MOŽNÁ AŽ MOC

Lanýže? Máme a rádi vám (za drobný příplatek) ukážeme, jak se hledají. Máme na to psa. Jenže když nasněží, a to dnes večer má - jasně, divíte se, ale i to se v polovině listopadu stává -, je i nejlepší pes i jeho pán v háji.

Sedíme v drahé restauraci, z jejíž obrovských oken jsou vidět piemontské vinice. A taky blesky. Na zdech visí díla současných umělců. Celkem hnusná, ale nepochybně drahá. Počáteční pocit nepatřičnosti mizí s každým dalším chodem, protože každý další chod je doprovázen vínem. Restaurace, kterou tvoří dohromady asi tak čtyři stoly, se navíc během večera postupně zaplňuje, takže se armáda číšníků přestane věnovat jen nám. Roztáváme, zatímco venku přituhuje.

Zvlášť jsem si oblíbil jednoho z nich. Má pronikavé hnědé oči, skvěle padnoucí sako a angličtinu s tak silným přízvukem, že by klidně mohl hrát mafiánského učně v nějakém americkém seriálu o italské mafii. Nese tajuplně vypadající předkrm a obřadně nám jej představuje. Je úplně jedno, že to jsou ve skutečnosti grilované kuřecí kůžičky. Další pingl nese víno. Nebo možná jeden nese lahev, druhý vývrtku, třetí skleničku a čtvrtý druhou. Víno je dobré. Možná až moc.

Za okny, která sahají až na zem, kupodivu hřmí a blýská se. Na vinice začínají dopadat velké, nasáklé sněhové vločky.

Následují další chody. Moc číšníkovi nerozumím, ale tohle by mohlo být velbloudí ucho s nádivkou z jednorožčího chlupu. Chody mají společné to, že jsou malé, vypadají vycizelovaně a je k nim dobré víno. Možná až moc.

Tak moc, až mi upadl bryndák pod stůl. "Kód 56! Kód 56! U stolu 3 mimořádná situace, volám posily, je třeba urgentně řešit," ozve se možná v kuchyni. Číšník číslo šest se najednou odkudsi vynoří a s rafinovanou záminkou a novým ubrouskem zamíří k našemu stolu. Cestou zpět poklesne v kolenou tak, aby nenápadně dosáhl na rušivě ležící hadr. Celá akce trvá jen pár vteřin.

Když je faux pas zažehnáno, blíží se další chod. Je to taková mistička s kolínky a hříbky v ceně nákupu potravin na týden. Na další úroveň ji povýší nastrouhané lanýže. Pokud teda chceme. Chceme, číšník podivný útvar vyndavá zpod průhledného poklopu a strouhá mi houbu přímo do mističky, což je náročná operace od všech zúčastněných, protože já se usilovně snažím o to, aby můj bryndák při tom zůstal na místě. Na můj pokyn putuje část houby i do ženina talíře, respektive mističky.

Chutná to jako syrová houba za třicet eur. Což je možná až moc. Ale je k tomu dobré víno.

Všeho je nakonec až moc, zejména pak mokrého sněhu. Po večeři se patnácti centimetry nadílky brodíme přes dvůr do své komnaty. Kdyby to nebylo proti bontonu, zkouloval bych manželku.

Mokrý sníh polámal stromy a ty přetrhaly dráty. A ty nám nerozsvítily světlo. I tak je hezky. Dál sněží, auto na cestu domů nám ráno odmetou zřízenci.

Máme před sebou tisíc kilometrů, což je na mentální návrat ze světa, kde teče víno a snobství proudem, do upřímnější reality... možná až moc? 

Spíš tak akorát.

text a fotky Řízek

KAPITÁN KORMORÁN

Ještě před pěti minutami to byl tuctový chlapík, který v džínách a svetru vystoupil z postaršího vozu na parkoviště u levého břehu řeky Drávy. Nad ním se klenul hraniční most, jako se klenulo i jeho tatíkovské bříško. Na druhém břehu bylo Chorvatsko, po mostě jezdily kamiony. Muž beze slova prošel kolem hloučku lidí a dětí a zmizel v útrobách výletního plavidla nazvaného Szirén.

Když se vrátil, měl pruhované triko, na hlavě čepici s kotvičkou a na tváři široký, avšak důvěryhodný úsměv ostříleného mořského vlka, kterého nemůže vůbec nic rozházet, protože už všechno zažil, a co nezažil, dovede anticipovat, a pokud to náhodou nedovede, bude se tak aspoň tvářit. Kapitán. Lidé zmlkli a napjali zrak jeho směrem. Byli to Maďaři, až na dva nervózní výletníky s batůžkem a fotoaparátem.

Kapitán spustil dvacetiminutový monolog v místním jazyce. Nejspíš všechny obřadně přivítal. Odkud jste k nám přijeli? Z Györu? Až z Budapešti? Výborně. Tak tohle je naše loď. Je, mrška, už trošku postarší, mnohem starší než támhle madam (tichý smích), ale obě jsou stejně věrné a spolehlivé (hlasitější smích, paní rudne). Tuhle trasu zná jako své boty, samozřejmě kdyby nějaké měla (dvojice Nemaďarů s batohem a foťákem se nervózně ošívá). Poplujeme na ostrov ptáků, jež se zovou kormoráni (dvojice Nemaďarů na sebe kývne, jako že tu jsou správně). Mají takovéhle rozpětí křídel (ukazuje), a kdybychom je dnes náhodou nepotkali, rozhodně to neznamená, že bychom vám já nebo tady pan kormidelník, tedy celá naše společnost Drávai sétahajózás, vrátili peníze (nejistý smích). Chlapečku, pojď sem. Jak se jmenuješ? Tomász? Tak Tomászi, ne aby ses houpal na zábradlí. Slib mi, že to nikdy, za žádných okolností, nebudeš dělat. A kdybys náhodou viděl ledovec... tak víš, co si počít, abychom nedopadli jako na Titaniku (dvojice Nemaďarů zbystří). Prostě si vezmeš tu vestu, které tu máme dohromady tři – pro mě, pro tebe a pro maminku (maminka rudne). A co bys chtěl dělat, až budeš velký? Chceš být kapitán? Výborně. Tak dost řečí, pojďme na palubu. Kdo chce pivko nebo tatranku, ať se staví vzadu v kapitánově bufetovém okýnku. (Dav se hrne na palubu, zůstávají jen poslední dva lidé). Moment, a co vy dva tady chcete?


Maďarsky ani rusky neumíme my, anglicky ani jinak on. Na prstech mnoha rukou (nevýhoda forintů) nám ukazuje cenu za dva lístky a mezinárodně pochopitelným gestem nás zve na palubu. Abych nic nezkazil, jen kývám hlavou. Sedíme na zádi, motor bublá, Maďaři ugrofinsky švitoří a kormoráni? Něco nad námi krouží. Ale ruku na srdce: spíš to jsou rackové. Nebo vrabci. Asi byli krást na blízkých vinicích, ale kdo by jim to mohl mít za zlé. Taky jsem si uzobl, když jsem byl včera ráno běhat.

Szirén houpavě pluje někam k Dunaji, rybáři na obou březích zkameněli, výletníci žvýkají lokální tatranky a pijí kolu z kelímku. Jsme tu jen my dva (a padesát Maďarů), uprostřed dovolené, stovky kilometrů od domova, nejsou komáři ani mobilní data.

Ani kormoráni. Ale komu to vadí?

text a foto Řízek

SOMMELIÉŘI A VINAŘI

„Třicet lidí na Vltavě? To mi nepřijde moc komorní,“ podivil se Franta, když jsem mu na kole začal nadšeně vyprávět svoje nedávné zážitky. Nedorozumění se vyjasnilo, když jsem doplnil, že nešlo o sportovní, ale o kulturní akci a že jsme nejeli na kánoích, nýbrž na bílém víně.

Vypočítal jsem čas potřebný k vychlazení lahve chardonnay z pokojové teploty samoobsluhy U Zuzanky na takovou teplotu, aby po přesunu před areál Žlutých lázní v teplém letním podvečeru mělo optimálních 10 stupňů (nad nulou), k maximální spokojenosti sommeliéra Řízka.

Šťastnou shodou okolností tato doba uplynula právě ve chvíli, kdy jsem musel vyrazit na vlak, přesunul jsem tedy víno z mrazáku do batohu, přidal k němu svůj optimálně podchlazený sauvignon, lahve oddělil novinami kvůli tepelné a mechanické izolaci a takto vybaven jsem cestoval na Palackého náměstí a dále, už s Řízkem, na stanici Dvorce.

Tady jede Kubča

Zhruba dvacet minut před plánovaným začátkem představení jsme začali s degustací na jedné z laviček lemujících hlavní silnici, pozorujíce ptáky, debatujíce o běhu a o Kubčovi, který se za námi řítil na kole přelidněnou cyklostezkou. Když konečně dorazil, degustace již byla téměř u konce, navíc už podle všeho koncert začal, a proto jsme opustili své dočasné útočiště a zamířili směrem, kde jsme podle linoucích se tónů tušili naši oblíbenou kapelu.

Ještě štěstí, že jsme s Řízkem měli lístky koupené předem, jinak bychom se nejspíš na akci nedostali. Tedy za předpokladu, že jich organizátor dal do oběhu třicet. Přibližně tolik lidí se totiž pohupovalo pod odkrytým pódiem, kde kytarista, prý známý např. ze seriálu Vinaři a reklam na jogurt, zpíval o tom, co by dělal v nebi, kdyby tam dneska byl.

„Ta je dobrá,“ postaral se Řízek zbytečně hlasitě o úvodní ostudu, když zazněly první tóny písně s pohádkovými motivy. Následovaly další písničky převážně z posledních dvou alb, prokládané těmi povinnými, ale i méně hranými skladbami ze vzdálenější minulosti.

Nejlepší z koncertu bylo z ryze objektivního hlediska sólo v písničce Prodává se kytara, ačkoli Kubča bude tvrdit, že to bylo „Amore, amo, more“.

Po posledním tónu se z muzikantů jako kouzlem stali Vietnamci, stánkaři a obchodníci se suvenýry. „ŘÍZKOVI Robert Nebřenský,“ napsal na poslední stránku zpěvníku Robert Nebřenský a nechal knížku plnou notiček, veršů a akordů kolovat mezi ostatními členy Vltavy, aby je tam začínající švestkový magnát měl podepsané všechny.

Domů nás svezl blanokřídlý výtah, lodě postavené na vodě s kapitánem Pejskem, na přídi jelen, a vzadu, mezi lidmi sám, modrooký pán vzadu jeden.

text Milan, foto Řízek

LIDÉ Z MORAVY

 

Ruleta je krutá milenka, prohlásil nedávno jeden známý.

Dosaďte místo rulety Moravu a bude to možná ještě pravdivější - zejména pokud jste Pražák a jedete se tam rekreovat. Tenhle adrenalinový zlozvyk se nás bůhvíproč drží už několikátým rokem. A jelikož náš pobyt plný zkvašené šťávy z hroznů a malebných výhledů na kulturní krajinu letos významněji než kdy jindy ovlivňovali různí lidé, pojďme si některé z nich ve stručnosti představit.

• paní Nováková - "To víte, že u nás máte tu rezervaci. Těšíme se na vás a přivezte nám z té Prahy něco hezkého!" říkala možná paní Nováková naší kamarádce Báře, která naše ubytování pomocí jakýchsi tajuplných slevových kuponů telefonicky zařizovala. Jenže Bára netušila, že se paní Nováková zrovna rozvádí nebo rozvedla a zbytku rodiny o naší rezervaci patrně neřekne, a tak se stane, že honosně vyhlížející penzion ve vinařských Bořeticích je zcela naplněn jinými lidmi s oněmi výhodnými kupony. A my budeme bydlet "u Pazderky", což nám Novákovi zařídí.

• pan Pazderka - "Cože, Celtic Bořetice? Hahaha!" rozchechtal jsem se při příjezdu na místo, kde jsme měli pobývat, než jsem konečně pochopil, že za cenu hotelu v centru Prahy spíme v ubytovně na fotbalovém hřišti. Což o to, vypadala zvenku slušně, ale pokoje byly poněkud vybydlené a páchly (a to prosímpěkně ještě předtím, než jsem v nich vyvěsil své běžecké oblečení). Navíc měl celý penzion, nebo jak to nazvat, stěny patrně z papíru. "Slyším nejen to, jak paní od vedle telefonuje, ale i to, co jí někdo na druhém konci vypráví," podivovala se manželka, zatímco se Mára pokoušel opravit sprchový kout. Pana majitele jsme bohužel nepotkali, bylo by o čem mluvit.

• Míša - Má černé tričko Vans, slamák a žabky a přijel pro nás ve vytuněné felicii. "Všude vás hledám," volá Míša. Jdeme pozdě na snídani (ze stadionu Celtiku do Novákovic penzionu na úpatí Kraví hory, kam tedy docházíme na stravování). Jindy rozverný Míša je dnes nápadně skleslý. "Otec mě vyhodil. Musel jsem mu odevzdat i SIMku. Někdo si stěžoval, že moje včerejší degustace byla nejhorší na světě," vysvětluje zasmušilý mladík. Bohužel anonymní stěžovatel má trochu pravdu - Míša se včera ukázal především jako showman, Pražákům ve sklípku místo pravd o víně, které chtěli slyšet (kyselinka, buket), povídal fórky a vzal to celkově dost hopem. Nicméně kámen úrazu byl nejspíš v tom, že dobrou polovinu vzorků vín svého otce, která nám naléval, pohaněl. Míša se ze zbytku našeho pobytu vytratil i s felicií a doprovodnou dívkou s růžovými vlasy. Jeho roli obsluhy u večeře ("raut" = chleba se šunkou/sádlem) a snídaně převzal pán v teplákách, jemuž moje manželka přezdívala Trestanec. Byl velmi milý a ochotný.

• opilý pán s koštýřem a meruňkovicí - Konečně sklípky. V jednom z nich se potácí pan vinař, zatímco jeho ruka zůstává jistá, když nám do sklenek nalévá podomácku vyrobené kapaliny. O několik hodin později se potácíme taky. Island dostává ve Francii na frak. My dostáváme slivovici a klobásu od nějakých lidí od vedle (proč?). Maruška tančí kolem kmínku stromku a konečně zahazuje telefony, a to na asfalt a několikrát. Zkoušíme únosnost vzrostlého obilí. Když do něj skočíte šipku, propadnete se až na zem, ale nebolí to! Nebo jenom trochu. Nebo až druhý den. Něco mi říká, že ráno vyrazíme na kolo později.

• paní v námořnickém tričku - "Vy jste z Prahy? Tak ty tady máme nejradši," povídá mi pak dáma v půjčovně člunů u Baťova kanálu v Hodoníně a mnohovýznamně se usmívá. Sedáme na nafukovací plavidlo, za které mám zodpovídat. Tady je motor, tímhle se ovládají otáčky. Jsem prý teď v podstatě kapitán, zodpovídám za posádku. Jsem něco jako Schettino. Vesty nejsou povinné. Jdeme na instruktáž, tady je startér. "Jste u toho takový toporný, uvolněte se," huláká paní moravsky a motor řve. Jsa zaučen, vykládám paní a nastupují tři kamarádi, z nichž jeden je má manželka. Plujeme náramně, než mi motor chcípne a dlouhé minuty se ho nedaří nahodit. Pak nás míjí turistické plavidlo, které kormidluje právě pruhovaná paní. Doplujeme v suchu, ale člun není komu vrátit, když paní taky pluje. Vážu ho ke břehu na kličku, když lodní smyčku si nepamatuji. A pokud neodplul nebo si ho někdo nepůjčil, kotví tam doteď.

Prezident na furt ve svém sklepení

• dva prezidenti - Vracíme se na Kraví horu. Respektive do Republiky Kraví hora. Zabloudíme do jednoho sklípku a přivítá nás vitální stařík. Na stěně visí zarámované fotky. Vitální stařík a Nedvěd, vitální stařík a Klaus, jinde Železný, Havel a další. Dozvíme se, že muž je bývalým starostou Bořetic a nyní "prezidentem na furt". "Co to máte za uniformu na té fotce u Zemana? To je hasičská?" ptám se pražsky. "Ne, to je uniforma Kraví hory," odpovídá muž trpělivě. Ze sklepa se nám nechce, hlava státu má i výborné víno. A úřadujícího kravihorského prezidenta potkáváme v penzionu, kde jsme měli bydlet. Pan Novák nás vezme na degustaci do vinice a všechna ta pohaněná vína vychválí. A naopak nadává na slevové kupony a nezdárné potomky. Naše přímluvy Míšovi nepomohou. Chleba se sádlem ráno roznáší nová servírka.

text a foto Řízek

PO HRÁZI NE!

Já jsem asi zapomněl na Moskvu. No jo, opravdu, zapomněl jsem na Moskvu, dumal jsem nad stylizovanou mapou Evropy. Jak jsem na ni, proboha, mohl zapomenout? Můj transkontinentální expres Cádiz-Benátky-Atény-Moskva neplánovaně končil už v Rostově a s ním končila i moje naděje na slušný výsledek poslední moravské partičky oblíbené železniční stolní hry Ticket to Ride. Ale těch lapsů nad mapami bylo během našeho pobytu mnohem více.

Maruška má krátké nohy a při jízdě na kole je to handicap. Je-li výlet příliš dlouhý, dojdou jí síly a po čase dokonce i sprostá slova. S kamarádkou Bárou, jejíž přezdívku Plísčina prostě odmítám používat, ježto se nedá vyslovit, jsme v kavárně ve Valticích našli nejkratší zpáteční trasu do Strachotína, kde jsme bydleli. Na mapě nevypadala špatně, jen nám do cesty někdo vystavěl vodní nádrž Nové mlýny. Experimentálně jsme ověřili, že cesta z Šakvic do Strachotína po klikatící se hrázi, jejíž monotónní betonová drncavost připomíná dálnici D1, opravdu není kratší než po silnici. Suma sumárum, ujeli jsme 75 kilometrů, ale byly to nervy.

Jasné bylo, že další den se na kola nejede. Vylezli jsme tedy pěšky na Dívčí hrady. Další chyba mapy byla v tom, že zřícenina je do kopce, což Bára nese těžko a na zádech se jí právě takové mapy vytvářejí. Nejprve takové ostrůvky, nakonec jakási Pangea. Výlet postupně vrcholí v Café Fara v Klentnici útratou cca 1 400 korun za oběd pro čtyři (i po jídle celkem) hladové osoby a posléze slejvákem v Perné, z nějž nás vysvobodí pálava namátkově vybraného sklepmistra a žluto-modrý autobus.

Každý večer jsme grilovali a někdy i velmi úspěšně. Pohlreich byl proti nám Hruškův učeň. A to proto, že najít na Břeclavsku slušnou hospodu je docela kumšt; působí to dojmem, že místním stačí ke štěstí jen ty jejich sklípky, případně herny a bary. Vybalili jsme mapu a zase jsme ji schovali. Našim mobilně gramotnějším kamarádům nepomohly často ani jejich sofistikované programy s uživatelskými recenzemi restaurací, které ve většině obcí prostě smutně konstatovaly "No tips".

Poslední cyklovýlet měl původně za cíl najít nějaký útulný sklípek, který by v sobotu večer pohostil čtyři degustující Pražáky ("hmmm... bílé"). Nakonec se však změnil v nekonečné hledání hospody, kde by měli aspoň ten smažák k obědu. Šakvický podnik Na Fürhaple, kde jsme přečkali náhlou přeháňku, se sice sichruje tím, že se označuje pouze za "penzion s restaurací", i tak naoranžovělá tekutina - česnečka s klobásou - byla opravdu daní za mou odvahu (samozřejmě, že jsem to snědl, ale těch keců!). Nakonec jsme se po dalších hodinách putování a křižování Velkými Pavlovicemi najedli slušného guláše a svíčkové někde u vjezdu do drůbežárny; číšník měl na sobě stylové triko s nápisem Ebola.

Místo degustace jsme si večer koupili do petky sylvánské zelené a objednali pizzu. Na stole rozložili mapu Evropy, barevné karty a plastové vagonky. A pak přišel ten trapas s Moskvou, nebo spíš bez Moskvy. Degustovali jsme až další den v neděli v poledne v úplně blbou dobu pro zodpovědného řidiče, kterého čeká 250 kilometrů domů. Prohlídka valtického sklepení se svérázným průvodcem sršícím dětinskými vtipy byla i s ochutnávkou za šedesát korun jednoznačným vítězem soutěže "cena / výkon".

A mohli jsme naložit Maruškou nenáviděná, mnou milovaná kola a po drncavé dálnici, jež připomíná hráz Nových mlýnů, opustit legrační, námi oběma milovanou Moravu.

text a fotky Řízek

VŮNĚ

 

Ta vůně ve mně okamžitě vyvolala příval vzpomínek. Vinice všude, kam se podíváš. Salvy z protišpačkové dělostřelecké ochrany. Pálava, která vypadá jak ze sádry. Park u Lednice, ze kterého trčí minaret. Srážkovou mapu, jež ve zbytku republiky výsměšně nabízela jasno. Zlevněné vanilkové kafe, které jsem si nedávno přinesl z Alberta, po otevření totiž vonělo stejně synteticky jako polský instantní kávovinový nápoj, který jsem pil na Moravě. Tak jsem si na to všechno vzpomněl.

3Bobule

Na Moravu jsme s Maruškou vyrazili krátce před parlamentními volbami, však taky na dálnici agitovala celá řada papírových kandidátů. Na střeše jsme měli půjčená kola a kocour musel zůstat u tety Míši: oni lidi vždycky řeknou, že to zvíře je malé a hodné, a pak ve skutečnosti se ukáže, že je velké a zlé, vysvětloval mi provozovatel ubytování v předstihu, proč kočku, byť malou a hodnou, rozhodně ne. Dojeli jsme do Strachotína, který taktak že nezaplavila voda z Nových Mlýnů, ale třeba to měli vypočítané. Co minutu se ozývaly divné rány a až později nám došlo, že tak se bojuje proti opeřeným škůdcům.

Tušili jsme, že dobré víno bude nedaleko. Třeba v naučných filmech Bobule a 2Bobule bylo prakticky všude, když si místní tak horlivě nalévali ze skleněných lahví polepených logy sponzorů. Bohužel jsme vyrazili úplně opačným směrem, než se v obci nacházely sklepy. Nikde žádná nahá Voříšková ani voňavá réva. Zato jsme objevili bowling, faru a pustý obří kemp. A až v něm nám stočili fajn pálavu. To bylo ještě hezky, jenže když jsme se pak ráno vzbudili, mobilní aplikace i obloha ukazovaly dešťová mračna.

Nakonec jsme ale kola vytáhli a byl z toho pěkný výlet přes Lednicko-valtický areál. Najedli jsme se v Pohlreichem vychválené restauraci U Tlustých v Lednici a museli jsme mu dát zapravdu. Dojeli jsme až do Mikulova, kde polovina týmu zůstala a vyčkala na odvoz.

Maruška pozoruje delegaci debilů

V dalších dnech se počasí nevylepšilo, spíš naopak, stejně jako instantní cappuccino z pytlíku bylo čím dál hnusnější. Dali jsme se na turistiku a vylezli na Pálavu, na Dívčí hrad a dál. Pod obrovskou skálou se najednou vynořil jabloňový sad; ochutnali jsme, tahle odrůda byla určitě nejméně přívlastková, možná i příslovečná účelová. Ve Věstonicích kupujeme od nějakého garážového kutila burčák a v restauraci se seznamujeme s krajovou specialitou – špekovými knedlíky plněnými škvarky. Je to všechno takové lehké a dietní.

V Mikulově další den potkáváme agitační dodávku Hlavu vzhůru. Její posádka má na sobě jasně bílé stejnokroje, vypadají jako nějací experti na ozáření nebo technici z kriminálkového seriálu a z reproduktorů na nás valí lidovky. Tady někde se zrodily ty dvě promile, nebo kolik dostali ve volbách. Rychle pryč na zámek. Hlavu dolů, jdeme totiž do sklepa zhlédnout obří sud. Provází nás jakási halasná delegace debilů. Žertují a fotí se. Stydíme se za ně, ale oni jdou všude s námi, na prohlídku zámku i do patrně nejhorší hospody ve městě.

Jelikož nadále prší, je čas nechat se rozmazlit. Vyrazíme do akvaparku, jenže tam nás nepustí, protože jim praskla voda. Jasný naschvál. Abychom se jim pomstili, otáčíme vůz do Hustopečí, kde v saunovém světě nacházíme když ne sedmé, tak minimálně šestapůlté nebe.

A můžeme jet domů, jen se ještě jednou stavíme v Lednici. Plavba po vodním kanále je téměř romantická, jen tam trochu zápolí s bobry. Zpoza stromů se pak vynořil minaret, a my jsme tak viděli téměř všechno, co je potřeba vidět. Jen ta Voříšková tam někde musí být.

text a fotky Řízek

BÍLÉ Z BOTANICKÉ

Příští zastávka: Zoologická zahrada, neslo se autobusem. „Jóóó!“ zaburáceli jednohlasně dva kluci na vedlejším sedadle. To botanická zahrada, co je opodál, je v Troji trochu odstrčená a u dětí i ostatních návštěvníků zdaleka takové emoce nevyvolává. Zalévání palem asi není tak poutavé jako krmení lachtanů. A ani reality show ze života subtropických rostlin se zřejmě nechystá. Ale je tam hezky.

Skleník za pidliardu

Hezký byl celý den, do té doby, než jsme zjistili, že nám někdo ukradl kola. Museli jsme zavolat pana policistu a ten to nafotil a spěchal k dalšímu případu. Já spěchal na Hanspaulku hrát s ženským týmem a říkal jsem si, že jsem rád, že policista odjel přede mnou, protože to Nikolino víno mě pořád příjemně hřálo.

Plechová kavalerie

Ale abychom neztratili nit. Jednou v neděli jsme totiž konečně vyrazili k Nikol do „její“ vinotéky (automatické wordové opravy mi ji soustavně opravují na fonotéku, ale Word v tomto případě neví, která bije), jež se nachází přímo na svahu u trojské botanické zahrady. Vzali jsme to právě přes ten nový, miliardový skleník Fata Morgana a taky jsme ulovili pár kešek. Bylo totiž krásně, konec září, že by se třeba dalo jet na kolo, ale to už tou dobou bylo ukradené, avšak to jsme o tom ještě nevěděli.

Hmyzí hřbitov

A teď si představ, že jsi moucha a tak normálně si poletuješ nad Prahou. Přeletíš nad mostem Rámusákem a nad novým Trojským, nad zámečkem, zooškou, arboretem s plechovými zvířaty. Těma členitýma očima to vidíš asi trochu fragmentárně, ale dole je výstava dýni, je to srandovní, ale letíme dál, hned do skleníku – copak je to tu za rostlinku, sedneme si na ni. A ouha, ona to je masožravka, takže to je konečná.

Pepečkova trojská kámoška

Ve skleníku jsme obdivovali zejména výstavu masožravek, jejichž listy a stonky jsou tečkované vysátými mouchami a dalšími hmyzími mrtvolkami. Ve skleníku je vedro a spousta zeleně, spousta latinských názvů a informativních tabulek, ale marná snaha – je to trochu házení perel sviním. Marušce na parapetu žádná bylinka nevydrží déle než týden a já z rostlin celkem spolehlivě rozpoznám růži, ale třeba na dichotomii dub x buk ne vždycky vyzraji.

Dost bylo kytek, našli jsme svatou Kláru, Nikol a jejich společnou vinotéku. Panuje odpolední frmol. Samozřejmě se ztrapním, když se ptám po burčáku. Tady se pije jen drahé víno z místních hroznů. Venku na terase se sedí parádně, slunce se odráží ve džbáncích, a kdybych nemusel na fotbal, hned bych se s nápojem nazvaným Bílé z botanické sblížil ještě důkladněji a tetelil se blahem celé odpoledne (hlavně si nedávejte to červené!).

Má to tam Nikol hezké. Vzali jsme dvě lahve domů, ale ten genius loci a taky i génius toho dne se nějak ztratil cestou autobusem a červeným metrem, a především cestou do sklepa, kde nebyla naše kola – ne, že bychom to vylili do záchodu, ale botanické víno je nejlepší právě v botanické.

text Řízek s přispěním Marušky, foto Ř.

DVACET LET NAŽIVU

A pořád mě to baví
text a většina fotek Milan

Pálení čarodějnic člověka zmůže. Abychom nastřádali nějakou tu energii na večer, uspořádali jsme v sobotu regenerační vyjížďku na kolech. Už to bude nějakej ten pátek, co jsem se naposled vsoukal do té přiléhavé elastické kombinézy, která toho skrývá setsakra málo, nazul botky s kovovými udělátky na podrážce a šlápnul do pedálů.

Dneska v jednu odpoledne si mezi půlky vrazili sedlo kromě mě ještě František Košťál, Domča Tomanová a Martin Šrůta a frčeli jsme kolem Měsíčního údolí do Chotče a potom přes pole do Kuchaříka, kde jsme zkejsli na náměstí, jak teda to místo nazval Franta, i když přesnější by asi bylo říkat nářiť.

Plácek to byl ale moc pěknej. Sedli jsme si na lavičku u dětského hřiště a první, co jsme merčili, byly dvě nenačaté lahve vína na stole. Franta měl s sebou sice kolovínový nápoj z domova, ale ten dlouho nevydržel. Rozhodli jsme se teda to líp vypadající vínko koupit, vhodili jsme do kalíšku šedesát korun a vychutnali si zlatavý obsah lahve z týhle totální samoobsluhy.

Kromě vína tam byly taky houpačky, klouzačka, telefon a tabule, na které jsme si vybili svoje potlačované výtvarné cítění. Samozřejmě jsme se nezapomněli podepsat, a Domča nás dokonce pod naše dílo zpodobnila. Strávili jsme v Kuchaříku pěknou řádku minut a byla to úplně výborná řádka a jsem rád, že jsem mohl narozky oslavit dílem i takhle.

Pak už jsme se rozjeli domů s tím, že se brzo zase uvidíme v turisťáku. Šikula Franta, který mi taky na dnešek vykurýroval kolo, opravil hadičku u pumpičky, a tak jsme mohli foukat do sudu, aby z něj teklo pivo, což je právě ten jev, kterej člověk od sudu nejčastěji očekává. A pak už se začali hromadit hosté, i když určitě ne s takovou vervou, se kterou se do dílny hrnuly miliardy rozličných hmyzů. Ale i tak jich bylo celkem dost, to mě potěšilo.

Ve druhé části večera se většina příchozích zúčastnila šipkového turnaje, zatímco já jsem se, coby Milan s pérem na hlavě, zasadil do role pozorovatele. Nějak ani nevím, kdo vyhrál, ale Petr mi říkal, že měl dost dobře našlápnuto – akorát že se pak zasekl při dohazování a jedinej, kdo byl ještě o něco horší než dlouhovlasý biolog, byl bohnický nešika Péťa Forejt.

Pěkný narozky, díky, díky moc!

AMATÉŘI PROHRÁLI, CO MOHLI

Jak jsem byla poprvé na bowlingu
text Ála, fotky Ála a Řízek

Mělo to být opakování jednoho nezapomenutelného dámského večírku, který se uskutečnil zhruba před rokem v jednom smíchovském lokálu. Dvě spolužačky ze střední probíraly u láhve červeného chlapy, práci a školu, až se u toho povídání (tenkrát asi žalem) totálně sťaly. Letos jsme začaly zlehka, já půllitrem červeného a Mariana dvoudeckou.

Přes zahřívací téma „můj pobyt v Německu“ jsme se dostaly k hlavní části programu, k chlapům. Na obou stranách se toho za ten rok poměrně hodně změnilo, takže bylo rozhodně co probírat.

Vzhledem k poměrně vysokým cenám alkoholu i jídla jsme se po dvou hodinách rozhodly přesunout na Nové Butovice, kde se kluci účastnili turnaje v bowlingu. Doběhly jsme tedy metro, změnily téma rozhovoru na neutrální a dorazily do Galerie Butovice, kde se onen koulecí turnaj odehrával. Pozdravily jsme se s „Amatéry“ ve hvězdném složení Vlastík, Řízek, Péťa a Radim a odebraly se objednat si červený mok a něco dobrého k jídlu. Téma rozhovoru se změnilo opět na typicky ženské, po očku jsme sledovaly na plátně přenos curlingového zápasu z Vancouveru a občas si přisedl nějaký z kluků, aby nám sdělil, jak mu to dneska ale vůbec nejde.

Marianě včera pití, narozdíl ode mě, moc nešlo, navíc si narazila koleno, byla unavená, tak si zbytek večera asi moc neužila. Já jsem pobíhala s foťákem sem a tam a zajímala se, jestli už se bude někdo ženit a jestli má Péťa novou babu. Nebude a nemá, bohužel. Ani tu medaili ze štafety dvojic na běžkách jsme nevyhráli, i když ta jednička u české vlaječky nás na chvilku přivedla k úvahám, jestli to znovu necinklo.

Turnaj skončil, rozloučili jsme se s Péťou a felicie nás vezla večerní Prahou směrem na Radotín. V Řepích si Luky odbyl dýchací premiéru a pak už si jen pamatuju, že si mám zařídit voličský průkaz a napsat tenhle článek. Historie se v alespoň v mém případě opakovala. Kocovinka ráno přišla. Jo, a ještě jak dopadl ten bowling. Prý tři prohry a dvě náhody.:-)

O BURČÁCÍCH A LIDECH

Mikulovské vinobraní na vlastní kůži
text Honza Horký, fotky Řízek

Asi taky znáte aspoň pár z té spousty vtipů/posměšků/urážek, kterými se častují Pražáci s Brňáky ve snaze dokázat si, jaké město má nad druhým navrch. My Pražané to sice víme, ale vysvětlujte to v Brně. Občas zní historky Pražáků o nenávisti Brňáků až hrůzostrašně. Kamarád dostal v Brně kvůli svému nevinnému „heléé volééé“ pěstí, jiní dopadli hůř, když jim nikde nechtěli nalít. Nás ale nic takového naštěstí nepotkalo. Naopak.


Na vinobraní v Mikulově, což je od Brna kousek, nám totiž nalívali velmi ochotně všecko, co teklo. A to včetně piva, což se považuje na vinobraní tak trochu za přestupek proti etiketě. Asi jako když se na firemním večírku vysmrkáte do kravaty.

Ale zpátky k vínu. Teda hlavně k burčáku, o kterém jsme básnili už cestou autobusem z Brna do Mikulova. Na úvod jsme si připíjeli výborným červeným. Ten nám vykouzlil na tvářích spokojené úsměvy, a my tak mohli všem ukázat naše červené zuby. O chvíli později přišel na řadu neméně dobrý bílý burčák, kterého jsme se drželi už po zbytek odpoledne, které plynule přešlo do večera a pozdních ranních hodin.


Na jeho konzumaci jsem se až tak nepodílel (jsem to prase, co pilo pivo), ale matně tuším, že burčáku padlo asi šest lahví. Na svědomí je měli hlavně Lukáš s Michalem, kteří si kvalitu pochvalovali s každou lahví pokaždé o něco víc. Být tam o chvíli dýl, možná by se propili až na burčákový Olymp.



Ale o čem z mikulovského vinobraní vlastně psát, když tam toho bylo tolik? Třeba o degustaci vína, kterou jasně vyhrál Lukáš se svým tramínem, a pak už jen smutně sledoval, jak jeho sklenička za uznalého pokyvování putuje od pusy k puse? Nebo o tom, když jsme utřeli nos a neviděli místní největší sud na víno, protože, jak nám sdělila dost akurátní slečna, jsme „laická veřejnost“, která k sudu (asi posvátnému) sama nemůže? Nebo o monstrózních bramborácích, které nás překvapily svojí mastnotou a konečnou cenou? Ono totiž 100g/16 Kč vypadá docela sympaticky, než to mrsknou na váhu. O šílených pouťových atrakcích připomínající trenažéry NASA, kam Míša s Lukášem moudře šli před tím, než si dali ty bramboráky? Možná o koncertě Olympiků, kteří už sice snesou přirovnání k velmi archivním ročníkům vína, ale stejně to rozbalili ze všech nejlíp? O závěru v nonstopu, kde se nás díky jukeboxu snažili vytrvale přesvědčit, že Praha je matka měst a nálad, což stejně všichni víme? O zpáteční cestě autobusem, kdy už jsme o burčáku nebásnili, jeho poslední láhev nedopili a v zatáčkách se křečovitě drželi sedadel, ale nakonec to všechno sportovně ustáli?


Těžko se z toho vybírá. Snad můj chatrný popis doplní Lukášovy fotky. Nejlíp ale uděláte, když si to v Mikulově prohlídnete příští rok sami…nebo s námi.

A na úplný závěr jedno velké díky Hrbáčkovým, kteří nás nezištně ubytovali a hostili…i když jsme ti pražští cajzli.


Více fotek z Moravy najdete (časem) ve fotogalerii, slibuje Řízek.

VEČERY NAD ŽÁBOU

Úvaha a polygon
text a foto: Řízek


Jak doléhá finanční krize na naděje české žurnalistiky? Nevím jak na ostatní, ale na mě občas jo. A doléhá těsně a ztěžka, nenechá mě ani nadechnout. Třeba když se zrovna dusím kuřecími párky Albert za 12,90. Prý jsou výborné s křenem. Možná ano, ale k večeři ani k jakékoli konzumaci se nehodí, přestože se v každé nožičce tísní celých 54 procent kuřecího masa. Strojově odděleného, pochopitelně. Se zbývajícími (...) osmi procenty kuřecích kůží bych snad radši na trh nešel, když dovolíš.

Když jsem se večer vrátil po bezmála dvou dnech domů, přivítal mě Pepan nečekaně vřele. Přeskočil nářadí i haraburdí, vynořil se zpoza skříně, přeběhl přesně napříč předsíní a za hlasitého předení o mne otřel převážně jiskřivou a hřejivou svou srst a přihlásil se o večeři. (To byl v podstatě jen testovací polygon pro čtenáře a moderátory s rotacismem bohemikem, ovšem efekt to má jen při hlasité četbě, víš co).

Euroshopper žrádlo pro kočky za 10,90 sice nejprve přehlédl s despektem, ale vida, že si nemůže moc vybírat, pustil se do něj. Jak jeho tlama klesala ke dnu misky, možná na něj padala i nostalgie. Taky jsme se kdysi měli – když on pojídal značkové krmivo od hodné paní z malého krámku a já kaviár. Copak asi dělá, ta hodná paní z malého krámku? A copak jí? Copak jí schází?

Pojďme skončit vesele! Sedněme si do křesla (předstírejme, že nějaké máme), otevřme si víno (a věřme, že vývrtkou, ne nůžkami) a další konzervu, cinkněme si na zdraví. A až kocour vytvoří euroshoppří hromádku na dlaždičky a já ji s nadáváním uklidím a on si mě zase jakoby pokusí usmířit, půjdeme spát.

Dobrou noc.