SUVENÝRA

V Beskydech je krásně a jsme si tím úplně jistí, i když se tu teprve rozhlížíme. Ještě krásnější je s Hedvikou po dešti sbírat z turistické cesty plže, aby bezpečně přešli na druhou stranu. "My jsme ti záchranáři šneků, my jsme ti záchranáři slimáků," zpíváme si do jejich kluzkého kroku a smějeme se Maruščinu napůl hranému zhnusení.

A nezkazí to ani zácpa kolem Brna, kvůli níž se z cesty z Prahy stane bezmála královská etapa, ani převážně nefotogenické počasí. Ani to, že za tři dny nás po deváté ráno očekávají na poradě.

Na některá místní specifika si rychle zvykneme a přemýšlíme, jestli by se nedala aplikovat i u nás (šlehaný tvaroh na borůvkových knedlících, květák v guláši apod.). Jiná (polepy Stačilo! na linkových autobusech) ať si tam klidně nechají. 

Jdeme do hor, protože v pátek má být ještě jakž takž. Lanovkou na Pustevny až nad mraky, stejně jako všichni ostatní, a navštívit Radegasta, jejž Heda nebojácně osloví: Čau kámo, půjdeš se mnou na pivo? Na rohu hojnosti mu sedí kachnička, legenda praví, že se zrovna chystal na koupel, když ho vysochali, ale podle jiné verze tam původně byl místo ní holub. 

Toho potkáváme na cestě zpět v prudkém kopci uprostřed lesa, což je i na místní poměry divné. Má na pařátku kroužek; nejspíš je poštovní, ale nechce si s námi povídat, hopká pryč. Jako začínající záchranáři holubů spíš selžeme a po pár bizarních telefonátech usuzujeme, že si poradí sám. Heda škemrá, aby si v podhůří mohla koupit "suvenýru". Vybírá si "toho boha", který i v sádrovém provedení budí respekt. Teda až na tu kachnu.

Večery trávíme zaháněním příšerek do skříně a dítěte do postele, první hra je podstatně jednodušší a kratší. Sníme u toho spoustu jablek, kterým říkáme chipsy. To ticho v noci. 

V jeskyni Šipka ve Štramberku si dítě půjčí telefon coby svítilnu a vydá se skalní průrvou někam a mizí mi z dohledu. Když se otvorem konečně protáhnu i já, najdu ji, jak na mobilu blaženě hraje lego vláčky, a pak konečně zmokneme.

Největší zážitek výpravy jsou samozřejmě Šmoulové ve frenštátském kině. Od Marušky je velmi pozorné, že tam nemusím; běžím k Raškovým můstkům a drápu se po ušlapaném bahně, protože schody se zrovna opravují a nad nimi probíhá světový pohár ve vaření gulášů. Je to ostré.

Naproti našemu krásnému hotelu stojí barabizna a v ní možná straší duch pana Edvarda, prapradědečka majitelů hotelu. Nestihli jsme to ověřit, budeme se sem muset vrátit a přemístit zbylé slimáky.

text a foto Řízek

NELETECKÉ KATASTROFY

Vždycky je víc cest. Blbé je, když je víc cest než šipek na ceduli nad silnicí. 

Na tomhle místě před příjezdem k ruzyňskému Terminálu 2 zmatkuju a selhávám pravidelně. Jsou tam čtyři pruhy a já nejsem s to si zapamatovat, že musím zahnout do levého, který vede do přízemí areálu, jinak se stane neštěstí. I tentokrát jsem místo k dlouhodobému parkovišti dojel o patro výše k tomu expresnímu, vzal lísteček, počkal na závoru, dojel k další závoře, stáhl okénko, počkal, až se závora zvedne, a zase se oklikou vrátil. Nic velkého, ale tak tři čtyři minuty nás to stálo. A aniž jsme to tušili, někde v těchto místech se začal psát scénář epizody ze seriálu Neletecké katastrofy.  

"Ohni to tady do protisměru," nabádá mě bledá spolujezdkyně, která si podpírá čerstvě opíchnutou a zjevně dost bolavou ruku. Druhá spolujezdkyně na zadním sedadle zatím střídavě spí a vyhlíží letadla a těší se na krátký deštivý výlet ke studenému moři, na vrstevnici Josefínu, kterou nikdy neviděla, na starého kocoura Pepína, o kterém jsme jí vyprávěli. A hlavně na to letadlo.

Samozřejmě jsem to celé objel (přece nepůjdu špatným příkladem) a začal znovu a tentokrát dojel tam, kde jsme měli zamluvené parkování. Holky vystoupily s částí zavazadel, já jsem se ještě usmyslel kosmeticky přeparkovat, protože mi přišlo, že se v úzkém parkovacím domě příliš lepím na souseda. To je minutka, běžte napřed. Ještě by nám to někdo mohl odřít.

Letištní hala působí ospale. Ani my nijak zvlášť nechvátáme: máme pořád skoro hodinu do odletu. Míříme rovnou k bezpečnostním kontrolám. Tam se objeví další mikrozádrhel: čtečka nám odmítá vzít čárové kódy našich boarding pasů. Zkoušíme to neúspěšně oba (Heda to sice pravidelně trénuje na dětské pokladně v Národním zemědělském muzeu, ale bohužel jsme jí to nesvěřili), načež se všichni vydáváme přes celou halu k přepážce nízkonákladovky. Jejímu osazenstvu lístky normálně fungují, zvláštní. 

Vracíme se přes celou halu zpět a teď už to jde. Turniket se otevírá a před námi se rozprostře obří, převážně frankofonní fronta. Její konec není vidět, ale hýbe se to, nebo se nám to tak aspoň jeví. Fronta střídavě telefonuje, opírá se o zavazadla a nervózně se dívá na hodinky. Taky se dívám. Nejdřív co pět minut, pak co minutu. Poslední zatáčka. Pár lidí předbíhá. Kroutíme nad tím hlavou, to my takoví nebudeme. 

Už jsme skoro u těch bezpečnostních rámů, když se postup velmi zpomalí. Na hodinky se už dívám co dvacet sekund. Asi se zrovna mění služba u rentgenového pásu. Paní volným krokem přichází, a než usedne do křesla, s dalším zřízencem nekonečné sekundy společensky klábosí, kolik kdo dnes ušel kroků. VŮBEC MĚ TO NEZAJÍMÁ, FUNGUJ, BABO, myslím si, ale navenek jsem bohužel klidný. Koukal bych se na hodinky, ale musel jsem je sundat. 

Fronta nejenže přestala postupovat, ale ještě jako by si zaměstnanci škodolibě vyhlédli naši skupinku. Hedina dětská lahvička putuje na rentgen (nedal jsem ji do průhledného igelitového sáčku s maximálním objemem 1 litr, protože jsem ji v zavazedlech nemohl najít) - to je tak minuta navrch. Kufry si také zvolily špatnou cestu, protože putovaly na nějakou důkladnější rešerši (další minuta až dvě). Notebook ven. Maruška s bolavýma rukama musí bůhvíproč sundávat boty. A tak dál. 

Konečně jsem naštvaný a nervózní, ale bohužel pro nás je příliš pozdě, což mi začíná docházet až poté, kdy si na odletové tabuli přečtu "gate closed". "Dý van," odvětí někdo z Ryanairu zcela nevzrušeně na dotaz, odkud letí Gdaňsk (na vtip, že by mohl projevit trochu solidarity, není čas). V rámci možností pádíme z D6 na D1 - bolavá žena s nezavázanýma botama, já s Hedou na krku a třemi menšími kufry (včetně jednoho parádního s Tlapkovovou patrolou).

Na D1 už nikdo není. Letadlo ještě stojí u rukávu, ale vypadá to už zcela nedobytně. Já se naopak snažím být neodbytný. Pokouším se vést asertivní konverzaci s anonymním zřízencem, který (snad) patří ke stejné společnosti, ale vede to ke stejnému konci jako následné pokusy o autenticky zkroušený tón. Pán odchází, letoun se dává do pohybu. Hedi, koukni, támhle je naše letadlo. A kdy poletíme? Jindy, zlato.

Pár slz snadno spraví hranolky z Mekáče. Náhradní letenky tak jednoduše vyřešit nejdou. Ale vždycky je více cest. Po několika hodinách googlení a kombinování třeba zjistíme, že se nízkonákladové letadlo může úplně jednoduše proměnit v Pendolino a takový Gdaňsk v krásný třídenní výlet do Olomouce.

Navíc nám nikdo neodřel auto.

text a foto Řízek

S ÉJIŠŤOU

Neoplývám úplně kvalitní pamětí a obávám se, že se to o mně ví anebo tuší. Asi je to jeden z důvodů, proč si píšu tenhle poznámkový blog: spousta věcí se zde dá vyrešeršovat, byť by na tom vyhledávání měl někdo nahoře zapracovat. Anebo snad radši ne.

Fascinuje mě třeba zjištění, že jsme se stejnou ženou včera úplnou náhodou vypustili dítě na pískoviště pod tímtéž větrným mlýnem, před nímž jsme se před deseti lety fotili. Byli jsme tehdy na kolech, která nám mezitím ukradli (někomu i víckrát), Maruška měla kontroverzní ofinu a o mém účesu se dá ještě říct, že byl. A taky jsme teda neměli to dítě.

A loni případný čtenář mohl zjistit, že dle mého tehdejšího postoje zformovaného katastrofálním výletem (opět) na Moravu není společná dovolená dvou a více rodin se stejným a vyšším počtem mimin možná a že její vyznavači i z řad mých současných i bývalých kamarádů jsou pravděpodobně divní.

V tomto případě uznávám, že jsem se zmýlil, protože to za určité konstelace jde. Stačí k tomu vlastně jen několik věcí: 

• Pepřový sprej proti zvěři. Relikt ze slavné účasti na závodě Tisíc mil zakoupený snad ve večerce v Peci pod Sněžkou jsem zapomněl v krosně, a když jsem tahal věci do auta, vylil se mi do batohu a vlastně i jinam. Takže mě celou cestu až do Vrbice pálily třeba i fotbalové oděrky, které jsem snad vlivem těch endorfinů vytěsnil – ale naštěstí si vozím tenhle sprej, díky kterému se dá spousta ran vyrešeršovat. A taky na nás pak nešli žádní psi a vlastně to bylo to nejhorší, co se nám za těch pár dní stalo. Horší než zapomenutá kachnička do vany.
• Bydlení se zahradou. A chce to opravdickou zahradu, kde je tráva, stromy, pískoviště s kočičími bobky (ale ty jsem všechny vyházel) a křoviny, kde se ještě před dvěma lety schovával tehdy nemocný kocour Pepan, který pak sám vylezl na schody a předstíral, že je sfinga.
• Někdo, kdo na všechno myslí. Nepřipravil jsem absolutně nic, jen jsem koupil naprosto senzační plastovou motorku (to říkám teď, ale až si na tom rozbije tlamu, zas názorově otočím) a vylil všude ten odporný sajrajt a zabalil si kartáček a dvoje běžecké boty. Nevím, jak to Maruška udělala, ale vůbec nic nám ani miminu nechybělo.
• Normální bydlení. Stačí kuchyň, kde se dají umatlat nějaké těstoviny s červenou omáčkou anebo upéct loupáky. Ve výbavě by nemělo chybět absurdní množství pastelek, které se dají všude rozmetat. Je dobré, když ve vesnici mají hřiště. Ve Vrbici mají krásné a dobře utajené hned vedle sběrného dvora.
• Lidské počasí. Když není celé dny třicet ve stínu ani totální slejvák, ukáže se, že se to málo, co je možné, dá v pohodě realizovat. 
• Kompatibilní rodina. Ideálně někoho, kdo pochopil, že tady se žádné sportovní výkony, kulturně-poznávací činnost, gastrotoulky po hejlíkovských bistrech ani senzační večírky s pálavěnkou a vlašáčkem konat nebudou, protože odpadneme zhruba hodinu a půl po dětech, tedy vlastně krátce před budíčkem. A pak by to chtělo někoho, kdo nás nepotřebuje vzdělávat v oboru rodičovství, protože v tom sám taky občas nebo pořád těžce plave. 
• A především kompatibilní děti. Hedvika je o tři měsíce starší než Eliška, která před pár dny začala chodit, takže vypadají jako dva různě rychlí zombíci. Střídavě vstávají a padají: když jedna spí, druhá se po ní ptá. Tedy minimálně Heda se (35×) ptá: "Éjišťa...?" Je to totiž první člověk v jejím životě, kterému může přijít na jméno (Babiš, kterého k našemu zděšení opakovaně zmínila dříve, se ukazuje jako nářeční výraz zřejmě pro určitý typ báboviček). Hedina a Eliščina individuální srandovnost se dohromady násobí. Dělí se o bublifuk, imazol na plenkovou dermatitidu, kapsičky s ovocnou dření, nudle i o radost ze společného setkání. V podstatě něco jako já a přítel Vašek, jen trochu roztomilejší a minus pětatřicet let.
• Snad jsem na něco nezapomněl.

text a foto Řízek

SPOLU

Mí známí mají různé nepochopitelné záliby (keškování, larp, ochotnické divadlo, učení češtiny na základní škole, opravování protektorátních motocyklů, osmá Hanspaulská liga). Za tu nejpodivnější už od svých bezdětných let zcela jednoznačně považuji společné dovolené s dětmi.

Dělá se to tak, že si tlupa lidí s potomky různého pohlaví, vývojového stádia a provozního režimu společně pronajme chatu a tam patrně rozmístí ty cestovní postýlky, chůvičky a ohřívačky a pak tam společně existují a relaxují a domů se vrátí odpočatí a v práci se pak usmívají a těší se na další obdobnou dovolenou třeba i s dalšími, zatím ještě nenarozenými dětmi.

Samozřejmě mi to přijde bizarní, ale zároveň mají ti odvážlivci můj obdiv, protože to prostě není reálné a dosažitelné. 

Pokusili jsme se před pár dny vyrazit na společnou dovolenou s kamarády, rodinou koncipovanou obdobně minimalisticky, jako jsme my: sympatický otec, chytrá a pečující maminka, hodné (jen o pár měsíců starší) děcko.

A šli jsme okolnostem naproti: jeli jsme na Pálavu, kde nás stěží může něco překvapit. Pronajali jsme si krásný byt na jejím samotném úpatí, možná i s výhledem na Nové mlýny, což je moje oblíbené umělé moře.

Výhled zakrýval jakýsi komín odvedle, ale to zas tolik nevadilo. Ono vlastně nic zas tolik samo o sobě nevadilo. Ani tropické počasí nebo podkroví, v němž jsme bydleli, které se přes den ohřálo a v noci stalo saunou. Ostatně ani zahrádka, která nebyla zas tak úplně u domu, jak internetový inzerát naznačoval, a kde jediný stín poskytovala jakási opěrná zídka. Když se v jediném stínu postavil nafukovací bazének, dítě se rozeřvalo.

Hlavní problém byl, že když se jedno dítě zrovna rozhodlo se rozeřvat, vzbudilo to, které zrovna odpočívalo v sauně (okno se otevřít nedalo, naproti byla vinárna a po celé Evropě fotbalové mistrovství) a kolem nějž bylo potřeba našlapovat po špičkách. To šlo dost blbě, protože bylo vždy potřeba projít přes vrzající prkno v chodbičce, ať už člověk šel zkontrolovat mimino, nebo si prostě šel do ledničky pro poněkud odporné víno.

Velmi složitě se také plánovaly společné výlety. Zejména kvůli mně, protože jsem ráno musel mermomocí běhat. Když jsem se vrátil, Heda zrovna v půl osmé načínala svůj takzvaný dospánek, protože vstala klasicky v 5:30, abychom toho víc stihli. Druhé mimino se ale zrovna dostalo do provozní teploty, takže jeli napřed a původní plán padl.

V Mikulově jsme se ale nakonec sešli a octli se bohužel uprostřed městských slavností a uprostřed záchvatu hladu. V davu jsme za ryku cimbálovky zaparkovali kočár ke kraji a cpali do plačící Hedviky prefabrikovanou přesnídávku (To je ale krásně upatlaná holčička! rozplývali se lidé na elektrokolech). Naši snad stále ještě kamarádi šli napřed, protože to jinak prostě nejde. Vylezli jsme na Svatý kopeček a v parku u Lednice bylo příjemně, ale i tak – odjeli jsme z dovolené zbaběle o dva dny dřív.

A tohle všechno způsobilo, že jsem na pumpě poprvé v životě natankoval natural místo nafty. Ale to by se stalo každému!

text a foto Řízek

NEDVĚD JE BOREC (Zápisky z necest, díl III.)

Zdává se mi poslední dobou, že jedu sám na kole po široké, přehledné cestě nekonečným lesem. Cesta mírně stoupá, pak se na horizontu láme a objevuje se další identická terénní vlna. V tom lese panuje zvláštní, až trochu nervózní klid. A já v tom snu najednou nevím, jestli se pořád ještě přibližuji svému cíli, nebo už se mu vzdaluji. Budím se zpocený a zmatený.

Po půlnoci jsem opravil brzdu. Válečky tlačící destičky proti kotouči jsem do přibližně správné polohy dostal otvírákem švýcarského nože a nakrátko zažil pocit, jaký mívají vítězové. Až se trochu vyspím, čekají mě Orlické hory, kopce, turisté na elektrokolech a asi sto padesát různých vojenských bunkrů, počínaje Boudou a konče Haničkou.

Nejprve ale musím v Českých Petrovicích počkat na nedochvilného provozovatele večerky, protože mi docházejí jesenky. A hned potom se ve stejné obci zastavit v neoficiálním checkpointu, kde mi loni příznivci závodu z řad laické veřejnosti polévkou a klobásou opravili nalomenou psyché, i když jsem neměl na útratu. Splatil jsem dluhy a jel dál, než jsem kousek od Divoké Orlice při jednom nešikovném přeřazení v kopci překroutil řetěz. Nikdy jsem nic podobného neviděl, článek vypadal jako těstovina fusilli, tedy jako jakési vřeténko. Celé to bylo nejen překroucené, navíc i úplně vytržené z kontextu. Udivilo to i Radka, který mě opět předjel. Naštěstí jsem si včera vyzvedl náhradní řetěz. Kolu se však z nějakého důvodu nelíbí, převody se mění samovolně, nepředvídatelně a v nevhodný moment.

Ale hlavně se nesouhlasně ozývá achilovka. Před deseti lety jsem si ji při fotbale přetrhl a od té doby mi, už zrekonstruovaná, občas připomene mé limity. Začínám se v sedle kroutit hledaje nejméně bolestivou pozici a zjišťuji, že žádná taková neexistuje. Orlické hory tak vnímám jen okrajem zorného pole jako kulisu soukromého zápasu se svým tělem i kolem.

Trápí mě i polské Stolové hory, které se mi loni tak líbily. Nejsou to hory. Sotva znatelné pěšinky se táhnou nekonečnými hrbolatými loukami. Naše kola v tomhle terénu tápou. Nevypadá to zákeřně, přesto jakýkoli pohyb vpřed stojí velké úsilí. Hodně tlačíme, stejně jako posléze cestou přes kamenité Broumovsko. Radkovi ujíždím, když ve sjezdu přes kamenné schody, které bývaly asi cestou, poškodí brzdu. Neloučíme se – však my se zase brzo uvidíme. Správně tipuji, že v hospodě v Teplicích nad Metují.

Ty jsou oázou. Ve večerce dostávám jako dárek sladký plněný rohlíček a radostně se do něj zakousnu. Moment, neměl být špenátový. Fuj! Je vevnitř celý plesnivý. Plivu zelené cucky a nesnáším Teplice, večerky, Míle i svět.

Polská tma.

Zrovna se tu jede cyklistický závod Trilogy, a podíl ochotných mechaniků v okolí je tak výrazně vyšší než v běžné populaci. Dva muži s dodávkou mi seřizují a mažou kolo. Řetěz byl špatně nandaný (zažívám pocit, jaký mívají poražení). A dvě ženy s lékárnou mi věnují sprej, který má z achilovky vyhnat bolest. Přinejmenším příjemně chladí. Stačí tomu jen věřit.

Jednu pizzu jíme na místě, druhou balíme na horší časy. Restauratér nám děsně fandí a jako pozornost podniku nám věnuje každému pomeranč. Servírka zase přinese domácí buchty. Shodneme se, že nejsou nic moc – otrnulo nám, takže pojeďme dál. Rychle se stmívá a přes okraj Adršpachu míříme do Polska. Hraniční kameny svítí do tmy. Jiné ale naopak číhají v šeru na neopatrné. S čerstvým výronem pajdám z prudkého srázu, skoro se to nedá ubrzdit.

Polská zastawka autokarowa.

O deset minut později na mě v opuštěné vísce zaútočí dvojice psů. Sultán i Tyrl štěkají a cení zuby. Jeden je línější, druhý, o poznání větší a hrozivější, za mnou neváhá běžet desítky metrů. Srdce až v krku a rychlostní rekord.

Hafan to najednou vzdává. Mám toho dost, beru zavděk první autobusovou zastávkou a její prohnutou lavičkou a v dálce ještě slyším štěkání.

Po snídani, k níž byla čím dál tím lepší pizza, nezbývá než přejet a přetlačit Krkonoše. Je mnohem větší zima a chvílemi prší. Vybílím pekárnu v Peci a hodinu se zabývám stoupáním na Výrovku (470 výškových metrů). Závodím s klukem, který jde pěšky v džínách a teniskách, a je to napínavé až do konce. Z Výrovky by mohl být parádní sjezd vlastně kamkoli, jenže zakladatel závodu Jan Kopka bohužel získal povolení protáhnout účastníky po jinak neprůjezdné cestě nad Svatým Petrem do Špindlerova Mlýna. Sice se nedá moc jet, ovšem výhled je krásný.

Kdekoli.

Na Dvoračky běžný smrtelník nemůže vyšlapat, ale vítěz závodu Milan Hanyk, toho času už dávno v cíli, to zvládl. Já měl problém to vůbec vyjít. Krkonoše pak postupně přejdou v polské Jizerky, které jsou sice otravné, ale méně zubaté. Na hranicích měním eura za zloté a usedám do místní restaurace Bombaj. Hoří tu vonné tyčinky, což je vzhledem ke stavu mé hygieny prozíravé. Orientální název restaurace, pokud správně chápu legendu pověšenou na zdi, pochází čistě z toho, že se sem chodilo "bumbat". Teď tu jsem sám, z plátna se Depeche Mode ptají: Tak kde je ta revoluce? A já nevím, mám jen svou zelňačku, pivo bez pěny a klobásu a musím jet dál. Na cestu mi pustí Clash: Should I Stay or Should I Go. Být po mém, volba je jasná.

Sjíždím do Hejnic a samozřejmě minu odbočku do krásného, dlouhého singltreku a musím se vracet, tedy se znovu rozjíždět do prudkého kopce, nadávat a proklínat Kopku i nemoudré rozhodnutí zúčastnit se. Ve městě samotném končí jakési slavnosti. Hledám cestu mezi kolejnicemi z rozebrané horské dráhy. Stánkaři to balí, jedna paní mi ještě prodá sýr se slevou. V kavárně seženu tři nožičky vlažných párků. Na vyžádání i s hořčicí. Třetí kontrolní bod je však už skoro za rohem.

CP 3.

Jeho osazenstvo mě vítá skoro jako rockovou hvězdu. Znovu se setkávám s Radkem a k mému údivu po pár minutách přijíždí nejen Slovák Peter, ale i můj dřívější souputník Tomáš. Má novou parťačku Denisu, v průběžném pořadí nejrychlejší ženu. Povídáme a hodujeme, ale nakonec s Radkem přeci jen odjíždíme směrem k Hrádku nad Nisou, zatímco zbytek v checkpointu nocuje. Neujedu daleko. Na první pohled si zamiluji přístřešek na křižovatce dvou polních cest, výhled je čtyřhvězdičkový, což samozřejmě nezahrnuje nebe, které se pokusům o klasifikaci zcela vymyká.

Čtyřhvězdičkový výhled.

Lužické hory překonáváme opět s Radkem. Je to inženýr přes elektrotechniku a vytváří řídicí systémy pro vlaky. Pro své řízení zvolil místo navigace bytelný mobilní telefon živený z powerbanky. Přehledněji vidí, co se na něj chystá, a minimalizuje tím riziko bloudění. Oproti tomu moje navigace přežila svou loňskou smrt jen díky dodávce náhradního displeje z čínské druhovýroby. Zvlášť na ostrém slunci spíš odhaduji, kam mám jet. V manuálu by mohlo být také napsáno, že není každý den podsvícení. Navíc má tendenci se vybít vždy v nevhodný moment, třeba při prudkém sjezdu. Následuje výměna unavených tužkových baterií za čerstvé provázená vulgaritami. Pokud jsem s někým předtím jel, už jedu sám.

U chaty Luž svačím a tryskem mě míjí Peter, který vypadá jako boxer. Je jeden z těch, kteří jedou strašlivě rychle, ale přesto se pořád motají kolem mě. "Ty máš lucifera?" ptal se mě jednou, kdy si prohlížel mou čelovku. "Ano, je výborný," konstatoval jsem. "Dobře," odpověděl a jel dál. A já cítil, že touhle zkouškou jsem prošel.

Tři nadprůměrně rychlí muži a nejrychlejší žena zdolávají obávaný Nordkap. Severní výběžek plný kořenů připomene, proč jsme vlastně tady: kvůli tlačení kol. Když se cesta konečně odvrátí od Německa, spadne mi hraniční kámen ze srdce.

Posouváme hranice.

Tlačit však budeme i nadále. "Hospoda před chvílí zavřela," oznámí mi turisté u rozhledny Tanečnice. Odmítám se s tím smířit a zvoním a bouchám na dveře. A vychází to. Provozovatel je velký fanda našeho závodu i tenisu. S Plíškovou to ve Wimbledonu nevypadá dobře, ale moje naděje na vítězství nad Mílemi aspoň v tie-breaku díky pivu, smažáku a borůvkovým knedlíkům naopak výrazně posilují. "Jste první letošní Mílař, který si dal pivo," říká. A opět se ukazuje rozdílnost přístupu: Radek staví jen na birell a knedlíky, Tomáš s Denisou kolem jediné hospody na padesáti kilometrech dokonce projedou bez zastavení. Přestávka mi tak trvá suverénně nejdéle, ale zase jsem po ní zdaleka nejšťastnější.

Nechci jet sám, a tak zaberu a řítím se za dávno ujetými kolegy k Českému Švýcarsku. Na strmé louce nespokojen spekuluji a přejíždím z jedné koleje do druhé. Zadní kolo mi však zůstává v původní stopě, několik vteřin jedu bokem, jako chodí někteří psi nebo jezdí starší škodovky, pak to vypadá chvilku jako plochá dráha, ale ve skutečnosti je to děsivý sešup a hrozí úraz. Nakonec se v sedle udržím a krátce poté uvidím Radka. S ním se nad Děčínem dotáhneme i k Tomášovi s Denisou. Ti volí nocleh nad městem, my chceme jet dál. Náročné technické klesání nás ale vyčerpá natolik, že před půlnocí bivakujeme na dětském hřišti v místech, které považujeme za relativně bezpečnou periferii Děčína (ano, je to oxymóron). Zatímco kolega zalezl někam do křoví, vybírám si zastřešenou skluzavku.

Že to nebyl nejlepší nápad, mi probleskne hlavou o dvě hodiny později. Rozespalý sleduji mladíka v kraťasech, jak peláší s mým mobilem a mizí někde za zatáčkou. Byla to patrně jedna z nejsnazších krádeží v jeho kariéře; škoda, že jde jen o otlučený huawei. "Měl pěkný běžecký styl," poskytuji přivolaným policistům detaily k popisu pachatele. Znám se, a tak mám naštěstí náhradní telefon, třebaže bez dat a kreditu.

Ten mi Radek obstará. Ve městě pochopitelně zůstat nechceme a v počínajícím dešti po noční snídani na pumpě míříme k Děčínskému Sněžníku. Cestou je krásný altánek a nám po násilně přerušeném odpočinku není do smíchu. Radek má pod očima tak hluboké kruhy, že to vypadá, jako by mu z těch míst lékaři odebrali druhý pár očí a jizvy se ještě nestihly zahojit. Altánek je až příliš přitažlivý. Hodinu spánku navíc nám odměří budík.

Výstup na Sněžník je jeden z nejnáročnějších, kolo často používám jako francouzské hole či chodítko. V blízkých Tiských stěnách zahlédnu dva mladé muže se psem. K mému údivu se z nich vyklube můj brácha, jeho kamarád (a jeho pes). Přišli mě povzbudit a moc se mi to hodí. "Jste nejostřejší megahusťák, sledujeme vás," říká kamarád nadšeně a na chvíli tomu věřím.

Ležérní Harapes.

Jinak mi důvody k radosti spíš docházejí, jak mi odcházejí další části těla. V Krušných horách začne protestovat koleno už tak zdecimované pravé nohy. Chvílemi šlapu jen tou zbývající a nálada se rychle kazí. V Cínovci, dvě stě kilometrů před cílem, leží poslední neoficiální checkpoint. Zatímco jedna z milých dam ohřívá jídlo a vaří kávu, druhá shromažďuje neuvěřitelné množství různých mastí, bandáží, tejpů i léčiv, aby mi pomohla.

Asociálně ujíždím trojici už skoro kamarádů a peru se s Krušnohořím sám. Zalesněné kopce mi připadají skoro identické. Kdybych se omylem začal vracet, poznal bych to? Stěží.

V Mníšku na hranicích s Německem je čínská restaurace. Na zápraží bůhvíproč stojí opršelý Zeus s nápisem Babylon Liberec a směje se na trpaslíky z protějšího stánku. Topinky s masovou směsí, rizoto a ibuprofen. Raději dva. Kamarádi přijíždějí, hodují výrazně úsporněji a svižněji, a dále proto jedeme spolu. Chceme dnes dorazit nejlépe až na Klínovec. Abychom se zítra do cíle ve Skalné u Chebu pohodlně dostali v celkovém čase pod deset dní.

První žena a její Melody boys.

Přijíždějí filmaři přivábení především příběhem nejrychlejší ženy. My jsme něco jako její ochranka. Taková je story, ve skutečnosti Denisa nic takového nepotřebuje – navíc z nás jede nejlépe, i když ji taky ráno zlobilo koleno. Držím se v pozadí i proto, že brufeny sice z bolesti v noze udělaly takovou tečku ve zpětném zrcátku, ale zároveň dost otupily moje smysly i dikci. Bohužel se dostávám i k mikrofonu. Jen zděšen slyším, jak prohlašuji věty jako: "Nesnáším cokoli, co zavání Polskem. Pokaždé, když se někde objevily ty jejich patníky, šlo všechno do háje". Na dotaz, jestli jsem někdy zvažoval, že to vzdám, rezolutně odpovídám: "Nikdy neodstoupím. Nikdy! Nech si to všichni zapamatují!". 

Ale jistý si tím vůbec nejsem.

Na Klínovec vystoupáme asi ve dvě hodiny v noci. Podle GPS mám dnes v nohách 167 kilometrů. Když vydechnu, ve světle čelovky stoupá pára ke korunám stromů, je to malebné. Najednou koruny dojdou, jsme na vrcholu a v ukrutné zimě se ubytujeme přímo u zdroje počasí – hned vedle meteorologické stanice. Po debatě, která připomíná spíš koňskou dražbu, dojdeme k tomu, že budíček bude v půl páté. Lezu naposledy do spacáku a mám na sobě úplně všechno, všechno je zpocené a mokré a všechno je jedno.

Ráno je všude vlhká mlha. Na Jizerce naměřili -5. Kdoví, kolik je tady. Sjíždíme do spícího Božího Daru. Klepu se zimou a počítám kilometry do konce. Tomáš jede zabalený do spacáku a do cíle ho to táhne víc než nás. Teď je asociální on. Až do Kraslic pokračuji s Denisou. Sympatická dívka z Liberce, která se po škole sebrala a rok pomáhala v Africe. Letos v květnu zjistila, že její současná práce v logistice v Německu nemá smysl (a taky ji vlastně vyhodili). Hodně jezdí na kole a chce si na škole dodělat doktorát. Je na ní vidět, že už chce být v cíli. Jede si pro fantastický rekord mezi ženami a mnou vynucená pauza v Kraslicích u stánku s kafem a teplou snídaní ji očividně zdržuje. "Ta sekaná nebude hned, počítejte tak čtvrt hodiny," líčí prodavač. Vysvětlujeme, že jsme závodníci, a získáváme body obdivu. Sekaná rázem zrychlí. "Tady máte sloní ucho," povídá muž a má pravdu, má to přesně ty rozměry. A je to moc dobré.

Tankujeme.

Kolem nás profrčí Radek, takže to rychle dožvýkáme a jedeme za ním. Z tisíce mil zbývá posledních 36 kilometrů. Vystoupáme nad město, na louky a pole, na nichž jsou nadrobeny kulaté balíky se slámou. Jen jeden z nich se zatoulal až na cestu, jinak všechny způsobně drží na svém místě, vzdor sklonu kopce. Snad naposledy do lesa. Po krátké svlékací pauze (otepluje se) mi dvojice ujíždí. Najednou je nevidím a v nepřehledné zatáčce nakrátko ztrácím i cestu. Když ji najdu, jsem sám.

Cesta znovu stoupá a kopce i les vypadají úplně stejně jako předchozích deset dní. Přidávám plyn, chci je dohnat. Musí jet hrozně rychle, pomyslím si. Takže taky zrychluji a nic mě nebolí. Vyjíždím z lesa na louku plnou balíků sena. Na tachometru mám 1666 kilometrů a podle propočtů mám teď někdy dorazit do cíle ve Skalné u Chebu. Ten Pavel Nedvěd je stejně borec, že se odsud dokázal jako fotbalista prosadit, když tu nemají ani metr rovné plochy na hřiště, honí se mi unavenou hlavou. Najednou leží balík sena přes cestu a v tu chvíli mi to dojde. Smykem zastavuji. Křičím. Pak schovávám hlavu do dlaní.

A je mi to najednou všechno úplně jasné: v nepřehledné zatáčce jsem sice našel cestu, ale jen tu, po které jsem přijel. Už víc než patnáct kilometrů se vracím, a nebýt toho balíku, dojel bych až do Kraslic. Nebo až na start do Nové Sedlice na Slovensku.

Tak ještě jednou a lépe. A rychle, co když je někdo těsně za mnou. Už mě zase všechno bolí. Zatáčka ve skutečnosti vůbec problematická není. Stačí se držet turistické značky. Je dokonce značená na Skalnou...

Cíl napodruhé nacházím a na tachometru mám 1700 kilometrů. Od startu na úplném východním konci jiné země uplynulo  9 dní, 22 hodin a 50 minut. Přes navigační lapsus končím na 21. místě. Žena, která si pro mě přijela, i ostatní kolegové na mě už skoro dvě hodiny čekají a lámou si hlavy, co se vlastně stalo. Dospěli k závěru, že jsem si v Kraslicích něco nechal.

Ve skutečnosti jsem tam ani nikde jinde nenechal vůbec nic. Naopak jsem si vzal z Mílí úplně všechno, co šlo. Zažil jsem euforii i pocit naprostého zoufalství, hrábl jsem si na opravdové dno, které leželo hluboko pod předpokládaným dnem, a dostal jsem se s kolem tam, kam by mě nenapadlo vylézt i bez něj. A to stačí.

Proto příště nepojedu, a jak říkají jezdci, kteří mají dost, "dám přednost těm, na něž se letos nedostalo".

I když... Míle prý nejsou kompletní, dokud je člověk neabsolvuje celé v obou směrech. Do té doby je pořád jen v půlce. A to já jsem nerad.



První díl najdete zde, druhý tady. 

Jak dopadli v textech zmínění závodníci:

Milan Hanyk - 1. místo, 6 dní, 23 hodin, 42 minut
Jan Kopka - 7. místo, 8 dní, 19 hodin, 32 minut
Jarda - 8-9. místo, 8 dní, 22 hodin, 29 minut
David - 11. místo, 9 dní, 4 hodiny, 3 minuty
Peter - 12. místo, 9 dní, 7 hodin, 19 minut
Tomáš - 18. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Denisa a Radek - 19.-20. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Ondra - 56.-57. místo - 13 dní, 0 hodin, 44 minut

Děkuji především:
Marušce a tátovi, mým skalním fanouškům
bráchovi
svému kolu RB
těm, se kterými jsem se vezl a tlačil
všem kamarádům, kteří mi poslali zdravice
Elišce B. i dalším z Deníku N
lidem na checkpointech (pravých i neoficiálních)
Liborovi, že se loni nechal ukecat

text Řízek, foto Ř., Anna Kopková a 1000 miles

MEDVĚD JAKO SLON (Zápisky z necest, díl II.)

Noc v penzionu byla sice rozmařilá a ortodoxní mílaři mají další důvod, proč mnou pohrdat, ale tři Grácie Sprcha, Postel a Teplo mi vrátily část ztracené energie. Včerejší úpal odezněl a nohy mi od rána šeptaly, že jsou tu pro mě, kdybych něco potřeboval. Ano, obávám se, že toho dnes bude víc. Nejdřív se svezeme kolem Nízkých Tater a pak nás ve Velké Fatře čeká stoupání na Križnou, což je nejvyšší bod letošních Mílí.

Šlapal jsem sám, posnídal kafe a bagetu na pumpě a po hodině a půl nečekaně narazil na známého Tomáše, který podle všech předpokladů měl přece být už dávno daleko přede mnou – včera měli po překonání zakázané zóny spoustu času ujet dál na západ, zatímco já jsem odpadl. Ale nebyl; teprve rozespalý vylézal z jakéhosi přístřešku. "Volali nám, že se na trase pohybuje medvěd, tak jsem radši skončil tady. Ti další dva jeli někam na rozhlednu," pokrčil rameny.

Tomáš.

Jsem asociální, nejlépe se mi jede samotnému. Tomáš na údajně nejlehčím sériově vyráběném horském kole na světě má ale velmi podobné tempo a jak postupně zjišťuji, i smysl pro humor, takže se na část závodu stáváme tandemem a je namístě si o něm říct víc. Pochází z Liberce a v přibližně třiceti letech se stal rentiérem, protože si jako obkladač vydělal na vše, co potřeboval (má dům, auto a psy). Takže teď trochu pracuje jako údržbář v hypermarketu a ve volném čase jezdí na kole. Kéž bych se býval hůř učil, povzdechl jsem si v duchu a zdaleka ne poprvé. Uprostřed tlačení na jednu z hor jsem si u něj aspoň zamluvil obložení koupelny, až ji budeme rekonstruovat.

Kdekoli.

Tato etapa měla pravděpodobně rekordní převýšení. Po jednom z tlačných kopců v Nízkých Tatrách jsme se těšili na sjezd do civilizace s potenciálními hospodami a obchody, místo toho nás, vyhladovělé a přehřáté celodenním sluncem, zlomyslná a nepřející navigace poslala na prudce stoupající polní cestu. Dochází nám jídlo. "Někdo by měl vymyslet jedlé oblečení. Jako když Lady Gaga měla šaty z hovězího," přemýšlí Tomáš. Jako první bych snědl dlouhé cyklistické kalhoty, jako druhé podkolenky a nakonec bych pozřel dvě ze tří svých bund. Tlačení mi opravdu nejde, protože moje kolo se rozhodlo, že na svých bedrech kromě výše zmíněných hadrů ponese i veškerou tíhu světa.

Až po další zdlouhavé hodině jsme se octli na hlavní silnici vedle nuzně vypadající kozí farmy. Slečna v okénku studuje vysokou hotelovou školu v Praze a prodala nám neuvěřitelně dobrý jogurt a neuzené korbáčky. Ty budu v následujících dnech vytahovat z brašny, když bude nejhůř. A ač budou postupně měnit vzhled i skupenství, nikdy nezklamou.

Križná.

Je před i nad námi hora Križná. V posledním koloniálu doplňujeme zásoby a naopak – zneužívám ochoty paní prodavačky a v krabici jejím prostřednictvím posílám domů pár zbytečností (plachtu, fotoaparát, část teplého oblečení i jídlo, které mi nechutná). Mám rázem o 2,5 kilogramu lepší náladu. Snad i proto není dvouhodinový výstup na skoro 1600 metrů měřící horu navzdory našim obávám nijak drsný. Dokud to jde, jedeme, když to nejede, jdeme a výškové metry přibývají opravdu rychle.

Sjezd, který si zasloužíme, má s přestávkami skoro 16 kilometrů. A nedlouho poté odpočíváme v Turčianských Teplicích v jakési herně. Zastávka se nepovedla. Servírka Tomášovi vleze až na záchod, což ho překvapí, naplnit bidony čerstvou vodou je nad její intelektuální síly.

Medvědem vynucený nocleh v Budiši.

Plán je dojet k dalšímu medvědímu nočnímu zákazu.Jenže hned za stáčírnou minerálek na kraji jednoho lesa u nás zastaví teréňák s mužem v zelené kamizole. "Kam si myslíte, že jedete? U cesty je medvěd jako slon, bude vás nahánět," děl a na výslovný upřesňující dotaz odmítl, že by si z nás dělal srandu. Tomáš má z medvědů hrůzu. Já trochu taky. To zvíře má tendenci vypadat tu jako pařez, tu jako osamělý balvan, tu jako kandelábr. A naopak. Výskyt slona hlásíme centrále. A zůstáváme v obci na kraji lesa u hodné paní, jež nás nechá spát v pergole na zahradě. Nechá nám i minerálku. "Dávají nám je ze závodu, protože nám strhli pramen," vysvětluje. Její dcerka prý před nedávnem utíkala z lesa před medvědem tak zběsile, až přišla o papuče.

Medvěda sloních rozměrů jsme druhý den v lese nezahlédli. Ani žádného jiného jedince skromnějšího vzrůstu. A tak jsme celkem v klidu přejížděli a přetlačovali další a další slovenské kopce. Dvacet kilometrů před prvním kontrolním bodem u Trenčína jsme s pěti dalšími jezdci vytvořili vláček a těšili se na pohodový příjezd do města. "Teď už je to v podstatě z kopce," konstatoval nad mapou jeden z nich a mě už vůbec nepřekvapilo, že jsme vzápětí začali stoupat podél lyžařského vleku. Vlekli jsme kola do prudkých strání a smýkali sebou při ostrých technických sjezdech. Tomášovi vymrštěná větev nalomila patku u přehazovačky. Od té doby přestal mluvit, zachmuřil se a zcela se mentálně soustředil na to, jak by tento díl mohl co nejrychleji sehnat.

Na hranici s Českem.

Za Trenčínem a po skvělém chlebu se sádlem a s cibulí brodíme Váh. Není to snadné, proud je silný, ale zase je to osvěžující. Táhne nás to domů, a tak přesně tři dny, tři hodiny a tři minuty po startu dosahujeme české hranice. Za odměnu můžeme sjet až do Štítné nad Vláří. Byli jste tu někdy? Ve dvou restauracích mají dohromady jediné jídlo, a to utopence. Dotaz na placení kartou je zodpovězen upřímným smíchem. Stejně servírka reaguje i na požadavek od sousedního stolu, aby ukázala prsa. Místo toho můžeme sledovat bizarní zápas v páce. Jeden ze štamgastů přesvědčivě vítězí, než si druhý – slabší, ale chytřejší – na okamžik pomůže druhou rukou. Stůl jásá a oslavuje "vítěze". Poražený se marně dožaduje pomoci videorozhodčího a je očividným podvodem navždy ztrapněn. Jeďme raději pryč.

Po nočním pochodu po hřebeni spíme v nevábném turistickém přístřešku těsně nad Vizovicemi. Je to v podstatě palanda – Tomáš je na stole, já v podpalubí ve štěrku pod ním, protože mám lepší karimatku. Na desce jsou vyryté sprosťárny, kolem mě vajgly a hlavní silnice je vzdálená několik metrů. Ale přijdou i horší noclehy.

Hostýnské vrchy.

Vizovice se probouzejí k životu v 7:00. V tu dobu otvírají samoobsluhy a my přijíždíme jen o pár minut později. Přes protesty parkujeme naše drahocenná kola hned za kasami prodejny v místech, kde si slušní lidé melou zrnkovou kávu. Tomáš i další jezdci zůstávají ve městě déle a houfují se před cykloservisem. Tam mu má během dne dorazit náhradní patka. Mám nutkání zůstat se svým novým kolegou, ale nakonec ve mně nepřekvapivě zvítězí soutěživý asociál – ostatně, on mě stejně brzy dožene.

Vizovické vrchy jsou nízké, ale ostré. Navazující Hostýnské už jsou o poznání cyklistice přátelštější. Jenže místo posledního sjezdu do nížiny čeká otravné tahání kola přes dlouhý polom a cestu zlikvidovanou lesáckou technikou.

Postupně spěji k závěru, že Míle jsou v jistém smyslu jako formule 1. Většina závodníků se pohybuje zhruba stejnou rychlostí, ale rozdíl nastává právě v depu. Čas se dá ušetřit tím, že si člověk odepře část spánku anebo třeba teplý oběd s polévkou, pivem a kofolou. A to já si zrovna odpírám nerad. Stavím v hotelu hned ve Chvalčově a o mnoho hodin později v kempu v Oderských vrších, kde mi novou krev do unavených žil vlije nekompromisní smažák s tatarkou.

Nocleh u zakázané chatky.

Třetí, jen birellovou hospodskou zastávku si dopřávám ve městečku Dvorce. Dojíždí mě při ní David – dlouhovlasý závodník, který před několika dny po pizze ve Spišské Nové Vsi zmožen horkem odpadl. Místní doporučují dojet ke Slezské Hartě a přespat někde u jejích břehů, nakonec po dlouhém překonávaní něčeho, co ještě nedávno bylo lesem, spíme pár set metrů od sebe – on v přístřešku, já i přes varovnou ceduli v pergole u chatky. Nebe je dosud nejkrásnější. Uprostřed noci se rozzáří ostré světlo, jako nějaký reflektor pátračů – ale je to jen fotobuňka, kterou zažehla má cesta na záchod.

Přivstal jsem si, chci být brzo na checkpointu v polovině závodu. Očekávám tam návštěvu, ale nebude to ještě zadarmo. Začínají mě zlobit Jeseníky. Milá pumpařka v podhůří servíruje bagety (předzásobili se kvůli hladovým mílařům), kafe i Jesenku a vůbec jí nevadí, že smrdíme. Do kopců stoupáme s Davidem, ten mi ale před výjezdem k nádrži Dlouhé stráně ujíždí. Tím spíš, když si ve stánku pod nádrží objednávám párek a další kafe. Je třeba taky žít. Kolegu pak zahlédnu až na opačné straně přehrady, kterou je nutno obejít.

Kdekoli II.

Traséři použili oblíbený trik, místo příjemného dojezdu do kontrolního stanoviště nás nejprve poslali jakousi kamenitou strouhou o pár set metrů níž a pak zase vzhůru. Abychom si moc nevyskakovali. Nebylo lehké sladit příjezd, ale málem se nám to povedlo: minutu po mně do checkpointu skoro stejně triumfálně přijíždí auto s tátou a Maruškou.

Mám nefalšovanou radost, že je vidím. I z toho, že se mě nesnaží přemluvit, ať se s nimi vrátím domů. Další radost je sprcha, teplé jídlo i náhradní díly, které jsem si nechal poslat. Se šikovnějšími lidmi měníme brzdové destičky a přifukujeme vidlici, zatímco David a Radek, kteří dorazili pár desítek minut přede mnou, vyrážejí odkrojit další kilometry z druhé poloviny, než bude zase tma. Táta s Maruškou kvůli pár desítek minut trvajícímu setkání stráví sedm hodin v autě.

Fakt si toho vážím – ostatně přítomnost blízkých byl doping, ze kterého jsem žil dalších několik hodin. Pomohlo mi i to, že tuto část trasy už jsem v opačném směru jel loni. I když se ukazuje, jak moc je paměť nespolehlivá, tím spíš ta moje. Pamatuji si převážně ty hezké věci. Takže z Jeseníků a Králického Sněžníku, kdy jsem loni trpěl psychicky i fyzicky, prakticky nic.

Dlouhé Stráně.

Po 160 kilometrech mi to už moc neutíká, padla tma i depka a kolo ztěžklo. Není divu, ona se totiž zasekla zadní brzda. Zpomaluje jako šílená, i když to není žádoucí, jako třeba teď, když tlačím kolo do kopce v serpentinách kolem Dolní Moravy. Zahlédnu nádhernou pergolu u zrenovované roubenky. V chalupě se svítí. Společnost usazená u deskových her nejprve na pár vteřin děsivě zmlkne – avšak ukáže se, jak s přibývající únavou a sešlostí získávám na věrohodnosti a potřebnost pomoci ze mě jen čiší: je mi povoleno přespat.

Pro partu kolegů z nějaké brněnské firmy jsem příjemným předpůlnočním zpestřením mejdanu, jakýsi exot, blbec k večeři, který za svitu čelovky dost nešikovně rozebírá zadní brzdu. Přinesli mi pivo a kafe – nemohl jsem se rozhodnout, co chci víc. Jsem unavený. Postavil jsem je vedle sebe jako v oblíbené milostné písni kapely Květy Půllitr a sklínka. "Kdybych měl ruce, přál bych si na vás sáhnout," povídá točené pivo hrnku s instantní kávou, zatímco se uprostřed noci švýcarským nožem rýpu v brzdách, jejichž princip nechápu, kousek za polovinou závodu, jehož smysl jen tuším, uprostřed života, kterému rozumím ještě méně.

Jak je to s tím Děčínem? Dá se tam bivakovat, nebo je to hloupost? Kolik kořenů se vejde na metr čtvereční? Kde prodávají sloní uši? A je na Klínovci zima? Brání se psi útokem? Odpovědi na tyto i další palčivé otázky pravděpodobně přinese poslední díl naší mílařské trilogie.

První díl najdete zde.

text Řízek, foto Ř., Tomáš N., Lidka Polišenská a 1000 miles

POD TLAKEM

Zdlouhavost porady dosáhla vrcholu; začal jsem dokonce listovat pohozeným firemním časopisem Agrofertu. Kromě článku o tom, že řepky je u nás vlastně málo a je to fajn rostlina, mě upoutal inzerát na seriál závodů Kolo pro život. A vzápětí se mě zmocnila panika: už tuto sobotu (byla středa) se jede legendární maraton Drásal.

Měl jsem mu co oplácet. Předloni mě 120 kilometrů horizontálních a čtyři vertikální přes Hostýnské vrchy v osmatřicetistupňovém vedru na narychlo půjčeném kole totálně vyřídily. Bůhvíproč jsem se domníval, že se tahle šílenost jede až někdy na konci prázdnin.

Ale nebylo nereálné to stihnout, zbývalo jen vyřešit některé drobnosti:

1) Nejsem přihlášený, navíc se startovní číslo musí vyzvednout do pátečních 20:00 v Holešově.
2) V Holešově nemám kde přespat, penziony i ubytovny jsou plné a je tam i jistá jazyková bariéra.
3) Nemám čím jet, Maruška nutně potřebuje auto k cestě za kadeřnicí. A jelikož se mnou nikdo jet nechce, ani se k nikomu do auta nenasáčkuju.
4) Nemám skoro nic najezděno.

Určitě mi v nějakých psychotestech vyšlo, že pod tlakem umím být mimořádně efektivní. Proto jsem o dva dny později seděl s krosnou v sociální třídě RegioJetu (vypadá to tam trochu jak na takových těch záběrech ze třetího světa, jen je tam i wifi a nesedí se na střeše) a spokojeně koukal na kolo, které se pohupovalo na háku a těšilo se na Moravu. Bod 3) jsem tedy vyřešil; když se expres a navazující lokálka nezpozdí, stihnu vyzvednout i číslo. A ubytování mám taky - půjčil jsem si stan. Že v něm bude částečně spát i moje kolo, jsem nejlepšímu kamarádovi zamlčel. Stejně jako jsem kolu zamlčel, že bude spát ve stanu nejlepšího kamaráda. Takže jsem nevyřešil jen to, že jsem letos moc nejezdil. To už je celkem marginálie.

V holešovském zámeckém parku jsem číslo vyzvedával s velkou rezervou, tedy v 19:57, a hned vzápětí rozbil stan nedaleko obstarožního kombíku, v němž Antonín, hovorný mladík z Podkrkonoší, hýčkal nádherného devítikilového karbonového ghosta a ambice být ve výsledcích někde v popředí. Měl ze mě trochu soucitnou srandu. V prvních kapkách bouřky jsem na svém čtrnáctikilovém hliníkovém erbéčku došlapal do nejbližší pizzerie, kde jsem neponechal nic náhodě a pozřel svíčkovou se šesti. Jestli to má být poslední večeře, ať je aspoň pořádná.

Noc propršela, cesta v horách bude kluzká a zákeřná. Snídám kafe, zásoby jsem totiž nestihl nakoupit a Holešov ještě spí, prodavačky z Alberta se teprve češou a oblékají. Česání jsem vynechal, oblékl jsem dres s reklamou na bramborový rum a kolu startovní číslo 4498 a téměř z chvostu startovního pole vyrazil, když zazněl výstřel z děla.

Míjím růžovou paní. Za chvíli spadnu.

Jel jsem s velkým respektem, který se překrýval s předposraností, přesto jsem se v prvních kopcích dostával rychle dopředu. Až kolem dvacátého kilometru jsem si našel své místo ve smečce - pohyboval jsem se někde na konci první třetiny z půl tisíce závodníků, pořád jsem kolem sebe viděl ty samé dresy a zablácené ksichty náležící k těmto dresům. Když jsem se odhodlal předjet paní v růžovém se šipkou na zádech, vždycky se mi něco nepříjemného stalo - spadl mi řetěz anebo jsem se v kopci na kluzkých kořenech svalil na bok. Tak jsem se od ní raději držel dál.

Kolem 80. kilometru zdlouhavost závodu dosáhla vrcholu a na mě padla tíseň. Do dlouhého kopce jsem přeřadil na nejpomalejší myslitelný převod, ztratil jsem kontakt s jezdci před sebou a připadal si sám jako raněný živočich putující tundrou, který čeká na ránu z milosti. Vypadalo to nejspíš trochu jako v oscarovém snímku Revenant, jenže tam se DiCaprio plazil rychleji než já. Nejradši bych si vykuchal koně a přespal v něm. Musel jsem prostě zastavit, protáhnout se. Pak se ze zatáčky nečekaně vynořila paní v růžovém a já s největším odporem zase nasedl na špičaté a tvrdé sedlo.

Na další občerstvovačce si mě zase odchytl moderátor s mikrofonem, žertoval něco o mém rumovém dresu a zval mě na frťana. Zavrtěl jsem hlavou, což pán pro diváky přeložil jako zdvořilé odmítnutí. Chleba se sádlem jsem zapil iontovým nápojem a kus melounu si posypal solí. Bylo to podobně výživné i nechutné jako zbylých třicet kilometrů.

V holešovském parku jsem se po sedmi hodinách a deseti minutách šlapání ještě pokusil o závodění, ale souboj o prestižní 172. místo jsem ve spurtu prohrál. Antonín už byl hodinu v cíli a byl umytý a dobře naložený, stejně jako jeho stroj v nitru kombíku. Já jsem sbalil stan se zvláštním důrazem na zahlazení stop po pneumatikách na jeho podlážce, nahodil krosnu na záda a malátně šlapal ještě do blízkého Hulína, odkud mi jel vlak domů. Cestou jsem se z důvodu předběžné opatrnosti vyhýbal čtení jakýchkoliv firemních tiskovin a inzerátů.

text Řízek, foto Tomáš Bubík, kariv007

LIDÉ Z MORAVY

 

Ruleta je krutá milenka, prohlásil nedávno jeden známý.

Dosaďte místo rulety Moravu a bude to možná ještě pravdivější - zejména pokud jste Pražák a jedete se tam rekreovat. Tenhle adrenalinový zlozvyk se nás bůhvíproč drží už několikátým rokem. A jelikož náš pobyt plný zkvašené šťávy z hroznů a malebných výhledů na kulturní krajinu letos významněji než kdy jindy ovlivňovali různí lidé, pojďme si některé z nich ve stručnosti představit.

• paní Nováková - "To víte, že u nás máte tu rezervaci. Těšíme se na vás a přivezte nám z té Prahy něco hezkého!" říkala možná paní Nováková naší kamarádce Báře, která naše ubytování pomocí jakýchsi tajuplných slevových kuponů telefonicky zařizovala. Jenže Bára netušila, že se paní Nováková zrovna rozvádí nebo rozvedla a zbytku rodiny o naší rezervaci patrně neřekne, a tak se stane, že honosně vyhlížející penzion ve vinařských Bořeticích je zcela naplněn jinými lidmi s oněmi výhodnými kupony. A my budeme bydlet "u Pazderky", což nám Novákovi zařídí.

• pan Pazderka - "Cože, Celtic Bořetice? Hahaha!" rozchechtal jsem se při příjezdu na místo, kde jsme měli pobývat, než jsem konečně pochopil, že za cenu hotelu v centru Prahy spíme v ubytovně na fotbalovém hřišti. Což o to, vypadala zvenku slušně, ale pokoje byly poněkud vybydlené a páchly (a to prosímpěkně ještě předtím, než jsem v nich vyvěsil své běžecké oblečení). Navíc měl celý penzion, nebo jak to nazvat, stěny patrně z papíru. "Slyším nejen to, jak paní od vedle telefonuje, ale i to, co jí někdo na druhém konci vypráví," podivovala se manželka, zatímco se Mára pokoušel opravit sprchový kout. Pana majitele jsme bohužel nepotkali, bylo by o čem mluvit.

• Míša - Má černé tričko Vans, slamák a žabky a přijel pro nás ve vytuněné felicii. "Všude vás hledám," volá Míša. Jdeme pozdě na snídani (ze stadionu Celtiku do Novákovic penzionu na úpatí Kraví hory, kam tedy docházíme na stravování). Jindy rozverný Míša je dnes nápadně skleslý. "Otec mě vyhodil. Musel jsem mu odevzdat i SIMku. Někdo si stěžoval, že moje včerejší degustace byla nejhorší na světě," vysvětluje zasmušilý mladík. Bohužel anonymní stěžovatel má trochu pravdu - Míša se včera ukázal především jako showman, Pražákům ve sklípku místo pravd o víně, které chtěli slyšet (kyselinka, buket), povídal fórky a vzal to celkově dost hopem. Nicméně kámen úrazu byl nejspíš v tom, že dobrou polovinu vzorků vín svého otce, která nám naléval, pohaněl. Míša se ze zbytku našeho pobytu vytratil i s felicií a doprovodnou dívkou s růžovými vlasy. Jeho roli obsluhy u večeře ("raut" = chleba se šunkou/sádlem) a snídaně převzal pán v teplákách, jemuž moje manželka přezdívala Trestanec. Byl velmi milý a ochotný.

• opilý pán s koštýřem a meruňkovicí - Konečně sklípky. V jednom z nich se potácí pan vinař, zatímco jeho ruka zůstává jistá, když nám do sklenek nalévá podomácku vyrobené kapaliny. O několik hodin později se potácíme taky. Island dostává ve Francii na frak. My dostáváme slivovici a klobásu od nějakých lidí od vedle (proč?). Maruška tančí kolem kmínku stromku a konečně zahazuje telefony, a to na asfalt a několikrát. Zkoušíme únosnost vzrostlého obilí. Když do něj skočíte šipku, propadnete se až na zem, ale nebolí to! Nebo jenom trochu. Nebo až druhý den. Něco mi říká, že ráno vyrazíme na kolo později.

• paní v námořnickém tričku - "Vy jste z Prahy? Tak ty tady máme nejradši," povídá mi pak dáma v půjčovně člunů u Baťova kanálu v Hodoníně a mnohovýznamně se usmívá. Sedáme na nafukovací plavidlo, za které mám zodpovídat. Tady je motor, tímhle se ovládají otáčky. Jsem prý teď v podstatě kapitán, zodpovídám za posádku. Jsem něco jako Schettino. Vesty nejsou povinné. Jdeme na instruktáž, tady je startér. "Jste u toho takový toporný, uvolněte se," huláká paní moravsky a motor řve. Jsa zaučen, vykládám paní a nastupují tři kamarádi, z nichž jeden je má manželka. Plujeme náramně, než mi motor chcípne a dlouhé minuty se ho nedaří nahodit. Pak nás míjí turistické plavidlo, které kormidluje právě pruhovaná paní. Doplujeme v suchu, ale člun není komu vrátit, když paní taky pluje. Vážu ho ke břehu na kličku, když lodní smyčku si nepamatuji. A pokud neodplul nebo si ho někdo nepůjčil, kotví tam doteď.

Prezident na furt ve svém sklepení

• dva prezidenti - Vracíme se na Kraví horu. Respektive do Republiky Kraví hora. Zabloudíme do jednoho sklípku a přivítá nás vitální stařík. Na stěně visí zarámované fotky. Vitální stařík a Nedvěd, vitální stařík a Klaus, jinde Železný, Havel a další. Dozvíme se, že muž je bývalým starostou Bořetic a nyní "prezidentem na furt". "Co to máte za uniformu na té fotce u Zemana? To je hasičská?" ptám se pražsky. "Ne, to je uniforma Kraví hory," odpovídá muž trpělivě. Ze sklepa se nám nechce, hlava státu má i výborné víno. A úřadujícího kravihorského prezidenta potkáváme v penzionu, kde jsme měli bydlet. Pan Novák nás vezme na degustaci do vinice a všechna ta pohaněná vína vychválí. A naopak nadává na slevové kupony a nezdárné potomky. Naše přímluvy Míšovi nepomohou. Chleba se sádlem ráno roznáší nová servírka.

text a foto Řízek

HVĚZDIČKY NA FAŘE

Chtěli jsme si jen dát kafe a dortík a místo toho nás divný týpek držel dlouhé minuty za provazem, který tam nahrazuje mříže a závoru, i když v kavárně bylo místo! Tak zpravidla začínají recenze návštěvníků Café Fara v moravské vísce Klentnici. Společné mají i to, že podniku dávají jednu hvězdu ("kdybych mohla dát nulu, dám ji"). Má žena ale přišla na trik, jak hlídače provazu obelstít. Stačí se v podniku ubytovat. Přespávající hosté mají totiž jiný vchod, bez provazu. Akorát to bude trochu dražší.

Café Fara je fenoménem nejen našich moravských prodloužených víkendů. Podnik ve vsi, nad níž se klene Pálava, však za ty roky ztratil takovou tu auru spiklenecké výjimečnosti, především proto, že se o něm všude (v dobrém) psalo a začali tam chodit lidé. A to přímo v kvantech. Proto ta provazová zábrana a lavina zlovolných, do určité míry nefér recenzí. A asi i proto zdražili. Třeba květákový mozeček za dvě kila, to už je přece trochu moc. Byť si můžete být jisti, že je to farářův mozeček z farního biokvětáku.

Náš pokoj v měřítku 1:1.

Měli jsme výročí, a tak jsme se rozšoupli. Tedy rozšoupla se žena. Z poetické nabídky pokojů (Rajský, Mandlový, Meruňkový, Levandulový) vybrala ten s nejméně honosným názvem, a sice Kabinet. Jeho největší zvláštností bylo, že byl nejmenší, možná vůbec na celém světě. V běžném penzionu by do tohoto prostoru patrně uklidili kýbl a mop, případně špinavé povlečení, ne tak zde. Zato měl krásnou hliněnou omítku.

Druhou největší zvláštností bylo, že koupelna se záchodem zabírala dvakrát až třikrát více podlahové plochy než zbytek prostoru. Vybavení pokoje pak ještě zahrnovalo designový štípač na čokoládu s připravenou tabulkou. Jenže předchozí návštěvě se tam čokoláda zasekla, a tak jsme tu naši museli sníst nenaštípanou, což nás nerozhodilo. Poslední výbavou byl vestavěný přehrávač hudby s vestavěným Alešem Brichtou, který do toho celého konceptu prostě nějak neladil.

Pak tedy ještě zlobila sauna, kterou se nedařilo vyhřát. Zato nám pan údržbář dal parádní přednášku o saunování. Takže budeme pro příště připraveni. A můžeme jít na večeři. Vybrali jsme konfitovanou kachnu s roládou z červené řepy a la zelí, s níž jsem to relativně, tedy do polosyta, vyhrál, a pečenou perličku, která byla bohužel jen smutnou ptačí kostřičkou s kůží... Dohromady nás (ženu) to stálo šest set, takže jsme se usmysleli, že příští večeři vyřešíme nějakou tradiční moravskou pizzou.

Drandící žena a v dálce klentnický kostel

Nějaká ubytovaná paní si na internetu stěžovala, že ji poté, co pozdě večer restaurace zavřela, s manželem nikdo nezabavil. A i proto dala jednu hvězdičku (ale nejradši by taky dala nulu). Nás zabavila stáčená pálava z blízké vesnice Perná, kterou jsme do pokoje propašovali, ač nebyla farní.

Farní snídaně byla zato opravdu luxusní, jen jsem zalitoval, že nemám čtyři žaludky. Všechno čerstvé a patrně domácí. Jen to kafe nic moc; jako by aspoň tady prosakovalo původní povolání majitele podniku, který zbohatl na distribuci kávových automatů s plastovými kelímky a míchátkem. Pak jsme vyrazili na kola. To bylo parádní, protože byl teplý podzim, na vinicích bylo vesměs sklizeno, jen ty nejlepší kousky tu a tam dozrávaly pod dohledem detonačních plašičů špačků. A taky dvou bab, které seděly v takové srandovní budce na mezi, a odradily mě od případného sběru pozdního sběru. Po výletu jsme zalezli do farní vířivky a připadali si konečně lehce snobsky.

Moře

Večer jsme tedy zařadili nechutnou hustopečskou pizzu (dlouhé čekání jsme si krátili čtením záštiplných recenzí anonymních pomlouvačů) a v Klentnici jsme jen dali dortík. Paní nám jich přinesla na tácku asi osm a o každém nám pověděla celý jeho příběh. Začala od punčáku. "To už nemusíte pokračovat, on si stejně dá punčák," přerušila ji Maruška, ale já si to nechal všechno dopovědět. A dal jsem si punčák.

Večer nám opět zábava nechyběla, ale už nám trochu chyběl náš kocour, kterého jsme museli nechat doma. Na druhou stranu nemusel litovat, protože v pokoji by měl tvor jeho rozměrů stejně problém se vytočit. A další den po vydatné farní snídani, kdy jsem opět stláskal páté přes deváté (ale všechno domácí a bio), jsme jeli domů, zatímco se před provazem už začaly houfovat nedočkavé nespokojené davy budoucích kritických recenzentů.

Kdyby to šlo, dal bych našemu pobytu šest hvězdiček (za Marušku, kola, ranní běh na Pálavu a krásné počasí). Samotné restaurační kavárně s cukrárnou a ubytováním o něco méně. Za ty peníze by člověk asi měl dostat něco lepšího. Anebo za podstatně méně peněz něco, co by nebylo o moc horší. Ovšem punčák mají dobrý.

text a fotky Řízek

HOLEŠOVSKÁ VÝZVA

Jak jsem si to představoval? Třeskne startovní výstřel a šlachovití blázni na drahých kolech se nezadržitelně vyřítí do rozpálených ulic Holešova, jako by zapomněli, že je čeká ještě 115 kilometrů. Řev podél trati je žene z města do kopců, kde budou zdolávat nekonečné kilometry a polykat horký prach zvířený pneumatikami těch ještě rychlejších. Z poslední řady pak vyjedeme my, na legendárním bikovém maratonu Drásalovi úplní nováčci. Popřejeme si s Milanem, ať to moc nebolí, a opřeme se do pedálů.

Jenže to by bylo moc normální.

Holešovská výzva je hodinu před závodem zjistit, že vám na kole chybí důležitá součástka. Přesně to se mi stalo. Obrátíš auto i batohy dvakrát naruby. Prohledáš i domek, kde jsme spali, záchod, sprchu i kuchyň. A nic. Marian, ač mě vidí poprvé v životě, duchapřítomně sedá na kolo a jede chybějící osu do vidlice shánět do města. Já si mezitím nadávám do debilů a podobných. Vrací se, osou mává a Milan, Lenka i Franta se radují.

Osa do mého kola nepasuje. Čas letí, dvacet minut do startu.

Na invalidním kole dojíždím do centra závodu a sháním dál. Osu, vidlici, kolo, prostě něco, abych mohl jet. "Fakt vám nemůžu vůbec nijak pomoct," slyším od chlapíka ze zastoupení renomované značky kol asi pětkrát. Než si slečna ve stánku nahlas uvědomí, že jedno zamluvené testovací kolo si někdo nevyzvedl. Svítá naděje. Nemám s sebou doklady ani peníze na zapůjčení, ale už jsme na správné cestě. Vždyť tu nechávám svoje kolo, proč chcete doklady?! deklamuji ve chvíli, kdy opodál asi zazněl výstřel a celý peloton kromě mě vyrazil. "Co bych dělal se starým airbusem?" říká pán a myslí tím moje kolo značky RB (přijde mi to sice urážlivé, ovšem zároveň jako vtipná slovní hříčka, nicméně na to není čas). Ze zoufalství přihazuji starý tlačítkový telefon Nokia; víc už kromě rozmačkané energetické tyčinky a náhradní duše nemám.

Začíná to být nedůstojné a víme to oba. "Já bych tohle neměl dělat," řekne a poleví - místo dokladů mu stačí fotka zapomnětlivého potížisty a jeho podpis a dobré slovo. Mechanici mi připraví bílý karbonový Specialized Stumpjumper (je parádní, ale jel bych i na skládačce nebo na kole z hypermarketu, pokud by bylo celé) a hurá na start, čtvrt hodiny po ostatních.

Holešov jako by vymřel. Nikde nikdo. Na horké ulici chybějí jen ty westernové poskakující chuchvalce sena. Projedu startovní bránu a dojde mi, že vůbec nevím, kam dál. Zkusmo vyrážím po hlavní silnici, hrozně rychle, ale úplně špatným směrem (jak posléze zjistím). Vrátím se na start a celé to zopakuji. Najdu pořadatele, který bohužel zrovna hovoří s televizí. Pak mě nasměruje na blízkou vesnici, odkud už je závod značený. V duchu se hystericky směju, když na jediném přejezdu zrovna musí jet vlak a já zase stojím, když už jsem se konečně rozjel. Potkávám první šipky, uháním k horám a diváci trousící se k domovům mě povzbuzují; cítím v tom ironii.

Vím, že mě čeká ještě 115 kilometrů a skoro 4 kilometry převýšení, a že tedy není moc kam spěchat, jenže být v čemkoli poslední na světě je hrozně zneklidňující. Asi po dvaceti minutách ostrého šlapání konečně zahlédnu pár cyklistických dresů. V jednom z nich je Franta (64 let). Nechal nás spát ve svém domku, kam jsme v půl jedenácté večer přijeli. Vyprávěl nám o Drásalovi i o dalších závodech. V domečku má svérázně řešené rozvody energií a vody a huňaté nahotinky z roku 1986 na zdi, a především stěnu slávy, kde mu visí veškerá startovní čísla a diplomy. Jsem pro něj "kořen z Prahy" a volá na mě, jestli jsem to s "tú osú" vyřešil. Hulákám, že jo, že mám cizí, ale dobré kolo, kyneme si a začínám ten kraj mít rád.

Pan Franta

Prudký kopec se klikatí po louce vzhůru a když za hluku řehtaček a křiku ukrajuji na večerníčkův převod metry horkého asfaltu a míjím unavenější bikery, připadám si skoro jak na Tour. Jen mi chybí můj domestik. Volám Milanovi, že jedu a že šance na vítězství v etapě žije. On zvolňuje a asi po hodině "mého" závodu se setkáváme. Jedeme rychle a dereme se vzhůru do kopců i pořadím. Skrze brody, nečekané louže, ovšem nejčastěji prašnými cestami po rozpálených loukách i lesích a do prudkých kopců. Nejvyšší bod trati, Kelčský Javorník (862 m.), mi zas tak děsivý nepřišel. Jen ta krajina je nápadně hezká. Na občerstvovačkách do sebe lijeme ionty a pojídáme třeba banány namáčené v soli a sýr.

První půlka ubíhá rychle, možná až moc. Dlouhé stoupání na Prženské paseky kolem šedesátého kilometru předznamenává tu druhou, horší polovinu. Už se jede převážně na slunci. Přestávám se kochat Hostýnskými vrchy, krajinu rozděluji jen na tu vedoucí do kopce a z kopce. Klesá frekvence velmi vtipných narážek ostatních jezdců na můj rumový dres (Hehe, Božkove, já myslel, že tam něco vezeš, a ono je to jen namalovaný! Hehe, Božkove, makej, aby ti to nezteplalo), naopak stále častěji v kopcích prostě tlačíme. To Milanovi jde mimořádně.

Skutečně vážné to začíná být od devadesátého kilometru dál. Po stém kilometru dostávám křeče po sesednutí z kola cestou na občerstvovačku. Chodit už nelze, ale šlapat se ještě jakž takž dá. Zbývají dva poslední táhlé kopce a dva sjezdy. Na prvním z nich se vyhýbám pomalé slečně jedoucí kratší trasu a džentlmensky padám mezi šutry. Vstávám a znovu padám, to ta křeč. Ale to jsou jen detaily proti pánovi, který na posledním rychlém sjezdu boural a vážně pomláceného ho v bezvědomí odvezl vrtulník.

Do Holešova dojíždíme po necelých osmi hodinách naráz, ale koberec s vestavěnou časomírou s tímto řešením nesouhlasí. Milan, po většinu času čerstvější než já, tak bude ve výsledcích nespravedlivě až 293., zato já na hezkém 292. místě. Kompenzací za tohle příkoří je parádní rádio, které kolega vyhrává večer v tombole.
Měním půjčeného "spešla" (mockrát děkuji) za zchromlého "airbusa", loučíme se s Marianem a Lenkou (Franta teprve dojíždí) a náš moravský výlet pokračuje méně dramaticky.

Milanovi rodiče nás ve Velkých Karlovicích budou (postupně) hostit slivovicí, pivem, krkovičkou na grilu, frgály, cikánskými nudličkami a zeleninovou polévkou, jahodovým dortem a bezinkovou šťávou. Mezi tím vším hodováním ještě vyběhneme na rozhlednu a někde támhle za obzorem, daleko na západě za horami je moje žena a kocour. A tak vyrazíme na další dlouhou cestu horkem, taženi tentokrát neviditelným šlapáním motoru auta, s občerstvovačkami na pumpě.

text Řízek, fotky Lidka Polišenská, Tomáš Miklík, Vilém Horáček, Milan Jonák, Milan, Řízek