SNÍH V ČERVENCI

 Po tříhodinovém výstupu s kilometrovým převýšením v červencovém vedru nemá člověk bůhvíjaké estetické nároky. Ale pomník dělníkům, kteří nepřežili stavbu megalomanského projektu soustavy přehrad nad rakouským Kaprunem, je jednoduše hnusný, takový betonový slepenec. Asi sto metrů vysoká hráz, ze které se pochmurně tyčí, rafinovaně ucpává údolí. Tající modrozelená voda z ledovců se hromadí a pomocí technických vynálezů, jako jsou trubky, tunely, turbíny a permoníci, se přesouvá do níže položených nádrží. Na samotném konci procesu je rozsvícená žárovka. Na samotném konci výstupu je pak točna autobusů, jimiž k přehradám ve výšce přes 2 000 metrů jezdí všichni ostatní. Taky jsme tam my, spálení a unavení.

Celá tahle soustava betonových monster uprostřed horských scenérií se pochopitelně začala rodit v době národního socialismu, pro mladší ročníky dodejme, že nechvalně proslulého. Podle německé Wikipedie náckové budování zastavili někdy ve 43. roce, protože pracovní síly podvyživených Židů byly prostě potřeba jinde. Stavba pokračovala až po válce s vydatnou pomocí Marshallova plánu a strýčka Sama. A jestli tomu správně rozumím, v roce 1955 se konečně roztočila hvězdná kola elektrárny.

Předpokládám, že tohle Marušku nezajímalo. Ale výlet vymyslela ona, k těm umělým jezerům jsme se chtěli podívat už docela dlouho. Zaparkovali jsme fabii v přízemí jedenáctipatrového parkoviště, odkud měla vycházet značená stezka. Dál se autem jet nesmí. Nebyli jsme sami, ale ti chytřejší a Češi parkovali až v horních patrech, aby nemuseli po schodech - vyráželo se totiž až ze střechy parkovacího domu. V kase pak zakoupili za dvacet eur zpáteční jízdenky do výletního autobusu. Tento naftový kamzík s nimi pak za pár minut vyskákal po klikaté asfaltce plné tunelů až nahoru na hráz.

My jsme se oproti tomu vydali po až nerakousky úzké pěšince strmě vzhůru. Turistů jsme, pravda, mnoho nepotkali. Asi tak tři, přičemž jeden z nich měl křovinořez, jímž vylepšoval cestu. Autobusové spojení bylo, zdá se, atraktivnější. Cesta je nicméně pěkná. Taková Posázavská stezka, jen bez Sázavy a chatiček a houkajících vlaků.

Cestou ke spodní nádrži, která je někde v 1 600 metrech, míjíme další technický unikát, anebo spíš úlet. Obří kolejovou lanovku, která překonává čtyřsetmetrový výškový rozdíl; když se jí zachce, přenese i autobus s lidmi. Jsou to v podstatě dvě kolejnice asi deset metrů od sebe, po kterých jezdí plošina. Naštěstí zařízení zrovna prochází rekonstrukcí, takže mě Maruška nemohla přemlouvat, ať tím jedeme.

U spodní hráze jsme byli asi za hodinu a půl, stezka pokračuje kolem nádrže a stoupá k horní nádrži. Místy překračujeme sníh, procházíme potoky, chvílemi se jde po skalách, občas je to docela náročné. Obvykle je kam spadnout. Jindy se zase musí po asfaltce a nemohu se zbavit dojmu, že autobusáci vůbec nepředpokládají, že by po cestě někdo mohl jít. Jezdí velmi zběsile.

Marušce se výstup líbí stále méně. Nepomáhají intenzivní alpské výhledy ani kytičková naučná stezka, jíž vylepšili poslední část stoupání k horní přehradě. Zpátky rozhodně jedeme autobusem jako normální lidi, zavelí.

Nakonec stačí, když místo lístku za stejnou cenu koupím červený šáteček na blonďatou hlavu, které se už zmocňují úpal s úžehem. Na lavičce s výhledem na horní jezero Mooserboden popijeme naši oblíbenou tamní limonádu Almdudler a sníme tousty. Procházku po hrázi nám strach z výšek nedovolí absolvovat.

Za další dvě pěší hodiny jsme zase dole u auta, o tisíc metrů níž. A jestli si myslíte, že Maruška pak byla naštvaná, tak máte pravdu. (Ale zaslechl jsem ji, jak to celé dobrodružství někomu nadšeně líčila do telefonu, takže se jí to možná aspoň trochu líbilo).

text Řízek, fotky Ř. a Maruška