PÁTÁ

Máme po asi deseti letech novou matraci a zatím se to projevuje nevyžádaným způsobem: začaly se mi zdát sny, které si zpravidla i pamatuju. Horší je, že jsou to obvykle noční můry, v nichž někdo bojuje o život nebo je aspoň v nějakých nesnázích. 

Tuhle se mi třeba zdálo, že má Heda nějak nápadně červené tváře.

"Vážení rodiče, v naší DS se vyskytla PÁTÁ NEMOC - vysoce nakažlivé virové onemocnění !!!!!!!!!! Inkubační doba 14 dní. Příznaky: vyrážka na obličeji, trupu a končetinách. RÝMA, horečky a bolest svalů. Může být i bezpříznaková."

Ve školkové whatsappové skupině učitelky sice napsaly vyskytla se, ale já v tom tak trochu čtu "zavlekla to sem Heda". 

Choroba u ní měla velmi mírný průběh, ale zpětně doceňuju vynalézavost nástupu jejích projevů. Typické červené fleky na obličeji se u ní totiž objevily ve stejnou dobu, kdy jsme jí z tváří a čela konečně vydrhli červenočerného spajďáka, který se mimochodem paní malířce, na jejíž služby se na dnu otevřených dveří kačerovského depa stála hodinová fronta, moc povedl. Měli jsme to za nesmytý bordel, ale ona to byla vyrážka. 

Hedě nic není, jen má dál občas různě po těle červené fleky. Dávno není infekční a úplně standardně zlobí. Větší pohoršení budí to, že na potkání vypráví, že náš kocour má tasemnici a že mu lezli ze zadku červi (tato choroba se naopak vůbec nemaskovala). Do školky ji s PÁTOU NEMOCÍ ale nevezmou, navíc má ještě trochu RÝMU, a tak si na den zkusíme oživit, jaké to bylo, když jsme spolu kdysi byli doma.

Jedeme vlakem (bůhvíproč) do Řevnic. Vlastivědu jsem pro dnešek vzdal; hlavním cílem je kavárna s dětským koutkem a hřiště. Jedeme elefantem (říká mu telefant), máme skvělou náladu a hrajeme hádanky a už jsme se konečně dostali i do fáze, kdy dítě oceňuje bizarní názvy obcí na trase: Černošice, Mokropsy, Všenory, Dobřichovice, Řevnice. Takhle jsme kdysi jezdili s babičkou a strašně jsme se tomu smáli, pořád dokola. 

V Řevnicích se pokoušíme budit zdání civilizovaného oběda, ale ta rajčatová šatičky ničící polévka byla přece jen trochu velké sousto. Někde mezi vyškemraným čokoládovým lízátkem a kvapným přesunem na toaletu přijde na mobil notifikace, že na Slovensku je atentát na premiéra. Nijak mě to nepřekvapuje a překvapeni nebudou ani mí kolegové; vědí, že si před zásadními událostmi zpravidla prozíravě beru volno. 

Vím, že z krásného dětského hřiště pod brdským hřebenem kolegům nijak nepomůžu a ani se o to nesnažím. Můj úkol je dnes, vzdor aktuálním nočním můrám, vrátit dítě plné zážitků a celé. Takže třeba celkem suverénně vytáhnu čerstvě zakousnuté klíště. Se slušnou úspěšností předcházím pádům, věrně předstírám, že jsem nespokojeným zákazníkem fiktivní kavárny a že kamínkové latté mám fakt rád, a po dvou a půl hodinách už cítím, že bychom se mohli pomalu z toho hřiště hnout. Ve skutečné zmrzlinárně za poslední drobné pořizuju hruškovou a vanilkovou a můžeme jet domů.

A těsně před vinohradským tunelem mi připadá, že unavenému dítěti nějak tuhnou rysy. Heda obdobně jako jiné děti disponuje rychlonabíjením: po libovolně krátkém šlofíčku má baterku na osmdesáti procentech, takže by pak šla spát v jedenáct. To nechceme. Ale nebezpečí zažehnáno, včas vystupujeme a zdálo se mi, že to byl fajn den.

text a foto Řízek