Člověk je nervózní a chtěl by ještě něco dohnat, zvlášť když jsem kvůli bolavému kotníku místo oválu na Děkance obíhal ortopedy a magnetické rezonance a v duchu nadával svému (rovněž fňukajícímu) amsterdamskému spolubydlícímu Pavlovi, že nám zarezervoval hotel bez možnosti storna.
Ono se to samo nějak uzdravilo srovnalo, ale ten kilometrický deficit tam někde je. A to mám dohnat tím, že budu třicet minut pomalu klusat?
Poslední tréninky před maratonem tak v mém podání byly všechno, jen ne tapering. Rozednívá se, nad Vltavou je vlhká chladná mlha a nikde nikdo, kdo by mi zkritizoval výběr muziky. Nejdřív to bolí, ale pak už jen rytmicky dvě a čtvrt hodiny klapu o asfalt a vůbec na nic nemyslím.
Snad jen na běžecké boty, které jsem nechával na rohožce, že prý v bytě smrdí, a díky tomu jsem se kdysi dal do řeči s mým bývalým sousedem Tádou. Koukám, že běháš, nechceš přijít v úterý ráno na Děkanku, zeptal se a tím změnil život nejen mně, ale i té tehdy ještě budoucí nukleární rodině.
I když už Táda běhá s jinými borci, zbytek party z Děkanky, kterou jsem infiltroval, drží. Pravděpodobně mě tam vnímají jako solitéra (vnímají-li mě vůbec), ale jsou pro mě důležití; pomohli mému běhání dát nějaký směr a smysl.
Takže byť jsem si víkendový long odbyl už v sobotu, v neděli brzy ráno nečekaně dorazím autobusem do Komořan, kde se na obdobnou výpravu společně chystá značná část amsterdamské výpravy.
Nedělám si ambice, že bych si to celé zopakoval, spíš je kus doprovodím, nechám si vysvětlit, kdo že jsou ti influenceři, které diskvalifikovali na maratonu v Berlíně, a pak se vrátím. Jenže ve čtyřech to (i se) rychle utíká a najednou jsme v družném hovoru v Radotíně, noha drží a přece se teď nebudu otáčet - táta vždycky říkal, že správnej turista se nevrací stejnou cestou. A tak s nimi běžím dál, po levém i pravém břehu až do cílové kavárny, 56 kilometrů ve dvou dnech. Ani tohle tedy nebyl tapering.
Týden před závodem už se to prý dá jen zkazit, proto už sobotní long měří jen hodinu a půl a má se absolvovat bez velkého chvátání. V Braníku se brzy ráno scházíme čtyři, Honza a Míra jsou výkonnostně jinde, a tak se s nimi aspoň rozklusám a pak jim zamávám a půjdu si po svých, říkám si. Cokoli jiného by totiž byl nerozum, vždyť jejich plánované volné tempo bezmála odpovídá tomu, co poběžím při maratonu. Samozřejmě že opět běžím s nimi a mám z toho oči navrch hlavy, protože je to asi o tisíc procent zábavnější, než kdybych se hodinu a půl kamarádil s podcastem.
Bylo to bezvadné, nicméně tapering to teda nebyl v žádném případě. Možná se v Amsterdamu i tak ukáže to nejlepší ze mě. Anebo se v tu nejhorší možnou chvíli projeví, že ty společenské kilometry na poslední chvíli byly prostě navíc.
Ale ať už to dopadne jakkoli, jsem vděčen za ty smradlavé boty na rohožce a za to, co mě díky nim potkalo. Nechávejte kecky za dveřmi, změní vám to život.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat