COŽE, LANOVKA?

Předplatné YouTube mám z jediného důvodu: reklamy, které prošpikovávají veškeré dětské pořady, mají tak neúprosné cílení, že to vlastně vyjde podstatně lépe než pak ty blbosti a vstupenky na blbosti kupovat – nebo vysvětlovat, že to jsou blbosti.

Co jsem ale na rozdíl od streamování Šmoulů neohlídal, bylo nakupování bot. Ve výloze luxusní prodejny s dětským sortimentem měli moc hezký a realisticky působící model kabinkové lanovky. Nejdříve jsem se domníval, že zaujala jen mě, neboť zbytek týmu zkoušel obuv, jenže za pár dní došlo na lámání chleba a "psaní" "dopisu" "Ježíškovi". 

Cože, lanovku? Jsi si jistá? A proč, prokrista? ptali jsme se zmateně, neboť jsme očekávali nějakou tu ledovou Elsu, psí integrovaný záchranný systém, růžové lego nebo vlastně cokoli jiného, v kontextu čtyřletého dítěte racionálního. Ale Heda umí být mimořádně tvrdohlavá a vůbec nevím, po kom to má. 

A tak jsem začal shánět lanovku a zjistil, že ji mají opravdu jen v té drahé dětské prodejně a že ta obskurní věc začíná na třech tisících (bez kabinek, rolby, snowboardistky, záchranného vrtulníku a dalších volitelných součástí). Ale budiž. Já zas umím být mimořádně rozmazlovací. 

Pár dní před Vánoci jsme na terase v redakci pekli perníčky a rozdali i dětem drobné dárky. Z knížky byla velmi roztrpčena, neboť očekávala lanovku. 

A tak se nakonec opravdu vyloupla z balicího papíru. Na krabici byl velký nápis "upozornění: hračka je vhodná jen pro děti od 14 let", což v překladu nepochybně znamená "pro technicky zdatné tatínky/maminky, resp. jen pro ty šikovnější z nich". 

Sestavit dítěti lanovku hned pod stromečkem ale přece nemůže být tak složité, třebaže návod je velmi strohý a minimalistický. Do spodní, motorové stanice se narvou čtyři tužkovky, horní někam pověsíme a pak ještě spojíme a natáhneme tažné a zároveň i nosné lano. Na to je tu taková kovová spojka ve tvaru válečku: z každé strany se do ní strčí jeden konec provázku a zajistí se miniaturním šroubkem. Teoreticky.

Jenže dodaný nástroj nejde na jeden ze dvou šroubků nasadit a hodinářství v okolí Městečka asi moc nebude a spíš budou zavřená. Navíc na to nevidíme, jak je to titěrné. Mělo by tam být "upozornění: hračka je vhodná jen pro bystrozraké vlekaře". "Taky jsem chtěl lanovku. Nahoru na Letnou, ale nepovolili mi ji," hlesne švagr, ve kterém to celé počínání otevírá staré rány. Na svém chytrém telefonu otevřel jakousi lupu, aby mi pomohl, je to úplně k ničemu, ale oceňuju snahu a jsem rád, že na to nejsem sám, teda aspoň zatím. 

Zkázu dokoná tchán s Maruškou, kteří se předhánějí v rychlé recyklaci spouště po vybalování dárků, říkají si Hanťové. Na chvíli odložený šroubek končí i s nástrojem tragikomickou náhodou (abych to pak našel, přilepil jsem si to k papíru) někde na dně koše a šance ho tady v tom přítmí a chaosu najít je mizivá. Ještěže Heda dostala i jiné věci. 

Přesto bojuju a nahrazuju chybějící šroubek vším, co se dá vyštrachat (lepicí páska, dráty, sichrhajcka) - a zhruba ve 23 hodin lanovka poprvé jezdí, a to na panoramatické trase od gauče přes stůl se zbytky salátu, cukroví a vína, které jsem si ale nepochybně zasloužil, až ke konečné na polici s modemem. Škoda že to nikdo jiný nevidí, je to v podstatě jak někde v Alpách, jdu spát. 

Pointa není, že nám doma zapadá prachem, protože Hedě bude 14 až za deset let a já zjevně nejsem vlekař. Stavíme to, učíme se s tím, ale pořád nám to moc nejde. 

Ono to taky vůbec není snadné: už jen sehnat si veškerá povolení. Naši památkáři a ochránci přírody jsou Maruška, do obýváku, který jsme vytipovali jako nejvhodnější prostor (je to největší místnost a jsou tu švédské hory v podobě knihoven Ikea) to prý v žádném případě nesmí, ale dneska večer je komise někde venku s kamarády, takže můžeme. 

Diskrétně budujeme černou stavbu a vozíme panáčky z růžového lega a je to asi tři minuty skvělé. Než nám kočka nepřerve naše chatrné opravované lano, s čímž jsme tedy nepočítali. Kabina s legáčky se zastaví až o parkety (teď by se třeba hodil ten záchranářský vrtulník!), ale jsou prý jen potlučení a v šoku a nebudou nás žalovat. 

Zbývá nám jediné řešení: musíme jít místo toho hrát Z pohádky do pohádky – a každý, kdo to někdy hrál, potvrdí, že to prostě nechceš. Jak se znám, zase se zaseknu na Zlatém vrchu, na jehož úbočí mě bude donekonečna srážet obr, kterému tvůrci hry přisoudili hned tři červená (zlá) políčka vedle sebe a tajemnou nasírací moc. Nechápu, že už přes něj dávno třeba nepostavili lanovku.

text a foto Řízek

VÁNOČNÍ POSELSTVÍ

Vánoce poslední dobou končívají zvláštním prezidentovým projevem, který od svých standardních verbálních projevů odlišuje přítomností zapálených svíček na adventním věnci, a tak mu potměšile přezdívá Vánoční poselství. Se ženou, tchánem a tchyní na to každý rok koukáme hlavně ze studijních, ale i hazardních důvodů: protože se prezident tematicky dost opakuje, hrajeme bingo. Letos dominovala tchyně. Kromě klimatické změny, která není, tipla správně třeba i to, že dojde na kritiku pomalé justice. Nu, a já jsem se mýlil v politice i třeba v tom, že dojde na kritiku novinářů.

Vánoce naopak začínají Václavovou hospodou a je to tradice delší než ta hradní taškařice. Vždyť na postu mého nejlepšího kamaráda slouží už bezpočet funkčních období.

Zažili jsme předvánoční hospody divočejší i klidné, komorní i téměř masové. Ta letošní mi vyšla vstříc lokálem, který je 150 metrů od naší redakce. "Čoveče, byl jsem u těch Brejšků a bylo to dost tragický. Tos mi teda doporučil hospodu! Dost hrůza. Plzeň dražší, než psali na internetu. Navíc je to nějak divně ve sklepě," hlásil zklamaně pořadatel poté, co byl obhlídnout terén. Ale už bylo pozdě cokoli shánět, protože cizí Václavové si pronajali na své předvánoční hospody veškeré slušné podniky a budou tam řešit ty svoje nezajímavé problémy.

U Brejšků patří k lokálům druhé volby při našich karetních seancích. Přesněji řečeno, byli jsme tu jednou. Je to hospoda celá pod úrovní terénu. Někde nad námi možná projíždějí tramvaje Spálenou ulicí. Těsně před vstupem do lokálu je rozcestník: vlevo restaurace, vpravo WC. Takže hned víte. Hospoda vizuálně ustrnula v devadesátých letech a dominují jí extrémně nepovedené kresby trochu ladovského stylu na stěnách. Ale celkem slušně vaří.

Pozdě příchozího zarazí hluk od dlouhého stolu asi dvacítky (převážně) mládenců. Celkem bezpečně poznávám Jirkův smích, takže vím, že jsem tady správně.

Nedlouho po mém pozdním příchodu servírka přinese tác s panáky, které hrají všemi barvami jak ozdobený stromek. Moje je kupodivu tequila. Václav povstává, bere si slovo a je stručný: "Přeji nám tři věci: Ať jsme zdraví, ať jsme zdraví, ať jsme zdraví".

A to přece úplně stačí. Kdyby Václav byl prezident, mělo by to celou řadu výhod. Například by zbylo víc televizního času na pohádky.

text a foto Řízek

DOBRO

Když mi v práci dali přes celé Vánoce a následné mezisvátky volno, zmocnilo se mě nejprve zvláštní vzrušení, které ovšem posléze vystřídaly mučivé pochyby, jak to tam beze mě vůbec zvládnou. Připravoval jsem se na ta kvanta mailů a tázavých telefonátů, operativní řešení složitých situací od smaženého kapra – a ono se nestalo vůbec nic. Naopak se to volno prokládané slaboduchými televizními pohádkami docela vleklo. Zvlášť když jsem si podvrtnul kotník, což mi znemožnilo běhat. A tak jsem po týdnu nucené dovolené začal páchat dobro.

Maruščina kamarádka si se svým budoucím mužem koupili byt a uprostřed mezisváteční nudy nás navštívili. Hned jsem jim nabídl pomoc se stěhováním – a Frantovu dodávku k tomu, protože cizí věci se nabízejí nejsnáze. Nakonec to dopadlo tak, že jsme druhý den kamsi na Lužiny vyjeli i s Frantou a během několika hodin jsme odvezli a rozebrali vše, co bylo nutné, do tři kilometry vzdáleného nového bytu.

Kamarádi, oba auditoři, udivovali systematičností. Na každé krabici byl uveden její obsah. Třeba „čistící prostředky“ (upozornil jsem je na chybu, ale neopravili ji) anebo „Márovy letní ponožky“ (jedna z nejtěžších krabic). S pocitem solidně vykonaného dobra jsem byl cestou domů nařknut z nevědomého zcizení akumulátorového šroubováku. Chyba lávky, byl schovaný v igelitce v novém bytě!

Další dobrý skutek se nachomýtl hned druhý den. Vaškova sestra chtěla přidělat ve svém poděbradském bytě nějaké skříňky v kuchyni. Zadání bylo vlastně dost nejasné, ale znělo to lákavěji než reprízy smutných, pyšných či jakkoli jinak handicapovaných princezen. Aniž by mě kdokoli žádal, vecpal jsem se k příteli do auta a vyrazili jsme společně do lázeňského města (předtím jsem ještě jejich rodičům vyžral cukroví). Sestra bydlí v paneláku se zvláštními lidmi. Někdo z nich se dokonce převtělil do výtahu. „Jmenuji se Otis, jsou mi tři roky a nemám rád, když se ve mně vozí skříně, to mám pak poškrábanou podlahu a zkaženou náladu,“ vzkázal výtah na nástěnce v téměř jednostránkovém sdělení komukoli, komu by se ho zachtělo poškozovat převážením předmětů odlišných od jeho původního určení. Tedy všeho mimo miminek a babiček. Pokud by miminko nebo babička chtěly převézt něco těžkého, řešila by to patrně arbitráž.

Takže jsme nějaké staré skříně tahali po schodišti do sklepa. V přízemí postávala paní sousedka a u každého jednotlivého kusu se zeptala, proč to neseme do sklepa, proč to místo toho nevyhodíme. Copak já vím, bábo? Běž si povídat s výtahem! chtělo se mi zvolat, ale místo toho jsem jen slušně pokrčil rameny. V bytě netekla voda, tedy než jsem ji zapnul. Je tedy možné, že zvědavá paní je už vytopená. Celkově to byla velmi zvláštní, ale jistěže úspěšná mise.

Další den mého nicnedělání zaplnil částečně squash. Zde je to s tím dobrým skutkem trochu na vodě, protože to vlastně platil Vašek, ale beze mě by kluci seděli doma, jak je znám. Takhle si aspoň užili sluníčka v přetopené hale. Kdysi jsme se smávali movitému kamarádovi, který tento pro nás tehdy snobský sport pěstoval, zatímco my jsme si plebejsky maximálně čutali do mičudy. Ale časy i my se měníme. Pinkali jsme to ostatně znamenitě. Zvítězila Vaškova statická, nebo moje sebezničující hra? Opět chyba lávky: o víc než dekádu mladší a mrštnější bratr si nás namazal na chleba. Přitom jsem ho to kdysi sám učil. Tedy vysvětlil jsem mu pravidla a půjčil mu raketu a míček. Ale i tak…

Přiblížil se silvestr, a tím i můj návrat do pracovní reality. Snad se to na úbytku dobra ve světě nijak výrazněji neprojeví.

text a foto Řízek

NOVÉ AUTO

Ještě že jsem nekoupil tu tatrovku! říkal jsem si, když dvouletý synovec nadšeně točil volantem obřího policejního teréňáku na baterky a okamžitě zapomněl na všechny ty stavebnice, autíčka a svetříky, které vybalil předtím. Oči navrch hlavy a zářící úsměv od ucha k uchu. Ježíšek měl naštěstí dost prozíravosti v tom, že mu tenhle drahokam mezi dárky schoval až na konec. Věděl, že tohle všechno přebije. Třeba i případnou kuchařku od Ládi Hrušky. Tu ale nikdo z našich příbuzných nedostal, což je svým způsobem unikátní.

Tatrovku mi žena rozmluvila s tím, že by to byl spíš dárek pro mě - jasně, měli jsme s bráchou skoro tu samou a jak byla skvělá! Rozvážně i radostně nás provezla přes pískovištní část dětství. Žena mě však poučila, že dvouleté dítě retrodárky ještě tak úplně neocení. A mně samotnému připravila největší překvápko Vánoc - dostal jsem běžky, na nichž, až konečně napadne (a teď zrovna padá intenzivně), budu králem bílé stopy.

Samozřejmě, že Štědrý den je především logisticky náročný projekt. Začínáme na chalupě v Rašovicích. I kvůli nám Ježíšek přijde už krátce po obědě. Zvířata, děti i lidé zde koexistují v křehké harmonii hraničící s chaosem. Slavnostní tabule vypadá úžasně. Ne tak stromek, který inženýr s magistrem ne a ne umístit rovně. Otec však nezapře um a zručnost, kterou jsem nepodědil, a soustavou důmyslných klínů jedličku nakonec narovná. Na nebohý jehličnan následně navěsí kilometry blikajících řetězů, neboť čím víc to svítí a bliká, tím víc je to vánoční.

Kapry, řízky a vinné klobásy obalujeme na zahradě, jelikož vnitřek domu je už slavnostní a zaplněn. Je to nezapomenutelné, jak se zkřehlé prsty kmitají v ledových rozšlehaných vajíčkách. Protože moje rodina jí násobně větší objemy než Maruščina, smažíme sborově na několika pánvích. A posléze hodujeme náramně a náramné je i vybalování dárků.

Odpolední nadílka má nejen tu výhodu, že nedočkavým dětem se dramaticky ukrátí čekání, navíc jsme za světla s bráchou a otcem stihli i fotbálek na zahradě.

Večer je z jiného těsta. S Maruščinými příbuznými se scházíme ve velikém domě. Nechybí polévka, u níž se budeme taktně tvářit, že není ani trochu připálená. Ale i kdyby náhodou malinko byla, vždyť to nakonec není tak důležité. Pak přijdou další kapři, salát a hromady dárků. Hruška nikde. Nakonec se z tmavé chodby vynoří zářící Mikuláš na blikajícím houkajícím stroji a Ježíšek má zase na rok padla.

 

text a foto Řízek

ZACHRÁNCE

Vyskočil jsem z auta a snažil se ho chytit. Byl studený, vlhký a zmítal sebou. Byla noc na 23. prosince a vedle kádě se na asfaltu po chodníku mrskal kapr. Byl to zoufalý pokus o útěk? O sebevraždu? Nehoda způsobená nedostatečnou velikosti kádě? Nebyl čas to řešit. Popadl jsem ho a hodil zpátky. Vy tu kradete kapry?! probudil se jeho hlídač a začal na mě řvát - ta otázka byla, pravda, na místě. Vysvětlil jsem mu, že jsem mu, že jsem tvorovi jen na chvíli zachránil život a prodavači jeho zisk. Tak to jó, to seš dobrej, díky, chlape, opáčil a já se cítil jak zachránce života - byť života, jemuž už moc času nezbylo.

Tohle by se nestalo, kdybychom nešli slavit Vánoce do hospody U černého vola, pořadatel akce se neopil a my ho nevezli domů - právě kolem těch kaprů.

Popořadě:

O té hospodě jsem dosud nenapsal nic pozitivního kromě toho, že tam mají dobrou sekanou. Vrchní jakoby to vycítil, anebo si to tady přečetl. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mi vynadal hned poté, co jsem si pokusil objednat si první pivo. Dobrý večer, jste na mě nepříjemný, nevím, čím jsem si to zasloužil - to jsem neřekl já, ale on. Pivem o stůl mrštil taky on. Ten doutnající konflikt se konečně rozhořel naplno a běžná kalba získala nový rozměr.

Organizátor trachtace byl dvojnásob smutný. Předně že se nám jeho oblíbený podnik líbil čím dál méně, navíc proto, že místo očekávaných patnácti lidí jich s ním hodlalo adventně hodovat asi pět.

Z Vola jsme tak vypadli po pár pivech a sekaných brzy, už mě tam víckrát neuvidí, slibuji jako pokaždé. V podhradí v Žabce kupujeme vodku, zbytek týmu se houpe na zábradlí. Když se o klandr opřu i já, najednou celý svět padá a já i s láhví napřed. Jsem jako Hanzlík ve Slavnostech sněženek, nesmím tu polívku za boha vylít. Končí to šťastně; jsem potlučen a můj oděv značně zaneřáděn, ale Hanzlík dopadl hůř, a hlavně ta láhev přežila. Je to další z milníků večera: kdybych ji rozflákal, stěží by duchovní otec akce dopadl, jak dopadl.

Odpojil jsem se a spěchal jsem do Akropole na koncert. Potkal jsem Míšu a Petra, kteří na rozdíl ode mne a Marušky měli na vystoupení kapel Zrní a Květy lístky. Dnes vyprodáno, vysmála se nám cedule, tak jsme se uprostřed alternativních lidí otočili a hurá zpět za našimi přáteli.

Jenže večírek nabral mezitím nečekaný spád, šéf akce se třeba ztratil a přestože udával polohu na Malostranském náměstí, objevil jsem jej - a zachránil - před filozofickou fakultou, což je s podivem. Pruhovaná mikina, vánoční dárek od jeho milé, zářila, zbytek byl temnější. Usoudil jsem, že jeho večírek skončil - bylo půl deváté - a vydali jsme se na zábavnou cestu domů. Cestujícím v tramvaji jsme předvedli například ukázky kung-fu a spoustu nesouvislého blábolení. Na Pankráci měli ještě někteří z nás potřebu komunikovat s kolemjdoucími a prodejci kaprů, možná i těmi kapry. V téhle situaci jsme dorazili k nám, emeritní tyčkařka na televizním parketu bojovala s emeritním hokejistou; padlý král večírku to glosoval a občas decentně "zadancoval."

Když se mu začínal obzor vyjasňovat, naložili jsme jej do auta a kolem kapra na útěku jsme jej dovezli domů. Setkal se i se svými věcmi, které mu jiní kamarádi přivezli z restaurace, když se jim ztratil. Pak se mě ptal, jaké to vlastně večer bylo.

Tak jsem mu tohle vyprávěl.

text a mobilní foto Řízek

VÁNOČNÍ RESTÍKY

Dříve než se pokusím zatočit s vánočními přebytečnými kilogramy, chtěl jsem se nějak po svém vypořádat se svátky obecně. S Ježíškem, kaprem, ozdobami, kolekcemi, salátem, zbytky balicího papíru... klidem v rodinném kruhu a radostí.  A pak už o Vánocích opravdu neuslyšíte až do srpna, kdy se začínají zdobit výklady obchodů.

I tento strom docela ušel.

Už pár dní před Ježíškem a kaprem jsme opatřili patrně nejhezčí stromek na celém pankráckém kopečku. Však nám i prokřehlému pánovi (před svátky byla občas i zima) dal pořádně zabrat - přinutili jsme jej několik jeho pokřivených, příliš hustých, nevybalancovaných sourozenců vybalit a zase schovat. Maruška se správcem toho dřevěného monstrkabaretu zatím udržovala společenskou konverzaci, aby na nás nezaútočil sekerou a pilou. Po mnoha minutách před námi stála miss junior mezi jedlemi. Dokonalá, zbývalo jí jen trochu přitesat podvozek.

Narvat nevysokou jedličku do fábie neměl být problém, nečekaně to však odnesla loketní opěrka, které patrně zůstane jedna nepěkná vánoční vzpomínka.

Stromek však neputoval k nám domů, ale k Maruščiným rodičům - u nás doma svátky připomínalo jen jmelí důmyslně přidrátované nad futrem. Loni jsem ho dal moc nízko a po celý rok jsem ten pozlátkový bordel hlavou i dalšími předměty průběžně shazoval. Tentokrát jsem se polepšil a po avantgardně křivém věšáku na kabáty jsem si zapsal další kutilský zářez.

Kuba štědrovečerní.

Štědrovečerní večeři jsme s partnerkou a kocourem trávili odděleně. Ona zřejmě pod tím nádherným stromkem s rodinou, kocour zavřený v cizím pokoji hlídaném velkým černým nevrlým psem. Ten na něj patrně vrčel přes dveře. Anebo to bylo přesně naopak.

Já jsem byl na chalupě v Rašovicích s tátou, Kubou, Radkou a jejími ratolestmi. Kuba hrál koledy na elektrickou kytaru, Ježíšek mu k ní přinesl efektovou krabičku, ale zapomněl na baterky. A místo kapra jsem si dal řízek. Po nadílce jsem se po okreskách vracel na Benešovsko. Sváteční řidiči usedli ke svátečním večeřím, a silnice tak byly poprvé opravdu bezpečné.

Lenka dostala takovou blyštivou věc.

S dárky to letos asi vyhrála máma, dostala kompaktní foťák. Marušku potěšil i vyděsil dotykový telefon, mne zrovna tak permanentka do posilovny. Kuba bude spolužačkám přitažlivě a kvalitně vonět, Radka musí vytvořit domácí suši a táta chodit na vycházky s trekovými holemi. Dostal jsem taky parádní mikinu a hromadu knížek, kterou až přečtu, budu mnohem moudřejší. 

Nejzbytečnějším dárkem vánočním se zatím ukazuje kocouří hrací tunel, čímž se vyplnily nejhorší obavy. Zvíře má z plyšového tubusu respekt (neopodstatněný, ale vysvětlete mu to!) a patrně netuší, že by si s ním mělo samostatně hrát. Vleze do něj jen tehdy, je-li v něm krmě. Patrně mu k tomu k svátku budeme muset pořídit instruktora.

text a fotky Řízek

ZAŽIJ SVÁTKY JINAK

Obrovská moderní kancelářská budova, kde skoro nikdo přes svátky nezůstal, a po temných chodbách tak bloudí maximálně přízraky a uklízečka v oranžovém tričku, by byla bezpochyby skvělým prostředím třeba pro severský thriller. Mimoto se letos stala naprosto reálnou kulisou mých svátků.

Vánoce v práci jsou na jednu stranu celkem prima, na chvíli utečete zdobení stromku, zabíjení kaprů, přibíjení jmelí nad dveře a velkému úklidu. A rodinným procházkám a těžké vůni františků. Prostě takové té sváteční pohodě. Jenže většina z toho na vás stejně počká.

Třeba koledám zdrhnete jen částečně. To když si kolega v pusté redakci bůhvíproč dokola pouští Wham! a jejich odrhovací Last Christmas a při sledování klipu přemýšlí, jestli George tou dobou už věděl, že je teplej. Já si notuji ultradebilní vánoční píseň vlezlého Kotvalda a o něm mám jasno. Neutečete ani Šafránkové, z televize na vás totiž potvora zaútočí i v práci.

Pracovat o svátcích je na druhou stranu trochu otrava, vleče se to. Počítal jsem s tím a vzal jsem si balicí papír, umně pomáhám Ježíškovi, aby to mělo nějakou tu štábní kulturu, že jo. Kruci, nůžky jsem si nevzal.

Vánoční dobou se totiž v naší části světa nic moc neděje, protože všichni nakupují a nemají čas na blbosti. Akorát v Rusku demonstrují, nejspíš proto, že mají Vánoce a s nimi spojené nákupy jindy. Obědvám vánoční čínu z bufáče a má divnou kovovou pachuť, jako by jim do ní spadly nějaké ozdoby nebo možná prskavky. Nebo je to prostě sváteční pachuť.

O půl čtvrté tak jako tak mizím a na chvíli nacházím Vánoce. Rozdávám a přijímám radost pod dvěma různými stromky, umím totiž celkem obstojně cestovat v čase - někdo o mně zlými a falešnými větičkami říká, že sedávám jednou zadnicí na několika posvíceních, cestování časem ale zní lépe. Večer je dlouhý, štědrý a krásný a o půlnoci voláme topenářskou pohotovost. Vánoce umí být tak intenzivní!

To se nedá říct o Božím hodu, samozřejmě opět v práci. Jestli byl Štědrý den otrava, co je potom druhý svátek vánoční? Leoš Mareš to kdysi nevědomky vystihl, když pojmenoval své album Minuty se vlečou (to musela být určitě strhující muzika).

Dnešní text je, koukám, plný kvalitní hudby.

Krize dosáhla svého maxima, když 25. prosince zavřela dokonce i čínská bistra. S nostalgii vzpomínám na včerejší plechové jídlo. Jen vietnamské večerky nás zachraňují. Na sváteční redakční tabuli jsou párky s toustovým chlebem a hořčicí, radujme se, aleluja hosana (ještě nevím, že se mi zbytek hořčice vykydne do batohu)!

A hurá pryč! Cestou po seversky thrillerově pusté potemnělé chodbě se mě zmocňuje divný pocit - chvíli váhám, ale pak to poznám: je to opravdu sváteční pohoda. Opravdu existuje, jen mě letos nemohla najít. Na Boží hod večer a na Štěpána doháníme, co se dá. Pěkná pohádka s Klusem, squash, krůta, Heroes a zevlování v posteli. Vánoce, jak mají být.

Tak příští rok zase?

text a ilustrační mobilní fotka Řízek