SPOLU

Mí známí mají různé nepochopitelné záliby (keškování, larp, ochotnické divadlo, učení češtiny na základní škole, opravování protektorátních motocyklů, osmá Hanspaulská liga). Za tu nejpodivnější už od svých bezdětných let zcela jednoznačně považuji společné dovolené s dětmi.

Dělá se to tak, že si tlupa lidí s potomky různého pohlaví, vývojového stádia a provozního režimu společně pronajme chatu a tam patrně rozmístí ty cestovní postýlky, chůvičky a ohřívačky a pak tam společně existují a relaxují a domů se vrátí odpočatí a v práci se pak usmívají a těší se na další obdobnou dovolenou třeba i s dalšími, zatím ještě nenarozenými dětmi.

Samozřejmě mi to přijde bizarní, ale zároveň mají ti odvážlivci můj obdiv, protože to prostě není reálné a dosažitelné. 

Pokusili jsme se před pár dny vyrazit na společnou dovolenou s kamarády, rodinou koncipovanou obdobně minimalisticky, jako jsme my: sympatický otec, chytrá a pečující maminka, hodné (jen o pár měsíců starší) děcko.

A šli jsme okolnostem naproti: jeli jsme na Pálavu, kde nás stěží může něco překvapit. Pronajali jsme si krásný byt na jejím samotném úpatí, možná i s výhledem na Nové mlýny, což je moje oblíbené umělé moře.

Výhled zakrýval jakýsi komín odvedle, ale to zas tolik nevadilo. Ono vlastně nic zas tolik samo o sobě nevadilo. Ani tropické počasí nebo podkroví, v němž jsme bydleli, které se přes den ohřálo a v noci stalo saunou. Ostatně ani zahrádka, která nebyla zas tak úplně u domu, jak internetový inzerát naznačoval, a kde jediný stín poskytovala jakási opěrná zídka. Když se v jediném stínu postavil nafukovací bazének, dítě se rozeřvalo.

Hlavní problém byl, že když se jedno dítě zrovna rozhodlo se rozeřvat, vzbudilo to, které zrovna odpočívalo v sauně (okno se otevřít nedalo, naproti byla vinárna a po celé Evropě fotbalové mistrovství) a kolem nějž bylo potřeba našlapovat po špičkách. To šlo dost blbě, protože bylo vždy potřeba projít přes vrzající prkno v chodbičce, ať už člověk šel zkontrolovat mimino, nebo si prostě šel do ledničky pro poněkud odporné víno.

Velmi složitě se také plánovaly společné výlety. Zejména kvůli mně, protože jsem ráno musel mermomocí běhat. Když jsem se vrátil, Heda zrovna v půl osmé načínala svůj takzvaný dospánek, protože vstala klasicky v 5:30, abychom toho víc stihli. Druhé mimino se ale zrovna dostalo do provozní teploty, takže jeli napřed a původní plán padl.

V Mikulově jsme se ale nakonec sešli a octli se bohužel uprostřed městských slavností a uprostřed záchvatu hladu. V davu jsme za ryku cimbálovky zaparkovali kočár ke kraji a cpali do plačící Hedviky prefabrikovanou přesnídávku (To je ale krásně upatlaná holčička! rozplývali se lidé na elektrokolech). Naši snad stále ještě kamarádi šli napřed, protože to jinak prostě nejde. Vylezli jsme na Svatý kopeček a v parku u Lednice bylo příjemně, ale i tak – odjeli jsme z dovolené zbaběle o dva dny dřív.

A tohle všechno způsobilo, že jsem na pumpě poprvé v životě natankoval natural místo nafty. Ale to by se stalo každému!

text a foto Řízek

HVĚZDIČKY NA FAŘE

Chtěli jsme si jen dát kafe a dortík a místo toho nás divný týpek držel dlouhé minuty za provazem, který tam nahrazuje mříže a závoru, i když v kavárně bylo místo! Tak zpravidla začínají recenze návštěvníků Café Fara v moravské vísce Klentnici. Společné mají i to, že podniku dávají jednu hvězdu ("kdybych mohla dát nulu, dám ji"). Má žena ale přišla na trik, jak hlídače provazu obelstít. Stačí se v podniku ubytovat. Přespávající hosté mají totiž jiný vchod, bez provazu. Akorát to bude trochu dražší.

Café Fara je fenoménem nejen našich moravských prodloužených víkendů. Podnik ve vsi, nad níž se klene Pálava, však za ty roky ztratil takovou tu auru spiklenecké výjimečnosti, především proto, že se o něm všude (v dobrém) psalo a začali tam chodit lidé. A to přímo v kvantech. Proto ta provazová zábrana a lavina zlovolných, do určité míry nefér recenzí. A asi i proto zdražili. Třeba květákový mozeček za dvě kila, to už je přece trochu moc. Byť si můžete být jisti, že je to farářův mozeček z farního biokvětáku.

Náš pokoj v měřítku 1:1.

Měli jsme výročí, a tak jsme se rozšoupli. Tedy rozšoupla se žena. Z poetické nabídky pokojů (Rajský, Mandlový, Meruňkový, Levandulový) vybrala ten s nejméně honosným názvem, a sice Kabinet. Jeho největší zvláštností bylo, že byl nejmenší, možná vůbec na celém světě. V běžném penzionu by do tohoto prostoru patrně uklidili kýbl a mop, případně špinavé povlečení, ne tak zde. Zato měl krásnou hliněnou omítku.

Druhou největší zvláštností bylo, že koupelna se záchodem zabírala dvakrát až třikrát více podlahové plochy než zbytek prostoru. Vybavení pokoje pak ještě zahrnovalo designový štípač na čokoládu s připravenou tabulkou. Jenže předchozí návštěvě se tam čokoláda zasekla, a tak jsme tu naši museli sníst nenaštípanou, což nás nerozhodilo. Poslední výbavou byl vestavěný přehrávač hudby s vestavěným Alešem Brichtou, který do toho celého konceptu prostě nějak neladil.

Pak tedy ještě zlobila sauna, kterou se nedařilo vyhřát. Zato nám pan údržbář dal parádní přednášku o saunování. Takže budeme pro příště připraveni. A můžeme jít na večeři. Vybrali jsme konfitovanou kachnu s roládou z červené řepy a la zelí, s níž jsem to relativně, tedy do polosyta, vyhrál, a pečenou perličku, která byla bohužel jen smutnou ptačí kostřičkou s kůží... Dohromady nás (ženu) to stálo šest set, takže jsme se usmysleli, že příští večeři vyřešíme nějakou tradiční moravskou pizzou.

Drandící žena a v dálce klentnický kostel

Nějaká ubytovaná paní si na internetu stěžovala, že ji poté, co pozdě večer restaurace zavřela, s manželem nikdo nezabavil. A i proto dala jednu hvězdičku (ale nejradši by taky dala nulu). Nás zabavila stáčená pálava z blízké vesnice Perná, kterou jsme do pokoje propašovali, ač nebyla farní.

Farní snídaně byla zato opravdu luxusní, jen jsem zalitoval, že nemám čtyři žaludky. Všechno čerstvé a patrně domácí. Jen to kafe nic moc; jako by aspoň tady prosakovalo původní povolání majitele podniku, který zbohatl na distribuci kávových automatů s plastovými kelímky a míchátkem. Pak jsme vyrazili na kola. To bylo parádní, protože byl teplý podzim, na vinicích bylo vesměs sklizeno, jen ty nejlepší kousky tu a tam dozrávaly pod dohledem detonačních plašičů špačků. A taky dvou bab, které seděly v takové srandovní budce na mezi, a odradily mě od případného sběru pozdního sběru. Po výletu jsme zalezli do farní vířivky a připadali si konečně lehce snobsky.

Moře

Večer jsme tedy zařadili nechutnou hustopečskou pizzu (dlouhé čekání jsme si krátili čtením záštiplných recenzí anonymních pomlouvačů) a v Klentnici jsme jen dali dortík. Paní nám jich přinesla na tácku asi osm a o každém nám pověděla celý jeho příběh. Začala od punčáku. "To už nemusíte pokračovat, on si stejně dá punčák," přerušila ji Maruška, ale já si to nechal všechno dopovědět. A dal jsem si punčák.

Večer nám opět zábava nechyběla, ale už nám trochu chyběl náš kocour, kterého jsme museli nechat doma. Na druhou stranu nemusel litovat, protože v pokoji by měl tvor jeho rozměrů stejně problém se vytočit. A další den po vydatné farní snídani, kdy jsem opět stláskal páté přes deváté (ale všechno domácí a bio), jsme jeli domů, zatímco se před provazem už začaly houfovat nedočkavé nespokojené davy budoucích kritických recenzentů.

Kdyby to šlo, dal bych našemu pobytu šest hvězdiček (za Marušku, kola, ranní běh na Pálavu a krásné počasí). Samotné restaurační kavárně s cukrárnou a ubytováním o něco méně. Za ty peníze by člověk asi měl dostat něco lepšího. Anebo za podstatně méně peněz něco, co by nebylo o moc horší. Ovšem punčák mají dobrý.

text a fotky Řízek