HEDA MÁ NUDLI

S hudbou to teď není slavné, byť jsme podle mě definitivně zahnali Fíha tralala a Míšu Růžičkovou a pan doktor Zub Zub Zub, který ti spraví chrup chrup chrup, snad už taky brzo půjde do hajzlu. Na vrcholu hitparády se dlouhodobě drží Viktor Sodoma s hravou písní o střílení tygrů. Pořád tu máme snesitelné Mixle v piksle, ale taky by neškodilo, kdybychom netočili jen tři až čtyři jejich písně dokola. Spotify mi podstrkuje Dádu Patrasovou a Ivana Mládka. Na druhou stranu, když Heda dorazí k nejlepší kamarádce domů, nejprve se zeptá její zkoprnělé maminky, kde tady mají nějaké nástroje. 

Heda má nudli. Je to taková ta společensky akceptovatelná nudle, která nebudí veřejné pohoršení, jenže pod školkovým drobnohledem by neprošla. Vzal jsem si tedy hlídací volno a při přípravě programu na deštivý den jsem objevil muzeum hudby. Zní to jako strašná nuda a nejspíš to i nuda bude, jenže za A) do Karmelitské se dá dojet pěkně tramvají, a to máme rádi a za B) mají vychytrale otevřeno i v pondělí, když se jiné instituce vzpamatovávají z víkendu. 

Pravda, narazili jsme už u vstupu, protože se nám do něj nevešel kočárek. Ale ostraha nás jen s velmi mírným až blahosklonným jebáním pustila dovnitř pootevřením dalšího křídla. 

A pak už to bylo nečekaně skvělé. Paní v šatně i v pokladně nás nasměrovaly do interaktivnější části expozice. První místnost téměř liduprázdného muzea obsahuje exotické předměty jako třeba funkční gramofon s výběrem hrůzostrašných zdevastovaných komančských desek. Heda jim říká cédéčka, byť vypadají spíš jak lázeňské oplatky a podobně i hrají. 

Snažím se ji získat pro theremin, ale asi se mi nedaří vysvětlit, k čemu je to vlastně dobré. Dopadne to tak, že si do mého experimentálního kvílení pouští přeskakujícího Jožina z bažin. Mají tam i stratocaster s kombem, ale to zas prý moc křičí. Nakonec se shodneme na syntezátoru. Podaří se nám z něj mimoděk vyloudit něco jako hlavní motiv z Let Forever Be od Chemical Brothers. 

Asi bychom se zdrželi i déle, ale museli jsme jít objevit hrací schody. Nevím, co si pod tím představovalo dítě, ale jsou to prostě kouzelné schody, které hrají klavírní tóny, když na ně někdo našlapuje. A pak tam mají i parádní stěnu s funkčními bubny a bubínky. 

A celou řadu krásných, unikátních nástrojů, na které se nesmí sahat a na které třeba někdy dojde, až opustíme vývojové stádium Tlapkové patroly. 

Vstup stál jen 120 korun, navíc mají v přízemí i příjemnou kavárnu, kde jsme za osmdesát korun pořídili kafe, "kafíčko" i nějakou sladkou tyčinku, kterým obecně přezdíváme lumpárny. 

Navíc za ty dvě hodiny, co jsme byli uvnitř, přestalo pršet. Celkově nám to tedy hrálo do noty. Haha.

text a foto Řízek

BÁSNÍKŮV NEVERLAND

Nedá se to pořádně vyfotit, leda z letadla, možná z vesmíru. A vevnitř se fotografovat nesmí. Vila italského básníka, válečného hrdiny, dlužníka na útěku před věřiteli, trošku fašisty a vášnivého sběratele harampádí Gabriela d'Annunzia je tedy něco, co se musí vidět. Anebo si o tom něco poutavého přečíst. Ještěže nás máte.

Nuže, Gardské jezero je záviděníhodný kus země a vody. Nezáviděníhodné je naopak rozhodování, co s časem, kterého máme tak zoufale málo. Nemyslím to tak, že život je krátký, konečný a tyhlety kecy. Zítra se prostě musíme sebrat a jet dál a do měkké postele bytu v centru města Riva del Garda ulehnou místo nás zase další lidé. A budou taky řešit dilema, jestli se jít raději koupat v průzračné vodě, jezdit po kopcích na horském kole, spalovat si záda na pláži, surfovat, kajtovat, jíst zmrzlinu nebo pít cappuccino. Na všechno tohle je Lago di Garda optimální, jenže většinu z těchto činností nelze bohužel dělat naráz.

Součástí parku je i živý brouk

Rozhodování usnadňuje tlaková výše Lucifer; hledali jsme místo, kde by teoreticky mohlo být chladněji než osmatřicet ve stínu. Co třeba tahleta básníkova vilka?

Představoval jsem si Čapkovu Strž anebo Ladovy Hrusice, něco tak dojemně skromného a osobního. Místo toho jsme dojeli k něčemu, co spíš připomíná ranč Neverland. Akorát je zde kromě vily, obřího parku a básníkova muzea i jeho mauzoleum (vynechali jsme).

U vstupu dostanete plánek. Popis venkovní části čítá 43 položek včetně torpédoborce (zapuštěný do svahu - dar italského námořnictva). Parkem můžete teoreticky bloumat hodiny. Pak spolu s německým párem způsobíte chaos v pokladně, jelikož prohlídky domu - tedy klíčové součásti expozice - jsou možné jen s italskou průvodkyní. Ostatně i webové stránky celého areálu nazvaného Vittoriale si můžete přečíst buď v italštině, nebo v italštině. Na vlaječku si ale můžete kliknout, na průvodkyni ne.

Nakonec se podaří sehnat jinou průvodkyni s bizarní italoangličtinou. A hned přichází drobné zklamání - v básníkově vile je ještě horší klima než kdekoli jinde. Odvážný D'Annunzio přišel za války o oko (snad v letadle, které visí v jiné části ze stropu - dar italského letectva). A snad proto celou vilu utěsnil jakýmisi těžkými drahými rouchy, aby tam nemohlo světlo, čímž zároveň zamezil přísunu vzduchu.

Torpédoborec hřeje a žena se ovívá

Zbytek je ale jeden nekonečný úžas. A to, že vlastně není moc vidět a nemůžete dýchat, strašně se potíte a průvodkyni není rozumět, i když ona si myslí opak, k tomu dokonale pasuje. Slavný básník, jehož dílo bylo prý ve své době hodně explicitní, dekadentní a zakazované a nikdy jsem od něj nic nečetl (ale to vůbec není důležité), ve všech místnostech naprosto plánovitě navrstvil nesouvisející věci, pravděpodobně dost cenné a v té době nedostupné, a s nimi tak nějak koexistoval a přijímal návštěvy včetně Mussoliniho a asi i tvořil.

Kromě toho i spal, zřejmě někde jinde, s různými tehdejšími divami, kterým pak psal role a roličky na tělo. Plodil děti, utíkal před dlužníky do Francie (rád kupoval drahé věci a neplatil za ně) a prošlo mu to, za války shazoval letáky z letadla a pak se dvěma tisíci dobrovolníky obsadil město Rijeka a vyhlásil tam vlastní republiku a neprošlo mu to. Po nezdaru v Rijece se usadil zde v polovině obce Gardone Riviera a spolu s jedním zvrhlým architektem začal přetvářet onu původně zřejmě normální vilu a její okolí. Ostatně ke kraji měl vztah - při návštěvě nedalekých vodopádů na periferii Rivy byl (sám sebou) tak ohromen, že se označil za "muže víření a vody".

Uvnitř je to celé ještě divnější

Přilbici z pásovce, desítky různých talířků na stěnách, své fotografie (jiné než své podobizny nesbíral), různé sochy andělíčků, kůže celého stáda levhartů vedle vrtule z letadla. Celé to mělo připomínat jeho umělecký i armádní život i jeho dobu. "Tady se musí dost obtížně uklízet," poznamenala žena při pohledu na koupelnu, na jejíž podlaze bylo podle neznámého klíče vyskládáno na místní poměry celkem uměřených několik set předmětů. Průvodkyně se jen pousměje, ten všudypřítomný úlet popisuje celkem věcně a v hlase má naopak spíš náznak hrdosti, pokud jsem tomu náznaku správně rozuměl.

V čele stolu v jídelně pro hosty trůní obří zlatá želva. Je to kopie původní želvy, která pošla, protože se přežrala nějakých kytek v parku. Hostům měla připomínat střídmost v jídle i pití. Mimochodem, poeta svého času mimo jiné choval 39 psů. Setkat se s nimi lze na psím hřbitově (vynechali jsme).

Je to nesmírně inspirativní. V našem 2+kk hodlám vybudovat tuzemskou kopii, jen bude samozřejmě zasvěcena mně. Maruška už má zákaz cokoli vyhazovat, popelnici odhlásíme.

text a foto Řízek

KRÁLOVSTVÍ POŠUKŮ

Na poněkud zvláštní škole, kterou ještě stále občas navštěvuji, se seriózně věnujeme třeba i počítačovým hrám. Jasně, že na ten seminář chodí povětšinou ztracené existence s nezdravě bledou pletí a s evidentními potížemi v běžné realitě. To ovšem nebrání tomu, abychom jednou takhle v neděli nevyrazili na exkurzi.

Nedaleko od Prahy si několik pravděpodobně zámožnějších excentriků vybudovalo muzeum či spíš skladiště arkádových (tedy hracích, ale nevýherních) automatů.

V Červeném Újezdě na parkovišti u hradu výpravu bledých studentů, která přijela s naším vyučujícím autobusem, a nás čtyři vítá pán s kolotočářskou vizáží. Míříme do dřevěné budovy, jejíž původní účel jsem nerozluštil, platíme osm pětek vstupné – do automatů se pak už drobné nehází, to je ošetřené – a jak na pouti jsme puštěni přes zábranu z řetízku. Uvnitř je pěkná zima, podél stěn jsou seštosovány desítky starých hracích strojů a pán vypráví, jak k nim přišel.

Že se takové haraburdí nakupuje přes eBay v Německu a specialisté na něco a něco to pak tady opraví a postaví vedle ostatních klenotů. Nejstarší předmět je z roku 1974, záchody jsou kdyžtak na hradě. Pak už můžeme konečně hrát.

Prastaré vesmírné střílečky nás nebaví, vždycky se najde nějaká včelička, která tě po chvíli sejme. Zdržíme se u palby na policisty, když sešlápneš pedál, vrah se skrčí. Pistole o sobě dává pěkně vědět, kope do ruky a po chvíli těžkne ve zpocené dlani.

Pak mezi stroji s Romanem objevíme skutečný poklad, kolem nějž se kupodivu davy netlačí – hru Golden Axe. Jedním tlačítkem se kouzlí, druhým se mlátí, třetím skáče. Můžeš si vybrat mezi trpaslíkem, paní v plavkách a takovým slizkým týpkem v modrém, ale určitě si vezmi trpaslíka, má nejlepší sekyru.

Na automatu jsem to nikdy nehrál, ale na tři-osm-šestce jsme to s bráchou váleli obstojně. S přehledem se s Romanem (modrým týpkem) promlátíme a prosekáme i přes úroveň na krunýři želvy, ale pak najednou zničehonic Game over. Nechápeme to, ale ženy už jsou stejně zmrzlé, tak ještě dáme pár závodů terénními dodávkami (?), vylezeme ven do tepla a nechápavě mžouráme do světla. Byli jsme tam jen hodinu a půl a odcházíme první. Pedagog i studenti pokračují v exkurzi.

Kdo nikdy nesomroval od rodičů desetikoruny, aby je mohl do nitra takového přístroje navždy uklidit a vyměnit je za několik desítek vteřin střelby do emzáků anebo zběsilé jízdy po závodním okruhu, ten takové muzeum asi nedocení. Těm ostatním návštěvu vřele doporučuji.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Roman

ZÁPISKY Z VELKÉHO MĚSTA

Pojďme zbourat londýnské stereotypy! řeklo si město a po zbytek výletu na nás vybalilo třicetistupňová vedra. Potily se hlavy turistů na parnících na Temži, jakož i rozpustile nebojácné veverky a randící páry holubů v parcích.

Egyptská kočka mau.

Sobotu jsme zahájili v tamním národním muzeu. Společně s Hankou a Václavem jsme prošli expozici, která by se klidně mohla jmenovat Velká koloniální krádež. Mezi přivezenými kusy chrámů, pilíři s hieroglyfy a mumiemi byl nicméně příjemný chládek.

Žádné velké nadšení, taková trochu suchařina s několika přeslavnými exponáty. Nejvíc se mi líbily balzamované kočky a pak zelené kroužky (asi) z nefritu, o kterých nikdo - ani muzejníci - neví, k čemu sloužily. Ale my jo. Václav a Hanka pak šli svou cestou dál neznámo kam, my jsme vyrazili do Greenwiche.

Prdele, které si fotí poledník.

Překvapilo mě, jak je observatoř malinká a jak moc je to do kopce. A rozběsnila mě nejabsurdnější fronta celé výpravy, a to "queue" na nultý poledník. Lidé ze všech koutů světa v tom strašlivém vedru trpělivě vyčkávali na to, až se budou moci vyfotit u hnusného obelisku na rozhraní polokoulí. Zvrhlé.

Observatoř byla naopak perfektní, výstava o sextantech a teleskopech zábavná a hravá. Ve srovnání s ostatními londýnskými atrakcemi i v podstatě za hubičku.

Nedělní program? Převážně Tower. Překvapeně jsem přijal nabídku slečny pokladní, abych se díky svým berlím stal namísto studenta nemohoucím a Maruška mou pečovatelkou. Za ušetřený nemalý peníz jsme posléze ochutnali tu pravou britskou gastronomii - tradiční fish and chips. Rafinovaná kombinace smažené tresky, nevymačkatelného citrónu, humpoláckých hranolek a směsí horčice, majolky a kečupu byla prostě delikátní.

Beefeater, který vlastnoručně hlídal Hesse.

Komplexem Toweru nás (a pár dalších) provedl opravdický beefeater, anebo nějaký zkrachovalý herec - nicméně byl velmi přesvědčivý. Vyprávěl historky o lásce, hrdinství, krvi, mučení a Rudolfu Hessovi, a tak celkem snadno strhl dav posluchačů. Byť, přísně vzato, kromě celé řady hrubých věží a parkoviště zaměstnanců toho moc k vidění nebylo.

Třpytivé kamínky a veteránův koncert

Mrkli jsme i na korunovační klenoty a na další serepetičky, bez kterých se pořádné veličenstvo neobejde. Ty byly pravé a zářivé. Zbytek komplexu byl už slabší. Například mučírnu uváděly hyperkorektní pseudohumanistické kecy o tom, že se vlastně v Anglii téměř vůbec nemučilo.

Hanička a Václav.

V části věnované zvířatům, která tamní králové dostali darem, se dal poskládat vlastní živočišný druh. Vytvořil jsem bojového krokobraza, zatímco Vašek se mi pak pochlubil, že bez potíží poskládal tygra a že to nebylo vůbec těžký. Myslím, že to nepochopil a že je dobře, že dostal ten kurz angličtiny.

Večer jsme se sešli pod stromy v Hyde parku. Místo Takáče a Kvapilové dorazila Hanka s Václavem a pochoutkami z mekáče a mexickým pivem. Přispěli jsme kalifornským vínem, a humorným pádem na trávník ve vzájemném klinči, zatímco za rohem rockoval šestašedesátiletý otec osmi dětí Rod Stewart.

U telefonu Winston.

Přišlo na něj prý 45 tisíc lidí a v Evening Standardu (jediné noviny, kterým teď věřím) mu dali jen průměrné tři hvězdičky z pěti. Přesto si cestou z koncertu celý narvaný vagón podzemky sborově zpíval Ná ná na ná ná, nananananananá, nananananananá. Byl jsem namáčknutý s hlavou a berlemi ve dveřích, bylo děsné vedro a bylo to super, i potom.

Jedeme domů! Sháníme narychlo pohledy a pospáváme ve stínu v parcích. Do parlamentu ani do opatství nejdeme, nestíháme ani Sherlockův byt. Zato se mrkneme do válečného vládního krytu a Churchillova muzea, kde ze sebe tentokrát záměrně udělám raněného mrzáka s pečovatelkou, libry docházejí.

Veverka z Rychlé roty.

Proč je u všech vlaků nápis zrušeno, když je potřebujeme k cestě na letiště? Protože mají nějaké potíže se semafory nebo zabezpečením. České dráhy v Británii! Když už konečně chvíli jedeme, panťák se plouží mezi poli a loukami a desítky králíků na nás zvědavě koukají. Jinak stojíme a čas hrozně rychle utíká.

Luki v Hyde parku.

Přijedeme ale tak akorát, abychom se zařadili do předposlední fronty - na poslední místo. Na palubě hrajeme lodě, duel končí popletenou remízou a přistáním. Přetáčíme hodinky a v půl druhé nás 510ka vyplivne v polospánku doma.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek