ZACHODY SŁOŃCA

Přestože jsme už poněkolikáté přibalili na dovolenou jako rodina dvoje běžecké boty (z čehož jen jedny byly moje), nepatří dostatek vhodných tras mezi kritéria, jež by významněji promlouvala do výběru destinace. 

Jinak řečeno, ocitám se zpravidla (a tentokrát i Maruška) v situaci, kdy mám hodinku pro sebe, kolem je vedro, dětský bazén, moře a obrovský hotelový komplex all inclusive méněcennosti oplocený pletivem, obehnaný příkopem nebo hlavní silnicí, kudy uhánějí náklaďáky a otlučené mercedesy směrem na Albánii. Nejsi tu kvůli tomu, ale máš chuť běhat, máš čas, a není kam jít.

Předloni na Korfu to bylo ještě docela fajn, kamenitá cesta vedla do prudkého kopce k jakési zvonici a pak do klišovité vesničky na svahu plného bělostných domů, uzoučkých uliček s pověšeným prádlem a malými dětmi čutajícími ve strašném vedru do meruny a toulavými kočkami. Po silnici se pak dalo doběhnout na větší frekventovanou silnici, kudy se autobusy distribuovali turisté a jejich kufry z nedalekého letiště, a pak "domů". 

Anebo se dalo vymyslet si trasu podle mapy v hodinkách (spíše nedoporučuju) a uhnout na menší pěšinu a octnout se uprostřed polí a osady s příbytky z vlnitého plechu a proti tobě se najednou vyřítí dva štěkající zubatí psi, které mocným řevem zahnala jejich paní zpět na předzahrádku jednoho ze stavení a mě zase zpátky do bezpečí větší silnice.

Loni v Itálii to bylo katastrofálnější: z asfaltových uliček hotelu vedla cesta k pláži a pokračovala ve stále ušmudlanější a smetištnější podobě (poslal jsem tam Marušku večer běhat, měla posléze za to, že jsem se jí chtěl zbavit) k jiné pláži, pak se dalo odbočit jen doleva, protože vpravo bylo moře, a podél kanálu doběhnout do polí a mezi skleníky, překonat hlavní silnici a vydat se směrem k dálnici a vysokorychlostní trati. Podél ní se vrátit zpátky k hlavní silnici, tu překonat a přenést se přes pár podpapíráků do borového háje zpět do hájemství hotelu.

Od Černé Hory jsem tedy neměl valná očekávání. Večerní výběh jsem směroval k jediné turistické značce široko daleko: vrátnému jsem zkušeně řekl Dobar dan, překonal závoru a nechal za zády parkoviště stavebních strojů a sklad materiálu, fotbalové stadioňátko s malinkou tribunou pojmenované honosně Olympic, neuvěřitelné množství krámků pro turisty nabízejících unisono tutéž nafukovací velrybu, co pak koupíme Hedě, Nikšičko a balenou vodu. Po mostě přes zátoku, v níž se v šeru křivily podivné rybářské domečky trčící na kůlech přímo z vody, po úzké silničce, kde mě zrcátka aut turistů prakticky lechtala po pravém rameni až k rybářskému molu a jakémusi útesu.

Za útesem konečně začínala ta stezka. Cesta se stočila skoro o 180 stupňů, z rovné asfaltky se stala rampa s obrovským sklonem (na mapě se ta vyhlídka jmenuje Zachody słońca) a dvě stě metrů jí to vydrželo, než se z ní stala prašná cesta pustinou nad mořem. Zachod slunce přišel velmi rychle, pak padla tma a vypadalo to, že to tam najednou končí. Pod nohama mi skákaly obrovské kobylky.

Vrátil jsem se po svých stopách a v perimetru hotelu zkoušel další cesty v zoufalé snaze natáhnout to aspoň na deset kilometrů. Všechny cesty byly slepé, končily dálničním mostem, balkánskou poutí anebo v čímsi apartmánu s pěkným bazénem.

Vrátil jsem se k mapě (až v hotelu, protože tam byla WiFi) a zjistil, že ta cesta tam někde musí být a pokračovat až do města Ulcinj. Druhý den jsem tedy vyrazil za světla a za vedra a po zábavné vlnící se kamenité pěšině připomínající Korfu i Pálavu doběhl do města a vracel se zpátky po místní magistrále, což jsem si zpětně vyhodnotil jako chybu.

Maruška už mým trasám od loňska nevěří a běhá jen po areálu (i když si na vyhlídku taky vyběhne, ale na rozdíl ode mne jí to stačí jednou). Krouží od budovy Apricot kolem Blueberry až k Cherry, u recepce doleva a zpátky kolem objektu pro VIP lidi s modrými premium páskami (mají mj. nárok na Heineken). 

Na internetu jsem zjistil, že po značce už přede mnou běželo pár lidí a že na Stravě je i 2,5 km dlouhý virtuální segment končící na kraji města. Dokonce jsem se zde mimoděk a více méně na volnoběh umístil v první desítce dosavadních účastníků fiktivního závodu.

To by byla škoda nezkusit trumfnout a ještě mám dva dny. Kobylky a obří lidé mířící na blízkou nudapláž zděšeně uskakují, silniční adidasky skřípou po kamení. Jsem u hotelu Albatros, kde segment končí, nemohu popadnout dech a vracím se domů napjatý, jestli jsem se dostal do čela, mám tedy nárok na pomyslnou korunku pro vladaře segmentu.

Je to tam! Pana Dervisevice, který tu přesně před měsícem možná jen tak volně klusal, jsem deklasoval o dvě sekundy a určitě teď někde pláče. 

Jenže pak jsem zjistil, že jsem omylem část trasy běžel zkratkou. Byla sice stejně dlouhá, ale po mnohem lepším povrchu bez šutrů a kořenů. Systém mi to sice napočítal, ale já jsem víceméně čestný člověk, takže jsem si řekl, že to zkusím pořádně. 

Poslední den dovolené jsem měl tedy jedinou šanci na reparát. Okno příležitosti se otevřelo v podvečer v nevhodnou dobu: překážel mi mocný oběd (přece to tam nenechám, když je to "zadarmo"), dusno před bouří a po prudké zatáčce na začátku segmentu i ostrý protivítr. Mezi udivené rekreanty na kraji města jsem po dvanácti minutách zhola nesmyslného snažení dobíhal bez dechu a překvapen tím, co moje vetché kotníky ještě dovedou.   

O šest sekund rychleji než můj včerejší podvodný pokus! Můžeme jet domů. 

V bezpečnostním rámu na letišti pípám. Zřízenec si mě povolává na důkladnější kontrolu a nic nenachází. Ani nemůže. To je totiž ta korunka.

text Řízek, foto Strava

AQUA GYM

Není to vlastně tak blbý. Nebe je modré a jednou za deset minut ho pročísne řvoucí letadlo plné ještě neopálených a nepoštípaných lidí. Pijeme něco jako Cuba Libre. Nejdřív jsem se trochu ošíval, protože by mi stačila kola, ale člověk trochu ztratí zábrany a ono tam stejně toho rumu moc není. 

Z lobby sem doléhají tak strašné výtahové coververze známých hitů, až mě to zvrhle baví. Ironic od Alanis Morrisette jako reggae. Cryin' od Aerosmith jako popová sračka. Panebože, ti Doors... Už si pamatuju, jak to jde za sebou; podle všeho je to jedno album, které točí pořád dokola. Ano, ještě kolu, prosím.

Moře je asi dvě minuty od nás a jsme na Korfu. Není to zas tak podstatné, protože sedmdesát procent dovolené strávíme v dětském bazénku, kde je čtyřiceticentimetrová hloubka a močí do něj ratolesti nejrůznějších proveniencí. Vedle něj je bar se šizeným kubíčkem a hned za ním je hotelová restaurace. V ní mají pestrý výběr jídel; každý večer je menu regionálně uzpůsobeno a suita kuchařů je přepečlivě průběžně doplňuje, ale především tu mají hranolky a zmrzlinu.

Hotelový komplex je čistý, pokoje klimatizované a personál úslužný, ale především tu mají kočky. Toulají se po asfaltových cestičkách, přežraně se vyvalují pod golfovými vozítky pro přepravu líných hostů a ti je pokoutně vykrmují šunkou nakradenou ze švédských stolů, třebaže jim chybí zlatá páska na pacce, symbol, že patří do all inclusive honorace. Krmíme kočky a stýská se nám po kocourovi. Ten nám zatím doma mstivě ničí věci a pomočuje kočárek, a kdyby jen to.

Párkrát opustím hotelový výběh a vyrazím na nejbližší kopec. Cestou zpět po pěšince skrz jakousi pašeráckou vesničku mě napadne, že by mě mohl napadnout pes. Stane se tak; naštěstí se brzy ozve smršť řeckých nadávek a pes se vrací na základnu. 

Sezona jde do nastaveného času. V hotelu jsou především senioři. V jedenáct nastoupí do bazénku a pod vedením animátorů začne "aqua gym". Rodin s dětmi je jen pár. Hedě nevadí, že Polákům a Angličanům nerozumí. Přetahovat se o nafukovací hračky se dá vícejazyčně. Jako i smutnit, když ad hoc kamarádku jedno z těch letadel, už opálenou a poštípanou, bez varování odveze zase pryč. Nebo když přijdete na dětskou diskotéku a jste tam sami (a musíte tancovat s mámou a tátou, který je fakt nemožný).

Ten pravý all inclusive řev ale nastane až jednoho večera, kdy s kamarádem Archiem blbnou při večerním koncertě jakéhosi místního tria Yamaha tak intenzivně, až si gumovým hadem málem vyšvihne oko. Bude nač vzpomínat.

(Jezdili jsme přes léto hlavně na chalupu, na vodu – na Vltavě jsme byli snad dvacetkrát – a v zimě na několik týdnů na hory, třeba i přes Vánoce, to ti byla paráda. U moře jsme byli s rodiči snad dvakrát; tohle opravdu není blbý, ale nechybělo mi to).

text a foto Řízek

POJEDEME K MOŘI

Nerozumím tomu, že někdo tohle dělá dobrovolně. Že sedne do auta, jede tisíc kilometrů jen proto, aby si vedle něj na pláži kydli stejní morbidně obézní Češi, které potkává třeba v metru - jenže tentokrát asi nejeli ráno do rachoty, nýbrž přivstali si a rozmístili na atraktivní místa své deky o osušky (tak jako my). Jsou do ruda spálení a halekají.

Stejně nerozumím Mikulášovi. Celý den v ukrutném vedru monotematicky (Maruška se ho to slovo pokusila naučit) přenáší po oblázkové pláži konvičku se slanou vodou a její obsah s maximálním soustředěním vytrvale vylévá na policejní autíčko. Padesátkrát, stokrát. "To je myčka, víš, stuejdo?" opakuje. V noci měl slabší chvilku, jejíž následky protekly skrz matraci skoro až do přízemí apartmánu. Ale jinak je to velký frajer, má na hlavě hustou čepici s Mimoni a rovným (!) kšiltem, a kdyby mu příliš volné plavky neodhalovaly půlku zadku, mohl by klidně aspirovat na titul "Nejroztomilejší zdánlivě hodné dítě na plážích v Omiši 2016 v kategorii 3-5 let".

Jindy zase maluje voskovkami po nábytku anebo se pohybuje v nějaké své paralelní tříleté realitě; povídá sám sobě podivné příběhy, dává běžným věcem bizarní přívlastky (pouicajtskej, žualočí, bubáčí, čauodějnickej pudink) a sem tam zařve nebo mě kopne. Bohužel většinou tehdy, když se snažím docílit toho, aby se třeba oblékl, svlékl či přestal dělat právě tu nebezpečnou činnost, kterou se zrovna zaobírá. Když nezalévá auto, buduje na pláži z vyplavených klacků a vajglů (fuj je to!) hranice a docentem konvičkou hasí fiktivní ohně. Avšak když s panem domácím uspořádáme luxusní táborák i s opékáním špekáčků, je mu to úplně buřt a místo toho bloumá po zahradě. Ale už mě to vlastně skoro nepřekvapuje.

To Stázina je rovnou krásná. Má velké hluboké oči, a když něco chce, ukáže na to a prohlásí drsným hlasem: "Hueehueeehueeehueee". A pak se vrávoravě, ale překvapivě svižně rozběhne třeba vstříc schodům anebo moři. Dokáže taky během zlomku vteřiny přejít z usedavého pláče do démonického smíchu a naopak; to mi přijde pozoruhodné, ale možná nás to na konci tohoto pobytu čeká všechny. Babička ji s oblibou nechává v apartmánu bez plenky a zkouší ji naučit na nočník. A pak nadává, že vzor na dlaždicích je tak nešťastný, že je nemožné poznat, které jsou ještě pokaděné a které pohromě unikly.

Dohromady jsou ovšem obě děti vcelku na pěst a jejich matka patrně není ve skutečnosti povoláním právnička, nýbrž anděl vybavený svatou trpělivostí. Koupíte-li čtyři hračky (pejsky v záchranářských autech), začnou se tutově přetahovat zrovna o toho jednoho konkrétního vořecha policajta a na ostatní kašlou, i když je tam třeba senzační pitbul popelář anebo mopslík hasič, který taky není k zahození. A takhle je to se vším - konývkou, šutrem, který se dá krásně nacpat do pusy, pudinkem, nakrojeným jablíčkem, slanou vodou, tabletem s pohádkami.

Babička, která Chorvatům říká láskyplně Jogurti, dnes dostala ohromný nápad, že zajdeme na oběd do restaurace. "Tohle já nemám vůbec uád," pronese rezolutně Miki nad porcí lasagní v přepočtu asi za čtyři stovky. Lžičkou ale sežere veškerý parmezán, tedy ten, který nerozhází kolem, hraje si se sousedními korýši a měkkýši a nakonec ("uizoto já nemám vůbec uád") sní tři lžíce rizota (není to totiž ve skutečnosti rizoto, ale piuátskej žualočí talíš, věděli jste to?), zatímco Stázina paralelně ochutná veškerá jídla včetně přinesených a postupně přemístí sedmdesát procent babiččina zeleninového salátu včetně tuňáka pod stůl. Dáváme ohromné dýško a budeme dělat, že se to nikdy nestalo.

Nikdy neřvou naráz, ale na střídačku. A i kdyby to autíčko za dopoledne zalil tisíckrát desetilitrovým džberem, Mikuláš prostě po obědě neusne. Což by bylo žádoucí, protože my všichni ostatní bychom docela rádi (v noci hrajeme ze zoufalství mariáš). Aspoň pět minut, co, Miki? Ne? Teď se tu třeba pokouším psát blog a on kdesi sebral Maruščiny drahocenné dioptrické brýle a předstírá, že čte Kunderu. A teď mi začala Stázina bušit kyblíkem do klávesnice. Život je jinde.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

DOBRO DOŠLI

Je ráno. Probudili se racci chechtaví a hýkají, jako kdyby partička pubescentů napodobovala mentálně postižené. Je vedro. Už v půl sedmé ráno vyráží korpulentní uklízečka Marijana napravovat následky hotelových privátních mejdanů a radovánek. Maruška spí. Zbylé osazenstvo hotelu Laguna právě patrně obklíčilo bazén a kolonizuje dosud zamčená lehátka svými ručníky (bazén se sice otevírá až v devět, ale konkurence je veliká a lehátek tak málo). Opravdoví pubescenti nehýkají, ale od rána okupují gauče v hotelové lobby, protože je to jediné místo, kam chorvatští inženýři zavedli bezdrátový internet.

Vybíhám. Po chodníku vedoucího od nechutného kempu podél kamenitých pláží do města, propletu se přístavem s opravdovou vůní rybiny z opravdicky olezlých rybářských lodí a i kolem pestrobarevné poutě s nefalšovaným odérem kolotočářských kadibudek, tedy v lepším případě. Vzduch je slaný, mísí se s mým potem a moře se vlní. Je krásné a modré, i když ho svazují betonové břehy a místní podnikavci z něj svými čluny a vodními skútry vytěžují maximum.

Amfiteátr v Pule, takové pseudokoloseum.

Nikdy si v žádném případě nekupujte nic od místních podnikavců, zejména pak výlety! stojí patrně v každém průvodci po Chorvatsku. Už v Pule, kam jsme jednoho dne vyrazili na poznávací vyjížďku autem, se na nás sesypali jako vosy na ocumlanou karamelku. Děkujeme, nechceme. Nechceme. NECHCEME! O hodinu později v nedaleké Fažaně jsme ale podlehli, jinak to nešlo. Obchodník se zážitky totiž tvrdil, že v Praze studoval žurnalistiku, bydlel na koleji Hvězda a pracoval v Lidovkách a (považte) i v iDnesu. Chtěli jsme vidět slony a zebry v tamním národním parku Brijuni a pak dát na Facebook vtipnou fotku, jako že jsme v Africe. „Tss, je tam jeden slon, dvě zebry a tři krávy a nechají vás tam deset minut, celé to pak trvá čtyři a půl hodiny,“ mávl rukou, „ale naše plavba kolem čtrnácti ostrovů, to je něco úplně jiného!“ uzavřel a my byli zlomeni. Slabě jsem zaprotestoval, že neuvidíme slony, tedy slona, ale Maruška už lovila kuny.

Průvodkyně třímá průvodce a
nestydí se za to.

Na palubě jsme my dva, finští manželé, dvě Němky a dva mladí asi Rakušané a italská rodina. Pak kapitán, který měl na tričku kapitána s kolou (aby bylo zřejmé, kdo je tu šéf) a během řízení obstarožního plavidla si stihl nípat nohu a druhou ovládal kormidlo, a konečně průvodkyně, která neuměla anglicky. Její srandovní němčinu beztak po většinu času přehlušoval atmosférický řev atmosférického motoru. V průvodci po Chorvatsku nám ukazovala, co bychom bývali viděli, kdybychom na daném ostrově přistáli. Třeba Titovo sídlo. Ale my jedeme jen kolem. A tak erárními rohlíky krmíme racky a dostáváme i hlt německého piva. Plavba se vydařila a slona jsme opravdu neviděli.

Když nejsou vlny, koukám vodě pod sukni potápěčskými brýlemi. Mám totiž šnorch, což je zařízení, jemuž všichni kromě pana docenta (Maruščin otec) říkají šnorchl. Naučil jsem se jeho pomocí docela obstojně dýchat i pod hladinou. Samozřejmě, ne vždy se to podaří. Pod vodou se kromě kelímků a tácků vyskytují mně neznámí živočichové a jiné organismy převážně z čeledi rybovitých. Na dně nadzdvihávám domnělou tajuplnou lasturu a už mi svou masitou nohou vztekle hrozí cosi, co ve skořápce ještě existovalo. Lekám se a bezděky piju spoustu slané vody. Jakékoli jiné chorvatské tekutiny jsou naopak příšerně sladké, zejména pak hotelová limonáda. O pivu Favorit, při jehož ladění určitě pomáhali mladoboleslavští motoráři, radši vůbec nemluvě.

Když přijdou vlny, vytáhneme jedovatě zelenou matračku a dovádíme mezi haranty. Jindy se opékáme na slunci. Má družka během týdne mění barvu pokožky z původní slonové kosti na řekněme bukovou dýhu, protože se v posledních dvou dnech „soustředí na opalování.“ Přečetl jsem nového Szczygieła a byl jsem z něj značně rozpačitý. To tři dny staré noviny s jihočeskou přílohou, to bylo to správné dovolenkové čtení.

Olympiádu stíháme taky. Jenže bez Michala Dusíka to není ono. Ono to hlavně není ono bez (aspoň nějaké) české televize. Je to k nevíře, ale zahraniční kanály (dvě německé a jedna chorvatská stanice) ty naše medailové naděje vesměs opomíjejí. Na chorvatské stanici běží dnem a nocí házená (chorvatsky rukomet, a to opravdu – kopaná se řekne nogomet), vodní pólo a basket; Němci zase mají tendenci přepínat přenosy v nejlepším – Knapková vede o parník, tak co bychom tam nedali na chvilku rozběhy na stovku, že jo. Mimochodem, nejlepšího komentátora má německý Eurosport a patrně se specializuje na veslování a vodní sporty. Bezvadně ráčkuje a ještě se v tom vyžívá.

Je večer. Hrajeme neolympijský minigolf a je to velké drama. Hrajeme i Ticket to Ride, byť na herním plánu Novigrad chybí. A oboje skončí 1:1 na zápasy, což je pro klima ideální. Pijeme víno, v kterém si snad někdo vymáchal nohy, ale každým dnem je o kousek lepší. Jeho nejúžasnější kousek tedy končí ve výlevce. A my balíme a jedeme domů. Přes zácpu na Strakonické fabie zvládá cestu v novém osobním rekordu a naše první dovolená u moře, mimochodem parádní, končí.

text a fotky Řízek, portrét Ř. s dildem na hlavě fotila Maruška