AUSTROSLAVISMUS

Díky inverzi poslední prosincový den na svazích nad rakouským Zell am See dovedně napodoboval lyžařský prospekt. Byl plný barev a kýče. Zato údolí i městečko na břehu jezera bylo z toho samého důvodu celý den obalené v nevábném vlhkém mlhavém povlaku. Nechtělo se nám ven, ale okolo deváté jsme se přece jen vykopali. Na náměstíčku v centru podnikavci vybalili stánky se svařákem a punčem a kryté pódium s dýdžejem. Ten měl charakteristickou ruku na sluchátku, komíhal se a občas odvázal natolik, že do šedivé mlhy pustil další, jedovatě zelenou. Jenže kromě nás a jedné české rodiny, která si nás bůhvíproč natáčela, bylo náměstí ještě pusté.

A propos Češi. Jsme všude. Halekáme na svazích, předbíháme ve frontách a v kantýně přepočítáváme eura na koruny a jsme okamžitě navzájem poznat. "Takže si fakt dáte radler, ne pivo?" diví se blonďatý pingl Kamil v jedné horské chatě, sotva vykoktám objednávku v němčině.

Cestou zpět do apartmánu jsem přemítal, kde jsou tedy na Silvestrův svátek Rakušané. Jestli po sobě taky střílejí petardami jako my.

Naše holky procházka, nebo spíš lyžovačka a svařák zmohly. Dokonce padl návrh, že když půjdeme v deset spát, nemusíme se přece cítit provinile, protože ono rozhraní dvou roků je vlastně jen konstrukt a je na nás, jak a zda ho oslavíme. Tak proč ne spánkem?

Chvíli bezradnosti jsme s Petrem vyřešili rumem přezdívaným Pan Péro a televizí. Na jednom kanále nabízeli jakési vibrační cvičební náčiní, které vypadalo jako automatický vysavač a pohybovala se na něm kyprá mamina. Dost nás to zaujalo, ale ještě lepší byla jakási pangermánská silvestrovská veselice živě vysílaná ze Štýrského Hradce. Bylo to jako Silvestr Jaromíra Soukupa, ale bez Jaromíra Soukupa a nikoli v barrandovské garáži, ale v něčem, co rozměry připomínalo O2 Arenu.

Ukázalo se, že Rakušané slaví silvestr právě tam. Mezi juchajícími lidmi se po hrací ploše proplétala dechovka hrající ty šílené syntetické songy, co znějí z tlampačů u lanovek, a na dvou pódiích se střídali umělci mladí i staří a na playback zuřivě jódlovali, třeba o Antonovi z Tyrolska, který jezdí traktorem. Publikum rozjařené povelem "Hände hoch!" se cpalo kameramanům do záběrů, odkud bylo následně vystrkováno. Krátce poté, co se odkudsi zjevila Bonnie Tyler, která ještě žije, s obrovskou přezkou na opasku o rozměrech emblému na kapotě nějakého velkého SUV a podporována a podpírána černošskými tanečníky vylezla na jakési štokrle, holky ožily a donutily nás pořad vypnout a vytáhnout třeba kytaru.

Pár vteřin ze Slavíků z Madridu nám přeteklo do roku 2018, ale nikoho to nepohoršilo. Venku asi probíhal ohňostroj, ale mlha ho zakryla, podobně jako loni v Praze. Naše privátní estráda, na níž nevědomky vystupovala Mňága i Kryštof, ještě nějakou dobu pokračovala, takže když ráno soused při pohledu na Petra odnášejícího kytaru do auta poznamenal: "Hele, náš kytarista", cítil jsem v tom lehkou výtku.

Na Nový rok jsem dopoledne jsem zašel k policajtům optat se na to, proč mi dali pokutu za stání na chodníku. Vždyť jsem na něm zanechal jen jedno kolo, byl tam sníh, navíc to byl chodník, který nikam nevede! Ale nikam to nevedlo, policajt mi jen oznámil, že o takových věcech se nediskutuje, nýbrž že se platí, bankovním převodem a šťastný nový rok. Přepočítávám dvacet eur na české a jsem zatrpklý.

A tak jsme se s Rakouskem rozloučili poznáním, že ač si k řízku bůhvíproč dávají brusinky, máme pořád hodně společného, nejen nepovedené ohňostroje a zálibu v hudebním neumění. Třeba policejní pitomost nezná hranic, takže si vlastně ani nemusíme závidět.

text a foto Řízek

PLAHOČÍME SE

Tady někde přece byla, ne? mžourali jsme zmateně z okýnka auta.

Kroužili jsme kolem parkoviště, kde jsme ji naposledy spatřili, jak dezorientovaní turisté hledající v Srbsku Karlštejn. Akorát že jsme hledali lanovku. Silnice tam byla, betonové parkoviště tam bylo, alpští velikáni tam taky byli. Ale ona nikde. Pokladna, kabinky, turnikety, pilíře, lana, nic.

Soutěska.

Rakouský Kaprun měl úplně jiné starosti než dva popletené výletníky. Nebylo koho se zeptat: "Promiňte, nebyla tady ještě nedávno taková stará lanovka? A pokud ano, tak kde je teď?" Místo toho jsme tedy vyrazili pěšky, ač jsem manželce slíbil pohodlné dovolenkové svezení ze 700 až do 1700 metrů nad mořem, namísto obvyklého plahočení ve strašném vedru do prudkého kopce. Že mi různé vnější okolnosti maří plány, se stává, ale tady jsem si byl skoro jist. Mapa i cestovatelské weby starou lanovku uváděly jako danost.

Nový obal čokolády Milka

Začali jsme se tedy plahočit. Pod námi nejdříve říčka Kapruner Ache vytvořila pohlednou soutěsku Sigmund-Thun-Klamm, kterou kromě nás objevili i českoslovenští turisté. Měli batohy, z kterých jim čouhaly plechovky a pet lahve s etiketami Kozel a Rajec, a na mokrých schodech se pohybovali v sandálech s ponožkami s jistotou podpořenou populárními hůlkami. Lanovkou bychom se bývali elegantně přenesli nad jejich hlavami až na vrchol.

Podlézáme nabitý ohradník.

Cesta se klikatila nejdříve nad jakousi nádrží, někde dole se cachtaly děti, a my jsme se v třicetistupňovém vedru drápali ostře vzhůru. Hovorný stařec se psy na mě spustil bodře a především německy, že máme krásný den a že se nám to tu pěkně šlape. "Ty asi nejsi z toho našeho okresu Pinzgau," dovtípí se pán z mých přerývaných odpovědí. Přiznávám, že ne. Že jsem z Česka - ze země, kde se neztrácejí lanovky (tu druhou část jsem nedovedl říct, ale myslel jsem si to).

Čím jsi v Rakousku výš, tím víc se objevuje krav. Některé se pasou i v lese. V určité nadmořské výšce pak krávy vystřídají ledovce. Jenže tam my už dnes nedojdeme. Vyškrábeme se jen na první kopec a bude nám to stačit - a může za to ta lanovka, respektive její absence.


Dá to trochu hledání, ale nakonec to máme. Nějaké místní noviny té zprávě věnovaly před dvěma lety podval jedné ze stránek. Lanovka na Maiskogel, nejstarší takové zařízení v oblasti Kaprunu, dojezdila už v listopadu 2014, po šedesáti letech provozu.

Článek je smutný. Dráze končila koncese a aby si ji udržela do budoucna, bylo by do oprav potřeba vrazit 2,5 milionu eur, což je ekonomický nonsens. Představenstvo si proto usmyslelo, že bude lepší dát 9 milionů za novou lanovku, která, až ji někdo postaví, nepovede z tak blbého místa, převeze násobně víc lidí a bude u ní i sjezdovka. Takže tu starou nařídili rozebrat. Zní to celkem rozumně. Jenže my jsme kvůli tomu spálení a ušlí.

Video z poslední jízdy lanovky.
---------------------

Nahoře na kopci by měla být hospoda. S výhledem na velikány, takovým tím rakouským "sedláckým salátem", jehož sedláctví zastupují klobásy, brambory a vajíčka, naopak salát supluje narychlo sehnaná, zbytečná zelenina, a především točeným radlerem. Servírka bude usměvavá a celkově potetovaná. Shodly se na tom mapa spolu s cestovatelskými servery.

Hospoda tam naštěstí opravdu je. Ale až jednou zmizí, nezbude po ní vůbec nic.

DENÍČEK MODERNÍHO STREJCE

Bejt bezvadnej chlap je těžký, natožpak bezvadnej strejda. Natožpak strejda na dovolené. V rakouském Zell am See je asi dvacet stupňů, ale posledních pár lanovek a sjezdovek ještě funguje. Ne tak Maruška, která s údajnou angínou zůstala doma.

Odvezl jsem tedy tchyni a tříletého synovce pod lanovku. Automaticky jsem se sápal po hůlkách, načež mě tchyně upozornila, že je dneska rozhodně potřebovat nebudu. Místo toho jsem Mikuláše odpoutal z autosedačky (to už jsme nacvičili) a skrz střední ostudu u pokladny jsme se skutečně krátce po desáté usadili v lanovce. Došlo mi, že to dítě ještě nemá lyžáky. Kdyby mě někdo takhle hrubě chytal za patu a rval mi ji do těsných bot, řval bych a nadával, ale synovec to kupodivu bral s humorem. Jako moje marné pokusy zapnout tchyni horní přezku.

Ve dvou tisících metrech nad mořem bylo přeci jen chladněji, asi patnáct stupňů. Myslel jsem si, že aspoň pro první jízdu radši pojedu s Mikulášem a budu ho jistit. Zvlášť vzhledem k tomu, že od lanovky nevedla žádná mírná sjezdovka, všechny "debil-platzy" byly roztáté, takže se muselo jet po červené. Rychle se ukázalo, že synovec, co se týče lyžování, netuší, která bije. Prostě si na mě lehl, kroutil se a svíjel - a strejdo, snaž se. Sám střídavě imitoval houkačku a fňukal. Podobně se ukázalo, že já netuším, která bije, co se týče výuky lyžování.

Křehké příměří vydrželo asi tak třicet vteřin. "Já uš neci lyšovat," prohlásil Miki rezolutně a začal neodvratně natahovat. "To máš dost blbý," odtušil jsem přívětivě a konstatoval jsem, že jsme si to za těch osmdesát eur dneska krásně užili, zatímco tchyně volila vstřícnější taktiku založenou na slibování sladkostí a dalších požitků, až sjedeme někam níž. "No to je hrozný. No tohle nejde. No sem jsme neměli jezdit," lomila rukama, což se s hůlkami dělá blbě, a aby tomu dodala ještě šmrnc, prohlásila, že se jí hrozně zamotala hlava. A že asi omdlí. Lepší začátek bych nevymyslel.

Miki nakonec pochopil, že ho odtamtud nic nedostane, tak jsem ho chytl za ruce a začali jsme zvolna sjíždět směrem k placatějším sjezdovkám. Dítěti se to najednou začalo líbit. Občas si dokonce radostně zavýsklo; to když jsme třeba ujeli babičce, která už neomdlévala, nebo když někdo v dohledu zvlášť srandovně spadl. S lyžováním jeho pohyb ovšem vlastně neměl nic společného - byl vlečen, jištěn a brzděn. Autentické byly jen občasné pády. Jeho specialitou se ukázalo zamotání končetin tak, že jeho koleno i lyže směřovala úplně opačným směrem. Situaci, po které by dospělý fotbalista patrně pomýšlel na konec kariéry, bral jako příjemné zpestření.

Po dvou hodinách hoblování nasáklého svahu s houkajícím dítětem mezi nohama jsem se odhodlal občas ho vypustit samostatně. Aspoň princip brzdění pluhem jsem mu vysvětlit nedokázal - vždycky to nadšeně pustil z kopce a čekal, až/jestli ho chytnu. Instruktoři lyžování, případně jeho rodiče by z takového postupu byli jistě nadšení. "Je tam dvuak a má v puse oheň!" povídali jsme si k cestou k dětskému hřišti, které se celé rozpustilo, jen zelený dvuak tam zůstal. Jednou kolem nás projel i něžný útl, kterému ostatní bůhvíproč říkají sněžný skútr.

V jídelně na vrcholu hory si synovec poroučí hvuanolky a vybu. Dostává hranolky a kuře. Sní hranolky a pochopitelně kečup, kuře si rozdělíme s tchyní, zatímco se synovec pokouší socializovat napříč celou jídelnou. Ostuda je ale pořád ještě v akceptovatelné míře, i tak ho ale táhnu pryč. Vracíme se na základnu. Marušce je líp. Mikuláš je k smrti unavený, ale dělá, že není. Hraje si s auty a sápe se po tabletu, jakoby nic. My ostatní jsme hotoví.

Večer se jde na dětské hřiště. Multikulturní sen, kdy se Miki radostně prohání po prolézacím hradu za několika arabskými holčičkami a s chlapečky z bývalé Jugoslávie sofistikovaně přepravují písek, trvá asi hodinu a ukončí ho hysterák, když se jej Maruška pokouší dostat domů. Řev trvá celou cestu do bytu. Vařím mlíko, které je moc horké a nemá žádnou chuť, ale Miki už nemá sílu protestovat. Je asi deset, jdeme konečně spát, což znamená přečíst Statečná autíčka.

Statečná autíčka jsou děsně blbá! Hasicí auto Hanička si vezme dovolenou, ale není jí přáno - místo volna s motorkou Terkou a policajtem Pavlíkem zachraňuje tu hořící balík sena v zoo, tu uletěného draka. Hanička je chudák unavená, připadá si ohromně důležitá, ale je děsně blbá. Hanička jsem já. Nastupuje uspávací babička a Mikuláš konečně spí. Ještě tři dny dovolené.

text a foto Řízek

MANŠESTR, WI-FI A KEČUP

Jezdit se mnou na hory není snadné. Považuji totiž sám sebe za jednoho z nejlepších žijících lyžařů, plánovačů i řidičů, a proto nelibě nesu jakékoli zásahy do cestování i samotné organizace lyžařského požitku. Kromě toho mám nepěkný zvyk podlehnout nejpozději třetí den ponorkové nemoci a být nenávistný a zžíravý, což žena jen stěží dokáže žehlit. Patrně tyhle moje vlastnosti nějak odhalili i ostatní, a tak s námi letos nikdo nechtěl jet. Když už to vypadalo, že si budeme muset kamarády vymyslet (což je metoda, kterou zhusta využívá náš kocour), našli se Míša s Honzou a mohli jsme vyrazit.

Tedy ono to s Míšou a Honzou taky není úplně jednoduché. Honza třeba do poslední chvíle neví, jestli pojede a vrátí se s námi. Závisí to i na předpovědi počasí, jež nemá být slunečné. Co hodinu se tak mění počty hyundaiů, účastníků i destinace. Nakonec jedeme všichni pohromadě jedním vozem, předpověď se totiž změnila, a i bez zahrádky a rakve se dá skvěle cestovat, pochvalujeme si my na předních sedadlech. Maruška to vidí trochu jinak, protože ji na ubohém prostoru prostředního sedadla zavalují lyže a přezkáče.

V Budějovicích pomocí chytrých aplikací naši kamarádi najdou bezvadnou burgerovou restauraci, což je myslím docela kumšt. A za rohem už by bylo Rakousko, kdybych asi půl hodiny nejel za náklaďákem se dřevem. Bydlíme v obci Maishofen poblíž našeho oblíbeného Zell am See. Tentokrát jsme nechali ubytování zařídit jiné, nikoli mě, tudíž nebydlíme u krav, ale v podkroví pěkného rodinného penzionu. Navíc tam mají wi-fi.

Druhý den ráno mě pošlou pro pečivo. Místo požadovaných osmi housek dostanu za necelých pět eur polovinu pekárny, zřejmě nějaká spontánní charitativní akce, když mě viděli. Lyžařům zvednu náladu. Ukrutně hodujeme. Není moc hezky, ale lyžovačka docela dobrá. Jen mám bráchovy krátké lyže a celkově lyžuju nějak hůř, než si pamatuju. Snad si toho nikdo nevšiml.

O den později se počasí vycajchnuje vymetenou oblohou. Pro snídani jde tentokrát Míša a z charitativní pekárny donese i nějaké koblihy. Neustále všechny buzeruji, takže se nám podaří být už v devět v lanovce. A stojí to za to: lyžujeme na manšestru, lidí je málo, prostě to nemá chybu. Navíc je všude wi-fi. Na konci dne si Maruška rozvalená na sluníčku na lehátku dopřeje populární jägatee a její jízda dolů k autu podle toho vypadá. Lyžování končí freeridem přes louku. V penzionu jsem si dokonce střihl i společenskou konverzaci v němčině s paní domácí ("Vy jste byl běhat? Óóó! - Ano, jsem běhat byl, k voda, hodně vody, jezero. - Až k jezeru? Óóó!").

Den návratu začne lahodnými toasty s kečupem, po němž se naši kamarádi podřeknou, že kvůli detoxikační dietě vlastně nejedí pečivo a kečup. Což by přesně mohlo být tím spouštěčem ponorkové nemoci. Ale ne. Míša s Honzou jdou na lyže, kdežto nás čeká patnáctikilometrová romantická procházka kolem napůl zamrzlého jezera a delikátní oběd z benzinové pumpy. U přístavu šumí ledová tříšť, kačeři se pohupují na vlnách a kloužou po tenkém ledu. A pak jedeme domů a po zbytek roku budeme doufat, že si pro příští zimu nebudeme muset hledat nové kamarády.

text a foto Řízek

KONĚ A VLAŠTOVKY

Jak se zachová trojice koní, je-li při pastvě v 1 900 metrech nad zemí vyrušena turistou? A jak se zachová turista? Má si před svou milovanou ženou zachovat tvář nebojácného geroje a pokračovat ve výstupu, anebo - a to vypadá rozumněji - zavelet ke zběsilému úprku před zvířaty, jež svou krvežíznivost nejapně maskují smutnýma očima?

S kocourem Pepanem to máme úplně stejně: nemáme rádi koně. Nejraději bychom je zabalili i s vysavačem do alobalu a poslali je výtahem někam pryč (to jsou všechno další věci, co nám vadí). Na svatební túře v Rakousku ovšem šlo o to, jestli i já vadím koním. Jedno ze zvířat ke mně přicupitalo, pořád s tím smutným pohledem si mě zle prohlíželo (Maruška nás zatím pozorovala zpovzdálí), načež, po dlouhých vteřinách mučivé nejistoty, jsem byl seznán nejedlým a vyjednavač se vrátil ke skupině. Mohli jsme tedy pokračovat vstříc závratím a dalším zážitkům.

Jezero uklidňuje.

Co jsme tam vlastně dělali? V našem kulturním prostředí bývá zvykem po veselce vyrazit na jakousi svatební cestu, jíž některé romantické duše, které třeba věří v mýtus zvaný svatební noc, přezdívají dokonce líbánky. Ideálně se má jet někam do veliké dálky a na dlouho. Vyrazit tedy na krátko do blízka je svým způsobem projev pankáčství, a to je nám samozřejmě blízké.

Jeli jsme do Rakouska do Zell am See a jen na pár dní. A protože žena ani projevy počasí nebyly v ideální kondici, zvládli jsme jen jeden pořádný výlet. Svatební túru. No a těsně pod jejím nejvyšším bodem nastalo to divné setkání. Byl to docela pořádný výlet: lezli jsme skoro od jezera z nadmořské výšky okolo 800 metrů na nějakou místní horu řečenou Schwalbenwand, neboli Vlaštovčí stěna, která byla bezmála a bez šesti tisíc metrů osmitisícovkou.

Nechybí někomu koně?

Pravda, vlaštovek jsme cestou vzhůru moc nepotkali. Spíš nad námi kroužili nějací dravci, možná supi. Lezli jsme z městečka vzhůru nejprve po nečekaně frekventované uzounké asfaltce až k horské chatě, kde normální lidé nechali auto, nazuli pohorky a teprve odsud vyrazili (nemohl jsem si těch vyčítavých pohledů nevšimnout).

Klouzali jsme skrz vlhký les plný pestrobarevných hub strmou pěšinou po červené značce, ostatně, jinou ani v Rakousku neznají. A když hub i lesů ubylo, zato, jak se stupňoval počet pasoucích se krav, očividně přibylo kravinců a koblih. Najednou se nad mraky vynořila hora. A pak se pod jejím vrcholem vynořili i ti koně.

Když jsme viděli vše podstatné, spěchali jsme jinou cestou dolů. Značka nás vedla skrze ohradu obývanou kravami. "Luki, támhleta kráva je nějaká velká, navíc má rohy. Normální krávy nemají takové rohy," tahala mě žena za rukáv, ale já, který se skoro nezalekl zákeřných koní, přece necouvnu před nějakou vylepšenou krávou. Dopadlo to dobře. Dokonce jsme posléze dvěma německým seniorům tuhle prima zážitkovou cestu doporučili. Mysleli si, ti dobří lidé, že jsme z Československa.

Rakouský kocour Pepan by se asi
jmenoval Sepp.

Když jsme se blížili k té výše zmíněné, ale výrazně níže položené chatě, vlaštovky, pokud by byly co k čemu, by už ohlašovaly brzký slejvák. Potkali jsme tam naše kamarády důchodce, ale nebavili se s námi, asi se jim cesta nelíbila. Snědli jsme gulášovku a vrátili se do městečka k jezeru.

Potom jsem Marušku odpravil vynikajícími rakouskými špeclemi se zelím a špekem, párkrát sprchlo, svezli jsme se lodí a hurá domů. A kdyby k nám někdy přišel na návštěvu nějaký kůň, budeme si ho s Pepanem taky tak nevraživě prohlížet a očmuchávat, načež ho asi pustíme dál.

text a fotky Řízek

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek

SNÍH V ČERVENCI

 Po tříhodinovém výstupu s kilometrovým převýšením v červencovém vedru nemá člověk bůhvíjaké estetické nároky. Ale pomník dělníkům, kteří nepřežili stavbu megalomanského projektu soustavy přehrad nad rakouským Kaprunem, je jednoduše hnusný, takový betonový slepenec. Asi sto metrů vysoká hráz, ze které se pochmurně tyčí, rafinovaně ucpává údolí. Tající modrozelená voda z ledovců se hromadí a pomocí technických vynálezů, jako jsou trubky, tunely, turbíny a permoníci, se přesouvá do níže položených nádrží. Na samotném konci procesu je rozsvícená žárovka. Na samotném konci výstupu je pak točna autobusů, jimiž k přehradám ve výšce přes 2 000 metrů jezdí všichni ostatní. Taky jsme tam my, spálení a unavení.

Celá tahle soustava betonových monster uprostřed horských scenérií se pochopitelně začala rodit v době národního socialismu, pro mladší ročníky dodejme, že nechvalně proslulého. Podle německé Wikipedie náckové budování zastavili někdy ve 43. roce, protože pracovní síly podvyživených Židů byly prostě potřeba jinde. Stavba pokračovala až po válce s vydatnou pomocí Marshallova plánu a strýčka Sama. A jestli tomu správně rozumím, v roce 1955 se konečně roztočila hvězdná kola elektrárny.

Předpokládám, že tohle Marušku nezajímalo. Ale výlet vymyslela ona, k těm umělým jezerům jsme se chtěli podívat už docela dlouho. Zaparkovali jsme fabii v přízemí jedenáctipatrového parkoviště, odkud měla vycházet značená stezka. Dál se autem jet nesmí. Nebyli jsme sami, ale ti chytřejší a Češi parkovali až v horních patrech, aby nemuseli po schodech - vyráželo se totiž až ze střechy parkovacího domu. V kase pak zakoupili za dvacet eur zpáteční jízdenky do výletního autobusu. Tento naftový kamzík s nimi pak za pár minut vyskákal po klikaté asfaltce plné tunelů až nahoru na hráz.

My jsme se oproti tomu vydali po až nerakousky úzké pěšince strmě vzhůru. Turistů jsme, pravda, mnoho nepotkali. Asi tak tři, přičemž jeden z nich měl křovinořez, jímž vylepšoval cestu. Autobusové spojení bylo, zdá se, atraktivnější. Cesta je nicméně pěkná. Taková Posázavská stezka, jen bez Sázavy a chatiček a houkajících vlaků.

Cestou ke spodní nádrži, která je někde v 1 600 metrech, míjíme další technický unikát, anebo spíš úlet. Obří kolejovou lanovku, která překonává čtyřsetmetrový výškový rozdíl; když se jí zachce, přenese i autobus s lidmi. Jsou to v podstatě dvě kolejnice asi deset metrů od sebe, po kterých jezdí plošina. Naštěstí zařízení zrovna prochází rekonstrukcí, takže mě Maruška nemohla přemlouvat, ať tím jedeme.

U spodní hráze jsme byli asi za hodinu a půl, stezka pokračuje kolem nádrže a stoupá k horní nádrži. Místy překračujeme sníh, procházíme potoky, chvílemi se jde po skalách, občas je to docela náročné. Obvykle je kam spadnout. Jindy se zase musí po asfaltce a nemohu se zbavit dojmu, že autobusáci vůbec nepředpokládají, že by po cestě někdo mohl jít. Jezdí velmi zběsile.

Marušce se výstup líbí stále méně. Nepomáhají intenzivní alpské výhledy ani kytičková naučná stezka, jíž vylepšili poslední část stoupání k horní přehradě. Zpátky rozhodně jedeme autobusem jako normální lidi, zavelí.

Nakonec stačí, když místo lístku za stejnou cenu koupím červený šáteček na blonďatou hlavu, které se už zmocňují úpal s úžehem. Na lavičce s výhledem na horní jezero Mooserboden popijeme naši oblíbenou tamní limonádu Almdudler a sníme tousty. Procházku po hrázi nám strach z výšek nedovolí absolvovat.

Za další dvě pěší hodiny jsme zase dole u auta, o tisíc metrů níž. A jestli si myslíte, že Maruška pak byla naštvaná, tak máte pravdu. (Ale zaslechl jsem ji, jak to celé dobrodružství někomu nadšeně líčila do telefonu, takže se jí to možná aspoň trochu líbilo).

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

NA LYŽÍCH S CAREVNOU

Po vražedné sérii zkoušek, státnic a jedné diplomce jsme se v první polovině března vydali do nám už dobře známého rakouského letoviska Zell am See. Na lyžovačku jsme vyvezli i Jiřinu s pívákama (letos rekordně nejnižší počet) a Elišku s parádníma vytápěnýma rukavicema!

Ačkoliv Lukáš neustále tvrdil, že nás čekají hromy, blesky, sněžení, první den jsme si na vrcholu Schmittenhöhe užívali téměř italské azzuro. Jestli vám ten název něco říká, vězte, že se jedná o horu, kterou mi můj milý dal okusit už v létě bez vody a jídla.

Letos v zimě mi ale dovolil jet lanovkou, dokonce se chvástal, že mě pozve na dvoudenní permici. Tedy do té doby, než mu paní za okýnkem řekla, že jeho "kredit karte ist kaput". Reparace za letní pochod smrti byly tatam a na lyžovačku jsem nakonec zvala já.

Moji tři spoluzávodníci hned od prvních vleků nasadili vražedné tempo, takže po zbytek našeho krátkého tripu jsem musela konstatovat, že nejlepší roky mám za sebou a rostu do lyžařského šneka a alkoholika, protože jsem se na své skupině neustále domáhala zastávky v hospodě.

Kaprun a někde dole Zell am See

Ta nakonec proběhla, ale byl to trochu trapásek. Paní číšnice neuměla spočítat dvěma párům jejich útratu zvlášť, a když se to nakonec přece jen povedlo, Eliška jí za snahu pokynula gestem carevny, ať si jako těch pár centů nechá. (Někdy vám to musí předvést, byla to šílená hlína!)

Druhý den jsme se vydali na Kaprun, kde je sice parádní sníh, ale má to dvě minus. I letos tam začalo být brutálně hnusně už v poledne a pak…ta lanovka. To je zlo, hlavně pro ty z nás, co nemají rádi výšky, šířky a uzavřené prostory. Korunu tomu nasadila matka naproti nám, která vybalila své ratolesti blicí pytlík. Po tomhle výjevu jsem už jen tajně doufala, že má ještě jeden pro mě.

I v Rakousku se dá koupit tuzemák!

Domů jsme kvůli nepřízni počasí dojeli tuze brzo a co jiného nám zbývalo, než začít hrát naše oblíbené vláčky. Chlapci si k tomu koupili sprostý rum, protože večer předtím vylili whisky do umyvadla. Ano, čtete správně - "Grantska" pánům z Radotína nevoní, tak proč ji nevylejt do lavoru...

Kromě toho, že jsem pomalejší na lyžích, jsem také lingvisticky čím dál blbější, což se potvrdilo v den odjezdu, kdy v nás nápis na rakouské Bille probudil naše kulinářské vášně, a tak jsme si koupili Rindfleisch na Gulasch v domnění, že je to zvěřina. Maso asi vycítilo naše zklamání a za trest se nám pak doma spálilo.

Takže do příště si píšu: slovník s sebou a nabitou kredit karte, viď Luky?

text Maruška, fotky Jirka a Řízek

(Zpětně závidět můžete i naše předchozí společné lyžařské zájezdy, a to třeba tento, anebo tuten).