SOUČÁSTÍ STÁDA

V srpnu 1999 by mě nejspíš napadlo cokoli jiného než shánět speciální zatmavené brýle, naopak bych hodil patkou (!) a celému tomu stádu tupých zakloněných hlav, které bude ve stejný moment na povel žasnout, bych se zfleku vysmál. Netuším, co jsem ten den dělal, ale naprosto jistě to bylo lepší než jakékoli zatmění čehokoli.

Ani jsem se nenadál, uteklo 27 nebo kolik let a lidé už zase čučeli na nebesa, ovšemže tentokrát i se mnou. Než jsem v nenápadné prodejně fotopotřeb v pasáži ve Vodičkově ulici stačil krátce po poledni otevřít ústa, oznámil mi prodavač, že ve dvě přivezou dalších osm set sklíček (včera jich prodal 3500), a ukázal na nesourodou skupinu lidí venku připomínající autobus turistů spořádaně čekajících na toaletu na první hraniční pumpě. 

Dal jsem tomu ještě jednu šanci: před třetí hodinou však lidí notně přibylo a fronta se nehnutě klikatila (což lze) z pasáže až skoro na Václavské náměstí, zatímco si prodejce fototechniky mnul ruce nad vydařeným podnikatelským záměrem.

A tak jsem musel jít mnohem hlouběji. Ve sklepě odpočívají staré fotky, brácha v lakrosové výstroji, což mohlo být přibližně na sklonku tisíciletí jako to zatmění, táta zamlada na pláži kdesi apod. Jenže dneska není čas se dojímat, potřebuju jen ten černý konec z negativu (ale slibuju, že vás jednou místo dojímání zdigitalizuji, vždyť jste rodina).

Na Vyšehradě samozřejmě nejsme sami, neboť se tam přesunuli všichni ti lidé z fronty na sklíčka a pár dalších. Koukáme zhruba směrem k Petřínu, slunce už je nakousnuté, což sleduju přes ustřižený film, a lidé v rozpacích zjišťují, že to těmi jejich jinak šikovnými krabičkami skoro nejde vyfotit.

Ono i tou amatérskou zrcadlovkou to není úplně snadné, když už konečně člověk v postranní uličce zaparkoval a teď poočku sleduje, jestli se třeba znuděná Hedvika ("Jo, vidím, měsíc. Já vím, že to není měsíc, neříkej mi to!") nechystá přelézt hradby.

Fotím přes film, přes disketu i přes černé brýle, mžourám, cvakám, empaticky nastavuji citlivost, ale nedaří se mi to. A tak hlavně koukáme po mizejícím slunci i Hedě. Vlastně se mi to hrozně líbí, i to, jak jsme spolu součástí toho stáda. 

Dokonce bych zpětně svému nemoudrému čtrnáctiletému já vytkl, že se tohohle demonstrativně odmítlo zúčastnit - že to pravděpodobně i tehdy stálo za to (jako když jsem zpětně litoval, že jsem místo besedy s Karlem Schwarzenbergem raději jel na táboře na lodičky).

Už to všechno zapadlo, dítě je úplně kaput ("Proč pořád někam chodíme, když jsou prázdniny? Proč nemůžeme být doma?"). Sítě i sítnice jsou plné nádherných snímků. Nakonec ve foťáku nacházím aspoň jednu fotku, která se náhodně jakž takž povedla.

A taky vás tak bolí oči?

text a fotky Řízek

SCHRONISKO

Motto naší rodiny by klidně mohlo být Jednotná v rozmanitosti, jenže se obávám, že už to někdo zabral. Týká se to i dovolených, jejichž plánování má zpravidla na starosti moje žena, neboť já si už asi patnáctý rok po sobě neuvědomil, že je něco takového potřeba udělat. 

V praxi to dopadá tak, že abychom byli spokojeni tak nějak všichni, obvykle jedeme do aspoň trochu komfortního hotelu (ocení Maruška) s vodními atrakcemi ve tvaru žiraf (vyžaduje Hedvika) a berou se s sebou několikery běžecké boty, ať se táta po ránu taky trochu vyblbne - kdo se má na ty jeho otrávené ksichty pořád koukat.

Proto když jsem se dozvěděl, že se spolu s dalšími několika rodinami jede do Krkonoš do chaty, kde oproti našim běžným zvyklostem chybí například tekoucí voda, nejprve jsem to považoval za nepovedený žert. Přece by Maruška na něco podobného dobrovolně nepřistoupila. Ale ono se to skutečně dělo, kufr auta jsme zarovnali balenou vodou a instatními jídly a vážně jsme místo do resortu vyrazili do hor. 

Místo dvou hodin nám cesta trvala tři, a to ne kvůli nabíjení, nýbrž kvůli mojí zbrklé práci s navigací. Kaplička, u které se chata nachází, totiž měla někde u Adršpachu jmenovkyni. Říkal jsem si, že tahle nová cesta do Krkonoš je fakt hezká a zajímavá; že je to nějaké divné, jsme si uvědomili asi deset kilometrů před Adršpachem. Takže jsme byli za pitomce ještě dříve, než jsme skutečně dorazili, ale mě vůbec názory ostatních uživatelů nezajímaly, protože mi to místo okamžitě učarovalo.

Na louce pod letitou, ale opečovávanou boudou chaoticky pobíhají děti, Max chytá luční koníky a hází je do potoka pstruhům; je jasné, že Hedvika tam za chvilku spadne, ale v těch obrovských taškách, které jsem vyložil z auta, přece musí být dost dětského oblečení (pravda, svůj spacák jsem zapomněl). Na zápraží vysedávají emeritní správci osady (asi), jeden luští sudoku, další dva už vyluštili vodku. Není tu žádný internet (nepronikne sem žádná práce). A z lavičky nad chatou je vidět nejen vrchol Sněžky, ale i moje dětství, tedy ta zábavnější část, kdy se nekomfortně jezdilo do spartánsky vybavených horských chat a zaživalo se spoustu dobrodružství.

A když to chci holkám všechno nadšeně vyprávět, přeruší mě dotazem, kde je záchod, což se později ukáže jako jeden z kamenů úrazu. Záchod je díra zakrytá víkem, ne, Hedy, nedá se do toho spadnout. Na padání je tu potok a jeho dravý ledový přítok s tůní, která do jisté míry nahrazuje koupelnu. "To není normální, tady ani není mikrovlnka!" zlobí se dcera. Ve skutečnosti tam je, akorát na chodbě. 

Děti na kraji lesa staví bunkr a když se zešeří, děláme táborák, jeho plameny živí tuk z buřtů a nad námi krouží netopýři. Část z nás strká klacky do ohně a pak s nimi nebezpečně mává ve vzduchu a ta druhá část říká, ať to neděláme.

Heda ani v jedenáct nespí, protože je to těžké. "Chci, aby mě hladila maminka, ta má jemnější ruce!" vpálí mi do unaveného ksichtu. Ráno se jde táta vyblbnout na Sněžku a dochází k poznání, že i s bolavou nohou je běhu zapotřebí a ta koupel potom je úžasná (a kotník třeba splaskne). Hedvika mezitím poprvé spadne do potoka a objeví jakési obrovské ztrouchnivělé prkno, které se stane jejím přítelem i atributem, neboť ho začne všude tahat a prohlašovat, že je to snowboard, skejt nebo i nějaké další imaginární věci; ne, nepovezeme to s sebou do Prahy, v žádném případě.  

Házíme si talířem (trefím Hedu mezi oči, prostě otec roku), děti testují elektrický ohradník u oveček a za soumraku zformujeme bizarní několikačlennou eskortu, která doprovodí Marušku do nedaleké horské boudy, kde mají opravdivý splachovací záchod. A lamy a naprosto fantastické rohlíky a možná do budoucna i nabídku ubytování, jež by lépe vyhovovalo naší rozmazlené rozmanitosti.

Sněžku zdolají nakonec i děti (lanovkou, ale dolů po svých, přitom pořád mluví do vysílaček. Přepínám!). Naučíme se zásadní polské slovo schronisko, což s medvídkem Pů kupodivu nemá nic společného. Oproti plánu prcháme do civilizace o den dříve (je to velmi těsné, hlasování skončilo poměrem hlasů 2:1). A na opakovanou otázku kamarádky Andiny, jestli s nimi do tohoto schroniska pojedeme příští rok, Maruška rezolutně odpovídá, že v žádném případě.

Ale kdoví. Třeba bych to mohl jednou naplánovat já. A to prkno máme samozřejmě v kufru.

text a fotky Řízek

ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

NEJLEPŠÍ OBDOBÍ

Teď nejspíš začíná to senzační období, které si už z dětství konečně trochu pamatuju i bez berliček někde hluboko dobře schované hromádky černobílých fotek: nekonečné prázdniny s bráchou na chalupě, hraní na indiány na bryčce, lovení kobylek, vlny za motorovými loděmi a noční bojovky na Slapech. A když jsme po tátovi chtěli, aby "udělal hada": ve favoritu měl speciální diodový otáčkoměr, který jsem tehdy považoval za jediný div světa.

Co bych chtěl, aby si pamatovala Hedvika? 

Třicet pět světlušek; třicátou šestou nebudeme počítat, protože je od včerejška nezvěstná. A dva netopýři (usne až v půl jedenácté). Jak jsme se na koupališti učili šipku, já jsem se předváděl a od té doby nemůžu vyklepat vodu z ucha (nesměj se tomu, ono je to fakt nepříjemný). 

Dědu, který jí pokradmu předává "zboží" (zjistil jsem, že to jsou čokoládové bonbony). Jak se při kvartetu ptala, jestli někdo nemá 1E. Jak se rozplakala, když na ni stará hluchá Gigina štěkala, i když jsem jim oběma pořád vysvětloval, že se jedna druhé nemusejí bát. Jak jsme uspořádali soutěž ve sběru lesních jahod a byla udělena dvě první místa, přestože jeden účastník lpěl na jahodách, zatímco druhý soutěžící do hrnku naházel i rybíz, maliny a strašně kyselý nezralý angrešt.

Jak jsme na zahradě asi hodinu lítali s polystyrenovými letadly a vyprávěl jsem jí o Charlesi Lindberghovi a o Frantovi, který lítá na rogalu, a letouny nám soustavně končily v křoví. Jak s babičkou chytaly v nepřirozeně teplé Sázavě pulce do cedníku a koukaly na vážky a představ si, že byly vždycky po dvou, asi se jedna porouchala a ta druhá ji odtahovala někam do servisu. 

Anebo si bude pamatovat, jak mě dokonalou máminou a tchyninou dikcí napomínala, abych nečuměl do mobilu. A jak jsme si v autě pouštěli "hlasy přírody" a sbírali brouka ze silnice a zpívali "my jsme ti záchranáři brouků, my jsme ti záchranáři slimáků". A jak jsme v Kutné Hoře s druhým dědou omylem navštívili výstavu koček, ve skutečnosti bílých chlupatých koulí.

I když asi bude lepší to nechat na ní. A tohle si zkusím někde hluboko dobře schovat sám.

text a foto Řízek

DĚTI, HERCI A ROBOTI

Moje profesní dráha není nijak zvlášť křivolaká a strhující. Rotuje výhradně v tom nudnějším zázemí internetových a papírových novin (nenosím neprůstřelnou vestu ani nechodím na spiklenecké schůzky se zdroji), tudíž neočekávám, že mi jednou potenciální vnoučata budou viset na rtech, až budu vyprávět historky od kávovaru z dávno zaniklých redakcí či profesí. Pár bizarních příběhů by se nicméně najít dalo.

Třeba jsem před pár lety bůhvíproč dostal na starost potenciálně skvělý projekt, kdy nám skupina talentovaných studentů herectví ve svém volném čase začala načítat články. Oni si tím vydělali nějaké peníze, což se hodí, naši čtenáři lamentující nad délkou článků získali možnost nerušeně poslouchat a já spoustu šedin.

Ono to totiž ve skutečnosti bylo dost hrozné – i když zdaleka ne tak hrozné, jako když jsme podobný úkol předtím zkoušeli svěřit moderátorům komerčního rádia, kteří kupříkladu neznali slovo rutina a četli ho s Ť.

Za těch pár měsíců jsme každopádně s mladými herci nedokázali způsob našeho vzájemného fungování odladit natolik, aby to bylo funkční a spolehlivé a dlouhodobě udržitelné pro mé nervy. Nejsem úplně organizovaný člověk, ale tady mi připadalo, že scénář úplně absentuje a jede se jen improvizace, přičemž v závěru našeho společného představení byla míra entropie neudržitelná. Když se ten den podařilo něco nahrát, šlo si to poslechnout a bylo to tam celé, měl jsem skoro chuť to jít oslavit.

Ale byly tam i hvězdné momenty, jako když jeden brzy už známý mladý herec načítal nějakou naši dramatickou reportáž někde v horách na opuštěné chatě v bouři a na nahrávce byly slyšet hromy. Nebo když jeho kolegyně zapomněla, že je na ní dnes řada, a tak pověřila svou matku (rovněž herečku)...

A jak to tehdy skončilo? Nahradili je roboti. Do práce chodí včas, protože z ní neodchází, přečtou vše okamžitě, ne až po návratu z večírku, bohužel jim ale nelze vysvětlit, že slovo clo se nečte "klo".

Šíleně jsem na ty herce nadával, ale svým zvráceným způsobem to bylo skvělé. Nejenže četli fakt hezky, navíc jsem se i trochu těšil, co že zase vyvedou. Jen mi občas připadali těmi různými výmluvami a chronickou nespolehlivostí trochu jako devítileté děti, kterým sežral domácí úkol pes.

Uběhlo pár let a teď jako devítileté dítě jeden z našich někdejších hlasů exceluje v Dlouhé - a to v představení Jak vidět neviditelné o holčičce, která musí být po úraze v nemocnici na pozorování a představuje si ledacos.

Je to rodinné představení, šli jsme tam s Hedvikou, před začátkem jsme se naládovali chlebíčky a já jsem jí šeptem vyprávěl, že tu šikovnou slečnu s obvázanou rukou, která celé představení neopustí pódium-nemocnici, znám (vůbec ji to nezajímalo, ale hercům visela na rtech).

Bylo to ostatně parádní divadlo. První půlka dějová, s řadou milých fórků, druhá pomalejší, ale zas se spoustou fantazie, zábavných proměn a slušných písniček. A děti u toho ty dvě hodiny vydržely a dospělí si nepřipadali, jako když je někdo nutí dívat se na Tlapkovou patrolu nebo na Ježka Sonika, prostě to vůbec nebolelo.

A já jsem byl unešen: jak je možné, že někdo, z koho jsem byl na denní bázi vyloženě nešťastný (nemyslím tím Hedu), takhle září.

Přeju jí i dalším hercům, ať se jim práce daří a ať je nenahradí stroje. A ať se z jejich práce nestane rutina.

text a foto Řízek

O KOČCE A HOLOUBKOVI

Byla nebyla jedna kočka, která se jmenovala Coco. Nebyla ani bengálská, ani maynská mývalí, byla normálně šedivá, měla kulaté bytové bříško a hebkou srst. 

A ta kočka celé dny prospala stočená v klubíčku na peřině, pod níž v noci spala její panička. Ožívala až tehdy, když se její lidé vrátili z práce a ze školky. Zaslechla je už ve výtahu a pokaždé se samou radostí rozběhla ke dveřím a rozvalila se před nimi, aby ji a její vítání nikdo nemohl minout. Marně jí její rodina vysvětlovala, že se dveře odnepaměti otevírají dovnitř. Nikdo v domě neměl takhle krásně vytřené zádveří. 

Coco milovala svoje holky, s holčičkou si hrála, od paničky se nechala hladit. Pána, který ji v podstatě zachránil a odblešil, nesnášela, byl pro ni dobrý akorát jako kořist. 

Coco byla společenská, hravá, přepečlivě čistotná a oddaná, nicméně nepatřila mezi nejchápavější zvířata v okolí. Okolní svět, tedy auta, lidi a děti hluboko pod sebou a ptáky ve vzduchu a na střechách, vnímala především ze své pozorovatelny na parapetu. A nevycházela z údivu. Jak je to možné, že ty ptáky vidím, ale zároveň za nimi nemůžu? Já je ale hrozně moc chci ulovit! Zuřivě máchala ocasem, pochodovala po parapetu, šťouchala do okna a přemýšlela, jak se jim dostat na kobylku, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo v domě neměl tak umatlaná okna. 

Tak to šlo den za dnem. Až jednou nad ulicí zakroužil holub Vrkálek. Byl světaznalý, už měl něco nalétáno, ale rád se vracel do téhle trochu zapadlé ulice. Z výšky samozřejmě dobře viděl nešťastnou Kokinu, jak čumákem bezmocně naráží do skla, a její vztekle se pohybující se oháňku, a hned věděl, co jí musí říct. Vrkálkovi se jí zželelo. Byl to hodný holub, takových už je málo.

Přistál na okně a ze všech holubích sil volal: "Coco, prosím tě, co to tady vymýšlíš? Tohle je přece okno, to je ze skla. Tím nemůžeš prolézt, tím se jen kouká. Ne, i když to tady otevřou, stejně se tam nedostaneš. Nemůžeš za nimi skočit. Jo, zabila by ses. Ne, opravdu nemáš devět životů, věř mi, to se jen tak říká. Určitě se dokážeš zabavit i jinak."

A stala se zvláštní věc: ta holubí řeč opravdu pronikla do šedivé vykulené kočičí hlavičky. Samu Coco to překvapilo, protože takové věci se jí obvykle vůbec nestávaly.

Poděkovala moudrému Vrkálkovi, popřála mu šťastnou cestu a zamávala mu ocáskem. Od té doby už na holuby jen koukala a nesnažila se je skrze sklo lovit. Místo toho seskočila z parapetu a zahryzla se pánovi do achilovky.

text Hedvika a Řízek, foto Ř.

ZLATÝ VRCH

Co mají společného půlmaraton a hra Z pohádky do pohádky? Leccos, přinejmenším stopáž. "Tati, zahrajeme si tu dlouhou hru, jak ji nemáš rád, jo?" škádlí mě Hedvika, a tak si stoupnu na špičky, bolavá lýtka zaprotestují, zbytek těla se unaveně zvedne a z horního patra knihovny sundám nenáviděnou krabici, zatímco se venku šeří (až to dohrajeme, bude úplná tma nebo možná i ráno). 

Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to). 

Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.

A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15). 

Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky. 

Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé. 

Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.

Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).  

Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě). 

Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo. 

Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.

Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.

Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.

A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále. 

Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu. 

Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju). 

Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.

Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.

text Řízek, foto Lucka

ESTADIO DE COCO

Nevíme, kdy se narodila. Její první majitelé tvrdili, že 9. nebo 10. srpna, ale oni tvrdili hodně věcí, třeba že ji odčervili a že se o ni starali hezky. 

Tak jsme se zeptali jí: dali jsme Kokině dvě granule na různá místa podlahy a podobným mechanismem, jako když na velkých sportovních událostech různá nešťastná zvířata "věští" výsledky utkání, jsme ji nechali, ať si vybere. 

Nevybrala nic, protože jí takové zanedbatelné množství hmoty nestálo za námahu. Přihodil jsem dva kusy šunky; šla za tím větším, který symbolizoval 10. srpna. 

A nakonec jsme její první narozeniny oslavili 8., na mezinárodní den koček. 

Vypravili jsme se s Maruškou a Hedvikou do obchoďáku a koupili senzační kartonový pelíšek/škrabadlo. Ze všeho nejvíc ta věc po rozložení připomíná fotbalový stadion. Nechali jsme Koketu vybrat, jestli z toho bude nadšená, nebo to odzívá. A také jsem jí vyměnil stelivo. 

Možné bylo cokoli, naše zánovní kočka je velmi nečitelná a nepředvídatelná, žena to nedávno vystihla krásným slovem "potrhlá". Vydrží dlouhé hodiny nehybně ležet na gauči předstírajíc, že je jedním z plyšáků, což střídá s desetiminutovkami zběsilého rychlobruslení na parketách do náhodně zvolených koutů bytu. Je to zároveň zvíře, které arbitrárně a bez varování střídá něžné roztomilé momenty s nepochopitelně násilnými. Je to první naše kočka, která mě nejenže nerespektuje, ale neskrývaně nesnáší: mě a moje kotníky. A to jsem ji vypiplal z polochcíplého kotěte. Nenapadlo mě, že něco tak malého může obsahovat tolik blech.

Obě holky ale miluje, Hediny kotníky zůstávají zcela bez krvavých rýh a z Maruščiny strany postele je potřeba odsávat šedivé chlupy.  Je tam, kde jsme. Motá se v kuchyni, když vaříme, loví nám autíčka z autodráhy i kabinky z lanovky. A nejlepší je to vítání: dosud nepochopila, že se dveře otevírají dovnitř, takže je vždy při příchodu potřeba odvalit kočku.

Leze do koše, do myčky, do pračky i do sušičky. Až na naprosté výjimky nemňouká. Je to první naše kočka, která neslyší na jméno. Zatím to moc nevadí, protože je zároveň první, jež se opravdu nechystá nikam utéct. Už chodba činžáku totiž vypadá podezřele a nepřátelsky, natož zahrada na chatě. Tam se po několika pokusech o aklimatizaci odvážně pustila mimo bezpečný přístav v blízkém křoví o dva metry dál a chudák kosice (které Heda logicky říká kosa) raději přestěhovala hnízdo i s mladými pod střechu domu. Nešlo jí vysvětlit, že od Coco jí fakt žádné nebezpečí nehrozí. 

Je to v podstatě velké kotě, zbožňuje svou duhovou chlupatou tužku a krabice a tašky od čehokoli ji zpravidla zajímají mnohem víc než obsah. 

Nejinak tomu bylo u jejího narozeninového pelíšku. Pak se do něj pustila a začala ho trhat jako moje kotníky. A teď v Estadio de Coco chrápe. Vůbec jí nerozumím, ale je skvělá.

text a foto Řízek

ABSOLUTNĚ JÓ

Jako když klidně jedeš delší dobu po prosluněné dálnici vedoucí malebným, pravděpodobně i voňavým lesem. Možná je tam trochu únava z toho, jak je člověk pořád trošku ve střehu, ale zároveň uspokojení, že to tak nějak plyne a že to máš pevně v rukou. A pak přes středový pás přiletí z protisměru kamion.

Máma nám odjela na víkend na dvougenerační dámskou jízdu, takže jsme si s Hedou zbyli. Ona od toho asi neměla přehnaná očekávání, ale já mám přesto vždycky bůhvíproč tendenci nám organizovat na poměry dramatický program. To se pak samozřejmě nerealizuje, protože místo večerního výletu na Signal Festival čumíme na šmouly (ale jo, jsou celkem dobrý).

Tentokrát ale běží všechno jako po drátkách. Hlavně díky tomu, že nej kámoška Eliška a její máma Míša na nás mají čas. Stihneme akvapark (divoké řece říká elektrická voda), pizzerii a druhý den i divadlo s herničkou – to nám ta dálnice pěkně utíká pod koly. 

Pojďme ještě na sváteční oběd do restaurace (žízek s buambouem). Kreslí si pastelkami (Eliška pečlivě vybarvuje, Heda tvoří chatrné, ale strašně roztomilé H), přehazují si nakrájené maso mezi talíři a neděje se nic, co by jakkoli vybočovalo ze společensky tolerovatelných mezí, dokonce absentuje i obvyklý raně fekální humor. 

Zatímco okolní stoly (jako obvykle) patrně řeší hádanku, jak mohou být ta dvojčata tak vzájemně nepodobná – vždyť mají i úplně jiné oblečení, ta jedna dost nevkusné –, Míša odvážně pronese šokující dotaz: Tak co v práci? a já si na chvíli pomyslím, že už je to tady, jsme mistři rodičovství. 

V dobrém rozmaru neuvážlivě navrhuji přesunout se po jídle ještě někam na chvíli na hřiště, vždyť venku je tak pěkně (a taky se Maruška vrátí asi tak za 28 hodin a aspoň nám to uteče).

Krátce poté se volume dětí poprvé dostává nad snesitelnou hladinu, na zemi se opakovaně octnou pastelky, což nebude náhoda, a okolní stoly se zvědavě natáčejí naším směrem, což mě přiměje přerušit napínavý monolog o vývoji předplatitelského kmene. Rychlou analýzou seznám, že to z dvojčat, které je moje, je původcem výrazně větší porce bordelu, což je politováníhodné, a hlavně bych to asi měl nějak začít řešit. Jestli nepřestaneš, na žádné hřiště nejdeme, slyším se nesměle říkat, zatímco letící kamion vztekle odsekne: CHCI NA HŘIŠTĚ!  (Nebo možná spíš hžiště, ale to už je fuk.)

CHCI NA HŘIŠTĚ! CHCI NA HŘIŠTĚ! a furt dokola a celé se nám to rozpadá pod rukama, najednou nevěřícně vidím sám sebe, jak táhnu nevychované dvojče, které se začalo ještě celé nějak podivně zmítat a divže se neválí po zemi, ven z lokálu a cenu pro tatínka roku zas hanebně vracím, zatímco Míša platí, nese nám zapomenutou koloběžku a odvádí nechápající Elišku domů. 

Tady někde jsem měl asi odvést pozornost nebo to zkusit jinak. Každopádně jsme se moc neposunuli a ve Vodičkově mezi turisty vedeme plodný dialog: CHCI NA HŘIŠTĚ - Nemůžeš jít na hřiště, podívej, jak se to chováš. JÁ CHCI NA HŘIŠTĚ! - Ne, nepůjdeme na hřiště. - ABSOLUTNĚ JÓ! 

Heda ani neví, kde nějaké hřiště je. Vydává se náhodně různými směry a vztekle se ohání rukama nohama. Nemám lepší nápad než pokusit se odnést svůj kříž (batoh, foťák, koloběžku a momentálně nespolupracující dítě) někam blíže k naší tramvaji a přemýšlím, kdy jsem tohle naposledy řešil a jak. Buď jsem to vytěsnil, nebo to bylo hrozně dávno. Vím, že se do toho občas měly tendenci s různou měrou empatie zapojovat kolemjdoucí, především starší ženy. Nebály se a oslovily zuřící dítě a někdy to i mírně pomohlo. Hrdost stranou, beru cokoli. 

Támhle jedna přichází. Na empatickou starší ženu je, pravda, poněkud mladá, ale nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat. "Jako dítě mi rodiče nechtěli koupit psa, i když jsem ho hrozně chtěla," začne vyprávět a Heda zmlkne a oba čekáme, co bude. "A tím mě psychicky týrali. Ve třiatřiceti jsem kvůli tomu dostala rakovinu," vysvětlí nám. Pěkně poděkuju, že mi to moc pomohlo, Heda zařve CHCI NA HŘIŠTĚ a jdeme dál.

Na Karlově náměstí po sérii přesvědčovacích rozhovorů ne nepodobným Dohodám z Osla Heda zmlkne. Ostentativně se mnou nemluví a otočila se ke mně zády a v této pozici vytrvává. Je to posun, byť paradoxně statický. Po další čtvrthodině jdeme na tramvaj a mlčky dojedeme domů.

Omlouvám se ti, tati. Mám tě moc ráda. Je to první věc, kterou mi po té celé show řekne, a zároveň ta nejlepší. Řekl jsem jí, že ji mám taky moc rád. A hrozně bych chtěl, abych příště nebyl moula a dokázal to jakkoli zastavit nebo uřídit včas, než nás to semele. 

To sice neřeknu, ale vymyslím, že ještě zajedeme za dědou, prokecáme celou cestu tam i zpět, budeme pouštět draka, i když nefouká, a mámě upečeme dort. Bezlepkovej.

Jo a té paní přeju brzké uzdravení.

text a foto Řízek

SLOVNÍK

Slovní zásoba našeho dítěte v posledních dnech a týdnech exponenciálně narůstá. Nedorozumění ubývá a my s úžasem zjišťujeme, že si navzájem začínáme rozumět. Nebo si to aspoň myslíme. Pokud byste se i vy někdy setkali s naším dítětem, může se vám hodit prakticky kompletní první svazek hedvicko-českého slovníku. Dá se tak předejít trapným nedorozuměním.

Táta! - "Zpocený člověk, který s námi bydlí a hází mě někdy legračně do vzduchu, se odkudsi vrátil. Už bylo načase, ale teď zrovna dělám něco jiného, tak ať mě neruší."

Máma - "Taky tě, otče, po ránu ráda vidím a očekávám, že mi vyměníš plenu, ale zdálo se mi, že jsem slyšela z vedlejší místnosti ten nejkrásnější hlas na světě, tak mě zajímá, kde je ta žena?"

Máma? - "Zajímalo by mě, kde pořád vězí. Neopakuj mi pořád, že letěla do Londýna, to mě vůbec jako výmluva nezajímá. Tak kde je?"

Máma! - "Slunce mého života se odněkud vrátilo. Pojď ke mně!"

Mami! Mami! Mami! Mami!- "Maminko, něco ti chci říct. Sice nevím co, ale jdu za tebou a řeknu ti to."

Bába - "Paní, která vypadá v určitém smyslu jako máma, se opět objevila a způsobuje mi to radost, protože spolu zažijeme legraci."

Babá - "Na kuchyňské lince leží banán a asi bych si kousek dala, ale možná ho taky jen chci rozmatlat a hodit na zem."

Babović - "Ráda bych šla na pískoviště, metala pískem do obličeje jiných dětí, a především dělala bábovičky, respektive popoháněla dohled, aby dělal bábovičky."

Báts - "Pokud jste si nevšimli, nějaký předmět spadl na podlahu. Je velmi pravděpodobné, že jsem se na tom podílela, ale budu se tvářit udiveně."

Dedededede, DEDEDEDEDE! - "JEŽIŠIKRISTE PROČ zase zapínáte ten vysavač? Víte, že mi to vadí, tak PROČ to je sakra nutné, neřekla jsem to minule DOST JASNĚ, nebo co?! Rozumíte česky?!" 

Děďa - "Starší člověk. Jeden z nejoblíbenějších. Je potřeba se řehtat, ať už říká nebo dělá cokoli. On prostě baví."

Dědi - "Malí nemotorní lidé zhruba mého věku, padají, matlají. Jsou zpravidla součástí jeslí a paní Kateřiny."

E-e - "Chtěla jsem vás informovat, že jsem se nejspíš pokadila. Nejsem si tím úplně jistá, budu ráda, když to v dohledné době zkontrolujete. Šup, šup."

Etě - "Ta ovesná kaše s babá je překvapivě dobrá; pokud by to bylo možné, mohl bys mi prosím ještě přidat? Jasně, trochu se tím pokydám, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí."

Éo - "Ukazuji směrem, kterým se domnívám, že jsem viděla letadlo, nebo něco obdobného. Letadlo je hrozně zajímavá věc a zasloužila by si bližší zkoumání. Na rozdíl třeba od vysavače."

Ópa - "Ráda bych šla na houpačku, vysaď mě tam. Zhruba dvě minuty mě to bude bavit."

Hópa - "Tamhle je trampolína, líbí se mi, ale trochu se jí bojím. Nevím, jestli tam chci."

Oupa - "Dala bych si loupák. Nevadí, že je včerejší a ztvrdlej. Asi vám ho nadrobím do postele."

Mňamňamňamňamňam - "Chtělo by to něco do mého vybouleného bříška. Tak šup, šup."

Mňam - "Dá se to jíst."

Mňaum - "Viděla jsem kočku. Nebo nějaké zvíře s podobnými znaky. Pochopitelně umím napodobit i celou spoustu dalších zvířat, ale jak pro tebe, tak pro mě je už nedůstojné je tady vyjmenovávat."

Neci - "Už mi to jídlo necpi. Nebo možná jo, ještě o tom budu přemýšlet."

Ne (+ pousmání) - "Ano, pokadila jsem se a oba to víme, tak se neptej a šup, šup."

Ne! - "Ne!"

Nenenenene - "Já vím, že jsem to neměla dělat, ale udělala jsem to, protože zkouším, jak na to budete reagovat."

Š,š - "Támhle jsem zahlédla vláček. Ty sice tvrdíš, že je to tramvaj, mně to ale připadá dost jako vláček. Myslím, že se mýlíš."

Šš, šš - "Takhle podle mého názoru dělá letadlo."

Ták - "A teď se mi něco fakt povedlo. Jsem se sebou vážně spokojena."

Těta - "Souhlasím s tím, že zítra jdeme do jeslí. Dovoluji si v této situaci připomenout, že tam bude mimo jiné paní Kateřina, kterou mám asi ráda."

Ťapťap - "Nedávno jsem se naučila chodit, jak jste chtěli, tak koukejte, jak mi to jde, a tleskejte. Hlasitěji! Ještě hlasitěji!"

text a foto Řízek

UNIVERZÁLNÍ ZNĚLKA

Zmáčkneme na ovládači 99, Heda začne rukama matlat po obrazovce, máma začne hrozit a spustí se Déčko a pohádky. Pár seriálů je výborných (zpravidla baví nás, Hedu ne), pár jich je snesitelných pro nás pro všechny. Ty nesnesitelné vypínáme, takže o nich dnes nepíšu. Některé jsou fakt německé a bizarní (Tom a krajíc chleba s jahodovou marmeládou a medem), no a zbylá spousta je navzájem zaměnitelných. U nich zpravidla dcera znuděně odchází a věnuje se jiným předmětům a činnostem, třeba zrcadlům nebo destrukci.

Televizní pohádky jsou pro mě dost neprobádaný žánr, vnímám je velice intenzivně a zřejmě daleko pozorněji než jakékoli zpravodajství. A jsem možná přehnaně kritický, byť si jako profesí přece jen kreativní člověk dovedu představit, jak těžké je vymyslet něco originálního (moji čtenáři by to nepochybně potvrdili) anebo aspoň ne úplně očividně vykradeného, zvlášť na přesyceném trhu animovaných seriálů pro nejmenší publikum.

Vymyslet (smysluplně přeložit do češtiny) k tomu navrch slušnou, původní úvodní píseň musí být úplné peklo.

Buďto jsem přecitlivělý, nebo se to fakt moc nedaří a zpravidla to končí průserem plným divných obratů  ("letí ptáci v jednom shonu", "vstává brzy ráno, kocour mňoukne 'ano'" apod.) a úplně otřepaných postupů a frází. I dobré pohádky mívají blbé znělky.

Vlastně je to jedna jediná znělka v různých obměnách. Její základní verze vypadá takto: 

Pohádková píseň

Pojď sem k nám, je tu bezvadný svět, 

Všechny tu znám a ty nebudeš chtít zpět

Budem se smát, zažijem dobrodružství hned 

Sedni si k tý bedně, ať ti to můžem vyprávět 

Máme tady kamarády, už nebudeš sám

[hlavní postava, dočista neokoukaná a původní, jméno dvouslabičné a zapamatovatelné] je třída, to ti přísahám

[vedlejší postava, přítel hlavní postavy] rád nabídne přístřeší 

Tahle parta [druh zvířat, lidí] vždy všechno vyřeší

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Tady v [atraktivní lokalita, kde se odehrává děj] se nikdo nenudí

když přátelé jsou s tebou, ani sníh nás nestudí

a když někdy smůla je zrovna v osudí

všichni z naší bandy tě rádi povzbudí

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Když budeme spolu, nic nepřemůže nás

Porazíme [vedlejší postava, nepřítel hlavní postavy], ten se příště vrátí zas

Tak hned si nás zapni, zažiješ napětí  

Ne jak u pohádky, co jde vzápětí

-------

Vlastně se dá říct, že čím méně slov znělka má, tím je lepší. Takže na celé čáře vyhrává Prasátko Peppa, kde se ve znělce vůbec nezpívá, zato se u ní dá dobře trsat. 

Všichni mají moc rádi Prasátko Peppu. Chro chro.

text a foto Řízek

INSTITUCIONALIZACE

Je to ošklivý modrý hranatý barák na kraji panelového sídliště, ale uvnitř je celkem vlídně a teplo, na stěnách visí plakáty s přeškrtnutými klíšťaty, spokojenými batolaty s plným bříškem dětské výživy a reklamy na léčebné preparáty.

V kočárcích odpočívají děti a jejich okolní rodiče koukají do mobilů. Heda se na ně všechny směje. Než ze dveří vykoukne sestřička, to pak okamžitě začne srdceryvně plakat. Jako kdysi spustila, když jsem ji na dvě minuty nechal pohlídat Frantovi, který u nás budoval skříň, a sám jsem šel na otočku do auta. Nic podobného jsem donedávna neslyšel (ale to se změnilo).

Úplně stejně reaguje na robotický vysavač, který je tak, chudák, momentálně univerzálně v nemilosti. Nebožtík Pepan ho nesnášel, žena na něj nadávala od prvního dne a dokonce už i já jsem byl nucen uznat, že ta věc nejenže absolutně neuklízí a už to snad ani nepředstírá, navíc není ani za mák chytrá, jak slibovali. Vlastně jen žere proud, zabírá místo a hučí. Na druhou stranu, reagovat na to srdceryvným řevem je trochu moc. 

Co mají společného Franta, vysavač a sestřička od dětské lékařky? Patrně nic moc, kromě toho, že donedávna tvořili kompletní seznam Hediných nepřátel a vytvářely situace, které z jejího pohledu měly jediné řešení - pláč (řev). 

Než k nim přibyla školička. Je to krásný, vlídný domeček na kraji vilové čtvrti, ale v docházkové vzdálenosti, navíc s blízkou kavárnou, kde mohou rodiče problematických potomků usrkávat latté na žal.

Školička, byť útulná a v hezkém prostředí, má jako nepřítel na rozdíl od těch předchozích i nějaké opodstatnění.

Heda totiž není hloupá a brzo pochopila, že to je celé past: že ty hračky, hodné tety a dokonce i chlupatí pejskové (máme hodně podbízivou školičku) jsou jenom jedna strana mince. Ta druhá je naprostá absence maminky, jež je momentálně nedostižně na žebříčku popularity ("Mimi. Mami. Mamimimi. Mami? Mimi. Mami! Mami!!" + neodbytné bušení na dveře od záchodu), nebo sporadicky doprovodného tatínka na nesnesitelně dlouhou dobu. Ta v současnosti čítá zhruba třiceti minut, neboť jsme právě ve zkušebním režimu, jestli si to sedne. 

Zatím si to nesedlo ani v nejmenším, což je při mém kvapném odchodu slyšet, neboť školka nemá dostatečně zvukotěsná okna. Dělám, že to neslyším, a odcházím do kavárny, pít kafe na žal. Sleduju ručičky hodinek, poslouchám cizí rozhovory znuděných baristek a představuju si, jak to tam probíhá.

Když si Hedu vyzvedávám, nedozvím se to, protože není nic slyšet. Paní, ještě před půlhodinou usměvavá a rázná, jako by zesinala a smích ji přešel. Loučím se velmi chvatně, ona něco povídá, oba se snažíme odezírat. Ale bojujeme dál a kdoví, třeba se dceřin postoj změní na: "Jesle? Yes!".

Zatím ji akorát "rozsadili" od kamarádky Elišky, na kterou měla špatný vliv: bezproblémová Eliška se inspirovala a řvala taky, a tak teď chodí každá jindy. To mi přijde v patnácti měsících jako slušný výkon a cítím jako někdejší potížista náznak hrdosti.

text a foto Řízek

NA SPADNUTÍ

Necelých pět měsíců (anebo spíš o kousek víc než čtyři měsíce), které jsem strávil na rodičovské dovolené, bylo rozhodně jedno z nejhezčích období mého života – s tím, jak postupně zapomínám na tu nekonečnou únavu a občasnou bezmoc, navíc v žebříčku postupně stoupá.

Od poloviny prosince sbírá rozházené kostky či rozmatlané mandarinky z koberce a předčítá z obrázkových knížek pořád dokola totéž moje žena a já vím, že na to sice bude taky časem vzpomínat jako na jedno z nejhezčích období, nicméně že to vždycky tak úplně idylické není.

Akorát že teď je pryč, protože vyrazily s kamarádkou na víkend do lázní. S Hedou jsme doma sami a je to taková zkoncentrovaná a podstatně intenzivnější repríza našeho společného dlení. A brzy zjišťuju, že kulisy jsou sice plus minus stejné, jenže hlavní postava už je úplně jinde. Už to vůbec není mimino.

Takže ani naše společná klasika, na kterou se nejméně polovina z nás těší, tedy plavání miminek, už není, co bývala. Paní učitelka, šest dětí, šest maminek a my - to je ještě původní.  Ostatně i to, že instruktorce nejde exotický tatínek přes pusu a vytrvale velí: "Otočíme si miminko čelem k mamince."

Jinak je to úplně jiný sport. Heda se třeba už té vody vůbec nebojí. Vlastně tam docela řádí a působí (klamným) dojmem, že ví, co dělá. V disciplíně, kterou interně přezdívám "catwalk", protože vyděšená mimina mají "v plavkách" "přejít" po molu a zahučet do vody, k údivu všech nasazuje svou specialitu: chůzi známou především z úspěšné reality show mapující život goril v pražské zoo. Tchyně říkává: Hele, gorilí samec Richard. A je to celkem přesné. 

Takže Heda ještě nechodí, ale je to asi opravdu na spadnutí. Ona celá Heda je na spadnutí, jak naplno zjišťuju po zbytek své druhé, dvoudenní rodičovské.

A taky pořád něco povídá, jenže z 98 procent není moc jasné, co to je. Třeba je pro mě zatím záhadou, proč k nedávno objevenému výrazu "mämä" přidává takový drsný dovětek, jako když nějaká šelma zavrčí. Naopak zdá se, že rozumí všemu, respektive tomu, čemu rozumět chce. Nechce třeba vzít na vědomí, že v jídelní židličce se nestoupá a že zahájit snídani tím, že v pěstičkách rozmačká cokoli a pak si to s úsměvem od ucha k uchu rozmaže do vlasů, není tak docela žádoucí. Tělesné tresty nadále ze zásady odmítám, ale je to někdy kurva těžký. 

Zpět k těm pádům. Velice populární je teď jakékoli šplhání, jenže zárodky pudu sebezáchovy zřejmě přijdou až s dalším upgradem firmwaru: momentálně je nejatraktivnější kótou opěradlo gauče, které sousedí s radiátorem (plným ostrých hran) a parapetem, z nějž je tak krásný výhled na lidi, psy a auta dole na ulici. A taky se odtamtud dá parádně spadnout do propasti mezi pohovkou a stěnou, ideálně takhle po Večerníčku a pár minut před večerkou... 

Chytil jsem ji, ale fakt jen těsně. Ona, vysmátá od ucha k uchu, absolutně nic neví, protože je to přece jen pořád ještě mimino. 

Usnula hned a já bych taky mohl. Ale jsem ještě napumpovaný adrenalinem. Je potřeba se nějak odreagovat, například odvápnit kávovar. Třebaže 98 procentům toho, co to po mně chce, nerozumím, aspoň zatím odnikud nepadá. A nevstává v pět.

text a foto Řízek

SLUNCE

Heda je naše Slunce, protože kolem ní všechno rotuje, zejména pak my. Občas i ona sama, když vsedě legračně napodobuje zmatené otáčení robotického vysavače.

A když pak nastane zatmění, je to velmi divné.

Minulý týden začala moje žena zběsile pátrat po nějakém pěkném penzionu nebo hotýlku, který by nás na víkend hostil. Pojedeme třeba pendolinem do Ostravy. Anebo do Českého ráje, bez pendolina. Hlavně ne nikam na hory do zimy, proboha. Ovšemže nebudeme nic vařit ani vyvařovat lahvičky na mlíčko, vlastně nebudeme ani nic dělat, jen odpočívat, povídat si a s postupem času se čím dál tím víc těšit na mimino, které bude vlastně poprvé na tak dlouhou dobu hlídat babička. Ale ne nijak křečovitě, prostě jen tak mile se těšit.

Mimochodem, koukal jsem jen přes rameno, ale fascinovalo mě, kolik takových vlídných penzionů je a kolik z nich v neuvěřitelných dírách, kde široko daleko nic není, se neváhá velkohubě pojmenovat třeba "resort". Ale to není důležité.

Protože jsme samozřejmě nakonec nejeli nikam. Odevzdali jsme sice mimino babičce a dědovi, ale jen na jednu noc. A radši jsme zůstali v Praze. Co kdyby se něco stalo.

Pochopitelně se nestalo vůbec nic, jen jsme babičce během odpoledne a večera třikrát volali, jestli se něco nestalo. A pak zas hned ráno. Na oběd jsme zašli do filipínské restaurace (ze setrvačnosti s dětským koutkem) a pozorovali jsme Hedina vrstevníka, jak do něj jeho rodiče se střídavými úspěchy dostávají potravu (dojemné). Kolik je mu? O měsíc víc? O dva? Už umí chodit? Umí roztomile napodobovat koníčka a rybu? Co asi dělá Heda? Poslala babička nějakou fotku? 

Pak jsme šli do sauny a přes panoramatické sklo jsme sledovali, jak na protějším břehu Vltavy motoráček zdolává kopec na Žvahov a přemýšleli jsme o tom, jak ji někdy vezmeme na výlet právě takovým motoráčkem a budeme jí to všechno vysvětlovat a ukazovat přes řeku na místo, kde jsme onehdy byli v sauně.

Potom jsme zašli do kina a film byl zrovna o takovém motoráčku a přenesl nás do tmy; šli jsme ještě na přiměřeně romantickou večeři a přemýšleli jsme o tom, jestli už Heda spí a jestli vypila všechno mlíčko.

Pak jsme šli spát a nechali vypnutou chůvičku. A celou dobou se nám hrozně stýskalo.

Naštěstí je naše hedocentrická soustava zase kompletní.

text a foto Řízek

MEZI DĚVČATY

Spadla lžička do kafíčka udělala žbluňk!

Seděly tam dvě panenky mezi nima kluk 

Co ty kluku ušatý

Děláš mezi děvčaty?! 

Uznávám, že jako motto mé pomalu končící rodičovské dovolené je to trochu těžkopádné, ačkoli ji tato obskurní říkanka odposlechnutá při plavání miminek celkem vystihuje. Minimálně v tom, že jsem zatím žádného jiného aktivního ušatého tátu na rodičáku mezi všemi těmi maminkami nepotkal. 

Pokud by se ale ještě někdo v budoucnosti odhodlal, možná mu přijde vhod seznam věcí, které je stoprocentně potřeba mít, aby se to nějak zvládlo se ctí. 

Hedvika (anebo jiné podobně hodné dítě) - Moje svěřenkyně v noci spí (!) a až na pár výjimek (setkání s doktorkou, kadeřnicí, kamarádem Frantou, koupel v cizím prostředí) nepláče (!!). Taky skoro všechno jí, i když jednu z mých kreací z parního hrnce (viz níže) pojmenovala celkem výstižně "bablaf". Moje dovolená tím pádem celou dobu v podstatě běží na obtížnosti "easy", ale o změně levelu neuvažuji. Pokud si můžete vybrat, zvolte hodné dítě. 

Kávovar - Důležitost tohoto obyčejného přístroje Tchibo v čase rostla, když jsem si uvědomil, že kapučínka v kavárnách užírají značnou část rodičovského příspěvku. Kafe je kotva a kámoš, na kterého se lze spolehnout a rozumí mi. 

Kočárek Thule Urban Glide 2 - SUV mezi kočárky: ve městě sice polosportovní tříkolka září, byť ji má každý druhý mimísek, ale je jinak podobně jako ta obézní auta více méně k ničemu a spíš překáží, zato v horách nastává její čas. Blbé je, že na horách moc nejsme, ostatně ani s ním a s Hedou moc často neběhám, což by se nabízelo. Nevýhodou je vysoká cena a holá výbava základního modelu a vyloženě předražené příslušenství, ale naštěstí leccos se dá pořídit výrazně levněji a lépe. Každopádně jsem si tenhle stroj velmi oblíbil, zejména poté, co jsme z něj sundali korbičku, načež se z něj stal v podstatě kundolap, pokud se tenhle termín v této souvislosti dá použít. Heda k němu má vztah asi jako k otci: nikdo se jí neptal a lepší prostě není k dispozici.

Maruška - Vynikající máma. Chodí zaplaťpánbů brzo z práce a na rozdíl ode mě umí nakupovat jídlo přes internet. Má Instagram plný inspirativních dětí, což se taky hodí, protože se od nich dají okoukat různé fajn pomůcky a hračky. Má přehled o Hedině jepičí garderobě, po večerech uklízí hračky a mumifikované banány, které jsme přes den navrstvili. Nenaočkované ezokamarádky navštěvuje jen sporadicky. Heda se na ni šíleně těší, každý den mi to všemožně, byť zatím hlavně nonverbálně naznačuje. 

Tchyně hlídací - V hitparádě lidí, pokud by ji sestavovalo naše dítě, by babička pravidelně obsazovala nejvyšší příčky. I u mě, protože díky jejímu hostování mohu občas jít běhat i za světla. Má nekonečný repertoár říkadel a písniček, které u nás zlidověly, nosí na krku slona, který má chobot jako bombardon a troubí jako hrom a je - to - slon. Zasvětila Hedu do tajů rohlíku tukového. Na právnické fakultě tradičně patří k nejméně oblíbeným kantorům, ale pokud by budoucí juristy vzdělávala třeba v jeslích, byla by nepochybně hvězdou. 

Baby Bjorn - Jak jsem pochopil, žádné dítě z Instagramu bez této houpací sedačky či sedací houpačky nemůže být, protože by ho ty ostatní přestaly, pohupujíce se v křesle, sledovat. Jistě se dá něco podobného splašit i levněji než za čtyři tisíce, nicméně tohle prakticky až do roka bezvadně fungovalo jako bezpečné krátkodobé odkladiště rozladěné či unavené holčičky. 

Parní hrnec Beaba Baby Cook - Jedna z věcí, které bych si vzal na pustý ostrov, kdyby tam teda měli elektřinu a něco, co by se dalo oloupat, nakrájet a bezpracně za pár (desítek) minut uvařit v páře a v téže nádobě rozmixovat. Tahle opět trochu předražená vychytávka nám při přípravě příkrmů ušetřila hrozně moc času, který jsem pak zcela proflákal. 

Rohlík tukový - Nejlevnější sedativum z Penamu. Funguje naprosto spolehlivě, ať už jsme kdekoli. Jeho zbytky odstraní robotický vysavač, nebo si je dítě najde na podlaze a dojí později. 

Vlhčené ubrousky - Proč jen jsem tuhle vymoženost nepoznal dřív?! Proč jste mi to zatajili?

Cocomelon - Ultimátní zlo po všech stránkách. Ale pokud dítě při dlouhé cestě autem pláče (a nemáte k dispozici rohlík tukový), zaberou tyhle úplně debilní dětské písničky téměř okamžitě. Pokud ovšem máte zrovna mobilní data, jinak se výplach mozků nespustí. V takovém případě vám pomáhej bůh nebo rohlík. 

Felix - Heda dlouho usínala v nosítku za falešného zpěvu asi tak tří ukolébavek, které znám. Trvalo to leckdy dost dlouho. Felix má oproti mně daleko větší výdrž, neboť jej napájejí tři baterky AAA, umí výrazně víc písní než já (tuším, že čtyři, ale kromě toho i zdařile imituje tlukot srdce, což je trochu děsivé, šumění oceánu či ševelení větru), navíc je to sympatická, tulivá plyšová liška. Netuším, proč se jmenuje zrovna po mém někdejším spolužákovi, kterého jsme neměli rádi a ještě dnes se za to trochu stydím, že jsme mu říkali Prase (prasátko umí mimochodem Heda předvádět fakt výborně). Nicméně není sám, dcera měla jako úplné mimino pískací hračku částečně pojmenovanou Pískáček po jednom neoblíbeném bývalém nadřízeném (teď už Pískáčka dočista opustila a nebaví ji, podle mě ani vy Pískáčka vůbec nepotřebujete) a kromě toho máme i křeslo pojmenované po bývalé kolegyni. Asi jsme prostě divní.

Hra Transport Fever 2 - Jsou večery, kdy nechci dělat nic jiného než stavět koleje, nádražíčka a civět do mapy krásné hornaté zelené krajiny. Načež ji pár kliknutími rozryji obskurním předimenzovaným tunelem. Pak si představuju radost těch dvaceti lidí, které jím převeze můj vláček z jedné nesmyslné vesnice do druhé. Transport Fever 2 je dopravní stavěcí tycoon a oproti klasikám žánru má spoustu much, třeba to, že zatěžuje můj archaický počítač natolik, jako bych tu snad těžil bitcoiny, nebo že podobně jako hra Logik (viz níže) není vůbec zábavný. Taky se nedá hrát s kamarády, ale ti stejně zrovna uspávají nebo přebalují. Ale já si vystačím.

Osmá hanspaulská liga - Poté, co jsme se stali třemi, zavedl se jakýsi společný kalendář s plánovanými akcemi, zejména těmi večerními. Svoje běhání tam nepíšu, protože by to tam bylo skoro pořád, ale vždycky mě zahřeje, když tam vidím napsáno "FC Forejt". Vlastně mě nikdy náš malý fotbal nebavil tolik jako teď, a to nejen proto, že hrajeme reálně o postup. Jde hlavně o pobyt na vzduchu ve společnosti jiných lidí, kterým je víc než jeden rok (i mentálně, byť jen o kousek). Proto sláva Forejtu a sláva kalendáři. A sláva úžasné sedmé, nebo už zase nejhorší osmé lize. 

Kamarádky a kamarádi, kteří jsou zároveň taky rodiče - S Míšou se nás tuhle v kavárně zeptali, jestli jsou naše dvě přítomné děti (tehdy zhruba sedm a deset měsíců) sourozenci; přišlo nám to dobré, protože by to šlo stěží. Taky jsme spolu objevili obstarožní hru Logik a bude to jedna z věcí, po níž se mi bude v práci stýskat. S Magdou chodíme někdy "plavat", ale především na vafle s horkými malinami a štve nás, když nám protečou skrz tácek, protože jinak nemají chybu. A pokecáni vedeme dlouhé emotivní debaty o výchově i práci a děti u toho dobře usínají, protože máme oba dost monotónní projev. S Milanem jsme jednou po překonání řady strázní se dvěma dětmi a dvěma kočárky dokonce dokázali na hodinu vyběhnout, i když jsme se tak dlouho vypravovali a děti se střídavě pokakávaly a usínaly, až začalo pršet. S kamarády a kamarádkami ale ani tohle tolik nevadí, navíc náš kočárek má i pláštěnku (ovšemže ne originální). Jsou prostě tak nějak potřeba, asi víc než řada těch drahocenných věcí. 

text a foto Řízek

JEDNA SVÍČKA

Loni v polovině listopadu Heda ještě neexistovala, takže se psaly články na blog i jindy než ve vzácných okamžicích odpoledního nebo nočního spánku a pod stolem se nám neschovávaly rozžvýkané maliny a kiwi. Určitě by se našly i podstatnější změny, které s jejím narozením nastaly (a o nich zas jindy), jako i celá řada bizarních povinností, jež nám přibyla. 

Jednou z nich bylo oslavit narozeniny dítěte, které vůbec neví, že má narozeniny ani co je to čas a že plyne lineárně, z balónku ve tvaru obří jedničky (nebo penisu, konstatovali účastníci oslavy) má respekt, foukaček, které měly být srandovní, se děsně bojí, takže začne plakat, a v životě neměla žádný dort, proč taky. 

Takže tekly slzy, krev i nervy a všichni včetně oslavenkyně si to užili, jak se říká.

Výborný byl ostatně už předvečer oslavy (tedy navlas přesně rok po narození): oba dědové přišli více méně naráz zkontrolovat vnučku a taky trochu syna/zeťáka, jak si vede v nezvyklé a opravdu poněkud nemužné roli. A stali se tak svědky scény, kdy se roztomilá holčička v růžovém oblečku momentálně objevující nově nabyté superschopnosti pětice všemi směry rostoucích zubů zahryzla tatínkovi do břicha, tatínek na ni zařval, holčička se usedavě rozplakala a odmítala přestat. Dědové se s lepšími i horšími výmluvami pochopitelně kvapně rozloučili.

Následně přišla z práce maminka, to bylo radosti a smíchu, a pak jsme jí chtěli ukázat, jak už hezky umíme vylézt sami na postel rodičů (tenhle mimibazarový plurál absolutně nesnáším, ale jeho nakažlivost překonává deltu). Počkej, ještě rozsvítím, ať to máma lépe vidí. Hrozná, dutá rána, jako když brada narazí do dřevěného rantlu kolem postele, pak ta dlouhá vteřina ticha, a pak usedavý řev a taky trochu krve. A taky jsme po těch dramatech šli spát až po půl desáté. Myslím Heda, ten plurál je občas matoucí. My mnohem později, protože jsme pekli dort. 

Nebyl v něm žádný cukr, takže ezomaminky by nás pochválily, zato pět banánů, tři jablka, troška mouky a asi cisterna jogurtu, který po jakémsi tajuplném rituálu zcela změnil skupenství, takže by se s ním dalo koulovat. Měl jsem trochu pochybnosti, ale výsledný produkt mě nadchl i vizuálně: z granátového jablka jsem po celém obvodu nalepil do krému odrazky, čistě kvůli bezpečnosti. 

Oslava nakonec byla dobrá, třebaže decentní, ježto polovinu očekávaných účastníků uvěznila dětská karanténa. Jídlo bylo skvělé a Heda měla možná ještě vykulenější oči než obvykle, nicméně nejlepší bylo, když jsme objevili, že sklenicemi a hrníčky lze ťukat. To zcela zastínilo dort, takže povinnou součást prvních narozenin, nic nechápající dítě zamatlané od hlavy až k patě krémem, nemůžeme nabídnout.

Dostala krásnou herní krabici s různými hejblátky a pak i tee-pee jako takový svůj vlastní domeček. Protože v tee-pee na našich táborech vždy spala poněkud protivná sorta správňáků, trošku jsem se ošíval a pokoušel jsem se na internetu najít alternativu v podobě zmenšeniny starého vojenského stanu, kde by se pod miniaturním prkenným letištěm povalovala basa s lahváči (dětskými) a plech s plesnivým nedojedeným pudingem (bez cukru). Nicméně se zdá, že to dosud nikdo nevyrábí, škoda.  

V tee-pee nově spí kocour, Heda si na oplátku hraje s krabicemi od jeho žrádla (které kocour nejí). A dětský dort jsem sežral já - ale to by po tomhle stresu udělal snad každý!

text a foto Řízek

JEDNOU VĚTOU

Ptáš se, proč teď nepíšu častěji, když jsem s miminem doma, vždyť máš spoustu času a nemusíš chodit do práce, a ona je navíc tak hodná, no protože teď zrovna mlčky sedím v zaparkovaném autě a bojím se pohnout, abych ji nevzbudil, ba radši ani nerozepnu pás a klíček nechám v zapalování, to už ji kdysi jednou vzbudilo, a potichu - proč ten pytlík musí tak šustit? - úplně vyčerpaný pojídám hranolky a hamburger k obědu, který jsem si koupil, protože jsem nemohl vylézt z auta, a vymýšlím, co dál, zatímco ona na sedadle spí, což kontroluji pohledem do zpětného zrcátka, v němž vidím další zrcátko umístěné proti její sedačce, v něm se odráží obraz obličej se zavřenýma očima a otevřenou pusou, ona totiž usnula před chvilkou někde mezi tunely cestou z máminy práce, kam ji musela vzít, protože jsem se zdržel na veterině, přičemž máma, která přišla k autu ve žlutém kabátu a pak utíkala zase zpět do ministerstva, správně odhadovala, že cestou domů usne, což jsme si stačili v rychlosti kromě dítěte předat, vlastně jsem jí ještě sdělil, že Pepan se v ordinaci dvou zvěrolékařek, kde teď bude nějakou dobu bydlet, prošel a celou ji očichal a napil se z velké misky pro velké psy, protože jsem jí taky chtěl říct něco pozitivního, má o něj strach a je jí z toho strašně smutno a mně taky, jen to nechci tak dávat najevo, ale když jsem za kocourem ještě za tmy vyrazil a pomyslel jsem na to, jak je někde v kleci napojený na hadičku, bolí ho břicho, má hlad a vůbec netuší, kde jsme a která bije, začalo se mi mlžit před očima a stěrače tomu vůbec nepomáhaly, ale tomu kreténovi v protisměru, který na horizontu nutně potřeboval předjet náklaďák a spoléhal, že se mu vyhnu, jsem se stihl vyhnout a stihl jsem dojet včas i k poněkud bezradnému doktorovi, který mi připravil Pepana a jeho dokumenty na převoz do kamarádčiny ordinace, ten se tomu ani moc nebránil, když jsem ho přemístil do jeho pelechu pro velké psy a naložil na zadní sedadlo na opačnou stranu, než bude za pár hodin sedět Heda, s doktorem jsme si na rozloučenou potřásli rukama a zmožený Pepan téměř okamžitě usnul, i když to v Břežanském údolí házelo, nestihl jsem mu ani vysvětlit, že zatím nejedeme domů, nýbrž někam, kde to ještě nezná, protože se na něj podívají jiné paní doktorky a zkusí zjistit, proč mu přestalo chutnat jídlo a proč ho bolí to bříško, ale že to holt nějakou dobu potrvá, takže jeho majitelé budou patrně muset rozbít prasátko, které umí mimochodem Heda skvěle předvádět, ačkoli neví, co to je, a na konci vesnice v prudkém svahu, kde pěšina mezi stromy stoupá snad až do nebe, stál domek s ordinací a v něm Míša se synkem, který si hrál s kalkulačkou a přišlo mi, že trochu zapáchá, a přišla druhá paní doktorka a já jsem jim všem strukturovaně vyprávěl, jak se to s Pepou všechno začalo kazit, a Alfík mezitím rozbil tu kalkulačku a přišlo mi, že už více méně smrdí, a Pepan šel na stůl a oholily mu břicho, že vypadal jak kříženec se sphinx, nanesly na něj gel a já jsem mu držel packy a tlamu a doktorky koukaly do monitoru a slibovaly Alfíkovi, který byl čím dál hůř naladěný, že mu na něm pak pustí Mašinku Tomáše (myslím, že trochu kecaly), ale zatím na něm běžely akorát Pepovy vnitřnosti, tuk a další věci v odstínech šedi, koukal jsem na to se směsicí zvědavosti a bezradnosti a chvílemi mě napadlo, že na to tak možná koukají i obě doktorky, jen na to musely hrozně dlouho studovat a nechtějí to dávat najevo, a teď je očividně (i když to není přesné) pokaděný Alfík tahá za nohy a za oblečení a i jinak se dožaduje pozornosti, které je ale teď třeba na monitoru, a Míša se mimoděk ptá, proč jsem nevzal Hedu, vlastně právě proto, celé to trvá děsně dlouho a já prostě nemůžu zvednout Marušce telefon, protože držím ty packy, zuby a palce, i když už volá asi počtvrté a chce mi nejspíš říct, že je hrozně pozdě, a že tedy navzdory původnímu plánu vezme Hedu do práce, a obě doktorky spolu mezitím chvílemi hovoří latinsky a na konci, který pořád nenastával, už řvou Alfík i Pepan unisono a kromě ledvin to vypadá i na žlučník a slezinu a něco dalšího latinsky a je to moc vážné, ale zkusíme to, je to bojovník, Míša kouká do mikroskopu, Alfík konečně dostává čistou plínu a Pepan léků jak Horníček, kanylu a klícku s pelíškem a moje role tady končí, protože fandit mu mohu i v autě, když už modlit se neumím, a za půl hodiny na nádvoří ministerstva uvidím žlutý kabát tlačící obrovský kočárek s malou holčičkou a úplně jsem zapomněl, na co ses mě vlastně ptal. 

text a foto Řízek

(JE TO) NEMOŽNÉ

Když nám není do zpěvu, zpíváme si: 

  

         C          F     C                                  Ami

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

G      F

Nemůže

            C          F     C                                 Ami

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

G      F

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

Nemůže

            C               F             C 

Ref: Mohla bych sníst ty šutry?

                        G

(sbor) Je to nemožné

Mohla bych sníst ty boty?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty listy?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty bobky?

Je to nemožné

Už jsem si skoro myslel 

Že všechno vyřeším sám 

Že až se objeví rýma 

Hleny sám odsávám

Potom si uvařím kafe

Zatímco bude řvát 

Naštěstí něgdy je víkend

V noci jsem nemoh' spát 

Ref: Můžu se na skok vzdálit? 

Je to nemožné 

Mohl bych jít na záchod? 

Je to nemožné 

Můžu si přečíst knížku?

Je to nemožné

Můžu hrát chvilku karty?

Je to nemožné

Zapomeň na to! 

Je to nemožné 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné... 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

Nemůže 

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

NEMŮŽE!!!

Zapomeň na to! 

Je to nemožné! 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné

Zapomeň na to (zapomeň na to!) 

Je to nemožné...

text Řízek/Petr Fiala, hudba Petr Fiala, foto Ř.

BOBINKA

"Vy máte takový štěstí. Ona je tak hodná!" říkává často Hedvičina babička a my vždycky přitakáme a dodáme: "No jo, ona je vážně taková bobinka" nebo nějakou podobně chytrou větu.

Ono totiž prvních deset měsíců soužití s miminem proběhlo zcela bez katastrof a občas snad i v jakési symbióze. Což má samozřejmě i tu stinnou stránku: na ty středně velké a větší strasti jsme, jak se ukázalo, naprosto nepřipraveni a nevytrénováni.

Střevní chřipka, nebo co to bylo, zasáhla před dvěma týdny naše dítě podstatně mírněji než zbytek rodiny a další odrovnané osoby, které měly tu smůlu, že se s ním anebo s jím infikovanými lidmi setkaly. Přesto to byl několikadenní záhul; krmení mimina, které prakticky odmítalo cokoli kromě mléka, po němž mu bylo blbě, prověřilo mimo jiné i naši schopnost improvizovat. Zejména dokud nám oběma bylo taky blbě, takže nebylo jasné, kdo je zrovna pečující a kdo pečovaný.

Když to odešlo, přišla rýma. K ní se jednoho dne přidaly vysoké horečky, malátnost a první pořádné ponocování (všem ostatním, méně šťastným rodičům se omlouvám), aplikace čípků a velmi odporného sirupu na bohužel jen dočasné snížení teploty a nakonec i antibiotika, návštěva různých lékařů a laboratoří ("Vy nám nesete ty knihy? - Ne, já jsem přinesl moč své dcery") a nakonec kýžené zlepšení.

To jsme samozřejmě velmi uvítali. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se to naplno neprojevilo zrovna ve čtyři ráno, ale člověk nemůže chtít všechno.

Nevím, jestli je možné, že v Británii omylem rozemleli do jejího sušeného mléka kokain, nicméně bylo by to jedno z možných vysvětlení pohledu, který se nám opakovaně naskytl po příchodu do ztemnělého pokoje.

Heda se široce otevřenýma modrýma očima hopsá na kolenou (achievement "stání" ještě neodemkla), trhá se šprušlemi postýlky a u toho nečekaně vydává zvuky podobné skandování. V podstatě tomu chybí akorát stroboskop, ale i ten bychom zvládli zařídit, protože máme z Ikey takovou kočičku, která, když se zapojí do zásuvky a zapne, svítí a mění barvičky. Ale kočičku asi necháme spinkat, jo?

Hedýsku, ty už nechceš spát? Hrrrrrrrrrr! (předvádí tygra anebo tátu; je to taková naše primitivní hra, ale lepší nemáme - já udělám hrrrrr, ona udělá hrrr. Občas i obráceně).

Co třeba dudlíčka? (vezme ho a ne přímo zahodí, ale hravě a nonšalantně upustí pod postýlku a okamžitě si sedá v očekávání dalšího dobrodružství. Onehdy jsem zajásal, jak už tak pěkně umí zlobit, protože na zlobení je potřeba fištrón. Teď na to, pravda, není úplně vhodná chvíle). 

Střídáme se u postýlky jako na orloji. Nakonec po dlouhých minutách a řadě marných pokusů a přemlouvání kapituluji, popadnu mimino a umístím ho do postele mezi nás. To je, jak z minulosti vím, polovičaté, nebo spíš třetinovaté řešení: vyspí se ona, my ne.

Jenže tentokrát to vůbec nefunguje, protože Heda je pořád asi na Ibize. Zdecimované rodiče, t.č. na pokraji zhroucení, považuje navíc za překážky a její Spartan Race má zřejmě trvat až do rána. Hele, teď objevila pelest postele. Škrábe na ni a u toho předvádí, jak dělá prasátko. Maruška se začala mírně hystericky smát. A mně už fakt dochází trpělivost, jako už vážně.

Vůbec nevím, jak to skončilo, ale myslím, že jsme před šestou usnuli, Hedvika diagonálně, já na samotné periferii postele. V půl sedmé mě vzbudil kocour dožadující se počtvrté za noc večeře, teď už asi spíš snídaně. Pak jsem šel nejspíš vařit čaj, do kterého mi upadl citron a já si trochu opařil nejen ruce, ale i obličej. Naštěstí se máma už za deset hodin vrátí z práce.

No a teď zas zoubky.

text a foto Řízek

INSPEKCE HEREN

Jako malé dítě jsem proslul svou skromností a nenáročností. Na dlouhé hodiny mi stačilo pískoviště na dvorku a přítomnost babiččiny jediné slepice, s níž jsme dokonce, jak prozrazují fotografie ze zbytků rodinného archivu, jedli z jedné mističky. Patrně jsem se ve vývoji posunul až poté, co se moje hrabavá kámoška posunula do fáze slepice na paprice.

Současnost nabízí mrňavým dětem daleko větší možnosti vyžití, jak momentálně zjišťuji. Existují třeba specializované herny pro malé děti. Nejde však zařízení se zmenšenými loterijními terminály, ruletou neobsahující drobné části a výherními automaty, z nichž v případě úspěchu padají plyšáci, ale o jakési prostory, kam se s dítětem lze za úplatu uchýlit, když už tátu nebaví podvacáté říkat "Ne, Hedinko, fuj! Tohle jsou Pepanovy mističky. Neber mu je, on na ty tvoje taky nesahá. Ne, Hedinko, tohle jsou zásuvky a to by tě moc bolelo. Au, víš? Ne, ke koši taky nelez..."

Oproti domovu mají tyto podniky i tu výhodu, že uondané mamince (řidčeji zdrchanému tatínkovi) zde někdo uvaří kafe, zatímco se jeho svěřená osoba posunuje po koberci v relativně bezpečném prostředí. Pravda, některé maminky si takhle dopoledne dají i dvojku růžového, ale do téhle fáze jsem ještě nedospěl.

V posledních týdnech náš dvojčlenný tým intenzivně testoval herny v okolí a chceme se s vámi podělit, na co jsme přišli.

Prvním hodnoceným podnikem je Chaloupka. Leží na Ryšánce, kousek od budoucí stanice metra D. Naše první návštěva dopadla neslavně: kvůli pandemii do herny pouštějí jen deset dospělých (počty ratolestí zřejmě omezeny nejsou). Bohužel jsem byl jedenáctý, takže jsme museli trapně vycouvat - a to doslova, protože prostor kavárny/recepce/parkoviště kočárů je poměrně úzký a vedou tam, jak do legendární Hospody, tři schody.

Napodruhé a napotřetí už jsme byli úspěšní. Byť je Chaloupka, tak jako i ostatní herny, kde jsme byli, hlavně pro větší, je i pro desetiměsíční mimino fajn. Sortiment hraček je široký a Hedu beztak víc než hračky zajímají cizí děti, s nimiž okamžitě vytváří ad hoc kamarádství, zatímco si maminky povídají třeba o porodu a já sedím stranou s kapučínem a rakvičkou.

Problém nastává, a za to Chaloupka nemůže, když Heda při svém nejistém vandrování upadne a prostor, který je tak akorát, naplní její řev. To má hned po náladě a nedá se s tím nic dělat a ta stokoruna za slabou půl hodinu pobytu nevyjde úplně výhodně. Jinak je zázemí v pohodě a paní nám i velmi ochotně ohřála oběd (opět: že ho Heda prskala, není chyba Chaloupky). Já dávám 4 z 5, Heda kvůli tomu řvaní jen tři.

Přesuneme se na Barrandov. Na základě anonymního tipu hledáme herničku nazvanou Špunt a navigace nás dvakrát poslala kolem bloku a moje svěřenkyně už po pětadvaceti minutách v autobuse a další čtvrthodině bloudění po sídlišti začíná být pěkně nakvašená a být po ní, testování předčasně končí.

Vlastně nevím, co jsme na tom zvorali, možná jde i o to, že na Barrandově jsou podobné podniky dva. Špunt nakonec nacházíme opravdu jen asi sto metrů od zastávky a je to bez debat vítěz testu: kavárenská část je rozlehlá a nabízí spoustu dobrot včetně párků od řezníka Görgla ze Slivence (jezdili jsme k němu ještě v době, kdy jsem stoloval se slepicí), ale ještě víc prostoru je pro děti (opět zejména školkového věku), které tam mají celou řadu hraček a atrakcí. Navíc jsme tam takhle ve všední den dopoledne sami, nepočítaje děti zjevně náležící obsluze či majitelům.

Nejvíc oceňujeme oddělený prostor pro mimina Hedvičina typu, kde mají třeba i malou skluzavku nořící se do barevných míčků. Všechny ty plastové blbosti a obscénnosti, které hrají a svítí, když se něco zmáčkne, skutečně fungují (Heda to komplet ověřila). Návštěva zas končí řevem po nějakém zavrávorání, takže dítě dává 4 z 5 a cestou v autobuse na chvíli usne, já uděluji plný počet i proto, že se za mimino do roka neplatí vůbec nic.

Naše turné zakončujeme v Človíčkově v DBK na Budějovické. Jeho první nevýhodou je, že je na témže patře s dalšími provozovnami s miminkovským sortimentem, takže se může stát, že dorazíte už rozladěni průvanem v peněžence.

Podstatnější problém je, že Človíčkov má podobně jako DBK a okolí metra Budějovická asi svoje lepší časy za sebou a za 99 korun neohromí. Na sympaticky velké ploše, kde by ale stálo za to občas vytřít a vyluxovat, toho moc není. Prostoru vévodí různě pochroumaná šlapací autíčka. Na vrakoviště je smutný pohled - jednomu z dětí zrovna zůstal v ruce volant.

Blikající obscénnosti tam nejsou prakticky žádné, a pokud ano, nefungují. Kuličky pod klouzačkou jsou často prasklé, takže mají ostré hrany - Heda si ale našla jednu, která byla celistvá, a to ji na půl hodiny zabavilo. Je super, že mají dětské xylofony, ale kdyby aspoň jeden z nich měl paličku, užili bychom si to ještě víc.

Největší radost nám způsobil náš děda, který se tam nečekaně objevil. Heda dává tři hvězdičky hlavně díky němu, já dvě. Příště jdeme každopádně jinam, protože možností, jak jsme zjistili, je hodně a rozdíl, když se o ty herny starají, je fakt znát.

Venku je to každopádně stejně nejvíc. Deka je pro zbabělce, jakýkoli trávník je dobrodružný, všechny listy je potřeba ochutnat, i když táta říká Fuj!, nemluvě o kamíncích. A pak přijde písek! Tolik nás toho ještě čeká!

text Řízek, foto Ř. a archiv