PO HRÁZI NE!

Já jsem asi zapomněl na Moskvu. No jo, opravdu, zapomněl jsem na Moskvu, dumal jsem nad stylizovanou mapou Evropy. Jak jsem na ni, proboha, mohl zapomenout? Můj transkontinentální expres Cádiz-Benátky-Atény-Moskva neplánovaně končil už v Rostově a s ním končila i moje naděje na slušný výsledek poslední moravské partičky oblíbené železniční stolní hry Ticket to Ride. Ale těch lapsů nad mapami bylo během našeho pobytu mnohem více.

Maruška má krátké nohy a při jízdě na kole je to handicap. Je-li výlet příliš dlouhý, dojdou jí síly a po čase dokonce i sprostá slova. S kamarádkou Bárou, jejíž přezdívku Plísčina prostě odmítám používat, ježto se nedá vyslovit, jsme v kavárně ve Valticích našli nejkratší zpáteční trasu do Strachotína, kde jsme bydleli. Na mapě nevypadala špatně, jen nám do cesty někdo vystavěl vodní nádrž Nové mlýny. Experimentálně jsme ověřili, že cesta z Šakvic do Strachotína po klikatící se hrázi, jejíž monotónní betonová drncavost připomíná dálnici D1, opravdu není kratší než po silnici. Suma sumárum, ujeli jsme 75 kilometrů, ale byly to nervy.

Jasné bylo, že další den se na kola nejede. Vylezli jsme tedy pěšky na Dívčí hrady. Další chyba mapy byla v tom, že zřícenina je do kopce, což Bára nese těžko a na zádech se jí právě takové mapy vytvářejí. Nejprve takové ostrůvky, nakonec jakási Pangea. Výlet postupně vrcholí v Café Fara v Klentnici útratou cca 1 400 korun za oběd pro čtyři (i po jídle celkem) hladové osoby a posléze slejvákem v Perné, z nějž nás vysvobodí pálava namátkově vybraného sklepmistra a žluto-modrý autobus.

Každý večer jsme grilovali a někdy i velmi úspěšně. Pohlreich byl proti nám Hruškův učeň. A to proto, že najít na Břeclavsku slušnou hospodu je docela kumšt; působí to dojmem, že místním stačí ke štěstí jen ty jejich sklípky, případně herny a bary. Vybalili jsme mapu a zase jsme ji schovali. Našim mobilně gramotnějším kamarádům nepomohly často ani jejich sofistikované programy s uživatelskými recenzemi restaurací, které ve většině obcí prostě smutně konstatovaly "No tips".

Poslední cyklovýlet měl původně za cíl najít nějaký útulný sklípek, který by v sobotu večer pohostil čtyři degustující Pražáky ("hmmm... bílé"). Nakonec se však změnil v nekonečné hledání hospody, kde by měli aspoň ten smažák k obědu. Šakvický podnik Na Fürhaple, kde jsme přečkali náhlou přeháňku, se sice sichruje tím, že se označuje pouze za "penzion s restaurací", i tak naoranžovělá tekutina - česnečka s klobásou - byla opravdu daní za mou odvahu (samozřejmě, že jsem to snědl, ale těch keců!). Nakonec jsme se po dalších hodinách putování a křižování Velkými Pavlovicemi najedli slušného guláše a svíčkové někde u vjezdu do drůbežárny; číšník měl na sobě stylové triko s nápisem Ebola.

Místo degustace jsme si večer koupili do petky sylvánské zelené a objednali pizzu. Na stole rozložili mapu Evropy, barevné karty a plastové vagonky. A pak přišel ten trapas s Moskvou, nebo spíš bez Moskvy. Degustovali jsme až další den v neděli v poledne v úplně blbou dobu pro zodpovědného řidiče, kterého čeká 250 kilometrů domů. Prohlídka valtického sklepení se svérázným průvodcem sršícím dětinskými vtipy byla i s ochutnávkou za šedesát korun jednoznačným vítězem soutěže "cena / výkon".

A mohli jsme naložit Maruškou nenáviděná, mnou milovaná kola a po drncavé dálnici, jež připomíná hráz Nových mlýnů, opustit legrační, námi oběma milovanou Moravu.

text a fotky Řízek

IVANKA NENÍ DOMA

 

Být poradcem legendárního jihomoravského hejtmana odpovědným za cestovní ruch, navrhnul bych na příští krajské radě, abychom inflitrovali média pomocí rafinovaného komerčního článku oblíbeného typu "8 věcí a lidí, které rozhodně musíte navštívit na jih od Brna". Takové texty, v nichž zdánlivě systematicky, ale ve skutečnosti nahodile vyjmenujete, co vás zrovna napadne o čemkoli, totiž čtenáři i autoři pravděpodobně milují, když se tolik píšou. Nuže, co v této oblasti stojí za návštěvu?

1. 

   Tohle není Ivanka, ale kámoška Míša.

   Koupací lom v Mikulově. Kousek od Svatého kopečku existuje parádní částečně přírodní koupání pro místní i Pražáky s úpalem. Zajímavostí je piraňa, která tam už zřejmě není, i když její příběh mezi návštěvníky žije dál a rozrůstá se (hejno piraní, které žerou Pražáky). A taky je pozoruhodné, že je tam mělko, tudíž se až do poloviny lomu, a možná i dál, dá dojít - na rozdíl od jakýkoli jiných koupacích lomů na světě.
2.  Ivanka ve Strachotíně. Nevíme, kdo je Ivanka, jestli jí je šest, nebo sedmnáct, ale navštívit ji je každopádně nesnadné. Na jejím okně totiž v jednom kuse visí nápis Ivanka není doma. Jak poznamenal kamarád Petr, taková cedulka za oknem je vlastně Facebook na moravský způsob.

3. 

   Má milá blbne i bez sklínky na šňůrce.

   Café Fara v Klentnici. Za ceny spíš pro hejtmany než pro jeho potenciální poradce fakt výborně vaří. Byť hrášková kaše zářila jak dovezená z Dukovan a každý se jí bál a knedlu vepřu zelu tu přezdívají přeštík a tuní ho bylinkovými knedlíky. Pozoruhodný je také číšník, který vypadá jak homosexuálnější varianta internetového všeználka a budoucího prezidenta EU Jakuba Jandy.
4. Libovolná vinařská obec, když se koná akce Otevřené sklepy. V ulicích se toulají lidé s festivalovými páskami na ruce, kterým na krku plandá sklínka pověšená na šňůrce, tolik podobná kapsičkám na penízky a klíče, jež jsme nosili jako děti, abychom je neztratili. Později odpoledne ti méně odolní usínají v linkovém autobuse a jejich pleš se srandovně obtiskává na skle jako taková přísavka. Lze se jim smát.

5. 

   Náš kamarád, který taky nebyl doma.

   Raubíř Ondra. Strachotínský Bart Simpson drandí po obci na nepatřičně velkém kole a v tričku a v kraťasech podle místních i v zimě bruslí, neboť jej doma údajně poněkud zanedbávají. Na zahradě chová "zmiju" a pije strašně dlouhým brčkem točenou kofolu.
6. Kapela Hroši z Brna. Přijela až z Brna a hraje všechno počínaje Vaškem Neckářem a konče Kabáty. Nevadí, že to moc neladí, hlavně že máme kytarová sóla, byť nemáme kytary, a klávesy hrají samy.

7. 

   Máme tady i Lednici, je v ní zima...

   Lednice, když je horko. Kašna v parku vypadá vábivě, ale nesmí se k ní. Ve skleníku plavou ryby a chtějí se kamarádit. V reprezentačních sálech mají krásné vyřezávané stropy. A samozřejmě je tam i kouzelné zrcadlo, které přesně pozná, jakého jste pohlaví, když se do něj podíváte. Mužům třeba do roka vypadají všechny vlasy a zuby. Ne, opravdu jsem do něj loni nekoukal. Kolem Lednice se také velmi dobře padá z kola.



Odsud to tak nevypadá, ale v té vodě
jsou skutečně hadi a zelené věci.

8. Molo na břehu Nových Mlýnů. Voda ke koupání neláká, plavou v ní zelené věci a hadi. Na molu se však dá navečer koukat na Pálavu či čekat, jestli konečně přijde ta několik dní slibovaná bouřka. Když si dáte pozor na mezery mezi prkny, dá se tam třeba hrát i společenské hry a popíjet víno. A být šťastný.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška