ABSOLUTNĚ JÓ

Jako když klidně jedeš delší dobu po prosluněné dálnici vedoucí malebným, pravděpodobně i voňavým lesem. Možná je tam trochu únava z toho, jak je člověk pořád trošku ve střehu, ale zároveň uspokojení, že to tak nějak plyne a že to máš pevně v rukou. A pak přes středový pás přiletí z protisměru kamion.

Máma nám odjela na víkend na dvougenerační dámskou jízdu, takže jsme si s Hedou zbyli. Ona od toho asi neměla přehnaná očekávání, ale já mám přesto vždycky bůhvíproč tendenci nám organizovat na poměry dramatický program. To se pak samozřejmě nerealizuje, protože místo večerního výletu na Signal Festival čumíme na šmouly (ale jo, jsou celkem dobrý).

Tentokrát ale běží všechno jako po drátkách. Hlavně díky tomu, že nej kámoška Eliška a její máma Míša na nás mají čas. Stihneme akvapark (divoké řece říká elektrická voda), pizzerii a druhý den i divadlo s herničkou – to nám ta dálnice pěkně utíká pod koly. 

Pojďme ještě na sváteční oběd do restaurace (žízek s buambouem). Kreslí si pastelkami (Eliška pečlivě vybarvuje, Heda tvoří chatrné, ale strašně roztomilé H), přehazují si nakrájené maso mezi talíři a neděje se nic, co by jakkoli vybočovalo ze společensky tolerovatelných mezí, dokonce absentuje i obvyklý raně fekální humor. 

Zatímco okolní stoly (jako obvykle) patrně řeší hádanku, jak mohou být ta dvojčata tak vzájemně nepodobná – vždyť mají i úplně jiné oblečení, ta jedna dost nevkusné –, Míša odvážně pronese šokující dotaz: Tak co v práci? a já si na chvíli pomyslím, že už je to tady, jsme mistři rodičovství. 

V dobrém rozmaru neuvážlivě navrhuji přesunout se po jídle ještě někam na chvíli na hřiště, vždyť venku je tak pěkně (a taky se Maruška vrátí asi tak za 28 hodin a aspoň nám to uteče).

Krátce poté se volume dětí poprvé dostává nad snesitelnou hladinu, na zemi se opakovaně octnou pastelky, což nebude náhoda, a okolní stoly se zvědavě natáčejí naším směrem, což mě přiměje přerušit napínavý monolog o vývoji předplatitelského kmene. Rychlou analýzou seznám, že to z dvojčat, které je moje, je původcem výrazně větší porce bordelu, což je politováníhodné, a hlavně bych to asi měl nějak začít řešit. Jestli nepřestaneš, na žádné hřiště nejdeme, slyším se nesměle říkat, zatímco letící kamion vztekle odsekne: CHCI NA HŘIŠTĚ!  (Nebo možná spíš hžiště, ale to už je fuk.)

CHCI NA HŘIŠTĚ! CHCI NA HŘIŠTĚ! a furt dokola a celé se nám to rozpadá pod rukama, najednou nevěřícně vidím sám sebe, jak táhnu nevychované dvojče, které se začalo ještě celé nějak podivně zmítat a divže se neválí po zemi, ven z lokálu a cenu pro tatínka roku zas hanebně vracím, zatímco Míša platí, nese nám zapomenutou koloběžku a odvádí nechápající Elišku domů. 

Tady někde jsem měl asi odvést pozornost nebo to zkusit jinak. Každopádně jsme se moc neposunuli a ve Vodičkově mezi turisty vedeme plodný dialog: CHCI NA HŘIŠTĚ - Nemůžeš jít na hřiště, podívej, jak se to chováš. JÁ CHCI NA HŘIŠTĚ! - Ne, nepůjdeme na hřiště. - ABSOLUTNĚ JÓ! 

Heda ani neví, kde nějaké hřiště je. Vydává se náhodně různými směry a vztekle se ohání rukama nohama. Nemám lepší nápad než pokusit se odnést svůj kříž (batoh, foťák, koloběžku a momentálně nespolupracující dítě) někam blíže k naší tramvaji a přemýšlím, kdy jsem tohle naposledy řešil a jak. Buď jsem to vytěsnil, nebo to bylo hrozně dávno. Vím, že se do toho občas měly tendenci s různou měrou empatie zapojovat kolemjdoucí, především starší ženy. Nebály se a oslovily zuřící dítě a někdy to i mírně pomohlo. Hrdost stranou, beru cokoli. 

Támhle jedna přichází. Na empatickou starší ženu je, pravda, poněkud mladá, ale nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat. "Jako dítě mi rodiče nechtěli koupit psa, i když jsem ho hrozně chtěla," začne vyprávět a Heda zmlkne a oba čekáme, co bude. "A tím mě psychicky týrali. Ve třiatřiceti jsem kvůli tomu dostala rakovinu," vysvětlí nám. Pěkně poděkuju, že mi to moc pomohlo, Heda zařve CHCI NA HŘIŠTĚ a jdeme dál.

Na Karlově náměstí po sérii přesvědčovacích rozhovorů ne nepodobným Dohodám z Osla Heda zmlkne. Ostentativně se mnou nemluví a otočila se ke mně zády a v této pozici vytrvává. Je to posun, byť paradoxně statický. Po další čtvrthodině jdeme na tramvaj a mlčky dojedeme domů.

Omlouvám se ti, tati. Mám tě moc ráda. Je to první věc, kterou mi po té celé show řekne, a zároveň ta nejlepší. Řekl jsem jí, že ji mám taky moc rád. A hrozně bych chtěl, abych příště nebyl moula a dokázal to jakkoli zastavit nebo uřídit včas, než nás to semele. 

To sice neřeknu, ale vymyslím, že ještě zajedeme za dědou, prokecáme celou cestu tam i zpět, budeme pouštět draka, i když nefouká, a mámě upečeme dort. Bezlepkovej.

Jo a té paní přeju brzké uzdravení.

text a foto Řízek

MEZI DĚVČATY

Spadla lžička do kafíčka udělala žbluňk!

Seděly tam dvě panenky mezi nima kluk 

Co ty kluku ušatý

Děláš mezi děvčaty?! 

Uznávám, že jako motto mé pomalu končící rodičovské dovolené je to trochu těžkopádné, ačkoli ji tato obskurní říkanka odposlechnutá při plavání miminek celkem vystihuje. Minimálně v tom, že jsem zatím žádného jiného aktivního ušatého tátu na rodičáku mezi všemi těmi maminkami nepotkal. 

Pokud by se ale ještě někdo v budoucnosti odhodlal, možná mu přijde vhod seznam věcí, které je stoprocentně potřeba mít, aby se to nějak zvládlo se ctí. 

Hedvika (anebo jiné podobně hodné dítě) - Moje svěřenkyně v noci spí (!) a až na pár výjimek (setkání s doktorkou, kadeřnicí, kamarádem Frantou, koupel v cizím prostředí) nepláče (!!). Taky skoro všechno jí, i když jednu z mých kreací z parního hrnce (viz níže) pojmenovala celkem výstižně "bablaf". Moje dovolená tím pádem celou dobu v podstatě běží na obtížnosti "easy", ale o změně levelu neuvažuji. Pokud si můžete vybrat, zvolte hodné dítě. 

Kávovar - Důležitost tohoto obyčejného přístroje Tchibo v čase rostla, když jsem si uvědomil, že kapučínka v kavárnách užírají značnou část rodičovského příspěvku. Kafe je kotva a kámoš, na kterého se lze spolehnout a rozumí mi. 

Kočárek Thule Urban Glide 2 - SUV mezi kočárky: ve městě sice polosportovní tříkolka září, byť ji má každý druhý mimísek, ale je jinak podobně jako ta obézní auta více méně k ničemu a spíš překáží, zato v horách nastává její čas. Blbé je, že na horách moc nejsme, ostatně ani s ním a s Hedou moc často neběhám, což by se nabízelo. Nevýhodou je vysoká cena a holá výbava základního modelu a vyloženě předražené příslušenství, ale naštěstí leccos se dá pořídit výrazně levněji a lépe. Každopádně jsem si tenhle stroj velmi oblíbil, zejména poté, co jsme z něj sundali korbičku, načež se z něj stal v podstatě kundolap, pokud se tenhle termín v této souvislosti dá použít. Heda k němu má vztah asi jako k otci: nikdo se jí neptal a lepší prostě není k dispozici.

Maruška - Vynikající máma. Chodí zaplaťpánbů brzo z práce a na rozdíl ode mě umí nakupovat jídlo přes internet. Má Instagram plný inspirativních dětí, což se taky hodí, protože se od nich dají okoukat různé fajn pomůcky a hračky. Má přehled o Hedině jepičí garderobě, po večerech uklízí hračky a mumifikované banány, které jsme přes den navrstvili. Nenaočkované ezokamarádky navštěvuje jen sporadicky. Heda se na ni šíleně těší, každý den mi to všemožně, byť zatím hlavně nonverbálně naznačuje. 

Tchyně hlídací - V hitparádě lidí, pokud by ji sestavovalo naše dítě, by babička pravidelně obsazovala nejvyšší příčky. I u mě, protože díky jejímu hostování mohu občas jít běhat i za světla. Má nekonečný repertoár říkadel a písniček, které u nás zlidověly, nosí na krku slona, který má chobot jako bombardon a troubí jako hrom a je - to - slon. Zasvětila Hedu do tajů rohlíku tukového. Na právnické fakultě tradičně patří k nejméně oblíbeným kantorům, ale pokud by budoucí juristy vzdělávala třeba v jeslích, byla by nepochybně hvězdou. 

Baby Bjorn - Jak jsem pochopil, žádné dítě z Instagramu bez této houpací sedačky či sedací houpačky nemůže být, protože by ho ty ostatní přestaly, pohupujíce se v křesle, sledovat. Jistě se dá něco podobného splašit i levněji než za čtyři tisíce, nicméně tohle prakticky až do roka bezvadně fungovalo jako bezpečné krátkodobé odkladiště rozladěné či unavené holčičky. 

Parní hrnec Beaba Baby Cook - Jedna z věcí, které bych si vzal na pustý ostrov, kdyby tam teda měli elektřinu a něco, co by se dalo oloupat, nakrájet a bezpracně za pár (desítek) minut uvařit v páře a v téže nádobě rozmixovat. Tahle opět trochu předražená vychytávka nám při přípravě příkrmů ušetřila hrozně moc času, který jsem pak zcela proflákal. 

Rohlík tukový - Nejlevnější sedativum z Penamu. Funguje naprosto spolehlivě, ať už jsme kdekoli. Jeho zbytky odstraní robotický vysavač, nebo si je dítě najde na podlaze a dojí později. 

Vlhčené ubrousky - Proč jen jsem tuhle vymoženost nepoznal dřív?! Proč jste mi to zatajili?

Cocomelon - Ultimátní zlo po všech stránkách. Ale pokud dítě při dlouhé cestě autem pláče (a nemáte k dispozici rohlík tukový), zaberou tyhle úplně debilní dětské písničky téměř okamžitě. Pokud ovšem máte zrovna mobilní data, jinak se výplach mozků nespustí. V takovém případě vám pomáhej bůh nebo rohlík. 

Felix - Heda dlouho usínala v nosítku za falešného zpěvu asi tak tří ukolébavek, které znám. Trvalo to leckdy dost dlouho. Felix má oproti mně daleko větší výdrž, neboť jej napájejí tři baterky AAA, umí výrazně víc písní než já (tuším, že čtyři, ale kromě toho i zdařile imituje tlukot srdce, což je trochu děsivé, šumění oceánu či ševelení větru), navíc je to sympatická, tulivá plyšová liška. Netuším, proč se jmenuje zrovna po mém někdejším spolužákovi, kterého jsme neměli rádi a ještě dnes se za to trochu stydím, že jsme mu říkali Prase (prasátko umí mimochodem Heda předvádět fakt výborně). Nicméně není sám, dcera měla jako úplné mimino pískací hračku částečně pojmenovanou Pískáček po jednom neoblíbeném bývalém nadřízeném (teď už Pískáčka dočista opustila a nebaví ji, podle mě ani vy Pískáčka vůbec nepotřebujete) a kromě toho máme i křeslo pojmenované po bývalé kolegyni. Asi jsme prostě divní.

Hra Transport Fever 2 - Jsou večery, kdy nechci dělat nic jiného než stavět koleje, nádražíčka a civět do mapy krásné hornaté zelené krajiny. Načež ji pár kliknutími rozryji obskurním předimenzovaným tunelem. Pak si představuju radost těch dvaceti lidí, které jím převeze můj vláček z jedné nesmyslné vesnice do druhé. Transport Fever 2 je dopravní stavěcí tycoon a oproti klasikám žánru má spoustu much, třeba to, že zatěžuje můj archaický počítač natolik, jako bych tu snad těžil bitcoiny, nebo že podobně jako hra Logik (viz níže) není vůbec zábavný. Taky se nedá hrát s kamarády, ale ti stejně zrovna uspávají nebo přebalují. Ale já si vystačím.

Osmá hanspaulská liga - Poté, co jsme se stali třemi, zavedl se jakýsi společný kalendář s plánovanými akcemi, zejména těmi večerními. Svoje běhání tam nepíšu, protože by to tam bylo skoro pořád, ale vždycky mě zahřeje, když tam vidím napsáno "FC Forejt". Vlastně mě nikdy náš malý fotbal nebavil tolik jako teď, a to nejen proto, že hrajeme reálně o postup. Jde hlavně o pobyt na vzduchu ve společnosti jiných lidí, kterým je víc než jeden rok (i mentálně, byť jen o kousek). Proto sláva Forejtu a sláva kalendáři. A sláva úžasné sedmé, nebo už zase nejhorší osmé lize. 

Kamarádky a kamarádi, kteří jsou zároveň taky rodiče - S Míšou se nás tuhle v kavárně zeptali, jestli jsou naše dvě přítomné děti (tehdy zhruba sedm a deset měsíců) sourozenci; přišlo nám to dobré, protože by to šlo stěží. Taky jsme spolu objevili obstarožní hru Logik a bude to jedna z věcí, po níž se mi bude v práci stýskat. S Magdou chodíme někdy "plavat", ale především na vafle s horkými malinami a štve nás, když nám protečou skrz tácek, protože jinak nemají chybu. A pokecáni vedeme dlouhé emotivní debaty o výchově i práci a děti u toho dobře usínají, protože máme oba dost monotónní projev. S Milanem jsme jednou po překonání řady strázní se dvěma dětmi a dvěma kočárky dokonce dokázali na hodinu vyběhnout, i když jsme se tak dlouho vypravovali a děti se střídavě pokakávaly a usínaly, až začalo pršet. S kamarády a kamarádkami ale ani tohle tolik nevadí, navíc náš kočárek má i pláštěnku (ovšemže ne originální). Jsou prostě tak nějak potřeba, asi víc než řada těch drahocenných věcí. 

text a foto Řízek

ČASTO NEVYŘČENÉ OTÁZKY

Uteklo to a na rodičovské dovolené už jsem celý měsíc. Cítím se proto v dětských záležitostech podobně zběhlý jako třeba Eva Kiedroňová, strýček Jedlička či Bohuš Matuš, tudíž těm z vás, kteří o podobném dobrodružství uvažují, mohu zdarma poskytnout pár doporučení a tipů do začátku a zároveň zodpovědět jak ty často kladené, tak ty dosud neprávem nevyřčené otázky.

Upozorňuji předem, že téma zřejmě nepostihneme v celé jeho šíři a hloubce, neboť délka tohoto textu bude přímo úměrná délce Hedina dopoledního spinkání:

• Ano, ještě mě to baví.
• Ty nové hluboké vrásky mám od smíchu. 
• Od čeho jiného? Co je to za pitomý dotaz?
• Horní limit pro počet stolic denně neexistuje.
• Chcete-li zbavit mimino nežádoucí roztomilosti a z ní vyplývajícího zájmu kolemjdoucích seniorek, vyměňte kočárek s korbičkou za sporťák.
• Tři minuty spánku třeba v autě nabijí dítě na osmdesát procent, bohužel. Podobnou rychlonabíječku pro rodiče dosud nevyvinuli.
• Pokud dítě přes den náhodou spí v postýlce, spí se taky nebo se kouká do stropu a přemýšlí se nad tím, co je potřeba udělat napříště jinak. Nepíše se blog.
• Spánek dítěte v kočárku nepřináší kromě pobytu na vzduchu dozorujícímu rodiči žádné další benefity. Hádám ale, že už na sklonku této dekády někdo přijde s konceptem samořiditelného kočárku, v jehož podpalubí bude úložné místo pro unaveného rodiče. Kočárek se bude pohybovat rychlostí cca 4 km/h a občas jemně zadrncá. Přílišnou blízkost štěkajících psů a hlasitých bezdomovců nabízejících nám krabicové víno ohlídají senzory. To je bohužel teprve hudba budoucnosti.
• Hudba současnosti jsou znělky dětských pořadů z Déčka. Nejlepší jsou samozřejmě Všetečkovi (miluju, jak to ta paní tak nezúčastněně vypráví - takhle nejspíš v Polsku dabují porno). Hedě se Všetečkovi taky líbili, jenže teď jde v době, kdy Heda ráno poprvé vstává, místo nich nějaká úplná debilita o kočce a holčičce. Takže pá pá, Všetečkovi!
• Vztah kočky a holčičky, dosud celkem harmonický, protože mimoběžný, se ostatně začal dost dramaticky proměňovat krátce poté, co se druhá jmenovaná zničehonic začala plazit. Z toho vyplynula celá baterie dalších ponaučení jako třeba:
• Žádný učený z nebe nespadl, ale dětí z přebalovacích pultů spadlo už celkem dost.
• Zakázané ovoce (zásuvky, Pepanovy mističky) chutná nejlépe.
• Sezení předchází pád.
• Pád předchází řev.
• Slzy jako hrachy existují.
• "Ne" znamená sice ne, ale zároveň ten zvuk pro nic netušící mimino může působit jako hrozně dobrej fór, kterému je potřeba se smát.
• Za vyprání prádla a vyndání věcí z myčky se medaile Za zásluhy neuděluje, ale měla by.
• Při společenské konverzaci s ostatními rodiči, obvykle maminkami, se neptejte na jména jejich ratolestí, pokud nejste schopni zaručit, že pak zachováte kamennou tvář. O některých věcech (Nicolas, Rozálie) se nežertuje.
• Podobně nedoporučuji téma kojení. Na to pro jistotu nemějte vůbec žádný názor, především pokud jste muž.
• V neposlední řadě je potřeba zmínit, že řidič autobusu má vždycky pravdu, i kdyby to náhodou byl idiot na lince 193, který vám v dešti zavřel s kočárkem před nosem, byť přijel a odjel o minutu dřív.
• Z více než osmdesáti procent je to všechno úplně skvělé a ze sta procent bych neměnil.
• Máma je stejně nejlepší a nejoblíbenější bytost, pak následuje Pepan.

(Heda se po 45 minutách probouzí, takže už jen stručně):

• Pokud o nás někdo natočí film, ať mě hraje Hynek Čermák (prostě nebude rok cvičit) anebo Václav Neužil, když už tu zátopkovskou pleš filmaři vychytali.
• Když už si myslíte, že máte věci pod kontrolou, dítě se vykadí do vany.

text a foto Řízek

VODA

Závěrem prvního týdne rodičovské dovolené nás s Hedou čekala zkouška ohněm – horská etapa nazvaná Plavání miminek. Ze sdíleného kalendáře na magnetické tabuli v kuchyni, kam už jsem se skoro naučil koukat, to výhrůžně svítilo.

Byl to vůbec první řekněme kroužek, kterého se naše dcera měla ve svém životě zúčastnit, a přípravy tomu odpovídaly. Vpředvečer události nám Maruška nachystala batoh s plavacími (goretexovými?) plenami, osuškou a různými variantami jídla podle průběhu a situace a dalšími pětačtyřiceti klíčovými věcmi, na něž samozřejmě nedošlo. Dostal jsem také na papírku napsanou adresu (webovou i skutečnou) plaveckého klubu mimin, kam se máme v určený čas dostavit a ve stejném počtu také posléze odjet. Žena byla pravděpodobně nervóznější než my. Než Heda nepochybně.

První faux pas nastalo samozřejmě ještě v předstihu: do klubu jsem volal čistě pro klid duše, abych si ujasnil dvě protichůdné informace uvedené na webu, jež se týkaly placení kurzu. Paní se zeptala, zda budu s dítětem plavat také, nebo zda budu vně bazénu. Přiznám se, že mě tím dotazem, který nás měl patrně zařadit do správné věkové kategorie, znejistěla. "Osm měsíců? No tak to samozřejmě budete plavat s ním," spráskla ruce (obrazně řečeno, leda by měla handsfree), zatímco si pravděpodobně představovala nesvéprávného jedince, jak ze břehu v klidu pozoruje mimino nořící se pod vodu. Nakonec jsme si to nějak vysvětlili, takže z OSPODu tu ještě nikdo nebyl.

Heda do všech systematických příprav samozřejmě hodila vidle tím, že vstala nečekaně pozdě, přibližně v půl sedmé. To by vzhledem k tomu, že lekce začíná ve čtvrt na deset a autem jsme tam za patnáct minut, nebyl zas takový průšvih, jenže ona je zvyklá si po ostrém ranním rozjezdu ještě na chvíli dáchnout. Tahle chvíle nastala bohužel až zhruba v 8:30.

Nedalo se svítit, v 8:45 jsem na ni něžně pustil skrz žaluzie sluníčko. To, že jsme měli dle instrukcí na místě být již deset minut předem, jsem vzdal - na veškeré vypravení (sváča, přebalení, obléknutí, a to mluvím jen o dítěti) jsme i tak měli šibeniční čtvrthodinu. Dvě minuty před udaným začátkem lekce jsme však byli na místě, a to nás ještě u Thomayerky zdrželi mufloni přecházející vozovku.

Stejně jsme ale přišli pozdě, protože účastníci seznali, že už jsou všichni, a tak začali o něco dříve. Tedy spíš účastnice seznaly. V bazénu ve sklepení rodinného domu kroužila pětice maminek s miminy v náručí a uprostřed kolečka paní instruktorka, která místo mimina trochu topila panenku. "Vítáme tatínka," zaznělo naším směrem a zalezli jsme, já trochu v rozpacích, Heda s očima navrch hlavy, do bazénu.

Pohybuji dítětem, které doteď poznalo akorát vanu a bazének o rozměrech a tvaru pneumatiky osobního auta, v divokém rytmu skladby Pásla ovečky, ono spokojeně sleduje okolí a zubí se, jak jen to se dvěma zuby jde. "Tatínek bude držet holčičku pod hrudníčkem, ano?" probírá mě z euforie cvičitelka a demonstruje úchop na panence. Ano, maminkám to všem jde výborně.

Zkoušíme polévání hlavičky, paní nás také kropí konévkou. Hedě je to jedno, protože její nejoblíbenější věcí jsou momentálně cizí děti, nejlépe ty, které si jí vůbec nevšímají. A těch je tu dost, takže je všechno skvělé a že je tu nějaká voda, je úplně vedlejší. Ale blíží se finále lekce, a to se ukáže být naší královskou disciplínou: sbírání předmětů z hladiny.

Tady mě vrozená soutěživost donutí nespokojit se jen s hezkými dvourozměrnými zvířátky, které uchvátit je celkem snadné, ale dřív než zareagují maminky, nasměruju Hedu mezi míčky, což je jiná liga. Taky se nám to daří až poté, co si dcera chytře dopomůže okrajem bazénu, ale nikdo si toho nevšiml. Je prostě dobrá, nicméně příště už chci vidět sbírání i na volné hladině, jasné? A žádné výmluvy. Do té reprezentace se dostaneš a že tě to nebaví? Nezájem!

Zdá se, že je konec, ostatně i cvičitelčina panenka má už trochu modravé rty. Do bazénu se hrnou starší děti a my míříme do šatny, samozřejmě omylem do dámské, jak jsem posléze jemně upozorněn.

Heda má dost, po návratu domů spí přes dvě hodiny. A zítra nás čeká klidná, rovinatá etapa bez jakýchkoli extrémů a mimořádností. Tedy zejména mne, protože hlídá babička.

text a foto Řízek