Nadchl jsem se pro něj svým typickým způsobem - nepřekvapivě jsem nehnul ani brvou, ale o to usilovněji fandil a nechal Milana a jeho ženu zkraje noci tvořit a sám si zavařil pečením dárkového chleba. To byl nápad sice slabší, zato můj. Šumava, která z toho vzešla, na druhou stranu předznamenávala kopce, jichž se nám mělo dostat habaděj.
Byla neděle, svátek slaví otcové a Václav +- narozeniny a sešli jsme se na parkovišti pod zbraslavskou Závistí. Bylo nás pět a jak zakladatelé nezávislých médií či hráči malé kopané vědí, s tímhle počtem se už dá něco dělat.
Trasa byla taky moje, od zadavatele jsem coby zpracovatel dostal jen jediný pokyn: aby to bylo do dvaceti kilometrů. V podstatě bylo. Ale vešlo se tam kromě toho i sedm set výškových metrů a k tomu kontroverzní rozhledna.
Hned poté, co jsme simultánně zmáčkli pravé horní tlačítko našich hodinek, pustili jsme se do nejprudšího kopce v okolí a peloton se roztrhal. Pavel a já jsme udávali tempo běhu, Václav v konverzování. (Ano, má pravdu, někdy to bývá i jinak. Někdy spolu jdeme oběhnout Vyšehrad a vysílám celou dobu já a je to hrozně nudné a pořád jen o mně, ale to jen proto, aby věděl, jaké to je.)
Z rozhledny jsem nás v počínajícím horku vyhnal zase dolů, ale ne až k řece, nýbrž k potůčku, kde podle mých propočtů měly po včerejším prudkém dešti protékat tři krychlové mraky vody. Ta měla při překonávají vodního toku vytvořit iluzi dobrodružství a dodat nám i pocit mokrých nohou. Jenže déšť se sem patrně nedostavil, navíc někdo v téměř divokém údolí nainstaloval sadu dřevěných lávek, takže mokré boty jsem měl asi jen já, protože jsem popleta, jak říká naše dcera.
V hlušší a šetrnější pasáži skrze Lhotu jsme zas chvíli běželi jako tým a probírali maratony a pak jsme svahem plným skal šutrů, který jsem poznal díky závodu Trailová Závist, spadli do Jarova. Z modré značky se stala červená a byli jsme zas o pár let zpátky na královské trase Radotínského kola Jardy Baráka a stoupali jsme ke Zvoli.
Z Vraného jsem nás hnal dále po červené do kopce, zatímco Václav nám líčil své jazykové neúspěchy, což už je taky takový evergreen (v Duolingu mám pro dnešek splněno). V lese byla krásná studánka, které se ostatní vedení lékařem Pájou vesměs báli, ale já jsem si dal a pořád jsem tady.
Z Nové Březové už není co vymýšlet, padáme k Vltavě a je tady výzva: dostat se na nádraží za tři minuty a stihnout motorák zpátky. Selháváme, otravně dochvilný vlak nám zhruba o minutu ujíždí, ale řešit se to dá nákupem plechovek ve večerce na druhém břehu.
To se nelíbí řiditeli autobusu, do nějž se následně pokoušíme nastoupit. Kolegy posílá vylít zbylé nápoje a nařizuje počkat, až z tiskárny vyleze všech pět jízdenek, a až pak najednou odebrat, a pak nevěřícně sleduje Páju, jak je v rozporu s vydaným pokynem soustředěně odtrhává jednu po druhé, což byl rozhodně nejlepší nápad ze všech.
K řidičově dvojnásobnému zklamání se stroj nerozbil a pivo, kterým jsem při nástupu ostentativně mával, bylo zavřené, takže mě nemohl ani vyhodit, ani naštvat, a už vůbec nám ten pěkný výlet nemohl zkazit, kretén.
text a fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat