TRIATLON V UVOZOVKÁCH

Balil jsem si: kartáček na zuby a pastu, kdyby na ně došlo, ponožky, tričko a trenýrky (taky spíš záložní), horské kolo, běžecké boty, švýcarský nožík, přilbu, roušku a pak jsem se zarazil. Je to přece jenom triatlon, i když (už) spíš společenský. Takže jsem tam ty plavky, brýle a ručník přece jen přihodil, ale moc jsem tomu, že vůbec vlezu do rybníka, nevěřil. 

Nevím, kdo z nás dvou první přiznal, že se nám do Holan zas tak moc nechce. Každopádně panovala shoda  - jakkoli tu akci máme hrozně rádi, volných víkendů je pomálu a tlaky okolí se taky nedají úplně přehlížet. Nicméně v sobotu ráno nakonec zastavil na Zelené lišce modrý transportér, což je jakýsi tradiční posel dobrodružství, pohltil mé hanebně špinavé kolo, krosnu i strašně moc věcí, které jsme si za poslední dobu nějak nestihli říct.

A jelo se na sever, přes jedinou pumpu na světě, kde nemají kafe. Obdivoval jsem kamarádovo nové, lehoučké a zářící kolo S-Works, i péřovku, kterou si s sebou prozíravě vzal s vidinou chladného večera.

Na triatlonu se od mé poslední (předloňské) účasti změnilo ledacos, třeba i kemp, jenž měl být naším zázemím, jak jsem dezorientovaně zjistil. Na druhou stranu takový Péťa tu pořád jako vždycky byl, ale nevypadal, že by se chystal soutěžit. "Kde jsou závodníci?" ptali jsme se, zatímco se z chatek trousili rozespalí účastníci předchozího večírku. Smích potvrdil, co jsme více méně očekávali. Dostali jsme diplomy za účast a pak jsme dohustili pneumatiky, načerpali vodu do bidonů, přibrali ještě Mílu a vyrazili aspoň projet krásnou trasu cyklistické části.

Babí počasí vyhnalo do pedálů celou řadu lidí. V mém oblíbeném stoupání na Vlhošť bojovala silnější paní na elektrokole s loužemi, které ji obklíčily a chtěly ji snad ten samohyb zkratovat. Dostal jsem se díky tomu na čelo fiktivního pelotonu, ale pak, v nejprudším kopci u hájovny, se ozvalo bzučení a madam se kolem mě prosmýkla a nezadržitelně mířila k etapovému vítězství, protože ve skalách už žádné louže nebyly.

Vlastně poprvé jsem se rozhlížel kolem sebe. Třeba na Hvězdě je hezká alej, kterou jsem nikdy dřív nezaznamenal, protože už jsem se mentálně připravoval na blížící se technický sjezd zvaný Broučci. Však jsem se z něj taky několikrát skutálel. Dneska jedeme opatrně, vyhýbáme se houbařům s plnými koši i trempům a už jsme za Úštěkem a cesta vede po písčité, místy plážové cestě vzhůru na Skalku.

Tam už na nás čekají ostatní účastníci "triatlonu" a přesolené jídlo a pokračuje se k další pivní zastávce zvané U tlustejch prdelí (není to sebereflexe závodníků). Na stole bufetu nacházím hopíka, zato opět ztrácíme skupinu a bez nehod se vracíme do kempu a je to poslední pohyb tohoto dne, protože v rybníku plavou jen labutě a šlapadla, dojít na blízkou zříceninu se nám nechce a o pingpongu za 20 korun na hodinu jen uvažujeme, ale bez konkrétního závěru.

Večer, sotva se unavení "závodníci" vzbudí, se zapálí oheň. Péťovi pění pivo, v poměru 42 ku 58 se namíchá australské víno se žirafou s kolou a kdo se včas nevzdálí, dostane za úkol opékat maso a přijímat reklamace. Vzpomíná se na někdejší pitky, provádí se vztahová archeologie a vedou se důležité řeči o homosexualitě ve večerníčcích a o tom, za jakých okolností se po souboji v kuličkách nemusí podávat soupeři ruka. Dostáváme se poblíž klíčového poznání: proč s námi nerady jezdí (některé) manželky a přítelkyně (protože vzpomínáme na někdejší pitky a řešíme homosexualitu ve večerníčcích). Akorát na to pravděpodobně do zítřka zapomeneme.

Po půlnoci zalézáme do obytného transportéru, který na šikmé ploše parkuje bez zatažené ruční brzdy. Kde se vzbudíme, tak nikdo předem neví. Vzbudíme se uprostřed koncertu Hop tropů, protože kolegové ohleduplně počkali, až ve dvě ráno skončí reprodukovaná hudba od sousedů, a vytáhli nástroje. 

Bylo to vlastně hrozně příjemné, i když to nebyl tak úplně triatlon. Ostatně ani Frantovo kolo není tak úplně S-Works, nýbrž ve skutečnosti přestříkaný rám z Tchaj-wanu koupený na Alibabě. A taky je fajn.

text Řízek, foto Ivan a Ř.

WAS IST DAS TRDELNIK?

Luboš nevynechá jediné utkání hanspaulky. Přijde prostě vždycky; má lepší účast než rozhodčí. Kromě toho údajně nikdy nebyl za hranicemi. Dlouho jsem si myslel, že těmito dvěma zvrhlými charakteristikami jeho výjimečnost končí. Po jedné pozápasové diskusi ovšem vyšlo najevo, že tento v podstatě nenápadný člověk neuvěřitelně dobře maluje. Především mandarinky a lodě. Když jsme dumali, co mu dát k třicetinám, přišli jsme celkem logicky na cestu do zahraničí - za obrazy.

A tak jednou v sobotu procházíme drážďanský Zwinger a obdivujeme staré mistry. Luboš plátnům obvykle věnuje stručné recenze. U většiny z nich se krátce zastaví a řekne: "Ne" a Tizian či El Greco, kteří nás skrze ty malby pozorují, posmutní. U několika vyvolených řekne: "Jo" a Rembrandt se zaraduje. Pro nás laiky, kteří nemalujeme a občas nějaké zápasy v hanspaulce vynecháme, je tam příliš mnoho prdelatých andílků a biblických výjevů. Naštěstí na jednom z obrazů najdu živelně pářící se psy, což nás postupně všechny pobaví.

V jiné části areálu je výstava matematicko-fyzikálních udělátek. Nadchnu se hned na začátku díky senzačnímu hracímu strojku vyrobenému z medvěda a pořád doufám, že jich tam třeba bude ještě víc, ideálně celé stádo. Jenže ne, v Drážďanech se zjevně specializovali na jiné harampádí. Všude různé čočky, astroláby a vakuové pumpy. Dobrý je teploměr, který neměří na Celsiově škále, nýbrž na Delislově. Podle ní bylo ten den venku zhruba 150 stupňů. Celkem vzato je ozubených koleček ještě víc než andílků. Dojdeme až do místnosti plné nejrůznějších hodinek. "To je ale hodin," konstatuji s pohledem na levé zápěstí a jediný, kdo se nejsuššímu možnému vtipu směje, je Péťa a jsem mu za to vděčný.

Výlet má pevně v ruce Václav. Zavádí zásadu, že pod jezdeckou sochou se musí pít rum, je to prý tradice. Je odporná zima. Všude je slyšet mateřštinu a na trzích se tlačí davy lidí kolem rádoby dřevěného stánku, kde je napsáno "Was ist das Trdelnik?". Ti z nás, kteří neřídí dodávku, pijí něco teplého, co hoří. Teplota nápoje se blíží 0 stupňům Delisla. Paní německy naznačuje, že před konzumací je potřeba plamen sfouknout jak svíčku. Tenhle nápoj dodává lidem blažené úsměvy.

Dopravní muzeum připomíná, co všechno pohyblivému světu dalo východní Německo. A nebylo toho málo. Bohužel rudý sportovní wartburg se do výroby nedostal. Blažený úsměv Marušce vydrží kupodivu i při prolézání lokomotiv i pozorování modelové železnice, postupně však v ní i dalších ženách roste očekávání a napětí. Musíme totiž ještě do nákupního centra shánět levné hadry.

Je stejné jako kdekoli jinde, jen je v něm víc Čechů než u nás. V Primarku se rozdělujeme na koupěchtivé ženy a na otrávené muže (a koupěnechtivou ženu), kterým došlo pití. Zatímco si, aby se neřeklo, zkouším džíny, kolegové objeví v batohu poslední lahev vína a před zraky bezpečnostních kamer a našich krajanů ji vyprázdní během mého nekonečného váhání mezi velikostí 30 a 32.

Poslední punč - Vašek měl dostat ten dětský, který pije řidič, lituje dodatečně Hanka - a hurá k autu. Blikající kontrolku obelstíme cmrdnutím vody do chladiče a už jsme opravdu úplně na suchu. Zbývají jen rohlíky, jichž napekla Lubošova přítelkyně dostatek pro podstatně větší zájezd. Kolem sesouvající se dálnice je neprostupná mlha, ale to nevadí, hraje nám nekompromisní DJ Maruška a na zadních sedadlech rámusící dodávky se spí. Luboš si na své cestovatelské mapě může temperami vybarvit Německo a pak se pustit do další mandarinky.

text a fotky Řízek

DOBRO

Když mi v práci dali přes celé Vánoce a následné mezisvátky volno, zmocnilo se mě nejprve zvláštní vzrušení, které ovšem posléze vystřídaly mučivé pochyby, jak to tam beze mě vůbec zvládnou. Připravoval jsem se na ta kvanta mailů a tázavých telefonátů, operativní řešení složitých situací od smaženého kapra – a ono se nestalo vůbec nic. Naopak se to volno prokládané slaboduchými televizními pohádkami docela vleklo. Zvlášť když jsem si podvrtnul kotník, což mi znemožnilo běhat. A tak jsem po týdnu nucené dovolené začal páchat dobro.

Maruščina kamarádka si se svým budoucím mužem koupili byt a uprostřed mezisváteční nudy nás navštívili. Hned jsem jim nabídl pomoc se stěhováním – a Frantovu dodávku k tomu, protože cizí věci se nabízejí nejsnáze. Nakonec to dopadlo tak, že jsme druhý den kamsi na Lužiny vyjeli i s Frantou a během několika hodin jsme odvezli a rozebrali vše, co bylo nutné, do tři kilometry vzdáleného nového bytu.

Kamarádi, oba auditoři, udivovali systematičností. Na každé krabici byl uveden její obsah. Třeba „čistící prostředky“ (upozornil jsem je na chybu, ale neopravili ji) anebo „Márovy letní ponožky“ (jedna z nejtěžších krabic). S pocitem solidně vykonaného dobra jsem byl cestou domů nařknut z nevědomého zcizení akumulátorového šroubováku. Chyba lávky, byl schovaný v igelitce v novém bytě!

Další dobrý skutek se nachomýtl hned druhý den. Vaškova sestra chtěla přidělat ve svém poděbradském bytě nějaké skříňky v kuchyni. Zadání bylo vlastně dost nejasné, ale znělo to lákavěji než reprízy smutných, pyšných či jakkoli jinak handicapovaných princezen. Aniž by mě kdokoli žádal, vecpal jsem se k příteli do auta a vyrazili jsme společně do lázeňského města (předtím jsem ještě jejich rodičům vyžral cukroví). Sestra bydlí v paneláku se zvláštními lidmi. Někdo z nich se dokonce převtělil do výtahu. „Jmenuji se Otis, jsou mi tři roky a nemám rád, když se ve mně vozí skříně, to mám pak poškrábanou podlahu a zkaženou náladu,“ vzkázal výtah na nástěnce v téměř jednostránkovém sdělení komukoli, komu by se ho zachtělo poškozovat převážením předmětů odlišných od jeho původního určení. Tedy všeho mimo miminek a babiček. Pokud by miminko nebo babička chtěly převézt něco těžkého, řešila by to patrně arbitráž.

Takže jsme nějaké staré skříně tahali po schodišti do sklepa. V přízemí postávala paní sousedka a u každého jednotlivého kusu se zeptala, proč to neseme do sklepa, proč to místo toho nevyhodíme. Copak já vím, bábo? Běž si povídat s výtahem! chtělo se mi zvolat, ale místo toho jsem jen slušně pokrčil rameny. V bytě netekla voda, tedy než jsem ji zapnul. Je tedy možné, že zvědavá paní je už vytopená. Celkově to byla velmi zvláštní, ale jistěže úspěšná mise.

Další den mého nicnedělání zaplnil částečně squash. Zde je to s tím dobrým skutkem trochu na vodě, protože to vlastně platil Vašek, ale beze mě by kluci seděli doma, jak je znám. Takhle si aspoň užili sluníčka v přetopené hale. Kdysi jsme se smávali movitému kamarádovi, který tento pro nás tehdy snobský sport pěstoval, zatímco my jsme si plebejsky maximálně čutali do mičudy. Ale časy i my se měníme. Pinkali jsme to ostatně znamenitě. Zvítězila Vaškova statická, nebo moje sebezničující hra? Opět chyba lávky: o víc než dekádu mladší a mrštnější bratr si nás namazal na chleba. Přitom jsem ho to kdysi sám učil. Tedy vysvětlil jsem mu pravidla a půjčil mu raketu a míček. Ale i tak…

Přiblížil se silvestr, a tím i můj návrat do pracovní reality. Snad se to na úbytku dobra ve světě nijak výrazněji neprojeví.

text a foto Řízek

KLOSTERMANNOVA BLANICE

Udělat se šestkrát
text Šunka, fotky Řízek a Franti

Přesně v půl sedmé ráno jsem byla naivně v turisťáku jenom já (a Špína). Nicméně brzy potom dorazil zbytek, takže Špína neměl moc času začít brblat.

Asi o hodinu později jsme vesele vyrazili na cestu za dravou a divokou vodou, kterou jsme všichni, až na výjimky, zvládli. Někdy s neuvěřitelnými akrobatickými výkony, ale o tom později.

Naše společnost sestávala z šesti mužů: Rádoše (organizátora výpravy), Franty (coby řidiče na krátké úseky), Řízka a Špíny (jak jsem již nakousla), Žvejka (člena mé posádky) a Honzy (bývalého spolužáka Rádoše – Banána) a dvou dívek: Zdeňky, která se nás stále ptala, jestli je možné mít i sedm dní kocovinu, a mne, tedy Šunky.

Až na to, že nám nesvítil vlek, proběhla cesta v pořádku. U Blanice jsme na sebe oblékli ty nejmenší vesty, co jsme v turisťáku našli, což byly právě ty, co se tam najít daly… Zasmáli jsme se Špínově profesionální vodácké obuvi a vyrazili.

Já jsem Žvejkovi několikrát důrazně připomenula, že mám po plastice bubínku a nechci jít na replastiku, tak ať jede slušně. Žvejk se zatvářil, že to pochopil. Na prvním jezu, který je už asi 20 metrů od startu, jsme ovšem předvedli, že za to opravdu umíme vzít. Vykouzlili jsme totiž náš první bravurní fantastický (naštěstí) neopakovatelný akrobatický výkon s třemi vruty a hlavně s grácií.

Uprostřed jezu jsme se zašprcli na nějakém šutru, Žvejk neváhal, nechytal se bortů (pravda, pustil jednou rukou pádlo), ale to proto, aby mohl odvážně strčit ruku do vody (s patřičným efektním náklonem celého plavidla) a odstrčit nás od toho proklatého šutru. Podobnou figuru jsme si procvičili ještě několikrát, nicméně vždy s grácií.

Po první jízdě Žvejk pojmenoval náš tým Fortuna crew. Naproti tomu nevím, kolik uměleckých efektů předvedla Overboard crew Řízka se Špínou, ale je jisté, že počet jejich cvaknutí je strhující. Je to číslo 6! (Esíčko, špatný náklon Špíny, nevím, asi jez, opět špatný náklon Špíny, atd. a dále.)

Rádoš to dnes vystihl na Facebooku, dovoluji si ho citovat: „Blanice je nejvíc nejlepší řeka! Ale cvaknout se šestkrát na dvanácti kilometrech, to už chce opravdu notnou dávku snahy!!!“

Franta na nás byl hodný a v mezipauze nám uvařil čaj a po mně prudce hodil Špínovu hoperskou čepici z líčí tak, že mě málem skalpoval – nevím, čím jsem si to zasloužila. Franto? Já jsem zaobdivovala chlapce, že do toho jdou znova, a jeli jsme.

Ale v druhém kole se již všechno uklidnilo, Overboard crew to vybrala v tom prvním i za ostatní. Po vylodění jsme vyrazili na oběd. Franta se galantně zeptal nějaké postarší paní, kam máme jet na jídlo, paní poradila, Franta se jí zeptal, jestli si ji může vyfotit, Řízek ji vyfotil a jeli jsme do úplně jiné hospody…

Dali jsme si 3 x 13° bezva nový polotmavý ležák Klostermann a cesta domů rychle ubíhala. Honza párkrát křičel, že nemá co pít, že potřebuje do hospody, ale spravil to Frantův rum do čaje, takže nám Rádoš musel zastavit jen dvakrát na čůrání.

No a teď už víte všechno, bubínek mám celý, mám modřiny na kolenou, Žvejk je bezva zadák akrobat, modřiny snad nemá. Řízek se Špínou asi jo a myslím, že tam k modřinám přibudou i nějaké ty šrámy. Rádoš si dal v hospodě sice kafe, nicméně v Praze si to pak opravdu vynahradil. Zdenička se dostala díky Klostermannovi z kocoviny a Honzu jsem potom už neviděla, takže nevím…

Franta přišel o rum, ale našel mi mikinu, takže mu klidně přispěju na novej. Díky, Franto!

A dík patří také Rádošovi, který to všechno způsobil; Fortuně a Overboard crew a Klostermannovi, který se k nám také přidal.

Takže jako – Blanice je nejvíc nejlepší řeka!!!

NA STOJÁKA S HM...

Levné víno, divné ženy a božský zpěv
text Matouš Šroubovák Pružinka, foto Železný Nikon Řízek

Jak dny, měsíce a roky přibývají, člověk produkuje postupně stále víc čehokoliv, ať už dluhů, maturitních otázek, anebo jako v případě kapely Hm… písniček. Teď, když má Hm… tři alba a další je na cestě, má kapela v repertoáru nezpočet nádherných písní, jediný problém je, že je na koncertě nestihnou odehrát všechny, což je samozřejmě škoda.



Být na místě kapely, prožíval bych opravdové dilema: hrát ozkoušené písně, nebo risknout a zahrát něco uplně jiného, co nikdo nezná? Jedni uvítají to, druzí ono - tak jak se má kapela těm nevděčníků převlečeným za publikum, herdek, zavděčit? Vyřešili to způsobem, který k nim už prostě patří, a to bravurním koncertem v divadle Dobeška!



Písní bylo mnoho, nových, starých i těch na přání. Kapela byla vytleskána celkem čtyřikrát a pohostila diváky nášupem o čtyřech hudebních chodech. O tom, z čeho bude přídavek složen, rozhodl plebejský tribun hlasitým vyřváváním názvů jednotlivých kusů.



Na koncert jsme jeli zpočátku ve složení Řízek, Marťas, Špína a moje maličkost. Už cestou jsme dorazili zbytek Pražské vodky načali „Venálovo víno v akci.“ Na Smíchově se k nám přidala Nela a v Podolí Dominika. Původně jsme plánovali na koncert jít od Lihovaru, ale déšť naše smělé plány zkazil, tak jsme nakonec úspěšně divadlo přejeli a po několika minutách už jsme se vítali s Frantou a připíjeli nyní už vínem s kolou. V sále se k nám ještě připojila Sikina s Basítkem.



Atmosféru koncertu kazily podle Řízka „samý divný holky“- zvlášť tehdy, když se všechny začaly stahovat z našeho dosahu. Jeho teorii stvrdily Nela se Sikinou, když nás v samotném konci opustily také.



Z koncertu nás vezlo Košťálské bratrstvo, a to ve dvou vozech. Jeden jel direkt do Radotína, ten druhý naopak na Budějovickou, kde po skorobouračce vyklopil Řízka a následně též nabral směr Radotín. Tam už jen udělal vyhlídkovou jízdu, vyložil dva cestující a svou pouť skončil u nádraží, kde jsem skončil i já a moje reportáž.