podobné předměty nacházejí.

Mezi padesáti regály s desítkami různých hadiček se dvakrát ptám jakési "asistentky prodeje", jak se teď poanglicku říká, načež hadičku podobné barvy i délky odnáším od pokladny domů doufaje, že tentokrát to vyjde. Ne jako když jsem tu minule kupoval špunt, který je příliš malý do velkého umyvadla, ale příliš velký do malého.

Pro nás humanitně vzdělané s oběma rukama levýma je zkrátka taková prodejna místem frustrace. Řešením by bylo zavést jakýsi přátelský hobbymarket pro blbce: každé zboží vybavit cedulkou podobnou té v zoo, kde je důkladně vypsáno, čím se který tvor živí, kde žije a co je na něm zajímavého. Takže u hadičky k hajzlíku by bylo napsáno, že se to používá ke spojení nějakého kohoutu s vodou a hajzlíku. Že je to něco jiného než hadička pod umyvadlem (proč, to už vědět nepotřebuju). Že to občas praskne, ale že to zvládne vyměnit i novinář s hasákem. Ale že se vyplatí mít ten hasák. Že je dobré vodu zapínat až po utažení. Že krmit se to nemusí, avšak že se tam hodí dát těsnění. Možná by tam mohl být i takový testovací hajzlík, kde by si to člověk mohl zkusit přidělat pod dozorem asistentky, anebo opravdického instalatéra (ne toho z porna) tak říkajíc nasucho. I když to by možná bylo už trochu potupné.

Pokud byste to někdo chtěli zavést a šíleně na tom zbohatnout, pusťte se do toho. Je to rozhodně díra na trhu - ještě mám další podobně dobré nápady, ty vám ale hned nemůžu vykecat, koneckonců, taky chci být milionář. Dodám jen, že záchod jsem spravil, ale žena teď raději při odchodu z bytu zavírá vodu.

text a fotka Řízek

SPÁSNÝ TUBUS

 Černá kočka neběhá přes cestu, je domácí. Lítá po bytě a přebytky negativní temné energie, která její mysl i masivní tělo celistvě ovládá, vybíjí na vybavení domácnosti a na nervech chovatelů. Ježíšek tomu ale učiní přítrž.

S pocitem, že se kocour Pepan chová divně, jsem se tu už nedávno svěřil. Tehdy jsem to přikládal akutní zamilovanosti anebo důvodům, které by se souhrnně daly označit jako "jiné". Nicméně ono to nepřestává, spíš se to stupňuje.

Považte, to jeho několikahodinové sedávání v koupelně na koši se špinavým prádlem, to se ještě dá snést. Horší je, když zvíře - stále ještě na dietě - třeba z kuchyňské linky v nestřežený okamžik sežere celý talíř čočky (bez uzeného). A darovanému panáčkovi od Milana ještě ke všemu ožužlá, ukouše nožičky, hanba. A Maruška říkala, že už i ručičky.

Ze všeho nejprotivnější je však jeho obsese uchošťoury. Ty získává tak, že si v poličce ve skříňce v koupelně nějak otevře jejich krabičku, tyčinku si odnese do obýváku a pak ji za strašného kraválu loví po parketách i jinde. Nakonec vatu sežere a tyčinku ohne, čímž to pro něj na chvíli končí; mezitím ale zjistí, že mu jedna zcela nedostačuje, a tak vytahá další, desítky dalších. 

To je prostě tak otravné!

Tomu všemu má zabránit Ježíšek. Už teď víme, že našemu domácímu zvířeti nadělí jakýsi obrovský tubus s několika otvory a dvěma šustivými chapadly, kterými se dá slídivě prolézat.

Tunelová kočičí schovávačka je ze všech stran pokrytá atraktivním plyšákovým materiálem, temná zákoutí pohlcují zlé duchy hyperaktivních kocourů a celá asi dvoumetrová konstrukce dočista utlumí jejich zájem o ušní hygienu i o pojídání lidských pokrmů.

Tedy aspoň doufáme. (Musí to ale zabrat, když ta hovadina stála jedenáct set.)

Pěkné svátky zvířatům i lidem!

text a fotky Řízek

NEHLEDÁM BYT!

Realitní blues se stokorunou v kapse
text Řízek, ilustrační foto professionals.cz

Nechci nový byt. Opravdu ne, ani trošku. Jsem si tím úplně jistý, sebelepší nabídka mě neobměkčí. Takhle nějak jsem minulý týden odpovídal na plejádu inzerátů realitních kanceláří a dalších zoufalců, kteří se mě všemožně snažili přesvědčit, že právě ta jejich nemovitost je ta pravá pro mne.

Jak došlo k takovému nedorozumění? Není to vlastně příliš zábavné, tím méně důležité. Navíc z toho neplyne vůbec žádné ponaučení – takže se spokojme s konstatováním, že někdo někam na internet napsal, že hrozně toužím po bytu, zanechal tam mou mailovou adresu, v horším případě i telefonní číslo, a věci se daly do pohybu. A nabídky se sypaly.

Nebudu vás dloho trápit, ale krátký exkurz do světa realitních inzerátů si prostě nemohu nechat pro sebe, když už jsem to, hlupák, všechno přečetl.

Jazykovou hitparádu vyhrál jistý pan Zelenák, který o sobě vehementně tvrdil, že není realitní kancelář – inu, věřme mu. „Pokud budete mít zájem o spolupráciupřesnětěe mi prosím požadavky abych Vám mohl zaslat pýesnější nabídku kterou mám,“ lákal mě do svých sítí. Nevšední úroveň češtiny projevovali však i jiní.

Jistá paní mi nabízela „nááádherný moderní a kvalitní byt na pěkném místě“. Bohužel to bylo na kopci. Pan Vopařil má k prodeji parcelu „v Řiťce“ (sic!). „Zdělte nám prosím, jestli jste
si už našli jinou nabídku,“ táže se firma Globál reality a přikládá „malinký popis o nás, kvůli představě.“ Pan Třešňák z jedné nadnárodní realitky mě naopak prosí „o vzdělení více požadavků na byt“. To jsem se už neudržel a poradil muži, že by mohl vylepšit znalost mateřštiny. „Děkuji za doporučení,“ reagoval slušný pan makléř, což ho šlechtí.

Co se týče kvality nabídek, tak jednoznačně vyhrála zemědělská usedlost s krásným dvorem 12 km od Prahy, tedy v Úhonicích, za velmi přijatelných 12 940 000 korun.

Na krásném dvoře by se felicie moc pěkně vyjímala. V zemědělské usedlosti by se zase bezesporu líbilo kocourovi. No, ještě to zvážím.