SCHRONISKO

Motto naší rodiny by klidně mohlo být Jednotná v rozmanitosti, jenže se obávám, že už to někdo zabral. Týká se to i dovolených, jejichž plánování má zpravidla na starosti moje žena, neboť já si už asi patnáctý rok po sobě neuvědomil, že je něco takového potřeba udělat. 

V praxi to dopadá tak, že abychom byli spokojeni tak nějak všichni, obvykle jedeme do aspoň trochu komfortního hotelu (ocení Maruška) s vodními atrakcemi ve tvaru žiraf (vyžaduje Hedvika) a berou se s sebou několikery běžecké boty, ať se táta po ránu taky trochu vyblbne - kdo se má na ty jeho otrávené ksichty pořád koukat.

Proto když jsem se dozvěděl, že se spolu s dalšími několika rodinami jede do Krkonoš do chaty, kde oproti našim běžným zvyklostem chybí například tekoucí voda, nejprve jsem to považoval za nepovedený žert. Přece by Maruška na něco podobného dobrovolně nepřistoupila. Ale ono se to skutečně dělo, kufr auta jsme zarovnali balenou vodou a instatními jídly a vážně jsme místo do resortu vyrazili do hor. 

Místo dvou hodin nám cesta trvala tři, a to ne kvůli nabíjení, nýbrž kvůli mojí zbrklé práci s navigací. Kaplička, u které se chata nachází, totiž měla někde u Adršpachu jmenovkyni. Říkal jsem si, že tahle nová cesta do Krkonoš je fakt hezká a zajímavá; že je to nějaké divné, jsme si uvědomili asi deset kilometrů před Adršpachem. Takže jsme byli za pitomce ještě dříve, než jsme skutečně dorazili, ale mě vůbec názory ostatních uživatelů nezajímaly, protože mi to místo okamžitě učarovalo.

Na louce pod letitou, ale opečovávanou boudou chaoticky pobíhají děti, Max chytá luční koníky a hází je do potoka pstruhům; je jasné, že Hedvika tam za chvilku spadne, ale v těch obrovských taškách, které jsem vyložil z auta, přece musí být dost dětského oblečení (pravda, svůj spacák jsem zapomněl). Na zápraží vysedávají emeritní správci osady (asi), jeden luští sudoku, další dva už vyluštili vodku. Není tu žádný internet (nepronikne sem žádná práce). A z lavičky nad chatou je vidět nejen vrchol Sněžky, ale i moje dětství, tedy ta zábavnější část, kdy se nekomfortně jezdilo do spartánsky vybavených horských chat a zaživalo se spoustu dobrodružství.

A když to chci holkám všechno nadšeně vyprávět, přeruší mě dotazem, kde je záchod, což se později ukáže jako jeden z kamenů úrazu. Záchod je díra zakrytá víkem, ne, Hedy, nedá se do toho spadnout. Na padání je tu potok a jeho dravý ledový přítok s tůní, která do jisté míry nahrazuje koupelnu. "To není normální, tady ani není mikrovlnka!" zlobí se dcera. Ve skutečnosti tam je, akorát na chodbě. 

Děti na kraji lesa staví bunkr a když se zešeří, děláme táborák, jeho plameny živí tuk z buřtů a nad námi krouží netopýři. Část z nás strká klacky do ohně a pak s nimi nebezpečně mává ve vzduchu a ta druhá část říká, ať to neděláme.

Heda ani v jedenáct nespí, protože je to těžké. "Chci, aby mě hladila maminka, ta má jemnější ruce!" vpálí mi do unaveného ksichtu. Ráno se jde táta vyblbnout na Sněžku a dochází k poznání, že i s bolavou nohou je běhu zapotřebí a ta koupel potom je úžasná (a kotník třeba splaskne). Hedvika mezitím poprvé spadne do potoka a objeví jakési obrovské ztrouchnivělé prkno, které se stane jejím přítelem i atributem, neboť ho začne všude tahat a prohlašovat, že je to snowboard, skejt nebo i nějaké další imaginární věci; ne, nepovezeme to s sebou do Prahy, v žádném případě.  

Házíme si talířem (trefím Hedu mezi oči, prostě otec roku), děti testují elektrický ohradník u oveček a za soumraku zformujeme bizarní několikačlennou eskortu, která doprovodí Marušku do nedaleké horské boudy, kde mají opravdivý splachovací záchod. A lamy a naprosto fantastické rohlíky a možná do budoucna i nabídku ubytování, jež by lépe vyhovovalo naší rozmazlené rozmanitosti.

Sněžku zdolají nakonec i děti (lanovkou, ale dolů po svých, přitom pořád mluví do vysílaček. Přepínám!). Naučíme se zásadní polské slovo schronisko, což s medvídkem Pů kupodivu nemá nic společného. Oproti plánu prcháme do civilizace o den dříve (je to velmi těsné, hlasování skončilo poměrem hlasů 2:1). A na opakovanou otázku kamarádky Andiny, jestli s nimi do tohoto schroniska pojedeme příští rok, Maruška rezolutně odpovídá, že v žádném případě.

Ale kdoví. Třeba bych to mohl jednou naplánovat já. A to prkno máme samozřejmě v kufru.

text a fotky Řízek

DVĚ DĚTI STEJNÉHO VĚKU (PŘÍPADOVÁ STUDIE)

„To je proto, že nemaj sourozence. To vy jste se takhle s kamarádkou nepraly,“ neodpustili si ti, kteří nás neustále tlačí do druhého dítěte, jízlivé poznámky po našem sdílení zážitků z hor. 

Když pominu, že my v tomhle věku ještě taky žádné sourozence neměli, možná je to pravda. Ověřili jsme si toto tvrzení na vlastní kůži letos už podruhé v malebné chaloupce v Krkonoších. Každopádně o důvody k roztržkám dvou tříletých copatých holčiček nebyla ani letos v Harrachově nouze. Všechny pře vykazovaly shodné výsledky: hysterický usedavý pláč na jedné straně + smích na druhé, hysterický usedavý pláč postupně na obou stranách, hysterický usedavý pláč + žalobníček. 

„Ona mi řekla, že nemůžu bonbón.“

„Ona mě bouchla.“ 

„Ona nechce tancovat.“

Naše hypotézy o tom, jak už si spolu budou krásné hrát a my budeme mít chvilku klidu na rozjímání se svařákem na lavičce u horských panoramat, se nepodařilo ověřit. A nejen proto, že nám svařák odmítli dát do kelímku s sebou. „Ne.“ „A co do hrníčku? My jsme tady na hřišti u vás před domem.“ „Ne!“ 

„Já chci dětskou židličku!“ (byla tam jenom jedna)

„Zelený brčko chci já! Ne, já!“

„Tuhle lžičku budu mít já!“

„Já!“

Po třech dnech výzkumu v terénu se zástupkyněmi cílové skupiny přichází náš tříčlenný (poslední člen přes veškerou vynaloženou snahu bohužel nedorazil) výzkumný tým s následujícími zjištěními:

    • Před započetím dovolené je nutné si zavolat a synchronizovat vybavení – motorka, helma, šatičky, noční košile. Vše se musí shodovat, jinak bude mrzení.

    • Je nutné zaplnit každou minutu každého dne aktivitou. Prohlídka sklárny, dětské hřiště, bobová dráha, výšlap k Mumlavským vodopádům, liberecký IQ park, návštěva továrny na dřevěné hračky a podobné. Polední spánek se bohužel ve zkoumaném vzorku nevyskytl, a proto nebyl blíže prozkoumán.

    • Všechny navštěvované restaurace musí být vybaveny dětským koutkem. Tomu předchází podrobná rešerše dostupných internetových zdrojů.

    • Musí se objednat naprosto identické jídlo a pití. Subjekty zkoumání jsou na odchylky velice citlivé. 

    • Identická barva brčka je výhodou, která se ale v náhodných chvílích stává podmínkou.

    • Všechny svačinky, sladkosti a zkrátka cokoliv, co se kupuje, musí být ve dvou naprosto totožných verzích. Odlišné příchutě kapsiček jsou nepřijatelné.

    • Je dobré vzít s sebou pro pobavení nějaké zvíře, které nemá moc kam utéct.

    • Společenské hry s mnoha malými částmi naopak moc vhodné nejsou.

    • Účesy se musí provádět také ve dvou naprosto totožných variantách, bez ohledu na délku vlasů.

Jen tak si hned po návratu zasloužíte: „A proč už nejsme na tý chalupě? Mně se moc líbila.“ 

(poznámky pro budoucí výzkumníky: Chalupu je nutné příště objednat napřímo, a to zavolání paní nebo pánovi. Ne na Bookingu!)

text Míša, foto Řízek

LABSKÝ VODOPÁD

Růrajr? Ja? Cvajmal? Vy si taky dáte vajíčka? Jste mi nějaká povědomá... nejste učitelka z PORGu? Nebo manželka nějakýho miliardáře? Ti k nám totiž jezdí na zimu. Ne? Ale mohla byste bejt! Jste na Labský prvně? Jo? Dobrý, ne? Akorát je trochu hnusně, no. To tu bejvá. Každopádně já tady příští rok končím, stačilo mi to. Víte, tohle fakt není pro normální lidi. Co budu dělat? Vůbec nic – prodám byt po prvním manželovi a bude. Ve Francii. Von mi ho totiž, prevít, odkázal, ale dal tam podmínku, až mi bude pětapadesát. Naštěstí teda umřel asi tak měsíc předtím, než bych se s ním rozvedla. No jo. Bouračka, to víte. Seděla jsem vedle něj a děti vzadu. Teď je na letišti ve Francii. Teda jako urna s ním. Píšou mi každej rok, ať zaplatím sedmnáct set euro a vodvezu si ho - jezte, vystydne vám to - a já jim dycky s advokátem napíšu, že nemám prachy. Naštěstí tam nenabíhá žádný penále, to mám zjištěný. Teda na rozdíl od pokuty za rychlost, co jsem dostala ve štyryadevadesátym v Německu. "Soňo, Soňo, přišlo ti ňáký psaní, je to německy," říkali mi letos na jaře a bum ho! Sedm tisíc euro. Fakt! Advokát to teda nakonec uhádal na dva a půl - kafe je kdyžtak támhle - oni totiž Němci tohle promlčujou až po třiceti letech, bacha na to. Naštěstí tenkrát, když jsem jela prvně do Německa po dálnici a přišlo mi, že na mě nějak moc lidí bliká, a co myslíte? No jela jsem v protisměru - obrovskej zátah, hlídky jak z Kobry 11, tři vrtulníky a ti policajti tu mojí stodvacítku normálně nebyli schopný votočit, tak jsem si tam musela zase sednout. No a tam mi dali na výběr, že buď tři tisíce marek, nebo podmínka. Tak jsem jim řekla: "Chlapi, kde bych je vzala?" a nakonec mi akorát zakázali vstup do města, kam jsem beztak nechtěla. Pak jsme teda dojeli do hospody k paní, kde jsem měla pracovat. Vona teda měla dole hospodu a o patro vejš snad první německej bordel a její nebožtík manžel navrhoval Hitlerovi ty dálnice, ostatně po ní jsem jela v tom protisměru, a měla tam nějaký fotky, který jsem pak teda prodala. No a jak jsem tam dojela, v tom běží RTL a ta paní mi říká: "Počkejte, nejste to vy?" A byla jsem to já ve stodvacítce, jak jedu v protisměru. Měla jsem tam pak barák, ale ten jsem prodala - jezte, nechutná vám to? - a koupila za něj tři ruiny v Česku. Pro děcka. Taky mám kus lesa, kolem to patří mladejm Schwarzenbergům, ale oni hrozně pijou. Tuhle mi pak stříleli daňky v oboře, jsem se s nima pak nebavila, protože tohle se fakt nedělá. Ostatně do tří let tady ty všechny lesy končej, se vsaďte. Tady všude. Mně už je to jedno, já už sem příští rok nejedu, protože budu rentiér. Možná teda v zimě dolů, tam jak jezdí PORG a miliardáři. Tuhle tam byl ten, jak jeho dcera jezdí na těch koních. No, tenhle. Já ho v ksichtě neznám a von mi povídá: "Víte, kdo já jsem?" A já na něj: "Nespala jsem s váma, tak vás neznám." Sranda prostě. Hýr zind ýre ajr bitešén.

text a foto Řízek

MÁME SLOVO

Pět dospělých mužů namačkaných v osobním autě se tři čtvrtě hodiny hádá, zda je nadcházející víkendové karetní soustředění spíš něco jako mistrovství světa ve fotbale, nebo Turné čtyř můstků.

Je to otázka zásadního charakteru: pokud by se jednalo o jednorázový turnaj podobný světovému šampionátu v čemkoli, vítěz by si z Krkonoš odnesl kocovinu a dobrý pocit, ale žádné body do nové sezony. Kdežto model podobný skokanskému poháru počítal s tím, že víkendový vítěz si odveze nejen nehynoucí slávu, avšak zároveň i body do dlouhodobé soutěže, která po zbytek roku probíhá po večerech v hospodách.

Hrajeme karetní hru vist. Je to něco jako zjednodušený mariáš pro hloupé lidi s dostatkem času. Přesně to jsme my; máme na to celý víkend. Když se konečně shodneme na tom, že naše karty jsou spíš podobné skokům na lyžích – nečekaný vyjednávací úspěch mého křídla vistové asociace –, nemůžeme se shodnout, na jakém principu bude cestovat putovní pohár. Je to něco jako Máte slovo s Jílkovou, ale bez ní a na ploše asi tří metrů čtverečních a nedá se to vypnout. Strašné, přitom skvělé.

Naštěstí už jsme na chatě, narazili jsme sud a vyložili karty na stůl. Kolegové oceňují, že konečně jakž takž zvládám míchat, aniž by mi karty zůstávaly nehnutě v ruce, nebo se naopak válely všude možně. Ale jízlivě poznamenávají, že v čase výrazně utrpělo moje bývalé herní mistrovství. Musím jim dát za pravdu – panuje u nás dlouhodobě Vlastova éra; odpadovému úředníkovi konkuruje jen Pája, pokud je zrovna střízlivý. Já jsem spadl do šedivého průměru a jsem spolu s ostatními do počtu. Zkrátka, vist je jednoduchá hra, kterou hraje pět lidí a vždycky vyhraje Vlasta.

Ale rveme se statečně. Házíme po lepších zlé pohledy, vulgarismy a v ojedinělých případech i karty. Turnaj trvá dlouhé hodiny a najednou je sobota odpoledne a asi bychom měli jít ven.

Na hřebenu je krásně, jenže to nevnímáme, protože podle plánu se při případných přesunech hraje asociační slovní fotbal. Což, jak se ukáže, je ještě emotivnější a konfliktnější zábava než jakákoli karetní hra. Debata o jediné sporné situaci zabere celou zpáteční cestu z výletu. Bohužel není k dispozici videorozhodčí, který by nás rozsoudil, jestli je "mladá dívka" na "lo-" lolita, nebo lolitka, a jestli je to, nebo není jedno.

Tentokrát jsem v menšině (lolitka a jedno), a dokonce i lidé, kteří obvykle nemívají názor, mi nevybíravě naznačují, že jsem idiot. Načež začnu hru úzkostlivým dodržováním pseudopravidel těch pitomců destruovat, což zbytek ansámblu rozzuří ještě víc. Holky by se v téhle situaci spolu minimálně přestaly bavit, nebo by si vjely do vlasů, což u některých z nás není možné. My jen sedneme ke stolu potaženým igelitovým ubrusem, rozdáme karty a nadáváme si úplně stejně jako normálně.

V neděli je únava znát už i na kartách. Kulového krále už tíží žezlo a zelený spodek foukající do flétny nestačí s dechem.

Poslední hra se koná na nádherné vyhlídce na ovce, hory a podzim, vyhraje Vlasta a dostává fiktivní pohár, který vlastně vůbec nikam putovat nebude. Sedáme do auta, rozehrajeme slovní fotbal a na ploše tří metrů čtverečních se tři čtvrtě hodiny hádáme o tom, jestli platí gól dosažený slovem laskonka. Skvělé, přitom strašné.

text a foto Řízek

ZÁPISKY ZE SNĚŽKY

Ono vylézt na Sněžku není zas takové umění, víme? I vrtošivý stařík tam jednou do roka vytáhne své endoprotézy. Na druhou stranu, nic vyššího u nás nemáme a asi ani mít nebudeme, pokud bychom se třeba nerozhodli anektovat Slováky. 

Nehledě na to jsem výstup odstonal - anebo to nebyla Sněžka, ale pobyt na Pencovce se všemi těmi alkoholiky, feťáky, lakrosáky, cyklisty a kamarády. Někdo na mě něco prsknul, a tak jsem stonal jak kocour Modroočko v dětské knížce o kocouru Modroočkovi v kapitole Jak jsem stonal. A teď jsem to ještě prsknul na Marušku, takže jí předávám štafetový kolík kašle a chrchlání.

Ale tehdy jsme ušli bratru nějakých 22 kilometrů, a když Vlastík tvrdil, že to bylo ke třiceti, tak kecal. Z Pencovky, což je chata nad Strážným, se jde k chatě Na rozcestí, přes Výrovku a na Luční boudu. Projde se mlhou, mokrou trávou a něčím jako dálnicí v KRNAPu. Milan se pozdraví s ovečkami, které mají modré prdelky (sprejeři už vandalizují i krkonošské svahy), a družce je už na Luční zima, tak ji pak s Jirkou obalujeme bundami.

Hlavní ingrediencí vysokohorského výletu je především takový ten náš utajený slovní fotbal, na který už jsme si zvykli, a vždycky se pohádáme, urazíme a změníme pravidla. Ale my kluci (a holky), co spolu po horách chodíme už nějaký pátek, víme, že nám ta hra vždycky vydrží několik hodin, třeba i od Pencovky ke Sněžce a zpět až k Pencovce.

Tedy dokud se někdo neurazí. "Cítil jsem se jako vynálezce opravdového fotbalu, kterému tu krásnou hru najednou někdo zprzní ofsajdem. A pak jsem najednou zjistil, že ten ofsajd je asi dobrej nápad," vysvětluji a zpětně dávám spoluhráčům za pravdu; posunuli tu hru dál. Asi ty moje inkasované góly měly platit.

Luční bouda, kde posléze obědváme, patří velmi prsaté majitelce, jejíž identitu tým Řízkových stránek zná, ale zůstane prozatím skryta. Vaří tam draze, ale dobře, točí tam pivo Paroháč, které jsme s Jiřinou uznali za ucházející, nicméně za 45 jsme druhé i další kola vynechali.

A za trochu delších pár minut jsme byli zpátky na chatě.

Ta Pencovka je mnoha mýty i skutečně nezapomenutelnými zážitky opředená; a postupem času se ty dvě kategorie proplétají, že není jasné, co se tam opravdu stalo (nezapomenutelným) a co jsme si za ty roky, co se sem jezdí, vybájili. Ale bylo toho hodně. A už je to zase za námi, tak příště čau.

text a fotky a Řízek a Maruška