BÁSNÍKŮV NEVERLAND

Nedá se to pořádně vyfotit, leda z letadla, možná z vesmíru. A vevnitř se fotografovat nesmí. Vila italského básníka, válečného hrdiny, dlužníka na útěku před věřiteli, trošku fašisty a vášnivého sběratele harampádí Gabriela d'Annunzia je tedy něco, co se musí vidět. Anebo si o tom něco poutavého přečíst. Ještěže nás máte.

Nuže, Gardské jezero je záviděníhodný kus země a vody. Nezáviděníhodné je naopak rozhodování, co s časem, kterého máme tak zoufale málo. Nemyslím to tak, že život je krátký, konečný a tyhlety kecy. Zítra se prostě musíme sebrat a jet dál a do měkké postele bytu v centru města Riva del Garda ulehnou místo nás zase další lidé. A budou taky řešit dilema, jestli se jít raději koupat v průzračné vodě, jezdit po kopcích na horském kole, spalovat si záda na pláži, surfovat, kajtovat, jíst zmrzlinu nebo pít cappuccino. Na všechno tohle je Lago di Garda optimální, jenže většinu z těchto činností nelze bohužel dělat naráz.

Součástí parku je i živý brouk

Rozhodování usnadňuje tlaková výše Lucifer; hledali jsme místo, kde by teoreticky mohlo být chladněji než osmatřicet ve stínu. Co třeba tahleta básníkova vilka?

Představoval jsem si Čapkovu Strž anebo Ladovy Hrusice, něco tak dojemně skromného a osobního. Místo toho jsme dojeli k něčemu, co spíš připomíná ranč Neverland. Akorát je zde kromě vily, obřího parku a básníkova muzea i jeho mauzoleum (vynechali jsme).

U vstupu dostanete plánek. Popis venkovní části čítá 43 položek včetně torpédoborce (zapuštěný do svahu - dar italského námořnictva). Parkem můžete teoreticky bloumat hodiny. Pak spolu s německým párem způsobíte chaos v pokladně, jelikož prohlídky domu - tedy klíčové součásti expozice - jsou možné jen s italskou průvodkyní. Ostatně i webové stránky celého areálu nazvaného Vittoriale si můžete přečíst buď v italštině, nebo v italštině. Na vlaječku si ale můžete kliknout, na průvodkyni ne.

Nakonec se podaří sehnat jinou průvodkyni s bizarní italoangličtinou. A hned přichází drobné zklamání - v básníkově vile je ještě horší klima než kdekoli jinde. Odvážný D'Annunzio přišel za války o oko (snad v letadle, které visí v jiné části ze stropu - dar italského letectva). A snad proto celou vilu utěsnil jakýmisi těžkými drahými rouchy, aby tam nemohlo světlo, čímž zároveň zamezil přísunu vzduchu.

Torpédoborec hřeje a žena se ovívá

Zbytek je ale jeden nekonečný úžas. A to, že vlastně není moc vidět a nemůžete dýchat, strašně se potíte a průvodkyni není rozumět, i když ona si myslí opak, k tomu dokonale pasuje. Slavný básník, jehož dílo bylo prý ve své době hodně explicitní, dekadentní a zakazované a nikdy jsem od něj nic nečetl (ale to vůbec není důležité), ve všech místnostech naprosto plánovitě navrstvil nesouvisející věci, pravděpodobně dost cenné a v té době nedostupné, a s nimi tak nějak koexistoval a přijímal návštěvy včetně Mussoliniho a asi i tvořil.

Kromě toho i spal, zřejmě někde jinde, s různými tehdejšími divami, kterým pak psal role a roličky na tělo. Plodil děti, utíkal před dlužníky do Francie (rád kupoval drahé věci a neplatil za ně) a prošlo mu to, za války shazoval letáky z letadla a pak se dvěma tisíci dobrovolníky obsadil město Rijeka a vyhlásil tam vlastní republiku a neprošlo mu to. Po nezdaru v Rijece se usadil zde v polovině obce Gardone Riviera a spolu s jedním zvrhlým architektem začal přetvářet onu původně zřejmě normální vilu a její okolí. Ostatně ke kraji měl vztah - při návštěvě nedalekých vodopádů na periferii Rivy byl (sám sebou) tak ohromen, že se označil za "muže víření a vody".

Uvnitř je to celé ještě divnější

Přilbici z pásovce, desítky různých talířků na stěnách, své fotografie (jiné než své podobizny nesbíral), různé sochy andělíčků, kůže celého stáda levhartů vedle vrtule z letadla. Celé to mělo připomínat jeho umělecký i armádní život i jeho dobu. "Tady se musí dost obtížně uklízet," poznamenala žena při pohledu na koupelnu, na jejíž podlaze bylo podle neznámého klíče vyskládáno na místní poměry celkem uměřených několik set předmětů. Průvodkyně se jen pousměje, ten všudypřítomný úlet popisuje celkem věcně a v hlase má naopak spíš náznak hrdosti, pokud jsem tomu náznaku správně rozuměl.

V čele stolu v jídelně pro hosty trůní obří zlatá želva. Je to kopie původní želvy, která pošla, protože se přežrala nějakých kytek v parku. Hostům měla připomínat střídmost v jídle i pití. Mimochodem, poeta svého času mimo jiné choval 39 psů. Setkat se s nimi lze na psím hřbitově (vynechali jsme).

Je to nesmírně inspirativní. V našem 2+kk hodlám vybudovat tuzemskou kopii, jen bude samozřejmě zasvěcena mně. Maruška už má zákaz cokoli vyhazovat, popelnici odhlásíme.

text a foto Řízek

JÁJIN

Nepamatuji si, že bych byl kdy před nějakou návštěvou tak nervózní. A že jsem jich zažil hodně a prestižních - kupříkladu návštěvu amerického a ruského prezidenta, britského následníka trůnu nebo Maruščiných rodičů. Jak mě Jájin přijme? Nebude řvát? Útočit na mě kostkami? Jak se zachovat, pokud ano?

K téměř ročnímu Jájinovi a jeho rodičům jsem chtěl zajít po fotbale; nesoustředěnost a nervozita z audience mě dokonce vyhnala z branky kosit ostatní hráče do pole.

Ale už se to nedalo odříct. Už tak bylo hanebné, že jsem děcko jednoho ze svých nejlepších kamarádů takhle dlouho přehlížel. Proto jsem koupil jakousi dřevěnou stavebnici (na obale byl obří varovný nápis "+2", ale drželi jsme to v autě v teple) a nechal se pozvat.

Prvotní mou nejistotu, v jakém vývojovém stádiu tak asi je roční dítě, Jájin vyřešil okamžitě, když se přibatolil ke dveřím. Koukali jsme na sebe oba dost vyjeveně, ale myslím, že tam z jeho strany vyloženě nepřátelství nebylo.

Šli jsme si hrát na koberec. Kostky nejprve vyzkoušel Vlastík, do úst se mu vešly, přesto je schválil k použití. Dřevěnou stavebnici sice batole zaznamenalo, ale mnohem víc Jájina zajímal foťák.

Fotili jsme mámu, tátu a na displeji si prohlíželi různé Jájiny. To ho zas tak nebralo, zvítězilo takové průzkumné potěžkávání, a především popruh nikonu a jeho chuť. Má pravdu, chutná lépe než kostky. Pravděpodobně se mi snažil naznačit, abych si stavebnici strčil někam, že úplně postačí, když tam nechám foťák. To jsem nakonec zdvořile odmítl.

A pak jsme zkoušeli pít ze skleničky i z půllitru a taky jsme tak trochu blbli na koberci a ksichtili se na sebe a dal jsem si i jednohubku a bublinkovou limonádu.

A když mě pak Jájinův táta pustil ven, usmíval jsem se a vyzařoval pozitivní energii trochu jak idiot. Dobrou půlhodinu, než to vyprchalo. Jájin je bezvadné dítě a zase za ním někdy přijdu. Tedy ještě dřív, než s námi začne hrát bowling, což je zřejmě jeden z předpokládaných cílů jeho výchovy.

text a fotky Řízek

VÍKEND S PRINCEM

O pronásledování návštěvy
text a foto Řízek

Britský princ není ani Obama, ani papež. Dvaašedesátiletý čekatel na královský trůn tak nemohl po příjezdu do Prahy čekat davovou hysterii, spíše zdvořilý zájem. Ani já jsem ji nečekal, přesto jsem se na víkendovou pracovní směnu docela těšil. Být o víkendu v práci není za normálních okolností příliš zábavné (a to je asi stejné v jakékoli profesi), takže taková vzácná návštěva je vítané zpestření. Navíc, když pomineme papundeklové pohádky z víkendových dopolední kdysi v dětství, moc princů jsem zatím v životě neviděl.

Ekologický Charles a jeho žena Camille s bolavými zády měli nabitý program. Jeho části mohla média sledovat, částečně tak i já. O novinářské akreditace byl poměrně velký boj; kapacita byla neúprosná, a tak jsem byl rád, že aspoň dvakrát se na mě Štěstěna reprezentována ambasádou usmála. A tak, když jsem prošel nesmlouvavou bezpečnostní prohlídkou, mohl jsem se v sobotu těšit na setkání s modrou krví se zeleným smýšlením, jak tak vtipně psala média.

V sobotu kolem poledne přiletěli z Maďarska a hurá na Hrad. Čekal na ně houf fotografů a kameramanů, pisálků jako já moc nebylo. A tak jsem byl rád, že jsem si s sebou neopomněl vzít foťák, takže jsem aspoň předstíral, že jsem také fotograf. Třebaže jsem tam byl spíše na čumendu.

Jak vypadá takový fototermín na Hradě? Musíte tam být o hodinu dříve, v salónku vás uklidí do houfu dalších a čeká se. Pak se otevřou dveře, z jedné strany přikráčí princ se ženou, z druhé prezident se ženou. Začnou cvakat závěrky a létat blesky, že by je ani supermeteoroložka Dagmar Honsová nespočítala. Všichni ostatní chtějí mít jiné záběry než všichni ostatní, takže se vám vytrvale někdo cpe před objektiv. Prezident se zdraví s návštěvou, první dámy se usmívají. Za dvě minuty je po všem. To se opakuje třikrát na různých místech Pražského hradu. A o den později se stejně letmo střetneme ještě před Stavovským divadlem.

Než člověk nasaje atmosféru vznešenosti a honosnosti, je zase venku před hradem, mezi ruskými turisty s čínskými kamerami. Étericky rychle to vyprchá. Člověk je hned zpátky v redakci mezi Topolánkovými průšvihy. Přesto však to bylo prima setkání; nevím jak princ, ale já jsem si to užil. Obrazový důkaz o tom, že jsme se sešli, se dá nalézt zde. (Návod: Sjedete k druhé fotce, kde Charles kyne na pozdrav, a uvidíte muže v obleku s fotoaparátem před obličejem...)

Mějte se tu hezky, já valím na hory. Díky čau.