LIDÉ Z MORAVY

 

Ruleta je krutá milenka, prohlásil nedávno jeden známý.

Dosaďte místo rulety Moravu a bude to možná ještě pravdivější - zejména pokud jste Pražák a jedete se tam rekreovat. Tenhle adrenalinový zlozvyk se nás bůhvíproč drží už několikátým rokem. A jelikož náš pobyt plný zkvašené šťávy z hroznů a malebných výhledů na kulturní krajinu letos významněji než kdy jindy ovlivňovali různí lidé, pojďme si některé z nich ve stručnosti představit.

• paní Nováková - "To víte, že u nás máte tu rezervaci. Těšíme se na vás a přivezte nám z té Prahy něco hezkého!" říkala možná paní Nováková naší kamarádce Báře, která naše ubytování pomocí jakýchsi tajuplných slevových kuponů telefonicky zařizovala. Jenže Bára netušila, že se paní Nováková zrovna rozvádí nebo rozvedla a zbytku rodiny o naší rezervaci patrně neřekne, a tak se stane, že honosně vyhlížející penzion ve vinařských Bořeticích je zcela naplněn jinými lidmi s oněmi výhodnými kupony. A my budeme bydlet "u Pazderky", což nám Novákovi zařídí.

• pan Pazderka - "Cože, Celtic Bořetice? Hahaha!" rozchechtal jsem se při příjezdu na místo, kde jsme měli pobývat, než jsem konečně pochopil, že za cenu hotelu v centru Prahy spíme v ubytovně na fotbalovém hřišti. Což o to, vypadala zvenku slušně, ale pokoje byly poněkud vybydlené a páchly (a to prosímpěkně ještě předtím, než jsem v nich vyvěsil své běžecké oblečení). Navíc měl celý penzion, nebo jak to nazvat, stěny patrně z papíru. "Slyším nejen to, jak paní od vedle telefonuje, ale i to, co jí někdo na druhém konci vypráví," podivovala se manželka, zatímco se Mára pokoušel opravit sprchový kout. Pana majitele jsme bohužel nepotkali, bylo by o čem mluvit.

• Míša - Má černé tričko Vans, slamák a žabky a přijel pro nás ve vytuněné felicii. "Všude vás hledám," volá Míša. Jdeme pozdě na snídani (ze stadionu Celtiku do Novákovic penzionu na úpatí Kraví hory, kam tedy docházíme na stravování). Jindy rozverný Míša je dnes nápadně skleslý. "Otec mě vyhodil. Musel jsem mu odevzdat i SIMku. Někdo si stěžoval, že moje včerejší degustace byla nejhorší na světě," vysvětluje zasmušilý mladík. Bohužel anonymní stěžovatel má trochu pravdu - Míša se včera ukázal především jako showman, Pražákům ve sklípku místo pravd o víně, které chtěli slyšet (kyselinka, buket), povídal fórky a vzal to celkově dost hopem. Nicméně kámen úrazu byl nejspíš v tom, že dobrou polovinu vzorků vín svého otce, která nám naléval, pohaněl. Míša se ze zbytku našeho pobytu vytratil i s felicií a doprovodnou dívkou s růžovými vlasy. Jeho roli obsluhy u večeře ("raut" = chleba se šunkou/sádlem) a snídaně převzal pán v teplákách, jemuž moje manželka přezdívala Trestanec. Byl velmi milý a ochotný.

• opilý pán s koštýřem a meruňkovicí - Konečně sklípky. V jednom z nich se potácí pan vinař, zatímco jeho ruka zůstává jistá, když nám do sklenek nalévá podomácku vyrobené kapaliny. O několik hodin později se potácíme taky. Island dostává ve Francii na frak. My dostáváme slivovici a klobásu od nějakých lidí od vedle (proč?). Maruška tančí kolem kmínku stromku a konečně zahazuje telefony, a to na asfalt a několikrát. Zkoušíme únosnost vzrostlého obilí. Když do něj skočíte šipku, propadnete se až na zem, ale nebolí to! Nebo jenom trochu. Nebo až druhý den. Něco mi říká, že ráno vyrazíme na kolo později.

• paní v námořnickém tričku - "Vy jste z Prahy? Tak ty tady máme nejradši," povídá mi pak dáma v půjčovně člunů u Baťova kanálu v Hodoníně a mnohovýznamně se usmívá. Sedáme na nafukovací plavidlo, za které mám zodpovídat. Tady je motor, tímhle se ovládají otáčky. Jsem prý teď v podstatě kapitán, zodpovídám za posádku. Jsem něco jako Schettino. Vesty nejsou povinné. Jdeme na instruktáž, tady je startér. "Jste u toho takový toporný, uvolněte se," huláká paní moravsky a motor řve. Jsa zaučen, vykládám paní a nastupují tři kamarádi, z nichž jeden je má manželka. Plujeme náramně, než mi motor chcípne a dlouhé minuty se ho nedaří nahodit. Pak nás míjí turistické plavidlo, které kormidluje právě pruhovaná paní. Doplujeme v suchu, ale člun není komu vrátit, když paní taky pluje. Vážu ho ke břehu na kličku, když lodní smyčku si nepamatuji. A pokud neodplul nebo si ho někdo nepůjčil, kotví tam doteď.

Prezident na furt ve svém sklepení

• dva prezidenti - Vracíme se na Kraví horu. Respektive do Republiky Kraví hora. Zabloudíme do jednoho sklípku a přivítá nás vitální stařík. Na stěně visí zarámované fotky. Vitální stařík a Nedvěd, vitální stařík a Klaus, jinde Železný, Havel a další. Dozvíme se, že muž je bývalým starostou Bořetic a nyní "prezidentem na furt". "Co to máte za uniformu na té fotce u Zemana? To je hasičská?" ptám se pražsky. "Ne, to je uniforma Kraví hory," odpovídá muž trpělivě. Ze sklepa se nám nechce, hlava státu má i výborné víno. A úřadujícího kravihorského prezidenta potkáváme v penzionu, kde jsme měli bydlet. Pan Novák nás vezme na degustaci do vinice a všechna ta pohaněná vína vychválí. A naopak nadává na slevové kupony a nezdárné potomky. Naše přímluvy Míšovi nepomohou. Chleba se sádlem ráno roznáší nová servírka.

text a foto Řízek

TŘETÍ SRNKA

Na zasněženém poli pod obcí Dub se v dálce objevily tři pohybující se skvrnky, a když se přiblížily k silnici, staly se z nich srnky. Nevěděly, že křižují peloton závodníků běžících půlmaraton na Blaník a zpět, chtěly jen co nejrychleji pryč od dusajícího davu. První dvě překonaly silnici ladně. Třetí těsně před krajnicí uklouzla a trochu sebou smýkla tak, že se její zadní polovina octla na zemi - divže do ní běžec číslo 417 nenarazil. Jako by dvě srnky měly na kopýtkách terénní vzorek a ta poslední chybně zvolila hladký silniční.

Byl bych úplně přesně jako třetí srnka, naštěstí jsem se však před závodem byl proklusnout do zámeckého parku ve Vlašimi. Při otočce u čínského pavilonu jsem znenadání uklouzl a najednou se moje zadní polovina octla na zemi - a tak jsem místo zelených bot značky Brooks na poslední chvíli přezul do oranžových bot značky Brooks. Což sice vypadá jako kosmetický detail, ale je to asi takový rozdíl jako mezi modrým voskem a klistrem. Po nočním sněžení nicméně klíčovou otázku, jestli asfaltovky, nebo trailovky, řešili snad všichni včetně stylizovaného blanického rytíře a jakéhosi poslance, kteří závod společně odstartovali.

Zimní blanický půlmaraton totiž vede převážně po silnicích, s drobnou výjimkou, a to je ten strašlivácký výstup na onu horu a následné klouzavé padání z ní. "Beru hladké, na Blaník se nějak vyškrábu, ale na silnici, to si pak budu medit a libovat, protože bude prosolená a rychlá," těšil se pán nervozitou a zimou se ošívající vedle mě. Jiní měli opačný názor - zahlédl jsem dokonce i stylové nazouvací nesmeky z Lidlu. Jediný, kdo to nemusel řešit, byl ten exot s kiltem, co běhá bosky. Ten prostě běžel bosky.

Po prologu v zámeckém parku a vyběhnutí na silnici bylo jasné, že pravdu měli zastánci drsných podrážek. Po soli ani památky, silničáři totiž ještě spí, jsou jak ti blaničtí rytíři. Vyjedou, až když je nejhůř, a to ještě zdaleka není.

Samozřejmě mi to trochu klouzalo, ale zdaleka ne tak, jako třetí srnce. Díky vhodně zvolené obuvi jsem začal troufale uvažovat o vylepšení loňského času 1:48; pokud by se to povedlo, slíbil jsem si ve vlašimské cukrárně obrovský větrník.

Základem je poučit se z minulých chyb. To se povedlo organizátorům, kteří dokázali zkrátit prezenci z loňských poněkud otravných desítek minut na desítky sekund. To se nepovedlo mně, když jsem chtěl začít výrazně pomaleji než loni, ale místo toho jsem byl prakticky na každém mezičase rychlejší. Na sedmém kilometru mě přestali lidé předbíhat a vedle mě se objevila drobná žena ve žluté větrovce, na níž bylo pozoruhodné nápadné, skoro až tenisové vzdychání.

42. ročník Zimní chůze na Blaník

A pak už jsme se ponořili do podblanického lesa, kde bylo sněhu podstatně více. Kopec k rozhledně je důvodem, proč o tomto závodě pořadatelé hovoří jako o extrémním. Je dlouhý, prudký, kluzký, jsou tam kameny i schody, do toho pořád někdo vedle vás vzdychá, prostě to není jednoduché. Loni mi nahoře pod samotným vrcholem Blaníku (638 m n. m.) utekl Milan a došly síly, toho jsem se chtěl letos vyvarovat, což bylo zpola snadné, protože Milan tu nebyl. Pojal jsem to stoupání radši trochu víc turisticky. Hele, támhle je rozhledna!

Díky oranžovým botám jsem ale z vrchu pádil skoro jak kamzík s ortézou na kotníku. Na občerstvovačce už opět na silnici jsem se polil čajem, což je taky tradice, po sluchu nalezl žlutou větrovku a vydal se k Vlašimi.

Tahle fáze závodu je ještě horší než výstup na tu horu. Musíš přimět kopcem rozhozené tělo znovu zrychlit, ale zase to nepřehnat, protože cíl je ještě sakra daleko, za dvěma vesnicemi a devaterovo kopečky a strašně dlouhým zámeckým parkem. Tady jsme si pomohli se žlutou paní. Beze slov jsme se střídali v udávání tempa až k 18. kilometru, kde jsem o hodinu a čtvrt dříve potkal srnky.

Pak se najednou vzdychání vystupňovalo a posléze vzdálilo: paní zjevně začala finišovat, na mě naopak konečně padla krize, bez níž by to nebylo ono. Věděl jsem, že poslední dva kilometry parkem budou bolavé, kolem Tvrdíkova slávistického pavilonu jsem sotva vlekl nohy, ale do cíle už mě nějak donesly. Cílová rovinka se proti loňsku změnila v zatáčku. Naplno jsem to zaregistroval až ve chvíli, kdy jsem se v ní natáhl. V cíli jsem si plácl se žlutou větrovkou (druhou mezi ženami) a tím moje role pro letošek skončila.

"Pane běžec, co to máte? Medaili? Ste vyhrál?" ptala se mě u převlékárny-auta dvojice poněkud zanedbaných dětí. Vysvětluji jim, že ty krásné dřevěné medaile dostali všichni. "Stejně jste dobrej a asi nekouříte, protože to byste se tam nahoru nevydrápal. Já kouřím, hodně," podotýká chlapec a asi nebyl důvod mu nevěřit. Já zase hodně žeru; odeberu se radši do cukrárny. Za čas 1:44 a 49. místo na světě si obrovský čokoládový větrník nepochybně zasloužím, třebaže na něj vůbec nemám chuť. Ostatně ani není moc dobrý. Tak se v tom jen tak ponimrám a myslím na ty srnky. Jak se ztrácejí v bílé pláni, až jsou dočista mrňavé a zase jsou z nich skvrnky a nakonec dočista splynou se sněhem.

text Řízek, foto Honza Hlaváček a Ř.

SENOVÉ PROTI SONŮM

Můj nejlepší kamarád měl narozky a dostal ode mě dva lístky na fotbal, přičemž jeden z nich byl pro mě jakožto pro jeho nejlepšího kamaráda, pochopitelně. Právě tenhle lístek jsme však na Letné u turniketů nemohli najít. Prohledali jsme batoh a prošacoval jsem i Václava. Naštěstí posléze vyšlo najevo, že jsem jen idiot, poněvadž zmuchlaný papír jsem si bezmyšlenkovitě schoval do jedné z kapes. Napodruhé nás zřízenec na stadion propustil (a myslel si své) a už jsme se k tomuhle faux pas nevraceli.

Seděli jsme úplně nahoře pod střechou a vítaly nás chorály fanoušků. Přesněji řečeno spíš vítaly hráče Dánska a Švédska, kteří se utkali o postup do finále mistrovství Evropy jednadvacítek. Cestou na stadion jsme si v hipsterské kavárně koupili nakládaný hermelín, z nějž se vyklubal nenakládaný nehermelín. Pak jsme se nemohli shodnout, komu budeme stranit, jestli legu, nebo Ikee, jestli Andersenovi, nebo Nobelovi, zda senům, anebo sonům - a nakonec jsme si to rozdělili.

Moji Švédové byli v hledišti jednoznačně v přesile. Spustili ty svoje pokřiky a neúnavně skandovali něco jako: "Fridex ve sle-vě! Fridex ve sle-vě!" Na to Dánové nedokázali adekvátně reagovat, protože to asi ani nejde. Na hřišti byli ale od úvodních minut lepší.

Jenže někdy po čtvrthodině hluboko pod námi v pokutovém území dánský obránce nemotorně fauloval a z penalty šla reprezentace ABBY a Volva do vedení. Hned potom nějaký další dánský nešika upadl při bránění a po druhém gólu se opaření vyznavači obložených chlebíčků zvaných smørrebrød (který mylně považují za národní specialitu, ale my víme své) už vlastně na nic nezmohli. Chorály vyznavačů masových kuliček duněly Letnou, jen slečnu nebo paní ozdobenou švédskou vlajkou, jež seděla vedle nás, to vůbec nebralo. Vypadala úplně neutrálně.

Gól! 1:0 pro Švédsko, křičel asi
Vlasta Vlášek v televizi

Šli jsme ke stánku na klobásu, ale z fronty nás po dlouhém čekání vyhnal hvizd rozhodčího. Jsme přece na fotbale, ne někde na rautu. V druhém poločase se favorizovaným Dánům konečně začalo dařit a po standardce snížili - švédští fanoušci spustili: "Nou-nou, nou-no nou-nou" a Václav po chvilce tápání odhalil dávný song od 2 Unlimited.

Další dvě velké šance však Dánové zazdili, a tak musel přijít trest, Švédové dali někde na druhé straně letenské pláně další branku a na konečných 4:1 zvýšili v době zoufalého riskování Dánů. Když jsme se zvedali, zjistil jsem, že paní se švédskou vlajkou má na levé tváři namalovanou i tu dánskou. Což zcela vysvětlovalo tu její neutralitu. Ve finále si místo té dánské může nakreslit portugalskou.

Tramvaj, která mezi hordami lidí valícími se ze stadionu vypadala zoufale malinká, jsme ani nezkoušeli, místo toho jsme seběhli dolů na Vltavskou. Pozápasový rozbor jsme odbyli v McDonaldu na Florenci, přičemž jsme se trýznili kalorickými hodnotami uvedenými na obalech všech těch dobrot, které jsme sežrali. Shodli jsme se na tom, že to byl pěkný zápas. A že ty zmrzlinové poháry na závěr už byly fakt navíc.

text a fotky Řízek

PO HRÁZI NE!

Já jsem asi zapomněl na Moskvu. No jo, opravdu, zapomněl jsem na Moskvu, dumal jsem nad stylizovanou mapou Evropy. Jak jsem na ni, proboha, mohl zapomenout? Můj transkontinentální expres Cádiz-Benátky-Atény-Moskva neplánovaně končil už v Rostově a s ním končila i moje naděje na slušný výsledek poslední moravské partičky oblíbené železniční stolní hry Ticket to Ride. Ale těch lapsů nad mapami bylo během našeho pobytu mnohem více.

Maruška má krátké nohy a při jízdě na kole je to handicap. Je-li výlet příliš dlouhý, dojdou jí síly a po čase dokonce i sprostá slova. S kamarádkou Bárou, jejíž přezdívku Plísčina prostě odmítám používat, ježto se nedá vyslovit, jsme v kavárně ve Valticích našli nejkratší zpáteční trasu do Strachotína, kde jsme bydleli. Na mapě nevypadala špatně, jen nám do cesty někdo vystavěl vodní nádrž Nové mlýny. Experimentálně jsme ověřili, že cesta z Šakvic do Strachotína po klikatící se hrázi, jejíž monotónní betonová drncavost připomíná dálnici D1, opravdu není kratší než po silnici. Suma sumárum, ujeli jsme 75 kilometrů, ale byly to nervy.

Jasné bylo, že další den se na kola nejede. Vylezli jsme tedy pěšky na Dívčí hrady. Další chyba mapy byla v tom, že zřícenina je do kopce, což Bára nese těžko a na zádech se jí právě takové mapy vytvářejí. Nejprve takové ostrůvky, nakonec jakási Pangea. Výlet postupně vrcholí v Café Fara v Klentnici útratou cca 1 400 korun za oběd pro čtyři (i po jídle celkem) hladové osoby a posléze slejvákem v Perné, z nějž nás vysvobodí pálava namátkově vybraného sklepmistra a žluto-modrý autobus.

Každý večer jsme grilovali a někdy i velmi úspěšně. Pohlreich byl proti nám Hruškův učeň. A to proto, že najít na Břeclavsku slušnou hospodu je docela kumšt; působí to dojmem, že místním stačí ke štěstí jen ty jejich sklípky, případně herny a bary. Vybalili jsme mapu a zase jsme ji schovali. Našim mobilně gramotnějším kamarádům nepomohly často ani jejich sofistikované programy s uživatelskými recenzemi restaurací, které ve většině obcí prostě smutně konstatovaly "No tips".

Poslední cyklovýlet měl původně za cíl najít nějaký útulný sklípek, který by v sobotu večer pohostil čtyři degustující Pražáky ("hmmm... bílé"). Nakonec se však změnil v nekonečné hledání hospody, kde by měli aspoň ten smažák k obědu. Šakvický podnik Na Fürhaple, kde jsme přečkali náhlou přeháňku, se sice sichruje tím, že se označuje pouze za "penzion s restaurací", i tak naoranžovělá tekutina - česnečka s klobásou - byla opravdu daní za mou odvahu (samozřejmě, že jsem to snědl, ale těch keců!). Nakonec jsme se po dalších hodinách putování a křižování Velkými Pavlovicemi najedli slušného guláše a svíčkové někde u vjezdu do drůbežárny; číšník měl na sobě stylové triko s nápisem Ebola.

Místo degustace jsme si večer koupili do petky sylvánské zelené a objednali pizzu. Na stole rozložili mapu Evropy, barevné karty a plastové vagonky. A pak přišel ten trapas s Moskvou, nebo spíš bez Moskvy. Degustovali jsme až další den v neděli v poledne v úplně blbou dobu pro zodpovědného řidiče, kterého čeká 250 kilometrů domů. Prohlídka valtického sklepení se svérázným průvodcem sršícím dětinskými vtipy byla i s ochutnávkou za šedesát korun jednoznačným vítězem soutěže "cena / výkon".

A mohli jsme naložit Maruškou nenáviděná, mnou milovaná kola a po drncavé dálnici, jež připomíná hráz Nových mlýnů, opustit legrační, námi oběma milovanou Moravu.

text a fotky Řízek

HYGIENA

"Víš, že hygiena zavřela tu čínu tam vedle Arabů?" povídá kolega takhle při pátku. Jsem v šoku. Nedělám si žádné velké iluze o úrovni takových provozoven, kam se chodí spíš za poměrem cena/výkon než za chuťovým požitkem, ale přiznám se, že mě to silně zasáhlo. Je to hned u redakce! Kuře s citrónovou omáčkou za 69,-, které jsem si tam s oblibou dával, rázem zhořklo a zkyslo. Jako i pikantní polévka (k hlavnímu jídlu za 10,-), už sama o sobě hořká a kyselá.

Cítil jsem se jako spotřebitel oklamán a smuten, jako když onehdy jiná inspekce vypátrala, že na mé oblíbené pumpě v Poříčí nedaleko Maruščiny chaty patrně ředí palivo. Taky trochu podveden a bezmocný. Jako když si v těch pohádkách a baladách bláhovec z jeskyně odnese mraky zlata a pak vyleze na světlo a má z toho šutry a oči pro pláč.

Tak ono tohle bistro i v konkurenci podobných podniků působí poněkud ošuntělejším dojmem. Třeba ty plastové ubrusy jak ve školce a komunistické plakáty na stěnách. Podivné je i upozornění na prasklé výloze, že se o ni osoby nemají opírat a popíjet alkohol. Ale paní servírka se zase vždycky usmívá, navíc je to fakt blízko. A kuchyně je umně schovaná tak, aby se do ní z žádného úhlu, ani pomocí soustavy zrcátek, nedalo nahlédnout. Paní vždy jen rychle otevře okénko, vyndá nudle a okénko neprodyšně zabouchne. Zákazník si tak může jen představovat, jak báječně to v kuchyni vypadá a v jaké sanitární dokonalosti orchestr sehraných čínských kuchtíků chystá jeho krmi.

"Inspekce v provozovně rychlého občerstvení nabízející cca 90 druhů pokrmů (stejně je nejlepší ta citrónová omáčka, pozn. red.) zjistila suroviny uložené v silně znečištěných obalech a sporáky, digestoře pro odtah par a okolní stěny silně znečištěné vrstvami mastných nečistot. Dále provozovatel dlouhodobě neudržoval v čistotě skladové prostory a v kuchyni nebyla k dispozici teplá tekoucí voda," popsali hygienickou apokalypsu v království tamního šéfkuchaře inspektoři a bez milosti ji zavřeli. Asi se zrovna paní usmívala málo.

ČOI a SZPI nás dennodenně zásobují zavřenými supermarkety kvůli myším bobkům a anonymními bary u hřiště v Horní Dolní, kde zrovna netekla voda. Ale tohle? Tohle ale bylo prostě hrozně blízké. Nemohl jsem si to samozřejmě nechat pro sebe a píšu Pájovi, který pracuje (a stravuje se) opodál. "Včera jsem se brutálně ožral a dneska jsem si dal k obědu právě čínu, takovou tu, co je v Bozděchově ulici... a před chvílí jsem to vyklopil do záchoda, horem," okamžitě odpovídá. Načež zjistí, že mluvíme o té samé číně.

Procházíme další zprávy SZPI a zjišťujeme, že jsou na tom jinde i hůř. "Alespoň tam nebyl výskyt mrtvých a živých škůdců v mase," poznamenal Pája a podivil se, jak to, že mu v číně dneska uvařili, když je hygiena zavřela. Jenže oni už asi zametli špínu a pustili teplou vodu, pozvali inspektora na kontrolu a jede se dál. Kamarád potvrzuje, že v restauraci zrovna byl nějaký pán a usměvavá servírka podepisovala formulář.

Asi to tak má být. Aspoň jsme se při té příležitosti dohodli, že zajdeme příští týden na oběd. Ovšem zařekli jsme se, že do téhle číny ne. Už nikdy. Ale ono nám to stejně dlouho nevydrží, stejně jako ostatním nepříjemně překvapeným nenáročným strávníkům. Do Poříčí pro benzin už taky jezdím bez řečí. Je to blízko a paní u pokladny se pokaždé usmívá.

text Řízek, foto SZPI

OBALOVANÝ JEŽEK

„Co to je?:-D“ ptala se na dálku má snoubenka, když jsem se jí pochlubil snímkem čerstvého kuchařského výtvoru. (Ačkoli věděla, že budu usilovat o švestkové knedlíky). Bohužel to zdaleka nebyl první podobný nezdar. Čím víc mě obklopuje pořadů o vaření, kuchařek a facebookových přátel vytahujících se vizuálně atraktivními pokrmy lehce šmrcnutými instagramovým retro filtrem, tím spíš se moje vaření kvalitativně vrací do období staromládeneckého. Tehdy byly v pondělí debrecínské párky s kremžskou a v úterý vídeňské párky s plnotučnou, což mělo svoje výhody: dalo se to jíst a nevypadalo to jako mořský ježek v trojobalu.

Pozval jsem bráchu Citróna, jemuž déšť krátil poslední prázdninové dny, na oběd, na počítačové hry a na squash. Přivezli mi nádherné švestky z chalupy v Rašovicích, které si přímo říkaly o nějaké zpracování.

Kynout neumím, to už jsem zjistil (placatý chleba, placaté buchty), tak jsem zalistoval v Ditě P. a zvolil tvarohové knedlíky. První překvapení bylo, že teenager netuší, kdo je Dita P. (pornoherečka? Nějaká moje obézní kamarádka se zálibou v bílém oblečení?) – druhé překvapení bylo horší, a sice, že po smíchání všech Ditou vyjmenovaných ingrediencí vzniklo jedovatě bílé bláto, nikoli těsto.

Tady přichází ta nešťastná fáze, kdy se vařící muž poprvé odchýlil od receptu a snaží se improvizovat; současný stav pokrmu neodpovídá vymazleným fotkám v návodu, naopak je v příkrém rozporu s nimi, ale mužova hrdost mu přesto nedovolí volat, nebo aspoň googlovat o pomoc. Takže jsem přidal mouku a bláto se začalo drolit. Přidal jsem vejce a bláto se začalo lepit všude po kuchyni, jen ne na švestky.

Po mnoha dalších zoufalých pokusech, kdy jsme byli nedaleko jistějšímu vylití hmoty do mísy a odchodu do bistra na gyros, jsme ty knedle nakonec nějak uvařili. Nebudete tomu nejspíš věřit, ale na snímku už uvařené vypadají ještě o mnoho lépe než během celého procesu. Na rozdíl od kuchyně a blízkého okolí, kde to připomínalo katastrofické filmy, zejména pak scénáristovu představu o zániku lidstva po střetu s nějakým vesmírným tělesem. Nebo po invazi jakýchsi zapatlaných Marťanů s tvarohovými chapadly.

Nejlepší na knedlících byly samozřejmě ty švestky. V pořádku byl i strouhaný tvaroh, cukr a rozpuštěné máslo. Zbytek se (podle mě) dal celkem pozřít, když člověk zavřel oči, byť bratr vytrvale brblal, že je tam taková divná pachuť, kterou by knedlíky asi mít neměly. Nebo aspoň normální knedlíky.

Pak jsme se radši utkali v taktické bitvě s počítačem, který nás oba vydrtil, protože na rozdíl od nás jistě ze zásuvky obědval něco jedlého, a byl tak plný energie.




text a fotky Řízek

PUTOVÁNÍ ZA SMAŽÁKOVOU VŮNÍ

Tak, kde si nepochutnáme příště?

Po návratu z celozávodní dovolené si tentokrát vyzkouším roli gastronomického kritika, což dnes taky může dělat kdokoli - snad to změní nová škola pro novináře, již otvírá vydavatel Blesku, a vrátí tím lesk i této novinářské oblasti. Kritiku na jídlárny (podle Homera Simpsona) jsem zkusil už během dovolené při cyklovýletu na Moravu s přáteli, kde ji, pravda, nikdo neocenil. Dokonce si mě kvůli mé chronické nespokojenosti s nabízenými pokrmy dobírali, zvlášť poté, co jsem je pokaždé nakonec celé sežral. Přesto přináším seznam restaurací, které jsme o dovolené navštívili, a výhrad, kvůli nimž bych většinu z nich už raději nenavštěvoval.

Hotel Černá Voda - První den na kolech po Rychlebských stezkách. Moravský vrabec se špenátem, jedna ze dvou hotovek, nechutná nikomu. Knedlík je snad z kukuřičné mouky a je to sladká divná hmota, špenát plave. Moje kapustová polévka je přepepřená. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou dál variace na smažáky a řízky. Elišce místo smažáku donesou řízek, anebo naopak, je z toho roztrpčená. Poslední místo mezi restauracemi podtrhuje točený budvar.

U Kaštánka, Černá Voda - Fotbalová hospoda, kde se místní Kameník Černá Voda chlubí svými trofejemi. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou variace na smažáky a řízky. Rozvíjím teorii o tom, že je to škoda, že bych si dal radši něco jiného, co není jen vylovené z friťáku, všichni se mi smějí. Rezignuji a dávám si kynuté knedlíky s borůvkami, jsou kupované, chutnají jak houskové a uvnitř je jen marmeláda. Při druhé návštěvě (víc hospod v okolí není) mám guláš, který je celkem v pohodě. "Kupovanej, ale dobrej," hodnotí Milan smažák, který se mu kdysi na čas stal přezdívkou. V nápojovém lístku je pod lihovinami propiskou dopsáno "Kameník mistři - k nezaplacení ,-".

U Hamplů, Skorošice - Dojíždíme po parádním desetikilometrovém svištění dolů ze Smrku. Zpod slunečníků pozorujeme slečnu, která venčí psa a prý takhle venčila už loni. Na jídelním lístku jsou opět smažákové variace. Petr seznává, že v parádním sjezdu ztratil z kapsičky pod sedlem pětikilo a nářadí, je roztrpčený, objednává si z cizího pohár. My ostatní se mu smějeme a dáváme si specialitu podniku - řízek Ondráš. Pohlreich by čuměl, je to obdélníkový asi pět centimetrů tlustý bramborák, v němž jsou ukryté kousky kuřete. Je to mastné a dobré a skoro se to nedá sníst, jak je toho moc, na zahrádce je příjemně a ten výhled je super.

U Marušky, Telč - Hladoví po dlouhé cestě na Vysočinu usedáme do první restaurace se zahrádkou, kterou v Telči potkáme. Kolem chodí alternativní lidé, chystá se tam totiž festival "na okraji hudby". "Asi tam už nic není," odpovídá servírka na dotaz po polední nabídce. Podle menu tu umí usmažit i další věci, nejen sýr a řízek. Bohužel je vidět do kuchyně a kuchařky nejsou estetické, zato se dají očekávat objemné porce. Maruška dostává nejdivnější pokrm naší dovolené: brambory s kusy květáku nebo brokolice lehce posypané sýrem. Za devadesát nebo kolik korun trochu čórka. Já si dal salát s kuřecím masem a zcela to odpovídalo výhledu do kuchyně. Pak se nedaleko rozezněl okraj hudby a jeli jsme pryč. Těsné předposlední místo.

Appetito, Slavonice - Zahrádka na náměstí, které, jak člověk zjistí z věže, má tvar trochu jako dívčí klín. Dívčí klín, ale hanlivě, je možná i servírka, která prakticky na dohled od rakouské hranice neumí kváknout ani slovo německy, jen rakouským seniorům cosi ukazuje prstem v nabídce a pak je naštvaná, když jim přinesla něco jiného, než si objednali. Až moc široká je nabídka obědů, volím cmundu po kaplicku a Maruška protočí panenky. Poněkud zmatený kolega dívčího klína se táže, jakou si k té cmundě dám přílohu. Vybírám nečekaně bramborák. Není to tak zlé. Restaurace je hrozně velká, nemůžu najít záchod, což jsou taky body dolů. Stejně jako to, že se kolem hospody pohybuje fantom nejmenovaného bývalého komentátora a svůdníka, jenž adoruje mrňavé blonďaté studentky žurnalistiky, nyní již politika za Babišovu perspektivní partaj. Vlastně to nebyl fantom, ale on.

Pivovarský dvůr, Dačice - Zahrádka na blbém místě u hlavní silnice na Telč, kudy jezdí tatry do nedalekého lomu a škodovky do blízkého Lidlu. Pestrá polední nabídka bez smažáků, máme guláš a nějaký kuřecí plátek na nivě, oboje dobré a porce jsou za sedm pětek obří. Pozorná a milá obsluha, hospoda i vevnitř vypadá moc dobře, jednoznačný vítěz testu. Ale co dělat v Dačicích?

Pizzerie Telč - Konec prázdnin v Telči. Večeříme s výhledem na děti, které vodními pistolkami útočí na starší červený ford. A dělají to pořád dokola, natáčí se totiž film. Vedle nás sedí fantom nejmenované vdovy po exprezidentovi, anebo Dáša vypadá fakt dobře a mladá (neshodli jsme se). Pizzy jsou české a vynalézavé, Italové by asi zírali, ale na nic si nehrají. Je toho i na mě moc, snad i proto pod stolem nechávám foťák. Hodný číšník nás s ním doběhne až na druhém konci náměstí, díky čemuž v rámci Telče získává pizzerie prvenství.

Suma sumárum, nejlepším jídlem bylo burgery, které jsme na grilu sami vytvořili, ale ty byly zjevně mimo soutěž. Ovšem pro ty, kdo se z nějakých důvodů rozhodnou hubnout a nejíst, je okolí Telče i podhůří Jeseníků jako stvořené.

text a ilustrační foto Řízek

TRAGÉD SE MOTÁ V KUCHYNI

Až se budu jednou ucházet o nějaké extrémně dobře placené místo s obří zodpovědností, stravenkami a služebním (aspoň) passatem a zkušený personalista prozkoumá mou osobnost, pravděpodobně zjistí, že jsem především omezený, nepoučitelný a zoufale neumím prohrávat. V práci se to snažím všemožně maskovat, naplno se to pak projevuje ve volném čase - ve sportu a vaření.

Třeba badminton ve své omezenosti ani neuznávám za sport (podobně jako třeba ještě florbal), ovšem srandaturnaje s kolegy jsem se v tomhle paskvilním plácání zúčastnil. A pak jsem se tak zoufale snažil zvítězit a tak roztomile jsem se vztekal, když jsem samozřejmě dostával hrozně na budku, že mi to dodnes předhazují. Prý ze mě (a o mě) měli strach.

Co mi rozřezali patu, místo běhání a jiných sportů se naplno věnuji svým dvěma dalším koníčkům: psaní diplomky a vaření. Zatímco ten první se aspoň opticky zvolna někam posunuje, ten druhý jde od desíti k pěti pod nulou. Jídlo je přitom jedna z věcí kromě kocoura - který podle nového občanského zákoníku ani věcí není -, jež nás s Maruškou velmi výrazně spojuje, byť na ní to není vidět. Někdy vaříme společně, ale nutno přiznat, že se nám tu postupně vkradla rivalita. A rozmrzele dodávám, že tahám poslední dobou za kratší konec provazu.

Není každý den posvícení, říkal jsem si, když jsem nedávno zazdil úplně triviální jídlo - už vím, byla to panzanella, chlebový salát s rajčaty, na kterém snad není co zkazit. Ale je, dá se to přehnat se zálivkou z vinného octa. A z dobroty je rázem kyselý kentus. Maruška protáhla obličej. Kdyby to bylo jednorázové, mávl bych nad tím rukou. Jenže ono to nekončí a pořád se to stupňuje.

Tohle jehně jsem nevařil já

Maruška kontrovala jehněčím na česneku a mátě s grilovanou zeleninou a taky nějakou rybou s olivami. Oboje bylo, bohužel, luxusní.

Večer předtím, než jsme s Eliškou a Jirkou vyrazili na hory, napadlo mě něco upéct. V pečení moc zběhlý nejsem, jako dítě jsem se sice motal všude, ale trouby jsem se spíš bál - nicméně pečených věcí si vážím. Jako velká část našich spoluobčanů důvěřuji internetu a zároveň nemám moc rád klasickou bábovku, je taková dusivá a suchá.

Takže jsem kdesi vyhrabal recept na tvarohovou bábovku a (ač vím, že se to nemá dělat), pročetl i diskusi. Co jeden, vražte tam radši dva tvarohy, psala nějaká paní a další hospodyňky jí dávaly za pravdu. A tak jsem ji poslechl a zároveň začal recept i sám vylepšovat. I sám sebe. Poprvé v životě jsem ušlehal sníh, vymazal formu. Nic jsem nerozbil.

Ještě v troubě vypadala parádně, nadýchaná, zlatavá. Pak se svině přilepila k formě a nešla vyklepnout. Vztekle jsem ji vymlátil ven, její horní část zůstala přilepená a odhalila trudné, bledé nitro. "Vždyť to vypadá jako sekaná, hehehe," poznamenal někdo vtipný v Rakousku, pojídaje jinou, normální bábovku od maminky. Ta moje byla dobrá, i když to vůbec nebyla bábovka, chutnalo to úplně jinak a nikdo si nedal.

Poslední trapas má dvě části. Nejprve jsem celý nadšený koupil v rakouském řeznictví zlevněný "Rindsgulasch" s tím, že si doma uděláme zvěřinový guláš (no jo, kdysi jsem z němčiny maturoval za tři a to jen díky "zákeřné" otázce Moje koníčky). Z divočiny se tak vyklubalo hovězí. No co, kráva je taky fajn. Pokud ji člověk v papiňáku nepřipálí. Že jídlo samotné vypadalo jako kravinec, už ani nebylo tak podstatné.

K dovršení debaklu Maruška včera vytvořila senzační pappardelle s hovězím a tyrolským špekem. No a taky už má dopsanou diplomku. Tohle skóre by těžko otočili i zkušenější hráči, než jsem já.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Maruška

PEPANŮV HŘÍCH

Na každém konci je pěkné to, že něco nového začíná… Tuto větu si rozhodně neřekl náš kocour, když mu jednoho krásného rána do misky přistaly místo hubnoucích granulí obyčejné kuličky z Alberta. Pro Pepana to znamenal konec více než roční diety. Na oslavu onoho historického momentu mi pochcal (to slovo je na místě, věřte) dvě kabelky. Hurá!

Pokud byste si mysleli, že už jsme nemohli déle snášet psí pohledy naší kočky na dietě, mýlíte se. Narušení diety má daleko méně prozaický důvod. My jsme prostě zapomněli ty supr granule pro štíhlou linii u veterináře objednat. A z přechodného hřešení se stalo trvalé, a tak teď Pepan baští nezdravě.

Je to podivné, ale kromě rostoucího bříška se to projevuje i na jeho psychice. Krmen sprostým žrádlem průměrné kočky si dovoluje nevídané věci. Smutně si musíme přiznat, že levnější granule udělaly z černého zvířátka barbara. Mrštně se teď dostane k hrncům na sporáku, občas nás překvapí hovínkem ve vaně a v noci sedí na koši s prádlem a hypnoticky zírá na rozespalé páníčky. Osobně zastávám názor, že v tom krmivu z Alberta jsou drogy.

Zkusili jsme ho tedy vrátit do gastronomické high society, a to prostřednictvím laskominy s názvem sushi. Rybičku jsme vybalili a opatrně vložili do jeho nového tunelu. Pepan zacítil prestiž. „To je výborný. Kočka ze Žižkova se v tunelu za 1200 korun láduje sushi,“ konstatovala hlava rodiny.

Nicméně tato lekce stolování na úrovni nezanechala na Pepanovi větší stopy. Když si páníčci (výjimečně) přivezli chutné laskominy z nejmenovaného fast foodu, kocour se nezdráhal a začal škemrat (to se naučil od Hukovy kočky). Načež spořádal pěknou dávku jakéhosi obalovaného camembertu z krabičky s velkým M. Mlsně se olizoval, kapitola se sushi zapomenuta.

Inu, nejen lidé hřeší.

text Maruška, mobilní fotka Řízek

ZA MORAVSKÝM BOHATSTVÍM

Epopej, Dukovany a jiné poklesky
text Anna Baumová, fotky Řízek a další

„Hele tak nakonec jedou uplne jiny lidi: anca, hanka, vaclav, jeho kamarad ridic, lukyho kamarad z gymplu a vanessa z tydnu,“ stojí v smsce od Marušky, která přichází pozdě v předvečer vejletu.

Koho z nás asi Maruška v autě upřednostní, a kdo si naopak vylosuje černého Petra? Tak zní otázka, která mi šrotuje hlavou cestou ke Smícháči. Tam už je ale jasno. „Anča, Hanka a Vanessa jedou s Václavem a Kajetánem,“ prohlásí generál jménem Mariana Pítrová, uchichtne se a ujede spolu s Aničkou, Lukym a jeho spolužákem.

„Néééééé,“ křičí ty, co znají Václava. Vanessa smířlivě mlčí. Náš osud je zpečetěn. Auto se známými dušemi mizí v dáli a nám ostatním, co nasedáme do auta Kajetánova třicetiletého bratra, nezbývá než seznámit se. Václav zná jen mě a Hanku. Já jen Václava a Hanku. Hanka jen Václava a mě. Kajetán jen Václava. A Vanessa nikoho. V normální konstelaci lidí by vás asi před více jak dvouhodinovou cestou napadlo jediné: Teď je zaděláno na pěknou nudu! Nikoliv však v našem autě! Těžko říct, zda nás sbližuje ručička tachometru oscilující někde mezi hodnotami 170 a 180, nebo něco jiného, každopádně do Moravského Krumlova už vjíždíme jako nerozlučná posádka.

A je čas na oběd. Vanessa tahá Lukyho za rukáv: „Prosím, pojďme do Černé Hory, já nikam jinam nechci, prosím, tam to bude dobrý, pojďme!“ Jasně, Vanessa je zkušená žena a určitě ví, co je dobrý, a tak se jde. Tentokrát se ale šeredně splete. Když se k nám dokolíbá číšník se slovy:“ Škyt, ergh, škyt, takže co to bude?“, je ještě čas prchnout. To jsme ovšem neučinili. Ti chytřejší z nás, kteří tuší zradu, vybírají z menu nikoliv podle obvyklého myšlenkového pochodu: „na co mám chuť“, nýbrž podle „co by tu tak mohli nejmíň zkazit“. Takže objednáváme smažák pro většinu z nás. Odvážnému štěstí přeje, tentokrát však Lukymu, Vanesse ani Hance, kteří okusí místní „jakoby steak“, nepřeje. Uaaaargh!!!

Po „jakoby kafíčku“ se konečně dobíráme k cíli našeho výletu: Slovanské epopeji. Prohlídka je ve dvě, takže veselá devítičlenná skupinka má ještě čas prozkoumat vrcholek Moravského Krumlova, záhadnou kapli. Ta je po důkladném ohledání identifikována jako kaple svatého Floriána. Poté, co jeden člen výpravy vyšlápne psí lejno (Vanesso, vidíš, diskrétně mlčím o tom, kdo!), opouštíme vyhlídku a vracíme se zpět na Epopej.

A začíná prohlídka snů s průvodkyní snů. “Prosím všechny – nádech – aby stáli od obrazu vždy alespoň jeden metr – nádech – a malé děti si drželi u sebe – nádech – aby nám tu nepobíhaly a podobně,“ káže přísná mladá průvodkyně. „Alfons Mucha: Slovanská Epopej,“ zhluboka se nadechne. „Jiří z Poděbrad,“ recituje nadpis. „Bla bla bla, čárka, tečka, bla bla bla,“ slabikuje slečna, která by se se svojí přednáškou na téma Epopej jistě umístila vysoko v dětské recitační soutěži Pražské vajíčko. My v té chvíli vyměňujeme mezi sebou nechápavé a lehce ironické pohledy. Ano, Vanesso: WTF a OMG! Následně jsou hoši důrazně pokáráni, že „ruší výklad“. Proto do návštěvnické knihy nesmazatelným modrým inkoustem vpisujeme: „Převézt do Prahy. Děkujeme!“

Necelých 14 kilometrů nás pak dělí od Dukovan, a tak nic nemůže zabránit zvídavým Pražákům, aby prozkoumali taje moravské jaderné elektrárny. Luky (nebo některý z jeho navigátorů) nás odveze k tajemné budově v levé části areálu. „Luky, my ti do toho jako nechceme kecat, ale tohle nevypadá na oficiální vstupní bránu,“ shodujeme se. Po důkladnějším prozkoumání objektu usuzujeme, že musíme jinam a jedeme už do pravé vstupní brány s informačním centrem. Tam se nás ujímá veselá padesátnice a vysvětluje, že „Dukovany mají čtyři bloky VVER 440, typ V 213, každý o výkonu 440 MW. Každý rok dodávají do sítě kolem 13 TWh elektrické energie, což představuje asi 20 % z celkové spotřeby elektřiny v České republice.“ Mluví velmi rychle a nevím, jak ostatní, ale já naprosto netuším o čem. Pak nám spiklenecky ukáže i simulátor jaderného reaktoru, (který by taky mohl dobře simulovat disko plac, pozn. autorky.)

U modelu celého areálu položí naše skupinka dobře míněnou otázku: „A k čemu slouží tahle budova, u které jsme původně parkovali a celou si ji prošátrali?“ „To je uložiště nejnebezpečnějšího jaderného odpadu, dováží ho sem i z Temelína,“ odpoví veselá paní jaderná fyzička. Skutečně? No ne! Aha, tak my už radši pojedeme domů…

ANKETA: Co by se mělo udělat s Epopejí?

Venál /24 let, historkář/: Okamžitě převézt do Prahy.
Kajetán /24 let, řidič/: Měla by se střelit Japoncům.
Mariana /22 let, studentka/: Je to monumentální dílo a zaslouží si monumentální prostor. Ten by se v Praze nejdřív měl postavit. Potom převézt.
Řízek /25 let, podpantoflák/: I když to bude maloměsto bolet - hotel Epopej a možná i pneuservis se bude muset přejmenovat -, raději bych to viděl v Praze. Anebo ať obrazy zůstanou klidně na Moravě. Hlavně v něčem méně nahňáceném, co nemá díry ve stropě.
Milhauz /24 let, polodůchodce/: Dát ji jako billboardy po Praze... nebo aspoň dát králíkům.
Anna /22 let, studentka/novinářka/: Přemístila bych ji do adekvátních prostor, které by byly hodny epesního díla takové význačné osobnosti, jakou byl Alfons Mucha. Jestli ty prostory budou v Praze, nebo v Moravském Krumlově, anebo kdekoliv jinde v ČR, je fuk.
Hanka /22 let, studentka/: Epopej bych nechala v Krumlově, pokud by to tam opravili a dali tomu větší prostor. Jinak převézt.

Chceš se zapojit do ankety? Napiš svůj názor do diskuse pod článkem!